Nemesis

4.11.2010

Barrocko Minifest: 17. 9. 2010, Třinec – Klub Barrocko... - Deníčky 2010:

Deníček č.70

Kapely: Nemesis, Have The Munchies, Diarrhoea, Devastathor...

Autoři: dalias (dq) & Luky (L), taky Konys (Konys) & Dalmatin (Dalm)...
Připomínky, komentáře, faktografické dokumentační úpravy: zbytek Neviditelných :-))

 

dq: Netrvalo to dlouho a už se zase nachýlil den koncertu – ne že by mi to vadilo, naopak. Sraz byl ve tři na zkušebně, což pro mě znamenalo urvat se dříve z práce. A znáte to, čím blíže je hodina plánovaného dřívějšího odchodu z pracoviště, tím více věcí se úspěšně kurkazí. Ale jo, trocha zmatku, ale zvládl jsem to a v 15:15 jsem už odemykal mříž. To bylo řečí, že tu musíme být včas a zase jsem tu první. PVD nějak lemplujete a ostatní jakbysmet. Do kouta a klečet na hrách!

L: Po nekonečně dlouhé (alespoň pro mne) době je tady konečně zase koncert! Dočkal jsem se, slzu stírám... ponožkou, navíc použitou, neboť doma pereme :-)) S jásavou myšlenkou, že ve čtyři se zase všichni sejdeme, jsem celý den úspěšně přežíval všechny slasti a strasti (no spíše strasti, ale nechť), jež může drobný podnikatel, naštěstí člen Nemesis, zažívat :-). Okolo 15:20 nedočkavě vytáčím Dalmatina (v obou smyslech tohoto slova), jestli je už připraven a vyzvedne mě před mým domem, kde se už sbalen, dobře nalazen, oholen, zasypán a okolnímy větry extravagantně učesán skoro deset minut nacházím. Sluchátková odpověď mi vyrazila dech. - "Už více než dvacet minut máme být všichni na zkušebně!!! I Ty!!! Navíc jsi hodinu dnešního srazu na minulé zkoušce naplánoval zrovna TY!!!"... - "Ehm, já?!? Fakt? Jsi si opravdu jistý...?" ...tak nějak tuším, že si asi JE FAKT JISTÝ... "Nooo, a Ty jsi kde?" ... Vzmohl jsem se jen na těchto pár citoslovců a nesouvislých slov údivu. - "Řeším ještě jeden skoroneřešitelný průser v práci!!! Takže za 15 minut jsem u Tebe!!!" Tak pravil... a zavěsil (neplést si se slangem basketbalistů). Minut to sice bylo osmadvacet a nějaké ty drobné vteřiny, ovšem zase tolik uplynulého času na skoroneřešitelný průjem či průser v práci to zase nebylo tak strašné :-)). Jistě, zastavil se ještě cestou na obligátní benzínku pro obligátní cigarety, poté pro obligátního mne (Barbucha stále úpí v servise), ale těsně po 16:00 jsme bezpečně na zkušebně. A já se chvíli kaji, vážení přátelé, kaji a ospravedlňuji (mít po ruce popel z něčeho jiného než z cigaret, tak už si ho bez výstrahy sypu)... Jak už však tak nějak tušíte, lehce zbytečně :-))).

dq: Po čtvrté se postupně všichni slézají jako pověstní švábi na pivo a všichni si stříháme jednu rychlou zkouštičku. Po třetí skladbě se však musím odpojit a dojít si pro auto, které stále stojí na místě, kde ho každé ráno na cestě do práce nechávám. Bohužel asi kilometr od zkušebny. Ano, dnes jedeme thálií, protože Lukyho Barbucha je ještě pořád ve "špitále", chudák.

L: Lehce se pozastavím nad dq pojmem "počtvrté"... Dalm a já jsme dojeli POPRVÉ a NAPOPRVÉ... Sice pozdě, ale nechť ... Jsa terčem vtípků o skleróze, věku, stařeckých demencích, Parkinsonových, Alzheimerových, Lukyových i jiných příznačných chorobách se definitivně rozhoduji, že si raději něco udělám... Přípravu. Důkladnou. Kontroluji veškerá zapojení a nastavení mého aparátu, jeho fyzický stav i stav baterie ve vysílačce :-)). Vše je Oki a začínáme hrát, což je dobře, v síle naší hudby (hlavně ve výkonu našich zesilovačů a reproboxů) výše zmíněné nejapné poznámky zanikají :-). Projíždíme si "kritická místa" a poté, co nabýváme na spokojenosti, začínáme balit. Zaznamenal jsem změnu. Poznámek na mou adresu rapidně ubylo, čili se opatrně rozhlížím, a už to mám!!! Dalias vulgo "Gappa" odkráčela pro svůj vůz :-)). Za chvíli je zpět, sice s thálií, ale máme vše sbaleno, Dalmatin zavelel k poslední kontrole několikráte zkontrolovaného, dále k transportu našich krámů do výtahu a před vchod, což mimo jiné zabránilo pokračování dělání si legrace na můj účet.

dq: Auto přistaveno ke zkušebně, balíme. Kde jsou ty doby, kdy jsme s Heiden v tomto autě jezdili s plnou výbavou. Dalmatinovy voči!!! Dobrá, nebudu tajemný jako hrad v Karpatech, logistický zázrak se nekoná, bedny a aparáty pojedou v dodávce s "Mančís", některé nástroje se stojany bicích se podkládají do thálie.

L: "Naloženo!!! Teda to, co se do thálie vešlo!!!" ...zní kolektivní raport ... Čili vše klape, jak má... Zatím, neboť 90 % našeho aparátu čeká na příjezd dodávky, která není Barbucha a která má oproti itineráři malinké zpoždění. Ovšem "pronajaté dodávce na zuby nehleď", bedny a racky se zesáky, efekty, vysílačkami, taky nástroje, zkrátka to všechno s sebou tak nějak potřebujeme pro příští exponování se. Čekáme, čekáme... Rozhovor se kupodivu netýká pozdních příchodů a ani mne. Obhlížím thálii...

dq: Malé auto naloženo, chvíle netrpělivého čekání na dodávku, nakládání aparátů. Tak mě napadá, jestli jsem někdy předtím viděl Dalmatina zděšeného?!? Asi ne, takže to byla slavnostní premiéra, když řidič dodávky Dalmův rack hodil na kopu aparátů doslova jako na hnůj. Jen ty vidle neměl. Chudinky lampy. No nic, Dalmatin se statečně ubránil, jedeme. A hezky po staré cestě.

L: Konečně vidíme přijíždět bílou dodávku s Mančízáky a při posledních cca 100 metrech triumfálního dojezdu se vyklání Maro Marunič z okénka a se svým typickým úsměvem od ucha k uchu (kdyby neměl uši, tak mu určitě odpadne část lebky, neboť by se křenil kolem celé hlavy, tudíž by mu ten vršek neměl na čem držet...) na nás pokřikuje pozitívní vyznání, provolání, manifesty a informace, kterým v důsledku hluku okolní dopravy sice nerozumíme, ovšem náladu nám zvedají :-)). Dodávka couvá k našim aparátům, my se je s dopomocí jmeme nakládat, ovšem Dalm nedával chvíli pozor (asi poprvé, co jezdíme na koncerty). Řidič dodávky chytl jeho rack s efektem Boss GT-Pro, vysílačkou a zesákem MesaBoogie Fifty/Fifty Stereo a prostě s ním jebnul (nenapadá mě jiný výraz) na vrchol pyramidy našich a mančízáckých aparátů, a to ještě vzhůru nohama... Nooo, chvíli by bylo slyšet i špendlík do vaty dopadnout a Dalmatin několikráte naprázdno polkl, ač už cca týden nic nejedl... A jéje, pokud nic, tak bude alespoň přednáška, jak se má uživatel i případný "stěhovatel" chovat ke křehkým lampovým zesilovačům, kolik ty které specifické lampy stojí, jaké fyzické tresty budou bez výstrahy aplikovány a co se děje v organismu při středně těžším infarktu... A tady jsem zaznamenal historickou událost. Dalmatin mlčky(!) nastoupil do thálie a vyjeli jsme :-))

dq: "Je to moje auto, tady mě s Harrisem a jeho basovými party nebudete trápit, parchanti!" Osazenstvo pochopilo a já před Havířovem na transmitteru nacvakal Insanii: "Jsem volný radikál..." Checht. Užívám si obecnou nevoli, kterou mi zbytek Nemesis dává najevo tichým mlčením, jen DalmatinDalmatin (lépe než TomTom) naviguje. Vede mě v dalmatinním módu "nekratší cesta" s nulovou přítomností dálnic a silnic první a druhé třídy. Ale co, bylo to pak fakt i dost rychlé, i když s nižším komfortem.

L: Odjezd. Dalias využil chvilkové Dalmatinovy bezbrannosti (!) a šoku, a pustil autorádio... Dalmatin si po chvíli (náročné resuscitaci včetně elektrošoků) chabě zaprotestoval proti playlistu, ovšem po sérii hlukošoků se raději věnoval činnosti své nejmilejší a pudově blízké, totiž navigování. Já zjišťuji, že choulit se na zadních sedadlech s Konysem a Alešem v thálii není teda žádný med (případné mědvědy brtníky by to už vůbec nepotěšilo) a několikráte se daliase ptám, proč si raději nekoupil auto :-)). Tichou odpovědí mi bylo zesílení autorádia, čili mne tyto kratochvíle rázem přešly a začal jsem se věnovat činnosti velmi zajímavé - prohlížení si ubíhající krajiny, což mne coby NEřidiče bavilo... Při daliasových kletbách o ztrátě tháliího výkonu při přeřazování v kopcích jsem si vzpomněl na jeho uštěpačné poznámky na adresu chudáka Barbuchy, které zazněly při našem cestování do slovenské Beluše v 12% stoupáních, a reverzně jsem je aplikoval :-)). Odpovědí mi bylo další exponenciální zesílení autorádia, čili se ze mě stal naprosto mlčenlivý pasažér :-)). Oki, tak strašné to zase nebylo, ovšem já narozdíl od jiných dávám posádce Barbuchy na výběr, co bude zvukovou kulisou cestování na koncert. To, že minule měl nejmenovaný člen Nemesis lehké trauma z koncertu Iron Maiden a opravdu jen párkráte se tím zbytek osádky pobavil, nám přece nemusí dát dalias až tak sežrat, no ne? :-)) A to, že na cestách většinou posloucháme scénky Šimka a Grossmanna, Šimka a Soboty, z hudby Accept, Slayer, Pestilence, System Of a Down atd, ovšem hlavně muziku nejgeniálnější, čili TICHO (a její nuance typu: svištící vzduch okolo Barbuchovy karosérie), se dalias dozví až na příštím briefingu... Jinak cesta ubíhala s Dalmovým navigováním celkem svižně, za chvíli nás vítá Třinec. Po opravdu jen malinkatém hledání stojíme bezpečně před Barrockem, místem našeho příštího dění.

Dalm: Jedna má, možná unikátní poznámka k deníčku: domluva byla, že Munchies pojedou za námi, protože JÁ ZNÁM cestu mimo dálnice, ale neudrželi zběsilou rychlost našeho lunárního vozidla, řízeného králem silnic a držitelem "ceny Thálie", a nechali jsme je postupně daleko před sebou... Jen mým navigátorským uměním jsme byli v cíli o cca 2 minuty dříve, než před námi v dáli nám zmizelí Munchies :-)...A ještě k danému problému: Maro mi volal, kde to je, protože byli přes cestu o 150 m dál u staré budovy a hezky jsem tam poskakoval telefonujíce a mával na ně, že je vidím : ))).

L: Jistě, jeho Nejvyšší Dalmatinstvo naráží na "nastalou situaci", kdy thálie byla dodávkoidními kolegy předjeta. Bez výstrahy. Bez pardónu. Bezprecedentně. Dosti zbytečně, dle našeho pohledu :-)) Dojeli jsme. Kochali jsme se po zaparkování vedle Barrocka Barrockem a bílá, aparátynarvaná a Munchiesplná dodávková vozidlo do 3,5 tuny hmotnosti dorazila až poté, co většina z nás dokouřila svou první třineckou cigaretu (Konys a dalias prominou) :-)) Co je však průjem... teda průser... druhé patro bez výtahu...!!!

dq: Třinec a Barrocko nás vítají. Pobavilo mě zjištění, že se vše musí vynést do druhého patra po relativně úzkém schodišti, chudáci ti, co ponesou ty věci, co váží, a tudíž i hrají. Vyneseno, naskládáno na pódiu, sedíme v zákulisí a v debatě skrze dveře sledujeme první kapelu. Zatraceně, kde jsou lidi? Těch pár solitérů – to je jako publikum?!? (Každopádně díky za ně!) Při bližším ohledání zjišťuji, že lidí je poměrně dost, ale jsou všichni zalezlí u fotbálku a piva v předsálí. A tak to vlastně tak nějak zůstalo po celý "festival". Asi nová doba, zaplatit vstupné do kulturáku a dát si tam pivo. Luky, popřemýšlej o vstupném ve své hospodě, očividně to nikomu nevadilo. Prima byznysplán, ne?

L: Vítáme se s pořadatelem Rendolphem, a jdeme si s veselou Mančízáckou partou okouknout, kdeže se to vlastně v novém Barrocku hraje. Při výstupu po schodech do druhého patra mne přešel humor. - "Hele, Rendolphe, já vím, asi hodně blbá otázka, ale výtah tady náhodou nemáš?" - "Ne!" ...lakonická odpověď mi vyvolala nevyžádanou vzpomínku (skoro spam) na to, jak jsme zvedali mančízácké Mesy v Ostravě jen třičtvrtě metru do výšky na pódium. - "Aha, a je tady někde v areálu lékař nebo patolog, popřípadě sídlo pohřební služby?" - "Ne!" ...Takže tomu neuniknu, fakt to vše budeme tahat na bedrech i jiných částech těla do druhého patra... - "Já mám kýlu... Koukněte!!!" oznamuje Maro Marunič, vykasávající si true grindové tričko. - "Já mám plotýnky..." přidává se dalias, který si nevykasal zhola nic. - "Já mám... asi smůlu, no jo, no..." konstatuji, a ani se o nic nesnažím. Už jen mlčky polykám a slovy instruuji Konyse, který se mnou tahá první bednu směrem nahoru o tom, že první Nemesisí výškový tábor zřizujeme mezi prvním a druhým patrem. Stalo se... A to ještě několikráte. Ufffffff, odnošeno, ustaveno, někteří z nás postavou nejmenší, lehce chroptíce míříme do šatny, kde po vydýchání se nastává zase prima nálada :-)). Kecáme, vtipkujeme, plánujeme, vyměňujeme si zkušenosti (já s Marem i recepty a jemné nuance kuchařských technologických postupů) a tu začíná hrát první kapela večera. Jsme na Marsu?!? Koukáme totiž jako u vytržení... Lidi nereagují... Jdu se mrknout do sálu (maskuji to nákupem piva v množství ne větším či menším než pro svou vlastní osobní spotřebu, to kdyby náhodou někdo někde někomu něco...). To snad ne! Přítomní (a není jich tady málo, šacuji to na takové dvě stovky, možná i o sto méně!!! :-)) při setu první kapely hrají v přísálí fotbálek, popíjejí pivko, kecají, balí holky, kluky, Dalmatina nee, navštěvují WC, paří, spí, bdí, jedí, blijí, čili věnují se zábavě jakékoliv, ale jiné... No dobře, asi nejsou zahřáti na provozní teplotu, však je Have The Munchies vytrhnou z letargie, to by v tom byl... No, a asi fakt byl... Obrovskou energií nabitý a profesionálně provedený našlápnutý set vytrhl na chvíli z letargie pár nadšenců, ostatní ovšem pokračovali ve fotbálku atp... Zpocení Munchizáci vyklízí pódium a to je signál, že jsme na řadě my. Urychleně ustavujeme své sakypaky a zvučíme. Zvukař je opravdu Profík, zvuk nám udělal jako cumel (máme záznam z videokamery, takže to víme a jsme rádi...). Nastala však další historická událost. Po separátním nazvučení všech našich nástrojů dostáváme pokyn zahrát něco dohromady. Jistě, jdeme na to. Hrajeme, zvuk mé kejtry však nikde. Práskám do strun jako hluchý Venca do vrat, málem jsem je urval a slyším, že nic neslyším. Koutkem oka vnímám udivené obličeje ostatních spoluhráčů... Urychleně tedy kontroluji celý svůj aparát, který při individuálním zvučení hrál jako ďas, a tu zjišťuji, že já bloud jsem si při odkládání a znovu nasazování své kytary po individuální zvukovce tak nějak nevědomky ztlumil volume potenciometr :-)). Zkontroloval jsem předtím VŠE. (volume potenciometr na zesáku, "mute" čudlík na zesáku, čudlík "bypass" lamp na zesáku, volume potenciometr na efektu, volume potenciometr na vysílačce, volume pedál na Midi controlleru FCB1010, zkusmo i volume poťák na daliasově basovém aparátu a na mém mobilu, dokonce i zapojení zvukařova mikrofónu, snímající můj aparát, pouze tuto nepravděpodobnou veličinu ne). Kajícně (to je slabé slovo) se skrzevá svůj nazvučený, volume čudlíkem nezeslabený mikrofón omlouvám zvukaři... A podvědomně vnímám středně hlasitý smích ostatních Nemesisáků (některých více). To zase bude poznámek, vtípků a historek na dlouhé zimní večery s dětmi a vnoučaty u krbu, no jo, no :-))

dq: Nastal náš čas, krátká zvukovka, opřeli jsme se do toho. Všichni ze sebe vydávají maximum, Luky preluduje jako divý, jenže jeho part tak nějak v celku chybí. Že by něco s odposlechy? Přesouvám se na Lukyho stranu pódia, i když tam oficiálně nesmím, stále ho neslyším. Ale on hraje a viditelně si zvukovou zkoušku užívá. Že bych ho neslyšel jen já? Když jsme skončili, tak si náš milý kytarový mim všiml, že měl zcela ztlumenou kytaru, za což od zbytku kapely sklízí hurónský smích. A přitom se tak snažil! Jojo, Luky, z tohohle se stane Nemesisí kult podobně jako Alešův "metronom"!

L: Začínáme prvním songem Awaken, a přece jen se sál ve střední a zadní části malinko zaplnil. Dokonce(!) pár (3) lidí i pod pódium protřepat své hlavy přišlo. Vydrželo to však jen chvíli, tuším že do druhého - třetího songu. Pak kromě pár v odlehlejších částech sálu vytrvavších se zase přítomní věnovali činnostem jiným, s hudbou nesouvícejími. Po koncertě jsem se filozoficky a psychologicky zamyslel nad tím, co vlastně většinu přítomných přimělo k tomu, aby přišli, zaplatili vstupné na tento festival a pak se vykašlali na čtyři (neskromně musím podotknouti, že ne amatérské) kapely, které přijely, odvedly výkon a byly zaplaceny v hotovosti pořadatelem. Původně mě napadlo, že kapely působily vzhledem k výši vstupného něco jako hodně levný jukebox s vizuální prezentací a nesporně dynamičtějším zvukem... Ovšem propočítáním si, kolik songů bylo ten večer předvedeno, mi v mých výpočtech jukebox tak nějak blbě vychází jako levnější varianta příjemného posezení u piva či společenských her. Jistě, inkriminovaný jukebox jim nedá PromoCD zdarma, podepsanou paličku či trsátko ani náhodou a ani jim neumožní zařvat si do mikrofónu. Natož že by s nima komunikoval a přídavky zadarmo zahrál :-)). No nic, pro nás bylo příjemné to, že místní Pan Zvukař nám udělal skvělý zvuk, který zaznamenala kamera včetně vizuálních obrazů, což vše můžeme použít pro naše další účely. A doufám, že těch pár lidí, co si to zaznamenáníhodně užívali, příště nezanevře nejen na naše koncerty.

Konys: "Ahoj, měl bych střípek z Třince, abych se konečně i já zapojil do deníčků, to si už rozepiš podle svého (míněn dalias a Luky a Dalmatin blahé paměti): Už při první skladbě k pódiu od těch pasivních ze sálu naběhli dva asi 17letí mladíci, paříci, řvoucí, šílející, prostě paráda, tak jak to má být, mezi sebou měli i krásně se červenající slečnu, která se taktéž zapojila do pařby. I přes to, že byli pod pódiem pouze tři, vytvořili úžasnou atmosféru, čímž jsem se jim snažil věnovat pozornost a dal jsem možnost fanouškovi zařvat si do mikráku, jenomže po asi druhé skladbě se rozutíkali neznámo kam a už se nikdy nevrátili... (pokud se nevrátili dodnes, tak asi umřeli, milé děti... :-)) pozn. Luky) Pak už jsme hráli pro "mrtvoly" - to je publikum, které nereaguje... (viz film KOLJA)"... Citováno z Konysova ICQ příspěvku...

dq: Koncert to byl fajn, spousta místa, prima zvuk, jen ti lidi, ti lidi. Podotýkám, že měl Konys po zhlédnutí záznamu koncertu z minulého týdne za úkol více komunikovat s posluchači. "Konysi, chlapče, vyber si dva, tři a na ty se zaměř, gestikuluj. A ne, že to bude někdo z nás!!!" Tak tento rébus jsem Konysovi opravdu nezáviděl, málem to vypadalo, že si bude muset vymyslet virtuální neviditelné kamarády a spolu s plyšáky jim zpívat o čajovém dýchánku. Ale co už s tím, i tak to stálo za to!

L: Dohráli jsme. Děkujeme těm pár vytrvalým, byli jste super!!!. Balíme... :-)) Stěhujeme a stěhujeme a stěhujeme celý náš společný aparát po schodech směrem dólů na dvůr (kalvárie jako prasce) a do bílé dodávky (ukládáme si ho už raději striktně sami, Dalmatin megastriktněji...). Munchiezáci si z dneška nic nedělají, my raději taky ne, zahráli jsme si při dobrém nazvučení. Nacházíme dokonce i pár slov podpory pro poslední kapelu večera, která šplhá nám z výšin sestupujícím naproti z dvora do druhého patra obtěžkána aparaturou a ustavující si své nádobíčko na pódiu... - "Ať to máte lepší než my..." - Dím dýchavičně... Maro s kýlou a dalias s plotýnkami jim věnují navíc i upřímný úsměv, jenž nepotěší vzhůru stěhovavší... :-))

dq: Cestou domů se nic zvláštního nestalo, po vyložení věcí na zkušebně jsem rozvezl Nemesyčáky do jejich brlohů a okolo druhé hodiny byl doma... Nemesyčáci však nelení, deníček píší... :-))

L: Zase ta thalie, ta by měla fakt dostat "Cenu Thálie" za minimalistický prostor a zvláštní cenu za nepohodlí na zadních sedadlech pro někoho, kdo je v Nemesis neustále pruzen za svůj vzrůst, respektive za jeho "údajný" nedostatek (hyn sa hukáže), zasvěcení vědí :-))) No a skutečnost, že jsme s Dalmem (PVD) ba ani se "zbytkovými" členy nešli na pivko, tak to už něco i v našich kruzích znamenalo... :-))

dq: Kvíz na závěr: Hraje to v Nemesis a na pódiu je to málo vidět a občas i málo slyšet. Kdo je to?

L: Odpověď nechť si doplní laskavě pozorný čtenář sám... :-)) Přece jen to může klidně být i takový... třeba někdo úplně jiný... :-))

---

4.10.2010

Festival ostravských kapel (FOK): 11. 9. 2010, Ostrava – Klub Prostor-Tančírna... - Deníčky 2010:

Deníček č.69

Kapely: Nemesis, Have The Munchies, Katarze...

Autor: dalias
Glosy, poznámky: Luky
Připomínky, komentáře, korekce, negace, konjunkce, komplikace, variace, pruzení: ... Jeho Jasné Dalmatinstvo samo -  - sámoděržaví...:-))

 

Tak na tento koncert jsem se opravdu těšil. To už je let, kdy jsem hrál na Tančírně, tehdy ještě s "hádéčkem" v roce 2004 a 2005. Dnešní logistika taktéž slibovala minimální náročnost (Nemesis zkouší o patro výše nad klubem), co více si přát? Už už vycházím z domu, když v tom telefon... Pevná linka, číslo připomínající předvolbu Olomouce či Bruntálu, kdo to sakra... - "Vezmi s sebou stativ, ten starší...," zařval na mě plechový hlas vyřazené pračky, s níž si to kladivem rozdal zasloužilý sběratel šrotu. Aha, Dalmatin a jeho VoIP, při kterém je slyšet téměř každé třetí slovo, protože zase někde trčí na vzdálených serverech. "Rozumím, Herr Kommandant, vezmu stativ". Jenže kde je? Po chvilce přemýšlení mi docvaklo, že se povaluje u mne v práci pod stolem, tak dobrá, vezmu to cestou na zkušebnu přes firmu. Naštěstí to je fakt cestou... :-)).
(Cestou necestou, jistě, komu jinému než nadšenci do focení by mělo něco "docvaknout", že? :-)) Ale k tématu... no, tak já jsem se, stejně jako dalias, na tenhle koncert kupříkladu taky těšil... A samozřejmě o trochu dost hodně více, než on, jsem přece jen starší, zejména služebně, a taky o nezanedbatelný kus menší... Ono to těšení mne totiž tím pádem přece jen tak nějak více vyplňuje. To je myslím si ta nejsprávnější formulace, a už bych se k tomu raději nevracel :-)). Cestu ze zkušebny na místo dění by bez nápovědy či navigace zvládl dokonce i takový… já, klidně bez GPS-ky, což už v našich kruzích něco znamená... – pozn. Luky)

Přesun na tramvaj, SMS jízdenka, "užnikdynebudunositbatohnazádechpřišlasemomobil" hláška v tramvaji v rámci kouzelné osvětové akce "bezpečná Ostrava", vyzvednutí stativu, pohoda, klid, pořvávající sýkorky u Sýkoráku, v 16:00 zkušebna. Ha, mříž je ještě zamčena, PVD (prudící Vedoucí Dvojka) nikde, vsadím se, že to Luky zase svede na Dalmatina a jeho cigarety. A taky, že jo, říkejte mi Vědmo...
(Jistě, Vědmo, měla si naprostou pravdu, ovšem tentokráte jsem čekal na Dalmatina před svým domem, jelikož o odvoz sebe, svých krámů a mé maličkosti se dnes staral výše zmíněný člen PVD svým vozem, a to z důvodu, který vážená Vědma nastíní níže :-)). Ano, čekal jsem dlouhých 13 minut, Vědmo, skutečně se "jeho Dalmatinstvo" ještě stavilo pro cigarety... Něco s tím budeme muset udělat. Že by Dalm přestal kouřit, o tom se raději nikomu ani slůvkem zmiňovati nebudeme. To by byla hereze. O případných sýkorkách nic nevím, pořvával na mne pouze Dalmatin při vyklízení zavazadlového prostoru svého vozu právě od dětských autosedaček, částí instalatérského nářadí pro menší střední firmu vodo-topo, různých kovových součástí – asi kusů havarovaného raketoplánu Columbia, zadního plata z kufru Felície - Combi, dvou či tří tažných lan rúzné délky, stáří a "nosnosti", pěti přeplněných igelitek s neznámým - možná i toxickým materiálem, dvou štětek na ometání sněhu z předního skla, pracovních bot potřísněných hlínou Czech Made-1999-2008, taky se našlo pár "koleček", "lamel", zajišťovacích pák volantu, "mechanizmezečků" a "meziobrtlíků"... No, výtah na zkušebnu i já jsme s tím měli co dělat... Výtah narozdíl ode mne hlasitě neprotestoval... - pozn. Luky)

V následující půlhodině se sestava Nemesis kompletuje a můžeme začít zkoušet... (Pominu to, že Dalmatin - v závěsu s Lukym, obtěžkaným taškami - do zkušebny nakráčel s dětskou autosedačkou a zadním platem z Felície pod paží. Prý je dnes taxikářem naší zpřízněné kapely "Have the Munchies" a jejich aparátu, sedačka, plato a pár dalších krámů by prej překáželo. I když: Maro Marunič si nezadá s výškou Lukyho... No, fantazii raději zpět na řetěz.)
(...s výškou Lukyho?!? Co mi to jen... Aha, památná scéna z filmu DJC Nejistá sezóna. Cituji:" ...ale bude to vítězství Pyrrhy. Dříve: Pyrrhovo vítězství..." :-). Různých sarkastických poznámek od někoho, kdo je o dvě čísla větší než člověk si ještě užiji, to vím... I když i Maro Maruničovský Havethemunchiovský také dokáže entitu mého formátu "povzbuditi"... Sice nerad, ale cituji:" Luky, ty když "vylezeš" na pódium, tak se vizuálně z pohledu diváka ještě jakoby o deset cenťáků zmenšíš, hiiii :-)..." (nevím, zda-li je to ještě možné, ale nechť, Maro vidí jako rys "hovnovid"!).  Jistě, i Have The Munchies obsahují pátou kolonu, která dokonce dokáže s přehledem a grácií střílet i do našich vlastních řad... Což se mi líbí, je fakt sranda, s "Munchizáky" se nenudíme ani náhodou, ti chlapci mi tak nějak přirostli. Zejména k srdci... :-)). Mimochodem: Maro na mne působí přesně tak, jak to pregnantně vyjádřilo "Jeho Maruničstvo i s osmi dráty" o mne, ovšem s tím rozdílem, že já jsem gentleman, drátů mám sice jen šest a svůj pohled na něj z pod pódia jsem si nechal striktně pro sebe... a tento deníček :-). Mohl bych ještě použít i syndrom tzv. "Červeného Karkula" i jiné, mnou soukromě pořízené veskrze pikantní dokumentační materiály (Bulváry, nabídnětě cenu!), což už coby stále ještě gentleman zamítám v samém zárodku myšlenky - pozn. Luky)

Zkoušíme!!! A to pod dozorem Dalmovy kamery na mém stativu, to vše samozřejmě ze studijních účelů. Přehráli jsme si set, zkonzultovali problémová místa a Dalmatin zmizel pro aparát a pár kusů sestavy "Have The Munchies", které holt veze ve svém autě, protože to Lukyho stihl rozbít. Čest památce Barbuchova nárazníku...
(...a levého světla, blinkru, přední kapoty, karosérie pod maskou, levého blatníku, mlhovek, držáku SPZ-ky a jiných Barbuchových tělesných částí... :-). Ověřil jsem si však, že Barbuchovo rodné jméno VW Transporter ani zdaleka nelže. Je fakt ku... Je hodně bezpečný. To druhé auto, které se účastnilo střetu vypadalo přesně jako po bouračce s obrněným transportérem, např. mým oblíbeným BVP - 1 s použitím části jeho zbraňových systémů... :-) - pozn. Luky)

Nálada na zkušebně po odchodu Dalmatina je uvolněná, probírá se kde co, hlavně však Lukyho oblíbené "konspirační teorie", které mu decentně glosuji svým chladným skepticismem. Dojídám chemicky ošetřovaný banán a slupku bezelstně odhazuji před Lukyho aparát. "Promiň, Luky, dnes nikam necestujeme, a tak bude asi nouze o vtip, tak si prosím aspoň laskavě zlom nohu." Odpovědí je mi pohled Srba, kterému vybombardovali jeho oblíbenou cukrárnu. "No dobrá, snad jsem tolik neřekl," sbírám slupku a ta putuje do koše.
(Chladná skeptická Vědmo, věz, že termín "konspirační teorie" ztrácí svůj význam. Zatím se téměř všechny dnes ukazují býti pravdivé, na rozdíl od obecně přijímaných pravd, které se pro znalé samy stávají "konspiračními teoriemi", ovšem pro ovčany online v mainstreamu :-) - pozn.- daliasův oblíbený Srb Lukica alias konspirační praktik Luky)

"... Proč už dole nestojí bicí?!?" Se svým pověstným šarmem nás mile pozdravil Dalmatin, který se navrátil ze služby v HC taxislužbě... - "Javůl, Herr Kommandant, my si tu jen tak nevinně povídali... - "A nestěhovali!!!...", sarkasticky dí Dalmatin. Takže se jmeme stěhovat, hlavně tedy bicí, které se po téměř kompletním ustavení na pódiu znovu stěhovaly, tentokrát do "bekstejdže". Byl to prima plán, Dalme, ale opavská kapela Katarze na Festivalu Ostravských Kapel má bicí elektronické (Aleš je přešťasten :-)) – pozn. Luky). No nic, přesunuli jsme celou zkušebnu, tedy komplet naše veškeré aparáty o patro níže a při cestě se nic zvláštního nestalo. To už by chtělo fištróna, něco zkurkazit při transportu beden, které mimochodem mají kolečka, do výtahu a o patro níže na pódium. Převezeno, nastaveno, jdeme na pivo.
(Ale stálo, Kefalín, stálo... Něni ste ustrojený, bicí něni sú ustavené, aparát bol stále na skušebni... Keby toto viděl súdruh ministěr, boli by sme fšeci v riti!!! Terazky budětě rypákmi zemeguľu ryť ako červené myši!!! Prísám Bohu, prísám maťku, ako červené myši!!! :-)
Kapele Have The Munchies jsme "nezištně" pomáhali s jejich bednama Messa na pódium. Inzerce: najde se někdo tak "zapálený do muziky", jež by za cílenou pochvalu, poplácání po předem zvoleném rameně a podpisu fixkou do OP či na džísku nám umělcům ulehčil?!? :-)) Asi neee. Neva. Jistě, kdysi kdesi kdosi celkem vtipně poznamenal, že co neváží, to nehraje... Bedny Messa váží... tudíž zákonitě musí hrát jako prasce. Taky někdo někde kdesi kdysi prohlásil, tuším, že jsem to byl já, že umění je holt řehole. Některých z nás, kteří mají potíže s ploténkou... plotýnkou se tato činnost osobně nedotýkala (ploténka ergo tál - viz. dalias...) Ovšem těch starších, sice roztomile menších, ale zdravých (moje maličkost) & ostatních se týkala bezezbytku. Teď jsem vlastně konečně pochopil Marovu narážku na můj vzrůst před akcí a při následném exponování se na pódiu... Ty jejich Messy mi způsobily destrukci měkčích částí těla, tudíž Maro vlastně nelhal!!! :-) Fakt jsem se zmenšil(!). Může za to Messaboogieváha, jež mne svou silou zhůvěřile zdeformovala!!! :-)) - pozn. Luky)

Zašili jsme se u stolu kousek vedle pódia a lebedíme si. Přichází zvaní přátelé i nezvaní cizinci, šum jako v úlu, hraje Katarze, a já po očku pozoruji sklenici před Konysem. "Z půllitru se pije pivo a ne víno, navíc červené, ty zvíře!" Střih, hurá na pódium, protože právě skončili Have The Munchies svůj velkou energií našlápnutý set.

Ustavujeme, zapojujeme, zvučíme. Jedem! A že jsme se panečku rozjeli, tedy hlavně Konys. Mám rád, když se zpěvák zapojí celým tělem do toho našeho nářezu, ale ve chvíli, kdy začne mávat stojanem od mikrofonu nad hlavou a cíleně ohrožovat vlastní řady, to už ne. Když jsem se v patnácté minutě rozhodoval, jestli bezpečí co nejblíže bubeníka (stále bez metronomu - pozn. Luky), nebo vybité zuby stojanem, Aleš byl jasná volba! A vůbec mi v té chvíli nevadilo, že nemá metronom. Satisfakcí mi byl pohled, když se Konysovy vlasy při jeho kreacích zapletly do reflektorů nad pódiem. Škodolibě jsem se pousmál a koncert si opravdu užil, protože pak už tak nebezpečno nebylo. Snad jen lidí mohlo být více. Co na to ostatní?
(Náhodou, mě Konys velmi hezky stojanem minul (a zuby mám stále... zralé na vybití...). Pročísl mi jím sice párkráte mé, v zápalu boje povlávající vlasy a jednou volnou část mého koncertního trička, ale minul. Je to kamarád :-)) . Starosti mi spíše dělalo pozdější shlédnutí videozáznamu. Na mé straně pódia, kde dle předchozích slibů - i ústně před svědky potvrzených závazků - nemělo nic a nikdo býti - to na záznamu vypadalo tak, že hraji na pozadí za mnou na zeď promítaných scén z filmu Godzilla (teď tak hnedle z hlavy nevím, kolik je ve jméně Godzilla písmen L) :-)). Ano, na jedné z pozdějších zkoušek mne dalias upozornil na ještě lepčí film Gappa, tím pádem mi odpadlo přemýšlení a zjišťování, kolikže se píše e-L ve slově Gappa .-)). Kolik je však v tom slově Pé, kua drát?!? :-)). No nic. Co však vím jistě je, že bezezbytku souhlasím s Vědmou, že vás lidí mohlo býti o trošku více, a hlavně aktivnějších, vždyť tam všechny kapely hrají pro vás... - pozn. Luky)

Zbývá popsat cestu domů...
(Jistě. Popořadě: Pódium, plac, chodba, výtah, chodba, zkušebna, schody, chodník, zastávka, trolejbus, chodník, pivo, wc, pivo, chodník, výtah, sprcha, koupelna, postel... – tedy alespoň PVD, Dalm se mnou určitě až na pár nezbytných výjimek souhlasí... :-)) - pozn. Luky)

Hm, závidím PVD... To my to měli jinak. V osazenstvu Konys a choť, Pestkrist a choť a má maličkost (Luky promine - nepromine, ale nechť - pozn. Luky), jsme si to šinuli přes kýženou návštěvu "hladového okna" na tramvaj směr Hrabůvka. Cestou jsme minuli trojici (ne tu svatou) opilců, odhadem ve věku ještě mokré občanky.
- "Týýý vole, oni mají tři buchty!" Ozvalo se za námi.
- "Nezdržuj, pojď, buchto," pronesl jsem uštěpačně Konysovi. Ovšem dlouhé vlasy a "lihová mha" holt dělají divy.
Tím by to všechno skončilo, kdyby pokřikujícímu ožralému mozku nedošlo, že Konys není buchta. (A už vůbec ne povidlová.) Vtipná pokřikující postavička začala mít tendence pokračovat za námi a verbálně komunikovat, s exponenciálně stupňujícími se vulgarismy. (Tiše jsem si přesunul teleskop z batohu do náprsní kapsy bundy, doufal, že nebude potřeba a uvažoval o tom, jestli alkohol kompletně maže pud sebezáchovy?!? Jak ten idiot může vědět, co jsme zač a jestli někdo z nás není trochu mešuge?)

"Ignorujte ho, nereagujte, jen žvaní jako vrčící ratlík za plotem, dojde mu palivo, jakmile se přiblížíme k zastávce s hladovým oknem," sykl jsem k ostatním. No, palivo by mu nejspíše došlo, ale dříve došla bohužel trpělivost Konysovi. A už to bylo.

Opravdu znám lepší zábavu, než se snažit v jednu ráno v parku dostat od sebe dvě jelita, co se urputně snaží dát si po hubě. Přitom jedno (to větší jelito s prejtem z lihu) drží druhé (to menší se slabými nervy za jeho pěstěné dlouhé vlasy. Bitka a přetahovaná po ženském stylu. Olejem do ohně se stala Konysova choť, která rozdmýchávala mladého ochlastu nadávkami a pak i voláním pro policii. Nakonec se to povedlo, dostali jsme je od sebe, pomohli i alko-jelitovi kamarádi. Pestova choť tiše posbírala artefakty boje, jako roztržený batoh, hřeben a věci z něj. Dali jsme si konečně něco k snědku a pak dorazila policie, zůstali v autě a zkoumali přítmí parku, kde se už nepohnul ani lísteček. Čekal snad někdo, že kukláči spadnou na padácích z nebe vteřinu po telefonu? Ochránci pořádku zavolali zpět na telefon, z něhož bylo voláno a když zjistili, že už je po všem, odjeli. Co taky...

Pak už konečně tramvaj a cesta domů, při níž se už nic zvláštního nedělo. Konys si domá dá meduňku, dá si nohy nahoru a bude si myslet něco o prdeli. Pak stokrát napíše a nechá podepsat mladším synem: "S opilci se konfrontuje až ve chvíli, kdy verbální nadávky překročí k fyzickému útoku..." Takový tichý hoch to byl. Che!

(No tak to vidíš, PVD šla v klídku na pivko, s nikým se cestou ani později neservala, vy všichni ti výše téměř abecedně jmenovaní jste slíbili přijít za námi, ovšem nestalo se tak, a to jsme vám všem drželi místa u stolu poměrně dlouhou dobu, více než dvě hodiny... Jistě, bylo to cca o celých nekonečných 800 m dále, než kde jste vy všichni pořádali variace na řecko-římský zápas křížený s ženskými baheními souboji, wrestlingem a gladiátorskými šarvátkami, ale nechť :-)) Ovšem fakt jsem se pobavil jedním z dopňujících mailů, které mi k tomuto deníčku došly, jež byl podepsán (a to přesně cituji): dalias alias gappa :-))) Konečně mám jasno v počtu písmen) - pozn. Luky)

Aftermath:

...tento deníček je tzv. testovací, možná je ještě i v záruce, dalias se tak nějak teprve "zaběhává", ovšem paměť má evidentně méně fragmentovanou. Oproti mé maličkosti, "starému" deníčkovému matadorovi má mnohem méně zkušeností a vězte, že ve svém volném čase nachází plno prostoru zdokonalovati se. Ano, nikdo nejsme dokonalí... Já už vůbec ne. Jen píši o nějaký ten pátek, sobotu, někdy i úterý a cca o 68 deníčků déle. No a čerstvá krev oživí chov, to říkali už naši předci, kteří nebyli blbci (teda alespoň ti mí :-)))... - pozn. Luky :-)))))

Tak takové to tedy bylo... :-))

---

14.09.2010

7.8. 2010: Beluša (SVK), Western Club... - Deníčky 2010: Deníček č.68

Kapely: Nemesis, Moonfog (SVK), Shock Age (SVK)...

Autor: Luky
Komentáře: dalias a Dalmatin (s mými nehynoucími díky)
Připomínky: Dalmatin, dalias, neznámý vojín, neznámý svobodník, známý Aleš a ještě známější Konys atd...

... No jo no, tak nám tak nějak zprudka skončila opět ta doba "lebedění si"... Kua drát, lebedění si ?!? Kterýpak blbec bloud něco takového vypustil z... klávesnice?!? Aha, asi já... No nic :-)  – Asi tak bych to viděl: spíše strastiplná doba náhodného NEDOBROVOLNÉHO, ovšem autorizovaného měnění sestavy naší kapely to byla. Zaučování nových a novějších, a ještě těch za ty nové a ještě nověji novější až nejnovější... Ufff...

Jinak: musím předejmout – či předeslat, zkrátka napsat, že ta doba byla samozřejmě bez koncertů, bez cestování, bez logistických i jiných pruzení, bez náročných přesunů a pro mou vlastní osobu (a nebojím se to na plné ko... ústa napsat čili říci): bez deníčků, ergo zápisků z cest, lapálií, štrapácí a vystupování Nemesis... No, a s tím je zasejc ouplný konec – zvonec, milí drazí naši fandové, přátelé, kritici, manželky, přítulkyně, díťové, psíové (Dalmatin promine), morčatové, pavouciové, kamarídi, poslouchači a veškeré případné čtenářstvo kol dokola vůkol :-))

Jde totiž opět do tuhého, o tom žádná... Uplynulý (téměř) rok od minulého koncertu a "zápisku" z něj byl totiž takový... noo, byl, to nemohu říci... To, že byl, víme asi všichni (Dalm i já, ostatní tuší). Méně už však asi víte Vy, že byl pro nás velmi hektický... Ostatně, posuďte sami (rozšíření prvého i druhého odstavce): "Mladej" Aleš bubenický se s invencí sobě vlastní intenzívně doučoval bubnové party po svých předchůdcích a posléze je na Dalmův a můj nátlak (musím uvést, že jsme se stále pohybovali "velmi přibližně" v oblasti Ženevských konvencí) začal sám a "rád" vylepšovati. Ano, to je takové hezké, až kladné sdělení, dnes takových není mnoho :-)). – Aleš to ještě sám a "rád" potvrdí písemně, oskenovaný originál jeho "dobrovolného přiznání se" po vyčištění případné krve a exkrementů promptně uveřejním v případných přílohách k tomuto deníčku (popřípadě k jeho úmrtnímu listu na náhlou ataku srdeční či mozkovou, uvidíme, MK Ultra projekt dodá razítko...) :-) Přibyl však k němu posléze i basový dalias, který si stejnými štrapácemi ostatně prochází dodnes. O Konysovi se raději ani nezmiňuji, ten se v podobných vylepšeních plácá téměř permanentně, a taky (asi) rád... :-))

Pro Vás z čtenářů, kteříž jste kdy zabrousili na naše domovské stránky Nemesis do sekce Deníčků, neznamená sdělení o MK Ultra zhola nic... "Netřeba se znepokojovati, to se přece nemůže díti, to by přece nikdo nemohl dopustit, žijeme v civilizované době...". Ovšem Vy ostatní... Ano, už je to i cítit... (ale asi máte Google, takže googlujte, dokud to jde...). Čili Konys, Aleš, dalias i jisté organizace jsou zatím v klidu... Respektive do uveřejnění tohoto článku... :-) Takže dosti úvodu, jdu na samotný zápis z našeho dalšího koncertního dne po téměř roce (dokud to jde, ano, myšlenka je to dobrá, úmysl taktéž...):
Zápisky, deníček, anamnéza, hlášení:

Sešli jsme se VČAS... (Prý opravdu jo, on pojem VČAS u nás vždy až tak VČAS neznamenal)... Nooo, kupodivu PVD – Prudící Vedoucí Dvojka – dorazila díky Dalmovi (ne mi) až jako druhá, protože jsem na něj musel čekat skoro dvanáct nekonečných minut před jeho domem – už i Barbucha byl silně znervózněn – a pak jsme s ním ještě museli jet na nejbližší benzínku pro cigarety... Ale co víme bezpečně je to, že nám Aleš volal, že z jeho mateřské základny Krmelína jede autobusový spoj pro Nemesis až tak nevhodně, že jeho příchod na zkušebnu bude s předem schváleným a odsouhlašeným časovým plánem lehce kolidovati, a to o necelou půlhodinku...

Situace na zkušebně při našem příchodu: dalias už optimisticky oprašoval nejen svůj z větší části fungl nový aparát, ale i své ještě fungl novější basové party, a že si to užíval, o tom žádná... Tedy o tom žádná dokumentace k nahlédnutí, dalias si zhůvěřile nevzal své profifotografické vybavení (že by záměr ?!?) – (SPRÁVNĚ!!! – pozn. dalias) – (ŠKODA!!! – pozn. Luky), a já s Dalmem jsme přišli později, což nám dalias nikterak nevyčítal, kujón jeden :-)). Kožené kalhoty i s Konysem dorazily téměř hnedle po nás a Aleš "von Krmelin" za dalších pár snesitelných minut, čili jsme kompletní... A to s opravdu zanedbatelným spožděním. Jmeme se briskně odškrtávat v seznamu činností zodpovědně splněné položky: a) sraz všech na zkušebně, b) naštelování dvoušlapky bubeníkovi Alešovi hyperkytaristou Dalmatinem, b1) kolektívní pochválení kožených koncertních kalhot Konysovi, c) naštelování aparátů a určení správce vytisknutých playlistů*, d) přehrání si celého přichystaného (mnou vytisknutého) playlistu, e) pruzení nových členů při balení všech švestek, e1) pruzení nových členů při tzv. "Tetris záležitostech" (uložení všeho našeho aparátu do VW "Barbuchy" Transportera s nyní už funkčním turbem) a za d) kýžený odjezd celého toho cirku(su) směr slovenská Považská Bystrica->Beluša et cetera et cetera... A to vše byvší stihnuto nejpozději do 16:00 SEČ. Punktum.

*(...chybí mi bod c1) určení správce popelníku, kterýžto je neustále u Tebe ve voze, takže "popelníkář" svou činnost nezvládl... : ))) – pozn. Dalmatin)...
 – Ano, díky Dalme, že jsi mi to připomněl. Stručně: na zkušebně kouříme. Cigarety (to uvádím proto, kdyby to náhodou někoho svádělo k různým zvráceným zcestným výkladům). Tedy my z nás, co jsme aktívními a zodpovědnými kuřáky – 3/5... 1/5 cigaretami opovrhuje a kouří (svátečně, ale přece) doutníčky. Zbývající 1/5 kouření toleruje a nekomentuje, ale aktivně neprovozuje. Máme jeden popelník, tzv. zkušebnový. V Barbuchovi je popelník pouze v palubní desce, oblast "zadních sedadel" ani popelníkem, ani otevíratelnými okny neoplývá, tudíž jediná možnost, jak mohou kuřáci na zadních sedadlech provozovat posilování státního "rozpočtu" je tzv. popelníkový outsorcing. Zkrátka nutnost náš zkušebnový popelník dopravit do auta a hlídat, aby se nerozbil při rozličných jízdních manévrech, nastupování a vystupování a nakládání a vykládání aparátu. Čtyřmi hlasy proti jednomu jsme zvolili Velkým Správcem Popelníku mezi námi jediného nekuřáka Konyse, což nám přišlo logické. Definovali jsme mu veškerá práva a povinnosti. Práva má celkem jednoduchá: starat se o popelník, aby byl k dispozici a neutrpěl škody. Povinností mu z této funkce nevyplývá až tak o příliš mnoho navíc, jen tak namátkou: starat se o popelník, aby byl k dispozici a neutrpěl škody. No a Dalmatin ve své narážce upozornil na fakt, že Konys coby VSP (Velký Správce Popelníku) zkrátka selhal. Neomlouvá ho ani to, že u něj díky ještě demokratičtějšímu hlasování došlo ke kumulaci funkcí: je totiž i Velký Správce Playlistů, jelikož coby vokalista nemá na starosti při přípravě kapely na vystoupení (kromě mikrofonu a hlasivek) žádný jiný aparát, tudíž opatruje a následně rozmísťuje (mnou vytisknuté) playlisty na pódiu každému z nás. Ovšem fakt, že popelník je stále pod zadními sedadly Barbuchy, na zkušebně ne (od koncertu uplynulo 14 dní), musel nutně vyprovokovat Dalmovu ostrou připomínku. – pozn. Luky)

Pokračujmež, pro připomenutí poslední věta před Dalmovou faktografickou poznámkou zněla: "... A to vše byvší stihnuto nejpozději do 16:00 SEČ. Punktum..." A pokračuji: Vážení přátelé, tak se i STALO !!! Odškrtáno jest. Je to sice k neuvěření, ale věřte. Snad poprvé v novodobé historii Nemesis odjíždíme nejen včas, ale dokonce o celých 11,52 minut dříve a vězte, že i se vším, co ke svému veřejnému exponování se potřebujeme !!! Koukal jsem se později na veškerá veřejnoprávní, korporační i jiná závislá i striktně nezávislá média a... kde nic, tu NIC !!! To už je fakticky buď obyčejná žurnalistická mediální ostuda, nebo naprosté diletanství, to mi nikdo nevymluví !!! Taková pikantní zpráva, a proběhla bez povšimnutí... Respektive tiskem neproběhla s povšimnutím... Banality typu: "V Rusku se ohniska požárů blíží k jaderným zařízením..." a "Na Ukrajině se přehřívají sklady munice...", nebo "Iránští vojáci kopou masové hroby pro americké vojáky" , "Blíží se přívalové (HAARP) deště a povodně" či "Nový, na antibiotika rezistetní virus zabil už sedm lidí" – to by těm mediálním prostitutům šlo... :-)). Ale nechme maličkostí. S hrdostí oznamujeme, že je 15:48 a nějaké drobné sedmého srpna roku 2010 n.l. a vyrážíme na koncert... A neodpustím si konstatování: Včas a v dobré náladě... Všichni :-))

Řídím. Záměrně neoplývám dálniční známkou. Barbucha jakbysmet. Tak nějak se mi příčí platit podruhé za něco, co jsem ze svých daní už jednou zaplatil a argumenty, že výnos z té známky jde teda na údržbu těch mnou už jednou zaplacených dálnic, tak ty taky neberu. Daně platím pořád, a tedy platím pořád, stále, nebojím se říci: kontinuálně i tu údržbu, no ne?!? ...Tudíž se musíme (já rád) ubírati mimo dálniční úseky. To, že byla za dálnici označena i rychlostní tankodromová komunikace Místecká, to mi hlava nebere už vůbec, ale nevadí, mám navigátora Dalmatina a nebojím se ho použít... :-)). (Přísámnohu, tohle se ti pokusím rozmluvit, snad se mi to povede do doby, než pojedeme hrát někde ku Praze a nebo ještě dále, tedy blíže k hranicím s "Germanií" – pozn. dalias). – (vzhledem k velikosti Tvé maličkosti se Ti to asi bohužel povede, ale rozhodně se nedám lacino, mám kamarády, kteří umí aikido, a kromě toho manželku!!! :-))-pozn. Luky).

Jo, a opomenul jsem zmínit, že dalias má GPS-ku v mobilu (říká jí Tomáš Tomáš) a zatím se ji s ohledem na to, že četl jistý minulý deníček a s ohledem na to, že stále máme Dalmatina, ani nesnažil použít :-)). Tudíž jedeme cestami, které nejsou zlodějsky zpoplatněny, a musím konstatovat, že hlavně díky absenci obvyklého spoždění mohu jet piánko, Barbucha si vesele vrtí výfukem, nikam nikterak nespěcháme, takže si jen tak v klidu lehce pocucává decinky nafty z nádrže, nálada ve voze je výborná, chlapci v oblasti "zadních sedadel" se špičkují, žertují, spí, kochají se krajinou, zajisté i mým řidičským uměním, coby kulisa nám hraje Accept – Live In Japan (což téměř všichni acceptujeme bez výhrad) na mém novém autorádiu, které má aktivní LCD display a umí nejen DVD-íčka, ale i SVCD-čka a avíčka atd... (i titulky...)

Idyla trvala až do hranic mezi Českou a Slovenskou republikou, kde na nás vybaflo pár 12-ti % (dostal jsem žízeň) stoupání a na daliase... o tom dále... Zjišťuji, že náš upgrade aparátů a zejména baskytaristů se projevuje tím, že jsme tak nějak těžší (dalias promine), tudíž i původně dosti optimisticky nalazený Barbucha – po naprosté generálce a s opraveným turbem – některé tyto úseky striktně odmítá vyjet na čtvrtý rychlostní stupeň, ba co víc, tam, kde je toto stoupání "vytuněno" zatáčkami v pravých, i ještě o pár stupňů pravějších úhlech (dle ISO xxxxxx), zhůvěřile pohrdá i trojkou!!! (Co by za ni někteří z nás dali... no nic) Chvílemi jsem se domníval, že mi sekvencemi: 3,4,3,2,3,2,3,4,5,3,2,3,4,2 něco naznačuje, ale ani Google tuto kabalistickou šifru nedekódoval... Škoda... (Ale jdi, Ty, šifro, tohle je přece naprosto normální zápis tabů nějakého total true UGBM spolku, který se odvážil experimentovat a dovolí si místo klasických půltónů i jeden tón celý (sic!) :-)) – pozn. dalias ). Nemístné komentáře různých daliasů, Alešů a ostatních o síle a výkonnosti jsem i já, i Barbucha raději s noblesou překonali, vezeme tunu aparátu i jisté živé kilogramy navíc... (Pokračuji ve vlastivědném výkladu): Překonali jsme kolektivně tuto lapálii během půlhodinové chviličky a na normálních (rozuměj: vodorovných či lehce příbuzných) úsecích se opět kocháme a Barbucha sviští nejvyššími povolenými rychlostmi (s velkou výkonovou rezervou) se spokojeným pobrukováním pravověrného turbodiesela... Ovšem pro "některé" z nás nastává změna (!). Další muzika v Barbuchově přehrávači (mnou, možná i Barbuchou na oplátku zlomyslně iniciovaná) je koncert Iron Maiden z roku 1989 – Maiden England... Většina posádky se kochá, někteří se pod vousy (které nemají – Aleš) usmívají, ovšem dalias vehementně (a dosti – pro řidiče rušivě) protestuje, prudí a... protestuje a prudí... :-)) ...Tady musím podotknouti: dalias při příchodu do Nemesis dostal od Dalmatina (ne mne) podmínku: do konce července zvládnout Brzochodovy basové party (což až na pár malých výjimek zvládl s přehledem a nebojím se říci, že i s noblesou...). Druhá podmínka (mnou malinko poťouchle gradovaná a Dalmem s ještě větší poťouchlostí prezentovaná") však zní: do konce srpna zvládnout Harrisovy (basák Iron Maiden) party... zasvěcení ví :-))

Už zajisté začínáte chápat kverulantství, brblavost a syndrom "ventilátoru" čili "hučení" neboli pruzerní jistých přibližně nejnovějších členů ? :-)) A dále to bude ještě lepčí, protože tito dostali privilegium do deníčků svými připomínkami zasahovati... :-)) No, a tady to mám: (Nic, nikam, žádný "Harris" nebude!!! Mně stačí Brzochod, nejsem přece sebevrah!!! Vytáčkově mohu podotknouti, že Dalmatin u termínu splnění neuvedl rok, takže slibuji, že splním, ale asi to bude "final frontier" mého života. A to už Ty tu nebudeš, Prudící Vedoucí Dvojko, cha!!! A nebo jinak: "Harris" bude, ale až bude mít "mladej bubenickej" metronom. A basta!!! – pozn. dalias, vysvětlení viz. dále...)

Intermezzo: po příchodu nového člena Nemesis daliase vznikla prozatím nesmrtelná hláška na zpacifikování jakýchkoliv připomínek, aktivit, dotazů, činností a komentářů jednoho z nejmladších z nás. Aleš má totiž malinký problém s udržením temp (rychlostí bubnování) v našich skladbách. To není pomluva, to nejsou aktivity bulvárního tisku, komerčních či veřejnoprávních televizí, šikana, nactiutrhání či osobní vendetta, to není hanobení rasy či národa, to je prostě fakt... :-)). No a návod na nápravu tohoto stavu je jednoduchý, nebojím se dokonce říci prostý: METRONOM... (To slovo si zejména dalias náležitě vychutnává, je to ale dosti kolektivně nakažlivé. Slovo, jehož tři slabiky, každá zvlášť s tvrdostí dvousetletého dubu dopadá na hlavu našeho benjamínka jako rána kyjem!!!). Ovšem od Aleše celý tento neblahý... situace požaduje naprostou maličkou kost. Tedy maličkost (a emerický fotbal to není...): Metronom sám sobě si naprogramovati. Ovšem doma, a ve svém volném čase... PC programy na to má, a které by nedejbože neměl, tak ty by dostal promptně (Dalm i dalias jsou něco jako IT Crowd)... :-)). Daliasovi, který je u nás ten nejnovější nováček, tak tomu i přes jeho usilovnou osobní práci (a muzikantský upgrade) na ne příliš jednoduchých (ba kurvičkovsky složitých) brzochodích basových partech lezly na nervy Dalmovy a mé poznámky o tempech přibližně směrem k bicím... A tak se zdravě (?) nas... nazlobil a zakoupivše si (mimo jiné) rackovou ladičku s METRONOMEM, pomohl striktně definovati některým z nás (Krmelín) tempa v našich skladbách... Ale abych se vrátil k meritu věci... Aleš pořád nemá ta tempa naprogramovaná a dalias ho tím pádem (a rád) drtí univerzální hláškou na téměř jakýkoliv jeho projev, ať verbální, nonverbální či mentalistický: "Hele, máš METRONOM?" NE...?!? Tak laskavě drž ... mlč :-))". Jistě, dalias má skoro dva metry a určitě přes sto kilo nejen živé váhy. Tudíž "náš mladej von Krmelin", o facku větší než já, ovšem s menším "pupkem" jeho připomínky "velmi ochotně" akceptuje... :-)). Dokonce i mně (který jsem nejen nejstarší – to bych rád cenzuroval, ale nechť – a dle nepodložených fám, pomluv, pavlačových drbů a zkreslených informací prý i nejmenší člen kapely – (Aleš je o 1,687 cm větší, než já) při podobných situacích příjde líto těch sympaticky mladšíchslabšíchbubnovýchbezmetronomových :-)) Ale jen na chvíli :-))...

Krajina se rozprostírá v dáli, do výše, v šíři, nikde žádní štíři a výše zmíněný Dalmatin naviguje, co se do něj vejde, dokonce bez obvyklých ironických zvýšeních hlasu na běžných 130 deci – Bell (takže: buď jsem jel tak dobře, nebo jsem je coby unavený řidič prospal...). Barbucha teď už vyloženě "přede". Téměř hibernační atmosféra trvá do doby, kdy se Aleš zprudka rozhodl, že žvýkačka, kterou urputně zpracovával rozmělňovacími částmi své ústní dutiny již ho není hodna obšťastnovat aspartamem a svou "chutí", trvající déle nežli maximálně dlouho. – "Co s ní?" – zapřemýšlel si ten nebohý chlapec. – "Vyhodím ji z okna, do popelníku přece nepatří..." – správně usoudil a tak i učinil. Respektive se o to upřímně snažil. K defenestrování odsouzená žvýkací guma ovšem díky tlaku okolo proudícího vzduchu prostor auta neopustila, což v tomto okamžiku nikdo nepředpokládal. Vzhledem k tomu, že se ji Aleš snažil vyhodit z oblasti "zadních sedadel" skrzevá pravé přední okno nad pravým ramenem navigátora a povšiml si návratové trajektorie, začal navigátora prudit nevyžádaným ohmataváním, což tento velmi nelibě nesl (otázka pro znalce: "Co kdy Dalmatin libě nesl?)... Chudák Aleš tím pádem dohmatal, kde nic, tu nic. Celá epizoda je po chvíli téměř zapomenuta až do okamžiku, kdy si Dalmatin při náročném navigátorském oříšku (viz. dále) promnul svůj výstavní plnovous. Přátelé, těch slov, veskrze sprostých až vulgárních, člověka jeho formátu nedůstojných, navíc žalovatelných a adresovaných nezletilým, životem "zatím" neskaženým, i já jsem se cca 7,6 sekund styděl. A to naprosto přesně až do okamžiku, kdy jsem zjistil následující: Alešova žvýkačka se navrátila... Dalmatinovi do kadeří jeho plnovousu!!!!!!!! :-)) Tak jsem se opravdu srdečně nenasmál od shlédnutí Hlavních Zpráv TV Nova. A to jste v přímém přenosu neviděli reality show "Jak dostat totálně lepivou žvejku z pěstovaného plnovousu bez nůžek, led-lampy, napalmu, přehřáté plazmy a bestiální vraždy nositele krmelínského genofondu"... Mezitím míjíme ceduli obce Veľké Rovné. To by jistě nebylo až tak zajímavé, ale ceduli "Konec Veľkého Rovného" ne a ne a ne a ne najít. Já mám brýle v pouzdře ve schránce na rukavice a doklady. Projíždíme dle mého názoru dalšími pěti městy a sedmi až osmi městysy, hledajíce jejich názvy, abychom se zorientovali v mapě... Nic... Velké Rovné je fakt velké... a celkem i rovné (cedule s reklamou na 12% pivo)... Po vyčerpávajícím průjezdu inkriminované obce za nepatrnou chviličku na horizontu vidíme (dokonce i já) hejno paneláků i jiných jistě zajímavých budov. Míjíme ceduli: Považská Bystrica 6 Km... Pardáda, to už dojedeme i holou prde... spodní části zad na žiletkách, to by v tom byl... :-)). Naštěstí Nebyl... :-)) Po chvíli míjíme další ceduli s místním názvem Beluša. Dalm ostřížím zrakem vyhlíží a Western Club bez chybičky vyvyhlídnul a sdělil. Jistě, než jsem zareagoval, málem jsem to přejel, ovšem pár tisíců kilometrů s naviDalmem na navigátorské sesli mne naučilo, zač je toho... holeň... Párkuji tedy čile těsně za Western Clubem a po té, co Aleše volíme přísně demokraticky (to jest naše čtyři hlasy proti jeho jedinému, u kterého jsme se navíc rozhodli, že pro tuto chvíli platnost pozbývá) coby hlídače Barbuchy plného aparátu, odcházíme středem na průzkum místa našeho příštího dění... Pěkně to tady mají zařízeno. Dřevěná stylová "PUB" se zadním dvorkem, kde je pár stolů, slunečníků a zděné pódium s přístřeškem. Na které se nemáme šanci bez fatálních zranění způsobených sami sobě si při alespoň trochu koukatelné pódiové show vejít se... :-)) Vítáme se s torzem kapely Moonfog, která nám připomíná... nás :-)) Taky prodělali rozsáhlé personální změny. Ovšem narozdíl od nás mají baskytaristku... A hezkou !!! Mnohem hezčí než dalias... Oki, líbí se nám to tady, Barbuchu s aparátem přivážím ze zadu ke koncertnímu... dvorku, a jdu si dát pivko, páč zpátky neřídím...

Při parkování Barbuchy za pódiem ke mně přichází místní občan a spustí na mně, že ať se nehraje, místní lidi jsou ještě v kostele, farář chce mít klid (zřejmě má sympatické ministranty – rekruty) a že mi řekne, až bude moci celý koncert začít... "Noo, díky za info, oki," – říkám mu, – "já jsem sem sice přijel z úplně jiného státu, ne, nejsem pořadatel, ale rád to vyřídím..." – "No to už aj!!!" ... dostává se mi odpovědi, kterou jsem už z principu dosti nerad, ale přece jen vyřídil. Ovšem jsou tady asi na to zvyklí, neklejí, vulgarity neutrousí a že prej: "Hej", což v překladu ze slovenštiny znamená: "Ano"... Ano, kostel je cca 100 metrů vzdálen, ale že by muzika až tak narušovala církevní dogmata ? Vždyť jsou přece pevní ve víře jako skála, odpustky mají narozdíl od nájmů, půjček, daní, zdravotního a socialního pojištění zaplaceny!!! :-)) No nic, v duchu si zanotuji: zákon je zákon, vůl zůstane volem, předpis je předpis a život jde kolem... :-)) Mimochodem: zasmáli jsme se s Dalmatinem nad částí daňové politiky České Republiky (pojem Česko nezkousnu nikdy) ... Dle statistiky jsme jeden z nejateističtějších států. Prý je u nás šťastně nevěřících (rozuměj: neúčastnících se oblbování úchylů a plnění příspěvků do už tak v historii nejbohatší banky světa) 52% populace. Ovšem daně, ze kterých zobe i česká pobočka největšího zločineckého a genocidního eseróčka v historii lidstva i Veškerenstva proudí plynule ode VŠECH daňových poplatníků na její údržbu, opravy, pí ár, obžerství, pronacistickou činnost, lubrikační gely a tmářství... I když taková O.S.A. a Intergram... No nic. Utěšuje mne, že Slovensko je na tom ovšem evidentně hůře...

Lidí je zde kupodiu dosti, ovšem co mne malinko znepokojuje je něco jako "Western Clubový" soukromý tmavý mrak, který se vznáší (alespoň z našeho pohledu) pouze a jen nad Western Clubem plus mínus 100 metrů. Všude, kam až kluci dohlédnou (já mám brýle v autě) čisto a jasno. Přijeli jsme z rozpálené Ostravy (a jedna výjimka z rozpáleného Krmelína) jen tak nalehko, a tak po pár závanech ledového větru a cca stošedesátisedmi kapkách ještě ledovějšího deště pelášíme do auta pro nějaké teplejší (to není nic proti nikomu) oblečení... Krmelínská výjimka výše zmíněné teplejší oblečení nemá (ani v autě), tak jí nabízím svou teplou mikinu, ale nechce. Opakuji nabídku, znovu nechce... Že si prý přes to své hyperletní oblečení obleče ještě i to koncertní (ještě hyperletnější, prostě kraťasy a nic)... Inu, každý sám svého štěstí strojvůdce, dobře mu pták, ať si mrzne, třeba ho zima donutí hrát v pudu sebezáchovy ještě energičtěji a přesněji, než normálně, myslím si v duchu pod vousy :-)). Samozřejmě všichni starší i novější nováčkové v kapele mají "překvapivě" hlad, tudíž spěchají k baru objednat si něco k jídlu. To je už asi tak nějak něco jako tradice... Ovšem My Asketové (Dalm a já) se bavíme tím, že si po chvíli všichni z nich donesli hromadu chipsů zajímavé značky Slovakia Chips, kterou vyrábí podnik Bohemia Chips, tudíž se u našeho stolu rozhosťuje atmosféra připomínající něco jako kůrovcovou kalamitu v Boubíně (či přemnožení červotočů ve vyzrálém trámoví), kříženou se zvukovou kulisou dodávky velmi suchého chleba na farmu, zabývající se chovem hlodavců (např. nutrií, králíků, Náhlovských nebo morčat). I sám velký dalias s malým "d" se mnou musí souhlasiti... Počasí se ovšem mezitím zaleklo hlodavých chroustalů a raději vyjasňuje samo sebe si. První kapela začíná hrát a my víme, že máme hodinu na převlečení se, nachystání všeho našeho aparátu k odtransportování na pódium, dochroustání, nalazení a přípravu na náš set. A tak se urputně chroustá (3/5), pomalu převléká (2/5), odesílají se sms-ky domů (někdo), kritizuje cesta, GPS-ky, koncerty Iron Maiden, místní pivo, blahoslaví přítomný Fernet, lká se nad absencí Radegastu, posmívá nákupům nápojů "prý chmelových", stále chroustá, vyčítá METRONOM, kolují eura, koncentruje se atd... :-))

Kapela Shock Age, hrající jako první ovšem ohlašuje, že jejich basák musel zůstat v práci, tudíž zkracují svůj set, což je pro nás shock. Chroustalové jako na povel přestávají chroustat a tím pádem je slyšet, jak ve mně a Dalmovi hrklo: náš playlist má pouze 11 songů, tudíž něco kolem 45-ti minut hraní (jak jsem již předeslal, je to kvůli opakovaným změnám v sestavě, nestihli jsme sehrát více). No a před námi je touto změnou situace cca hodina a půl volného prostoru a času pro prezentování se. Oki, jmeme se improvizovati... Oproti normálním stavům, kdy jsme byli "v pohodě" a byli si schopni přichystat celý aparát včetně přestavby bicích a nazvučení komplet toho všeho za maximálně 10 minut, snad poprvé si to užíváme v klidu a pohodě více než 25 minut. Konyse instruujeme: mezi skladbama si mluv, kolik a co chceš, skladby uváděj, o čem jsou, komunikuj s lidma, koženými koncertními kalhotami se klidně veřejně pochlub, dámskou část publika uchvať a přichystané promoCD-čka rozdávej, atd... :-))

Nachystáno, zvukovka, jedeme... Začínáme jako klasicky naším otevíracím songem "Awaken", který si ovšem nemůžeme odpustit po prodlouženém posledním tónu, přecházejícím ve zpětnou vazbu eskalovat ve skladbu "You Cracked My Halo", jejíž text o zneužívání adolescentů katolickými duchovními mi mimochodem při vzpomínce na vedlejší kostel vyluzuje poťouchlý úsměv na náhodných částech obličeje i těla :-)). Lidi, kterých je pod pódiem (resp. na koncertním "dvoře" při mém rychlém přepočítání před dalším songem "Fratricidal Fight" 57 ks) se baví a poslouchají. Při setu předchozí kapely jsem si byl uvnitř Western Clubu u baru pro pivo, a tam bylo dalších pár desítek – přesněji 2 desítky a něco – těch, kteří sledovali a poslouchali v pohodlí uvnitř. Neméně zajímavé je to, že uvnitř je zvuk čitelnější, lepší, skoro tam neprší, je blízko k baru, k dámským i pánským toaletám a není tam takový kravál :-)). Dovolujeme si luxus, který nám nebyl na žádné z předchozích stovek akcí dopřán: po každé skladbě si v klidu přelazujeme nástroje – čas nás netlačí a dalias už má taky výše zmíněnou vestavěnou ladičku :-)). Konys komunikuje s posluchači, posluchačkami i pár poslucháčatami a po našem pečlivém upravení lazení v klidu ohlašuje další věc a my jedeme... bezchybně nalazeni, v pohodě... Jistě, byly zaznamenány drobné nehody, protože pódium bylo pro nás pět fakt malé, ale nic fatálního, pouze pár srážek nástroji i těly, nějak mám na své straně pódia přeplněno... :-)). (Tak mě napadá, Luky, už nemám důrazný zákaz hrát na tvé straně pódia? Já jen, že jsi ho nezmínil, tak aby se nezapomnělo, že... – pozn. dalias)... – Noo, i kdyby se na to čistě náhodou tak nějak "pozapomnělo", tak mám přichystané tištěné seznamy tohoto a podobných zákazů, jež budou vylepeny na úřední desce Magistrátu města Ostravy, Brna, Prahy, Bratislavy, Ulanbátaru, Péšáváru a Nankingu, na nejméně sedmi viditelných místech na naší zkušebně, na bočních oknech našeho oře Barbuchy (v případě, že bude dalias okupovat přední navigátorské sedadlo, tak i na čelním okně), na daliasově aparátu, na nástěnce daliasova domu, vedle zrcadla v daliasově koupelně, na monitoru na daliasově místě v jeho kanceláři, na prvních šesti sloupech veřejného osvětlení směrem od zkušebny na všechny čtyři světové strany a HLAVNĚ v mé pracovně, kde deníčky píši!!! – pozn. ¨Luky :-)).

Dalmatin, jsa v dobrém rozmaru, se dokonce sám chopil uvedení naší nejúdernější, možná i nejrychlejší a nejtvrdší pro dnešek prezentováníschopné skladby... Cituji: "A teď máme něco pro dámskou část publika a ty, kteří jsou na takové lyričtější skladby. Vytáhněte zapalovače... Je to ploužák, můžete tančit i smilnit... GREENWORMS!!!" A s křečí mimických svalů, jež u něj znamená to, co u průměrného homo sapiens sapiens úsměv, začíná úvodní vyhrávku inkriminovaného nářezového songu. Lidi kupodivu netančí, zapalovačů vidím skoro dva. Smilstev nula. Začínáme hrát song "Crusade", ale po cca minutě jsme znenadání "unplugged" ... Vypadla elektřina, napájející pódium (Alešovi to zase až tak nevadilo). Žeby místní farář a jeho "ovce" sabotovali jističe? :-)) Vzhledem k téměř okamžité nápravě (která dělala "velice dobře" lampám v našich zesilovačích) asi ne... "Crusade" si začínáme znovu, lidi tím pádem alespoň chvíli tuší, kde se lámou naše rytmy a kdy mají pařit. Jedeme dál, "Groundless Fear", "Inhumanity"... (prozměnu náš nejpomalejší a nejlyričtější song "Equilibrium" Dalm poťouchle uvádí coby grind-nářez tak sugestivně, že i já jsem málem pogoval). Mimo jiné: asi dvakráte v průběhu našeho setu jsem měl pocit, že mne srazil kamión, jednou, že jsem nedal přednost nákladnímu vlaku na nechráněném železničním přejezdu a cca třikrát, že začalo luchat, lít, neboli vydatně pršet. Překvapivě jsem nejen přežil, ale i příčinu svých pocitů dekódoval. Dalias "pařil", fyzických ohledů na nejbližšího spoluhráče (mne) nebraje, potem mne ze své výše skrápíce... :-)) Pokračujemež, letí to, "The River", poslední song setu. Dokonáno jest, děkujeme všem přítomným a uvolňujeme pódium i celý koncertní "dvorek" pro pořádající kapelu Moonfog...

Jelikož jsme celou akci brali jako test nové sestavy a aparátů, a protože nás i pořádající Moonfog upozornili, že to bude něco jako "veřejná zkouška" (taktéž testovali novou sestavu), tak musím konstatovat, že akce dopadla super. Lidi byli spokojení, my taktéž, nová Nemesis to zvládla (i přes stísněné podmínky a drobné technické nedokonalosti) téměř na výbornou, čili: křest ohněm byl úspěšný, hurá na další akce, které nás čekají v září s kapelou "Have The Munchies" i dále... Nejbližší koncert je v Ostravě v Klubu Prostor – Tančírna dne 11.9.2010... Datum je myslím si dosti lehce zapamatovatelné... Přijďte nás i kapelu "Have The Munchies" podpořiti, jinak dostanete po... síti ostrou... výtku!!! :-))

*** Mimo jiné: Něco jako reverse proti pojmu METRONOM spontánně vznikla hláška: – "Jistě, daliasi, asi máš pravdu, ale basačka z Moonfog je stejně hezčí, než Ty... :-))"
(No jo, no jo, což o to, reverse je to sice hezká, ale omrzí. A stejně se neujme – a to budiž pravda, je to tak, že má Aleš METRONOM. – pozn. dalias). – Není to nějaká poplašná zpráva, dezinformace zahraničních rozvědek či agentů ze Západu/Východu/Jihu/Severu?!? Fakt je to pravda? Téda, v Krmelíně muselo být hodně aktivno, šikula kluk... :-)) No a že by se reverse neujmula či omrzela, o to bych být Tebou strach neměl, pořád máš mne a Dalmatina, i Konys a Aleš si taky rádi... udrží myšlenku :-)) – pozn. Luky.

...Ti z Vás, kteří viděli basačku z Moonfog asi už tak nějak tuší, že je opravdu hezčí než dalias... :-))

P.S. Raději pominu veškeré dění před příjezdem na mateřskou základnu, a i to po příjezdu... (vykládání aparátu a podobné kratochvíle... Mimo jiné mám snubní prstýnek ve tvaru elipsy), za zmínku však stojí následující situace: aparát bezpečně vyložen, a tak po malé chvíli parkujeme Barbuchu... Vystupujeme. Jelikož neřídím, sedím na dosti zhůvěřilých "zadních" sedadlech. Dalmatin, jež chudák řídil ze Slovenska až domů, má všeho dosti... dalias coby navigátor a podstavec GPS-ky "Tomáše Tomáše ", která prý Dalmovi pomohla(!) na cestě domů se raduje, že jsme doma... Jsme doma... Vystupujíce se ze zadních dveří se malinkou chvíli držím pravou rukou sloupku předních dveří... dalias v tomto okamžiku tyto přední dveře zabouchává... Kromě palce mi stihly z této situace "utéct" téměř všechny ostatní prsty... Jen ten debil prsteníček neee... Rána jako prase, a já visím na dveřích, a potichu (okolo jsou domy, kde bydlí lidé) řvu: daliasi, otevři ty dveře!!!!!!!! ...A zkouším si lehké svíjení, něco jako "Hříšný Tanec", "Parkinson je moje volba" či "dráždil tarantuli bosou rukou, tanec Svatého Víta budiž mu zaslouženou odměnou"... Je mi to ovšem hov... Není mi to nic platné. Dalias, vida mou bolest a mimické bouře mého obličeje se určitě upřímně snaží, ovšem v té zasrané tmě celých blbých nekonečných 10 vteřin nenalézá kliku dvéří Barbuchy. Kladné zjištění: nejsem masochista a dalias není sadista :-)). Krev mi prýští skrzevá kůži, vzhledem k nočnímu klidu skučím pouze do hygienickou stanicí stanoveného maximálního nočního hlukového limitu, slza mi ukápla (cca dvě deci/s), ovšem jdeme na pivo. Je to sice Ostravar, ale prst mi asi ochladí... -)) (To máš za toho Harrise, prevíte!!! Nu dobrá, nebylo to schválně, ale třeba tě to naučí se příště při nastupování držet raději sedadla a ne sloupku. Každopádně tanec to byl hezký, to se musí nechat – nebudeme hlasovat o jeho zařazení do nemesisího setu coby kulturní vložka? Diváci by to jistě ocenili :-)) – pozn. dalias). – (Ponechme stranou, proč mi dalias říká... tak jak to napsal :-)). Co taky čekat od někoho, kdo se nevzmohl ani na velké D :-)). Kulturní vložku včetně jódlování a přípravy odběru moči a stolice kategoricky zamítám. Bez pardonu. Navíc by se na většinu pódií, kde jsme hráli či budeme hráti zkrátka VW Transporter "Barbucha" určitě nevešel. Ani v úpravě cabrio. Snad a pouze jen v tom případě, že by dalias striktně dodržoval zákaz hraní na mé straně pódia... :-))

Poznámka na závěr: Ona "deprstace" čili snaha o maximální zmrzačení některého z kytaristů Nemesis není až takovou novinkou, kterou by zavedl dalias (ach jo, ti basáci, to je teda banda, co proti nám kytaristům mají?!? Žeby nám záviděli více strun?...). Cituji z Novinek oficiálních stránek Nemesis:

"11.4.2010: Luky si propláchl oko hydroxidem, aby měl bystrý zrak a mi se pokusil Brzochod uštípnout pravou ruku ve dveřích Barbuchy, což se mu sice nepodařilo, ale pro jistotu při rekonstrukci zkušebny mi na druhou ruku upadla skříň, takže se nám hraní opět lehce brzdí :-( Ale potěšující zpráva je, že už oba úspěšně srůstáme, takže další info na sebe doufám nenechá dlouho čekat... o)"

Nenechalo... Doufám... :-))

 

---

21.02.2010

12.12. 2009: ED Hunter Fest II, Dětmarovice - Dělnický Dům - Deníčky 2009: Deníček č.67

Kapely: Nemesis, Kallibra, Blackshard, After Dark, Ahard, Hunter, G.O.R.E., Boycott...

 

Autor: Luky

Připomínky, komentáře, korekce lehkého "faktografického napnelismu" ergo sklerózy, mé mozkové holografické projekce či některých "nepřesných" pasáží textu: ...uvidíme, uvidíme... :-))... (update 30.1.2010: – 11 x Dalmatin, update 30.1.2010 – 2 x Konys, update furt – zatím cca 180 x já...) 

  Tento deníček jest vlastně vytvořen ze dvou deníčků. Začal jsem totiž původně psát něco jako takový zkouškový mimokoncertní deníček, ale v důsledku pracovní i kapelové vytíženosti jsem ho zkrátka nestihl před naším dalším koncertem dodělat. Ne že bych se až tak úplně flákal, to ne, jen jsem ho začal psát dost pozdě a trošku časově rozvláčně, byl jsem asi někde v polovině, když konečně nastal koncert, který má v mém deníčkovém psaní zkrátka prioritu a já jsem si uvědomil, že bych v tom koncertním deníčku zbytečně opakoval plno věcí z toho připravovaného zkouškoidního... Protože nastala hromada změn. Tudíž jsem byl nucen inkludovat a vykrádat sám sebe :-))

Někde jsem si před časem přečetl takovou... no dosti zajímavou studii, navíc i velmi fundovanou. A co bylo zejména překvapující: dokonce i smysluplnou... !!! (sic!) . Na to, že ji psali členové tajného mediálního řádu, tzv. "odporníci", dříve zvaní odborníky... (Je však dosti možné, že se mezi tuto elitu vloudil někdo, kdo nejenže alespoň něčemu opravdu rozumí, ale navíc není úplatný jako lehká dě... – není úplatný...) Už její název mne tehdy velmi zaujal, jen si teď tak zprudka hnedle úplně přesně nemůžu vzpomenout, jak zněl... Bylo to něco jako: "Pojetí času vzhledem k uplynulému věku člověka...", možná i: "Dnové neubíhají pro všechny úplně stejně...", či: "Nemluvně prožívá, staří přežívají..." No nic, kašlemež na názvy, protože to každopádně byla skvělá a čtivá práce, která nastínila velice zajímavá zjištění, jenž mne přinutila k zamyšlení (pokud to teda u mne vůbec jde :-))...). Btw: píšu takzvaně "z patra", čili mnou dále uvedené údaje jsou velmi, ale velmi přibližné, možná chvílemi až lehce nepřesné, ale doufám, že dostatečně ilustrující, nikoliv frustrující...

Věnujme se však především vědě. Čili: takové jakž takž přibližně typické mládě běžného humanoida či člověka druhu homo sapiens sapiens se téměř vždy ( já si na ten okamžik sice nepamatuji, ale nechť) narodí a je rádo, že je rádo, že je na tomto světě. ... No, není, ale pomineme-li, že absolvovalo taková ta malicherná průvodní vstupní traumata jako:

(A teď už budu vysloveně jmenovati):

- šok z opuštění bezpečí, zejména směrem ven,
 – šok z naprosto člověčím mládětem neiniciované a jím nepovolené zlovolné bioteroristické sabotáže – přestřihnutí napájecí kabeláže čili pupeční šňůry a znehodnocení UPS-ky (záložního zdroje – ergo placenty),
 – šok z omdlévajícího otce, "dobrovolně přítomného" u porodu, který si při velmi nedobrovolné mdlobě z tohoto jím zaplaceného "nádherného okamžiku" při následném pádu fatálně rozbíjí hlavu o radiátor či roh porodního stolu a jenž jest bez průtahů odstrantportován vysoce vyškolenými zdravotními pracovníky na sousední oddělení JIP, kde v důsledku traumatického šoku tráví podstatnou část již dříve nastíněného "šťastného okamžiku" :-)),
 – šok z neznámých bytostí, oplývajících i v mezidobích mezi uměle vyvolanými megahyperpandemiemi maskou přes obličej (tu masku mají proto, aby je nebylo později možno identifikovat a obžalovat ze zločinů proti... dětskosti),
 – šok z naprosto nevyžádaného násilného poplácání své prdelky, který v případě, že je dítě mládětem ženy, by mohl vést k okamžité úspěšné žalobě o sexuálním obtěžování®, a v případě, že je dítě mládětem muže, může vést tato situace k prudké inzultaci maskovaného poplácavajícího případnou nohou, u zdatnějších jedinců někdy i oběma zároveň,
 – šok z omývání teplotně odlišnou vodou (či jejími deriváty), než je okamžitá temperatura jeho "nové" jsoucnosti (naštěstí dítě zatím nic netuší o Ženevské Konvenci, Guantanámu a FEMA táborech...),
 – šok ze "zrůznělého" obličeje jemu naprosto neznámé osoby, která se neustále neznámou, evidentně mimozemskou řečí (asi Plejáďani či Svahilci), obsahující šišlavo-koktavo-zdvojené slabiky něco jako prohlašuje za "maminku, zploditelku, protektora, příjemce porodného" či "opatrovníka", se všemi vyplývajícími následky i benefity vyplývajícími z významu těchto faktů,
 – šok z nedobrovolné číselné inventarizace a ranné implementace do Systému (možno čísti i: Matrix-u),
 – šok z nevyžádaného přidělení jména, se kterým novorozenec nikdy předtím ústně, natož písemně v přítomnosti notáře či jiné povolané osoby prokazatelně nesouhlasil,
 – šok z násilného časového rozvrhu příjímání laktózních výživných pokrmů z velmi sympatického balení (zejména pro mláďata mužů – poznámka autora),
 – šok ze sociální či asociální příslušnosti, majetkových poměrů, rodinných poměrů, inteligenčních vlastností a itneligenčních kvocientů většiny přímých rodičů a prarodičů, které si ani náhodou sám(a) nezvolil -(a) (e) (i) ° (u) (y),
 – šok z toho, že mládě zjišťuje, že aniž by cokoliv kdekoliv komukoliv byť jen náznakem stihlo vykonat, už mu na jeho drobných bedrech leží část státního dluhu (stav někdy z roku 2009: cca 170.000,- Kč/osoba – a každý den se to "lepší"), který mu naši laskaví státní úředníci (btw: naši zaměstnanci) coby zlé a ještě horší sudičky (pro sebe nepostižitelně, a hlavně pro něj nesmazatelně) jakoby mimoděk přidaly do vínku... Jsem jen zvědav na tu exekuci :-))

...apod...

I tak to prý – kromě výše lehce nastíněných běžných a téměř nevýznamných fatálních situací a stavů – celkem ujde :-))... (Co si tak přibližně pamatuji já, tak mi tohle vše raději projistotu ušlo...) Pokročmež však dále... Dítě (nebo dcera) je po absolvování a uvědomění si toho všeho opět bez jakékoliv, byť jen nepatrné šance na regulérní demokratickou debatu (bodejť by ano, je přece nemluvně!!!) bez výstrahy internováno v porodnici (birthlager), kde ničehož nic zlého netušíce víceméně slastně prožívá svůj první den v tomto slzavém oudolí (čímž se vracím k vlastnímu ústřednímu tématu již výše naznačené studie)...

 – Tedy: uplyne pro něj jeden den (který má většinou 24 hodin – jak kde, za polárními kruhy by se mnou určitě lehce nesouhlasili, ovšem píšu to coby středoevropan pro středoevropany...).
 – ten "jeden" jediný den je vůči jeho novorozené jsoucnosti na tomto světě celý jeho život (o tom nelze nestřízlivě diskutovati, to je prostá matematika...).
 – nicméně však uplyne druhý den: Dítě (nebo dcera) žije tím pádem o jeden život a všechny jeho prožitky déle ...
 – pak nastává den třetí – žije tři dny, ergo tři životy, čili v jeho pojetí třikráte déle atd...

Začínáte chápat, o co mi jde? :-)) Pro ilustraci ještě jeden malý matematický příklad: Je mi cca 37 let (odchylku pár měsíců do příštího července kvůli akurátní číselné demonstraci úmyslně vynechávám). Prožil jsem tedy vůči novorozenci (novorozenkyni) a jeho (jejímu) prvnímu "životu" svých vlastních 13.468 životů... (a lepší už to nejen z matematického hlediska rozhodně nebude, jsem v kapele ještě pořád ten nejstarší, ale ani -náctiletí kritici, – náctiletí fanoušci či – náctiletí členové kapely na tom nejsou o mnoho lépe, jen si to zatím neuvědomují a naše školství jim (mimo jiné...) takovouto odvážnou, ale velmi reálnou matematickou slovní úlohu zatím nemělo odvahu navrhnout... :-)))... To jsou pořád jen samé síny, cosíny, tangenty, faktoriály, absolutní čísla, Pythágorovy Běty, vektory, skaláry, permutace, konjunkce... A o životě a jsoucnosti: Ničehož Nic, vážení a milí mladí drazí přátelé... :-)))

Ale nebudeme se až tak zdržovat maličkostmi a přejděmež k souvisejícím faktům. Nemesis prodělala za poslední dobu několik velmi výrazných personálních turbulencí a změn (něco jako pár hektických rozvodů, úmrtí a narození v běžné rodině...) Vítám tímto mezi námi pozůstalými fungl nové členy, jimiž jsou (abecedně, natož důležitostně neseřazeni tito: :-)):

 – ZPĚVÁK Konys (ex- Evocation, ex- Purity) a
 – mladičký BUBENÍK Aleš Fojtík...

Nebojte se však, minimálně jedna z Hvězd předchozích deníčků jest pořád pevnou, za svými "zásadami" i za námi si stojící, stolicí se ve svých reinkarnacích staletí trápící, na pódiu hrdě basující a stále byvší neochvějnou stálicí, na "Brzochodově Průvodci Po Toaletách Hudebních Klubů" neustále pracující a pozdě či někdy raději vůbec nechodící... No nic, nebudu tady tedy raději Brzochoda až tak naplno jmenovati, on ví, nebo alespoň něco maličko tuší... :-))

Ubyl však Michal a jeho extraterrestriální Hlad (nejen po jídle), a i Chrosťa a jeho indoktrinované nadpozemské Old Ego... Před tím vším ještě i Radalf® s jeho úplně interdimenzionálním... RADALFÓZNÍM MELODICKÝM APOKALYPTIČNEM... (a také léta letoucí kontinuálně umírající Vláďa R., ale ono už je to teď jedno, to jen tak pro přesnost...)

Po pracném doplnění zbytků sestavy, kterouž byli opustivší ti, jenž si členství v ní (ani za mák či jiné ořechy – viz předešlý deníček) nezasloužili, opět pokračujemež v naší Tvorbě a Pouti, v našem snažení a smažení, zkrátka jedeme dál, i kdyby čert (Diavolus Luciferis) na kobyle (Equus caballus) prováděl nikým nevyžádané parkurové sestavy (rajtoval), byv na flipcharty či zdi malován nebo například s sebou a se zbytkem pekelného kolektivu nedejbože cokoliv komukoliv na někoho šil(i)...

(Někteří z bývalých členů kapely konečně (z)vrátili klíče od naší Svaté zkušebny, čímž byl novic Aleš pasován na "Držitele Sedmi Klíčů" (v originále: "Keeper Of The Seven Keys") – jistě, ono jich je sice ve skutečnosti jen pět, ale věrni symbolice a tradicím mezi ně počítáme i dva klíče na lazení bicích (které Aleš neustále někde zapomíná či vůbec nenachází...) A touto ceremonií (nebojím se říci: i "iniciací") byl Aleš definitívně obřadně pasován na oficiálního člena Nemesis. K této slavnostní příležitosti jsme poprosili daliase®, ostravského člena brněnské skvadry Heiden, aby nám (opět – za poslední uplynuvší rok potřetí) udělal "definitivní" profesionální promo fotky Nemesis v plné a aktuální sestavě vzor 2009... Udělal, a raději se už (ani) nesmál... :-))
Nutno podotknouti, že jediné další klíče od zkušebny, které nám dodnes dluží jiný bývalý člen, se dodnes (update 7.2.2010) ani náhodou nezjevily na scéně, pořád se nic neděje , čili další starší novic Konys si je raději sám a rád už téměř před rokem nechal na vlastní náklady projistotu zhotovit, nic neponechávajíce náhodě (jistě, taky se mu nechtělo čekat na chodbě, až ho někdo z nás starších a klíčemi oplývajících členů vpustí nejen směrem dovnitř, ale při jeho odchodech ze zkoušek na jeho noční šichtu taktéž směrem opačným, čili pryč, jinam, z úlevného dosahu PVD – (Prudící Vedoucí Dvojky :-))...)

Shrnutí: tímto jsem chtěl jakous takous oklikou říci, že uplynul "teprve" rok a cca čtrnácte dní (něco jako 379 novorozeňoidních životů) od našeho posledního koncertu v přerovském Rokovém Klubu Šuplík a že došlo k závažným personálním obměnám. Mimochodem: Že by s tím RC Šuplík nějak souvisel? A nejen on? A co na to profesor Moriarty? A který se píše rok? :-))

NTK (Nemesisí Tisková Kancelář) je zplnomocněna prohlásit: "Kdykoliv Nemesis hraje (či má hrát) v přerovském klubu Šuplík, odchází tímto koncertem (ač proběhl či nikoliv) zpěvák... Na druhé straně: kdykoliv udělá dalias® oficiální promo fotky Nemesis, téměř vzápětí odchází bubeník... :-))"... Pregnantně (a hlavně písemně) je to vyjádřeno v dialogu Dalmatina s Hunterem – majitelem a provozovatelem inkriminovaného přerovského klubu Šuplík na našem bandzone profilu: Funkcí copy+paste, doplněnou o uvozovky a interpunkci s dovolením cituji:

Hunter: "No čaues, pořád chcete riskovat koncertování v Přerově ? Vám to několikanásobné ohrožení existence kapely nestačilo ? :D"
Dalmatin: to Hunter: "Za ty naše problémy nemůžeš jen Ty. Sice je pravdou, že zatím pokaždé když hrajem v Přerově, tak následně odchází zpěvák. No ale na tvou obranu mohu říci, že pro změnu pokaždé, když uděláme nové profi fotky u daliase®, tak odchází bubeník. Takže v tom rozhodně nejsi sám... :)))))))"

...O 379 "životů" později (a tím konečně začínám vlastní koncertní část deníčku), v sobotu 12.12.2009: čeká nás Ed Hunter Fest No. II, Dětmarovice, Moravskoslezský kraj, bývalá Česká Republika, nyní Evropský Svaz Socialistických Republik (někdy taky zvaný EU):

Sraz všech členů na zkušebně byl PEVNĚ stanoven (na předešlé čtvrteční vypilovávací předkoncertní zkoušce) na 16:00 hodin SEČ. To SEČ (středoevropský čas) bylo záměrně několikráte verbálně a s výkříčníky zmíněno zejména kvůli Brzochodovi, aby se tento nemohl nikterak vymlouvati, že má na hodinkách, PDA-čku, mobilu, ostravské radnici, na compu v práci, ve své palici a na kukačkách, které mu visí nad vchodem na WC třeba letní, jihoamerický či Hvězdný čas... Ano, uhodli jste, snažili jsme se zbytečně... :-)) Ještě den před koncertem mne Brzochod vlastní klávesnicí prostřednictvím ICQ skálopevně ujišťoval (mohu doložit), že konkrétně TATO koncertní sobota je zrovna tím dnem, kdy po dlouhé době do práce nemusí, jiných starostí nemá, čili že příjde opravdu, ale opravdu VYJÍMEČNĚ (-pozn. autora) včas... Nooo... Oki, snažil jsem se tomu, navzdory posledním cca 65-ti předešlým deníčkovým zápiskům, i ve svědky zaznamenaných situacích při odjezdech na předešlé koncerty uvěřit a nesmát se... No nic... Přijíždějíce na zkušebnu – s nezbytným naším souputníkem, kamarádem a šestým členem kapely Volkswagenem Transporterem "Barbuchou", který Vás tímto zdraví – dostávám při parkování našeho turbodieselového oře v 15:55 (!!!) sms-ku tohoto znění: "Hoja, teď jsem dovymaloval byt, dám sprchu, něco sním a jedu na zkušebnu – #brzochod#"... :-)). Nevěřím vlastnímu... display... Hmmm, co myslíte, stihl to? (teď si tak uvědomuji, že asi zařadím k deníčkům něco jako "příchodové Brzochodí ankety" a ti kteří si tipnou správně, obdrží nějaký bonus............ No jo, to bychom ale brzy přišli na buben (teda kromě Aleše), protože ti, kdož četli deníčky alespoň o jeden, dva až maximálně tři zpět by samozřejmě tipovali s více než stoprocentní úspešností, takže to beru zpět...) :-))

Následuje Překvapivá informace, hodná dokonce serverů jako iDnes.cz a Novinky.cz či podobných, které také objevily jiný světadíl. Tuším, že to byla Amerika: Brzochod přišel pozdě o 65,52 minut a 38 vteřin... Nezklamal :-))... – Konec senzační zprávy na veřejnoprávních serverech.... Věnujme se však jiným!!! Elév Aleš se na zkušebně po mém příchodu již nacházel, o Dalmatinovi nemluvě, nemluvě o tom, že jsme o případném Dalmatinovi zatím vůbec nemluvili... :-)). Dalmatin ví... :-)).

Čas 16:00 až 16:27 – Dalmatin a Aleš jsou v průběhu mého příchodu již bezpečně aklimatizováni, má maličkost po asimilaci atmosféry teď už téměř taktéž, čili se s Dalmatinem věnujeme po několika zdvořilostních frázích naší velmi oblíbené činnosti, kterou je tzv. drezůra většiny přítomných bubeníků :-)). Což jest jistě velmi poučná (pro bubeníky), ale zárověň i veselá a adrenalinová zábava (pro mne a Dalmatina), jejíž náplní a výsledkem jest tento goal (cíl, řešení či výsledek, slyšte, slyšte):

Hlášení: "Toto není zkouška sirén: Bubeník Nemesis má vždy s sebou veškeré bubenické udělátka, činely, stojany, šroťáky, ladící klíče, kompletní a zejména funkční dvoušlapku, kvantum náhradních paliček a ostatní kraviny, s jejichž dopomocí jest schopen odehrát plnohodnotný koncert bez naříkání nad nepřízní Osudu, sklerózy a absence čehokoliv..." :-))). Dalmatin a já to víme a Aleš začíná něco tušit po té, co zkušebnoidní trialogy striktně nabírají tento směr:

Dalmatin : "... bereš si dvoušlapku, nebudou tam dva kopáky, takže si ji našteluj tak, ať se Ti na ni dobře hraje..."
Aleš : "... když mi se asi hraje na jakékoli nastavení stejně, nejsem nikterak vybíravý..."
Luky . "... NEdobře se na to díváš, drahý chlapče, nastavení bicího hardwaru je naprostý základ pro veškeré bubeníky a je... "
Dalmatin : "... součástí umění bubeníka, to poznáš po prvním, zejména dnešním koncertě... Protože umění bubeníka se skládá z velké dřiny..."
Luky : "... ... a toho, jak si nastavíš vše, na co hraješ a u Tebe "to vše" jest vše, co máš... :-))"
Dalmatin : "... protože seřízený hardware je to jediné, čeho se může bubeník chytit a je to také to jediné, čemu musí skálopevně důvěřovat, protože Vše ostatní bude naprosto jinak, než momentálné očekáváš..."
Luky: "... zejména pro Tebe... :-))"
Dalmatin: "... však to poznáš a právě proto si musíš všechny své "šlapky" hýčkat, aby se ti nerozutekly..."
Aleš :"... No jo, ale ta dvojšlapka... Ještě jsem ji nikdy nešteloval, jak se to vlastně nastavuje?..."
Dalmatin : "... bubeník VŽDY rozumí svému hardwaru, to je Pravidlo číslo 1 !!!"
Luky :"Ano, to je možné... Leč byl by jsi té kozí dobroty a i přes své povahové rysy byl tady mladému Alešovi tak nějak nápomocen, PROSÍM!!!"
Dalmatin : "... ale jistě, oplývám nářadím, které nynější bubenící Nemesis nemají na naštelování mých (kompletní dvoukopákové bicí zakoupil Dalmatin sám proto, aby se v době, kdy jsme pořádali konkurzy kvůli náhradě za Vláďu R. a pak Michala, případní budoucí bubeníci nemohli vymlouvat, že nemají na co hrát – poznámka autora) Tvých bicích Nemesis, Aleši... jdu na to...!!!"
Aleš : "... tenhle "mezikus" na dvojšlapce nejde nastavit, nemá žádné štelovatelné komponenty..."
Dalmatin : "... myslíš tenhle osmihran ?!? Tak ten, když se odborně pootočí způsobí, že Ti obě šlapky dopadnou na kopák ve stejném čase, což chceš nejen Ty... :-)))"
Aleš :"... Jo tenhle!!! Tak s tím jsem se za "celou svou kariéru" bubeníka Nemesis nesetkal, což je asi, jak to tak vnímám, asi veskrze problém zejména na mé straně, že jo? :-))"
Luky : "... jo, ale s tím se netrap, Dalmatin na tom maká, tudíž to vyřeší, neboj, on je takový... nebojím se říci: šikovný... :-))))"
Dalmatin : "... už to mám, Aleši zkus to, jestli Ti to nastavení vyhovuje... od nebubenického kytaristy – případně od kytarového nebubeníka ?!? :-)))"
Luky : "Dalm kecá, ve volných chvílích si tady k potěše mých nervů bubnoval jak vzteklý, jsou na to audiovizuální důkazy!!! :-)))"
Aleš (skrzevá dvoušlapku obounož dusající): "tgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtgtg.... "Jo!!!, hraje se mi lépe, než předtím... což asi pro Vás není překvapující, že ne? "
Dalmatin : "... překvapivě ne, našteloval jsem Ti to lépe než Lombardovi, takže si dáme malou zkoušku a jedeme na ED Hunt... Čauky Konysi, jak je, jak je, hezké kalhoty..."
Konys : "... Ále jó, jde to :-))). Hele Luky, nechal jsem si zúžit tyhle kožené koncertní kalhoty... Koupil jsem je před časem až v Praze, stály polovinu mého platu... Nosíval jsem je na koncertech s předešlýma kapelama... Co na ně říkáš?:-)))"
Luky : "... vypadají fakt super, ale víš, že jsem zlomyslný až podlý, takže mi to nedá nezeptat se: Nebudeš v nich po koncertě, jak my kuchaři říkáme, ve vlastní šťávě ?!? :-)))"
Konys : "Ne... klidně se vsadím, i kdybych se měl... :-))"
Luky : "... mno, nic neříkej, jedeme si zopakovat playlist... Dalme, začínáš..."
Dalmatin :"... Jistěéé!!! ...jen teď tak nějak momentálně úplně přesně nevím, jak... :-)))"
Luky : "Awaken... První song playlistu. Jelikož ten song začínáš Ty, (E – B, atd.), tak se bez Tebe dál určitě nepohneme, o tom žádná, že jo, chlapci ?!?... :-))"
Dalmatin : "... aby jsi se neposral!!! :-))"
Luky : "... díval jsem se... neposral... :-))))"
Aleš : "... znamená to, že začínáme ?"
Luky : "... Dalmatin už určitě hraje jak posedlý, co myslíš?!?"
Aleš : "... Jedééém..."
Luky : "... jeď si, drahý chlapče, třeba do..."(konec věty je nekompromisně cenzurován Dalmatinovým E – B, atd.) :-)))

...hrajeme jak vzteklí...

...ovšem zatím jen na zkušebně, cesta na ED Hunter Fest No. II nás teprve čeká...

Konys (v pauze mezi devátým a desátým songem našeho playlistu bezděky ze slušnosti zdraví evidentně náhodou příchozího....) : "Ahoj Brzochode, zrovna jsme se tady s Lukym skoro před hodinou bavili o příchodech... No spíše Luky se mnou... To je jedno :-)) Ahoj, vítám Tě :-)))"
Brzochod : "Já jsem..."
Dalmatin :"... Brzochod, opět jsi přišel pozdě, poslední dva songy a končíme. Aleš se z Tvých basových partů na koncertě asi po..."
Aleš : "... to určitě, ve Fratricidal Fight budu zase v perdéli, pane hrábě, ta baskytara, která někdy přikráčí s Brzochodem mne plete tak, že Fratricidal Fight možná ani nezvládnu...!!!"
Luky : "... tak tady to máš!!!"
Aleš : "... ta basa mě fakt plete..."
Luky : "... ale kuš, mladíče!!! Ta basa je pro Tebe jen takové lehké zpestření, které nesmíš vnímat... Naprosto!!!" I Tvé další idealistické představy smaže dnešní koncert, věř "starému psu... psíovi... psovimu... zkrátka mi a hlavně Dalmatinovi :-))"
Aleš : "... kouše?!? :-))"
Dalmatin : "GRRR, KOUŠU, A TO OKAMŽITĚ – ... A BEZ VYZVÁNÍ, natož bez VYZNÁNÍ!!!"
Ostatní : "... " :-))

Nemohu si na tomto místě neodpustit takzvané Intermezzo (inkludované z mimokoncertního deníčku). Tenhle Internemesisí postzkouškoidní Dialog (ze stovek podobných, ovšem z nedostatku paměti nezaznamenaných) si dle mého názoru zaslouží zveřejnění (mimo jiné), viz:

Místo, situace, čas: Někde mezi šestnáctým a padesátým třetím až padesátým čtvrtým schodem (no tak jsem zkrátka klopýtnul, proto ta lehká faktografická nepřesnost, za kterou se tímto pozorným čtenářům hluboce omlouvám) na cestě ze zkušebny jinam (zejména dolů...), srpen 2009. Ono ze zkušebny nahoru to nejde, výše je jen půda bez žebříku, zamčený vikýř a pak už jen kovová střecha a nad ní širé čiré Veškerenstvo)... Čili na cestě domů, na pivko či na sám sobě placenou účast ve skvělé, komerčními TV zatím nevímproč nezprostředkovanou Reality Show zvanou: "Ultimátní Adrenalinové Dobrodružství, čili Cesta po setmění v prostředcích MHD kamkoliv"...)

Nálada: Luky: zatím výborná, Aleš: smíšená, věkový rozdíl mezi všemi dvěma zúčastněnými zřejmě vykonává své (ale jen zdánlivě, Aleš je liška podšitá, umně se za nevinný mladistvý výzor maskující a nejen tělem klamající... :-))

Teplota: 33 stupnů Celsia ve stínu, cca 35 – 37 stupňů Celsia všech zúčastněných tělesných schránek, 76 až 94 stupňů Celsia jádra mého chudáka obstarožního počítače s procesorem AMD Athlon, na kterém to všecko kavkuju... Strakapouduju... Taky nee... Datluji!!! A 267,5 stupně Celsia plus převodní konstanty na strejdu Fahrenheita Dalmatinova mozku, který to právě teď čte a chystá si (určitě naprosto nezbytné) připomínkování... :-))

Výška, tlak, krize, chemtrails, NWO, H1N1, rosný bod, lokální genocidy, globální katastrofy, provinční politika: Jak kde, jinde o něco lepší, támhle ještě horší, tam už úplně v očekávání; kdož ve zbytcích zdravé mysli přežívátež, tak asi čtetež i nadále... Možná... :-))

Takže:

Luky: (klopýtající po schodišti, všimnuvší si Alešova pohledu na svou tatuáž – tetování čili kérku – na své pravé ruce:) "Hele Aleši, kdyby jsi náhodou někdy taky chtěl jakékoliv podobné tetování, případný piercing či cokoliv jakkoliv podobného, tak řekni, náš kamarád a známý tatér Dušan Ti něco takové udělá, a navíc za opravdu bezkonkurenční cenu, to já jen tak, ať se nenecháš "sprznit" či z peněz stáhnout u někoho jiného, takové případy jsme už taky zaznamenali a víme o nich... :-))
Aleš: (pod vousy – které nemá – se usmívavší...) " Víš, Luky, já už něco jako tetování mám... :-))"
Luky: "Fakt ?!? To jsem si opravdu nevšim´, jaké, kde, které, čí, ukaž ?!?"
Aleš: (na plné kou... ústa se chlámající) "Mno, ono je to celé vesměs červené, dosti jasně viditelné, mnou neplánované a... jmenuje se to AKNÉ, víš ? :-)))))"
Luky: "Hele, tak to jo, Ty asi mezi nás "kmety" fakt zapadneš, máš přesně ten typ "pozitivně destruktívního" humoru, který já a Dalmatin i někteří další členové kapely naprosto milujeme... teda někdy a pokud se cíleně netýká zrovna nás... :-)))"
Aleš: "...no tak to Vás potěš... :-))"

Aktuální děj: Balíme... (pro Konyse a Aleše naprostá novinka...) Vše inkludujeme do co nejmenších a přenosně – úsporných tvarů a skupenství, a transportujeme tu masu do výtahu... Nakládáme komplet celý náš aparát do Barbuchy (Mistr "Tetris" Dalmatin s nepředstíranou chutí drezůruje nejen nové členy) a po závěrečné kontrole vyrážíme směr Dětmarovice se mnou (s brýlemi! na nose) za volantem a naprosto nezbytným Dalmatinem na navigátorské sesli... Zadní sedadla nezlobí (okupují je následující, abecedně seřazeni zleva doprava z pohledu řidiče doleva přes pravé rameno vzad): Aleš, Brzochod, Konys... První a poslední z jmenovaných se poprvé kochají jízdou, atmosférou a pohodlím Barbuchy (a jistojistě mým řidičským uměním, o tom žádná) a tím, že nemusí říditi, ba ani navigovati. (Jistě, nemají řidičský, natož Svatý Elitní Navigátorský Průkaz... Navíc nejsou Dalmatin. O schopnostech nic nevíme, takže dokud se neprojeví... :-)). Prostřední z nich už takovou pohodu nemá... Řidičský průkaz má a už nějaký čas bezpečně Ví, že bude kapitánem i kormidelníkem v jedné osobě na cestě zpět. A pod vlivem tzv. "předpovědí počasí" začíná zprudka verbálně pruditi: "Kluci, oni hlásili až -8 stupňů Celsia, cesta bude v noci jedno velké kluziště, bude to mazec, zpátky pojedu pomalu a vyjedeme co nejdříve, varuji Vás..."

Luky: "Aby jsi se nepobrz... Podívej, už jsme skoro na místě, hle, tam cedule hlásající: Obec Dětmarovice, Dalmatin nás opět navedl bezchybně, Barbucha má zimní pneumatiky, nemrznoucí směs v chladiči i v ostřikovačích (a ví o tom), hlavně se Ty i ti všichni ostatní na Zadních sedadlech sedící rozhlížejte po Dětmarovickém Kulturním Domě, OKI ? Protože JÁ i s brýlemi na nose vidím celkem prd, jsem rád, že řídím... :-))"

 – "Kua drát!!! Tam byl, jo tam zpět, teď, viděl jsem ho, já taky, a JÁ taky, velký Kulturní doom, asi fakt existuje!!!, otoč to zpět, byl tam nápis, minuli jsme to, stejně bude v noci náledí, vpravo vzadu jsem HO jasně viděl... velká stavba... ... Co mne budíte ?..."  – ...Prudí kolektivně "Zadní sedadla" ... Oki, pod pozorným dozorem Dalmatina Navigátorského plynule otáčím Barbušáka, vracíme se a parkuji na protilehlém parkovišti Dětmarovického Kulturního Doomu... – "Ehm, okolní teplota je zatím celkem v pohodě..." dí úplně mimochodem koutkem úst Dalmatin.... (při pootevření okna řidiče mi při mimoděčném nádechu přimrzly k sobě chlupy v nose...) – "Jistěééé, Brzochod panikaří zbytečně"... dím prozměnu já, okamžitě hrdinně vystupuji a zprudka předvádím na totálně namrzlé ploše parkovište nikým (a zejména ne mnou) nevyžádané, ale určitě veskrze genitální "Travoltovy baletní figury" – s téměř absolutně bravurním dopadem na držku... zejména vlastní... Poté, co si postupně zvedám obličej z namrzlého asfaltického parkovištního povrchu, velmi dobře se bavící Dalm zlomyslně velí: "My všichni Dalmatinové jdeme prozkoumati místo budoucího Nemesisího koncertního dění, "Padlí" členové Nemesis MNE mohou následovati, Luky, přihlížející novicové Aleš a Konys se určitě a rádi připojí a biblický Brzochod...? Jelikož vzhledem k okolní teplotě tak nějak určitě nechce být tradičním spícím alarmem, tudíž po uzamknutí auta, které bude říditi zpět z této akce bude sám (a rád) brzy následovati skupinu číslo 1... tedy pokud nechce nutně zmrznout..." – "...Nechci, jdu !!!" ... dí výše jmenovaný...

... No a tak se i stalo, odpinožili jsme se si to na velmi záludném celkovém náledí (dvakráte mi zlovolně podrazilo nohy a jednou ruku) do prostor místa našeho budoucího exponování se. Dětmarovický Kulturní Doom jest velmi sympatické a už na první pohled (pro mne, teď už bez brýlí i na druhý) rozsáhlé zařízení. Vcházíme (já omrznutě klopýtajíce) po schodech do prosklených dveří, za kterými je něco jako předsíň či mezanin s vchody na toalety (Brzochod radostně tleská: zbystřil, zaostřil, na mráz zapomměl, jasně vidím, že začíná do "Průvodce" pečlivě katalogizovati). V pravo jsou dveře do výčepní místnosti č.1, kde je ovšem beznadějně plno. Evidentně účastníků dnešní akce. Postáváme chvíli v mezipatří a velmi praktický Dalmatin se bez vyzvání vydává hledat a nalézti pořadatele Vrška a vyzvědět, co a jak a kde komu si... Máme sice cca tři a půl hodiny času do času našeho vystoupení, ale nehoda není náhoda ani náhodou. Nebo náhoda není ani náhodou nehoda ? Náhodou není nehoda ani náhoda, i když Radalf ? ... Zkrátka tak něco... (mimochodem: Kristýnku, která si říká Krisťák, známou z předešlých deníčků Dalmatin před pár dny překřtil na KRISTALFA po té, co mu z legrace zaslanou MMS-kou se svou fotkou málem zničila mobil i datovým kabelem připojený počítač s daty, které Dalmatina stály několik let života... o tom však jindy) Po zanedbatelné chvíli se špión-vyzvědač Dalm vynořuje ze zákulisních prostor a naviguje mne i Barbuchu k zadnímu vchodu kulturáku, kde parkuji a jmeme se briskně vynášet naše hejblata a harampádí donitř. Barbucha velmi disciplínovaně spolupracuje, protože narozdíl od noviců velmi dobře zná předkoncertní procedůry a obřady, tudíž nám to celkem hladce odsejpá. Vše vyloženo, odnošeno, nanošeno, aparáty citlivě uloženy v zákulisí, nástroje a tašky v šatně a my se odebíráme do sálu poslechnout si zvuk kapel, které hrají před námi...

Nooo, v roce 1989 by snad určitě ušel (a věřte, že si to pamatujeme), ale pokud se nemýlím, máme něco kolem konce roku 2009. (POpravte mne, pokud kec... se mýlím...). Je však pravda, že sál má dosti vysoký strop, což se zvučí obtížněji, ale... Ještě že jsme od pořadatele dostali "stravenky na pivo" ... I když by asi určitě byly lepší "stravenky na Martini", protože ten zvuk v sále byl tak "mokrý", že jsem dostal skoro až saharskou žízeň (a hlad na olivy, nejlépe bez pecek a se suchým Martini). Fatu morgánu zatím nee, i přes kombinaci horka a lesklého pouštního povrchu Dalmovy hlavy... (-poznámka Dalmatin: "Zvuk rozhodně suchý nebyl, byl až příliš vlhký od veškerých odrazů a lomů, které pravidelně vznikají v sálech postavených za režimů, které řečníkem jednou vyslovenou lež musí od stěn minimálně 100-kráte odraziti, aby se tato stala pravdou a posluchačům se nezapomenutelně vryla do paměti..." – konec Dalmatinovy poznámky... – "Kterýžto princip můžeme ovšem ve velmi sofistikovanější podobě pozorovati i za dnešních režimů... :-))" – konec poznámky Lukyho)... Po vystání si vystání fronty u výčepu postáváme s Dalmatinem v přísálí s výhledem na pódium, Brzochod "někam" zmizel, Aleš, kterému se posléze dostavili jeho rodiče s nimi sedí opodál u stolu a Konys střídavě postává s námi (se sklénkou červeného vínečka v ruce) a střídavě odbíhá postávat do prostoru v hlavním sále pod pódiem. Čas nám celkem příjemně ubíhá, zvuk v sále se s měnícími se kapelami nelepší (ale ani nehorší) a pomalu nastává kýžená dvacátádruhá hodina SEČ, kdy máme dle oficiálního stagelistu začít my...

To, že samozřejmě nastupujeme na pódium s 15-ti minutovým skluzem určitě nemusím nikterak zvláště zdůrazňovati, natož se nad tím pozastavovati. Ono totiž kdyby jsme hráli kdykoliv kdekoliv komukoliv, tak kapela (y) před námi téměř vždy "vyrobí" pro nás nevýhodný časový skluz, a jak si to teď tak uvědomuji, už jsme si na to tak nějak i zvykli... Jistě, zaznamenali jsme pár čestných výjimek. Asi čtyři – nebo šest... Budiž jim vzdán nesmrtelný hold. Vzdávám. Bylo to však bohužel u těch koncertů, kde jsme buď hráli naprosto sami coby jediná kapela toho kterého aktuálního večera (a i nám se dokonce vůči nám samotným minimálně ve dvou případech naprosto úspěšně povedlo "vyrobit" zaznamenáníhodné spoždění!, a to se možná i pesimisticky pletu...), nebo to byl "Old Metal Fest No. x" :-)). Také bratislavský koncert s předkapelou Waltari... Patnáctiminutový skluz ovšem samozřejmě neznamená, že začneme hrát ausgereknecht o patnáct minut později punktum. To není až tak prostá matematika. Zní to lehce nesmyslně, ale vysvětlení je celkem prosté, mrkněte zpět na stagelist... Většina kapel má limit na hraní do za dvacet minut celá hodina. Je to proto, aby si stihly odtahat své krámy a uvolnit pódium pro následující kapelu, která si musí ustavit veškeré své nádobíčko... Pokud ovšem nastupujeme my na pódium cca ve 22:05 hod. a teprve si začínáme vše ustavovat, tak tuto lekci z matematiky takové třetí až čtvrté třídy Základní Školy ponechávám na těch z Vás, kteří bezpečně a bez tlaku rodičovské lobby ukončili dnešní Základní vzdělání... (to není nic proti nikomu, ovšem jistota je jistota, případným pošlu přibližně přesný, na dvě desetinná místa zaokrouhlený výsledek na vyžádání mailem... Ne, nepošlu, všichni máme Google... :-)))

Takže se s dovolením a pod ostřížím zrakem pořadatele v šatně převlékáme a ustavujeme a ladíme na pódiu vše za našich typických necelých pět – osm minut. (Po dlouhé době jsem si nechal "přistavit" druhý mikrofon na své doprovodné vokály, mám totiž něco jako vnitřní přetlak či absťák a chce se mi pět (to jako zpívat, ne počítat do pěti).
Zapomínám však v tomto vyprávění na přítomnost noviců – laických bratří Nemesisího řádu. Pro ty dva je to dnes premiéra, pro jednoho z nich takzvaná absolutní premiéra. Konys si už totiž párkráte své tělo i hlasivky na koncertech kapel, ve kterých před příchodem k nám účinkoval, protáhl, Aleš je však na tom o něco málo dost hodně hůře... Dnes je to totiž jeho úplně první koncert s jakoukoliv regulérní kapelou, a navíc hnedle s Nemesis, to mu nezávidí dokonce ani Dalmatin !!! (což už v našich kruzích OPRAVDU něco znamená :-))... Zatímco služebně starší Konys, který má na starosti mikrofón a hlasivky si opodál tiše medí, Aleš po přenastavení a nastavení komplet celých bicích (před ním na ně hrál bubeník – levák) zjišťuje, že na pódiu je vše malinko dost hodně odlišné, než na zkušebně... A bude hůř :-)).

...zvukař na nás haleká pokyny, my je briskně plníme, postupně se nazvučují již zmíněné komplet celé přestavěné bicí (Aleš), levá kytara (Dalmatin), pravá kytara (já), basa (Brzochod), zpěv (Konys), doprovodný vokál (já)... Pro nás to vše na pódiu zní dost... no něco matně slyšíme (nejsme si však jisti, jestli to není dopravní ruch z přilehlé hlavní cesty). – "Aleši, slyšíš?" ptáme se vědouce, že odposlech u bicích byl vždy slabina pro veškeré bubeníky Nemesis, kteří většinu kytarových vyhrávek zkrátka musí slyšet... – "Noo, něco asi jooo..." – odpovídá potichu a dosti zamyšleně Aleš. – "Oki, tak jedem..."

Začínáme naší otvíračkou "Awaken" (pro ilustraci přikládám video, kde jsme ještě ve starší sestavě s Radalfem na postu vokalisty a s Michalem za bicíma), při které v cca polovině Aleš na něco kolem 5-ti vteřin už evidentně ničehož nic neslyší, která komu kde bije. Je to sice jen malá chvilička, ale pohodě na pódiu rozhodně nepřidá. Ustál to. Pokračujeme bez pauzy songem "Fratricidal Fight", který je naprosto v pohodě, takže mi padají kameny ze srdce... do kalhot ne (jen Konys,  – který má sice nejlepší kalhoty – a je z nás všech nejvíce vepředu na pódiu, tudíž i nejvíce z dosahu zvuku našich pódiových aparátů – chvílemi zpívá podle ozvěny od protější stěny sálu, čili rytmicky s nepatrným spožděním...). Dohráváme "Fratricidal Fight", pak i "Death Is The Only Way" a tu na mne Aleš volá, že fakticky neslyší ani tón, že odposlechy jsou úplně mrtvé... Prohrábnul jsem své struny, skloněn levým uchem (tím, na které slyším po účinkování ve všech předešlých i současných kapelách lépe) k jeho odposlechu... Mimoděk se mi vybavil ruský film s názvem: "... a jitra jsou zde tichá...". Přistupuji ke "svému" mikrofónu a začíná velmi zajímavý dialog mezi pódiem (mnou) a zvukařem (asi, to do shlédnutí audio-video záznamu z tohoto koncertu pouze tuším, z hlediska nás na pódiu to byla vesměs jednosměrná komunikace):

Luky: "Přidej prosím bubeníkovi do odposlechu všechno nahoru, neslyší nic!!!"
Zvukař: "Cože chce bubeník?"
Luky: "Aby jsi mu zvedl do odposlechu obě kytary na maximum!!!"
Zvukař: "Já tě neslyším..."
Luky: "Bubeník taky NE!!! Ani jednoho z nás kytaristů!!! Přidej mu do odposlechu KYTARY!!!"
Zvukař: "Nic neslyším..."
Luky: "...a to stejné, co ty, slyší i bubeník... Přidej mu kytary na MAX !!!"
Zvukař: "Aha... No jo... Přidám. Když si to vy na pódiu ztišíte, tak mu je tam přidám..."
Luky (polohlasem k Dalmatinovi): "Slyšel´s to? Řekl opravdu to, co jsem slyšel?!?"
Dalmatin (taktéž polohlasem k Lukymu): "To se mi snad kua zdá, on s námi snad chce kšeftovat, že když si ztišíme aparáty, tak tam něco Alešovi pošle? Rozumím tomu dobře?!? Vždyť pak zase prozměnu neuslyšíme my sami sebe... – No nic, koukej..." ...a přistupuje k svému aparátu, prohrábne struny, ztiší aparát z hlasitosti 5 na hlasitost 3 (tak, aby to zvukař viděl), a pak zakrývaje volume potenciometr vlastním tělem (a že je opravdu čím zakrývati) plynule zvedá hlasitost z úrovně 3 na úroveň... 7. Pochopil jsem pravidla hry. Já to po jeho vzoru činím naprosto stejně a dialog mezi pódiem a zvukařem ukončuji slovy: "Ztlumeno..." a zdvihnutým palcem... Kupodivu má Aleš na chvíli v odposlechu obě kytary a dokonce je i slyší. Ale opravdu jen na chvíli...

(Po jedné z připomínek prý musím vysloveně uvésti, že se výše uvedený dialog a skutečnosti okolo něj týkaly pouze zvuku na pódiu, nikoliv toho, co šel do sálu mezi diváky... Prý to nebylo z předchozího textu až tak jasné... :-)). Oki, uvedl jsem a jdu v zápisu dále): Dělám si v jednom z dalších songů výlet za Alešem, stoupám si k jeho odposlechu a špicuji teď už obě uši... No, to musím zaznamenat: Slyším, jak se v předsálí domlouvají dva fanoušci, kam půjdou po koncertě na pivo, slyším jednu z fanynek, jak se rozplývá nad leskem vlasů Konyse, slyším pochody a bouřlivé chemické reakce v Brzochodově zažívacím traktu, slyším, jak Konys nabírá dech na další zpěvovou pasáž, slyším, jak mi v šatně zvoní mobil, slyším, jak se Dalmatinovi zhůvěřile zakusuje podlá křeč do mezižeberních svalů, slyším, jak mi kornatějí tepny a korodují struny na mé kejtře, slyším, jak venku mrzne až praští, slyším dokonce i trávu růst (dnes je 12. prosince, mínus osm stupňů Celsia), ale JEDINÉ, co neslyším, je byť jakýkoliv náznak zvuku z bubenického odposlechu... Dokonce ani lehké šumění statické elektřiny, i Nikola Tesla by se divil... Mimochodem: Pódiové odposlechy pro mne, Dalma a Konyse jsou zřejmě jedny z nejdražších opěrek pro nohy, které jsme jaktěživi kdy viděli a o které si nohy sobě opírali. V nich nebyl ani náhodou náznak ničeho po celý náš set. Za ty někým evidentně zbytečně utracené prachy mohly být polstrované, lehce klimatizované, decentně barevné, masážní, s vodotryskem, možná palubním počítačem, DVD-DivX přehrávačem nebo alespoň slabounce ultrafialově svítící... Svítící!!! – Jěště, že jste mi to připomněli!!! Osvětlení během našeho setu byla taky kapitola sama pro sebe. Po celou dobu sice blikala téměř veškerá světla nad pódiem včetně "požárního východu" a všech čtyř blinkrů venku opodál stojícího Barbuchy, a většinou i hezky, jasně a barevně (doufám, že to není rasistické), ale to, že permanentně svítila i některá světla bočního osvětlení celého sálu bylo ve výsledku něco jako hrát v teráriu (viz. fotky výše). Chvílemi jsem se pokradmu rozhlížel, jestli se na mne nechystá hupsnout nějaký nasraný gekon, sklípkan, zmije písečná či růžkatá, chameleón, škorpión nebo přítulná ovíjející krajta :-))... Naštěstí ne... (Taky už teď tuším, odkud pochází termín terorista. Je to určitě z českého slova terarista, které anglosasové, na Blízkém Východě obklopeni horkem, jasným slunečním světlem, pískem, plazy, ropou, členovci, výbušninami a hmyzem zkomolili svou výslovností...). Pokračujeme songem "Consciousness", který rezignovavší Aleš hraje raději už úplně zpaměti a Konys se evidentně naučil odfilrovávat to zpoždění odrazu zvuku od protilehlé stěny sálu i těch cca 100 lomených postozvěn :-)). "In God We Trust", "Groundless Fear", "Inhumanity", "Find The Truth"... lidi se baví, my v rámci možností taky, ale je nám avizován konec našeho vystoupení... Máme sice v paylistu ještě dva songy, ale časový skluz nám nepřeje. Skvělého pořadatele Vrška se upřímně ptám, můžeme-li skandujícím fanouškům vyjít vstříc ještě jedním songem, kterým je "The River", který má pouhé dvě minuty... Vršek svoluje, Konys ohlašuje, Aleš urychleně odklepává na hajtku začátek... a tu nastalo zaznamenáníhodné kvantum změn: Zhaslo "teroristické" osvětlení sálu (čímž atmosféra konečně jakž takž připomíná koncert), odposlechy se zresistu... zresisco... zresosti ... se probraly k činnosti jim výrobci určené, celkový zvuk na pódiu se zázračně upravil a Alešův tatínek, který celý náš set statečně natáčel na Dalmovu kameru konečně rezignoval a v průběhu tohoto jediného konečně i vizuálně prezentovatelného songu chvílemi nedržel v důsledku změněných světelných podmínek rozostřovavší se kameru směrem k pódiu :-)) To se stane :-)). I tak nám celý záznam slouží k podobným účelům jako fotbalovému týmu, to jest viděti (a v našem případě i slyšeti) výkon mužstva, udělat si "rozborku – sborku" a příští výkon podle toho ještě více zlepšiti. To, že nám starším členům kapely lehce v důsledku dlouhé koncertní pauzy ztuhla těla netřeba připomínat, v příštích dnech po koncertě nám to naše těla důrazným způsobem připomněla. A to velmi :-)). Výsledkem jsme však celkem spokojeni: Otestovali jsme funkčnost nové sestavy v dosti netradičních podmínkách a můžeme tím pádem směle začít makat na připravených nových skladbách, a taktéž jsme si ověřili, že i v důsledku námi nezaviněné dlouhé nečinnosti jsme schopni se důstojně prezentovati.

...no a cesta zpět? Mrzlo, až praštělo, Brzochod nezklamal – dojeli jsme, pak se stěhovalo ve čtyřech a šlo se na pivko ve třech (Dalm, Konys a já – Aleš byl odtransportován rodiči domů už z Dětmarovic a Brzochod po stěhování prchl, zřejmě zpracovávat data do "Průvodce – Golden Edition"...) :-)). Poslední věc, kterou si více méně jasně pamatuji: s Konysem si pouštíme z jukeboxu songy Iron Maiden z alba Seventh Son Of a Seventh Son, zasvěcuji ho do tajemství jejich textů, avšak Dalmatin, už nějakou dobu čtoucí ubrus se nenadále probouzí, takže platíme a po chvíli si doma sedám k počítači, abych... usnul už při druhém odstavci sepisování dnešních zážitků... :-)). Ráno mám na čele něco jakoby čtverečky, což jsou po bližším ohledání otisky kláves: rtzuio, dfghjk, xcvbnm a nezbytného space mezerníku... Ranní komentáře mé manželky z důvodu kapacitně omezeného prostoru na webhostingu raději neuvádím... :-))

Poznámka autora: Omlouvám se za místy až tak na sebe plynule nenavazující pasáže i lehce kostrbatý děj, popřípadě neúmyslně zdvojená fakta. Jak jsem již v úvodu předeslal, tento deníček je "mutant" dvou na sobě časově nezávisle psaných zápisků. Vesměs metodou copy+paste+lehká úprava navazování a slovosledu... Kompletní korekce by sice určitě znamenala způsobení větší plynulosti, ale také naprosté přepsání veškerých pasáží, čímž by asi vzniklo buď něco úplně jiného, nebo diametrálně.... Možná lepšího, ale možná i o dost horšího, těžko říci... Možná by taky nevzniklo nic. Každopádně se budu (zejména pro hnidopichy) s dovolením dosti troufale odkazovati hlavně na šestý bod úvodního prohlášení stránek D-Fensova Weblogu... :-)) Vám ostatním děkuji za pochopení a přízeň.

---

1.03.2009

15.11. 2008: Hunter´s Metal Night vol.5, Přerov - RC Šuplík - Deníčky 2008: Deníček č.66

Kapely: Nemesis, Return To Innocence, Mater Monstifera, Ador Dorath...

 

Upozornění: tento deníček není určen pro děti do 18-ti let mentálního věku, Michala na lačno a Brzochoda nevybrz... opak lačna :-)).

Autor: Luky
Připomínky, doplňování faktů, censoring, 3D grafika, režie, kamera, klapka, zvuk, casting, produkce, vizuální efekty, podprahová sdělení, consulting, budoucí náplň činností Velkého Bratra, uklízečka, kaskadér, selebrita, kanónenfutr, člen představenstva a výkonné rady, řidič, otrok, podruh, soudruh, ohrožený druh: Luky sám sobě si... v.r. (velmi rád, dříve: vlastní rukou, i když vlastní klávesnicí) :-)) 

 

Zprudka vypukl patnáctý listopad roku dvoutisícíhoosmého a je to tady, znovu a zpět. Opět. Tzv. "kritický", v kuloárech Nemesis zvaný "průserový" Nemesisí koncert... Proč je kromě kritičnosti i průserový, to se mi dovčerejška (i přes Brzochodovy stavy, zejména tělesné), nepodařilo s úplnou přesností ze zápisků zjistit... .-)). – Ovšem stačila drobná porada, zejména s Dalmatinem, a už to vím! :-)). Totiž: předchozí koncerty v Přerově, konkrétně v RC Šuplík(u), se vesměs vyznačovaly a vyznačují tím, že pro Nemesis (v posledních třech letech zpětně velmi striktně) téměř vždy nejen signalizují, ale bezvýjímky i znamenají osudové změny na "dosti nepodstatných" postech zpěváků (a tím pádem i další obrovské zdržení nejen v koncertování, ale i v tvůrčích aktivitách, o pohodě v kapele raději nemluvě). Víme (výsledky velmi přesné průzkumné agentury STEM), že za to Šuplík nemůže, hrálo se nám tam vždy více než dobře, jedná se tedy určitě jen a pouze o nějakou strukturálně konzistetní (spíše blbou) shodu náhod (ještě přesnější výsledky agentury INTERFACTUM). Jen tak, pro přesnost: po tom prvním našem koncertu zde (resp. tam – v roce 2005) vystřídal Chrosťu Radalf. Po tom druhém (který ani neproběhl, ač byl avizován – 2007) prozměnu vystřídal Radalfa Chrosťa a po tom třetím, ze kterého deníček právě teď někteří z Vás čtete, vystřídal G.W.Bushe jiný zednář jménem B.Obama a Chrosťu.... ale o tom až dále... (pro netrpělivé: viz. příloha listopadové zprávy BIS "O náladě a stavu českých otroků EU" pro OSN (NWO), dále postoupená NSA, CIA, MOSSADU, ISI, CSIS a hlavně většině členů Bilderberg Group, posléze (omylem, coby nesouvisející příloha) diskutovaná Vatikánem na výroční teologické konferenci s hlavním tématem: "Sexuální Desatero pro předškolní děti – zejména chlapce – v láskyplné katolické péči hodných strejdů duchovních...", aneb: "Jak ty parchanty co nejefektivněji umlčet a zachovat si posty"... jakožto jedno z vedlejších témat... Ale stejně mají ti strejdové duchovní oproti nám, kdysi tzv. "normálním lidem" obrovské výhody: "Nemusí těm chlapečkům platit umělá přerušení těhotenství (riziko jejich otěhotnění se rovná riziku nového neposkvrněného početí), ani alimenty (pokud by si tito underteen chtěli obdržený plod "Vyšší lásky" "nedejbože" ponechati – o čemž já osobně dosti pochybuji), a ve většině případů je to i ohledně různých nemocí "velmi bezpečný sex"... :-)). Navíc jsou ti hodní strejdové "za trest" nikoliv pranýřováni, tupým nožem kastrováni či bičováni na veřejných prostranstvích, ale vždy povyšováni. Ale to jsem tak nějak asi... trošičku odbočil... :-)). Omylem jsem totiž zabrousil na i-zprávy... Takže zpět k těm tolik diskutovaným sociálním dávkám a problematice úzkých souvislostí s propagovanou politikou kontroly (dříve podpory) porodnosti a sociálnímu modelu rodiny jako takové... Hmm, tak to asi taky nee...

Už vím: Situace před odjezdem je na zkušebně přibližně taková: Nemesyčáci (vyjma některých nepřítomných Chrosťoidních členů) balí, balí, balí... (Někdy mají chuť ubalit ji tak nějak cíleně i někomu konkrétnímu... :-)). Pár z nás (dva) by po pár desítkách minut raději chtěli být na Bali (pohádkový ostrov s VELMI vstřícným ženským obyvatelstvem), jiní na stanovišti výstupní fyzické kontroly kvality výrobků masokombinátu Kostelecké Uzeniny či Masokombinátu Martinov (Michal), Brzochod by zase nejraději byl na další zastávce, umožňující mu vepsat kýženou novou kapitolu do jeho "Brzochodova Průvodce Po Toaletách Hudebních Klubů...", no a Barbuchovi je to jedno, pořád mu ještě nefunguje turbo a nikdo mu nevyluxoval z prostoru (nejen) zadních sedadel zbytky Michalových nesčetných snídaní, svačinek, obědů, projevů, desátek, večeří a "mezijídel" z minulé koncertní anabáze (cca 4,7 kg hmoty, a každým dalším koncertem se to "lepší")... Mno jo, udělám to hned, jak bude čas a seženu lopatu, vidle a velkokapacitní průmyslový vysavač... :-))

Ale raději stručný souhrn pokračovavších situací: Máme sbaleno (i Michal má možná vše, avšak více než rok mu připomínanou tašku(y) na stojany stále nee), Brzochod přišel včas a Dalmatin vyhlásil "zkušebnové stanné právo", což motivačně urychlilo dění... Máme bleskurychle naloženo, vyjíždíme... Řídím. Dokonce s brýlemi, zejména na očích. Vlastních (tím pádem je u ostatních přítomných na palubě zaznamenán pokles hladiny adrenalinu v krvi až o 176,32% včetně mne samotného). A teď, jak to tak píšu už vidím, že jsem zapomněl zmíniti dosti podstatnou skutečnost: Náš kamarád Dušan se nejenže rozhodl jet s námi svým vlastním, nezávislým vozem , ale i svou vlastní, nezávislou videokamerou vlastnoručně natočiti náš koncert i přesto, že zná Kristýnku a ví (naštěstí pouze z doslechu) o Radalfovi (sic!). Neocenitelná odvaha. Jo, a Chrosťa už několik dní předem avizoval, že dojede do Přerova po vlastní ose. Na můj návrh, že může dojet nejen po vlastní ose, ale klidně i v celém svém vlastním voze... tak nějak neodpověděl... :-)). Michal se rozhodl cestovat s Dušanem (spiknutí nekuřáků a nucených "nekuřáků"). Možná tajně doufal v nějaké, Dušanem vlastněné veřejně přístupné poživatiny, nevím... :-)). (vím, ale sklaplo mu :-)). Cesta ubíhala vcelku v pohodě, a to až k odbočce na "silnici smrti" směr Olomouc. Těsně před inkriminovanou odbočkou Dalmatinovi "docvakla" nad slunce evidentní věc: – "Luky, bez Chrosti je nás na palubě Barbuchy (bez turba) přesně o dva méně, než je jeho Velkým Technickým Barbuchoidním Průkazem udávána maximální humanoidní (Michal a Brzochod prominou) kapacita, a v tom druhém (Dušanově) autě je přesně o jednoho Dušana a jednoho Michala více (to jsme Dušanovi nezáviděli – viz. polské cestování s Michalem a jiné nesmrtelné zážitky), než by mělo býti, tudíž inkludováním Dušana a Michala do Barbuchy (bez turba) by se naše výprava mohla ubírati jen a pouze jedním jediným vozidlem a spotřebovávati o polovinu pohonných hmot méně, než kdyby..." – "Jasně Dalme, brzdím na nejbližší benzínce..." V duchu se peskuji za své tak evidentní osobní selhání v oblasti počtů, psychologie, michalologie a logiky a hned po zastavení u nejbližší benzínky navrhujeme Dušanovi, aby tam svůj vůz zanechal a společně s Michalem přistoupili, že ho (Dušanův vůz) posléze na zpáteční cestě vyzvedneme. Nastala chvíle pro argumenty... (které byly podmalovávány songem "Ocelové město" od legendárních Citron, linoucí se z Dušanova kcháru)... Při pohledu na okolní tmu si však naštěstí všichni uvědomujeme, že to není až tak dobrý nápad. Jisté etnikum, využívající tmu coby přirozené maskování by mohlo využít nastálé situace k pozitívní diskriminaci Dušanova nového vozu, či jeho odnímatelných i pevně od výroby uchycených částí... A pokud by se angažovaly i samičí příslušnice zmíněného jistého etnika, jednalo by se striktně i o gender diskriminaci bez pardonu... Chvíle zamyšlení... Argument byl z pozice četných osobních zkušeností téměř všech členů výpravy bez výhrady akceptován. Tak to jen tak, pro příště :-)). Čili početní stav vozidel i rozložení posádek setrvalo v neměnných hodnotách nejen do Přerova, ale naštěstí i po celou dobu cesty zpět. Ale o tom dále.

Jinak ruina. Pardon, rutina. Dalmatin zdatně naviguje (kdo by čekal něco jiného, tak ten je... buď na práškách, nebo na omylu, popřípadě čte tento můj deníček coby svůj můj první deníček...), Dušan (i přes to, že má stále na palubě Michala a Jeho Hlad, chudák...) ještě pořád sleduje koncová světla Barbuchy (bez turba) a tu najednou jsme v Přerově všichni. Navigátor jemně zařval pár naprosto přesných povelů a díky řidičově, myslím si že velmi šikovnému manévrování, zkušenostem a předvídavosti, jsem bez potíží, nehod, a případných škod na nevinném civilním obyvatelstvu velmi hladce zaparkoval Barbuchu před komplexem, který Rock Club Šuplík ukrývá. Vylodili jsme se. Po důkladné rekognoskaci terénu odtaháváme na svých i Dušanových bedrech své muzicírské aparáty, udělávátka a přístroje, někteří i součásti bicích a svačin po schodech dovnitř... Velmi sympatická slečna zrovna vytírá... Klub. Zejména vevnitř. Protože nás při dojednávání našeho vystoupení zde Chrosťa poprosil, aby jsme dnes zahráli coby první z tento večer se prezentujících kapel, jelikož ho po našem setu čeká noční cesta do dalekých Čech (navíc po vlastní ose – i přes můj návrh, že může klidně dojet celým svým vozem :-)), jsme v klubu překvapivě úplně první... Teda kromě dříve zmíněné slečny, majitele klubu a ostatního personálu. Čili máme čas si v klidu na pódiu vše promysleti, ustaviti, zapojiti, nastaviti atd., což promptně činíme. Má to však háček. A to dost veliký a jmenuje se Michal :-)). Háček Michal je totiž přibližně dvaapůlkráte hlasitější (a to nejen při bubnování – poznámka autora), než drtivá většina ostatních bubeníků... (Hunter, který celý koncert zvučí říká, že dokonce žádného jiného bubeníka, který by hrál takhle hlasitě a dynamicky nikdy před tím nejenže neslyšel, ale ani o žádném takovém z doslechu... neslyšel), ale i o děvět celých šestsettřicetdva krát hladovější, což je nejen dnes opravdu VELKÝ problém :-)). Opakuje se situace z předešlého koncertu v Žilině, která je navíc "vylepšena" tím, že Michalův i naše odposlechy následky plného výkonu (aby jsme – Michal i my – vůbec něco slyšeli) vynechávájí. On totiž odposlechový zesilovač, který je napájí, má ochranu proti přetížení a ve špičkách ( díky snímání hlasitostí kytarových aparátů, které, abychom zase tím, že prozměnu my ostatní neslyšíme své odposlechy na pódiu díky "kraválu" bicích, máme vybuzeny nad únosnou mez šuplíkovského vybavení), zkrátka v různých nepravidelných intervalech vypíná... :-)). Do toho všeho je nutno zahrnouti i Chrosťův, zpětnou vazbou čili pískáním, hučením a Chrosťovým "házením salámu na věc" postiženým mikrofónem. Vím, ono to při pohodlném čtení v křesílku či kancelářské židli během pracovní doby či odpočinku doma až tak hrozně nevypadá, ale zkuste si v duchu počítat do deseti a u toho si 13,6 krát klepnout pěstí o stůl, monitor, hlavu, manželku nebo přítelkyni, a to vše ještě co sedm celých devět desetin vteřiny měnit na nový, ovšem předem Vám (tenkráte i nám) neznámý interval, navíc podbarvený zvukem hlavní sirény křížníku typu Aegis a stejně hlasitým naříkáním Michala... hlady. A ještě prezentovat profesionální pódiovou show :-)) ... Že to nejde? :-))

Jo, jde... Ale pokračujmež a vůkol pozorujmež: V Šuplíku se nevaří, a tak Michal psychicky i fyzicky strádal... Zejména hladem (překvapivé...) Malá odbočka: (od té doby, co sám na sebe – určitě nechtě – práskl, že je alergický na ořechy a mák, má každý z členů Nemesis na svačinky striktně tyto pokrmy: vepřový řízek s mákem v ořechovém trojobalu, ořechová kuřecí křidélka, makovou buchtu, makové rohlíky s ořechy, paštiky s ořechy a makovou posypkou, ořechový chleba s makovým salámem a makovo-oříškovou hořčicí či tzv. vlašským kečupem, ostravské makové klobásky s ořechy, bůček pečený na máku, populární "makovník" a další poživatiny, o které Michal ani za mák nestojí, protože by pro něj nebyly "to pravé ořechové" :-)). A jen tak pro jistotu si při konzumaci svých vlastních, určitě ne cíleně pro něj alergenních pokrmů velmi nahlas a s dokonalou dikcí povídáme jen a pouze o Večerníčkovém seriálu "Maková panenka", pohádce "Tři oříšky pro Popelku", baletním představení "Louskáček" a inteligenci kříženců psích ras, tzv. "voříšků"... Američany bezbřeže propagované burákové máslo, Kolumbijská maková pole "Medelínského kartelu" a diskuze o nemožnosti kompostování listí z ořešáků jsou taktéž vděčná témata. Velmi populární je i postava ze Švandrlíkova nesmrtelného díla "Černí baroni" – kapitán Vořech. V nouzi nejvyšší poslouží i zasvěcená debata o chování a stravovacích zvycích veverek a předností počítačů MAC (ofic. čteno: "Mek", námi projistotu: "Mak" – ovšem s pochopitelnou čárkou nad A). Konečně dostatečně hlasitě pronášená úsloví: "To mne dnes ale bolí makovice" a " ten minulý koncert se vydařil, lidí tam bylo jako máku..." a "hmmm, tak to je tedy opravdu takový filologický oříšek..." či "v práci mákám jako šroub" se v našem žargónu nazývají "spásná", někdy i "pudosebezáchovná"... (Dokonce jsme Michalovi vsugerovali, že kaštany, bukvice a žaludy jsou ořechy, a že pepř, nové koření a broky do vzduchovky jsou velký mák). Došlo to tak daleko, že Brzochod má dvouvrstvý ořechový toaletní papír a já s Dalmem adventní věnec z makovic na dveřích svých příbytků. Celoročně. Skutečnost, že nosíme po kapsách vždy alespoň dva vlašské ořechy určitě zmiňovati nemusím :-)). Já osobně (nevím, jak ostatní), mám projistotu zavrtána tři maková zrnka v těle svých obou kytar, co kdyby došlo na nejhorší?... Ale vraťme se raději k začátku koncertu. Zvučíme... Do okamžiku, kdy má celá akce, v čele s námi začít, zbývá nějakých 15 minut... Lidí je přítomno jako máku :-)) (Hunter si to pochvaluje, my také), ovšem Chrosťů je přítomno naprosté minimum, což je trochu oříšek... :-)). Parafrázovanými slovy klasika: za každého přítomného Chrosťu jsme si vždy, když jsme ho spatřili, do předem připravených notýsků udělali čárku. Po té jsme je velmi pečlivě sečetli, aritmetický průměr udělali a – nula Chrosťů, vážení přátelé! :-)). Nervozita, obavy, náběh na trudomyslnost. – "No tak mu zavoláme, ne?" navrhuji. Kolektívní souhlas. – "No jo, ale již při našich předchozích koncertech zde jsem si povšiml, že v Šuplíku zkrátka není signál žádná ze sítí zahraničních mobilních operátorů, které 100% českých občanů používá"... (Letmý pohled na display mobilu). "Je tomu tak i dnes, nic se nezměnilo..." Nicméně: Po kolektivním prozkoumání zbytkových kapacit baterií, výší kreditů a funkčností celulárních přístrojů přítomných členů kapely téměř jednohlasně volíme jednoho z nás, který se odebéře do šatny, teple se obleče, uchopí (nejlépe do pravé ruky) FUNKČNÍ, telefonováníschopný, chybějícím kreditem neomezený mobil, vyběhne ven do mrazu před klub, fundovaně zformuluje obsah budoucího telefonátu, simultánně ho přeloží do karvinštiny, zavolá Chrosťovi a precizně zjistí, co že se komukoliv kde děje. Vybíhám tedy po schodech ven z podzemí (UG), lapám signál, dech i druhý dech a vytáčím... Po necelé čtvrtminutě se dovídám, že po dopití piva v přilehlé hospodě budeme coby kapela včetně vokálu kompletní. Oki, zaznamenávám. Vracím se zpět, abych informoval ostatní pozůstalé... (Z poza rohu na mne vykouknul Dalmatin, ale místo obvyklého: "Baf!!!", kterého se lekají ženy, dorůstající děti, nekoncentrovaní jedinci, politici, křesťani a já použil neobvyklé: "Radalf!!!", čehož se bojí i on :-)). Po výměně plen a zbytků spodního prádla dokončujeme nazvučení jednotlivých nástrojů, převlékáme se do koncertních oděvů, Michal bleskurychle konzumuje tzv. orlovské domácí bílkovinovo-proteinové železné zásoby a... Chrosťa dorazil. Hosana. Vybíhá na pódium. Hlasitostní úrověň zpěvového mikrofónu je urychleně "dorovnána" vůči našim ostatním nástrojům... :-)) Jdeme tedy na to... Jdeme hrát!!!

"Awaken" – náš úvodní song. Dedikován nejen Chrosťovi. Lidi paří dost dobře, to se musí uznat, ale cca pět metrů od pódia, jako by mezi pódiem (námi) a jimi (jimi) byla nějaká "demilitarizovaná či no-flight zóna". Jako by se nás tak nějak báli... (v průběhu psaní tohoto deníčku jsem se shodou okolností dočetl, že si to mysleli i recenzenti, kteří byli přítomni a napsali report z této akce...) :-)). S každou naší pasáží – Anča na mne doráží... Ne, jinak to bylo: S každou naší pasáží se lidi přibližují a více paří. My také. Dušan vše natáčí. Po našem čtvrtém songu už někteří odvážnější fans dorazili až k pódiu a to je dobře. Zejména pro mne, protože je konečně nejen slyším, ale i vidím :-)). Yop, někteří z fanoušků mi ulpěli v paměti, zejména ta tmavovláska v zeleném upnutém triku, blondýnka v černém upnutém koženém oděvu a rusovláska v džínovém upnutém... :-)). Nevím proč, ale zbytek přítomných mi tak nějak splynul v naprosto neupjatou anonymní masu... :-)). To jsem ale zase trochu... Jo! Gradujeme a gradujeme naše vystoupení, fans paří jak vzteklí a najednou přilétává upozornění, že máme končit. Končíme tedy, vypínáme aparáty a chystáme se uvolnit místo další kapele tohoto večera, ale přítomní pařící nás vyvolávají, ať dáme ještě alespoň jeden přídavek. Důrazně. A trvá to dosti dlouho. Ptáme se Huntera, zda-li nebude problém, když jeden song přidáme. Odpověď zní: "Můžete!!!"... Oki, aby jsme vyhověli fans a zároveň příliš nezdrželi ostatní kapely, zařazujeme osvědčený (a náš sice nejkratší, ale dosti populární a důrazný) song "The River" z alba "Temptation". Nezklamal... Za bouřlivých ovací balíme a odnášíme naše krámy do Barbuchy (bez turba). Ovšem kromě mé a Dalmovy kytarové bedny, které jsme přislíbili zapůjčit dalším kapelám večera, přicestovavším "na lehko". Hunter je spokojen a my tím pádem také. Jen Chrosťa mezitím zmizel. Bez rozloučení... Domů tedy ve výše zmíněné koloně a sestavě vyrážíme velmi pozdě. Cestou dostávám od Chrostíka SMS v tomto znění (uvádím tu SMS bez úprav a korekcí): "Stehuju se do cech,jedine co me tu drzelo byl OLD!Takze koncim,ale to uz zrejme vite od Michala:-)"... Konec citátu... Od Michala ani nikoho jiného jsme to před obdržením inkriminované SMS-ky nevěděli. Jen jsme podle různých indícií něco tušili a raději se podle toho zařídili...

Tady chtě nechtě musím navázat na první odstavec a lkaní nad koncerty v přerovském Šuplíku: ano, předtuchy, věšťby (možná i prostá psychologie) zafungovaly a my jsme raději už pár týdnů před "šuplíkiádou" prozřetelně kontaktovali a vyzkoušeli (mimo jiné) Konyse (Ex-Purity, Ex-Evocation) coby nového stálého vokalistu Nemesis.

Při psaní tohoto deníčku semo tamo (v tzv. tvůrčích pauzách – to jsou ty dosti dlouhé okamžiky, kdy si připadám jako abnormální sklerotik, a navíc si na ně ještě k tomu všemu málokdy pamatuji) koukám na Dušanem natočené video z celého našeho přerovského šuplíkovského koncertu, a aj!!! Lidi, roztrhejte obligace,spolkněte kreditní i debetní karty, vykousněte si podkožní čipy, spalte peníze, utraťte kredity, psy i manželky, zaražte dětem kapesné, sex, drogy a internet, odpusťte politikům i státním úředníkům omezování Osobních Svobod, milujte svého exekutora a tchýni, podpořte radar, napište do Bruselu, ať europoslancům zvýší platy aby urychlili likvidaci naší země, straně Zelených písemně poděkujte za daň z emisí, úsporné žárovky (rtuť je přece tak eko), řepku olejnou, Codex Alimentarius i likvidaci českých zemědělců a Japoncům za dostatek delfíního masa na Vašem Štědrovečerním...židli (nebo zkrátka vykonejte jakékoliv nesmyslné, bezhlavě sebevražedně převratné činy), protože BRZOCHOD(!) na tomto zdokumentovaném a hlavně doložitelném záznamu (mám ho zálohovaný na třech různých typech zálohovacích médií a raději jsem hnedle briskně napsal závěť, ve které toto video (včetně zvukové stopy) bezplatně odkazuji Českému Kulturnímu Fondu, S.E.T.I., CNN a Asociaci tělesně postižených) na pódiu zkrátka PAŘÍ... Ano, je tomu tak, paří, opravdu se hýbe, dokonce i hlavou do rytmu trhaně pokyvuje, úplná Sodoma & Gomorra s.r.o (v obchodním rejstříku je tato firma zapsaná coby EU Satanát Inc., dceřinná společnost OSN (NWO)... Uff, úplně mne to emocionálně vyčerpalo... :-)). Ale pustím si to za chvíli znovu, to se hned tak neokouká, věřte mi :-)). Takže moment, podíval jsem se na to ještě jednou... Nové, ještě lepší, ještě emocionálnější vyčerpání... Říká se sice, že do třetice všeho dobrého, ale toto úsloví evidentně a nepochybně lže (Mimo jiné). Já to vím, protože po třetím shlédnutí inkriminovaného záznamu jsem si musel dát drink a skoro měsíční (27 dní, 11 hodin, dvacetosm minut a patnáct vteřin) pauzu, abych se z toho všeho, zejména emocionálně nep... nevybrzo.. abych z toho nebyl až tak drasticky vyčerpán... :-)).

Cesta zpět (řídi Brzochod – naštěstí už "nepaří" – dokonce zatím ani nebrzochodí) probíhá téměř bezpečně a hladce. Půjčil jsem totiž Radimovi své brýle a řekl jsem mu o utajených dvou rolích toaleťáku, které jsou v Barbuchovi pod zadními sedadly. Byla to dobrá motivace... Radim řídí jako profi řidič po třicetipěti letech praxe bez nehody (naštěstí netuší, že o těch toaleťácích jsem mu bezostyšně lhal – je tam jen jeden, navíc je jeho (Radimův) a poloviční...no nic) a před zkušebnu tím pádem dorážíme v takové pohodě, že mne ty galeje (stěhování nástrojů, aparátů, bicích a recyklovatelných obalů od Michalových návštěv okolních řeznictví) nebojím se říci: doslova mne baví (respektive: tenkrát mne to bavilo :-)). No, po cca patnácti minutách jsem lehce dost hodně diametrálně změnil svůj předchozí (zřejmě dost "ukvapený ) názor, ale nebylo to až tak podstatné, jelikož stěhování bylo mezitím úspěšně dokončeno a (krom vzdálenosti od kýženého místa) nám už nic nebránilo odebrati se do "debrífingového" zasedacího... nonstop hospody na zasloužené, vychlazené a orosené... odpočinek :-)). A jak zmiňuji, tak jsme také i bez jakéhokoliv otálení udělali. Většina. Neměli tam sice Radegast, ale obětovali jsme se. Ovšem přísloví pomáhají, to mi nikdo nevymluví. Zejména tohleto: "V nouzi čert i mouchy lapá a Michal i spoluhráče nestřeženě ohlodává..." Lapali jsme rádi a Michala se stranili. Nějaký čas bylo dobře (rekapitulování koncertu i drobných veselých zážitků "z natáčení"). Po té už ovšem ani obraz, ani kontrast, dokonce ani zvuk. Tedy u mne. Mé poslední vzpomínky jsou přibližně tyto: Michal opět vyje hlady a "Kru-kru" (toto označní konkrétní osoby si prosím zapamatujte pro příští dění), alias Petra (kolegyně již dříve mnou dosti nesměle veřejně prezentované, "téměř neškodné", v pouhých neznatelných indíciích a náznacích zmiňované Kristýnky), která se zúčastnila našeho pokoncertního debriefingu a poté, co tato mladá dáma vypila za dvacet minut o dvě piva více než tři přítomné čtvrtiny z pěti členů Nemesis + Dušan dohromady (cca 6 – 8 dosti žíznivých lidí), začala tato výše zmíněná bez výstrahy tančit... To by nebylo až tak zaznámenáníhodné, kdyby tento druh "sportu" dobrovolně provozovala na tanečním parketu, nikoliv na stole. Naštěstí na sousedním, zcela hostůprostém... Začala i zpívat :-)). Její "Myšičky..." se s přibývající časovou stopou tohoto, zřejmě velmi populárního a jediného jejího prezentováníschopného songu stávají i našimi "myšičkami". U mne ovšem bílými, takže se s kolektivem dosti nejistými slovy projistotu loučím a odebírám se přibližně směrem domů... Jo, trefil jsem (se) :-)). E.T., i Luky se dostali ...HOME... (měl jsem to o dost složitější) :-))

Petra "Kru-kru", narozdíl od Kristýnky sice může nahlas vyslovit slovo: "Radalf", aniž by došlo k destrukci okolního světa, ale i nukleární fyzikové ví prd o tom, co se vlastně děje v "aktívní zóně" reaktorů, čili to nebudeme pokoušet... :-))

Omluvte prosím (v posledních pár měsíčcích) lehce delší prodlevy mezi jednotlivými deníčky, způsobené menší frekvencí koncertů, jenž byla zapříčiněna opakovanými změnami v sestavě kapely (a tím pádem byl menšímu časovému a tvůrčímu tlaku – bez interní pomoci – vystaven i autor těchto "spisků"...) :-))

 

---

28.01.2009

27.9. 2008: Headbang Fest vol. II, Žilina (SK) - Kozel Pub - Deníčky 2008: Deníček č.65

Kapely:Dogma inc., Face Of Agony, Demiurg, Sabotage, Suburban Terrorist, H.E.O.S., Psyché...

Autor: Luky (hmmm, prej to nikdo jiný psát nechce a nebude, tudíž... asi já, respektive pokud to čtete, tak asi určitě já... nebo by to prý mohl být taky i ten druhý, hodnější Luky, kterého neznám... :-))
Korekce, připomínky, "nepřímé" pozitivní posilování aplikované autocenzury: zatím (kromě Dalma...) – nikdo... dosti překvapivá "skutečnost" (i Michal se údajně ještě pořád pořádně nenajedl, asi mu došly kočky a pokazila se mu mikrovlnka, tak co by jste chtěli?...) :-))

 Slovensko, Žilina, Vrátná Dolina,
hlavně ať to zase není konina,
nejlepší zdroj zdraví je Pribyna
a výrobce podprsenek Kozina...
Mrtvý jazyk je latina,
umění je fakt holt řehole®,
čeština se zhůvěřile komolé
a to mě opravdu dosti... zlobí
nejen v koncertním sálí,
poslat na ně bohyni Kálí!!!
...a kombajn valí doubravou.. :-))

Ufff, intelektuální a umělecky cenné veršování je fakt dosti makačka a psaní netrudomyslných a navíc i smysluplných, politicko-korektně, genderově pozitivních-rasově nezávadných deníčků taktéž... Co se týče veršů, tak nastalo blýskání (možná i hřmění, Brzochod promine...) se na lepší... deníčky? Asi nee, zatím jen:VERŠE... Totiž: Jeho Luminiscenstvo Dalmatinstvo Luciferiózní Samo před nějakým časem v nějakém tom on-line rozhovoru pro nějaký metalový e-zin na zcela nečekanou výzvu redaktora: "...a můžeš hned teď složit nějakou báseň, například o Japonsku?" se velmi prudce na několik málo nanosekund zhluboka a dlouze zamyslelo a... "vyrobilo" naprostý (alespoň dle mne) geniální okamžitý skvostný, historickovypovídajícnězaznámenáníhodný brilantní něco jako epos:

Japonsko, Země vycházejícího Slunce, Hiróhitá, Harakiri, Šikanzenu a zbytkových hodnot v poločase se rozpadávajícího plutónia:
(Martin "Dalmatin" Dufka – vlastní klávesnicí ve 23:57:32:023 SEČ, někdy kolem roku 2005 přibližně n.l. plus mínus 200 let, zkoumán byl přibližný, evidentně nikým zodpovědným nezaviněný poločas rozpadu radioaktívního uhlíku na podrážkách Dalmatinových dlaní "Hloubkovým Isotopovým Detektorem", zapůjčeným drahým profesorem Weigelem, no a Koniáše, Bobliga a... raději ani nezmiňuji ...)

"Potkáš-li dva Japonce,
nestrkej je do hrnce,
Torra Torra Torra!!!..."

(Jaroslav Vrchlický – blahé paměti – z obláčku magnificentímu "Mistrovi okamžité poezie" tiše závidí, Emila Frýdu nevyjímaje, do toho všeho i Josef Václav Sládek s MC Jirkou Wolkerem a jeho brixenskou rapovou formací "T.B.C. Inc.", to je teda mela!!! ..... no to je fakt...mela :-))

...jen to zmíněné: "Torra Torra Torra!!!" prý (dle Jeho Osobního Osvíceného Punktuálního Vyjádření) dodalo – ostatně jako každý správný "cimrmanolog-amatér" – zcela samo, sice až po necelých jedenapůl vteřinách a třiatřiceti setinách, ale samo... :-)) (Jeho Dalmatinstvo, ne Sládek, dokonce ani kupec Sámo, spolutvůrce a zakladatel Sámoobsluhy, čili budoucích super-mega-hyper Markétek atd...). To jen tak my, velmi amatéřští cimrmanologové, většinou děláme... :-))

(Poznámka autora: Navíc se (sice před nějakým časem a minimálně jedním dalším opakovaným přírůstkem do Jeho rodiny) pokusilo výše zmíněné Luminiscenstvo (a zvládlo!, to mi nikdo nevymluví, věřte mi..., no asi neé, ale nechť), dopracovat, dokonce i fyzicky dopsat a psychicky oglosovat koncept mého, v úzkých nemesisích kuloárech notoricky známého tzv. "nultého" deníčku (který nikdo z Vás nezná) s něžně poeticko-lyrickým názvem: "Typická zkouška kapely Nemesis, čili povrchně hluboké pojednání o osobách, hudbě, charakterech, kulturně-stravovacích zařízeních, mezilidských vztazích, trávících traktech a tak vůbec...", který se nevím proč ocitnul (už zřejmě nenávratně ?) v propadlišti obecné parodie politicko-korektních novodějin a propadlišti pře – i re – instalací (nejen) mých, svým vlastním životem si žijících Wirdows... Jeho Zářící Puntíkovanost (Linux!) přítomnost tohoto díla ve svém počítači i na zálohových médiích s přibývajícími cílenými dotazy (překvapivě pouze mými) z neznámých důvodů neustále mlžně popírá. I když: ...z neznámých důvodů?!? :-))... Ono by se totiž ukázalo, že nejen já a nyní už bývalý zpěvák Radalf (viz. polní nemesisí newspeak z předminulého dení-ku-čku) jsme schopni deníčky zplodit, plodit či vyplodit... A to by znamenalo...! no nic, pryč od takovéhoto kacířství, milí mladí přátelé... Zkrátka: pokud se hora nesesype na Mohameda a jeho nohsledy (nebo jak to vlastně v tom muslimském nábožensko-politicko korektním úsloví bylo), tak se zřejmě asi lepších, vtipnějších, svěžejších, brilantnějších, přesnějších, zkrátka ještě lepčejčích deníčků od kterýchkoliv jiných autorů zkrátka nedočkáte... zejména těch z koncertů kapely Nemesis, a že Linux zkrátka nepadá :-)) Konec poznámky autora na platformě Win XP...)

Tímto však své veškeré tvůrčí invence, týkající se psaní, například "čistě faktografických záznamů z koncertů a cest výše zmíněné kapely..." zřejmě vyčerpalo, ostatní kolegové dělají "mrtvé brouky", jen Michal si neustále užívá nesmrtelné role "mrtvého Otesánka" (ostatně jako vždy :-))... a Brzochod? Neustále někam živě odbíhá či se raději vůbec nedostavuje, takže mě tady máte zase, opět a znovu a... Ne, neplačte, sami jste si to zavinili! (míněni mí nekomunikatívní kolegové, NE Vy... :-)))

Ale zase na druhé straně: "Za to, jaký je deníček, může koncert, auto, nálada, posádka, přítomnost a složení fans, případná GPS-ka, Michalův nedostatek konzumovatelných neživých předmětů či zhůvěřile prchající fauny (v režimu nouze – F8: – i flóry), Euroatlas, prasklá struna Dé, která nikdy nepraská a notabene i cesta na něj (rozuměj – koncert), ne já... Za to, jaké jsou na ten který deníček Vaše reakce... může redakce a její reakce a VY, ne já... Za to, jaké jsou reakce členů kapely a reakce redakce na deníčky... můžou členové kapely a Jeho Dalmatinstvo Puntíkovalensis Luminiscentiae, ne já... Za to, že se zatím nepublikovaný deníček nelíbí, může skrzevá připomínky sítí ICQ (klientem Miranda IM) asi jen Dalmatin (ostatní členové se na to... jako vždy ani nezkoušeli se k tomu vyjádřit...), ne já... :-)) Za to, že nový deníček ještě nevyšel – může redakce a její reakce na mé i Vaše... reakce, ne já... Za to, že je to za "to", může určitě Japonec Nakamura Zató ( 5,7 vteřin zamyšlení a hnedle je to tady, Žaponci to mají "v krvi" díky projektu "Manhattan": "Torra Torra Torra!), ne já... Já jen a pouze: "Bojim bojim bojim... :-))"

No nic, jdu na to coby deníčkový matador (i když si někdy vždycky spíše připadám něco jako Koniáš-inkvizitor, korepetitor, chvílemi i toreador či anihilátor nejen svých vlastních myšlenek) ... s rozběhem (raději věku a zdravotnímu stavu odpovídajícímu): "Hádejte kdy, kdo, odkud, kam, jestli vůbec, proč a s čím na palubě kterého toho chudáka barbuchoidního autowagenu jsme vyjížděli? Co jsme si sami sobě si kde a kam naložili a kdo z nás byl latentní Brzochod, kdo chronicky nepřítomný Chrosťa, kdo skepticko-pesimistický Dalmatin, kdo pesimistický optimista Luky a kdo z nás byl... Michal? (Řešení této náročné kris-kros doplňovačky bude uveřejněno 5.11.2017 na straně č.2 (vlevo nahoře) v nedělní příloze "Blesku", o den později na straně č.1 (vpravo dole) Zvláštního Vydání "Učitelských Novin" a dva dny na to v magazínu Junge Fronte Heute (dříve: Mladé Frontě Dnes) na titulní straně č.5 hnedle vedle Sudoku pro náročné, za to bez debat ručím hlavou, zejména ne vlastní... :-)))".

Ale abych zase až tak "nekecal..." (aby zejména někteří bývalí členové kapely nám – mi – nepsali hanlivé ICQ, SMS, MMS či e-mailové vzkazy a neházeli mi neviditelným inkoustem hustě popsané lopuchové listy či Molotovovy cocktaily klackovitě do chřtánu a pod nohy...): ... Jinak: Malá změna byla v tom, že jsme vyjížděli (a dojeli tam, i zpět!) v takové malé improvisované minikoloně, protože s námi jel svým vlastním autem i Dušan s Markem (naši kamárádi). (Dušan s... Markem(!) – tím stále tak nějak ještě překvapivě živým i relativně zdravým přítelem již dříve několikráte zmiňované, dnes již prakticky kultovní postavy s výrobním a typovým označením: "Kristýnka Apokalypsa Tunguz Doom Pathmos Radalf Hiroshima Černobýl 9/11 Schwarzenberg EU Špidla Stalingrad Armageddon V.V.E.R." – a to je jen její velmi zkrácené křestní jméno, vlastně parafa, příjmení raději – kvůli veřejné nebezpečnosti tohoto a kvůli prostoru na webhostingu – raději ani neuvádím... :-)) Nemesis se tím pádem "rozložila" do dvou vozů, a protože Brzochod je kuřák (a oplývá zbrusu novou přítelkyní Moničkou, která jela s námi a je kuřačka), u mne a Dalma je to obecně známo, Michal je... Michal je neřidič, nečlověk a nekuřák, Chrosťa militantní vyléčený kuřák (tím pádem militantní neléčený nekuřák, naštěstí přistoupil "až" v Karviné). U Dušana (kuřáka!?!) se v jeho novém autě nekouří (asi pátá kolona), tak se veškeré to zmíněné, chaoticky se hemžící osazenstvo spontánně rozdělilo na dvě skupiny, určitě nemusím jmenovitě až tak vypočítávat, na jaké... Ti z Vás, co hrají šachy alespoň na středněamatérské úrovni určitě bez překladu porozumí pojmu: "Nemesisí absolutní roláda. ...Pardon, rošáda... :-))". Já, coby autor, tomu nerozumím dodnes (poslední aktualizace 11.1.2009), ale nevadí, ba právě naopak, jsem tomu tak nějak rád :-))

Malá odbočka, kterou vzhledem k výše zmíněným faktům tak nějak z vnitřního přepětí chci nutně zmínit: Milé děti: Před časem (cca necelými dvěma lety-což je dnes skoro 27 měsíců dle EU) jsem si jen tak mimochodem (ale čistě soukromě, aniž bych nějak – kromě některých členů mé rodiny – kohokoliv prudil) málem umřel v státní ostravské fakultní nemocnici na téměř "banální", mnou velmi hloupě zanedbaný opětovný zánět okostice, následnou otravu veškeré své krve a masívní zánět měkkých tkání v oblasti obličejové části, hrdla, dýchací trubice, hltanu, hrtanu, hlasivek a spol., způsobený (mým ignoranstvím) zanedbaným zánětem zubů – konkrétně osmičky vlevo dole". Naštěstí to dopadlo. Vesměs na mne. A s rozběhem... Bolesti jako prase, ale dopadlo. Po nedobrovolné hospitalizaci a následné pětačtyřicetiminutové operaci, prudce aplikované dietě "S-1" (eufemismus pro rozemleté nechutné, nepoživatelné sračky, námi pacienty přezdívané: SS-massengraab-hromadný hrob) a zresuscitování se jsem coby samozřejmě opovrženíhodný kuřák pravidelně opouštěl (zejména po svých) oddělení "čelistní a obličejové chirurgie" (Chicago Hope ne) a potupně mrznul! (bylo to těsně před Vánoci, venkovní teplota byla od +1 do -10 -ti stupňů, zejména Celsia, sníh, mráz, vánice, tlaková výše nad Balkánem, náboženský přetlak nad Blízkým Východem a intelektuální níže nade mnou, ekvivalenty morfia fakt zabíraly) venku před fuckultkou... V pyžamu (vlastním), nemocničním županu (erár, ale kvalita stejná jako... erár), v papučoidních botkách (mých, dárek od vesměs mých rodičů na předešlé Vánoce), čili v oděvu jako dělaném do mrazu... To mě téééda téměř dost hodně nas... nelíbilo se mi to, vůbec. Ani náhodou... Ale tak nějak jsem to ve svém téměř "afterlife" posttraumatickém stavu typu: "znovuzrození" zbytky zbytků zubů... skoro zkousnul... Ale co se nestalo: Cca čtvrtý den, co jsem se kriploidně odbelhával na svou pravidelnou "cígu", po mně začala naprosto bez výstrahy ječet (zprvu jsem se lekl, že spustily sirény bývalého okruhu CO -Civilní Obrany- a že na nás zaútočili: Američani, mimozemšťani, Rusové, možná Iránci, Marťani, Východní Korejci nebo Indové.. – nebo to jsou StředoKorejci, Západní Somálci, Zulu-ové, Jižní Eskymáci se svou kajakovou flotilou středního doplavu a kostěnými raketami ultrakrátkého doběhu či Slováci s Eurem a s rozběhem ?!?...) Jistě, vím, jsem v... Ale zdroj vysokofrekvenčního zvuku jsem záhy identifikoval a zaměřil. Byla to službukonající sestra, ne má (moje), ale ta nemocniční, naštěstí jsem nejen ateista (Chválabohu!!!), ale i ortodoxní jedináček. A prý (ta sestra, adresováno mi): – "No to se nestydíte, kouřit ty hnusné cigarety tady v nemocnici, nojo, to jsou ti chlapi, jak má to životní prostředí pak vypadat?!?" (v nemocnici se nekouřilo nikde – vyjma služeben lékařů, ale i tam – dle mých téměř celibátních pozorováních – nešlo až tak o ten prvozmíněný opovrhováníhodný jev inhalace nikotinu a jemu doprovodných škodlivých karcinogenů, nýbrž o méně škodlivé, plíce nikterak nezasahující... no, nechejme toho, milé děti!!! – Zlí kuřáci byli v rámci politiky a progresívní "léčby" vystrnaděni ne do nějaké, byť izolované, jakž takž civilizované kuřárny (prostě čtyři stěny+popelník+tzv. "kombinované okno"  – neboli okno, které se dá nejen otevírat, ale i zavírat), ale před hlavní, popřípadě zadní vchod fuckultky VEN na mráz, kam mimochodem "chodili" taktéž i dva vozíčkáři a tři ženy v pooperatívním stavu, navíc ve stejném odění, jako já, čili minimálním, a to mluvím o statistikách, které jsem pouze třikráte denně mohl pozorovati!!!) – Nooo, jak jsem již předeslal, mě až tak něco hnedle nevytočí, ale to mně teda fakt dostalo... opět... Ale ekonomika je prý vždy až ten hlavní činitel, takže jsem se zastavil a "postavil" to před ní (tu sestru, která nebyla moje, jsem jedináček :-)) ) přesně na tohle téma, věděl jsem, že coby státní – čili má – zaměstnankyně na tohle uslyší: Zeptal jsem se jí: "Kouříte?" (a myslel jsem tím převážně na konzumaci tabákových výrobků, přece jen mi nebylo po té operaci dobře a ta dáma byla více než... nepoužitelná....) – "Samozřejmě že NE!!!" ...Odvětila ta státem, čili mnou placená "emancipovaná antikuřákoekobojovnice"... "Jezdíte autem?"  – "NE, jezdím na kole!" ... "Pijete alkohol?" ... – "Nikdy!!!" ...... – No a to mi stačilo... Nádech a...: "Vážená dámo, já piju, kouřím a jezdím autem... Čili jsem pro náš stát TŘIKRÁTE (tu číslovku si prosím laskavě zaznamenejte) platnější občan, než Vy... Proč? Protože platím spotřební daně z alkoholu, tabáku i pohonných hmot, a ty nejsou zrovna malé... Navíc z tohoto slzavého oudolí "vymáznu" (v důsledku vnitřního užívání tabáku a alkoholu, pohonné hmoty pouze spotřebovávám, i když někdy...) zřejmě o dost dříve, než Vy (a Vám se to bez těch zmíněných předchozích benefitů bude navíc ještě i dost "táhnout"), čímž narozdíl od Vás nebudu zbytečně zatěžovat důchodový systém... Jo, a bez lidí, jako jsem já, by jste neměla ani (na) to kolo, natož ani (tu) práci, do které na něm ekologicky a hlavně bezdaňově dojíždíte, a mimochodem ani ten důchod... Takže se PROSÍM podle toho ke mně laskavě chovejte, ano!?!" ...od té doby jsem měl celé dva následující týdny klid... (zřejmě jí to došlo... nebo jí to spíše někdo vysvětlil v číslech :-)) Tak to jen tak, milé děti, Vy si z toho asi obrázek uděláte.... Konec malé odbočky...

No nic, to já jen tak, pro přesnost, militatní nekuřáci, abstinenti, feministky, ekoteroristé, debilové a jiní kokoti budou na mne stejně dštít beznikotinovou, bezolovnatou, biofosilněpalivovou ekologicko-demagogickou síru a bezCéO2oheň ze svých zbraní , ale je mi to... Dost se tím bavím... Takže jinak: Vedoucí Vůz číslo 1 (chudák Barbucha) si neohroženě razil cestu vpřed skrzevá Karvinou – (nástup Chrostíka, neplánovaný nákup Michala v Kauflandu, Michalova konzumace Michalova nákupu z Kauflandu, odstraňování následků Michalovy konzumace Michalova nákupu v Kauflandu, diskuze o Michalově nákupu Michalova nákupu v Kauflandu u Kauflandu, o konzumaci Michalova nákupu v Kauflandu Michalem u Kauflandu... s Michalem a následná snaha o eliminaci zpoždění Michalovým nákupem a konzumací Michalova nákupu z Kauflandu Michalem u Kauflandu mnou a Dalmem.... a jiné...) – směr bývalá Slovenská Republika (EU), město Žilina (EU), následován nekuřáckým vozem číslo 2 (EU)... (označení vozů je čistě informativní, nic tím nemyslím (EU) :-))... Cesta ubíhla idylicky, Dalmatin mě navigoval, což jsem jako řidič opravdu dost ocenil .-)), Brzochod nezlobil (protože spal spánkem... brzochodů), Michal naštěstí jel v tom jiném autě, počasí nám přálo, ptáčkové řvali jako krávy, hmyzáci si s radostně-morbidním potěšením rozplizávali svá tělíčka o přední sklo, ve světě zuřila předem pečlivě naplánovaná "nenadálá finanční krize" (zdravím pana Morgana a spol., zasvěcení VÍ) a Barbuchovi stále ještě nefungovalo turbodmychadlo, čili nebyl ftédeíčku, o metle a hlínách nemluvě (zdravím posledního z celkem normálních – D-Fense & spol...) :-))

Tím pádem se plíživě blížíme přibližně k Žilině, Dalmatin s ubíhajícími kilometry čím dále tím více soustředěně studuje vytištěnou mapku s vyznačeným dojezdem k "Kozel Pubu", vrásky se mu z čela plynule přesouvají až na záda, a tu, divte se(!) (Ti, co se alepsoň trošku diví... překvapivě nic nevyhrávají...): V důsledku prozměnu slovenských objížděk, horečnému budování žilinské infrastruktury, propadu pražské burzy a chodníku před mým domem zjišťujeme, že my ostraváci jsme... tam, kde jsme byli celou dobu :-)). Objevuje se totiž před námi spousta naší mapě papírově neznámých, fyzicky však nepřehlédnutelných a hlavně jakoukoliv ignorací těchto – bez újmy na lidských zdrojích i hardware vozů nepřekonatelných kruhových objezdů, z nichž je avízovaných velké množství odboček a směrovek, ovšem pouze do korporacemi vlastněných průmyslových a obchodních, ani českým, natož slovenských kapitálem vlastněných zón (městských částí Žiliny nee). Projeli jsme to vše projistotu "zatím" rovně. Slovo "zatím", jak už jistě tušíte, není v uvozovkách náhodou... Slovo "rovně" uvedeno bez uvozovek taky není až tak přesné – ty kruháče měly fakt dost vysoké středověkruhové obrubníky. Vyhnuli jsme se jim. Následovalo kvantum nadjezdů, podjezdů a snad i mezivjezdů, skrzevjezdů a nevjezdů, před i za nimi odkazy na rozličné žilnské části, kam nechceme však ani náhodou. Je ještě pořád jasno, my však "bloudíme v mlze"...

 – "Neříkej to!!!" ...reaguje Dalmatin na můj (mimochodem velmi jemný) nádech, po kterém tuší mou tzv. radikální otázku (yop, je to ona slavná: "dum-dum frage") typu: "Dalme, nezlob se, že Ti do toho tady až tak nekompetentně mluvím, ale kam, KURVIČKA DRÁTEČEK!!!, mám vlastně jet?!?" – "NEVÍM, ONI to tady všechno, od té doby co jsem tady byl naposled,zlomyslně přestavěli, já se z toho asi zvencnu... Jeď si třeba... k nejbližšímu uličnímu značení, které v okruhu cca 1000 m stejně nevidím, čili Ty se se svým "zrakem" ani náhodou nesnaž jakkoliv nesoustředit se na řízení, ONI Ti ostatní mi SAMI a RÁDI POMOHOU!!!"

 – "Názvy ulic tu zkrátka nejsou. Ale JÁ mám GPS modul v mobilu a mám i externí anténu!" – šplhá si Brzochod... – "Jen si vysunuj ven z auta co chceš, Luky, klidně mu otevři okénko, stejně mi GPS-ky můžou... s rozběhem, a klidně i třikrát..." dělo Jeho Navigátorstvo... – "Jistě, samozřejmě, stejně víme houby, kde jsme, takže si dělej, co umíš..:-)))" dodalo s patřičným despektem... – Brzochodec: "Nemám signál, ale to neva, vydrž.. :-)))" – "Mno yop, vysunuj si cokoliv komukoliv kdekoliv a jak uznáš za vhodné, brzdím a Dalm se raději zeptá támhle těch planě existujících a stojících domorodců, kudy tudy:" – "Prosímvás, Kozel Pub, ulice ta a ta, kudytudy kampak? .... tušíte?" – Odpověď: "...Tam a tam, pak vlevo, vpravo, středem, horem, pádem, ulice ta a ta, nic Vám to neříká?!? :-))"

 – "...NE!??" – ...nechávám se projednou na plné kou... ústa také slyšeti i já... :-)) Ale není mi to nic... Dalm zavirované informace vstřebal a rozšifroval, tudíž je zase na koni (vůči mému orientačnímu smyslu je na koni i taková velryba, co ji utahaní Greenpeace neustále tahají z různých pláží do vody), Zikmundové (včetně Hanzelků) by mne určitě na své svízelné a daleké cesty velmi rádi... nepřizvali... :-)))

Představte si systém dvou rovnoběžně ležících ulic + cca pěti kolmých spojovaček na ně (cca 9,256 čtverečních slovenských kilometrů), které se všechny jmenují stejně... a teď to hledejte... Projíždíme to vše, když v tom navigátor vykřikl (naprosto bez výstrahy – mi do ucha): "Jeď TAM!!!" ...a do toho všeho souběžně Brzochod: "Nemůžeš zajet kamkoliv jinde, tady zkrátka NEMÁM signál..." Vedoucí Vůz číslo 1 (Barbucha) manévruje jak vzteklý, nekuřácký vůz č.2 pasívně následuje, a najednou je tady!!! Kozel Pub!!! Překvapuje nás to "kvantum lidí", kteří čekají venku... Parkujeme. vystupujeme z vozů. -"MÁM SIGNÁL!!!"... melduje Brzochod... – "Hodnej, ale už jsme na místě, koukej, a pomalu si rozcvič tu svou brzochodí postavu na nošení aparátů... Anténu můžeš zasunouti... :-)))"

"Kozel Pub" je jeden z dalších klubů, ve kterém jsem se málem po... neudržel stolici :-)). Jsem zkrátka klaustrofobik a úzké sklepy, zamčená koupelna zevnitř, rakev zamčená hlínou zvenku a hlavně podzemní bývalé atomové kryty "CO" mi teda malinko dost vadí (viz. např. deníček ze Stounu a dalších...). Kamarádi Dušan a Marek (Marek, stále ještě tak trochu žijící přítel Kristýny, která do smrti – ne její, ale naší – NESMÍ za nic na světě vyslovit slovo "Radalf" :-))!!!) nám pomáhají snést do klubu naše aparáty, udělátka a mechanizmezečky. V klubu není kuchyně a ani naprosto nic, co by se dalo skonzumovat (ani chutné servírky, jen dva dost nejedlí servíři), takže Michal lká tak, až se raději urychleně nazvučujeme... Předchozí kapela posluchače nezaujala, je jich jen takových cca 20-25, takže jsme jednak zvědaví, kdo dnes ještě příjde a jednak zvědaví, kdo a co nám dnes tím pádem vzhledem k návštěvnosti zaplatí... :-)) Ustavujeme si naše nádobíčko, testujeme ho a aj!!!... Zvukař nás nabádá, ať si stáhneme hlasitosti kytarových aparátů na pódiu, že mu všechny kontrolky a světélka lítají do červené zóny... Vyhovujeme mu, ale tím pádem slyšíme na pódiu úplné... se neslyšíme vůbec. Navíc zjišťujeme, že odposlechy na pódiu slouží zřejmě jen coby dosti nákladná, ač pohodlná opěrka nohou nás kytaristů, notabene zpěváka. Zvuk z nich slyšíme veskrze nijaký, respektive žádný... – "To je proto, že jsou bicí jako takové moc nahlas!!!" melduje zvukař... – "No jo, ale Michal tak nějak nahlas a dynamicky zkrátka hraje, s tím nic nikdo neudělá, takže se, moc Tě prosím, vyser na jakékoliv zvučení, my si naše kytarové aparáty "vyhulíme" na pódiu, bicí asi nebudeš muset zvučit vůbec – a jen k tomu všemu dopasuj zpěv a basu, posléze, pokud to půjde, i ty kytary, OK?!?"... dí směrem k zoufalému zvukařovi Dalm... ...Mistr Zvukař raději ani neodpovídá, čili my raději začínáme... No, ale mezitím to kvantum lidí, co se venku za svitu slovenského měsíce "opalovalo" za zvuků předešlých kapel, se na náš set striktně dostavilo. A vytvořilo takové "malé peklo"... (malá poznámka: prý jsme, dle slov Dušana a Marka, měli nakonec zvuk lepší než Pro-Pain, které navštívili před krátkou dobou v Ostravě...) Nevím...:-))

To, že mi na mé kytaře hned při zvukovce prasklo "hrubé Éčko" raději ani nezmiňuji, protože to za zmínku tak nějak ani nestojí...". Svou záložní kytaru "Shark" jsem si poněkud "plánovitě" s sebou na koncert ani nebral, protože jsem se s vědomím, že na té své koncertní mám fungl nové struny a tím pádem se nemůže ničehož nic státi v nastálé hmotné nouzi s laskavě uděleným mi povolením použil Dalmatinova bílého Zacka Pro-Line... Set to byl skvělý, lidi (dle pořadatele jich bylo posléze více než 130 platících plus ti a plus támhleti atd, čili hodně...) provozovali zuřivý headbanging, pařing a pekling jak vzteklí, za což jsme jim naší pódiovou show a nasazením (a například mým, téměř dvě kila vážícím propoceným tričkem a na Dalmově Zackovi Pro-Lineárnímu mnou znehodnocenými strunami) patřičně poděkovali... :-))

My (a nejenom my) jsme si to ďábelsky užili!!!... Dokonce jsme porušili dříve formulovanou tzv. "striktní Nemesisí deathválečnou doktrínu, přibližně v tomto znění:" – nepřidávat vyvolávané přídavky, zejména na festech, i když si to posluchači hlasitě vyžadují, protože to nabourává časový "harmonogram" ostatních vystupujících kapel!!! Jenže diváci byli tak super a nechtěli nás z pódia pustit, takže jsme ještě jeden TEN jeden náš přídavek, i když jsme už balili naše krámy (po bleskurychlé konzultaci s pořadatelem), velmi rádi zahráli... Navíc se jednalo (harmonogram porušujeme velmi neradi) o prosíravě zvolený krátký a úderný song "The River", který má na našem studiovém albu "Temptation" délku pouhých 2:08 minut, respektive 128 vteřin, což jsme, nabuzeni všemi těmi skvělými přítomnými stihli za cca 1:55 – 1:52 minut, což je asi tak 115 – 112 vteřin, takže jsme zase až tak moc ostatní kapely nezprudili, natož nezdrželi... :-))

Dohráno, bleskurychle balíme. (Dost nesmělý slovenský fanoušek s pár kamarády coby podporou se mne ptá, zda-li bych jim do sbírky k našim demáčům, Full-Lenght CD, Promu a jiným materiálům nemohl věnovat své trsátko...? ...Mohl!!! Samozřejmě... "Tady ho, chalani(kluci), máte..." – "A mohol by jsi sa nám aj podpísať? – "Jistě, jen co si seberu svých několik švestek a pecek z pódia... ........ Hotovo... tady...? ...Stanovi?... Díky chlapci za Vaší podporu... Tak se mějte, chalani!!!" – "Že co?" – "Mohol by nám aj bubeník dát paličku? ..."- "Jistě, pokud mu nějaká nezlomená zbyla (o čemž úspěšně pochybuji), tak určitě, však si za ním klidně zajděte, to je támhle ten, co při balení bicích žvýká v "českém" Kauflandu zakoupený zbytek svačinky pro pět až osm lidí na dvouměsíční výlet do pouští Severního Iráku v zimě... Ano, ten s těmi velkými zuby, milé Karkulky :-))"

 – "Čo?!?'" – míněno: Co?!?... – "Raději nic, chlapci, má hlad, ani JÁ bych to neriskoval..:-))"

Z pódia vše uklizeno a odstěhováno. Někteří (převážně TI, co oplývají slovenskými korunami a jsou kytaristé – ne baskytaristé, zpěváci a jiní – hádejte, kdo z dvou z pěti členů Nemesis je mají...) si dávají místní pseudopivo. Nedělají však dobře, i když mají žížeň jako prasce (český překlad slovenského slova prasce: EU sójové e-umutantozvířata, krmené steroidy, hormony a zbytky dehydratovaných rozemletých uhynulých spoluzvířat, proporcemi vzdáleně připomínající zaoceánské konzumenty Big-hamburgerů a KFC "produktů"... :-)), dříve: čuníky Pašíky, neboli poctivá, jateční váhu mající prasátka EUnevyhovující CZdomácí... :-))

Konečně se začalo, pokud teda ne až tak blýskat, tak určitě dosti hlasitě hřmít (Brzochod promine) na lepší časy... Proč? No protože jsem konečně obdržel opravdu faktografické připomínky!!!... A to od nečlena Nemesis(!). Brzochod tímto bude autorem připomínek (alespoň doufááám) lehce zahanben (brzochodí několikaleté komentáře k jakýmkoliv deníčkům jsem se snažil zkompletovat do souboru typu .txt, a když jsem to měl po čase konečně vše zpracováno a sjednoceno, tak jsem se podíval na: vlastnosti->velikost souboru a vyšla mi.......... chvíle napjatého čekání........ nula kB... :-)) Čili nula nula nic, to jest: ani čárka, a to jsem to ještě velmi naddimenzoval. Činili se však (naštěstí) jiní... Ptáte se: Kdo? Neptáte, ale já i tak promptně odpovím: Jak jsem jen tak mimochodem zmínil výše (a ještě možná i o kousek výše), byla s námi naštěstí i jeho (Brzochodova) Monička. A ta (aniž kdy předtím a možná i potom), po té, co jsem jí "lehce konspirativně" poskytl přístup k náhledu na koncept k tomuto deníčku, mi (jako zatím jediná) poskytla doplňující data – informace (čili provedla defragmentaci mých dosti fragmentovaných a opravu vadných sektorů sklerózou poškozených paměťových kapacit):

Záznam z ICQ komunikace:

............
Moniczkaa: "Akorát jestli teda můžu, tak: Radim celou cestu spal a vzbudil ho až Dalmatin, když říkal: "No, RADIM, ten nám taky sám a rád určitě pomůže hledat!!!" – Bylo to tam, jak jsme špatně odbočili a dojeli na to parkoviště nějakého megastóru... :-))
 – Jo a taky jste se zapomněl zmínit o těch "úžasných" značkách, které i po několika kilometrech bez objížděk ukazovaly pořád stejnou vzdalenost do Žiliny... :-))
 – A ještě jsem si vzpomněla ohledně Michala, jak šel nakupovat do toho karvinského Kauflandu, jak mu to trvalo (sic! – Poznámka autora) a když už teda po "malé" chvilce dorazil, tak se mu ješte chtělo strašně moooc na záchod... :-)) (Čili zdržoval ještě o nějaké ty zbytečné minuty déle, to on tak vždycky dělá... :-)) – Poznámka autora) ...- No a to už sice nepatří ke koncertu, ale stalo se to na zkušebně chvilku před odjezdem, když Michal dorazil a vy jste hráli tu písničku pro mně (dedikovali jsme song "Equilibrium" Moničce – Poznámka autora...) Michal se pak na mně tak divně podíval a prohlásil: "Hmmm, já jsem doma zapomněl sníst svíčkovou!!! ...tak to já budu mít asi hlad, ach jo!?!".... – Tak to jen tak, na co jsem si ještě vzpomněla... :-)) (Ono to na ilustraci povah, tělesných pochodů, charakterů a pod. stačí..Aspoň doufáááám...:-))) – Poznámka autora)
Luky(Nemesis): Můžu použít Vaše připomínky k deníčku v plném znění? Ptám se proto, že je chci doslovně ocitovat a možná oglosovat.. :-)))
Moniczkaa: "...klidně můžete, pokud Vám to nebude vadit... ( No tak to rozhodně nebude!!! – Poznámka autora :-))
Moniczkaa: "...a Michal myslím říkal, že ji zapomněl sníst (...toto je samo o sobě minimálně středoevropská tragédie, která by vystačila na takové dva až čtyři příští deníčky- Poznámka autora), on si ji chtěl vzít s sebou, ne???"( – Myšlena ta svíčková, co taky u Michala jiného, že?!? :-))- (nooo, třeba možná i tzv. Mikrovlná kočka – nejnovější hit FastFoodů nejen v naší bývalé Republice :-)) – Poznámka autora)

Co dodat? Mno, to jen tak, pro přesnost: Při tzv. "náhledovém", čili naprosto interním kapelovém prvočtení tohoto deníčku mne Michal naprosto bez výstrahy na nejbližší zkoušce kousnul (do stehna, těsně nad kolenem, ať to zkusí veřejně popřít!!!) a Dalmatin překvapivě taky... nesouhlasil... -:))... Brzochod "musel" "někam" a Chrosťa raději vůbec nepřišel. Jinými slovy (mými): "Výlet se vydařil, o tom žádná, akorát mi utkvělo, že nesmím říkat: "Svíčková..." , protože jsem okamžitě kousnut a to dost bolí... :-))...Zejména mne... – "Dalme, hímlhergotlaudondonenvéter, už zase nemá náhubek!!!" – "Míšo, lehni a zůstaň!!! :-))

 

---

22.9.2007:Old Metal Fest III - Karviná, "Hard Café" - Deníčky 2008: Deníček č.64

Kapely: Nemesis, OLD, V.A.R., Majster Kat, Cutting Embryo, Witch Hammer, Elementa...

 

Autor: "Nemo" (lat. Nikdo), tím pádem je použita tzv. univerzální deníčková šablona vz. 2.011.3 , po uživateli uzavřeném beta-testingu, viz.:

Bylo nebylo, a tak se i stalo: ...domluvili, nazkoušeli, udrželi, nezabili (se), sešli se skoro včas (včas ne, ale sešlí časem), sbalili, odstěhovali, vyhrožovali, naložili, odjeli, cestovali, byli navigováni, nezabloudili (sic!), dokonce i včas dorazili, zaparkovali, vyložili, odnosili, převlékli, zapojili, zprovoznili, nazvučili, začali, zahráli, zapařili, nezkolabovali, poděkovali, přidali, znovupoděkovali, sbalili, nenakrmené nezabili, počkali, neprudili, naložili, odjeli, domů dorazili, nezapomněli nenakrmit, vyložili, odstěhovali, na pivko zašli, oddechli a zhodnotili... Tááádydááádydááá... (a to je "konec univerzální šablony všech beta verzí prezentovánívhodných deníčků"), a taktéž i konec tohoto deníčku...

...nebo ne? ...

Autor: Luky...

(Malé zhodnocení): Jelikož tento deníček slíbili napsat takzvaní "zbytkoví" členové Nemesis (to jest VŠICHNI OSTATNÍ kromě Lukyho, zejména ti, KTEŘÍ do tohoto času chrápali na vavřínech (nebo je jedli) a jen sporadicky cokoliv kdekoliv komukoliv (mi) neustále pasivně komentovali, jedli, či kritizovali skrzevá ICQ i jiné sítě), takže je tento deníček opět, jen a pouze pasívně komentován, několikanásobně snězen, či kritizován skrzevá ICQ i jiné sítě zbytkovými, ale jest jimi dodnes nenapsán...
Ti výše (náznakem) zmínění tak neučinili ani po více než šesti měsících od našeho karvinského "prezentování se" dosud, a to ani po několikanásobných (mých) osobních důrazných urgencích, nebojím se říci: až výhrůžkách... (např. ohoblovaným trámem ráže 15 cm a délkou 39 palců)... A přes to všechno kde nic, tu nic, tam nic, támhle naprosto nic a zejména v psaní deníčků ničehož nic...
Takže více než stručně, neboli "breafly": Btw: Michal (který není brífingový typ a ví to), tak nějak neudržel myšlenku a po celou dobu naší výpravy, jež byla od první do poslední minuty striktně vyhlášena coby "absolutní brífing" do děje zasahoval, a to nejen verbálně (naštěstí měl vybitou baterii na svém mobilu s mp3 přehrávačem a jednogigovou paměťovou kartou, takže přežil :-))... (konec malého zhodnocení):

Old Metal Fest No. III... Chrosťa to pořádá, nezávidíme mu ty stresssy, dobře mu pták :-))). No jo, to ale také mimo jiné znamená, že s pořadatelem Chrosťou na postu frontmana Nemesis vystupujeme i my a... Ano, uhodli jste, i Váš náš favorit Michal!!!... Sraz všech členů (kromě Chrostíka, který na nás coby karviňák a pořadatel akce překvapivě čekal... v Karviné, a Brzochoda, který nepořádal vůbec nic a taktéž nám oznámil, že na nás počká v Karviné ) byl... takový "normální"... "Někteří" členové Nemesis tak nějak "překvapivě" dorazili se spožděním, které bylo větší než malé, navíc s vyhladověním, které bylo větší než maximální, ale nebylo to nic až tak nepředvídatelného... Tedy po té, co Michal konečně dorazil a dojedl... jsme si přehráli pár našich songů pro osvěžení zbytků paměti (pár z nás si dokonce i vzpomnělo) a Dalm vydal tzv. "Hlavní Generální Povel k Balení a Transportu Aparátů a Hejblat". (Nebo-li takové malé Stanné Právo). Což někteří vzali jako povel k volné zábavě, nezřízené kvapné konzumaci všeho dostupného (i cizího) jídla, svévolnému sms-kování a jiným podobným konstruktivním předkoncertním činnostem :-)). Pozorujíce nastálý stav a uvědomujíce si, že balíme pouze ve třech (resp. ve dvou plus Michal) jsme se s Dalmem prudce zamysleli a dosti hlasitě řečnicky zvolali:

 – "Stojí nám to za to ?!?"
...(nastálé, dosti mrazivé a pointu předčasně napovídající absolutní ticho znenadání porušilo svatokrádežné mumlavé...):
 – "Stojí... Fakt Stojí!!!" ...naprosto překvapivě vykřikl Michal (což nás malinko potěšilo, alelůůůjááá, přece jen se asi nesnažíme zbůhdarma), ale po bližším prozkoumání situace jsme zjistili, že způsobem sobě vlastním nadšeně komentoval setrvalý rovnovážný stav momentálně jím osobně štelovaného stojanu na činel...
 – "Míšo, soustřeď se... Víš, o čem hovoříme?" ...kladu "řečnickou" otázku, o níž vím, že je už tak nějak zodpovězena předem...
 – "Ne, ale zkrátka STOJÍ..." rozradovala se ta "čistá duše" z výsledků své horizontální a vertikální ekvilibristiky...
 – "Hmmm, no nic, takže jdeme na to, balíme, a ten stojan si raději rozmontuj a slož jako první, když už jsi si ho tak pěkně a zbytečně více než patnáct minut šteloval, Zoufalče Hladový, Bubenický... :-))" ... užívám si výsledků své vlastní vrozené zlomyslnosti... :-))
 – "Ty... Ty... Ty Luky!!! Ty ani pořádně nejíš, proto jsi tak ZLÝ, víš o tom?"
 – "Vím, Míšo, Zlo je mé druhé jméno, to třetí Ti raději ani neprozradím, ale stojan... tamten stojan! To je to, o co tu kráčí, milý Horácio..." (citát z Hamleta...)
 – "Vám, věčně nenajezeným, já zkrátka nerozumím!!!" (citát z Michala...)
 – "Nemusíš, nemel, nakládej, nic neokusuj..." (citát z Lukyho...)
 – "To je teda život, navíc bych i něco malého snědl a VY mě pořád utlačujete!!!" (další citát z Michala...)
 – "Vy už taky držte...!, už jsme měli dávno vyjet!!!" (do kamene tesaný citát z Dalmatina...)

(Bonus pro náročné): – "Myslíte, že jsem přišel pozdě?" (nesmrtelný citát z Brzochoda, díky aktivitám Nemesis vypálený na platinovou destičku a odeslaný sondou Galileo II mimo naší Sluneční soustavu... Mimozemci – kteří samozřejmě skenují náš Internet a tím pádem logicky znají Michala i Brzochoda – k dnešnímu datu raději evakuovali více než 16 planet včetně jejich oběžnic a zrenovovali 16.893 toalet na všech svých vesmírných plavidlech, pohybujících se ve vzálenosti do deseti světelných let od Země... Prý: "Co kdyby ?"... Já jsem je ale velmi rychle prokouknul: bojí se o jídlo a jde jim o hvězdičky v druhém dílu "Brzochodova Průvodce" s pracovním názvem: "Brzochodův Průvodce Po Ostatních Toaletách aneb Jednou tam musíme všichni!!!")...

Navíc Brzochod a Michal – to jsou takové opozity (protiklady), něco jako Jing a Jang, Nebe a Peklo, Jan Pavel II a církev, OSN a blaho všeho lidstva, vláda versus občané a Finanční Úřad versus drobný či střední podnikatel... A teď už dozajista chápete, že naše planeta je označena v žargónu mimozemců krátkým a výstižným názvem: Bléé Planeta, za desátým světelným rokem Planeta Blééé (asi dialekt) :-))

Ano, utlačovali jsme Michala, dokonce tak, že jsme ho utlačili až do auta, ze kterého mohl prchnout už jen stěží, protože se jednak většinou pohybovalo (to auto), druhak jsme dveře zajistili tzv. Michaloidní, dříve nesprávně nazývanou "dětskou" pojistkou (zkrátka ty dveře nešly zevnitř vozu – to bylo tam, kde se Michal nacházel – otevřít bez použití nadměrné fyzické síly či výbušnin na vojenské bázi, nástražné explosivní mechanizmy nevyjímaje...). Navíc jsme Michala i bezostyšně vydírali, zejména jídlem... (aplikovali jsme Codex Alimentarius, nebo-li "jídlo jako zbraň", překvapivé, že?...) No a bylo to ještě vylepšeno tím, že Michal po pár minutách cestování bez výstrahy, zřejmě z hladu či Zoufalství, usnul... Tím pádem cesta do Karviné ubíhala téměř idylicky, o čemž svědčí fakt, že navigátor Dalmatin zařval na řidiče pouze devětkrát (aniž jsem si to z 87,66% možná zasloužil), a dokonce ani nevzbudil Michala... :-)). Navíc jsem měl brýle, dokonce na očích (to je přece minimálně 5 plusových bodů, to by v tom byl...), takže jsem byl dle mého osobního vědomí a svědomí naprosto kompetentní být Vůdcem této naší další velmi poučné výpravy... Jistě, člověk si přece nemůže pamatovat vše: PIN kreditní karty, heslo pro přístup na kapelové FTP, IČO, vlastní telefonní číslo, přihlašovací jméno na internet banking, jméno manželky, hesla na e-maily, PIN mobilního telefonu, adresu stránek kapely, adresu svého bydliště, Michalova neoblíbená jídla a k tomu všemu ještě i odbočku z hlavní na vedlejší směr Hard Café!!!. Uznejte sami, to je přímo nadlidský úkol... No a právě tu odbočku bych zřejmě bezpečně minul, ale Dalmatin si ji (bohužel pro mne, ale naštěstí pro nás) pamatoval... A dal mi to pocítit :-)). Ano, chvílemi to bylo dokonce i cítit :-)). No jo, venku je hezky, že ? :-)) Zapomněl jsem zmíniti (mimo jiné, což u mne už asi ani nikoho nepřekvapuje), že cestujeme opět dvěma vozy, i když ne v koloně – Brzochod cestoval jindy a jinak svým vlastním, nezávislým a s ním i Brzochodova Monika a naše kamarádka Hanka Ozzys (která na náš koncert dobrovolně přijela až z dalekých Čech, klobouky dolů :-))).

Mimochodem: lilo jako z konve (asi, protože z konve na mne nikdo ničehož nic nelil ani nepamatuji, čili nemůžu toto úsloví s čistým svědomím a vědomím až tak zcela potvrditi, ale na druhé straně ani stoprocentně vyvrátiti...). Venkovní teplota byla taky dost optimistická (pro eskymáky), takže při převlékání se do koncertního oděvu v autě jsem nemohl při bližším ohledání najít nejen rtuť... :-)). Ale nepředbíhejmež, teprve – s drobnou navi-dopomocí – dojíždím k Hard Café, (i když už asi tuším – ten déšť o čelní sklo nepleská, ten o něj zkrátka buší a je tvořen krystaly...)

Dorazili jsme úspěšně na místo dění a jsme briskně přítomnými veselými chlapci pořadatelskými navigováni, ať zaparkujeme na trávě hnedle vedle za branou do dvora za Hard Café... Číníme tak, ale chudák Barbucha, naložený aparátem a Michalem a jeho dvoukolákem s jídlem, v mírném kopečku "hrabe" jako vzteklý (a to má obuty zimní pneumatiky s minimálně 5mm vzorkem, dopravní značka C15a hrozí) a vyoral tímto zřejmě první karvinskou jarní brázdu... V září... Dost se obávám, aby se neprohrabal do svrchních slojí některého z karvinských dolů (pořád mám před očima cedule, které jsme míjeli na příjezdu do Karviné, hlásající: "Pozor, důlní vlivy" a "Pozor, přemnožení permonící"... Např. v Praze je prý vůbec neznají, a dokonce ani nemají...) Na druhé straně, karvinští zemědělci budou možná rádi, že jim alespoň někdo a naprosto zdarma lehce vykompenzoval cílenou likvidační politiku EU Satanátu... Zemědělce taky možná potěší, že je má Michal velmi rád... (i když ruku na srdce: u něj jde spíše o Lásku k jejich produktům, než o upřímný ryzí cit k nim, ale přece...).

Zanoroval, pardon, zaparkoval jsem a ubíráme se do Hard Café omrknout situaci. Brzochod plus Monika plus Hanka jsou bezpečně zde, lidí je přítomno hodně, odhaduji to na takových 200 + – Chrosťa + jeho táta (zdravímež!!!) + zvukař a dva barmani... Venku se i přes nepřízeň počasí nachází další návštěvníci Festu... My se však opřekot hrneme dovnitř, protože déšť nedělá Dalmovi zlomyslnými údery kapek o svrchní část hlavy tuto situaci snesitelnou :-)) Čerstvě probuzenému Michalovi, stejně jako na minulých koncertech v Hard Café, opětovně sáhodlouze vysvětlujeme, že ho tady žádné jídlo zkrátka nečeká. Je to z toho důvodu, že nám do smrti smrťoucí nezapomene jeden z prvních koncertů s ním v naší sestavě zde, kdy pro Nemesis bylo nachystáno pět baget(sic!), a jemu to nejenže nikdo neřekl, ale ty bagety, PŘEDSTAVTE SI TO, dokonce ani nikdo nesnědl, tudíž prý byly vyhozeny!!! :-)). A to je v Michalově "jídloteistickém náboženství", které hlásá, že JÍDLO je Bůh, jeden z nejsmrtelnějších a ani v očistci neočistitelných hříchů...

Mimochodem: Michalovo chápání Pekla (kam se hrabe Dante blahé paměti):

 – mentální anorexie,
 – Ghándího hladovka (tzv. politická anorexie),
 – fyzická přítomnost v Němci obléhaném Leningradu,
 – nemocniční dieta S-1 či pobyt v "ozdravném" zařízení Gulag,
 – ztroskotání na pustém ostrově s anorektickou Somálkou ...
 – zdražení základních potravin,
 – žaludeční vředy,
 – smrt hlady,
 – vyhozené bagety na Old Metal Festu II,
 – zánět slinivky,
 – kniha Norberta Frýda: "U snědeného krámu",
 – úsloví: "hlad je nejlepší kuchař",
 – inventůra v orlovském nákupním středisku,
 – "Codex Alimentarius",
 – nefunkční mikrovlnka,
 – nedostatek koček,
 – potravinová "pomoc" Africe,
 – zánět zubů,
 – nechutenství,
 – sankce OSN v Iráku,
 – Brzochodův trávicí trakt a jiné...

Naopak Rájem (dle jeho slov) jest kupříkladu:

 – vlastnění dvou až čtyř osobních kuchařů, kteří nejsou limitováni jakoukoliv myslitelnou finanční částkou, vyhrazenou pro nákupy surovin k přípravě mnohačetných pokrmů pro svého pána,
 – účastnění se (coby zásobovací důstojník) tažení libovolné prohrávající armády (potravinový příděl všech padlých, těžce raněných a pohřešovaných by z "hygienických" důvodů likvidoval sám, zodpovědně a rád... ),
 – bezvýhradné vlastnění 100% podílu akcií výrobního závodu Kostelecké Uzeniny,
 – ztroskotání na pustém ostrově, kde se nachází jím vlastněný závod Kostelecké Uzeniny,
 – reinkarnace v těle vítěze Světového Šampionátu soutěže o největší objem skonzumovaného jídla za den a rok,
 – reinkarnace v těle egyptské mytologické "Velké Požíračky Anemait",
 – svatba s Madonnou, která má (jako jedna z mála) roční příjem vyšší, než je Michalova spotřeba "jídla" a státní rozpočet ČR, Slovenska a Moldávie... a ještě se tím chlubí (Madonna, ne Michal)
 – jinými slovy: neomezený přístup k jakémukoliv množství jídla zdarma a minimálně šestnáct funkčních žaludků... :-))

Obsazujeme menší část většího stolu před barem, bohužel v blízkosti lidové atrakce zvané "šipky"... Fest je v plném proudu, na pódiu se tuží jedna z kapel a my musíme z mi nepochopitelného důvodu uhýbat vrhaným šipkám, letícím přibližně směrem na terč a i těm, odražených od zdi ... Lehce přemýšlím, proč řvoucí vrhači šipek na tuto akci vůbec chodili, proč nešli řvát a vrhat kamkoliv jinam, či vůbec... Tápu v sebou navržených alternativách, které si v duchu formuluji přibližně takto:

za a): proč (a jestli vůbec) si kupovali na takovouto akci vstupenky...?
za b): proč se vyskytují zrovna zde...?
za c): muziku mají zřejmě pouze jako kulisu, stejně jako jiní blbci fotbalové "zápasy"...
za d): jsou to ortodoxní fans některé z kapel, která tady letos zrovna nehraje...
za e): nadměrnou konzumací se z nich stali tzv. zbyteční "nefans"...
za f): jsou to "agrometalisti"...
za g): je pátek třináctého, popřípadě první duben (byla sobota 20.9.)...
za h): chtějí nasrat Dalmatina, což se jim posléze daří, ale překvapivě tím nic nevyhrávají...
za i): jsou pátou kolonou hip-hopu...
za j): jsou to Kokoti...
za k): reprezentují souhrn bodů c) až j) včetně...

(Dalmatin povstal, zatvářil se a pohovořil)... od teď si už v bezšipkovém klidu užíváme dění...

Po chvíli si odskakuji se převléci do auta, které mi připomíná vnitřní teplotou mrazák energetické třídy A+ (viz. výše) a po bleskurychlém návratu mířím přímo k barovému pultu. – "Pppoppprossím o jjjeden ggg... brrr... gggroggg" podařilo se mi procedit skrze jektající zbytky zubů... – "Když hrají kapely, tak nemůžeme pouštět varnou konvici, vyhodilo by to jističe..." dostává se mi lakonické odpovědi mým plombám uhýbajícího barmana. No jo, ale než kapela, která je zrovna na řadě dohraje, tak zemřu na podchlazení... – "Tttak alllespoň vvvelkkký rrrum, dddíky..."
Nábožně si tento tekutý radiátor odnáším ke stolu, bez řečí aplikuji a protože nám zbývá do našeho vystoupení už jen nějakých 30 minut, jmeme se odstěhovávat z auta pod pódium naše krámy, tím pádem mi tělesná teplota osciluje už jen pouhých pár stupňů pod normálem. Michal si ustavuje své stojany, činely a ostatní mechanismezečky, Dalm a já bedny, zesilovače a efekty a Brzochod prozkoumává místní toalety .-)). Monika i Hanka nám pomáhají se stěhováním, takže jsme za chvíli hotovi a v klidu se připravujeme na náš set. Kapela, co hraje před námi během pár minut končí, s naší lehkou dopomocí si balí své náčiní a na pódiu se zabydlujeme my. Kde se vzal, tu se vzal, je mezi námi i Chrosťa a tak po kratičkém nazvučení se začínáme...

Máme jen cca něco málo přes čtyřicet minut, takže jsme zařadili předem plánovanou variantu B, tzv. krátký playlist. Začínáme songem "Awaken", při kterém s uspokojením pozorujeme, že se ze sedících a platících postupně stávají stojící a pařící :-)). Až mi z toho přestala být zima... Protože máme relativně málo času, děláme mezi skladbami úplně miniaturní pauzy, některé dokonce spojujeme tím, že z posledního, lehce prodlouženého tónu (aby Chrosťa stihl alespoň ohlásit, jak se následující song jmenuje) plynule po Michalově odťukání paličkama přecházíme v další věc. Sekunduji Chrosťovi druhými vokály. Pozoruji, že se Brzochod v některých pasážích začíná hýbat. Dokonce tak, jako by se ta jinak statická "pevná opora" Brzochod na pódiu, stržen davem a hudbou tak, že až zapomněl, kam po vystoupení opět musí, během naší pódiové show doslova pohyboval. Přátelé, je to křeč?!? Ne, opravdu se to jeví býti pohybem!!!! Asi se něco děje... .-)). Jo, a taky jsem si vzpomněl (mimo jiné) na Chrosťovu výtku, ža Dalm i já celou dobu každého koncertu sice paříme, ale neopouštíme každý "svou" stranu pódia. Dělám tedy výlety na Dalmatinovo "výsostné území" a v songu "Equilibrium" navštěvuji i Brzochoda a užíváme si společně rytmické doprovodné pasáže. Chrosťa si toho posléze všiml a připojuje se ke mně, refrém "...somewhere in between, life seems to be, all about Equilibrium !!!" řveme společně do hlavního vokálového mikrofónu, má to sílu... Ale abych se vrátil k meritu dění. Super pařba, už je mi překvapivě i horko... Chrosťa dokonce na refrén naší další věci s názvem "Inhumanity" půjčuje mikrofon jednomu z fans, který ho velmi obstojně "odezpíval". Jen kdyby ten čas tak neletěl. Blíží se závěr, hrajeme poslední věc a po ní míníme vše sbalit a "zdejchnout se". "Kotel" pod pódiem nás však nechce jen tak nechat odejít a dává to hlasitě v patrnost. Jako slušně vychovaná kapela se briskně ptáme pořadatele, zda-li máme ještě trochu času a můžeme ještě jeden song přidat. Pořadatel Chrosťa není proti :-)). (Jak již jistě tušíte, je to zejména pro to, že ví, že umíme opustit pódium i se všemi svými věcmi opravdu v rekorním čase. Ne jako jiné kapely, které zdržují tím, že si jejich členové místo balení navzájem sdělují své zážitky, chválí či kritizují své výkony, diskutují s fans, zkoumají, proč jim ten který aparát nehrál tak, jak byli zvyklí že hraje na zkušebně, či prostě jen neumí včas odejít apod. My si to necháváme na později, kdy to vše lze v klidu a pohodě realizovat...). Takže po souhlasu pořadatele přidáváme dvouminutový song "The River", expres opouštíme pódium, své sakypaky odstěhováváme přímo do auta a až pak se věnujeme odpočinku, diskuzím s fans atd... Interní hodnocení a sdělování si pocitů necháváme až na dobu, kdy bude vše odvezeno, odstěhováno do zkušebny, vozidla bezpečně zaparkována a my budeme v klidu relaxovat u pivka... A tak se taky o něco později i stalo. (Detaily o odjezdu, cestě domů, stěhování, humorných příhodách a úrazech při stěhování atd. Vás nebudu unavovat, jsou variací na téměř všechny předchozí deníčky).

Zazvonil zvonec... a Michal zmerčil na poli volně pasoucí se krávu, která sebevražedně porušila tichý chod, a začal ji stíhat... :-))

...a pohádky je konec... (Michal dostihl... aby se posléze vynořil s krvavým šťavnatým steakem a v Karviné se opět začaly rozšiřovat zvěsti o upírech a vlkodlacích, cupujících nebohý dobytek.... :-))

---

23.8. 2008: Czeladź (POL), Urodźiny (Narozeniny) klubu Excalibur - Deníčky 2008: Deníček č.63

Kapely: Nemesis, Requiem (POL)...

Autor: Luky
Korekce, připomínky, "nepřímé" posilování autocenzury, ducha a depresí: Dalmatin v.r. (respektive Lukyho v.r.)

 

Původně vypadal úvod tohoto deníčku trošku jinak, byl o něco malinko rozsáhlejší, ale pak jsme si po jedné kapelové zkoušce sedli s Dalmatinem u piva... No a dostal jsem "vyčiněno", že je negativistický (myšlen ten úvod, ne Dalmatin, protože o něm se to veřejně ví :-)), dokonce byly použity slova jako: "V těch prvních dvou odstavcích si furt stěžuješ, jistě, my víme, že nejsi zrovna v lehké situaci, kdo taky je, ale deníčky by měly hlavně pobavit!!!" (tak nějak bych jeho skoro půlhodinový... ty připomínky shrnul). Oki, takže jsem ti první dva odstavci smazal, ale nastal při tom jev, popisovaný anglickým termínem "Ghost In The Machine", hezky česky: "Duch (či duše, nehodící se... nehodí...) ve stroji..." (možná taky: "uživatel je... Nešika...?" Zkrátka: po mém zásahu první dva odstavce sice zmizely, to zase jo, když už něco či někoho někde nějak smažu, tak důkladně, ale tu si mrška můj (samozřejmě free) Html Editor v součinnosti s mým, už dost unaveným compem zahrál na... editora...? Po smazání inkriminované (po Dalmově intervenci již zřejmě nadále nepotřebné) haldě souvislých znaků označením a prudkou aplikací klávesy "delete" mi zřejmě s noblesou sobě vlatní nabídl možnosti další práce se souborem (rozuměj: s deníčkem) a já jsem asi bezmyšlenkovitě klikl na jednu z možností s názvem: "Vyjmout", jinak si to neumím vysvětlit... Chvíli jsem "pracoval" dále a najednou jsem při citaci nějaké situace z předchozích deníčků při kopírování a následné snaze o vložení toho zkopírovaného ke svému překvapení uviděl ty "ztracené zatracené smazané první dva odstavce"... Pročetl jsem si je znovu a zabylo mi tak trochu líto je definitivně odeslat do stoupy dějin :-)). Protože ale vždy reflektuji na připomínky kluků z Nemesis, nastal ve mně vnitřní boj: "Smazat to jednou pro vždy, či ne?" (taková Ordinace v růžové zahradě by z tohohle mého dilematu vymačkala minimálně třicet dějově nabitých, komerčně úspěšných dílů). Nechtěl jsem se však zachovat jako ten pán, co po vyšetření u psychiatra na jeho verdikt: "Jste totální flegmatik, víte o tom?" odpověděl: "Ne, a je mi to jedno..." :-)). Na druhé straně jsem však vycítil, že bych je (ty dva odstavce – když už se mršky, proti mé vůli, zachovaly) mohl poskytnout jistému uzavřenému okruhu čtenářů, (např. Ozzys, Moniczkaa, Marquise, a spol.) ... :-)). Čili pokud nejste skupina A – Ozzys, Moniczkaa, Marquise a spol., ale naopak jste skupina B – Jeho Dalmatinstvo osobně, Brzochod, Michal, Chrosťa, Andy a jiní, či máte-li rozličné osobní problémy, špatné psychické stavy nebo deprese, :-)), nebudete to číst!!! Jestliže však splňujete příslušnost ke skupině A, či ke skupinám C, D, nedejbože E a F, extrémní skupinu Gé (Radalf a Kristýna) nevyjímaje, tak odkaz na deníčkový "koš" zašlu e-mailem či skrzevá ICQ klienta jen a pouze na výslovné požádání se všemi náležitostmi, jako podpisy rodičů, dětí, manželů, manželek, psychiatrů, gerontologů, osobních urologů a jiných zodpovědných osob... Ale pamatujte, Dalmatin Vás mými... klávesnicí dosti důrazně varoval, a navíc i nesouhlasil... :-))

Teď mě jen tak napadlo, že tím pádem může vzniknout, a tímto bezpečně vzniká nebezpečné hnutí "Nemesis´s Conspiracy Theory", což je paráda, ujímám se tímto demokratické volbě nepodléhající funkce předsedy na nejblížších 15 -169 let + – doživotí, samozřejmě s imunitou, která tomuto ranku příslušící, J.P.Morgan nám sám, a rád "poprávu" zaplatí studio.... :-))

Ale raději k meritu dění, s malým informačním šumem, vlastně úvodem, čili k tomu, co jsem vlastně chtěl... Co jsem to vlastně...? :-)) Yop!: "Urodźiny" (narozeniny) klubu "Excalibur" v polské Czeladźi – tak to je zřejmě ten poslední deníček, který já (asi) napíšu (a kecám, to vím už teď...). Dále mají velkou šanci (a fandím jim bezvýhradně každičký den) ti neustále připomínkující i ti pasivně čtoucí kolegové z kapely... Tedy pokud se odhodlají (například Dalmatin už před větším než malým množstvím času několikrát opakovaně výhružně, nebojím se říci i svatosvatě slíbil!, a kde nic, tu opravdu ničehož nic, Strejda Smrťák je neustále zbavován šance cokoliv bráti... Běžím si na to projistotu vsadit do nejbližší sázkové kanceláře, ale "vyfakovali" mne tam (což mne od té velmi sympatické blondýnky s velikostí č.3 – a nebyla to velikost obuvi, to mi věřte – dosti zamrzelo... :-)) Dle sázkových odborníků je kurz mé sázky prý opravdu VELMI NEVÝHODNÝ (zejména pro ně, asi nás tam už zase tak nějak znají – a případní objektívně rozhodující... rozhodčí rozhodně nedostali své "kapříky" i "jabka" na konto, čili je výsledek předem velmi nejasně jasný, i chudák Ivánek už asi ani nemůže mluvit)... Ale když si prý vsadím na opačný výsledek, mé sázky prý berou okamžitě všema 3-mi(ma)... vlastně všema deseti(ma)... (nějak se, nevím proč, nemohu oprostit od té velikosti č.3 :-)) Zdvořile jsem odvětil, že jsem v uplynulých letech (respektive kam až mi paměť sahá... no, raději bych se přidržel toho původního: v uplynulých letech) určitě nepadl z jahodníku na záda a ani z jabloně na chudáka tykev svou vlastní... No, neměli pochopení... Ale zadoufat si snad tak nějak ještě možná lehce můžu, nebo ne?!? ... Asi Ne... :-))
.............................................

Takže malá, shrnující, výpravná, konečně popisná dějová vsuvka: Den: D... Počasí: přiměřené aktuálnímu kalendářnímu datu... např. na Marsu právě v době říje :-))... Přítomnost členů kapely na místě srazu v předem několikráte upřesněnou a vícenásobně písemně i verbálně připomínanou hodinu srazu: standardní (viz. předchozích 98,67% deníčků)... Naložení aparátu a odjezd: nudné, ale za to s obvyklým spožděním :-))... Cesta: standardní, bez GPS-ky :-))... Bloudění po nejenže stále trvajících, ale geometrickou řadou evidentně zhůvěřile bujících polských objížďkách... objížděk v objížďkách: xxxxxxxx xx xxxx (cenzůrováno navigátorem) :-))... Situace ve voze: klasická michaloidní, se zpěvy a zvuky :-))... Dojezd na místo: standardní, pozdě... Vyložení, ustavení, zapojení, čekání: lehký nadstandard (akce naštěstí začala později)... Po předchozí kapele (něco jako "Nirvana Revival" s velmi špatným zvukem i zpěvem), které jsme "museli" půjčit málem celé bicí a části aparátu, nastupujeme v plné polní my. I Michal – např. bez multimegapizzy – (Srdcervoucí Smutek Intergalaktický – tzv. fenomén SSI....). Pódium je sice malé, ale za to velmi nestabilní (mi osobně se můj aparát dvakráte propadl o metr níže, což mne vyhodilo o metr výše a Michal se tomu ještě smál), lidí je ovšem více než dosti!!! Malinko se bojíme, jestli po "Revival pseudoNirváně" někoho z přítomných zaujmeme, ale po prvních tónech je nám jasné, že jsou už zase tady.... ONI... TI... Zkrátka polští fans, více snad dodávat nemusím... Snad jen to, že díky JIM a JIMI vyvolávaným přídavkům přetahujeme tzv. "policejní hodinu", což nás velmi hodně... resp. je nám ta policejní hodina úplně u ... a navíc nás to dost těší!!! :-))) (Jeden z polských fans se při výskoku na pódium a následném paření neopatrně zranil o špičatou hlavu mé kytary, tekla krev, ale briskně toho využil coby image a ještě se mi po koncertě omluvil za "vyrušení"!!!). Přidávali jsme i pár songů, které jsme neměli v plánu zahrát, nebyly ještě otextovány, ale orchestrální verze měly taktéž bouřlivý ohlas... Po té, co jsme definitivně dohráli, sbalili aparáty a sakypaky se nás majitel klubu i fans zase pokouší, pod záminkou poděkování a rozhovorů s námi, něco jako "zvišňovkovat"(viz. deníček z 23.4.2008 – z minulého koncertu v czeladźském Excaliburu), ale naštěstí je venku hezky a Ti dva ze tří z nás, co to minule zažili na téměř vlastní zbytky koží raději s omluvou spontánně prchají do bezpečí Barbuchy... ale není nám to nic platné.... Činili se totiž jiní nepoučitelní... :-))

A tady už budu přímo, nebojím se říci že i jmenovitě ...jmenovat :-)): Chrosťa a Michal byli stigmatizováni (málem i vaporizováni) polskými "pivy" (je třeba podotknout, že polské "piva" mají o dost vyšší hladinu alkoholu, než naše piva, dokonce i vyšší, než některé naše vína a likéry)... Míša více, Chrosťa ještě o něco lépe. A to tak, že Brzochod coby řidič musel na zpáteční cestě zastavovat cca co 10 minut a Michal vlastní hlavou, především ústy... zdatně hnojil příkopy, trávníky, pole, záhumenky, vozovky a vůbec tak nějak vůkol okolo celou okolní krajinu našich milých polských, převážně rolnicky i metalově založených sousedů, což oni určitě najisto jisto jistě ocenili, při naší příští návštěvě mu určitě nějakou tu krávu či vola (mne ani Dalma určitě neéé) na konzumovatelné "náhradní" díly věnují... :-))... Ale nebyla to zase až taková romantika, věci a situace se měly přibližně takto:
...............................................

Druhá malá, konečně ještě více popisnější, ještě více dějovější a ještě coby vsuvka se více vsouvajícnější... "vsouvka":
...............................................

(...Respektive po nějaké časově i prostorově raději neurčené době...):

Dalm (navigátor, nejhlavnější postava): "Radime, teď jeď vlevo, NE, to je tam, pak rovně a pak se dostaneme na tu třicetosmičku, která se napojuje na tu čtyřicettrojku, po které budeme svištět skoro až domů...

Brzochod (řidič, dost podstatná... postava): "No jo, vždyť TAM jedu... asi..."

Michal (soupasažér, zavazadlo): Áárgggghhh... Já asi... už zase neudržím... špatně... ehm ehm ... kluci... zastavit ...jde ?!? ...teď?!?

Luky (sousoupasažér, komentátor, moderátor, při cestě zpět taky dost hlavní postava): "...to mluvíš přibližně k nám? A téměř v sánskrtu? Téda, hodný, jsem rád, že si alespoň někdo něco z některých mých, Zdeňkem Šmitmajerem inspirovaných osvětových debat o historii českého jazyka vzal něco např. k srdci... nebo klidně i k žaludku... No fakt kluci, věřte mi, hlavně u Michala mne to velmi těší!!! ............Aha, tak netěší, Tobě je špatně, Míšo, že... a konkrétně od žaludků...?!? Hmmm, tak to beru vše zpět... teď :-))"

Dalm: "Michale, pokud budeš takhle plýtvat obsahy většiny těch svých žaludků, tak Ti už nikdy nepřenecháme ničehož nic k pozření!!! Co? Aha, jde do tuhého..!!! Brzochode, zastav!!! Tady!!! Teď!!! Hned!!!"

Brzochod: "Kampak chvátal, Zoufalec?"

Michal (z povzdálí, naštěstí pro mne mimo vozidlo): "Huéééé blááééé... Erghchmmm...!!!!"

Luky & Dalm (dosti významní sehraní partneři, ovšem ani náhodou registrovaní!!!): "Mnooo, venku je ale hezky, což...? Brzochod určitě sleduje...!?!"

Brzochod: "Ahááá, už tuším... Myslíte tím to naprosto opačné trávící šéma, než mám já, že jo? ...ne? :-))"

Dalm & Luky: "...UHODL!!! :-))"

Luky: "Nechci tady všude kolem až tak sýčkovati, ale například vzorově kladný mimozemšťan ALF měl sedm žaludků, kdo ví, kolik jich má mimozemec typu Michal? Mám na mysli jen ty aktívní?!? Ví to někdo?!? :-))"

Dalm: "Asi tak devět až dvanáct, ale teď už to asi nedořešíme, už je zase zpět, Brzochode jedem´, ať jsme doma co nejdřív..."

Brzochod: "Volali jste mne?"

Luky: "NE, ale nevadí, šlápni na to... NE na tam "to", ale raději na plynový pedál!!!"

(...po chvíli, při další "plánované" zastávce):

Brzochod: "Nechci být hnidopich, ale teď je to už takové malé jubileum... Konkrétně Michalovi zastavuji již pošestnácté... Luky, co myslíš, dojedeme domů ještě letos?!?"

Luky: "Zkus se zaposlouchat do zvuků, linoucích se z okolní, jistě překrásné, ale hlavně mimoostravské přírody... a odpovíš si asi sám... :-))"

Michal (v dáli, v evropskouniovské polské příkopě naprosto evropskouniovsky): "Blááááééé huéééé grrrrr, ehm echm, bláááááéé huéééééé ehm grrrrr !!!" (Nevědomky a téměř doslovně – kromě předposlední části svého "výroku", tu bych možná ještě doplnil o obligátní: "Blééé...!!!" – přibližně přesně vyjádřil můj osobní názor na UE... pardon... EU... , nebo jak se vlastně ta tak nějak Českou republiku plánovitě likvidující organizace jmenuje :-)) – poznámka autora...

Brzochod: "Aha, do češtiny přeloženo to znamená určitě něco jako: Domů už nikdy nedojedeme, o tom žádná...

Chrosťa (naprostý sousoupasažér, do děje prakticky nezasahující frontman Nemesis): "Ehmm, kde to jsem, Árrrghhh, kam to jedeme...?!?"

Dalmatin: "Ne, Chrosťo, Ty taky alespoň chvíli jez, anebo spi, grrrr!!!"

Chrosťa: "Chrrrr..."

Luky: "Uvědomuješ si ty naprosto revoluční fyzikální a chemické veličiny a vzorce, zahrnující hodnoty, kapacity a pochody obsahů některých Michalových "žaludků", či jak se ty jeho unikátní, evidentně mimozemské pseudoorgány jmenují, to vše násobeno přibližně definovanou konstantou plynule sež... inkludované potravy, včetně osazenstva pustých ostrovů?!?"

Brzochod: "NE...?"

Luky: "Aha..."

Dalm: "Hmmm"

(...po chvíli, při další "plánované" zastávce):

Chrosťa: "Chrrrr..."

Michal: "Ááárghh buééé..."

Luky: "No nic, venku je hezky, že? :-)))"

Brzochod: "Myslíš?"

Luky: "NE..."

(...bývalá naše státní hranice, zemský ráj to napohled, a dokonce téměř i nadohled, na rozhled raději nepoužívám dalekohled):

Dalm: "Teď jeď vlevo a pak... vlevo!!!"

Michal: "Achich ouvej, můžeš.. zastavit tu loď... mořská nemoc... rybičky... akutní... ?!?"

Brzochod: "Už zase?!? Mno jo, kotvím, přistávám, parkuji, a já se asi taky musím u támhletoho sympatického stromu "vybrzochodit"..."

Luky: "...to jsem Vám chtěl říci: kdo si počká, ten je trouba... možná i mikrovlný... :-))), ale domů to máme už jenom takových patnáct kiláků, což je tímhle michaloidním tempem ještě minimálně hodina, čili asi tak 75-90 minut, co takhle potichu na plný plyn odjet bez ohledu na případné ztráty? :-))"

Dalm: "...Noo, konečně první dobrá, velmi nosná myšlénka..."

Brzochod: "Vidím ho v pravém zpětném zrcátku, on zkrátka leží, nevydává zvuky a nehýbe se... a nereaguje... Možná zemřel?!? Takže můžeme jet?!? .........Pozor!!!, vstává... něco haleká, evidentně chce nastoupit, dokonce přibližně do našeho auta... Netrefil se... , takže ještě pořád můžem´...:-))"

Dalm: "Kua drát, spěcháme, zpacifikujte ho někdo něčím, Luky, třeba tím klíčem na uvolňování matic disků kol, pak ho odneste a naložte a jedem´... Kde vůbec zase je?!?"

Chrosťa: "Echrrmm, jdu pro něj, neřvi, za chvilinku jedeme domů... jsme ještě pořád v Czeladźi?..."

Luky: "Ty taky raději drž, seď a spi... támhle se potácí a už nabral směr směrem k nám..."

Dalm: "Neřvu, ale těch "chvilinek" je při momentálním okamžitém sčítání už něco kolem osmnácti, což je přibližně osmnáctkráte cca pět až deset minut, a výsledek je přesně ta doba, o kterou budeme doma později, a to není dobře... :-))"

Luky: "...a to je o cca osmnáctkráte více, než je obvyklé, když se..."

Dalm: "...když se sebereme a sebereme ho a pojedeme hned, bude to pro všechny lepčí, navíc to bude o trochu méně, než je devatenáctkráte více... Mám pravdu? :-))"

Luky: "...dvacekráte více raději ani nebudu zmiňovati, že?... Aha, nemusím... :-))"

"Brzochod: "Nevím proč, ale chci poznat tu mýtickou krajinu zvanou Orlová, tam to asi bude dosti zajímavé"... :-)))

Luky: :"...no to si někam raději piš, že asi určitě ne, věz, že tam (naprosto bez jakékoliv výstrahy všemu zbývajícímu lidstvu) vyrobili například Michala(!) a že se tam navíc některými z nás pečou kočky v mikrovlnkách... :-)))"

Brzochod: "Hmmm, tak to si tu zmíněnou obec asi nechám ujít... :-))"

Luky: "...hodnej, hlavně už jeď směr ZKUŠEBNA, to bude pro většinu z nás to nejlepší... Což je směr Ostrava – centrum... tam například já chci být... Pokud možno HNED!!! :-))"

Brzochod: "A můžu se opět trochu "vybrzochodit se" tam u toho sympatického vzrostlého stromu?..."

Luky: "NE...?"

Dalm: "Hmmm!!!"

Brzochod: "Ááááijáááijáááá!!!..."

Luky: "Musíš vydržet na konečnou... Dalme, on ten doktor Kevorkian neměl zase až tak špatnou vizi..., že jo? :-))"

Dalm: "Hmmm!?!..."
........................................................

Nakonec jsme přece jen, k překvapení většiny z nás dojeli, dokonce před naší vlastní zkušebnu, aparáty skládalo a odtahávalo z našeho kvintetu velmi populární trio "Luky&Dalm&Brzochod", méně populárnější duo velmi pasívně... přihlíželo, až přispávalo :-)). Velmi populární trio se posléze rozpadlo na duo Luky&Dalm, a to méně populárnější zbývající duo rozvezl one-man Brzochod svým vlastním nezávislým vozem do vesměs mimoostravských domovů (Orlová, Karviná atd.), čímž jim zřejmě zachránil život(y) :-)).

Čili shrnutí: skvělý koncert, malé závady na hardware způsobené softwarem, hladem a polským silným pivem :-)))

P.S.: Luky se tímto (asi) loučí... A zapálené smolné (to není konstatování osudem nepříznivého stavu, to je označení přítomnosti velmi viskózní tekutiny, vylučované stromy při jejich humánním poranění či zabití, v oldspeaku při pokácení a okleštění) louče při loučení, zejména adresně (zdravíme!) pro obyvatele Přelouče a slovenského Lůčence (taktéž zdravíme!) nepoužívá... :-))... Takže toto je ten deníček, který jsem vlastně ani vůbec nechtěl napsat (já jsem ho možná ani nenapsal, většinu určitě obstaral "ten druhý" hodnější Luky – kterého dosti nesnáším a se kterým se o samotě někdy dost hádám !?!...)) – ) a který nikdo tím pádem vlastně ani náhodou nechce a nemůže čísti... Tak to jen tak, pro přesnost, ať je to nad zářící Slunce jasné a jasnější (Dalmatin promine)... :-)))
........................................................

P.P.S: "...teď tak s hrůzou koukám na to kvantum výše napsaného textu a přesvědčuji se, že už mi asi tak nějak opravdu není ani náhodou pomoci... Pomóóóc!!!!!!"

P.P.P.S: "Těším se na příští deníčky kolegů z kapely... A to tak, že velmi, takže "nashle" přibližně v dalším miléniu... :-)))"

P.P.P.P.S: Zdravím Hanku "Ozzys": btw: slíbil, nechtěl, stávkoval, rozmyslel, makal, psal, málem plakal, ponocoval, přepisoval, cizeloval, splnil?... :-)))

P.P.P.P.P.S: Pardon, lákalo mě vyzkoušet, jak asi vypadá pět Pé a jedno eS v jedné řadě vizuálně, plus ty tečky mezi, nic jsem tím asi nemyslel (možná...) :-)))

P.P.P.P.P.P.S: Tak to je konec...(a šest Pé s tím neodbytným eS... :-))

*Nemesisí "Newspeak" jsem nechtě obohatil některými svými deníčky o tak podstatné pojmy, jako např:

"Radalfóza" (též viz. Kristýnizace) – totální destrukce a zmar, v zákrytném šifrování SSK-BBL je možno – pouze striktně odděleně – použít i pojem "Kristýnia" – což je podobný globální jev od dvacetipěti megatun či stržení Richterovy stupnice účinnosti výše...

"Vybrzochodit se" – souhrný pojem pro rozličné, většinou netušené a neřízené tělesné potřeby a pochody, zejména vylučovací – úkonů sportovních rozhodčích trestajících provinilé hráče se naprosto netýkajících...

"nemichal" – kdokoliv, kdo je schopen si dáti více než tři piva bez následků a i ve střízlivém stavu fyzicky nenapadnout volně se pasoucí EU regulované krávy, sójová EU prasata, svítící EU kuřata či jiné konzumovatelné zdroje EU proteinů, čili tzv. normální příslušník druhu homo sapiens sapiens... :-))

"Zabrzochodit si" – přijít o hodiny, někdy i dny někam někde později či vůbec...

"Kristýnizace" (též viz. Radalfóza) – totální destrukce a zmar, v zákrytném šifrování SSK-BBL je možno – pouze striktně odděleně – použít i pojem Radalfiace – což je podobný globální jev od dvacetipěti megatun či stržení Richterovy stupnice účinnosti výše, Kristepane!!?!!...

"Zoufalec" – konstatování životního postoje, "tělesných pochodů" a povahy, nikoliv nepříznivé životní situace...

"Dalmatin" – On, Dalmatin, osobně, a to více než striktně a jasně...

"Syndrom HoSiPa" – Alzheimer křížený s Parkinsonem, stařeckou demencí, sklerózou, ztrátou dat z PC, PDA, notebooku, hlavy, vlastní hlavy, FlashDisku, kolektívní paměti, mé paměti a "orientačního smyslu"... (HoSiPa – Hovno Si Pamatuji...)

"Fenomén SHZ" – osoba, přibližně typu: Michal bez jídla... (čili Strašně Hladový Zoufalec...) :-))

"Fenomén SSI" – osoba, přibližně typu: Michal bez jídla, které byl ukázán zdroj, ale odepřen přístup... (čili Srdcervoucí Smutek Intergalaktický...) :-))

"Švýcar" – hlášky či způsob mluvy, znějící coby Luky trpící zánětem okostice nadopovaný, Dalmatinem v nejlepčí vůli poskytnutými švýcarskými, několik let prošlými, něco jako české Ibuprofeny či Ibalginy známými pilulkami s na Lukyho velmi překvapivými účinky (viz. deníček z Brna-Svatoboje-Metal Swampu č.16...

"Ateista" – člen majoritní části naší společnosti, který však po té, co se seznámil a utrpěl Radalfa i Kristýnu (prosím nevyslovovat společně!!!) byl schopen prohlásit po té, co byl přibližně z jejich "dosahu" přibližně něco jako: "Ufff, jsem ateista, jsou pryč, díky Bohu!!!" :-))

"Hloupí kytaristé" – "podivné", Dalmatinem ve "vyhrocené, chvílemi až vypjaté michaloidní situaci" použité (viz deníček z 21.9.2007 z klubu Gotyk) synonymum pro ty dva nejmenované členy kapely včetně Dalma samotného a... i mne, kteří chodí na téměř všechny zkoušky, skládají komplet celou muziku včetně basy a bicích, zajišťují koncerty kapely, PR, veškerou organizaci a dopravu a ještě makají v 99,7% případů coby bedňáci, řidiči a tak...

"1 Kr" – (slovy: jedna) Kristýna (viz. 1Kr)" – mnou konstatována a zatím velmi přibližně definována (návrh na "Cenu Nobela", dříve: "Nobelovu cenu" jsem s ohledem na následky prezentace výše zmíněné emitorky těchto jednotek s díky odmítl), v Londýně na registraci a zařazení čekající jednotka soustavy SI, mající stodvacetisedminásobnou hodnotu čísla aleff, popřípadě součtu fyzikálních hodnot jednotek soustavy SI naosmou plus současnými hi-tech přístroji ani náhodou neměřitelná radalfoidní konstanta nasedmou, to vše krát dvě...

...nadále budu průběžně doplňovat... :-)))

 

---

26.01.2009

20.9. 2008: Karviná, Old Metal Fest III, Hard Café - Deníčky 2008: Deníček č.64

Kapely: Nemesis, OLD, V.A.R., Majster Kat (SK), Cutting Embryo, Witch Hammer, Elementa...

 

Autor: "Nemo" (lat. Nikdo), tím pádem je použita tzv. univerzální deníčková šablona vz. 2.011.3 , po uživateli uzavřeném beta-testingu, viz.:

Bylo nebylo, a tak se i stalo: ...domluvili, nazkoušeli, udrželi, nezabili (se), sešli se skoro včas (včas ne, ale sešlí časem), sbalili, odstěhovali, vyhrožovali, naložili, odjeli, odvezli, cestovali, byli navigováni, nezabloudili (sic!), dokonce i včas dorazili, zaparkovali, vyložili, odnosili, umravnili a nenakrmili, převlékli, zapojili, zprovoznili, nazvučili, začali, zahráli, zapařili, pobavili, nezkolabovali, poděkovali, přidali, znovupoděkovali, sbalili, nenakrmené nezabili, počkali, neprudili, zbytek sbalili, naložili, odjeli, domů dorazili, nezapomněli nenakrmit, vyložili, odstěhovali, na pivko zašli, oddechli a zhodnotili... Tááádydááádydááá... (a to je "konec univerzální šablony všech beta verzí prezentovánívhodných deníčků"), a taktéž i konec tohoto deníčku...

...nebo ne? ...
Autor: Luky...

(Malé zhodnocení): Jelikož tento deníček slíbili napsat takzvaní "zbytkoví" členové Nemesis (to jest VŠICHNI OSTATNÍ kromě Lukyho, zejména ti, KTEŘÍ do tohoto času chrápali na vavřínech (nebo je jedli) a jen sporadicky cokoliv kdekoliv komukoliv (mi) neustále jakkoliv pasivně komentovali, snědli, či kritizovali skrzevá ICQ i jiné sítě), takže je tento deníček opět, jen a pouze pasívně komentován, několikanásobně snězen či kritizován skrzevá ICQ i jiné sítě zbytkovými, ale jest jimi dodnes nenapsán. Ti výše (náznakem) zmínění tak neučinili ani po více než šesti měsících od našeho karvinského "prezentování se" dosud, a to ani po několikanásobných (mých) osobních důrazných urgencích, nebojím se říci: až výhrůžkách... (ohoblovaným trámem průměru 20 cm a délkou 39 palců)... A přes to všechno kde nic, tu nic, tam nic, támhle naprosto nic a zejména v psaní deníčků ničehož nic...
Takže více než stručně, neboli "breafly": Btw: Michal (který není brífingový typ a ví to), tak nějak neudržel myšlenku a po celou dobu naší výpravy, jež byla od první do poslední minuty striktně vyhlášena coby "absolutní brífing" do děje zasahoval, a to nejen verbálně (naštěstí měl vybitou baterii na svém mobilu s mp3 přehrávačem a jednogigovou paměťovou kartou, takže přežil :-))... (konec malého zhodnocení):

Old Metal Fest No. III... Chrosťa to pořádá, nezávidíme mu ty stresssy, dobře mu pták :-))). No jo, to ale také mimo jiné znamená, že s pořadatelem Chrosťou na postu frontmana Nemesis vystupujeme i my a... Ano, uhodli jste, i Váš náš favorit Michal!!!... Sraz všech členů (kromě Chrostíka, který na nás coby karviňák a pořadatel akce překvapivě čekal... v Karviné, a Brzochoda, který nepořádal vůbec nic a taktéž nám oznámil, že na nás počká v Karviné ) byl... takový normální. "Někteří" členové Nemesis tak nějak "překvapivě" dorazili se spožděním, které bylo větší než malé, navíc dosti vyhladovělí, ale nebylo to nic až tak nepředvídatelného... Tedy po té, co Michal konečně dorazil a dojedl... jsme si přehráli pár našich songů pro osvěžení zbytků paměti (pár z nás si dokonce i vzpomnělo) a Dalm vydal tzv. hlavní generální povel k balení aparátů a hejblat. (Nebo-li takové malé Stanné Právo). Což někteří vzali jako povel k volné zábavě, nezřízené kvapné konzumaci všeho dostupného (i cizího) jídla, svévolnému sms-kování a jiným konstruktivním činnostem :-)). Pozorujíce nastálý stav a uvědomujíce si, že balíme pouze ve třech (resp. ve dvou plus Michal) jsme se s Dalmem prudce zamysleli a dosti hlasitě řečnicky zvolali:

 – "Stojí nám to za to ?!?"
...(nastálé, dosti mrazivé a pointu předčasně napovídající absolutní ticho znenadání porušilo svatokrádežné mumlavé...):
 – "Stojí... Fakt Stojí!!!" ...naprosto překvapivě vykřikl Michal (což nás malinko potěšilo, alelůůůjááá, přece jen se asi nesnažíme zbůhdarma), ale po bližším prozkoumání situace jsme zjistili, že způsobem sobě vlastním nadšeně komentoval setrvalý rovnovážný stav momentálně jím osobně štelovaného stojanu na činel...
 – "Míšo, soustřeď se... Víš, o čem hovoříme?" ...kladu "řečnickou" otázku, o níž vím, že je už tak nějak zodpovězena předem...
 – "Ne, ale zkrátka STOJÍ..." rozradovala se ta "čistá duše" z výsledků své horizontální a vertikální ekvilibristiky...
 – "Hmmm, no nic, takže jdeme na to, balíme, a ten stojan si raději rozmontuj a slož jako první, když už jsi si ho tak pěkně a zbytečně více než patnáct minut šteloval, Zoufalče Hladový, Bubenický... :-))" ... užívám si výsledků své vlastní vrozené zlomyslnosti... :-))
 – "Ty... Ty... Ty Luky!!! Ty ani pořádně nejíš, proto jsi tak ZLÝ, víš o tom?"
 – "Vím, Míšo, Zlo je mé druhé jméno, to třetí Ti raději ani neprozradím, ale stojan... tamten stojan! To je to, o co tu kráčí, milý Horácio..." (citát z Hamleta...)
 – "Vám, věčně nenajezeným, já zkrátka nerozumím!!!" (citát z Michala...)
 – "Nemusíš, nemel, nakládej, nic neokusuj..." (citát z Lukyho...)
 – "To je teda život, navíc bych i něco malého snědl a VY mě pořád utlačujete!!!" (další citát z Michala...)
 – "Vy už taky držte...!, už jsme měli dávno vyjet!!!" (do kamene tesaný citát z Dalmatina...)

(Bonus pro náročné): – "Myslíte, že jsem přišel pozdě?" (nesmrtelný citát z Brzochoda, díky aktivitám Nemesis vypálený na platinovou destičku a odeslaný sondou Galileo II mimo naší Sluneční soustavu... Mimozemci – kteří samozřejmě skenují náš Internet a tím pádem logicky znají Michala i Brzochoda – k dnešnímu datu raději evakuovali více než 16 planet včetně jejich oběžnic a zrenovovali 16.893 toalet na všech svých vesmírných plavidlech, pohybujících se ve vzálenosti do deseti světelných let od Země... Prý: "Co kdyby ?"... Já jsem je ale velmi rychle prokouknul: bojí se o jídlo a jde jim o hvězdičky v druhém dílu "Brzochodova Průvodce" s pracovním názvem: "Brzochodův Průvodce Po Ostatních Toaletách aneb Jednou tam musíme všichni!!!")...

Navíc Brzochod a Michal – to jsou jsou takové opozity (protiklady), něco jako Jing a Jang, Nebe a Peklo, Jan Pavel II a církev, OSN a blaho všeho lidstva, vláda versus občané a Finanční Úřad versus drobný či střední podnikatel... A teď už dozajista chápete, že naše planeta je označena v žargónu mimozemců krátkým a výstižným názvem: Bléé Planeta, za desátým světelným rokem Planeta Blééé (asi dialekt) :-))

Ano, utlačovali jsme Michala, dokonce tak, že jsme ho utlačili až do auta, ze kterého mohl prchnout už jen stěží, protože se jednak většinou pohybovalo (to auto), druhak jsme dveře zajistili tzv. Michaloidní, dříve nesprávně nazývanou "dětskou" pojistkou (zkrátka ty dveře nešly zevnitř vozu – to bylo tam, kde se Michal nacházel – otevřít bez použití nadměrné fyzické síly či výbušnin na vojenské bázi, nástražné explosivní mechanizmy nevyjímaje...). Navíc jsme Michala i bezostyšně vydírali, zejména jídlem... (aplikovali jsme Codex Alimentarius, nebo-li "jídlo jako zbraň", překvapivé, že?...) No a bylo to ještě vylepšeno tím, že Michal po pár minutách cestování bez výstrahy, zřejmě z hladu, usnul... Tím pádem cesta do Karviné ubíhala téměř idylicky, o čemž svědčí fakt, že navigátor Dalmatin zařval na řidiče pouze devětkrát (aniž jsem si to z 87,66% možná zasloužil), a dokonce ani nevzbudil Michala... :-)). Navíc jsem měl brýle, dokonce na očích (to je přece minimálně 5 plusových bodů, to by v tom byl...), takže jsem byl dle mého osobního vědomí a svědomí naprosto kompetentní být Vůdcem této naší další velmi poučné výpravy... Jistě, člověk si přece nemůže pamatovat vše: PIN kreditní karty, heslo pro přístup na kapelové FTP, IČO, vlastní telefonní číslo, přihlašovací jméno na internet banking, jméno manželky, hesla na e-maily, PIN mobilního telefonu, adresu stránek kapely, adresu svého bydliště, Michalova neoblíbená jídla a k tomu všemu ještě i odbočku z hlavní na vedlejší směr Hard Café!!!. Uznejte sami, to je přímo nadlidský úkol... No a právě tu odbočku bych zřejmě bezpečně minul, ale Dalmatin si ji pamatoval... A dal mi to pocítit :-)). Ano, chvílemi to bylo dokonce i cítit :-)). No jo, venku je hezky, že ? :-)) Zapomněl jsem zmíniti (mimo jiné, což u mne asi nikoho nepřekvapuje), že cestujeme opět dvěma vozy, i když ne v koloně – Brzochod svým vlastním, nezávislým a s ním i Brzochodova Monika a naše kamarádka Hanka Ozzys (která na náš koncert dobrovolně přijela až z dalekých Čech).

Mimochodem: lilo jako z konve (asi, protože z konve na mne nikdo nic nelil ani nepamatuji, čili nemůžu toto úsloví s čistým svědomím a vědomím až tak zcela potvrditi, ale na druhé straně ani vyvrátiti...). Venkovní teplota byla taky dost optimistická (pro eskymáky), takže při převlékání se do koncertního oděvu v autě jsem nemohl při bližším ohledání najít nejen rtuť... :-)) (Ale nepředbíhejmež, teprve – s drobnou navi-dopomocí – dojíždím k Hard Café)...

Dorazili jsme úspěšně na místo dění a jsme briskně chlapci pořadatelskými navigováni, ať zaparkujeme na trávě hnedle vedle za branou do dvora za Hard Café... Číníme tak, ale chudák Barbucha, naložený aparátem v mírném kopečku "hrabe" jako vzteklý (a to má obuty zimní pneumatiky s minimálně 5mm vzorkem, dopravní značka C15a hrozí) a vyoral tímto zřejmě první karvinskou jarní brázdu... v září... Dost se obávám, aby se neprohrabal do svrchních slojí některého z karvinských dolů (pořád mám před očima cedule, které jsme míjeli na příjezdu do Karviné, hlásající: "Pozor, důlní vlivy" a "Pozor, přemnožení permonící"... Např. v Praze je prý vůbec neznají, a dokonce ani nemají...) Na druhé straně, karvinští zemědělci budou možná rádi, že jim alespoň někdo a naprosto zdarma lehce vykompenzoval cílenou likvidační politiku EU Satanátu... Zemědělce taky možná potěší, že je má Michal velmi rád... (i když ruku na srdce: u něj jde spíše o jejich produkty, než o upřímný ryzí cit k nim, ale přece...).

Zanoroval, pardon, zaparkoval jsem a ubíráme se do Hard Café omrknout situaci. Brzochod plus Monika plus Hanka jsou bezpečně zde, lidí je přítomno hodně, odhaduji to na takových 200 + – Chrosťa + jeho táta (zdravímež!!!) + zvukař a dva barmani... Venku se i přes nepřízeň počasí nachází další návštěvníci Festu... My se však opřekot hrneme dovnitř, protože déšť nedělá Dalmovi zlomyslnými údery kapek o svrchní část hlavy tuto situaci snesitelnou :-)) Čerstvě probuzenému Michalovi, stejně jako na minulých koncertech v Hard Café, opětovně sáhodlouze vysvětlujeme, že ho tady žádné jídlo zkrátka nečeká. Je to z toho důvodu, že nám do smrti smrťoucí nezapomene jeden z prvních koncertů s ním v naší sestavě zde, kdy pro Nemesis bylo nachystáno pět baget(sic!), a jemu to nejenže nikdo neřekl, ale ty bagety, PŘEDSTAVTE SI TO, dokonce ani nikdo nesnědl, tudíž prý byly vyhozeny!!! :-)). A to je v Michalově "jídloteistickém náboženství", které hlásá, že JÍDLO je Bůh, jeden z nejsmrtelnějších a ani v očistci nečistitelných hříchů...

Mimochodem: Michalovo chápání pekla (kam se hrabe Dante blahé paměti):

 – mentální anorexie,
 – Ghándího hladovka (tzv. politická anorexie),
 – fyzická přítomnost v Němci obléhaném Leningradu,
 – nemocniční dieta S-1,
 – ztroskotání na pustém ostrově s anorektickou Somálkou ...
 – zdražení základních potravin,
 – žaludeční vředy,
 – smrt hlady,
 – vyhozené bagety na Old Metal Festu II,
 – zánět slinivky,
 – kniha Norberta Frýda: "U snědeného krámu",
 – úsloví: "hlad je nejlepší kuchař",
 – inventůra v orlovském nákupním středisku,
 – "Codex Alimentarius",
 – nefunkční mikrovlnka,
 – nedostatek koček,
 – zánět zubů,
 – sankce OSN v Iráku,
 – Brzochodův trávicí trakt a jiné...

Naopak rájem (dle jeho slov) jest kupříkladu toto:

 – vlastnění dvou až čtyř osobních kuchařů, kteří nejsou limitováni jakoukoliv myslitelnou finanční částkou, vyhrazenou pro nákupy surovin k přípravě mnohačetných pokrmů pro svého pána,
 – účastnění se (coby zásobovací důstojník) tažení libovolné prohrávající armády (potravinový příděl všech padlých, těžce raněných a pohřešovaných by z "hygienických" důvodů likvidoval sám, zodpovědně a rád... ),
 – bezvýhradné vlastnění 100% podílu akcií výrobního závodu Kostelecké Uzeniny,
 – ztroskotání na pustém ostrově, kde se nachází jím vlastněný závod Kostelecké Uzeniny,
 – reinkarnace v těle vítěze Světového Šampionátu soutěže o největší objem skonzumovaného jídla za den a rok,
 – reinkarnace v těle egyptské mytologické "Velké Požíračky Anemait",
 – svatba s Madonnou, která má (jako jedna z mála) roční příjem vyšší, než je Michalova spotřeba "jídla" a státní rozpočet ČR, Slovenska a Moldávie... a ještě se tím chlubí (Madonna, ne Michal)
 – jinými slovy: neomezený přístup k jakémukoliv množství jídla zdarma a minimálně šestnáct funkčních žaludků... :-))

Obsazujeme menší část většího stolu před barem, bohužel v blízkosti lidové atrakce zvané "šipky"... Fest je v plném proudu, na pódiu se tuží jedna z kapel a my musíme z mi nepochopitelného důvodu uhýbat vrhaným šipkám, letícím přibližně směrem na terč a i těm, odražených od zdi ... Lehce přemýšlím, proč řvoucí vrhači šipek na tuto akci vůbec chodili, proč nešli řvát a vrhat kamkoliv jinam, či vůbec... Tápu v sebou navržených alternativách, které si v duchu formuluji přibližně takto:

za a): proč a jestli si vůbec kupovali na takovouto akci vstupenky...?
za b): proč se vyskytují zrovna zde...?
za c): muziku mají zřejmě pouze jako kulisu, stejně jako jiní blbci fotbalové "zápasy"...
za d): jsou to ortodoxní fans některé z kapel, která tady letos zrovna nehraje...
za e): nadměrnou konzumací se z nich stali tzv. zbyteční "nefans"...
za f): jsou to "agrometalisti"...
za g): je pátek třináctého, popřípadě první duben (byla sobota 20.9.)...
za h): chtějí nasrat Dalmatina, což se jim posléze daří, ale překvapivě tím nic nevyhrávají...
za i): jsou pátou kolonou hip-hopu...
za j): jsou to Kokoti...
za k): reprezentují souhrn bodů c) až j) včetně...

(Dalmatin povstal, zatvářil se a pohovořil)... od teď si už v bezšipkovém klidu užíváme dění...

Po chvíli si odskakuji se převléci (viz. výše) a po bleskurychlém návratu mířím přímo k barovému pultu. – "Pppoppprossím o jjjeden ggg... brrr... gggroggg" podařilo se mi procedit skrze jektající zbytky zubů... – "Když hrají kapely, tak nemůžeme pouštět varnou konvici, vyhodilo by to jističe..." dostává se mi lakonické odpovědi mým plombám uhýbajícího barmana. No jo, ale než kapela, která je zrovna na řadě dohraje, tak zemřu na podchlazení... – "Tttak alllespoň vvvelkkký rummm, dddíky..."
Nábožně si tento tekutý radiátor odnáším ke stolu, bez řečí aplikuji a protože nám zbývá do našeho vystoupení už jen nějakých 30 minut, jmeme se odstěhovávat z auta pod pódium naše krámy, tím pádem mi tělesná teplota osciluje už jen pouhých pár stupňů pod normálem. Michal si ustavuje své stojany, činely a ostatní mechanismezečky, Dalm a já bedny, zesilovače a efekty a Brzochod prozkoumává místní toalety .-)). Monika i Hanka nám pomáhají se stěhováním, takže jsme za chvíli hotovi a v klidu se připravujeme na náš set. Kapela, co hraje před námi během pár minut končí, s naší lehkou dopomocí si balí své náčiní a na pódiu se zabydlujeme my. Kde se vzal, tu se vzal, je mezi námi i Chrosťa a tak po kratičkém nazvučení se začínáme...

Máme jen cca něco málo přes čtyřicet minut, takže jsme zařadili předem plánovanou variantu B, tzv. krátký playlist. Začínáme songem "Awaken", při kterém s uspokojením pozorujeme, že se ze sedících a platících postupně stávají stojící a pařící .-)). Až mi z toho přestala být zima... Protože máme relativně málo času, děláme mezi skladbami úplně miniaturní pauzy, některé dokonce spojujeme tím, že z posledního, lehce prodlouženého tónu (aby Chrosťa stihl alespoň ohlásit, jak se následující song jmenuje) plynule po Michalově odťukání paličkama přecházíme v další věc. Sekunduji Chrosťovi druhými vokály. Pozoruji, že se Brzochod v některých pasážích začíná hýbat. Dokonce tak, jako by se ta jinak statická "pevná opora" Brzochod na pódiu, stržen davem a hudbou tak, že až zapomněl, kam po vystoupení opět musí, během naší pódiové show doslova pohyboval. Přátelé, je to křeč?!? Ne, opravdu se to jeví býti pohybem!!!! Asi se něco děje... .-)). Jo, a taky jsem si vzpomněl (mimo jiné) na Chrosťovu výtku, ža Dalm i já celou dobu každého koncertu sice paříme, ale neopouštíme každý "svou" stranu pódia. Dělám tedy výlety na Dalmatinovo "výsostné území" a v songu "Equilibrium" navštěvuji i Brzochoda a užíváme si společně rytmické doprovodné pasáže. Chrosťa si toho posléze všiml a připojuje se ke mně, refrém "...somewhere in between, life seems to be, all about Equilibrium!!!" řveme společně do hlavního vokálového mikrofónu, má to sílu... Ale abych se vrátil k meritu dění. Super pařba, už je mi překvapivě i horko... Chrosťa dokonce na refrén naší další věci s názvem "Inhumanity" půjčuje mikrofon jednomu z fans, který ho velmi obstojně "odezpíval". Jen kdyby ten čas tak neletěl. Blíží se závěr, hrajeme poslední věc a po ní míníme vše sbalit a "zdejchnout se". "Kotel" pod pódiem nás však nechce jen tak nechat odejít a dává to hlasitě v patrnost. Jako slušně vychovaná kapela se briskně ptáme pořadatele, zda-li máme ještě trochu času a můžeme ještě jeden song přidat. Pořadatel Chrosťa není proti :-)). (Jak již jistě tušíte, je to zejména pro to, že ví, že umíme opustit pódium i se všemi svými věcmi opravdu v rekorním čase. Ne jako jiné kapely, které zdržují tím, že si jejich členové místo balení navzájem sdělují své zážitky, chválí či kritizují své výkony, diskutují s fans, zkoumají, proč jim ten který aparát nehrál tak, jak byli zvyklí že hraje na zkušebně, či prostě jen neumí včas odejít apod. My si to necháváme na později, kdy to vše lze v klidu a pohodě realizovat...). Takže po souhlasu pořadatele přidáváme dvouminutový song "The River", expres opouštíme pódium, své sakypaky odstěhováváme přímo do auta a až pak se věnujeme odpočinku, diskuzím s fans atd... Interní hodnocení a sdělování si pocitů necháváme až na dobu, kdy bude vše odvezeno, odstěhováno do zkušebny, vozidla bezpečně zaparkována a my budeme v klidu relaxovat u pivka... A tak se taky o něco později i stalo. (Detaily o odjezdu, cestě domů, stěhování, humorných příhodách a úrazech při stěhování atd. Vás nebudu unavovat, jsou variací na téměř všechny předchozí deníčky).

Zazvonil zvonec... a Michal zmerčil na poli volně pasoucí se krávu, která sebevražedně porušila tichý chod, a začal ji stíhat... :-))

...a pohádky je konec... (Michal dostihl... aby se posléze vynořil s krvavým šťavnatým steakem a v Karviné se opět začaly rozšiřovat zvěsti o upírech a vlkodlacích, cupujících nebohý dobytek.... :-))

 

---

4.08.2008

10.5.2008:Ostrava - MetalFest2008, klub Chlív - Deníčky 2008: Deníček č.62

Kapely: Nemesis, Angels Fate, Flapping Tremor, Pátek XIII...

Autor: Luky – realtime vlastní klávesnicí...
Korekce, doplňování Lukyho sklerózy a faktů: Dalmatin – skrzevá elektronickou komunikaci dálkově Lukyho klávesnicí...

 

Už před časem se nám párkráte (maximálně jednou..., ne, promiňte, Dalmatin mi velmi správně signalizuje, že maximálně dva, prý možná třikráte za deset let) stalo, že jsme zahráli na koncertech, kde náš hudební styl nebyl až tak "vysloveně patřičný" (byly to hlavně ortodoxně pravověrné trueblackmetalové "seanse", na kterých jsme kupodivu nejen že nepohořeli, nýbrž dokonce i úspěch sklidili), ale akce se vzletným názvem MetalFest2008 v ostravském klubu Chlív patřila k těm ještě lepším (tam jsme byli za ty "nejtvrdší" a "nejzběsilejší" prozměnu zase my), kde to naprosto nevadilo, ba právě naopak... (mno, opak nevadilo je vadilo, čili bych měl správně napsat: ...kde to naprosto vadilo, ba právě naopak... hmmm, jinak to bude ještě lépe srozumitelné: ...kde to naopak naprosto nevadilo, ba právě opak vadilo...?! Ne, možná takhle: ...kde to vadilo, ba právě naopak naprosto...!?! NO ZKRÁTKA: bylo to tam úplně super!... a pryč od těch nezbedných češtinářských hrátek a etymologických jemných nuancí, milí mladí přátelé (Dalmatin promine)... :-))

Ono to totiž s tou naší účastí bylo tak: Chrosťa, který má kromě "zpívání" v NEMESIS svou vlastní, karvinskou, nezávislou kapelu OLD, která na výše zmíněné akci z důvodu nenadále absence některého z OLD-ovských členů nemohla vystoupit, po domluvě s Dalmatinem vyplnil prázdné místo na MetalFestu2008... námi. Vzhledem k tomu, že upřesňujících plakátů, avizujících tuto změnu prý bylo menší než malé množství jsme to brali jako takové drobné, vzhledem k vzdálenosti klubu Chlív od naší zkušebny časově i fyzicky ne příliš náročné povyražení si... Během přesunu na místo se (nejen) nad tím zamýšlíme... (Cestujeme pouze ve čtyřech ve složení: kytara + kytara + Hlad + Brzochod... Chrosťa (zpěv) – dorazí se svým otcem po vlastní ose později).

V naprosté stručnosti (z nedostatku velmi fragmentovaných paměťových kapacit, zejména vlastních, jsem musel použít tzv. Lukyho absolutní Ich-formu, neboli záznam dění z hlediska první osoby, čili mne... Zaznamenávám tedy pouze své odpovědi, komentáře a glosy na dotazy, připomínky, poznámky a činy mých kolegů. Myslím si, že jejich znění a mnou komentované vykonávané činnosti můžu směle ponechat na Vaší bystré představivosti či deja-vu...) přibližně něco jako:

 – ...no tak co, zabrnkáme si, protáhneme se, koncertů jsme díky interním personálním změnám (a změnám změněných změn za úplně jiné změněné předešlé změny změn) odehráli za poslední dobu jako šafránu a zároveň si vyčistíme hlavy od usilovné mravenčí práce na novém materiálu Nemesis i na zásadních úpravách toho staršího, že jo...?
 – Ano, Dalme, i kdyby někdo něco někde někomu, zejména na zkušebně nedejbože zapomněl, tak si můžeme dovolit se pro to urychleně a s klidem...
 – Ne, neznám, ale prý je to dost dobrý klub, Brzochod se tam před časem dost kvalitně ož... dobře pobavil, jen si tak nějak lehce nepamatuje, kde se ten klub nachází... .-))
 – Ne, Michale, tam taky žádné jídlo zdarma nebude, ani například bagety ve větším než obvyklém množství... ani maximultimegapizza, ta už vůbec...
 – Yop, Brzochode, těch cca osm kilometrů a sedmsetšedesát metrů cesty, čili cca osmnáct minut a dvaadvacet celých tři vteřin, sice v dopravní špičce, ale bez jakéhokoliv byť letmého zastavení zkrátka MUSÍŠ vydržet... Jistě, zejména Ty...
 – Ne, Dalme, netřeba mne nikterak navigovati, do Ostravy-Poruby se strefím z Centra bez dopomoci dokonce i já(!), horší orientační smysl má snad už jen... teď si jen honem nemůžu vzpomenout kdo...
 – Že nikdo horší není? O tom by se určitě dalo alespoň chvíli...
 – Ne, Brzochode, není Apríla a nedělám si srandu, zkrátka MUSÍŠ vydržet až na konečnou, i kdyby čert na kobyle rajt... nene, nezastavím, tamto opravdu není čert na kobyle, to je jízdní hlídka Městské Policie Ostrava na speciálně trénovaných komoních...
 – Ano, Dalme, vím, pětsetpadesát metrů rovně a pak doleva, ale co takhle příjemným ženským hlasem, to by nešlo?... Hmmm, asi ne...
 – Jaká zas Mekka? Jsme přece ještě pořád v Ostravě-Svinově, Míšo, to jsi malinko... Hm, i když za pár let, jestli se budou roztahovat tímhle tempem... Jo táák, Tesco s hromadou jídla uvnitř pozoruješ, už jsem se lekl, že... :-))
 – Ano, Dalme, uhodl, tam raději zastavím, dokonce i já bych něco malého...
 – Jistě, Brzochod zkrátka ještě sám a rád VYDRŽÍ a bude hlídat auto i s aparátem, že jo, Radime, stejně máš naprosto opačný problém než Michal, čili spíše výdej, nežli příjem... no nic, nebudeme se zdržovat maličkostmi, lehni a zůstaň, my jdeme...
 – Ano, Michale, to Tesco je opravdu hodně veliký obchod, bez debat plný jídla i ostatních... Ne, nevěděl jsem, že ho v Orlové nemáte... Ano, mají to tady moc hezké... Ne, tam do prava nechoď, tam mají jen naprosto nepoživatelné předražené oblečení, pokud nejsi křížený s ropákem a molem šatním, tak raději pokračuj rovně... Už tam skoro jsme, podívej...
 – Jakou zase bankomatní kartu nemáš? V autě? Zapomněl v batohu? Hmmm, my s Dalmem tady na Tebe POČKÁME a Ty si pro ni utíkej... Ano, tady u těch bankomatů, ze kterých zrovna teď nikdo ničehož nic nevybírá...
 – A je pryč...
 – Dalme, co myslíš, uvidíme ho ještě někdy? ... Po více než dvou hodinách volat Policii? No nevím, aby jim nenapadl a nesnědl ty čuchací vyhledávací psy... Yop, možná máš pravdu, vrtulník s termovizí by možná asi neohrozil, ovšem jen a pouze pokud by pilot neměl na palubě například svačinu či na sobě kožený oděv z pravé vepřovice...
 – Nestraším, jen jsem si tak zapřemýšlel... no nic... ...on tu kartu určitě najde... a najde i nás... třeba se taky moh´ s Brzochodem zakecat, co my víme?... Noo, jistě, už ho tak trochu známe, ale co si tak trochu zadoufat? ......... /10 min. pauza/............. Hele, podívej se, támhle už se žene, urputně kreditkou mávajíce...
 – Ano, Míšo, musíš počkat, tam, kde u těch bankomatů před chvílí nikdo nebyl je teď plno lidí... Jistě, Ty máš opravdu Větší hlad než oni, my to víme, oni to už teď také všichni vědí (a začínají se třást strachy – ne Michale, to rozhodně není sulc, Dalme, drž ho!!!). Kromě nich to jen tak mimochodem ví snad už i tři až čtyři z pěti reportérů CNN, BBC, NBC, Al-Džazíru nevyjímaje, to je prostě fakt... Počkej, je to přece jen slušnost ty lidi hnedle s rozběhem nepozabíjet a chvíli posečkati, než si taky vyberou... Nene, sedni a zůstaň, ta vetchá sympatická důchodkyně ty nepochybně chutné granule určitě pro svého pejska nutně potřebuje a poctivě si je zakoupila ze svého státem valorizovaného důchodu... Jistě že všechny...
 – No vidíš, dočkal jsi se, bankomat vydal, oplýváš hotovostí a tak tedy hurá, jdeme zvětšit zisk zahraničnímu kapitálu...
 – My víme, nakup´ si, ale hlavně pospěš, ne jako vždy, prostě dělej...
......../necelých 15.min. pauza/........
 – No já mám vše... Ty taky, Dalme? No vidíš, to byla rychlovka... ale jako by nám někdo tak nějak chyběl, nemyslíš?
 – Nene, to JÁ jsem si naopak taky myslel, že je s Tebou!...
 – Nechat ho vyvolat na Informacích? Nevím, leda že by hlásili, že má na kase číslo 3 zdarma 8 kilo jídla a bonus dalších 5-ti, pokud se tam dostaví do 30-ti vteřin, beze škod na interiéru, ozónové díře, životním prostředí, personálu a zákaznících, čímž zabředáváme do žánru sci-fi...
 – Kde jen může... Ježkovanoho, Dalme, mrkni, támhle je, on krouží kolem toho pultu s uzeninami... Jo, to se osvědčilo, najezený hraje lépe, ale krouží tam už skoro patnáct zbytečných minut, aniž by cokoliv zakoupil... No protože dokonce i já vidím, že v košíku nic nemá a ani mít nemůže, a to zejména proto, že zkrátka žádný košík nemá... nákupní... .-))
 – Taky na to nemám nervy, ale přece ho nebudeme takhle na veřejnosti... Až tak? Počkej!... No dobře, tak tu pravou ruku mu zkruť vzadu ještě silněji nahoru, až pod lopatku, uvidíš, že tu bezmála pětikilovou uzenou krkovičku z čelistí pustí... Tak, a je to, co jsem říkal?...
 – Ano, neboj se a hlavně nepouštěj, žeň ho k autu, už tak máme zpoždění, on to určitě rozchodí, nebo něčím, jinde uloveným rozjí... a dej mu přes hlavu bundu, ať ho nic jedlého v okolí nerozruší... :-))
 – Ne Brzochode, to není zajatec – terorista, to je Michal – zoufalista a my Ti to pak možná vysvětlíme... Aha, nemusíme, Ty rozumíš... Hlavně ho bezpečně několikanásobně připoutej bezpečnostním pásem, ať nemůže ven ani za jízdy, doporučuji utáhnout hlavně kolem krku :-))
 – Tak, a jedeme, na téhle křižovatce určitě rovně, že jo, ovšem mám takový malý problém: porubské ulice a uličky mi tak nějak... Né že bych potřeboval až tak úplně navigovat, to ne, ale Dalme, nevíš čistě náhodou, kudy tudy do Chlív klubu? Alespoň přibližně? Já bych se pak možná chytil? Uhodl?...
 – Vím, že SAMOZŘEJNĚ VÍŠ, to jsem až tak nechtěl slyšet, spíše co kdyby jsi mi milým souvětím alespoň lehounce naznačil něco jako spásné: stopadesát metrů rovně, odbočte doprava a po sedmistech metrech se otočte do protis...
 – Že si můžu...? A dokonce s rozběhem...? Mno, venku je hezky, že?... :-))

Překvapivě snadno :-)) a bez několikakilometrových zajížděk(!) parkujeme vedle Chlíva (vedle klubu s názvem "Chlív", to jen tak, pro případné hnidopichy) a ihned vysíláme průzkumnou jednotku ve složení: velící důstojník, seržant-veterán (Dalmatin), plus velmi hladové reptající mužstvo (Michal), plus velmi napjatá část zbytků týlových záloh (Brzochod)... Řidič, stráž, nástěnkář, intendant a zástupce velitele – to vše zůstalo ve vozidle (já) a dávalo bedlivý pozor na výzbroj, výstroj, vozový park, vybavení a okolní situaci. Průzkumníci se za chvíli halasně vrátili s optimistickým výzorem i náladou (samozřejmě kromě velitele výsadku, ale ten je vždy pesimistický skeptik, a ví, že se to o něm ví, že ví, že se to o něm...) :-)). Napjatá část "týlových záloh" neomylně nalezla a s nutností sobě vlastní promptně využila kýženou místnost včetně jejího následného hodnocení pro sice velmi unikátní a ojedinělou, ale stále se utěšeně rozrůstající prestižní odbornou publikaci s prozaickým a všeříkajícím názvem: "Brzochodův Průvodce Po Toaletách Hudebních Klubů", a to velmi hladové reptající mužstvo se po této takřka dvouminutové vyčerpávající akci naprosto bez skrupulí pustilo do (nejen) svých a mých, ale i našich, Tescem tezko, vlastně těžko za úplatu vydaných zásob, i když jsem Michala několikráte slovně (zejména tupými předměty) důrazně varoval... -))

Zachránil jsem dva rohlíky a jednu játrovou paštiku (a přišel o další čtyři rohlíky, druhou játrovku a igelitovou tašku včetně jednoho určitě nejedlého balíčku cigaret), a to jěště prostě jen a pouze tím, že jsem je hyperrychle skonzumoval v předešlé krátké nepřítomnosti "určitých" členů průzkumné jednotky (to mluvím za sebe, výši ostatních ztrát na proviantu a relativně poživatelných částech vybavení znala na kusy, hmotnost i případné gigajouly přesně jen ta hladová část mužstva, která je jednak pro jistotu, a jednak kvůli případnému pozdějšímu postihu či postihu zveřejněním v deníčku raději okamžitě zapomněla...). Ale chlapci průzkumníci přinesli (kromě toho, že se vrátili s Michalem, viz. výše) i haldu poměrně dobrých zpráv (viz. níže): "Klub je dost veliký, už teď skoro plný lidí, nemá sice kuchyni a k jídlu jen chipsy, servírky, kožené obložení baru a tyčinky, PA aparutura je ucházející, pódium tak akorát, skluz v časovém rozvrhu kapel zatím nebyl detekován žádný, čepují tam Radegast a na pánských wc je poměrně čisto a dostatek dvouvrstvého toaletního papíru značky Harmasan..." V lepší konstalaci jsem si ani netroufal doufat, popřípadě nedoufal troufat... zkrátka jsem potěšen, jen z úbytků mých skromných celodenních zásob jsem poděšen, ale nenechám se rozladit tím poděsem :-)).

Couvám tedy s Barbuchou co možná nejblíže k vchodu a jmeme se snášeti naše vybavení do nitra "Chlíva". Naše pódiové aparáty a části bicích vlastními silami transportujeme přímo na pódium a lehce si je v mezičase "předpřipravujeme", zbytek (nástroje, záložní nástroje, tašky se zbytky nezbytného vybavení, zbytky svačin, zbytky toaletního papíru a zby... celými klíči a doklady od Barbuchy) umísťujeme do opravdu bezezbytku(ů) přecpané miniaturní šatny. Pro jistotu se také ihned převlékáme do "koncertního" (to ať se pak nepleteme s členy ostatních kapel v šatně) a kromě Dalmatina (Birell v půllitru od Radegastu – prý kvůli iluzi – bude řidičem na cestě zpět – není rád) si necháváme na baru načepovat pivka a jdeme si sednout na čerstvý vzduch před klub, čekajíce na příjezd našeho zpěváka Chrostíka. Brzochod se srdečně zdraví s několika dalšími příchozími (ano, avizoval, že se na nás příjde "podívat" pár jeho kolegů z práce), několikráte opětovně kontroluje místní toalety (asi aby záznam v jeho odborné publikaci byl co nejucelenější a nejobjektívnější) a pomalu se blíží hodina našeho setu. Chrosťa se svým skvělým tatíkem mezitím úspěšně dorazili, společně posloucháme hrající kapely a debatujeme... Jak jsem již v samém úvodu předeslal, celá dnešní akce se line v duchu spíše rock´n´hard´n´heavy, takže jsme skoro všichni celkem dost zvědaví na to, jak budou přítomní reagovat na naši produkci, která je (nejen stylově) trošičku dost úplně někde jinde, z naprosto jiných "luhů a hájů", dá se říci i z diferenciálně odlišných "šálků kávy" či pláče na jiném hrobě... :-))

(o pár minut později)...

Kapela, hrající před námi ohlašuje poslední song. Brzochod odchází na poslední kontrolu... Michal naposledy loudí... Vstáváme, pomalu se konsolidujeme a bezstarostně si to vykračujeme směr šatna, když tu najednou můj mobil bez výstrahy zapípal (oznamujíce mi příchozí sms-ku)... a umřel... Ne, to snad ne, snad to není to, co si myslím? (uvažuji při restartu svého přístroje vyjmutím a následným vložením baterie a dopomocnými kopanci...) Chvíle napjatého čekání (Brzochod promine): Je!!! ...zjišťuji po následném komplikovaném znovuvzkříšení z mrtvých svého celulárního přístroje... Noční můra z Elm Street v ženské podobě je zpět... :-))

 – Hádejte, kdo mi píše?... Netuší? Nikdo? Ani Dalmatin? Ani čerstvě příchozí Brzochod? Malá nápověda: kleknul mi při příjmu té zprávy mobil, Michal začal bezděčně naprázdno přežvykovat, ozval se mi žaludeční vřed, předchozí kapela ohlásila už další, v pořadí třetí "poslední" song a... "Radime, Ty někam zase odcházíš?!? (Brzochod zmizel za dveřmi s panáčkem, ač jsme právě teď na řadě s hraním...) Ano, Dalme, uhodl, navíc jako jediný, čili nevyhráváš nic... Správná odpověď je: Kristýnka "Apokalypsa, Disaster, Destruction, Nuclear Winter, Holé Neštěstí(oblečená)"... No, slyšte slyšte, cituji ze zbytků funkčního displaye svého zřejmě teď již bývalého GSM přístroje: přeje nám hodně štěstí(!!!) a prý jestli po koncertě dorazíme na pivko, jestli má na nás posečkati a nechat otevřenou hospodu (pracuje coby servírka – barmanka – možná poslední poznámka autora)...
 – Ne, Dalme, odměna Tě fakt nečeká žádná, ba právě naopak...
 – Mno, opak nečeká je čeká, opak žádná je veškerá, vím, ale viz. výše, do dalšího rozboru se raději pouštět nebudu, těš se... mimochodem: řídíš cestou zpět... :-))
 – Ne, Michale, Kristýnka Ti určitě nic k jídlu neschovala, to se NAPROSTO nemusíš bát, natož ani zbytečně těšit... :-))
 – Taky se sám sebe ptám, jak to dneska dopadne, deprese odhazuji v dáli... prý nějaká ochranná kouzla existují, ale experimentovat na stará kolena s voodoo či černou magií...?
 – Jistě že bojím, moc se bojím, vzpomeňte na Šenov... Nene, Brzochode, vždyť jsem toho přece až tolik neřek´, kam to zase jdeš? Tam musíš? No nic, tak pokračujme, on za náma určitě hnedle dorazí, jdeme zvučit... Jistě, Míšo, i Ty musíš!
 – ...hlavně VŠE MINIMÁLNĚ dvakrát překontrolovat a zkontrolovat překontrolované, protože Kristýna, prokrista, kristovanoho, hmmm, vždyť ono to je vlastně jedno... :-))

Zapojeno, nalazeno, nazvučeno, najezeno, deKristýanizováno, Brzochod je opět zpět... a jdeme na věc... Začínáme orchestrálkou, při které na nás Chrosťa významně pokukuje z přilehlé šatny (a dobře se baví) a po jejím dohrání už jedeme naplno všichni. Většina přítomných je na několik chvil lehce zaskočena (počítali jsme s tím), ale pak se spontánně rozdělují na dva tábory: Jedni by raději šli domů, popřípadě kamkoliv jinde, ale zaplatili vstupné, tudíž si za své těžce zdaněné zbytky vydělaných peněz chtějí užít maximum zábavy... Naproti tomu ti druzí by také asi raději šli domů, ale evidentně je naše produkce zaujala a zejména ti třetí si to nepokrytě užívají a paří jako... no dost hodně :-)). Sypeme do nich naši hudbu (plus naši pódiovou show) bez jakýchkoliv servítků, a ti první, druzí i třetí nás odměňují takovým ohlasem, že se i Brzochod skoro "dojal", což zase málem není až tak dobře... :-)), ale jeho pokusy opustit pódium špičatými rohy mé chuděry kytary úspěšně ofenzívně odrážím ("Ne, Brzochode, půjdeš, až dohrajeme, a to ještě možná!..."). Jedeme dále a Klub Chlív hřímá jako jeden muž (mužů tam bylo dost, to můžu směle říci) a cca třicetosm žen, babic, holek a slečen bez rozdílu pohlaví, vyznání, barvy vlasů, očí, zubů a oblečení: Nemesis, Nemesis!!!... Yop, mrkáme na sebe, většinu z nás to velmi těší a užíváme si to, :-)). Pod pódiem v prvních řadách dokonce i já(!) zaznamenávám (a to prý znamená, že pokud ausgereknecht i já, tak už i satelity KH-11, Tóna Hluchoněmec, agenti NSA, hladový Michal, analogová Cecilka z Hoštic a digitální Velký Bratr Echolon – neplést si se stupidním pořadem Velký Bratr na pobavení tupých mas) pařící kytaristku z jedné předešlé kapely a věřte mi, je se na co koukat :-)).

Dohráváme poslední tóny, loučíme se s Chlívem, bleskurychle balíme a raději ihned vše transportujeme do Barbuchy. Naloženo, pečlivě několikráte zkontrolováno (protože Kristýna) a vyrážíme směr zkušebna v sestavě: Dalmatin (řidič), já (duševní podpora řidiče, krotitel Michala a maskot) a Michal (hlasitá zoufalá živočišná hladová nepodpora kohokoliv plus čiré nenajezené zoufalství samo)... Brzochod zůstal na místě se svými kolegy z práce (a určitě i kvúli Brzochodovu Průvodci...) a Chrosťa s oteckem (skupina A) mají do republiky Karviná vlastní transport... Svištíme si to těch pár kiláků, Dalmatin si pod vousy bručí něco o "nevděčných nedochvilných", "zbytečné zátěži vozidla neoplývající řidičským průkazem skupiny B", "o "profesiónálních neřídících chrosťoidních členech skupiny A", "proč zrovna JÁ řídím" a taky "proč ten debil v té Octavii ftédéíčku před námi nejede rychleji" a "který mamlas programoval ty semafory, všude samá červená!!!" či "mohli by jste chvíli držet... mlčet?!? Oba?!?"... Já ho uklidňuji (s diskutabilním výsledkem) svým několikráte citovaným výrokem: "umění je holt řehole", za který mě Dalm lehce posílá tam, kde nikdo z Vás včetně mne určitě nemá a nikdy neměl chuť, ba ani potřebu býti... a supervýhodná last-minute destinace nejmenované renomované cestovky to určitě není... :-))

Buď jak buď, šťastně jsme dojeli, dokonce i Dalm to uznal (což už v našich kruzích něco znamená!). Před zkušebnou však bez výstrahy nastává tzv. mezní situace: Michal nechce jít se mnou a Dalmatinem na pokoncertní debrífingové pivo, a to ani když mu domlouváme, zprvu zejména verbálně. Používáme přesvědčivější a přesvědčivější argumenty (např. kovově masívní stojan na činel Crash z bicích značky Basix Custom), ale Michal si trvá na svém. Vyhrožujeme (převážně tresty, hladovkami a stojanem na hi-hat čili hajtku – dost těžký stojan). Michal(!) nedbá. Slibujeme (hlavně tresty a hladovky, kulku z pistole Makarov 9mm do týla... a mnohem větší hladovky a kulky z několika pistolí Makarov... do týla). Michal stále vzdoruje(sic!). Dalmatin zprudka kleje a já dosti hlasitě... nemám slov. Michal... téměř pláče a přísahá, že po následující zkoušce na pivo s námi na sto procent určitě ... asi taktéž nepůjde, prý má noční směnu, noční můru nebo tak něco... :-)). No nic, teď už nemáme slov oba (Dalm i já), máme práci. Chystáme se k vykládání aparátů a velmi těžkých části bicích (nejtěžší věci jsou vždy ty, které mi nepatří – to je léty nabytá zkušenost, kterou si fakt asi nechám patentovat) a v tom mi bez výstrahy malinko dost hodně fatálně hrábne v bedně (vzhledem k únavě a při pozdějším pohledu na hodinky mi dochází, že ve svému věku už na to mám možná asi určitě nárok) a za zděšených pohledů chudáka Dalmatina já chudák bloud vybízím služebně nejmladšího nechudáka Michala, ať si mým mobilem (Michal má mobily dva – s bateriemi vždy nabitými – ovšem pro jistotu vždy naprosto kredituprostými) brnkne odvážné vlastivědné výpravě "Karviná->Ostrava->Karviná", čili Chrostíkovi a jeho otci (skupině A), ať ho svezou na své pouti směr Karviná do jeho orlovského bydliště. Ano, a Michal bez jakéhokoliv váhání použil, zavolal, domluvil, udržel, využil, opustil, nenosil, nestěhoval, neúčastnil se, odjel, doma opulentně konzumoval a mikrovlnku opětovně čistil... A stalo se (mou vinou, přiznávám, jen mi nevímproč tak nějak zabylo – naposled – líto Michala, že mu do Orlové dalších několik hodin žádný spoj nejede) tím pádem to, že dva prokazatelně nejstarší (a relativně nejopotřebovanější – při koncertech i zkouškách to tak nevypadá, ale nechť) členové Nemesis jako samojediní (!), neboli úplně sami (!) odtahali cca třičtvrtě tuny Nemesisího vybavení z Barbuchy do výtahu a následně z výtahu na zkušebnu... Noo, to jsme si teda nezáviděli, o tom žádná :-)). S hektolitry potu dokonáno jest, funíme jako mírně přetížené parní lokomotivy legendární řady 486.0, v Chlívě (pořád se jedná o hudební klub) setrvavší Brzochod navíc posílá sms-ku, že se na debrífing sice dostaví, ovšem s "mírným" spožděním (jeho přezdívce vlastním), takže se s Dalmatinem ubíráme zaparkovati Barbuchu a pokračovat do blízké debrífingové nonstop hospůdky. (Kristýnce jsem v mezidobí cesty z Chlíva na zkušebnu napsal sms-ku, že nedorazíme, protože jsme jednak dost utahaní, jednak nejsme kompletní, jednak je už opravdu skoro 24:00 hodin a protože nás celkem ještě pořád baví život a kratochvíle z něho plynoucí... pochopila, zasmála, neplakala, nezanevřela, hodná :-)).

Na výše avízovaný debrífing se Brzochod opravdu po cca hodině a dvacetiosmi minutách odchylky od nahlášeného času příchodu bezpečně fyzicky dostavil (my, co ho známe, jsme naprosto nebyli překvapeni, ba právě naopak :-))(viz. výše a výše) a Vy, co ho buď znáte, nebo jste nedejbože četli některé předchozí deníčky (je jich jen 61 online), určitě chápete, ne naopak)... :-))

No a to je asi tak vše, co jsem Vám chtěl říci... o dopředu neplánovaných koncertních akcích, členech kapely, návštěvách sjůprhypermegamárketů, krocení divé a ještě divější zvířeny, cestování dlouhého, středního i krátkého doletu, "Brzochodově Průvodci Po Toaletách Hudebních Klubů", teoretické a aplikované subordinaci v kapele, tělesných i spirituálních "potřebách", všeobecném politickém zeměpisu, bezcharakterech i charakterech, pohledech na stávající a budoucí situaci na Zemi i v EU, kamarádství, hraní, Vás, dokumentech typu: "Uloupené Kosovo" – přísně demokraticky cenzurou zakázáno – vřele doporučuji shlédnout, ledacos je možno pochopit, "9-11 In Plane Site", "Zeitgeist", "Loose Change 2nd Edition", "Krtek a kalhotky" a ...deníčcích z koncertů kapely Nemesis... :-))

 

---

6.07.2008

23.4.2008:Czeladź (POL), Excalibur Music Club - Deníčky 2008: Deníček č.61

Kapely: Nemesis...

Autor: Luky (po té, co četla můj poslední deníček Kristýnka jsem rád, že nejen ještě vůbec můžu cokoliv někomu někde psát, ale hlavně že mám čím, jak a na čem... :-))
Korekce a doplňování faktů: Dalmatin (také zatím zdráv... a rád)

Taková běžná předkoncertní... brífing :-))
(která téměř plynule proběhl v průběhu nakládky aparátů a dalších našich "žďorbů", během mnoha kilometrů nezapomenutelné jízdy tam i zpět včetně koncertu samotného...)

Luky: "No nazdar!!!... Koncert ve středu (což je téměř na den a na chlup přesně uprostřed vzorového pracovního týdne typově běžného českého občana pracujícího nejen ve státním aparátu), ano, jistě, je sice v nám zaslíbeném Polsku, ale přece jen ve středu, oni snad i ti Poláci taky někdy semo tamo chodí možná do práce, ne?!? Myslíš, že v Czeladźi na nás přijdou? Navíc ausgereknecht zrovna ve středu?!?" ... (ptám se Dalmatina, který naše vystoupení coby jediné kapely večera v czeladźdkém klubu Excalibur jako manager Nemesis přidal do našeho koncertního kalendáře).
Dalm: "Jo, nazdar!!!" (zazněla velmi stručná, mým uchám, uchimoum, ušimám, ušoum, sluchoumům, uchoumům, možná i uším lahodící odpověď...) "Ono je to asi tak, poslouchejte všichni, hlavně Michal: koncerty tam mají VŽDY jen ve STŘEDY, což tak nějak asi určitě znamená, že v pátky ani v soboty nee, čtvrtky, úterky, neděle či pondělky nevyjímaje, navíc dvě kapely před námi na vystoupení nedojely, takže to bude buď totální propadák, nebo bude naopak tak nabito, že se z toho i Brzochod... projeví, Ty nevyléčitelný pesimistický optimisto! :-))"... ("uklidnil" mne – a asi i nejen mne a mé ego – "Hafík Dalmoš Zářící Pesimistický Realista – Navigátorista").
Brzochod: (kterého se nikdo ani náhodou na nic neptal): "Ano, to máš pravdu, já už zase musím... však víte..." (mumlavě mizí tam, kde my všichni ostatní chodíme jen někdy, zatímco on opravdu jen občas chodí otamtud... pochvíli zase zpět :-))
Luky: "No jak myslíš Dalme, ale vzpomeň si – pokud to půjde – že na našem předešlém koncertě byla Kristýna "Totální Apokalypsa Neřízená Mezikontinentální Multidestruktivní", z Boží Vůle "Kazisvět První, Hlava Blýskavými Flitry Pomazaná, možná i Rozmazaná", jsi si opravdu jistý, že to na naší další tvorbě, jsoucnosti, povoláních, daňových přiznáních, vývoji našich bývalých, nynějších i budoucích dětí, našich bývalých, nynějších i budoucích manželek, bývalých, nynějších i budoucích přítelkyň i dalším příštím koncertování nezanechá naprosto nižádné následky?!?"
Dalm: "Mno jo, pravdu díš... Kristýna!!! Hmmm... To všechno, co jsi teď říkal, nad tím se určitě musíme zamyslet... my dva, ale snad bude vše v poho, protože Czeladź je více než stopadesát kilometrů vzálen od jejího "akčního destruktivního dosahu", olověné štíty si koupíme na nejbližší benzínce, navíc hrajeme v úplně jiné republice, to by v tom byl... :-))
Luky: "Kristýna!!!!!! Pozor, podle jejích dokumentovatelných technických specifikací, návodů pro uživatele, technického průkazu, emisního protokolu, "rodného" a záručního listu má dosah i několik set světelných pětiletek včetně!!!... Velká škoda, že ji nevyrobili například v Číně, Malajsii nebo na Thaiwanu, to by přestala fungovat necelé dva dny po uplynutí záruční doby, v jejím případě jen s takovým malým lokálním jaderným výbuchem... :-))"
Dalm: "Tak to se máme buď nač těšit, nebo se opravdu máme nač těšit, vyber si... :-))" (Já jsem si vybral, leč Dalm má naštěstí zlomyslnou náladu a v hlase i tón prorockého tušení, to on tak někdy vždycky, když na to příjde, rád dělá... :-))
Luky: "Snad máš – ostatně téměř jako vždy – zase pravdu, ale pojedeme radši fakt velmi opatrně, zejména po pravé části zbytků parodie na vozovky, nezastavíme ani žádné stopařce (i kdyby byla v mokrých bikinách), ani stopaři (i kdyby měl triko Nemesis, nedejbože mokré či námi podepsané) a stopářatům už vůbec ne (i kdyby měly sežvýkány, rozlámány či spolknuty dvě až tři naše CD-čka). Jo, Chrosťa vzal projistotu svou vlastní GPS-ku, takže by možná mělo odpadnout i jakékoliv, samozřejmě pouze jen velmi hypotetické bloudění, protože VŠICHNI a rádi VÍME, že jsi navigátor par excelance, že jo, kluci?!?"
Všichni: "...jistě..., ...ano ano..., ...co by jsme si bez něj..., ...úplně nejlepší..., ...vždycky jsme dojeli..., ...mám STRAŠNÝ hlad, nemá někdo alespoň kousek..., ...Ty taky drž..., ...on s takovou bravurní elegancí používá Euroatlas..., ...ještě si raději odskočím..., ...ty elegantně objeté objížďky..., neustále stále máme brífing, ...zkratky kratší než... jakékoliv možné zkratky..., ...bezchybná spolupráce s řidičem, ...vůbec nemáte vztah k jídlu..., ...vždy milý úsměv..., ...ty krásně křupavé rohlíky..., ...vemte si třeba takovou cestu do Kotorźa Malego..., ...o tom žádná..., ...omylem adresovaná pochvala..., ...jednou za deset let se trefil..., ...GPS-ku, nebojte se..., toaletní papír je důležitý..., vzpomeňte na Itálii..., ... tak nějak to více méně ustál... ty objíždky minule..." atd... :-))
Dalm: "...TAKŽE: máte VŠICHNI VŠECHNO? Jo? Jste si FAKT určitě jistí? I Michal?!? SPECIÁLNĚ MICHAL?!?!? ...Ne, Míšo, určitě nemyslím jakékoliv poživatiny, či Tvé zásoby žr...jídla. Já jen, že tam hrajeme sami, takže půjčit si od někoho jakoukoliv chybějící část aparátů nebo bicích je otázka čistě akademická a... NE, jídlo zkrátka NE!!! ...no jak myslíte, Luky jeď... Jo, jedeš sice moc pěkně, ale lepší to bude zpět a doprava, protože Polsko je jen a pouze přesně tím opačným směrem, než momentálně s Tebou za volantem míříme, co myslíš?"
Luky: "Nemyslím, to bych si nedovolil... otáčím..."
Chrosťa (instalující GPS-ku na palubní desku Barbuchy): "Kluci, když jsem ještě jezdil s kamiónem, tak mě VŽDYCKY dovedla skoro přesně na to místo, kam jsem většinou chtěl, ona zkrátka umí, to uvidíte... že jo?..." (Láskyplně hladí GPS-ku po ovládacích čudlíkách, ta extaticky vrtí přívodním koncem adaptéru a může na něm display nechat... :-))
GPS-ka (příjemným ženským hlasem): "Dvěstě metrů rovně a pak doprava..." (a laškovně mi to velmi veselými barvičkami názorně zobrazuje)
Chrosťa: "Vidíte? Už na to jde! Holka moje zlatá, chytrá, budeme tam cobydup..."
Dalm (zádumčivě, nebojím se říci: i prorocky): "Hmmmmm...?!?
Luky: "A jéje, Dalme, nemaluj prosím nikoho na zeď, zejména ne čerty...." (začínám tušit...)
Dalm: "Hmmmmmm!!!"
Michal: "No já bych k tomu chtěl konečně taky něco říci. Já už mám zase opravdu dost velký...
GPS-ka: "Dvěstě metrů rovně a pak doprava..." (znovu barvičky)
Luky: "...vidíš, Míšo, ještě že jsi mi to připomněl. To jsem Ti chtěl říci: Ty nejsi brífingový typ. Takže když my máme brífing, Ty mlč, jo?! :-))
Michal: "Co s tím furt máte?!? To je dneska už poosmé!!! Jaký že jsem to typ?"
Dalm: "...stále máme brífing..."
Luky: "Zkrátka jsi zase neposlouchal to CD od Cimrmanů s názvem "Afrika", které jsem Ti půjčil (a kde to máš nejen Ty dost jasně vysvětleno, já osobně si myslím, že konkrétně tuto citovanou pasáž napsali cimrmani přesně na míru Tobě a jiným podobným) a o kterém se domnívám, že jsi ho buď předčasně skonzumoval, nebo jako obvykle po zkoušce zapomněl i s mobilem, MP3 přehrávačem a jinými věcmi na zkušebně..."
Michal: "Aha, tak to asi znamená, že mám jenom držet..."
Dalm (v pozadí): "...stále..........................máme...................."
Michal: "Jojo, už mlčím... A to cedlo si FAKT raději poslechnu, protože vám někdy vždycky furt nerozumím!!!"
Dalm (v pozadí): "............brífing..."
GPS-ka: "Pětsetpadesát metrů rovně a pak doprava..."
Dalm: "Mno, nechci tady slečně gépéesové do jejího řemesla až tak kecat, to určitě ne, ale po třista metrech doleva a po NOVÉ dálnici je to kratší a rozhodně o dost rychlejší, to jen tak, pro přesnost...
GPS-ka: "Pětset metrů rovně a pak doprava..."

(Já po třista metrech odbočuji doleva na NOVOU dálnici, GPS-ce se to však vůbec nelíbí a Dalm se na ni i na nás vyzývavě... ksichtí)

Chrosťa: "Ale ta dálnice je fungl nová a ona ji chuděra asi ještě nezná, viď?" (obrací se Chrosťa na GPS-ku, která s ním – zřejmě uražena – zatvrzele nekomunikuje, jen mi řidiči blahosklonně verbálně i vizuálně signalizuje chvílemi jízdu po poli, chvílemi jízdu lesem a před projetím neznámého brodu mne hlasitě vyzývá k otočení se do protisměru a hurá kukuřicí zpátky, my si to však pořád svištíme po zatím neporušeném fungl novém, překvapivě nezpoplatnělém kusu asfaltu :-)))
Dalm: "Takže zkusme se řídit mými povely, protože já před cestou narozdíl tady od slečny upgradoval... nejen mapy, ale i objíždky a katastrofické scénáře... A který chlap si nechá kecat do řízení od baby (což je moravskoslezské, zároveń lichotivé i pejorativní označení jakékoliv ženy či dívky), to u mně přinejmenším snad ani není chlap :-)))"
Chrosťa: "Grrrr!!! (v karvinštině: xxxxx xxxx xx xxxx xxxxxxx!!! – nepřeložitelné a zároveň pro jistotu i cenzurováno... :-))"
GPS-ka: "Otočte se do protisměru..."

........
(...po cca hodině a půl jízdy a neustálých půtek mezi Dalmem a GPS-kou, které chvílemi opravdu hrozily přerůst v regulérní rvačku – sázky mezi naší posádkou gradovaly až do výše devatenáctcelýchsedm ku jedné ve prospěch GPS-ky (byla přece jen o třicettři let mladší než postarší Dalmatin), protože slečna dí doleva, Dalmatin už jen tak z trucu doprava, já z toho všeho zmatku jedu buď rovně, nebo vůbec, dle mapy se blížíme, dle elektronické paní nám to bude trvat déle a déle, samozřejmě že proto, neboť bychom podle ní měli polovinu cesty jet na zpátečku, po poli, lesem či v protisměru :-))
Jo, a ještě musím zmínit důrazně mi (Michalem) připomenutou situaci: ukazuji Michalovi místo, kde mají dle mého skromného názoru nejlepší hot-dogy v Polsku, jejichž kvalitu, kvantitu a jemné chuťové nuance mu velmi plasticky popisuji A NEZASTAVUJI!!! (což byla Michalova velká osobní tragédie a zároveň první připomínka k prvopisu tohoto deníčku :-))
........

Dalm: "Jeď rovně. Ano Ty, Luky!"
GPS-ka: "Otočte se do protisměru..."
Dalm: "JEĎ ROVNĚ, KUA DRÁT!!!" (takovému druhu ostré... prosby, to snad uznáte, se přece jen tak nějak nedá bez následků odolat :-))
Chrosťa (vítězoslavně): "Už to mám, no jo, ona je, chudinka malá, ještě pořád nastavena na kamióňácké ježdění, vyhýbá se cestám, kam kamión nemůže nebo nesmí, moment, já ji restartuju a přeprogramuju a je po problémech... Tak a je to..."
GPS-ka: "Otočte se do protisměru..."
Dalm: ":-))"

........
(cesta ubíhala s mnoha a mnoha restarty a přeprogramováními a vztah mezi slečnou Gé a navigátorem Dé mezitím uvázl na bodu mrazu... dusíku En, i když slečna chvílemi Dalmatina opětovně laškovně vyzývala, aby se otočil do protisměru a pokračoval dále (myslím, že jí trošku dost hodně coby konkurence vadil a tak ho chtěla šupem poslat domů, nebo zkrátka jinam... nedal se :-))
.........

...po cirka padesáti dalších perných kilometrech...:

GPS-ka: "Po stopadesáti metrech odbočte vpravo a po sedmistech metrech se otočte do protisměru..."
Dalm: "Grrrr, TY JEĎ ROVNĚ A TY – RADĚJI RESTARTUJ!!!"
Chrosťa: "Vžyť jsem ji restartoval..."
Luky: "Zkus klíč na povolování matic kol..."
Michal: "Kluci, jedeme vůbec správně?"
Dalm: "Ty raději spi nebo jez, navíc: stále máme brífing!!!!"
Brzochod: "Když on chudák už zase nemá co, co budeme dělat?"
GPS-ka: "Otočte se do protisměru..."
Michal: "Haúúúúúúúáááááúúúúááááááá!!!"
Luky: "Mohli by jste někdo – PROSÍM – něčím restartovat Michala?!?"
Brzochod: "Můžeme na chvíli zastavit, potřeboval bych se nutně... tak trochu restartovat, na přeprogramování až tak netrvám?"
Dalm: "Uhodl!!!... NE!!!"
Brzochod & Michal(sborově synchronizovaně): "Haúúúúúúúáááááúúúúááááááá!!!"
GPS-ka: "Po třista metrech odbočte doprava."
Luky: "Áno, madam, jak je ctěná libost..."
Dalm (koutkem oka mrknuvší na mapu): "Tak to jsem teda fakt zvědav..."
GPS-ka: "Jeďte 2,6 kilometru rovně a pak se otočte do protisměru."
Dalm: "Nooo, 2,6 kilometru tam plus 2,6 kilometru zpět, to je poctivých 5,2. K tomu těch dalších předchozích cca sedmdesát zbytečných... Tu dámu určitě programovali chlapíci z OPEC*, aby zvedala spotřebu benzínu a nafty, LPG nevyjímaje... .-))"
Luky: "Navrhuji zápis do palubního deníku přibližně v tomto znění:

Místo: (přibližný odhad): Osmý až jedenáctý hvězdný kvadrant; za Alfou Centauri mírně vpravo; Mléčná dráha; Solární systém; planeta Země; Evropský kontinent; Polsko; 87-mý kilometr cesty Ostrava – Czeladź; 367,52 metrů od benzínky Shell; 63,27 centimetrů vlevo od sedadla navigátora...
Hvězdný čas: 23.4.2008, 16:49:03:21...
Text: Nejen Zoufalec Michal (který už notnou chvíli – cca 8 minut na nic nereaguje, takže asi buď umřel hlady nebo steskem po jídle, v lepším případě jenom ochrnul a oněměl), ale i slečna Gé není brífingový typ se všemi důsledky tohoto zjištění... :-))
...konec návrhu zápisu..."

Dalm: "Ty taky... raději jeď!!!"
Michal: "Už tam budeme?!?"
GPS-ka: "Sedmset metrů rovně a pak se otočte do protisměru."
Michal: "...asi ne..."

V tomto místě nemohu neuvést (což vlastně znamená: V tomto místě mohu uvést... čestina je stejně nádherný jazyk...) úryvek mé elektronické konverzace s Dalmatinem, kterýžto připomínkoval můj prazákladní prvopis tohoto deníčku:

10.6.2008 23:17:04 Dalmatin: a pamatuješ si na ceduli "Gliwice" doleva i doprava, kde měla slečna jen jednu cestu a tam jsem tehdy zazmatkoval?
10.6.2008 23:17:14 Luky: Nee, já jsem asi určitě spal nebo tak něco... Moment, Ty... a ZMATKOVAL?!?:-))
10.6.2008 23:18:09 Dalmatin: No to rozcestí, kde jsme jeli doprava na véčku, kdy slečna žádné Vé neviděla...
10.6.2008 23:18:41 Luky: Ufff, tak to bude deníčcek na celou knihu... :-)))
10.6.2008 23:20:09 Dalmatin: No, to bylo to místo, kde byly "Gliwice" vlevo i vpravo, a protože neupozorňovala, já jsem byl ukolébán (to byla patrně její nová taktika, jak mne zdiskreditovat) a Ty ses zoufale ptal kamže to máš jet...:o))))
10.6.2008 23:25:54 Dalmatin: A tam jsme kvůli ní jeli doprava do té dědiny, kde se géslečna začla smát pod displayem a já chtěl pokračovat a vy jste se chtěli vrátit na původní cestu, od té chvíle jsem byl zádumčivý a smál jsem se pod displayem prozměnu já :o))))
10.6.2008 23:28:01 Luky: Víš, že máš dokonce možná i pravdu? :-)))
10.6.2008 23:28:11 Dalmatin: Vím... Vždycky :o)))

To se to píše, co? :-))) No nic, pokročmež a vůkol pozorujmež... Přece jen jsme navzdory GPS-ce i trucujícímu Dalmatinovi dojeli do Czeladźe (sice úplně z opačné strany a s dvojnásobkem ujetých kilometrů, ale například já jsem se po celou dobu celkem dobře bavil) a motáme se dolů nahoru a tam i zpět centrem, hledajíce kýžený klub Excalibur... (Mimochodem: cesta do Czeladźe – cca 120 km – se slečnou Gé, která neustále bojovala s Dalmem i sama se sebou je nakonec delší než naše minulá cesta do Warszawy – cca 300 km, a to následně pokazilo dobrou náladu hlavně těm z nás, kteří za tvrdé české koruny nalévali už navždy cizím kapitálem importovanou naftu do nádrže chudáka Barbuchy, což jsem opravdu neocenil...) :-))

Luky: "Tuší někdo, kudy teď? Například mne coby řidiče by to dost eminentně zajímalo..."
Dalm: "Proč se díváš na mně?!? Slečny "Gé" se otázej, ta prý ví všechno včetně výsledků příštích voleb, obvodu hrudníku Pamely Anderson, výše schodku letošního státního rozpočtu, hodnot eurokvót na biopaliva, výsledků budoucích utkání českého národního fotbalového týmu na Euro 2008, aktuálních kurzů světových měn i tajná místa pobytu lajďáka alkajďáka Usámy "recycle" Bin Ládina, která chudáci Američani už více než sedm let před světem více méně úspěšně "tají"..."
Luky: "Tak to jo, taky že se jí bez skrupulí zeptám, neboj se... Koukej, respektive poslouchej, už na to jdu... Ehm, hele, slečno, nezlobte se, nechci Vás až tak moc obtěžovat, vím, že máte sama se sebou a tady s Dalmem opravdu dost práce a starostí, ale mohla by jste mi jen tak mimochodem alespoň přibližně lehce naznačit, kudy tudy do klubu Excalibur, strašně rád bych tam (a asi i nejen já) už konečně dojel, můžete mi v mém snažení KURVA DRÁT trošínku pomoci, pěkně prosím?!?"
Chrosťa: "Nedělejte si z ní Vy dva srandu, ona to určitě ví, že jo? ...Poslouchejte a styďte se!!!"
GPS-ka: "Stopadesát metrů rovně a pak doprava"
Chrosťa: "Ví to!!! Co jsem říkal?!?
Luky: "Nerad ruším nastálou optimistickou atmosféru, ale coby řidič musím přece jen něco malinko podotknout... Slečno, vždyť to je slepá ulice končící po padesáti metrech masívním kamenným gotickým kostelem, který tady už určitě nějaké to století pevně stojí, jste si fakt jistá?!?"
GPS-ka: "Stopadesát metrů rovně a pak doprava."
Luky: "Hmmm, a pohádku o dvou až třech neposlušných kůzlátkách (neznám přesně ty pro české zemědělce a chovatele likvidační eurokvóty na chov domácího jatečného zvířectva), která chtěl sníst zákonem chráněný vlk, náhodou neumíš?!?"
GPS-ka: "Stopadesát metrů rovně a pak doprava!!!" (neumí a asi se naštvala, usuzuji... :-))
Dalm: "No tak ji poslechni, třeba tím kostelem skrz naskrz projedeš, jen dej bacha, ať při tom nesejmeš faráře, náraz středně těžkého těla by Ti mohl nenávratně poškodit nárazník, kapotu, možná i světlomety, to by stálo balík a ministrantům by jsi tím nechtě "marginalizoval" velmi zkušeného mentora jejich sexuální výchovy... :-))"
Luky: "Tak to sice velmi rád, ale raději to zkusím už popáté dookola objet, protože náhradní díly jsou fakt drahé, třeba budu mít štěstí?... Ne, Míšo, určitě jsi neslyšel správně, říkal jsem objet, ne oběd!!! :-))"
Dalm: "Nebudeš mít štěstí, ale nevadí, JÁ OSOBNĚ si vystoupím a buď se doptám, nebo společně se svými brilantními navigátorskými schopnostmi rovnou naleznu!!!"
Michal: "Uff, už je pryč... Takže teď FAKT smrtelně vážně, konec srandy, jde o život!!! Zejména o můj: nemáte někdo rohlík?!? ... Luky? Ne? Chrosťo? Brzochode? Určitě ne? Ani alespoň dvacet housek?!? ...třeba s půlkilem nějakého libového masa?!?"... Opravdu ne?!? ... Jste zlí, takhle ubíjet a traumatizovat mladý talent...!!!
Luky: "Ani ne, ale bacha, pozor!!!, Dalm se vrací a dle jeho výrazu usuzuji, že už – ostatně jako vždy – zase ví a asi i sdělí, a Ty se z toho určitě nenajíš..."
Dalm: "Vím, jistěže vím a určitě i sdělím... Slyšte, slyšte: Klub Excalibur je cca padesát metrů vpravo od toho kostela s tím přejetým farářem a nešťastnými ministranty, Luky couvej, budu Ti ukazovat, jeď za mnou..."
Luky: "Rád, ale dokud si ten mladý, velmi hladový a hlučný talent nevystoupí, odmítám nejen couvat, ale i jet teď kamkoliv vpřed! :-))
Dalm: (navigující, ve zpětných zrcátkách s obtížemi odezírám jeho náročné krokové, pohybové a obličejově-mimické variace): "Trošičku vlevo, ano, ano, teď to srovnej, Michale, Ty si VYSTUP a jdi třeba... se podívat do toho klubu... Hodný... Luky, můžeš pokračovat, bacha!!!! Mno, nevadí, oni si ten obrubník určitě nějak opraví, ten keř přesadí a Brzochodovi se ta noha časem zahojí, hlavně že Barbucha je okay... Vpravo, VPRAVO!, kousek doleva, STOP!!! To znamená, že máš zastavit!!! ...Tady!!! Ano, teď!!! No nic, už to tak nechej, metr sem, dva metry tam, až si všichni všimnete těch schodů, po kterých ty naše aparáty a bicí budete nosit, navíc směrem nahoru, tak vás ten potutelný smích určitě přejde, já si jdu pokecat s majitelem Excaliburu... Tak ať se Vám daří... :-))"

Smích nás přešel, ale jen na chvíli. Excalibur je malinký, velmi sympatický klub s kapacitou cca 30-ti lidí v hlavní místnosti s barem, určené pro vystupování kapel při nevyhovujícím počasí a dalších asi 20-ti ve vedlejší. Za klubem se nachází něco jako letní otevřená terasa s polozastřešeným pódiem s místy pro něco kolem plus mínus stovky návštěvníků, kde se hraje při vyhovujícím počasí. Vynášíme po již dříve zmíněných schodech (kterých je sice jen cca 20, ale za to asi s 87,5 % stoupáním) za pomoci ochotných fans naše aparáty a části bicích na místo dění, vše zapojujeme a ustavujeme a ti z nás, kteří budou řídit Barbuchu cestou zpět domů si místní pivko nedávají, což Brzochodovi nezávidíme :-)). Všichni ostatní si ho užívají. Majitel klubu nám poskytuje na baru otevřený účet a lidi přibývá a přibývá, začínáme se opravdu těšit na chvíle příští. Pozvolna máme všichni vše narychtováno (jsme jediná kapela večera, takže si pomalejší tempo příprav opravdu vyjímečně můžeme dovolit) a chystáme se začít. Jsme však vyzváni, ať ještě chvíli počkáme, že ještě příjdou další lidi (což se posléze neustále dělo), čemuž ochotně vyhovujeme a následující čas trávíme tím, že střídavě kecáme s přítomnými, s majitelem klubu a v mezičase se věnujeme opětovné kontrole našich hejblat. Jen tak pro zajímavost: v hlavní místnosti, kde máme hrát, se nachází (z pohledu posluchačů) vlevo u stěny zaparkovaný historický motocykl, za kterým je v obřím květináči zaparkovaný nějaký strom. Dalm logicky usuzuje, že za touto hradbou bude před pařícími bezpečně zaparkovaný jeho multiefektový ovládací pedál. Přepočítal se... (Asi pět polských headbangerů mu na něj v průběhu našeho setu buď upadlo, nebo "jen šláplo" a tím pádem Dalm v průběhu našeho koncertu naprosto neočekávaně měnil nejen zvuky, ale chvílemi i barvy... :-))

Další lidi dorazili, atmosféra houstne a my jdeme na to. Poláci opět a zase a znovu a dle očekávání a jako vždy nezklamali. Klub postrádá pódium, hrajeme ve stejné úrovni s lidma a ti paří, skáčou, vbíhají mezi nás, napodobují nás a naší show, dokonce i za Michalem za bicí zavítali a užívají si to. My velmi rádi využíváme možnosti si s fans zapařit tak říkajíc tělo na tělo a z očí do očí (Dalmatin si samozřejmě při pokoncertním debrífingu neodpustil zlovolnou poznámku na mou adresu, která se týkala mé výšky, respektive nedostaku mé výšky a tím pádem mého předchozího výroku: "z očí do očí"... viz např. deníček z koncertu v Katowicích – Chorzówě ze 14.10. roku 2006 n.l., zejména Dalmatinem komentovaná pasáž, kde líčím svou nechtěnou srážku s polským fanouškem, kterou jsem celkem dost "odstonal"), oni se však v rámci možností snaží nás nikterak neomezovat, ale zároveň vytvořit něco jako pekelnou kolektívní pařbu... Klub je opravdu přeplněn, atmosféra více než skvělá. Před naším nejpomalejším songem s názvem "Equilibrium" Chrosťa oznamuje, že ho (ten song, Chrosťu nee) věnujeme všem přítomným příslušnicím něžného pohlaví. Mužská část přítomných na to spontánně reagovala tím, že veškeré to zbývající ženské osazenstvo (cca 30 – 33 % přítomných) bez skrupulí vytlačila do prvních řad, ať si to užijí. To se nám to teda hrálo, ty holky, slečny a baby pařily jako o život!!! Paráda, ale pomalu jsme se blížili ke konci našeho playlistu a mínili ukončit náš koncert. Poláci i Polky však byli jiného názoru a hlasitě se dožadují přídavků. Velmi rádi přidáváme další naše songy (postupně i pár fungl nových, které hrajeme v instrumentální verzi, protože ještě zatím nejsou otextovány), zařazujeme dokonce některé, které jsme již dnes hráli. Definitivně poslední tóny (hrajeme dvě hodiny v jednom zátahu), už jednak nemáme bez dalšího opakování se co dalšího nabídnout a jednak jsme úplně vyšťávení. Odkládáme nástroje, mikrofóny a paličky a děkujeme všem s jasnou vizí: Koncert byl opravdu super, jsme totálně utahaní (ale maximálně spokojení), dvě tři pokoncertní pivka a tradááá domů...

No, vize jsou sice hezká věc, ale jak pravil klasik: "Situace na frontě se mění každým okamžikem" ...a taky že jo :-)).

Velmi spokojený majitel klubu společně s nadšenými fanoušky před ty z nás, kteří jsme mírumilovně popíjeli druhé až třetí polské pivko (které už tak má samo o sobě vyšší obsah alkoholu než ty naše) společně postavili štamprle a na baru se objevila čirá lihovina, která velmi zkušenému Dalmatinovi velmi vzdáleně připomínala naši višňovku (ovšem s nějakými těmi procenty navíc), mi zase "Supercloumáka" z filmu "Limonádový Joe aneb koňská opera", Chrosťa po ochutnání jen zachroptěl: "Ty vole...!!!", Michalovi se nezdála vhodná k jídlu (asi v ní bylo málo masa) a Brzochod se raději vůbec neúčastnil, protože řídil cestou zpět. Fans si chtějí s námi připít, což by nebylo až tak drastické, ale bohužel každý z nich včetně majitele klubu s každým z nás tří neřidičů a nemichalů (rozuměj: Dalmatin, Chrosťa a já) osobně, což znamenalo vždy striktně nově doplněné štamprlíky... Po časově nedefinovatelné "chvíli" vnímám už jen dost útržkovitě debatu Dalmatina s majitelem Excaliburu o vystoupení Nemesis na chystaném festu a narozeninách klubu a pak se v mé paměti rozhostilo milosrdné prázdno (byl jsem po šichtě, celou cestu tam jsem řídil s Dalmem a Gé-slečnou na palubě a pak tenhle ďábelský koncert, to by porazilo i vola). Bez mučení přiznávám, že mé další vzpomínky jsou dále zredukovány už jen na pár dalších, poměrně dosti rozmazaných záblesků z cesty zpět, jasně si vzpomínám teprve až na vykládání aparátů a bicích na zkušebně plus část pokoncertního debrífingu v jedné nejmenované non-stop restauraci... :-)).

Po jedné z následujících zkoušek se kluků opatrně vyptávám, cože bych to měl vlastně napsat o pro mne chybějícím časovém období z té anabáze. Jejich připomínky si pohotově, sice celkem dost heslovitě, ale přece jen skoro všechny poznamenávám a ukládám v notebooku do .txt souboru a zamýšlím je zapracovat do deníčku, ale po jejich přečtení v klidu doma u compu zjišťuji, že nemám jinou možnost, než je tady doslovně uvést bez jakékoliv mé další úpravy, protože to bych si pak už opravdu vysloveně vymýšlel...

Tady jsou, zkopírovány z .txt souboru, doplněny pouze o interpunkci a lehkou korekci, zejména překlepů:

 – Brzochod(!), vida vzniklou situaci sbalil a chystal se odtahat sám (!) do Barbuchy celý náš aparát, před cca 20-ti schodama s 87,5 % klesáním se nad ním naštěstí jediný provozuschopný Michal slitoval a pomohl mu...

 – Chrosťa po pár dnech zjistil, že zapomněl v Excaliburu jedinou věc, kterou tam (kromě sebe) přivezl: svůj mikrofón SHURE SM58 (višňovky)...

 – Michal měl velmi dobrou maxipizzu pro pět hladových lidí sám (kterou pro celý pětičlenný Nemesis nechal taxíkem dovézt majitel klubu)...

 – Řidič Brzochod měl několik desítek káv pro jednoho sám, plus nějaké ty piva "bezalkoholowe" (višňovky nee)...

 – Dalm cestou zpět po cca hodině rozepří naposledy od srdce vynadal slečne Gé a zahájil protestní spánek (višňovky)...

 – Michal si kromě hot-dogu (který díky mě neměl – absolutní životní trauma) a pizzy (kterou velmi důkladně měl – takové malé Vánoce) nevzpomíná vůbec na nic... :-)), a ještě to sám a rád uznává (druhá a prý poslední jeho připomínka)...

 – Dalm za jízdy v zatáčkách hlasitě razítkuje hlavou okno (višňovky)...

 – Luky cestou umírá (višňovky)...

 – Michal má pro nás naprosto fatální překvapivou novinu: má hlad, i když je horko:-)) (třetí a prý definitivně poslední jeho připomínka k deníčku)...

 – Shrnutí: Super koncert...

..............................................................................................................................................................................................

*OPEC:
Originální název: Organization of Petroleum Exporting Countries**.
Český název: Sdružení států vyvážející ropu.
Datum vzniku: 1960.
Sídlo: Vídeň. Počet členů: 11.
Typ integrace: ekonomická.
Popis: OPEC: mezinárodní organizace založená v roce 1960 v Bagdádu, se sídlem ve Vídni. Hlavním cílem je koordinace ropné politiky, zejm. stanovení exportních cen ropy a koncesních poplatků ropných společností, koordinace těžebních plánů a produkčních kvót, finanční pomoc poskytovaná rozvojovým zemím. Ekonomický vliv OPEC v 80. letech značně poklesl, především v důsledku vnitřních rozporů a zvýšení nabídky ropy ze států mimo OPEC. V současnosti OPEC zejména stanovuje maximální množství těžby a silně ovlivňuje světové ceny ropy. Také Organizace arabských zemí vyvážejících ropu (anglicky Organization of Arab Petroleum Exporting Countries, OAPEC – mezinárodní regionální komoditní sdružení založené v roce 1968). Členy jsou Alžírsko, Bahrajn, Egypt, Irák, Katar, Kuvajt, Libye, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Sýrie. Organizace usiluje o ochranu zájmů členských zemí při vývozu ropy, o koordinaci obchodní politiky, o výměnu informací a o společné projekty v oblasti těžby, přepravy a zpracování ropy.) Členové (rok přijetí): Alžírsko 1969, Indonésie 1962, Irák, Írán, Katar, Kuvajt, Libye 1962, Nigérie 1971, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Venezuela.
Zdroj: ZEMĚPIS.COM

** Poznámka autora: OPEC, OSA, a další podobné, obzvláště vypečené subjekty v kuloárech souhrně nazývám univerzální společnou zkratkou SMPMPNÚVNL (Sdružení Megazmrdů Pro Maximální Profit Na Úkor Všech Normálních Lidí...), k čemuž asi netřeba ničehož nic dodávati :-)).

 

---

11.06.2008

19.4.2008:Masters Of Metal Mini Fest, Šenov, Sál Restaurace U Šodků - Deníčky 2008: Deníček č.60

Kapely: Nemesis, OLD, Witch Hammer, Elementa, Demorior, Pátek XIII....

Autor: Luky (zase sám... a asi i dost rád, slyšte, slyšte :-)) ... respektive: čtěte, čtěte, komentujte, plačte, jezte, bavte se... :-))

Jen tak mimochodem slovo na úvod:

(Veškeré podobnosti jakýchkoliv zde vystupujících parodií "postav" s těmi nedejbože reálnými jsou cíleně velmi jmenovitě skutečné a adresné, a pokud mne kterákoliv, byť zde jen náznakem zmíněná, z posledních sil vegetující entita verbálně, respektive nonverbálně napadne, naštve, zraní, rozšlápne mne či můj kytarový efekt, křečka, papouška, rybičky, rozbije mi zbytky iluzí či mne u světského soudu zažaluje, tak ji strašným způsobem nejen lehce zbavím jsoucnosti v tomto slzavém oudolí, následně ji rozlámu v kole (a tančit se u toho určitě nebude :-)), to ani náhodou) a upálím, ale hlavně o ní napíši další deníček a k jakékoliv žranici vždy ochotný Michal její pozůstatky bez jakýchkoliv skrupulí sám, a rád sež... sní, zkrátka pozře, nebojím se říci i zkonzumuje a asimiluje... :-)).

Úplně jiné vyprávění: včera jsme si po dlouhatanááááánské bezkoncertní pauze super protáhli torza svých vlastních koster na Ortodox Loud Festu v Karviné, takže se nám "logicky" dnes hodně špatně vstávalo. Alespoň teda mi jo. (I velmi chladný Dalmatin mi psal na ICQ něco o tom, že ho velmi pálí a bolí krk – nebo že dělá krky, no prostě něco na ten způsob...). Takhle z hlavy si například já naprosto vůbec nemůžu přesně vzpomenout, kolik má průměrný člověk autorizované značky homo ®, výrobního typu "sapiens", podtypu "sapiens" v těle kostí (je jich prý dost hodně moc, to vím téměř nakost přesně), ale kteroukoliv lékařskou encyklopedii či učebnici jsem chtěl hnedle po ránu z fleku obohatit o soupis naprosto nových a zcela nepopsaných neznámých svalů, které dokáží takhle zprudka pokoncertně zrána kolem 14:54 odpoledne více než hodně intenzívně k posrání bolet. Například mne... Nahlížím proto do zmíněných medicínských análů... – pozor!, nechci, aby to vyznělo, že se jakkoli cíleně koukám po zaplacení vstupního protiústavního poplatku nějakému doktůrkovi do naprostého ukončení trávicího ústrojí, to tedy ne!!!, (prostě jsem jen prolistoval nějaké ty běžnému smrtelníkovi dostupné knihy a netové stránky ) a tu s hrůzou zjišťuji, že s druhem "homo sapiens sapiens ®" nemám asi téměř nic společného. (Tato překvapující skutečnost mě dost... hodně překvapila, volám tedy ihned mým rodičům, ať se přiznají, kdeže mě našli či obdrželi – přísahají, že na Zemi, o nějakých fingovaných porodech či neposkrvněných početích prý nemůže být řeč, a že až budu starší (je mi momentálně 36 pozemských let), řeknou mi prý něco důležitého... Tak nějak jim přestávám věřit a své mamince jsem preventivně začal raději vykat... tatínkovi nee, jednak abych ničím neurazil hostitelskou vesmírnou rasu, která sice možná nezná rozdíl mezi Ty a Vy, a jednak raději pro jistotu...)

Zejména tělesnou konstrukci mám určitě jinou. Bolí mne svaly, orgány, chapadla, výrůstky a údy, o kterých tyto moudré knihy a servery buď zlovolně mlčí, nebo je zhůvěřile Vám lidem zatajují, anebo jsem já osobně fakt dost výstavní mimozemec® :-)). Těžko říci takhle z hlavy, nechám to na specializovaných vědcích, jen ve skrytu duše doufám, že mne hned tak neodchytnou na humánní pokusy a testy, protože následující středu hrajeme v polském Czeladźi. A po takové vivisekci (velmi humánní pitvě zaživa) včetně odebrání pěti litrů krve, více než třetiny tělesné hmotnosti tkáňových, kožních, kostních a chrupavkovitých vzorků a mozkové hmoty se (alespoň teda mi, kolegové mimozemci jsou možná odolnější, nevím) dost špatně koncertuje... Nevím jak Vám, ale mi vždycky, když na to dojde, takové věci lehce vadí a nejsem až tak úplně ve své kůži :-)). Ale dosti o mém "životo"pisu :-)).

Šenov, Šenov, vysoká jsi... Masters of Metal Mini Fest, dnes, Nemesis&ostatní, a já asi taky... :-)). Mno jo, v Šenově U Šodků jsme zatím nehráli, neznáme to tam, ale prý to tam vůbec není špatné, takže jsme všichni plni očekávání; (Chrosťa možná také, Radim Brzochodec se projistotu několikrát vyprázdnil, z toho cca 2x více méně plánovaně, aby se do něj všechno to očekávání vešlo), jen Michal je momentálně plný.... oběda(ů). Aparáty máme v Barbuchovi naloženy od včerejšího koncertu v Karviné, takže se nemusíme zdržovat nakládaním a tím pádem ušetříme i dost času, sil i zbytků nervů. Hlavně Zoufalec Michal, jelikož ho s Dalmem nemůžeme drezúrovat, co všechno zase nesmí zapomenout... Hm, Dalmatin i já se tím pádem cítíme tak nějak nesví, jakoby životem nespravedlivě oloupeni o jedinou to naši radost. :((... Slabou náplastí na naše zkormoucené duše je pro nás dva to, že si z něho (Michala) můžeme lehce utahovat na předstartovním brífingu, který trvá skoro hodinu a který si my dva (Dalm a já) opravdu bytostně užíváme .-)). Michal(!) navíc projevil touhu jet na navigátorském předním sedadle (kde se briskně i přes mé varování, výhrůžky a voodoo zaříkávání uvelebil), odkud ho však Dalmatin nemilosrdně vyhání nejdříve argumenty, voodoo zaříkáváními a pohrůžkami, posléze velmi plastickým líčením poměrů ve středověkých hladomornách, novodobějších koncentračních táborech a domácnostech vegetariánů. Nic netušící Chrosťa nás už čeká na místě v Šenově, protože jeho kapela Old hraje hned ze startu fesťáku, takže i v Barbuchovi je tím pádem poměrně dosti místa pro Michalovu příruční svačinku o dvanácti (ob)chodech :-)). Na jeho obligátní sprchu dotazů, zda-li nás v Šenově čeká nějaké jídlo zdarma už ani nereagujeme, a Michalovi tím pádem sice dosti pomalu, ale postupně přeci jen dochází, že asi ne, takže u něho okamžitě nastává rozpoložení, kterému interně říkám "Šafářův dvoreček :-)). Cesta idylicky ubíhá, je nádherně depresívně pošmourné deštivé počasí, restauraci U Šodků nacházíme na první pokus, volné parkovací místo taktéž, sál je plný platících lidí, co více si můžeme přát?...

Nemohu nezmínit jednu, pro zasvěcence velmi zásadní, a pro ostatní určitě alespoň trochu faktograficky zajímavou skutečnost. Vždycky jsme si mysleli, že náš bývalý zpěvák Radalf Apokalyptik je naprostý unikát, kterému nemůže v samovolném mimoděčném vytváření lokálních katastrof a apokalyps konkurovat ani takový Pierre Richard křížený s Rychlonožkou z Rychlých Šípů a komisařem Clouseau... Může... Objevila se totiž jeho naprosto více než plnohodnotná konkurence, která Radalfa(y) v mnoha ohledech s přehledem přehledně převyšuje. KRISTÝNA...! (už jen při napsání tohoto jména mi přestala fungovat klávesa A a klávesa Shift, takže po urychlené návštěve nejbližšího computerstóru musím vyměnit klávesnici, abych mohl psáti dále!). Tam, kde Radalf dokázal (samozřejmě neúmyslně a úplně mimoděk) zničit, rozbít, rozšlápnout, ukopnout, zradalfovat a znefunkčnět za necelou hodinu více než deset různých předmětů a technických zařízení, dokáže ona (samozřejmě neúmyslně a úplně mimoděk) dvojnásobek... Tam, kde Radalf dokázal (samozřejmě neúmyslně a úplně mimoděk) poranit, zneschopnit a zradalfovat i dva až tři lidi najednou, ona jich s přehledem dokáže (samozřejmě neúmyslně, a už úplně mimoděk) vyřadit z provozu takových šest, i pět...! Od určité doby má (Kristýnka) striktně zakázáno byť jen napsat, popřípadě nedejbože vyslovit Radalfovo jméno, protože tehdy se její destruktivní potenciál zvyšuje i o více než dvojnásobek(!), což už je daleko za hranicemi jakýchkoliv, byť jen přibližně měřitelných hodnot. No, a teď si představte, že něco takového přislíbilo přijít na naše šenovské vystoupení a necelou hodinu před naším příjezdem na fest sms-zprávou (po které jsem musel vyjmutím baterie a několika důraznými ranami a kopanci restartovat svůj znefunkčnělý mobil) potvrdilo svou účast :-)). Všichni, (dokonce i Michal, který na chvíli úplně zapomněl i na jídlo!), si začínáme v duchu kontrolovat své vybavení a plánovat katastrofické scénáře, jak a čím tu kterou zničehož nic navěky nefungující součást našich aparatur v průběhu konertu nahradíme a Dalmatin okamžitě telefonuje pořadateli, je-li na místě zajištěna první, druhá či poslední pomoc, pomoc!!! :-)).

V pauze mezi vystoupeními předchozích kapel urychleně vynášíme naše prozatím funkční aparáty a saky-paky na pódium, u Barbuchy je promptně aktivován alarm typu: spící Brzochod a my ostatní se jmeme čekat na kýžených 23:00, kdy máme dle písemně potvrzeného časového harmonogramu začít my. Malá perlička: v k sálu přiléhající části restaurace U Šodků probíhá něčí svatební hostina, takže když se náhodou jdeme ven na čerstvý vzduch nalokat cigaretového kouře, mísí se v našich sluchovodech zvuky hrajících kapel se zvuky in-inteligentní zábavy zvané karaoke :-)). Nějakým zoufalcem (Michal promine) kakofonicky hýkaná ABBA, a do toho thrashmetaloví OLD, to je teda kafkárna .-))... No nic, fest ubíhá a nám začíná být jasné, že zkrátka KRISTÝNA :-)) Dostavila se i se svým přítelem Markem a naším společným známým tatérem Dušanem z ostravského studia Tattoo Nightmare a události začínají prudce nabírat spád :-)). Rozvázala se mi bez výstrahy tkanička u levé boty značky Adidas (pravou mám – jen tak pro informaci téže značky), Dalmatinovi došly cigarety a plyn v zapalovači značky CAT, Radim Brzochod se probudil, protože svým jemným sluchem zaregistroval, že na wc s mísami značky Jika došel toaletní papír značky Harmasan v Iráku značky "okupace USA" mírumilovný muslimský sebevražedný atentátník vyhodil do vzduchu výbušninou značky Semtex více než čtyřicet lidí a sám přežil, kapely přestávají dodržovat časový harmonogram, spoždění značky "kua drát" nabírá neakceptovatelných hodnot, přijíždí, Kristýnou přemluvena, má téměř vlastní manželka :-)), Michal, na kterého Kristýna letmo promluvila převrhává na Marka a široké okolí Markův půllitr s pivem a kapela, která hraje před námi, zvučí více než 35 minut. Je po půlnoci (od 23:00 přesně jsme měli hrát my, teď už měl dávno končit náš set), což diváky jednak dosti rozlazuje, druhak odjíždí poslední noční spoje, treťak ve vedlejší části hospody je pivo čepováno do skleněných půllitrů, takže se přeplněný sál pomalu vyprazdňuje ... Konečně nastává – těsně před jednou hodinou ranní – náš čas. Zapojení, ustavení a nazvučení všeho včetně totální přestavby bicích nám trvá včetně krátké zvukové zkoušky necelých deset minut, a tak můžeme začít. Začínáme orchestrální verzí songu "Awaken" a hned po ní vybíhá Chrosťa na scénu, ohlašuje nás a dáváme se do toho. Užíváme si to, dokonce po celou dobu – navzdory Kristýně – téměř bezchybně fungují veškeré naše aparatury(!). Náš playlist má padesát minut, ale po půlhodině dostáváme pokyn, ať dodržujeme časový harmonogram a ukončíme náš set... – "Rádi bychom časový harmonogram dodrželi, jistě, o tom žádná, v tomhle jsme naprosto disciplinovaní, ale jak to máme udělat, když už tady vlastně více než hodinu nejsme?!?" ...odpovídám při pohledu na hodinky"... – "Takže další věc se jmenuje... Equilibrium!!!" uvádí s vrtěním hlavy Chrosťa náš devátý song z jedenácti, protrhujíce tímto nastalou situaci :-)). V klidu dohráváme a užíváme si náš playlist, ti, kteří vytrvali paří a dávají o sobě nahlas hlasivkově znát a po posledním tónu bleskurychle uvolňujeme scénu pro poslední kapelu večera, vlastně už brzkého rána. Chrosťa se s námi loučí, protože odjíždí s Olďáky domů do Karviné. Balíme, nakládáme, tušíme... "Můžu s něčím pomoci?" ptá se bezelstně Kristýna..." – "No Ty rozhodně NE, Kristýno...!!!" ...odpovídáme unisono a určitě nejen mi vytanula na mysli vzpomínka na "toho, jehož jméno nesmí Kristýna nikdy ani šeptem vyslovit, natož písemně vyjádřit... :-))". Pachtíme se s aparáty, sem tam to dost bolí, když tu mi zničehož nic Dalmatin důrazně klepe na mé vlastní rameno. – "Co zas máš?!?" ...otáčím se a tu vidím, že mi KRISTÝNKA s totálně bezelstným úsměvem podává nějakou neznámou kytaru v plátěném obalu! Navíc úplně cizí, není to bezpečně ani jedna z našich! Velmi opatrně ji Kristýnce odebírám a volným koncem volně visícího popruhu trestám Michala za to, že už zase jí (konzumuje, papá či že.. jí) a nedává pozor a u toho horečně přemýšlím, jak vysvětlím muzikantovi (muzikantům) z cizí kapely, že jsme ji (tu kytaru) naprosto neměli v úmyslu zcizit a už vůbec ne ji (tu kytaru) i nás vystavit tak obrovskému riziku. – "Klid, nebij ho, to je Chrosťova kytara, dal mi ji, abych mu ji připravil na nahrávání do studia. Takže: Kristýnka správně usoudila, že jo, Kristýnko, že do Barbuchy ta kytara prostě patří, navíc je stejně Chrosťova a budu ji zítra kompletně rekonstruovat... :-))" – "...Hmmm, oki, ani se neptej, co všechno mi spadlo ze srdce a do kalhot... :-))" "...jo, a děkuji, Kristýnko, hodná, apage!... :-))" Uff, naloženo, zkontrolováno, loučíme se s fans a usazujeme se do Barbuchy s Radimem Brzochodem za volantem (Barbuchy). Najednou šok... Určitě jste viděli alespoň jeden díl z geniální čtyřdílné filmové ságy "Vetřelec" , v originále "Alien". Ještě že jsem měl s sebou pleny Pampers do pěti kilogramů a dosti otrlou povahu. Seděl jsem totiž na zadních sedadlech (v pravé sekci) a najednou se na okno Barbuchy, cca 8-11 cm od mého obličeje, přissálo něco jako vetřelčí krab (vetřelecké "larvální stadium"), a ještě k tomu všemu to zacinkalo pírsingem v jazyku na okenní sklo :-)). Světlo pouliční lampy navíc vrhlo sérii hrůzostrašných stínů na zamlženém skloví a oslňujících odrazů od flitrů na obličeji – převyšující i půlnoční mrtvolný svit Dalmatinovy okouzlující lebky. A já jsem se málem... neudržel moč i stolici :-)). Jak jistě většina z Vás už tak nějak lehce tuší, to se s námi loučila Kristýnka "The apocalypse now!" :-)). Musím však podotknout (opět), že sklo i vše ostatní přestálo bez úhony, což je (opět) věc zaznamenáníhodná, nebojím se říci i dost zázračná!

Do Ostravy dojíždíme v pořádku kolem třetí hodiny ranní po vyložení Michala a jeho hladu v Orlové, všeho našeho vybavení na zkušebně a mé manželky chuděrky Andrejky doma, a jdeme na zasloužené pokoncertní pivko v sestavě Brzochod, Dalmatin a má maličkost do blízké nonstop restaurace. Domů odcházím jako první ze zmíněné sestavy a posléze se dovídám, že po příštím koncertu bude lépe, když půjdeme na pivo kdekoliv, ale zejména jinam... Po podrobnostech raději nepátrám... :-))

P.S.Jen tak, pro přesnost: Kristýnku samozřejmě srdečně zdravíme a Markovi přejeme, aby tu kritickou kombinaci Gremlinů, Critters, zemětřesení v čínském kantonu Se-Čuang, orkánu Kiryl, všech čtyř jezdců Apokalypsy ze Zjevení Svatého Jana včetně jejich ořů a nestabilního černobylského atomového reaktoru typu RBMK – v jedné osobě – pokud možno se zbytkem zdraví zdárně přežil... Možná... I tak držíme palce :-))

P.P.S.Dušan, který po našem koncertě sdílel stejnou místnost s Kristýnou a Markem u Kristýniných rodičů v Šenově se v kuloárech opatrně vyjádřil, že se po časném ranním probuzení smrtelně vylekal, že nedejbože usnul někde na diskotéce a do obličeje mu vrhá střídavé paprsky veliká blýskavá "discokoule". Po briskním zresuscitování se zjistil, že to si jen Kristýnka z obličeje sice s vervou jí vlastní, avšak místy dosti neúspěšně snažila smýt blýskavé flitry (jimiž se vybavila na náš koncert), které však zhůvěřilé časné ranní slunce v 14:47 odpoledne dosti fatálně zvýraznilo :-)).

P.P.P.S.Po dopsání tohoto reportu jsem si já bloud naivně myslel (protože – kromě mé klávesnice při psaní osudového pátého odstavce tohoto deníčku – nic dalšího v průběhu koncertu neselhalo), že se blýská, dokonce možná i na lepší časy, jelikož i sám černobylský reaktor se (sice pod betonovým sarkofágem, ale přece jen) dočasně umoudřil, orkán Kiryl raději sám a rád odezněl, zemětřesení v Číně přestalo řádit, všichni jezdci Apokalypsy se už přes naši republiku včetně její ekonomiky několikrát úspěšně prohnali a Dow-Jonesův index leckomu poklesl, ale Kristýnka mne stihla za týden (čili necelých sedm dní) přibližně třicetdevětkrát bezpečně přesvědčit o naprostém opaku... Hmmm, ta je pořád ve formě... :-))

 

---

28.05.2008

18.4.2008:Ortodox Loud Destruction Fest, Karviná, Hard Café - Deníčky 2008: Deníček č.59

Kapely: Nemesis, Old (původně In Articulo Mortis), Moonfog (SVK), Memoritall...

 

Autor: Luky (nikdo další nechtěl, a po některých irelevantních připomínkách už pak ani nesměl...) 

 

Kurník (lišky, kuny, tchoři a bezdomovci doufám prominou) šopa (chataři, řemeslníci, zloději, sérioví vrazi a jiní kutilové taktéž), uběhlo více než šest měsíčků od našeho posledního úspěšného veřejného exponování se... Proč? ...no protože od nás odešel zpěvák Radalf... Proč půl roku? No protože ona totiž taková kapela bez zpěváka, hledající zpěváka – to snad ani není kompletní kapela, že? Jistě, taková kapela může zahrát, možná i veřejně, ale pokud zahraje, tak bez zpěváka až tak nepobaví. A pobaví-li, tak jedině k... On totiž poslední dobou vůbec tak nějak pořád mezi námi někdo dost urputně chyběl. Před časem bubeník, pak je zase díky inzerátům a konkurzům dočasně více než přeplněno za kompletně osiřelým mikrofónem, kdo to má furt sledovat... (Jistě, dělal jsem si poznámky, ale ten můj rukopis.... No, mám velmi nečitelný rukopis...). Nicméně na jedné z posledních předkoncertňoidních zkoušek jsem svým vlastním, lehce různými dioptriemi a genetickými deformacemi rozostřeným zrakem zkusmo několikráte spočítal, jaký že je aktuální stav členů Nemesis de facto i de jure (Nemesis je totiž občanské sdružení se všemi benefity i povinostmi). Protože mám rád přehled (a navíc kluci po mně coby "kronikářovi" dost pedantsky neustále striktně vyžadují veškeré podrobnosti, pokud možno reálnému stavu alespoň přibližně odpovídající, hmm – no tak to jim nezávidím -), nemám to lehké :-)). Mám to dost těžké... No zkrátka jsem se dopočítal k pěti platným členům, což znamená, že Nemesis je asi zase možná kompletní...

(Poznámka pod čarou: Michal mi několikráte dosti důrazně sdělil, že má tak nějak pořád takový neustálý vtíravý pocit, že ho já, jako téměř nic nející fundamentální ateista rasově, nábožensky, genderově ( -překlad amerikanofilních overkravin: v Nemesis je zkrátka méně než dostatek feministicky založených křesťanských černošských žen, což je podivné :-))), ale hlavně žrádelně diskriminuji a bavím se na jeho účet, což mě za A): velmi baví, za B): sám mi nahrává na tak parádní smeče... a za C): naprosto vůbec to není pravda :-))) (myslím si jen, a v Nemesis i mimo kapelu nejen já, že Michal by briskně sežral i číňanku, která konvertovala k Judaismu, měla na sobě oblek členů KuKluxKlanu a o volných nedělích by vzývala na Černých Mších Ďábla a navíc by byla chlap, on totiž coby vše a vždy jící fundamentální pažravec rasově, nábožensky a genderově nediskriminuje nikoho a nic, co se dá pozřít... :-)) No, a je to zase tady, očekávám smršť víceslových michalomailů :-)). Ostatní kapeloví kolegové si naopak myslí, že mám pravdu a Michala ještě dost šetřím a že to, co jsem o něm zatím vlastní svou klávesnicí napsal, že to jsou jen takové, jako lehoučký jarní vánek nevinné náznaky skutečného stavu... S většinou nelze jinak než souhlasit :-))

Reál: A ejhle, je nás opět pět! Moměnt!!! Opět pět?!? No tak to musím hned teď opět zpět.... V čase, který je TAK relativní... Víte, to bylo tak!!!:

Radalf už s námi zkrátka a dobře není. Odešel kvůli své vytíženosti studiem zbytků práv v Praze – my mu přejeme větší než velké množství úspěchů, držíme mu palce, někteří i své, děkujeme mu za jeho výkony, podporu, jeho tvrdou práci i jeho náročný příspěvek k duševní kvalitě Nemesis... No a ty tolik diskutované rozšlápnuté mé a Dalmovy kytarové efekty, adaptéry, kardiostimulátory, propojovací kabely, omlácené kytary, znefunkčnělé zesilovače, napájecí zdroje, předzesilovače, mikrofóny, reproduktory, ladičky, zdemolovaný interiér i funkční části našeho VW Barbuchy Transportera (ten mu to asi nikdy, chudák, nezapomene – jen tak pro zajímavost: když do něj -rozuměj Barbuchu – nasedl po několika radalfoidních letech jeho "nástupce" Chrosťa, Barbucha znatelně zavrtěl výfukem a v náznaku mrknutí přestal svítit levým zadním světlem...), dále také neopomenutelná lehká i lehcestřední zranění částí zbytků mé i Dalmatinovy osoby a i ostatní dost nepodstatné prkotiny – tak ty mu bez zaváhání raději sami "dobrovolně a rádi" v pudu sebezáchovy odpouštíme. (To proto, co kdyby se čirou náhodou s bezelstností sobě samou rozhodl, že se za námi nedejbože zastaví... Vždyť už máme skoro vše opraveno!!! :-)) I když konkrétně mi (mimo jiné) budou velmi chybět debaty o historii, zoologii, politologii, filozofii, častých návštěvách opravárenského technika našich drahých aparatur, metalologii, mykologii, psychologii, o stromech a veškerenstvu... Radalfe, měj se, ať se Ti daří!!!

Takže: post zpěváka v Nemesis velmi nápadně osiřel. Ano, už i Dalmatin si toho VŠIML!!!... Tím pádem nám i jemu přestala veškerá legrace. Po několikastrašněkatastrofálněneplodných i více či méně úspěšných konkurzech jsme se shodli, že najít kvalitního zpěváka Nemesis je úkol hodný Muldera či Scullyové, popřípadě obou, nebo těch z nich, kteří mají nohy fakt do X. Mulder byl sympaťák, nebránil se, dokonce to označil za "nice" – čili něco jako "příjemné", fiflena Scullyová však měla výhrady vůči opakovanému senzomotorickému zkoumání nohou, obvzláště jejích. – Rozuměj: vadilo jí nepokryté ošahávání... A tak jsme se museli spolehnout sami na mne a Dalmatina. Výsledky: Ti z kandidátů, kteří měli jakžtakž obstojný hlas, byli dost ortodoxní zoufalci zjevem, projevem, dochvilností, spolehlivostí, přístupem, někteří nám dokonce hned při prvním kontaktu začali vysvětlovat, jak máme dělat naši muziku, což, jak už teď všichni tušíte, jsme zajisté s Dalmatinem "ocenili" a jeden starší pán se zrakem kokosovým ořechem omráčené veverky se dokonce divil, že nemáme v kapele trubku, či jiné žesťové nástroje. Ufff... A ti, kteří nebyli až tak tragikomicky vzhledově insolventní, tak těm zase to podstatné dost podstatně chybělo. Zejména hlas, chuť, alespoň částečná znalost anglické výslovnosti a zejména hlas). Míša Zoufalec Žrout dokonce po jednom takovém kandidátovi (z té první skupiny) ztratil na 6,58 minut veškerou chuť k jídlu(!), a to, jak sami určitě uznáte, zejména v našich kruzích už něco znamená!!! :-))

Naše zoufalství pomalu dosahovalo 9,572 stupňů Richterovy světnice, sudlice, světlice, možná i stupnice, do toho tornádo síly F8, to byl teda mazec, když v tom jako blesk z čistého Mittal-Steelovského ostravského nebe (postižení občané prominou) – Chrosťa!!! Dokonce živý. Bývalý toť náš zpěvák, vyskytoval se v pravý čas na pro něj v určitě nepravém místě :-)). – "Kluci, jak jste na tom teď vlastně se zpěvákem ?" – padla Chrosťoidní otázka... – "Noo, ptáš-li se na to tak nějak upřímně a cíleně, tak už zřejmě asi dobře, že?!?...." padla Dalmatinolukyovská odpověď... Následovalo významné povytažení obočí – vzájemné... No, a bylo to...

Na Nemesyčácké zkušebně nastala práce jak pes (Dalmatin promine): Chrosťa se zpětně doučoval songy, které zpíval s Nemesis v letech 2003 -2005, nafrázovával a učil se ty nové, Michal ustavičně něco někomu někde jedl a doučoval se songy, které už několikrát znal, ale časem je nějak zajedl, já s Dalmatinem jsme střídavě ztráceli a opět pracně nacházeli zbytky svých nervů, Radim neustále buď přicházel pozdě, nebo jindy, popřípadě pro jistotu vůbec a tak jsme si pomalu, ale jistě přichystávali speciální playlist do Karviné, do Hard Café :-)). S naším staronovým zpěvákem – vítej zpět, Chrostíku...

No, a tak nastal kýžený pátek 18.4.2008 a na zkušebně se balíme na Ortodox Loud Destruction Fest do karvinského Hard Café. Michala jsme opět s Dalmatinem briskně – a rádi :-)) – lehce traumatizovali záludnými a nečekanými připomínkami, kam že si má tu kterou součást bicích, stojanů a ostatního příslušenství dát, kolik si koupil či obstaral a přinesl pevných a velkých tašek na hardware bicích, co si nemá zapomenout vzít a co si už vůbec nesmí zapomenout vzít a bez čeho si zkrátka dnes večer nezabubnuje ani "Skákal pes přes náves", nebo jak se ten známý deathmetalový song vlastně jmenuje. Dokonce se k nám do glosování po čase připojil i Radim brzochod, čímž jsme si všimli, že přišel málem i včas! :-)). Jen Chrosťa dostal od Michala plusové body za ironické nepřipomínkování (tuším, že jich bylo 8 až 10 kladných) a to zejména tím, že do debaty ani v nejmenším ničím nezasahoval. Možná proto, že se ten den na zkušebně vůbec nevyskytoval a disciplinovaně na nás coby karviňák čekal – v Karviné...

Takové malé intermezzo: "Mno", vyjádřil jsem se v průběhu jízdy na karvinský koncert, "deníčky tak trochu už asi vůbec psát nebudu... Protože na to nemám čas, protože jsem už vyčerpal svou studnici rádobyvtipů, protože se nechci opakováním blamovat a protože k nim máte furt nějaké připomínky... všichni..." Chvíle nechápavého ticha... , kterou protrhl své i část našich železných zásob žvýkající Michal sprškou přehršle drobků a mumlavě-mlaskavou připomínkou, že to tak nejde, že teď, když je ON s námi, že zkrátka musím a ať o nějakém nepsaní ani nepřemýšlím... A já tuším proč... :-)). No zkrátka protože Michal byl od svého příchodu k nám "hvězdou" posledních deníčků, rád se hřál na výsluní a tyto veřejně komentoval, a hlavně proto, protože mu všichni, co deníčky (s ním ve většině hlavních rolí) četli, neustále nabízejí jakékoliv jídlo... Že by to bylo ze zjištných důvodů? Že by Jídlo? U Michala? No to snad ne?... :-)))... Hmm, ano... Ostatní Nemesyčáci prozřetelně mlčí, protože mě už tak nějak trošku znají a ví, že mi to na takových 98,73% nedá a stejně budu alespoň něco někde zapisovat. Že bych byl až tak průhledně čitelný? :-)) Budu se muset nad sebou zprudka zamyslet... Jo, a hlavně o Michalovi už ani čárku, na to si musím dát taky pozor, určitě se najde plno kterýchkoliv, ale hlavně jiných zaznámenáníhodných vjemů... :-))

Sbaleno, překontrolováno, vyjeli jsme... – "Víš, kudy do Karviné?"... mile se mne coby řidiče otázal navigátor Dalmatin. (Něco není v pořádku, pomyslím si, Dalmatin v roli navigátora na sedadle navigátora... a milý?!?). – "Jasně že vím, neměj péči, nejedu tam přece prvně..." briskně odpovídám a ještě briskněji jedu. – "MNO, UVIDÍME..." ostentativně si mumlá pod vousy navigátor... Cesta ubíhá příjemně, jen Michal se nás neustále ptá, bude-li v Hard Café jídlo, pokud možno zdarma? – "NE!!!" ozývá se opakované zařvání z oblasti předních sedadel... – "Není tam nic a fakt mi nic nedají?!?" zoufale se ptá Zoufalec, který, jak jsem již předeslal, si svou železnou zásobu bleskurychle sežvýkal už na výpadovce z Ostravy směr Rychvald... – "NE, a nebudeš-li zticha, tak požádáme pořadatele všech našich budoucích ostatních koncertů po celé Evropě, ať Ti už NIKDY NIC k jídlu nedají a za bicí ať Ti pověsí na levou stranu velkometrážní fotografie rozporcované krávy a rozličných produktů z ní a na pravou stranu detailní fota somálských bojovníků za svobodu včetně jejich rodin v době největší humanitární krize!!!" – "To není fér, copak si opravdu nezasloužím nějaký ten žvanec?!?" – "Nezasloužíš, a i kdyby čistě náhodou ano, tak ale až ZA ODMĚNU, a to ještě možná, VÍŠ?!?" ... zní má odpověď a tím je zajištěno na dalších minimálně 96,2 vteřin naprosté ticho na palubě Barbuchy. A ono to kupodivu nestačí... :-)).

 – "Kde je Hard Café netušíš, viď?" deptá mě po té, co jsme minuli značku "Karviná" zlomyslná otázka ze směru sedadla navigátora... – "To nemůžeš vědět ani Ty, vždyť jsme tady byli jen jednou, a to navíc více než před půlrokem!!!" směle kontruji... – "Jo, například JÁ to vím, to je TAM, kde jsme hráli vloni a kde jste mi zatajili, že pro nás měli PĚT chutných BAGET zadarmo, a které jste VY vůbec nesnědli a nechali jse je tak, že?" ...vstupuje do debaty Michal... – "Ano, to jsem Ti Míšo už hezkou chvíli chtěl říci... Ty taky LASKAVĚ drž... nejsi brífingový typ!!! Jinak Tě uvrhneme buď do hladomorny, nebo předčasně do EU!!!"... úspěšně na chvíli umlčuji některé členy "Zadních sedadel" a zoufale koukám, jestli náhodou fakt nevím, kudy v Karviné do Hard Café... Ale fakt ani náhodou.... – "Ještě že mě máš s sebou Ty i ti ostatní zoufalci..." odpovídá navigátor a vzápětí s významným obličejem velí: "Co tak třeba doprava a pak Ti opět řeknu?" – "Mno, taky mi to tak nějak připadalo povědomé, ta odbočka a i ten velmi sympatický strom tam vedle, dokonce i tu veverku tak nějak poznávám..." ...nechci se, vůbec netušíce kudy tudy kde kam nechat se zahanbit... "Jo, a taky Barbucha si určitě vzpomene, že jo, Barbušáku?... poplácávám našeho oře po palubní desce... "A tím pádem jsou všechny Tvé, na můj orientační smysl i sklerózu zlovolně cílené připomínky naprosto irelevantní, víš?" směle se směji... Ale vydrželo mi to jen do příští křižovatky. Karviná, Český Ráj, Šumava, Oklahoma, Barma, Mars, Souhvězdí Velké i ještě Větší Medvědice a objíždky v Polsku... Tyto veškeré, pro ostatní asi lehce zapamatovatelné itineráře cest a destinací jsou pro mne coby řidiče neřešitelné španělské vesnice (v angličtině: spanish villages – Španělé doufám prominou...)

Cesta... je taková úplně stejná, jako kdekoliv jinde. Výmoly i výtluky, křižovatky a odbočky taktéž, svislé i vodorovné dopravní značení jakbysmet. Netuším, kam jet a kam odbočit. "Jistě, vyhrálo jste, Ó Vaše Navigátorské Veličenstvo... Kudy se mám dáti, já ubohý...?" poníženě škemrám, a jsem kupodivu neposlán do... ,ale jsem bez jakéhokoliv verbálního i fyzického trestu vyslyšen! :-))) – "Mno, rovně, pak vlevo a pak k Tobě opět promluvím..." uvolilo se Jeho Nejjasnější Navi-Božstvo laskavou všeobjímající promluvou poraditi nehodnému plebsu :-))). Plebs se dojatě vzmohl už jen na skromný dotaz: "Ó Veliký, jedu na téhle, Vámi s takovým umem a božským nadhledem avizované odbočce vlevo dostatečně vlevo?" – "Přibližně ano, drahé páže, vedeš si – no téměř dobře..." Silou tsunami mne zaplavil pocit štěstí (zřejmě nevýslovného, proto ho tady raději ani nevyslovuji :-))... Další ladné hbité odbočení, další bezchybný, nebojím se dokonce říci, že i dokonalý bravurní manévr a jsme (k mému totálnímu překvapení) před budovou Hard Café. Obezřetně parkuji a vydáváme se obhlédnout situaci. Michal sice stále není schopen opustit myšlenku na půlroku staré bagety a jiné poživatiny, leč nikdo z nás ho neměl sílu něčím těžkým a tupým udeřiti po ři... vypouklé spodní části zad a okolí :-)). Venku před Hard Café sedí asi osm lidí, uvnitř jich je asi přibližně taky tak tolik, je sice teprve 18:00, ale i tak se nad tím většina z nás (kromě Michala) zprudka zamýšlí... – "Kua drát, dneska se hraje hokej, náš národní tým proti nějakým jiným milionářům, to zase budou všichni čumět na bednu..." velmi správně konstatuje Dalmatin. Hmm, to aby fakt pořadatelé sledovali programy našich televizí. Sedáme si venku na lavičky a Michal se rozhoduje, že nám něco poví... o jídle :-)). Navíc v průběhu své přednášky obdržel telefonické pozvání na oslavu narozenin někoho ze své rodiny, čili se téměř rozplynul nad výčtem jídla, které tam bude a které on bezpečně sám seže... sní :-))). Smějíce se vrtíme hlavami, navíc vedle Hard Café začali nějací sebevrazi opékat maso na dřevěném uhlí na grilu, Michal se tím pádem přestává znát a není k udržení :-)). Saháme po obojku, poutech, vodítku, pušce s narkotizujícími šipkami a ti odvážnější z nás po náhubku, lasu, bolasu, uvolněných deskách z okolních laviček, samopalu AK-47, protipěchotních nášlapných minách Claymore, raketometu RPG-Nimh 75 a vysílačkama voláme o vzdušnou podporu protitankových letadel A-10 Thunderbolt a multifunkčních AC-135 Spectre. Naštěstí pro nás situaci uklidňuje přijezd Chrosti se zbytkem své kapely OLD, která bude narychlo zaskakovat za kapelu In Articulo Mortis, která den před akcí v deset večer poslala Chrosťovi sms, že kvůli zaměstnání svého bubeníka zkrátka nevystoupí... Hmm, vůči pořadateli férový přístup, jen co je pravda. No nic, Olďáci si chystají scénu a my jim sekundujeme přidáním Chrosťou předem avizovanými našimi částmi aparatury.

Postupně přijíždějí i ostatní kapely, účastnící se festivalu a dva linkové autobusy, které přivážejí oba lidi, jdoucí na tuto akci a spoustu dalších vracejících se z nákupů, prodejů, záletů, náletů či prací a bok po boku svorně spěchajících na hokej... Se slovenskou kapelou Moonfog se srdečně vítáme, odehráli jsme spolu v minulosti pár akcí a máme tyto slovenské kovotepce velmi rádi a těšíme se na jejich novou tvorbu. Dovídáme se, že oni se těší na naše novinky taktéž a navíc jsou zvědavi na naši symbiózu s novým bubeníkem Michalem a se staronovým zpěvákem Chrosťou. Oki, hlavně aby přišli i lidi, ať si nefandíme s ostatníma kapela navzájem... (Auto nám mezitím hlídá alarm typu: brzochod v tzv. stand-by módu. I když vlastně spící brzochod a stand-by mód...? Hmm... Takže jinak: Auto nám mezitím hlídá alarm typu: brzochod – to bude asi v rámci autentičnosti a reality o dost vhodnější formulace...)

Začínají OLD, pak Memoritall, po nich slováci Moonfog a pak my (po dosti technicky náročném deaktivování alarmu typu brzochod). No, lidi na nás paří velmi zodpovědně, ale je jich více než dost málo, kromě členů přítomných kapel a jejich známých je 19* platících + pár ostatních + zvukař a personál Hard Café, to je, nezlobte se na mně, teda dost prů-jem, vlastně prů-ser. Ale nevadí. Díky Vám, metalistům, co jste zavítali a nedali přednost hokeji a čemukoliv ostatnímu. A je to první koncert s Chrosťou, alespoň se v klidu pódiově sehráváme a těch pár devítek lidí paří a fandí jako o život. Mezi nima je i naše fanynka, která přijela z Polska, a její britský přítel, který manažeruje v Anglii kapelu a dostáváme nabídku zahrát si v Británii a další budoucí spolupráci. To bereme všemi deseti a po pokecu s členy ostatních kapel balíme a nakládáme naše aparáty. Zahráli jsme o pět skladeb více, než jsme měli v plánu a tak jsme příjemně unaveni... Zdravíme se i s Chrostíkovým otcem, "starým" to rockerem, kterého jsme už dlouho neviděli a valíme domů. Michala, který skučel... hlady (sic!), raději cestou vysazujeme před jeho domem v Orlové. Jednak ať máme klid (on totiž hlady skučí velmi nahlas), a jednak ať můžeme bez obav o své zdraví, nervy a poživatelné části našich těl a oděvů v klidu vše vyložiti na zkušebně a odebrati se do svých domovů k odpočinku... Druhý den nás totiž čeká koncert v Šenově.

*...jen tak mimochodem: z těch 19-ti platících v karvinském Hard Café byla jedna Polka, dva Slováci a jeden Brit (čili anglosas)... hmmm, Karvinó**... :-))

**...jo, a 20.9.2008 bude v Hard Café OLD Metal Fest III, takže doufáme, že si Karviná alespoň trošku napraví reputaci :-))...

 

---

17.12.2007

6.10.2007:Kotorź Maly(POL) - Rock Star Club - Deníčky 2007: Deníček č.58

Kapely: Nemesis, Thanathron (POL)...

Columbia Tri až Čtyry Star Pictures uvádí:

Předloha: Luky "HoSiPa".

Konzultant, připomínkovač a doplňovač vědomky nepřekrucovaných faktů, popřípadě nevědomky překrucovaných faktů: Dalmatin
Konzultant, připomínkovač a doplňovač vědomky nepřekrucovaných faktů, popřípadě nevědomky překrucovaných faktů č.2: Michal (také už asi začal cítit, odkud komu co a kam vane... :-))
Pasívní konzultace: Radalf a Radim
Definitivní úpravy připomínek: Luky "HoSiPa"
Scénář: Luky "HoSiPa"
Pomocný scénarista: Luky "HoSiPa"
Režie: Kotěnočkin
Výtvarník: Rusakov
Zvuk: Nemesis
Hudba: Nemesis
Střih: Nůžky
Kamera: Selhala
Obraz: Nemesis (chvílemi pod obraz....)
Podobraz: Dikobraz
Příjemci dikobrazích bodlin: Nemesis :-))

Věnováno věčné památce struny D, která nikdy nepraská...

Struně E, která zhůvěřile praská... ani náhodou...

V hlavních rolích:

Dalmatin, Dalm: Martin Dufka (kytara, navigátor)
Luky: Lukáš Lednický (kytara, řidič)
Brzochod: Radim Vaňko (basa, Zadní Sedadla)
Míša, Zoufalec: Michal Bohunovský (bicí, Hlad, Zadní Sedadla)
Radalf: Radalf (zpěv, spánek, menší hlad, Zadní Sedadla)
Barbucha: VW Transporter 1.9 TD (doprava, útočiště, přítel)
Neznámý kotorźan: neznámý žijící kotorźan (anonymní alkoholik, mentální rádce)
Pes, Hyenoid: rumunský šakal Nicolai (momentálně stále na útěku)

-

Speciální pyroefekty: Achmed (mírumilovný muslimský sebevražedný atentátník)
Speciální vizuální efekty: Studio Fata & Morgána (zvláštní poděkování Fatě...)
Odposlechy: B.I.S®-(český štáb) a Echolon® (ostatní štáby vždy a všude)
Odborný poradce: manželky, přítelkyně a svědomí (ne nutně v tomto pořadí)
Koordinátor kaskadérského týmu a šakala: Srstka & Kubišová s.r.o...
Koordinátor Lukyho pohybových kreací: neuzemněná část elektrického okruhu pravé části pódia
Koordinátoři Navi-Koordinátora: Evropský Euroatlas, Routeplanner a objíždky Made In Poland
Masky: Matka Příroda® sama (velmi zvláštní poděkování)
Kostýmy: Adidas, Niké, Nguyen Van Throć®, OP Prostějov a jiní zahraniční dodavatelé
Catering: Jak kdo komu, Michalovi v pudu sebezáchovy většina Nemesis... :-))
Produkce: Lukyho "HoSiPa" syndrom & Luky & Nemesis
Výroba: Luky & klávesnice PS2, ve spolupráci s myší PS2 a kočkou USB

-

Tento film je asi založen na skutečných událostech a asi je vysílán i v Dolby Stereo®

-

Omlouváme se, ale z nedostatku finací, talentu a selhání veškeré audiovizuální záznamové techniky (protože zkrátka Radalf :-)) předkládáme pouze psanou předlohu... Děkujeme za laskavě projevené pochopení :-))

Rekapitulace předešlého dílu: Po koncertu v polských Tarnówskich Górach spíme (všichni), jíme (jen někteří, ale zato zodpovědně všechno) a probouzíme se (většina) v polském Rybniku u našich více než dobrých známých...

To, co se dělo u Brejka a Asii v polském Rybniku (s Michalem ve stálé sestavě Nemesis) po našem probuzení jste Vy už určitě alespoň jednou četli a My prožili, čili netřeba pracně a obsáhle vypisovat vyskytnuvší se drobné nuance... Snad jen to, že tentokráte s námi velmi příjemné dopoledne sdílela i Brejkova a Asiina dcera. Ano, ukázali jsme jí tu velmi zajímavou atrakci, kterou s sebou v poslední době vozíme, a i ona se vyjádřila, že něco takového jako je Michal opravdu ještě nikdy neviděla (a děti se prý neumí přetvařovat)... – "Poslouchej Basio (Basia je polská zdrobnělina jména Barbara vyslovovaná v originále se Š, stejně jako Asia), Ty jsi ještě moc malá a mladá a navíc skoro vůbec nejíš, takže Ty tady do toho naprosto nemůžeš mluvit..." vysvětluje jí Míša (polsky) nevysvětlitelné :-)). – "Ten strejda, co tady všechno snědl je ale srandovní, že strejdo Luky?" – "Ano Basio, jsem rád, že se Ti líbí, asi Ti ho tady necháme, jsi pro?" ptám se jí... no slovo: "poťouchle" by asi tak tón mé otázky vystihovalo nejlépe... – "NENE, vemte si ho, on mi totiž za tři minuty snědl sušenky, co mám na celý týden do školy na svačiny pro sebe a kamarádky Kasiu a Aniu..." projevuje Basia vlastní názor "...a já bych pak měla už asi pořád hlad..." velmi správně odhaduje to nevinné dítě. – "Klid, neboj, berem´ ho s sebou pryč, to bychom Ti neudělali"... uklidňuji ji a beru Michalovi z ruky granule Brejkova stále jěště tak trochu žijícího psa..."A my balíme, jdeme, ať to stihneme včas! Všichni!" – "I já?" ptá se s dost zoufalým výrazem ve tváři Michal, který si uvědomuje, co všechno odjezdem kamkoliv odtud pryč ztrácí... – "Ano, Í Tý, vlastně i Ty, Ty Í Tý :-))!" rázně přisvědčuje Dalmatin. – "To je ale STRAŠNĚ nespravedlivé, podívej se, Luky, Asia v kuchyni zase něco moc dobrého připravuje a Vy furt někam spěcháte... vím, dneska někde asi zase hrajeme a asi tam musíme být včas, ale Asia... kuchyň... nikam nejdu... to mi přece nemůžete...?" (Ale jistě, můžeme :-))...) – "Ty ho vem´ zleva, já zprava, Radim s Radalfem ho budou zezadu tlačit, Brejk bude vepředu postupně otevírat dveře a Asia s Basiou budou v závěsu za námi odstraňovat škody... Jo Dalme, je to kruté, ale nezbytné, jinak do Opole už nikdy nedojedeme... Takže jdeme na to, potichu všichni na svá místa... :-))"

V Gotyku (kam jsme dorazili beze ztrát na lidech a skoro i na materiálu) se se všemi srdečně loučíme, nasedáme do Barbuchy, velmi pečlivě připoutáváme Michala, zajišťujeme dveře a okna a vyrážíme. Michal mlčí... Vymotáváme se z Rybnika a odbočujeme na hlavní tah na Opole (orientační cedule to alespoň tvrdí). Michal mlčí... (po chvíli...) – "No konečně nějaká objíždka, už skoro 17 kilometrů žádná nebyla a to mi FAKT dost chybělo!!!" melduje Dalmatin... – "No vidíš, konečně si zase pěkně a zdatně zanaviguješ, času máme dost, sluníčko svítí, ptáčci cvrlikají, kamióni se rojí, koruna devalvuje, Taliban zlobí, mapu máš... :-))" (já vždy rád "potěším", a ví se to o mně :-)), a hlavně v situacích, jako je tahle – máme zpoždění a mapa je nám díky objíždkám úplně na... tak trošku zbytečná). Michal mlčí... – "Luky, máme jen tak mimochodem dost nafty?" ptá se tentokráte poprvé nikoliv od věci Brzochod. – "Neboj Ráďo, máme, a i kdyby došla, tak vyměníme Radalfa za nějaké zloté a pohonné hmoty dokoupíme, nevíš náhodou, jaký může být kurs zlotého, popřípadě eura k Radalfovi?" – "Tak to NE, já osobně se nevyměním za nic na světě a navíc u Vás v kapele stejně končím..." směje se kupodivu nespící Radalf... – "No právě!!!... :-))" otáčí se na něj kontrující Dalmatin, který by nikdy neopomenul využít jakoukoliv nahrávku na smeč. Radalf zadumaně zmlkl... Michal stále mlčí... – "Neboj..." pokračuji ve slibně načatém rozhovoru, "...stejně určitě zabloudíme a skončíme vyčerpaní v porouchaném nepojízdném autě někde v polských luzích, lesích či hájích, tam nám bude zlato, natož zloté na dvě věci, ale ona taková smrt hlady prý zase není až tak strašná a..." – "No to nemyslíte VÁŽNĚ!!! Dejte sem tu mapu a pusťte mě okamžitě za volant, já jedu do nebližšího města s obchody a restauracemi, Vy si klidně vystupte a dělejte si, co... to je mi úplně...!!!" – "Klid Míšo, to byl jen takový vtípek, nic se neděje, jsme rádi, že jsi konečně zase mezi námi, to to trvalo, hodnej, nekousej, pusť to :-))" ...horko těžko společnými zbytky sil uklidňujeme jediného neřidiče z nás, bereme mu z rukou Euroatlas, klíče od auta, zbytky Radalfovy svačiny a Dalmatin si briskně ošetřuje nakousnuté rameno... :-)). – "Fuj, to mi už NIKDY nedělejte, to byla děsná představa, úplně jsem se do toho vžil, to by snad ani... strašné... málem jsem se... mám kompletně propocené... Jo tááák, Luky zase bude mít o čem psát, už mi to došlo!!! A já jsem na to zase skočil, že jo...? :-))" – "Uhodl!"... směju se pod vousy a pokračujeme dále. Michal od teď už naprosto nemlčí a baví nás svými životními zážitky, které se vesměs týkají – naprosto překvapivě – převážně jídla (pouze jen asi tak 99,999%) a my se řehtáme jak koňové... Jen Dalmatin nad mapou střídavě zádumčivě mlčí... Objíždky vesele střídají jedna druhou (druhá třetí, čtvrtá šestou, pátá první atd.) a začíná se stmívat, takže postupně Míšu už jen slyšíme... – "Opole – 8 km – rovně..." hlásí Dalmatin a já si tak trochu oddechuji, zpoždění jsme stáhli a Kotorź Maly, kde dnes hrajeme, je podle mapy hnedle vedle za Opole, jen co by Honza Železný oštěpem dohodil, Šebrle doskočil, Dvořák doběhl, Kožený dotuneloval... a my zbytek dokodrcali... :-))

Po chvíli slavnostně vjíždíme do kýženého Opole, a po té, co se jím (se mnou za volantem) téměř hravě a velmi šikovně propletáme (mimochodem, neproplétáme, ani hravě, natož šikovně, vrámci Opole je opět objížďka a Luky neustále nemá brýle... – Faktická připomínka: Dalmatin), tak na poslední křižovatce s cedulí: "Kotorź Maly – 12 Km rovně" se hnusně žlutočervená další, tentokráte levotočivá objíždková tabule... "Já se z toho snad už fakt..." ozvalo se ze sedadla navigátora. – "Neříkej to, protože Radim!!! ...a zřejmě nejen on!!!" ...snažím se odvrátit další zdržení. Marně... – "Potřeboval bych nutně zastavit a..." – "A já taky tak trochu..." – "Můžeme zastavit támhle, já bych si jen malinko..." ozvalo se sborově ze Zakázané Oblasti Zadních Sedadel... – "Co jsem říkal?!? Kdo to říkal? Já jsem Ti to říkal!!! Už je to tady, zavinil jsi nám to sám..." s povzdechem zastavuji na nejbližším možném místě a Zakázaná Oblast Zadních Sedadel po drobné rvačce, které že z nich vystoupí první, nakonec velmi harmonicky v téměř vojenském útvaru vykonává za slastného vytí a extatických výkřiků to, co by s u nich aplikovanými plenami Pampers do 5-ti kg nemuselo vůbec zdržet naše putování kamkoliv... No nic, mezitím si já s Dalmem koordinujeme další postup (zkrátka Dalmatin mi ukazuje, kudy asi možná určitě pojedeme a mi nezbývá – s mým orientačním nesmyslem – nic jiného, než jen vážně pokyvovat, zejména hlavou a tvářit se, že coby momentálně jediný řidič z nás alespoň tuším přibližný zeměpisný směr další cesty). Zadní Sedadla se postupně se spokojenými výrazy ve tvářích trousí zpět na svá místa. – "Jste zpátky VŠICHNI?!? Rozpočítejte se!!! " kontroluji stavy.( -"Prvý..." – "Prvý..." – "Prvý" – "JÁ jsem Prvý..." – "Ne, Ty ne, to JÁ jsem Prvý..." – "Ne, pánové, nemylte se, to JÁ jsem prvý!!! – "No, Ty jsi tak možná Třetí, a to ještě možná!!!" – "Maximálně Druhý, maximálně Druhý!! A to jsem ještě dost skromný!" – "Ty?!? Skromný?!? Tak Šestý až Osmý jsi, JÁ sedím uprostřed, takže jsem Prvý, to je jako stupně vítězů, víš?" – "Nene, já jsem o dost blíže ke dveřím, a bere se to vždycky zprava doleva..." – "Zleva doprava jsi chtěl říct, zleva doprava to berou jak u nás, tak v Polsku, zprava doleva Arabi..." – "Na Arabi Ti zvysoka... aha, no jo, Radim... – "Když už, tak na Araby...!" – Hele, já nevím jak Vy, ale JÁ dostávám DOST VELKÝ HLAD! – "A kua, no jo, to mění situaci, Ty jsi Michale tím pádem asi PRVÝ, že jo, Radalfe? – "Jo, máš pravdu, Ráďo, ON má hlad, tak asi je...")....... – "Hmm, podle toho kraválu jsou asi všichni, Luky, klidně jeď..." přerušuje poutavý a vášnivý trialog (no vlastně tři téměřortodoxnímonology) Dalm a já raději... klidně jedu. Objíždka nám opravdu ukazuje pravý smysl svého označení. Objíždíme snad půl Polska a po dost dlouhé době se dostáváme do bodu, který byl od předešlé objíždkové cedule vzdálen vzdušnou čárou cca 1,5 km uzavřeným přímým úsekem cesty... Podle ukazatelů jsme těch kilometrů ujeli pracných polských objíždkových 19 a stále ještě jedeme (Ano, trošku jsme zabloudili, ale i místní mají problémy, natož my)...

Čili po nějakých devětadvaceti kilometrech (dle tachometru dvaceti osmi kilácích a čtyřista metrech) se nás (mně) plíživě jímá lehká depresívní trudomyslnost: "Ten Kotorź Maly asi stejně vůbec neexistuje, natož nedejbože Kotorź Velky či Stredni, i to Opole byla obyčejná fata, možná i morgána, tu mapu zahoď, pohřběte mně žehem, nebo klidně i rakvem, moc Vás (kromě Michala) prosím... Jo, a komukoliv (kromě Michala) daruji jakékoliv zbytky svých orgánů i tkání... :-))... Jistěže že dobrovolně, co mi taky ZBÝVÁ, že... Ale hlavně až po smrti, na tom si bez výjímky trvám... Jo, nejlépe po mojí vlastní... No asi nic... :-)).

 – "Ale zbývá, neboj, otoč to a vrať se na křižovatce doprava, musí to být přesně ta další odbočka vpravo, kterou jsme minuli před chvílí a která na mapě bezpečně není..." uklidňuje mě Dalmatin. – "No tak jo..." rezignuji ze svého zoufalství (a tak pěkně jsem si ho užíval, Dalm taky umí zkazit každou radost), otáčím a jedu na křižovatce doprava. Po pár stech metrech zahýbáme na (podle mapy) neexistující odbočku doprava a ejhle, cedule hlásá: "Kotorź Maly – 7 Km rovně..." Projíždíme nějakou vesničkou a po cca sedmi kilometrech se naprosto bez varování ozývá z Oblasti Zadních Sedadel jen velmi lehce artikulovaný (rozuměj: řvavě halekaný) popěvěk: "Slááva, nazdar výletu, výletu, výýýletuůů, nezmokli jsme, už jsme tu, už jsme tááááádýýýýý!!! Sláááva, nazdar výletu, výletu, výýýle..." – "Mohl by, prosím!!!, někdo toho hladového optimistu čímkoliv, ale hlavně definitivně umlčet?!?" ...rozhoduji se, že aniž padá hvězda, tak si budu něco přát... – "Nevím, ale ono ho to přejde mnohem dříve, než ten klub najdeme, na mapě naší i pořadatelem zaslané totiž nejsou ulice, natož jejich názvy a Kotorź Maly je jednak dost velký a jednak je tma jak v pérdéli, pane hrábě..." uklidňuje mně navigátor... – "Čili, jak jsem tak trochu asi určitě zcela velmi správně pochopil, itinerář zaslaný nám pořadatelem samozřejmě udává coby orientační body názvy ulic, které jsou nám platné jako eskymákovi pultový mrazící box značky Zanussi energetické třídy A*** se systémem rychlého zmrazení vložených potravin a světelnou i akustickou indikací špatně dovřených dveří, že?..." ptám se jen tak pro kontrolu správnosti svého úsudku... – "Uhodl!" ...lakonicky potvrzuje Dalm teď již dvěma z nás bezpečně tušené... :-))

Takže hledáme (podle evropských, polských, českých, afrických i intergalaktických map nikdy ani náhodou neexistující) ulici "Boiskowou" – v češtině "Bojišťová", která se má nacházet hnedle vedle Kotorźského fotbalového stadiónu (kde je Kotorźský fotbalový stadión, tak to po třetím opětovném projetí Kotorźe Malego sem, tam, i zpět naprosto netušíme)... – "Obratím to zase zpátky, projedeme to ještě jednou, přece tady někde musí být alespoň jedna funkční putyka a v ní nejméně jeden ještě tak trošku žijící obyvatel Kotorźa, který alespoň přibližně tuší, kde ten fotbalový stadión možná je, a možná pak i ten Rock Star Club najdeme..." navrhuji, a po odvetném naprostém tichu konám. A skutečně. Nějaké pivní pohostinské zařízení se nám po chvíli bloudění zjevuje, brzdím, zastavuji a Dalm se dobrovolně(!) rozhoduje pro výsledkem nejistý průzkum bojem... – "Kryjte mě, jdu to zkusit, kdybych to čistě náhodou nezvládl, tak si Ty, Luky, můžeš..." – "...fakt si můžu vzít některé Tvé trsátka?!? Dalme, díky moc, to si snad ani..." láme se mi dojetím hlas... – "No tak to ani náhodou NE, nejsem Charita, ale můžeš například všem mým dětem zaplatit vyšší vzdělání, nejlépe humanitního směru, a taky by jsi mohl..." :-))

...je velmi zajímavé, že v některých situacích, zřejmě vlivem dlouhodobého setrvávání na hlučných místech (jako jsou zkušebna, kamenolom, ostrá tanková střelnice, společná domácnost se ženou, atomový polygon, kovárna, válcovny plechu, tažírny trub či koncertní pódium), téměř naprosto a velmi nečekaně chvílemi ztrácím sluch... :-)) ... který se mi však bez varování vrací například tím, že se po úspěšně vykonané misi vrací téměř beze ztrát na první i druhý pohled evidentně částečně živý Dalmatin, který hlásí, že našel jednoho obyvatele Kotorźa Malego (možná posledního), který nejenže ještě tak trochu žil, ale navíc i věděl!!! A mluvil... – "Pár set metrů rovně a na křižovatce, u které je kříž, máme odbočit doprava a prý to naprosto nemůžeme minout!!!" ...cituje Dalm to podstatné, co udržel z pětiminutového interview s inkriminovaným, zřejmě jediným posledním žijícím kotorźanem... Noo, minuli jsme... Bloudíme v mlze... Radalf se znenadále začíná rozezpívávat... Michal z neznámého důvodu také... Radim sice mlčí, ale něco se v něm taky dost hlasitě začíná dít, myslím, že v něm dvakráte zahřmělo a dokonce se možná i zablesklo... V Dalmatinovi se neděje nic, jen si tak tiše ponavigovává a ani se nijak nezkouší rozezpívávat... Já ještě pořád tak trochu řídím a planným okřikováním Zadních Sedadel jsem vlastně už dosti dlouho velmi dobře rozeřvaný, vlastně rozezpívaný... Před světlomety Barbuchy přebíhá zbytky cesty něco, co jsem naposledy viděl ve filmech "Vetřelec I, II, III, IV" a ve velikém seriálovém hitu jménem "Záznam ze zasedání parlamentu posledních zbytků České Republiky" – vlastně Česka( politici už vytunelovali a ukradli i to slovo Republika), ale po důkladnějším prozkoumání se z toho vyklubává prostý (zřejmě dost dobře maskovaný) bezpečně polský a stejně jako politici planě štěkající prašivý pes – hyenoid vzor 3.0. I toho jsme, mimo jiné, minuli. Zbytky vozovky se nadále zužují tak, že je má Barbucha cca 4,7mm od okrajů pneumatik, dále je už jen pole, sice úhledně poorané a možná i velmi úrodné, ale pořád jen pole. V dáli svítí Opole. Ale ne "Ó, pole", ale Opole... :-)) – "Já navrhuji, aby si Dalmatin udělal u jména kapely Thanathron (domnělých pořadatelů včerejší i dnešní akce – poznámka autora) ve svých záznamech VELKÝ vykřičník!!!" projevuje Michal každou vteřinou sílící kolektivní názor. – "Vidíš, to jsem Ti chtěl říct: Thanathron nepořádali ani včerejšek, ani dnešek, pořádá to manažer Pioterek z dnes již neexistujících polských Metal Invaders, takže: Luky odbočí zase doleva na hlavní, z hlavní prozměnu doleva a zahájíme pátrací okruh číslo dvě, a tentokráte se do hledání jěště samy a rády zapojí i veškerá Zadní Sedadla!!!..." mrazivě konstatuje navigátor... "Ten klub tu někde zkrátka musí být!!!" – "No tak ten klub tu zkrátka NENÍ, asi se s tím budeme muset smířit, ledaže by to bylo támhleto, v což například JÁ ani náhodou nedoufám!!!" ... – "Nemusíš, Luky, to je jen nějaký rodinný barák, ve kterém možná žije nějaký kotorźský metalový fanda, ale na tom sloupu před ním, který bez svých brýlí coby satanžel momentálně jediný řidič z nás nemůžeš ani náhodou naprosto vidět (a to jsem možná ještě přehnal), visí bílá cedule s názvem: Rock Star Club se šipkou doprava!!!!" – "Támhleta cedulička zvící velikosti poštovní známky?!? Dalme, no to přece nemůže – teda kromě Tebe – vidět ani Bystrozraký s brýlema na dálku!!!" – "Ale může, a tak mě napadá, že by se už dávno mělo do palubního deníku zapsat něco jako: Jmenovitě LUKY bude mít při jakékoliv cestě Nemesis na jakýkoliv koncert VŽDY striktně SVÉ BRÝLE s SEBOU! A do poznámky uvést( nejlépe červenou tužkou, pokud ji neztratíme!!!): I kdyby náhodou neřídil!!!!... konec záznamu..."

Odpovídám mu slovy i tónem Cartmana ze South Parku: – "Seru na Vás a jdu domů..." – "No to dozajista můžeš, ale pokud jsi naftu kupoval za své (jakože kupoval, já jsem u toho byl, tady všude jsem seděl), tak domů jedeš... za své... protože Ti (a tím pádem i nám) nebude mít kdo vyplatit honorář, víme? :-))"... Dalm to se mnou zkrátka umí... – "No tak jo, takže kam?" – "Doprava, to je tam, hned za tou cedulí, kterou my ostatní všichni vidíme, ŽE?!?..."(to: "...ŽE?" Dalm dost hlasitě zařval, mimo jiné zejména pro to, aby přehlušil "obvyklou cestovní atmosféru" vytvářenou Zadními Sedadly...) – "...jóóódlaiíídýýý, eloííís eloííís... Ehm, volali jste mně?" ...ozval se Radalf. – "Ne, ale to nevadí, už tam skoro jsme..." – "A to jsme jako KDE?" ...lehce nechápe okolní scenérii prozměnu Michal (a já se mu vůbec nedivím, vzdalujeme se totiž od posledního, dost sporadicky osvětleného kotorźkého domku do naprosté inkoustové tmy...). – "Luky, vidíš támhle v dálce to světýlko?"... upírá Dalmatin zrak někde ve směru přes levou polovinu čelního skla a ukazuje rukou... – "Ne, Jeníčku, ale jestli je tam Ježibaba, budou tam i tuny pardubického perníku a Michal se konečně pořádně nadlábne a..." – "JÍDLO?!? Slyšel jsem dobře? ...Kde?!? Jedem´ tam hned teď, a nějaká stará babička mi klidně může zkusit zabránit... takových bylo..." opět se Michal urputně ze zadního sedadla snaží uchvátit řízení vozidla. Naštěstí je po naší předchozí zkušenosti námi velmi pevně připásán, a tak ho bezpečnostní pásy drží a strhávají ho zpět do bezpečnostní vzdálenosti od volantu i od Dalmova již dříve načnutého ramene :-)).......... – "Týýý jo, on tady v té pustině je fakt klub!!!"... hlasitě žasne Radim. – "Neříkej hop, dokud jsis v něm nešáh´ na dveře od hajzlíku, milý budoucí autore "Brzochodova průvodce po toaletách hudebních klubů"... Navíc to tady vypadá jako ne příliš přátelská základna mimozemců, vidíš ty barevné světýlka?!?"... snažím se být realisticky pesimistický optimista... – "Nene, můj zažívací trakt ho bezpečně lokalizuje s odchylkou plus mínus 5,3 m a zatím nikdy neselhal" ...rozzařují se mi ve zpětném zrcátku Brzochodovy čidla a v uších mi začíná znít něco jako lehce tlumený akustický záznam začínající erupce italské sopky Etna křížený s decibely startu Boeningu 747 a odborného pyrotechnického odstřelu dosluhujících výškových budov. – "Super, tak je to oficiálně senzoricky potvrzeno, ten klub fakticky existuje a nachází se někde blízko před námi!!!" ...teď už s mírným optimismem konstatuji a hnedle parkuji Barbuchu u jednoho ze vchodů do Rock Star Clubu... Dalmatin se opět dobrovolně(!)vydává na průzkum...

Po chvíli: "Tak jsme tady fakt správně, je to ono, jsou tam dokonce i lidi. A Thanathron... stále zvučí..." dělá Dalmatin Michalem místy přehlušovaný krátký debriefing. Vystupujeme z auta (všichni) a jdeme dovnitř. Teda klub je to parádní, velký, pódium je vysoké, prostorné, místa habakuk... Sice, jak my ostraváci říkáme, je tu kosa jak z nosa (volně přeloženo pro mimoostravské: zima jak v psírně), ale lidi tady jsou (jak se jim sem povedlo dostat, je mi až do pokoncertního pokecu s majitelem klubu záhadou*** – ale nepředbíhejme), čili se nám tady začíná velmi líbit. – "Nemají tady nic k jídlu, nevaří se tu, ani kuchyně tu není, ani chipsy tu nemají, kam jsem se to zase dostal, to je strašné místo, kam jsi nás NÁS to zavezl?!? A obchod ani restauraci jsem po cestě taky dost dlouho neviděl!!!" ...Michalovi se tady líbí zřejmě malinko o dost méně, než nám :-)). – "Dalm má v autě nějaké, před Tebou až doteď velmi těžce utajené rohlíky, prý minimálně dvacet, neboj, počítali jsme se vším, dokonce i s Tebou..." :-)). – "FAKT?!? No tak to je super, Luky! A všiml jsis vůbec, že tu mají velmi slušné pódium, prostorné, klub je to hodně velký, sympatický, a že přišlo i dost lidí, bude to určitě super akce....... Kdeže jsi říkal, že je Dalm s těma rohlíkama?"... :-))

Thanathron dozvučili a začali hrát... Ovšem po chvíli naprosté ticho... – "No to snad ne, žeby zase "jističová etuda"?" ...hrozím se, ale dlouhý, široký a hlavně bystrozraký Dalmatin mě uklidňuje, že to jen kytaristovi praskla struna a tak si ji na pódiu pod dozorem diváků mění a ladí kytaru... Rozbolela mně levá noha, protože mi na ni spadl kámen ze srdce jako kráva... ...Vynášíme z Barbuchy bicí a ostatní naše aparáty a ustavujeme si je nalevo od pódia. Dalm, já a Brzochod si ladíme své koncertní nástroje, jen Dalm si naladil i svou bílou záložní kytaru. Já svou záložní zelenou ne a Brzochod záložní baskytaru nemá. (Na té primární koncertní mám fungl nové struny, přece mi nemůže žádná z nich prasknout, to by v tom byl...) Radalf, který se zaposlouchal do setu Thahathron... si odskočil si "zapařit" a po chvíli se k němu přidává i Michal, který už má vše sestaveno, smontováno a složeno. Počet pařívších před Thanathron se tím pádem zdvojnásobil... :-)). Při Dalmově výkřiku: "Pojďte se Vy dva zoufalci převléct a připravit!" polovina pařících zmizela z placu a společně se začala kvapně převlékat a rozcvičovat :-)). Poslední tón a jsme na řadě my. Ochotně (ale hlavně zjištně) pomáháme členům Thanathron odklidit z pódia jejich vybavení (kdybychom se toho neujali, čekáme na volné pódium možná dodnes :-)). Průběžně ustavujeme své saky-paky. Zjišťujeme však velmi zajímavý fakt, že nazvučeny mohou být jen bicí (a to jen jeden kopák – naštěstí další mikrofon na druhý kopák místní zvukař po důrazné domluvě ještě sám a rád bez následků ušetřil ze zbytku bicí sady), zpěv a jedna kytara... Divné... No nic, nazvučena bude ta Dalmova (Dalmatin má slabší aparát, ta má půjde přímo z pódia do lidí a basa také), ustavujeme vše a zvučíme (obligátních 69,5 sekund, jen mi nějak můj zvuk přes všechnu snahu nesedí, ale na mně nezáleží, hrajeme pro lidi)... – "Můžeme? Všichni? Jo? No tak jedem!!!" volá Dalmatin... – "Oki, jedem, ale první song začínáš Ty..." odpovídám... – "Jo? Mno jo, už jedu..." slyším zbytky mumlané odpověďi přehlušené prvními akordy Dalmovy kytary, kterými on a jen on sám začíná nejen první song "Awaken", ale i celý náš set. Můj aparát však nějak "nehraje", respektive hraje jakoby na čtvrtinu výkonu a strašně bzučí. Nicméně alespoň něco z něj vychází a tak jedeme. Uběhlo "bezvadných" 120 vteřin a v tom "lup", praská mi spodní struna E. Mrcha blbá, nezodpovědná, fenderoidní, severoamerická!!! Automatickými pohyby sundávám primární kytaru, odkládám ji bokem a ohlídnuvše se na tu záložní si vzápětí uvědomuji jednak dost zbytečný předešlý optimismus, a jednak naprostý nenaladismus té mé záložní zelené. Tak to je v... – "Doprdýlky, co teď?!?"... probleskává mi hlavou.... "Než to Éčko vyměním, uběhne dost zbytečného času..." Kolegové pokračují v produkci a já se velmi nenápadně (pod hledáčky bodových reflektorů) plížím na opačnou stranu pódia. Na můj zoufalý pohled Dalmatin ucezuje levým koutkem úst směrem k mé zoufalé trosce stručné: "Ber si ji..." Beru si tedy s němými díky jeho bílou záložní kejtru, bleskurychle přehazuji vysílačky a zapojuji se opět do dalšího dění (modlíce se, aby Dalma také nezradila strunná technika). Skvělé, žádné zdržení našeho setu... Ovšem, to je děs... Můj aparát má ještě horší zvuk, než předtím, píská a výkon je úplně v... respektive není. Ani tam :-)). (Mám 1,5 kráte silnější zesák než Dalm, který má s potenciometry na pětce z deseti dvakráte silnější zvuk než já s poťáky na jedenáctce z deseti... Co se to... kurvička dráteček...?!?) No nic, hrajeme dál, padesátka přítomných lidí si to evidentně maximálně užívá (jistě, jsme v Polsku...) a my jedeme jak o život. Set ubíhá a spokojený Radalf se chystá ohlásit náš teď už opravdu poslední dnešní song. Nadechuje se, ale v tom najednou... Michal se konečně velmi správně rozhodl, že se projeví, a tak se úlohy frontmana na chvíli zpoza bicích skrze nástrojové mikrofóny ujal sám (jelikož narozdíl od Radalfa, který s polským publikem komunikuje anglicky, polštinu jakž takž ovládá, nečinilo mu to žádný problém). (následující "dialog" je volně přeložen do přibližné adekvátní češtiny – poznámka autora):

 – Radalf (ohlašuje anglicky): "So... Our last song is...(Takže náš poslední kus je...)"
 – Michal (řve polsky): "Jste připraveni na smrt?!?"
 – Lidi: (křičí): "Ano!!! Jsme!!! Do toho!!!"
 – Michal (řve více): "JSTE připraveni na SMRT?!?"
 – Lidi (šílí): "JSME!!! Pojďte!!! JEDEM!!!"
 – Michal (kontruje): "JSTE PŘIPRAVENI NA SMRT?!?!"
 – Lidi (běsní): "Anoóó!!! JSME!!! SMRT!!!"
 – Michal (řvouce z plna hrdla): "INHJÚÚÚMENITÝÝÝÝÝ!!!!!!!! (náš poslední song...)"
 – Lidi (sborově): "DO TOHO!!! JOOÓÓ!!! SMRT!!!"

"Tss – tss – tss- tss..." – Michal odťukává na hajtku začátek Inhumanity a (naprosto bez upozornění) začíná hrát... začátek songu od Death, tuším že "Empty Words" z krystalicky vynikajícího alba "Symbolic"... Radalf zkušeně mlčky vyčkává, co se z toho vyvine, my kytaristé po bleskurychlém vzpamatování se z šoku okamžitě přizpůsobujeme party, ale smějící se Michal se vzápětí raději sám a rád vrací z výletu do deathové klasiky zpět do nemesisoidní "Nelidské" klasiky, my také a tu nastává samo peklo osobně... Inhumanity je něco jako naše "třešínka na dortu nemilosrdné bohyně pomsty a spravedlivé odplaty za pýchu, čili Nemesis", kterou si absolutně všichni přítomní včetně pařících členů Thanathron opravdu užívají... My obzvláště!!! Po včerejšku je tu opět balzám na naše duše, pot se z nás jen lije, pařící lidi jako jeden šik "hrozí", ale po chvíli je tu konec. Definitívní, odehráli jsme vše, co jsme mohli nabídnout. Odcházíme z pódia za velmi příjemných reakcí publika do baru, uvelebujeme se a začínáme pozvolna lehce relaxovat, než se dáme do balení a stěhování všeho do auta. Připojuje se k nám majitel klubu, který vyprovodil Thanathron a kecáme o všem možném, je příjemná atmosféra, ale po chvíli cítím (a asi i nejen já), že by bylo dobré, abych se z totálně potem promočených koncertních hadrů šel převléci do něčeho nekoncertně suchého... Opouštím klub, nabírám směr k Barbuchovi, zaostřuji zrak a ejhle: U Barbuchy je polské srocení davu jako na české demonstraci za odstoupení a hrdelní potrestání všech ODS i ČSAD, pardon: ČSSD politiků...(snad se něčeho takového možná dožiju... no asi ne, ale zadoufat si můžu...). Naštěstí ji (tu polskou demonstraci) řídí Radalf, který, spatřivše mne na mně volá, kdeže máme naše CD-čka, promo fotky a trička Nemesis... Podávám mu vše, co nám po předešlých akcích zbylo a převlékám se (venku u auta za teploty cca +0,5 stupně Celsia doprovázené osvěžujícím transsibiřským větrem) z totálně propoceného koncertního do naprosto zmrzlého, ale relativně suššího nekoncertního oblečení a vracím se zpět do klubu, zanechávajíce Radalfa napospas... :-)). Ne že bych ho až tak přímo obětoval, to ne, ale vím, že si možná asi poradí... A pokud ne, tak mu na hrob nechám na vlastní náklady vytesat jeho vlastní výrok: "...stejně u Vás končím, tak co... :-))"

Majitel klubu dále klábosí u polského pivka s Dalmatinem a Michalem, toporně se připojuji a po částečném rozmrznutí se dozvídám něco, co považuji za možná unikátně polskou, ale hlavně Metal podporující specialitu: "Návštěvníci klubu jsou dopravováni na místní koncerty majitelem klubu, který v Opole a okolí vždy vyvěsí plakáty s přesnou hodinou srazu, a fyzicky vlastním opravdovým autobusem je dopravuje na místo dění..." Čili metalisté, kteří chtějí, mají za obolus možnost být dovezeni na místo, zapařit si a ví, že je po konci akce opět někdo doveze zpět... Já osobně jsem si to všechno ještě jednou nechal podrobně zopakovat včetně nákresů, popisů, kopií faktur i daňových dokladů a fyzické prohlídky inkriminovaného hromadného metalového dopravního prostředku... Proč? No protože na to se dá koukat a poslouchat to (ve srovnání s organizací ostatních a českých klubů) téměř donekonečna... :-)). (Mimochodem tím byla objasněna v úvodu nastíněná otázka, kdeže se tady v té pustině vzalo tolik lidí... navíc živých) :-)).

(teprve skoro při dopsání tohoto deníčku jsem se dozvěděl, že na naší dnešní akci nebyli přítomní metalisté vyjímečně dovezeni majitelem a jeho busem, protože majitel zajišťoval dopravu mužstvu místního fotbalovému klubu na zápas a tak přítomní dorazili po svých(!), což je taky zaznamenáníhodný výkon, a tak ho tedy čile zaznamenávám...)

Sklízíme od majitele klubu poklonu, že prý tady takový výkon a atmosféru jako my naposled loni předvedli polští Vader, což nás velmi těší, a další informace zní: v Zabrze (což je od Kotorźa kousek – i se všemi možnými objíždkami i objíždkami objížděk v objíždkách) dnes shodou okolností výše zmínění Vader na nějaké megaakci hrají, takže dnešní návštěva metalistů zde je prý při souběžné akci tohoto kalibru taky takový zaznamenáníhodný rekord... A prý bude i zaznamenán... Mezi řečí se majitel klubu mimo jiné chlubí, že má v plánu nechat v brzké době zrekonstruovat (a hlavně nechat odstínit!!!) elektrické okruhy na pravé straně pódia... (to je mimochodem ta, na které jsem hrál já...) Tak odtud vítr vanul! Proto jsem mezi svými prsty a strunami málem viděl polární záři a můj aparát skoro nehrál a vydával zvuky jako DJ na techno párty! ...Tak proto došlo k bezděčným bodovým mikrosvarům mezi mým prstýnkem, kovovou konstrukcí stojanů světlometů a koncovkou kabelu, propojujícího můj zesilovač a reprobednu! ...Vzápětí mi dochází, že s neuzemněným aparátem (který má k tomu všemu navíc starší typ zástrčky) jsem po kontaktu s mikrofonem (zpívám doprovodné vokály – no spíše řvu, ale do mikrofónu) mohl být (po pohledu na hodinky) už cca 80 – 85 minut po smrti (v angličtině pro něco takové existuje pojem electrocution – hezky česky: smrt či poprava elektrickým proudem... :-)). Tím tuplem si užívám určitě zaslouženého pokoncertního relaxu (Dalmatin mne však později uklidnil, že pokud je přenos signálu mezi mou kytarou a aparátem zprostředkován vysílačkou a nikoliv jako donedávna šňůrou, tak žádné nebezpečí nehrozí, což je vlastně logické, ale při mém štěstí... a stejně jsem v zoufalé snaze vyladit alespoň náznaky srozumitelného zvuku na aparát a jeho kovové části a konektory šahal, opíraje se při tom o stojany reflektorů... no nic). Brzochod ne, protože ví, že řídí zpět domů... Radalf taky ne, protože fanoušci ho u Barbuchy nenechali vybarbuchnout, a ne všichni uměli anglicky, čili si navzájem nemohli sdělit vše... :-)). Michal taky nijak obzvláště ne, protože zjistil, že "akce rohlíky" byla taková malá účelová motivační past... A Dalmatin?... :-)) Nejenže málem přišel o rohlíky a já jsem mu ošahal Jeho Veličenstvo Bílou Záložní Kytaru, ale ví, že bude nucen navigovat zpět domů Brzochoda (za volantem Barbuchy), včetně jeho (Brzochodových) komplikovaných tělesných pochodů, občasných tělesných potřeb i velmi častých tělesných selhání... :-)). Jo, a Barbucha je celkem v klidu, protože ví, že Dalmatin Brzochoda usměrní a že Brzochod si uvedomuje, že on (Barbucha) má letní pneumatiky... a navíc dost ojeté :-)).

Michala jsme vezli zadem přes Bohumín a Dolní Lutyň do Orlové, kde Dalmatin konečně nenavigoval z listu, nýbrž naprosto přesně věděl, ač se i Michal (orlovák) divil nad ubíhající, pro něj naprosto neznámou krajinou... :-))

...domů jsme po strastiplných navigačních a objížďkových improvisacích, etudách a variacích dojeli v pořádku, jen Michal hlady bez sebe... (z neověřených, ale dobře informovaných zdrojů jsme se později doslechli, že od té doby prý doma postrádá svou kočku a poprvé v životě zevnitř umyl mikrovlnku... a spěšně vynesl koš :-)).

 

---

5.10.2007:Tarnowskie Góry (POL) - Klub 22 - Deníčky 2007: Deníček č.57

Kapely: Nemesis, Thanathron (POL), Deneb (POL)...

 

Autor: Luky neblahé nepaměti, konzultace, připomínky a doplňování nevědomky překrucovaných faktů: Dalmatin. Michal – možná, možná ne... :-))ࢀ

 

Koukám se na pořadové číslo tohoto deníčku a tu s hrůzou zjišťuji, že nejenže pořád žijeme, ale že je to již skoro jubilejní sedmapadesáté pokračování!!! A i přes to to zřejmě pořád ještě někdo čte... Noo, tak to Vám nezávidím, ona už je to objemově skoro průměrná brožovaná kniha, jakých se dnes téměř denně ve světě (hlavně na ostravsku) běžně tisknou kvanta. Ano, jistě, kategorie sci-fi křížená s fantasy, beletrií, lékařskou odbornou literaturou, červenou knihovnou, přírodozpytem a ortodoxní literaturou faktu (neplést si např. s posledním parlamentním čtením, týkajícím se vyrovnaného státního rozpočtu nebo nadbytku peněz v jakémkoliv resortu) si přece jen nějaké své čtenáře najde, alespoň to tvrdí některé statistiky (on prý papír taky snese skoro všechno). No nic, zpět k tématu (kdybych jen alespoň přibližně trošičku tušil, k jakému...) Navíc zjišťuji, že pokud máte náhodou doma psy, fretky, kočkodany, chameleony, čutňáky, agamy páskové, zmije písečné, pískomily, křečíky, zakrslé i vzrůstem celkem normální králíky, zakrslé i vzrůstem celkem normální manželky či přítelkyně, tak je velmi těžké nejen dělat jakoukoliv muziku a činosti s ní nedejbože jakkoliv spjaté, ale potíže chvílemi působí i pouhé volné psaní i čtení o těchto kratochvílích... Obyčejně se ptají něco jako: "Proč?" (chameleóni, psi, čutňáci, fretky, zmije písečné a spol...) – ale hlavně: "Na co a za co?..." (...ostatní :-)) atd... :-))

Intermezzo č.1, po zkoušce dne 16.10.2007, něco kolem 16:28 hod., přítomni: Dalmatin, Michal, Luky a Radim "Brzochod", manželky či přítelkyně ne:

"Jo, to jsem Ti chtěl říct, Dalme, už je to asi tady, sice jsem to pořád víceméně čekal, ale proč zrovna mi a zrovna teď? ...O sobě teď mluvím ... No mám syndrom "HoSiPa", to je v loji... Ne, nebolí to... Co budeme dělat? ... Myslíš, že asi nic? ... Jo já že s tím nic nenadělám... Oki, dobře, přesto to zkusím, ale výsledek nemůžu zaručit, "HoSiPa" je svinstvo, počkej, až to příjde na Tebe, to něco uvidíš, popřípadě neudržíš... Ne, nemusíš si odsedávat, prý to není nakažlivé, alespoň myslím... Že mi to teda nezávidíš? ... No, já si to teda taky nezávidím... Vždyť mám psát další dva deníčky a Ty o nich víš!!! Ať si to užiju? Yop, poznal jsem Tě, Ty umíš vždy potěšit pomocnou rukou, popřípadě "pomocnou" nohou, viď..." Že nevíš, co je to "HoSiPa"? No tak to je, jak jsi jistě pochopil, zkratka. ... Ale né zkratka mezi místem A a místem B (Ty už máš taky z toho ustavičného navigování malinkou deformaci), ale je to písmenková zkratka syndromu s prozaickým označením: Hovno Si Pamatuji – "Jo, HoSiPa"... Nesmějte se mi všichni, je to vážná věc, noo, hodní, asi ty deníčky napíšete Vy, tak bych to viděl já... Ano, všichni, i Ty Brzochode, s Michalem a Dalmem. Ne, Michale, jíst se teď nebude, mluvím naprosto vážně... Jistě, vím, jídlo je taky vážná věc... někdy... Radime, Ty někam odcházíš? Aha, Ty musíš... Jo ták, Ty musíš tam... No tak to né, z toho se nevyvlíknete. Nikdo......!!! (... nenadálá a chaotická změť ortodoxních monologů...) Moment, MOMENT!!! Ne, JÁ neřvu, jen nemluvte všichni najednou. Cože se stalo za hranicí? ...Jaké objíždky? ...Odkud pršelo? ...Jasně že shora dolů, já myslím od kterého místa naší cesty?!? Málo jídla? ...Komu se chtělo... nutně zastavit? Kam jsme chtěli jet a nemohli jsme? Řvoucí mobil s integrovaným mp3 přehrávačem a jednogigovou paměťovou kartou? Halekající trio na zadních sedadlech? Michal a Radalf? Michal a Radalf a Brzochod? Radalf a Michal? Brzochod a Michal a Radalf? Michal, Brzochod, Radalf a mobil s integrovaným mp3 přehrávačem? Po kom že jsme to s Dalmem... zvyšovali hlas, ať neřvete a vše vypnete, že se nemůžeme coby nepostradatelné duo řidič&navigátor přes ten Váš kravál domlouvat, kam máme jet a kam že všichni (možná i Vy) chceme ???. Že to byly super fláky od Death, Meshuggah, Slipknot a jiných... Že to skoro nevadilo... Jo Vám že to nevadilo na zadních sedadlech, nám na těch předních dost – ...No vidíte, že to jde, to mi pomáhá, jen dál, jen tak dál... Ano ano, tohle se taky stalo, yop, malá zajížďka, malebná mamutí elektrárna za Rybnikem, jistě, veliká jako dost poctivě krmené prase, které určitě nepěstuje diety, spining, kalanetiku a ani nijak jinak zhůvěřile nesportuje... – Skvělé, díky, chlapci, paměť funguje... Hmm, ale dost blbě, už zase vím prd... "HoSiPa"... No nic...

Takže zpět k mému podání některých ortodoxně ústních vzpomínek mých spolukolegů... Sice jsem vždy tvrdil, že co si nepamatuji, tak to se nestalo, ale nechť, stejně mě nikdo neposlouchá, tak tady to máte :-)):

5.10.2007, cca 16:00 (hodina srazu všech členů Nemesis a opětovná – pokolikáté už – zatěžkávací zkouška mých i Dalmových zbytků nervů): Před naší zkušebnou je zaparkovaná taková halda aut, že se před vchod s Barbuchou dostávám jen a pouze s bravurním (myslím si, že s dost hodně bravurním... no oki, Dalmatin mi tak trošku ukazuje) překážkovým couváním po chodníku, míjejíce o cca 4,2 – 5,4 mm nějaký dost zoufale zaparkovaný Peugeot 405 Combi. – "Nebýt tady toho vola, co toho Peugeota tak blbě zaparkoval, tak by to celkem šlo, věci do Barbuchy můžeme ládovat celkem v poho..." nezvykle vesele hlásí Dalmatin. – "Hm, to by mě zajímalo, proč parkuje tak blbě..." bručím si pod nos "...taky se mohl, umělec, postavit kamkoliv, ale zejména jinam!" – "Nemohl, protože za prvé: to je můj Peugeot a za druhé: stejně jsme tady zase my dva sami, čili než ti ostatní zoufalci dorazí, tak my dva maximálně stihneme vynosit vše na chodbu a možná – to "možná" jen podotýkám – svézt to výtahem do přízemí, a to jsem nás ještě lehce naddimenzoval. Navíc jedu přímo z práce, tudíž auto ještě musím zavézt před dům, kde mě ještě sami a rádi vyzvednete..." Vzápětí dorazil velmi, ale velmi rozlícený Michal, který na nás téměř bez nádechů furioso chrlí následující: "Kluci, představte si!!! Já jsem přišel domů z práce a dal jsem si vařit jídlo do trouby... Ale ono ještě pořád nebylo hotové, a tak jsem musel pochopitelně zmeškat autobus z Orlové do Ostravy, to snad chápete" – (nechápeme, ale napjatě sledujeme další tok Míšových myšlenek...) – "No a tak jsem jel o ten jeden autobus později s tím, že si teda koupím něco málo k jídlu v řeznictví u zastávky" – (to už se proti vlastní vůli řehníme jako koňové) – "...no a ONI MI HO ZRUŠILI !!! Věřili byste TOMU?!?" – (věřili, ale smíchy nemůžeme ani... věřit) "Chápete tu nespravedlnost? Já jsem ten krám sledoval už skoro rok z autobusu, a když si chci konečně koupit něco málo k jídlu (!) na tak DALEKOU a DLOUHOU cestu, ONI ho zkrátka ZAVŘOU!!!... A to jsem si tam vůbec ani nestihl nic nakoupit!!! To je snad i trestné!!!" – (Chápeme, i když jen chvíli, jaká osobní tragédie Michalem otřásla :-)) (Následuje moje dobře míněná výzva všem řeznictvím i ostatním obchodům s jakýmikoliv poživatelnými... poživatinami: "Vážené prodejny, dokud u vás Michal alespoň jednou něco nenakoupí, neopovažujte se rušit se, či jakkoliv kamkoli se ve vlastním zájmu přesouvat!!!... Míša by vám to NIKDY neodpustil a on dokáže ukázat i zuby!!!")... – "Hodnej, nezlob, musíme počkat na ostatní, Ty si zkontroluj bicí a pak ještě pojedeme vyzvednout Dalma, víš?... Ne, k jídlu asi nic nemá, ale vyzvednout ho zkrátka MUSÍME!!!" (...postupně doráží i zbytkoví, Radalf a Radim, kteří se, až na malé výjimky, zapojují do ládování všeho do auta. Michal se snaží si sám organizovat a uspořádávat své bicí do zavazadlového prostoru Barbuchy, ale po té, co na chodníku zůstává (pro nedostatek volného místa v autě) skoro polovina jeho ekvipmentu, se ještě sám a rád podřizuje Dalmovu logistickému talentu, čili jsme dvacet minut strávili né žeby až tak úplně zbytečně, to ne, ale jen s lehce diskutabilním výsledkem :-))

Dalmatin po zkušené synchronizaci obsahu zkušebny s prázdnotou Barbuchy vzápětí Peugeotem 405 Combi odsvištěl. Coby řidič ve zpětných zrcátkách ničehož nic nevidíce jsem nucen klikatě couvat cca 50m po chodníku mezi budovami a auty, navíc s tušenou pastí jménem: propadlé propadlo vedle vedlesousedící budovy, tudíž celkem logicky volám do bezDalmatinoidní osádky auta: "Běžte mi někdo ukazovat!!!!" Chvíle nechápavého ticha............... a tu nastala historická událost: RADALF(!!!) téměř bez nehody vystoupil a jal se mi ukazovat... Hlavně gesty... (Stále ještě tak trochu překvapivě žijeme), dokonce mě osobně briskní sérií zvuků, výstražných nonverbálních sdělení a gymnastických spartakiádních pohybových variací cíleně VAROVAL před cca metrovou, zlovolně skrytou dírou, do které by Barbucha... úplně...) Projel jsem... No nic, šťastný koordinátor-elév okamžitě a střelhbitě nastupuje zpět a frčíme si to směr ulice Muglinovská, nové toť bydliště opět se přestěhovavšího Dalmatina... Jedna křižovatka, kruháč, spousta přechodů pro chodce, (po levé straně řeznictví v provozu, Michal se naštěstí dívá na opačnou stranu a Brzochodovi se nechce na stranu), další křižovatka... Rovinka... Křovinka... Benzínka... Někdo mi, coby řidiči vrhá "prasátka" přímo do ksi... úsměvu. Že on je to Dalmatin? A taky že jo, dokonce i já ho rozeznávám, ale kromě dálkových světel ho nemám čím oslnit. Hlavou (vlastní) mi probleskla kacířská otázka, zda-li ho vůbec potřebujeme – a vzápětí sám a rád přistavuji Barbuchu ke krajnici přibližně (no o šest metrů jsem se sekl – mám ne příliš dobrý vzorek na zadních pneumatikách – však mi taky ty zbytečné kroky byly opakovaně a důrazně několikráte vyčteny, jeden po druhém) v místech, kde Hafík "celkem dost zuřivě" stopuje... (Ví, že bez brýlí jsem coby řidič – vyhledávač malinko dost hodně úplně v... nefunkční, a že brýle bezpečně nemám :-))... Michal, který projevil přání cestovat na zadních sedadlech (vzhledem k tomu, že já  – z jeho pohledu na levém předním sedadle – tak trochu řídím a na – z jeho pohledu pravém předním od teď zodpovědně naviguje navigátor – logistik – dráb Dalmatin), si to opravdu užívá a jen se lehce diví, kdože to přistoupil a hned se ptá, zda-li má nově příchozí jakékoliv zásoby jídla... Je skrze zuby velmi chladně až mrazivě ujištěn, že nemá... :-))

Intermezzo č.2, po zkoušce dne 16.10.2007, něco kolem 20:44 hod., přítomni: Dalmatin, Michal, Luky a Radim "Brzochod", manželky či přítelkyně ne:

- Dalmatin: "Poslední deníčky se mi líbí, ale co jsem Ti to vlastně chtěl... Jo, už vím, ta stavba některých vět..."
- Michal: "Mi teda ne, jsem tam vyobrazený jako strašný žrout, to přece určitě není pravda, já jen mám někdy občas hlad..."
- Luky: "Myslíš to, že někdy vždycky? :-))"
- Dalmatin: "Chtělo by to opravit i slovosled v některých souvětích..."
- Brzochod: "Já a ty chlebíčky... No to je gól, fakt jsem se pobavil... No vidíš, zase musím..."
- Michal (nahlížející do jídelního lístku): "Někdo máte chlebíčky? Tak ty bych si dal, a po nich bych si dal třeba ten guláš..."
- Luky: "MOMENT, konzultujeme TADY a TEĎ minulé dva koncerty, respektive deníčky z nich... možná by jste mohli něco doplnit..."
- Michal: "...v tom super chlebu, co se dá sníst úplně celý, minule jsem nenechal ani..."
- Dalmatin: "...a z gramatického hlediska nejsou některé vedlejší věty náležitě odděleny čárkami..."
- Luky: "No asi ne... :-))"
- Brzochod: "Teda ten "Brzochod Někdychod Nechod" ... chachacháá, to je super..."
- Luky: "Hm, ona je to spíše tvrdá realita..."
- Brzochod: "Šťourale hnidopišský..."
- Luky: "Kdyby jsi začal nejen chodit na zkoušky, ale kdyby si na ně začal třeba chodit i včas (anebo by ses přestěhoval na chodsko), dala by se Tvá, neustále metamorfující se přezdívka doplnit i o další slovo: Chod... Navíc by jsi ji mohl používat coby Tvůj zkrácený a velmi výstižný životopis: Brzochod Někdychod Nechod Chod... :-))"
- Dalmatin: ...u Radima bych tam ještě kvůli doplnění životopisu taky dopsal: Záchod... :-))"
- Luky: "Vidíš? Tak to by mně ani ve snu... :-))"
- Michal: "A ty paličky jsem si chtěl do toho batohu určitě dát sám..."
- Dalmatin: "A nenapsal jsi tam o tom, jak se Radim..."
- Brzochod: "...jo, a ani o tom, jak Dalmatin zapomněl řidičák, takže nevím proč nechtěl řídit..."
- Michal: "...a o mně jsi taky nenapsal... to... hm, ...jen si teď tak rychle nemůžu vzpomenout, co vlastně..."
- Dalmatin: "Navíc Ti tam neustále chybí mnou mnohokráte avizované..."
- Luky: "Tak si to pište SAMI !!!"
- Dalmatin: "Ne, píšeš to myslím si že dobře :-)), že jo? (obrací se na ostatní kolegy, kteří samozřejmě přikyvují, protože psát deníčky se jim nechce ani náhodou) ...teda až na některé problematické části složitých souvětí, ty čárky mezi větou hlavní a některými větami vedlejšími..."
- Luky: "Ty taky drž..."
- Brzochod: "Ještě pořád to držím, jen nevím, jak dlouho to..."
- Dalmatin: "Grrrr, mě vysloveně iritují ty drobné nuance..."
- Luky: "Já mám v hlavě pravidla českého pravopisu z roku 1989, zkrátka starého psa... ani květinou neuhodíš..."
- Michal (po dalším pohledu do jídelního lístku): "...a ty grilované kolena, to se přece nemůže dát sníst..."
- Dalmatin (odpovídající servírce): "Jo, jasně, ještě jedno pivko si určitě dám..."
- Luky: "...já se z toho fakt asi..."
- Dalmatin: "Neříkej takové slova, protože Radim!!!
- Luky: "Neříkám..."
- Dalmatin: "Tak je neříkej..."
- Michal: "...u Brejka se jí tak nějak zodpovědněji než u nás, to mi nikdo nevymluví...
- Luky: "Vymluví..."
- Dalmatin: "...pokud nemáš vedlejší větu oddělenou třeba závorkou...
- Michal: "...třeba ta polívka byla skoro jako hlavní jídlo..."
- Dalmatin: "...tak se z toho nepo..."
- Luky: "Neříkej takové slova, protože Radim!!!
- Dalmatin: "Neříkám..."
- Luky: "Tak je neříkej..."
- Brzochod: "Já už zase musím..."
- Luky: "...co jsem Ti říkal?"
- Dalmatin: "...Hm, ono už je to asi jedno..."
- Luky: "Yop..."
- Michal: "Ten Radim furt někam tak nějak mizí... Budete někdo něco jíst?"

Chvilička, a je tu hranice... Naši přátelé celníci, evidentně dost v depresi z toho, že nejen my, ale i Poláci jsou v té zas... EU přepečlivě kontrolují naše osobní doklady a polská část z nich mne coby řidiče zkouší ze znalosti výslovnosti křestních jmen i příjmení fyzicky bezpečně přítomných ostatních členů Nemesis a Radalfa... Kupodivu jsme projeli, tudíž si to mažeme směr Rybnik, první polský orientační bod na naší cestě směr Tarnowskie Góry... Za Rybnikem – objíždka, s kterou ani Dalmatin, natož internetový Routeplanner naprosto nepočítali... A za ní další... (Mezitím na zadních sedadlech): Radalf s Michalem se dávají do poslechu muziky (z Michalova mobilu s mp3 přehrávačem doplněným o 1GB paměťovou kartu), kterou se snaží svými postřehy, názory a připomínkami... zkrátka přeřvat. Navíc zvuková kvalita "reproduktoru" v Michalově mobilu, který reprodukuje pouze šustivé výšky a velmi výškové náznaky středů (basy nee), mě a Dalmatina s ubíhajícími kilometry začíná... dost hodně nám vadit. Představte si hlasité cinkavé syčení doprovázené ještě hlasitějšími zvučnými hlasy obou výtečníků... Pro dvojici navigátor – řidič to jsou vysloveně "ideální podmínky" pro spolupráci, která vyžaduje dojetí z místa A (Moravská Ostrava – zkušebna) na místo B (Klub 22 na okraji polského města Tarnowskie Góry, což je – alespoň pro mne – při mém orientačním smyslu – přibližně někde na Katowicku nebo klidně i na Marsu – prezident George W. Bush jr. i ostatní retardovaní debilové doufám prominou )... Po pár nedorozuměních (spíše nedoslyšeních), způsobených mým přeslechnutím přesných navigátorských pokynů, naprosto nemohoucích soupeřit s kakofonickým hlukem z oblasti zadních sedadel (jenž připomíná nadměrně zvýšený provoz ve válcovnách trub Frýdek-Místek v období budování ropovodu Družba), téměř unisono s Dalmem řveme jako krávy: "Držte už konečně...!!! A vypnětet ten zas... mobil!!! HNED!!! Yop, TEĎ!!!"

"...oni Meshuggah jsou dost dobří, ale slyšeli jste někdy Belu Flecka? To je maso, naprostý basácký blázen je to..."... ozvalo se do nastalého krystalického ticha Brzochodovým hlasem... – "Já ho asi... naplocho lopatou, ber to VLEVO!!! TAM!!!" hlásí Dalmatin další objíždku, která nás opět plynule vzdaluje od místa, kam chceme jet. – "Můžeme zastavit, potřeboval bych..." loudí někteří – "Ani náhodou, kvůli vám se teď vezeme úplně jinam, než kam máme jet, takže nerušte, my vpředu se to snažíme napravit. Zejména na úkor časové rezervy vyčleněné na podobné příležitosti..." (navíc ke svému zděšení zjišťujeme – teda jen Dalmatin a já – že se Poláci zničehož nic rozhodli ausgereknecht zrovna teď opravovat většinu zbytků svých cest všech tříd...)

"Tý vole, to je snad dokonce atomová elektrárna, že?" Ozývá se opět (i přes velmi přísně a striktně stanovené omezení emisí decibelů některých tří hlukových delikventů na nulu) z oblasti zadních sedadel... – "Jistě, je to Rybnická elektrownia, což je v překladu elektrárna, o tom není pochyb, ale podle mapy jsme tu zasranou elektrowniu měli minout o cca 15 Km, tady vidíte, co jste způsobili, vy fonetičtí ZOUFALCI!!!" dí Dalm. – "Volali jste mě?" – probral se Michal... :-)) – "Ty spi, nebo možná raději cokoliv jez, hlavně nevydávej žádné hlasité zvuky, moc Tě prosím, jinak Tě asi... Ani paličky Ti nepomůžou!!! Doufám, že po jedenáctém září 2001 tady nemají v rámci protiteroristické hysterie nějaké protiletadlové, protitankové či protibarbuchové raketové obranné systémy s nervózními zakomplexovanými hošíky s odpalovacími klíči na odpalovacích postech..." ucezuji skrze zuby, hotov při spatření kouřové stopy případné přilétavající reaktivní střely vyhodit z okénka řidiče (čili mně) alespoň hořící cigaretu, provizorně suplující tzv. tepelnou návnadu pro teplotní čidla výše zmíněných zbraňových systémů typu: odpal a zapomeň... :-))

Elektrowniu jsme šťastně a beze ztrát minuli a valíme si to směr Katowice -> Tarnowskie Góry... Ovšem jen asi pětatřicet minut, to jest do v pořadí osmé další objíždky. "Hele, vykašli se na tu ceduli "Zákaz vjezdu" s doprovodným drobným nápisem v polštině, který jsem stejně nestihl přečíst, tady v Polsku je evidentně vše relativní, jeď přímo tam..." Tak nějak rezignoval navigátor, tudíž se s tím nijak nepárám, navíc přede mnou sviští další samochody (česky auta) do inkriminovaného zákazu... No, neudělali jsme dobře, protože po pár set metrech jízdy před námi zkrátka chybí most přes řeku. Úplně, prostě tam není... Ani zbytky konstrukce, ani mladý převozník Helmut s prámem. "Viděl jsi film Nebezpečná Rychlost, jak ten autobus přeskočil chybějící část mostu?" Dostávám ultimativní otázku – "...viděl, ale co kdyby jsi raději vzal do rukou náš Euroatlas a dostal nás urychleně pryč z téhle prdele, PROSÍM?!?" ...zdvořile odpovídám a mezi řečí otáčím Barbuchu do protisměru... "Po cirka půlkilometru doleva, pak doprava na E-pětku, kterou míjí E-čtverka, znovu doprava a jsme přibližně tam..." Opět se našel navigátor :-)). Stmívá se. Je tma. Začíná pršet. Pořád prší. Prší stále více, čili já vidím... stále méně. Navíc technický stav světlometů polských aut, která mě v protisměru míjí, připomíná záběry dokumentárních filmů z druhé světové války, kdy pod přibližně stejným úhlem tak nějak podobně svítily reflektory protiletadlových jednotek při vyhledávání přilétajících bombardérů (pilotům přímo do ksichtu). Hm, paráda, přemýšlím o tom, že otevřu postranní okénko, vystrčím ruku a budu si před autem poklepávat slepeckou holí, ale vzápětí to zavrhuji, venku je zima, prší a na Radalfa by táhlo...

Konečně Tarnowskie Góry, tak jsem se přece jen dožil. – "No, ono to ještě bude zajímavé, Klub 22 je někde na úplně opačné straně města, já sice znám název ulice i číslo popisné, ale koukni, mapa asi ne..." povzbuzuje mě Dalmatin. – "A nějaké pozitivní zprávy by jsi asi ani náhodou neměl, co?" – ptám se, ale tak nějak vnitřně cítím, že jsem si asi malinko naběhl... Intuice mě k mému zklamání opět nezklamala a už to slyším: – "Měl, ten klub je prý dost daleko od nejbližší zastávky autobusu a chci vidět, kolik v tomhle lijáku přijde lidí..." – "Děkuji Ti, náčelníku, že ses඀ mě zastal..." cituji klasiky a upadám do naprosté fascinace z totální absence cedulí s alespoň přibližnými názvy Tarnowskich ulic. -" Vy vzadu se přestaňte bavit a hledejte cedule s názvy ulic, ať jste alespoň k něčemu!!!" Přeřval Dalmatin opět se čile probudivší a sílící atmosféru tureckého tržiště. – "Když ono není nic vidět, prší, máme hlad, chce se nám... nutně vystoupit a nejsou tady žádné stromy..." kňouravě remcají zadní sedadla... – "Jestli nebudete čumět na ty cedule a zřetelně a srozumitelně hlásit jejich názvy, tak nezastavíme už NIKDY!!!!... demokraticky ukončuje veškeré protesty Dalm. Kodrcáme si to cestou necestou dalších asi 15 minut (zadní sedadla lámanou polštinou se silným českým akcentem snaživě slabikují nápisy popisných cedulí), když v tom: – "Ejhle!, asi jsme tady, podívej, vypadá to jako klub, i ceduli s názvem místního piva to má, zastav, někdo by to měl jít očíhnout..." radostně melduje Dalmatin... Brzdím: – "Vystup." – "Proč já?" – "Protože jsi jediný z nás, komu nepromoknou vlasy..." – "Aby ses ne... Mno jo... jdu."

Dalm urputně obkružuje inkriminovanou stavbu více než pět minut, cloumá všema nahmatatelnýma klikama, ale odemknutých dvéří nenalézá. – "Mi to připomíná spíše než klub takovou tu malou komunistickou sámošku s jídlem..." vyslovuje Michal přibližně to, co si téměř všichni potichu myslíme. – "Podívejte, přijíždí nějaká bílá dodávka, to budou určitě Thanathron," hlásí totálně promočený Dalmatin..., "jdu po nich." A šel. Po chvíli se vrací a prskaje na mne dešťovou vodu (doufám) nám všem sděluje, že to byl někdo úplně jiný, že jsme blbě, (město i městská část jsou správné, ulice je taky správná, dokonce i strana ulice je správná, ale budova nikoliv) a že je to o pouhých sto metrů dál. A taky že bylo.

Klub 22 je vlastně nádherná selsky-stylová hospůdka s něco jako malým odděleným sálkem, kde se už zvučí Thanathron. I přes Dalmatinovy předešlé pesimistické odhady uvnitř sedí cca 25 lidí (odchylka + – 10%), kteří vypadají na to, že by nějakou tu tvrdší hudbu zkousli. No, myslím si, že na takovou díru, která je z dosahu polské MHD a za tohoto počasí je to úplně na... dost dobrá návštěvnost jsem chtěl říct, být to dál a pršet ještě více, tak například já osobně bych nešel ani na náš vlastní koncert, a to hrajeme za peníze, těch 25 + – lidí za to ještě zaplatilo.. :-))). Parkuji Barbuchu a vynášíme naše krámy dovnitř. Na můj dotaz, jestli tady mají šatnu či jakoukoliv místnost, kde bychom si mohli šupnout kytary, zesáky a bicí mi odpovídají, že mi nerozumí. Polsky mluvím téměř plynně, čili vzápětí chápu, že šatnu ani jakoukoliv místnost tady asi nemají, nebo možná nechtějí mít, kašleme na to a své saky a paky skládáme do pravého rohu sálku na stoly a Radalfa ustavujeme coby ochranku, čestnou stráž a jediného z nás, který neumí polsky. Thanathron stále zvučí... Hrají na své vlastní aparáty i bicí, PA aparát tady není, čili malinko nechápeme, co vlastně zvučí, ale když jeden kytarista šmrdolí něco jako složité riffy, do toho mu bubeník bouchá úplně něco jiného, pauzami se přepínajíce do něčeho ještě úplně jinšího, druhý kytarista drtí naprosto jiné složité, hlavně nesouvisející riffy a basák, brnkaje pravou rukou spodní éčko a levou rukou na svém zesáku hledá cokoliv, co zní přibližně něco jako baskytara... Zkrátka "ideální" zvukovka :-)). – "Jdu si dát do baru místní pivo, tady je to ještě na hodně dlouho, půjčíš mi nějaké zloté?" ptám se Dalma, který klíče od Barbuchy evidentně definitivně předal Radimovi. – "Jo, jasně, tady máš, jen ještě raději pokecám s pořadateli a vyřídím podrobnosti o penězích, ať ani náhodou tenhle organizační průser nefinancujeme my dva ze svého..." chvátá Dalm za majitelem klubu. – "Dobře, já si jdu sednout do baru, Radim si šel na chvíli lehnout do auta, Radalf zodpovědně hlídá naše věci a Michal... Kde vlastně je?" – ...A kua drát...", přibržďuje Dalmatin a konstatuje: "Tady ten klub nemá kuchyň, čili se tady nevaří, není tady vůbec žádné jídlo (chipsy a místní servírky nepočítaje), aby tak zdrhnul někam, kde jídlo mají! Jdi po něm! Resp. jdi se po něm podívat, ať nevyplení spižírny, kurníky, šopy (tzv. kurník šopa), maštale, teletníky, chlívky či kravíny (hlavně ať nedělá kraviny) přilehlých polských stavení, to by byl mezinárodní incident, třetí světová na dohled..." – "Yop, veliteli, na Váš rozkaz!" ...metelím si to, psychicky hotov Michalovi kteroukoliv možná ještě trošku živou slepici či čuníka vyrvat z chřtánu, ale tu o něj málem zakopávám... Chudák, křivdili jsme mu, on si tady tiše skládá a montuje bicí a my už jsme ho málem... nenechali najíst :-)). Thanathron mezitím... zvučí... Shledávám se zde malinko neužitečným a jdu si teda dát to polské "pivo". Barmanka se na mne koketně usmála, prý jaké pivo chci... nechci urazit a tak jí přes kravál zvučících Thanathron řvouce šeptám, že to jejich nejlepší... Čepuje mi na jeden zátah nějakou zrzavou vodu bez pěny a ptá se mně, jestli jsme TI ČEŠI... I přes to, že jsem k baru přistoupil úplně sám, se raději ohlížím postupně přes obě své ramena a nevidouce nikoho z kolegů ji plynulou polštinou ujišťuji, že jsme to teda všichni opravdu my :-)). Evidentně ji zajímáme (jsem u baru pořád sám), a prý jestli je u nás taky tak dobré pivo... Nooo, další diplomatický incident na obzoru, ale už mi není dvacet a tak ji přisvědčuji, že nic lepšího, než to, co mi nalila (o tom, že se pivo čepuje a ne nalévá, jsem raději pomlčel) jsem za celý svůj život včetně devatenácti až dvacetipěti mých předešlých reinkarnací nepil... Noo, samozřejmě jsem lhal, ale to ví jen čeští čtenáři, kteří pijí staré dobré české pivo starých dobrých českých pivovarů, které vlastní konsorcium z Jihoafrické Republiky... :-(( .

Stále se zvučí, lidi, co se se zájmem před cca hodinou přesunuli z baru do sálku, se vrací zpět a někteří odchází... Kurvička dráteček, no to je paráda... – "Dalme, zaplatí nám pořadatel?... Jo? No tak to vydržíme, jdu se převléci a naladit si kejtru, co Ty?... Taky? Oki, jdeme na to..." (převlékáme se z předem avizovaného nedostatku šaten přímo v sále...) ...náš veřejný štriptejz je dokonce tak zajímavý, že se přítomní lidi odvracejí od Thanathron, kteří mezitím naprosto nepostřehnutelně přešli z fáze zvučení do fáze prezentace jejich playlistu... V pauze mezi jejich songy se ptám, kolik máme času do našeho vystoupení... Prý skoro hodinu... – "Oki, ještě hodina, Dalme, pojďme do baru..." – "No jistě, mám žížeň, doporučíš mi něco?" – "Yop, urychlený návrat domů a orosený Radegast... ale teď a tady asi to, co jsem měl já, znáš to o tom Daliborovi a nouzi?" – "Hmm, znám, takže se mám na co těšit, ještě že po tomhle koncertě jedeme spát k Brejkovi a Asii do Rybnika, tam si spravím chuť... :-))"

Thanathron dohráli... Jsme na řadě my. Své vlastní aparáty máme ideálně nazvučeny už cca čtyři měsíce (po té, co k nám přibyl Michal a vyladili jsme je v poměru k jeho hlasitosti a dynamice hry na bicí), čili jen malinko upravujeme korekce vzhledem k rozměrům a akustice sálku a síle poskytnutého zpěvového zesilovače a beden, a jdeme na to (trvalo nám to přesně 8 minut včetně postavení bicích). Lidí je v sále, teda alespoň podle mého chabého zraku, asi deset. Pětina z nich je polovina kapely Thanathron, dvě třetiny tvoří asi čtvrtina těch, co to nevzdali po půlhodině zvučení první kapely v pořadí a zbytek jsou přátelé, fotografové a přítelkyně Thanathronu. Jsme profíci, čili předvádíme (i když pouze do třetího songu – "Fratricidal Fight" – naprosto pekelnou show). V tom Lup! – a nahlas hraje jen Michal, nás ostatní ( bez střídavého elektrického proudu, který přestal nejen střídavě, ale zkrátka vůbec napájet veškeré naše zesilovače ) je nás pouze a jen vidět, nikoliv však slyšet :-))... – "Vypadly jističe", hlásí někdo z Thanathron... – "Jistě, to jsme tak trochu poznali, ale daly by se třeba nahodit zpět do funkčního stavu?" ptáme se. – "Pokusím se to zařídit..." ...a za chvíli zase proud teče skrzevá naše lampy a tranzistory... Jedeme dále, ale po dvou dalších našich věcech – Lup! č.2... Paráda, opět Nemesis unplugged... – "Vypadly jističe", hlásí někdo z Thanathron... – "Jistě, to jsme tak trochu poznali, ale daly by se třeba nahodit zpět do funkčního stavu?" ptáme se. – "Pokusím se to zařídit..." ...a za chvíli zase proud teče skrzevá naše lampy a tranzistory... Jedeme dále, ale v průběhu další naší věci – opět syndrom unplugged (bez proudu)... – "Vypadly jističe", hlásí někdo z Thanathron... – "Jistě, to jsme tak trochu poznali, ale daly by se třeba nahodit zpět do funkčního stavu?" ptáme se. – "Pokusím se to zařídit..." ...a za chvíli, dokonce ani za další chvíli ničehož nic neteče skrzevá naše těmito šoky těžce zkoušené lampy a tranzistory... "Vypadly jističe, ale tentokrát už asi nepůjdou nahodit" hlásí někdo z Thanathron... No nic, my jsme chtěli odehrát vše, co máme v playlistu, ale když to ne naší vinou zkrátka nejde, tak na to... musíme rezignovat... :-))

Kromě výpadků střídavého proudu jsme si i tenhle koncert střídavě užili, a tak děkujeme těm pár lidem, co vydrželi a pařili a jmeme se balit naše saky, někteří (Michal) i paky. Jdu si dát jedno "pokoncertní", Dalmatin s pořadatelem přátelsky klábosí a kasíruje ho, Michal si balí bicí, Radalf na nic nešahá a nic neobjímá a Brzochodovi už došlo, že řídí Barbuchu do Rybnika, kde dnes spíme (a zatím je v procesu zpracovávání pro něj velmi překvapivé informace). To, že spíme v Rybniku u Brejka a Asii na naší cestě do Opole je absolutní paráda, jen pro zajímavost: "Kdo jiný by Vám něco takového nabídl? ...navíc po té, co jsme u nich už byli hosty a měli jsme s sebou něco takového, jako je například Michal?" (Navštívíte-li někdy někdo z Vás Rybnik, ptejte se na klub Gotyk a zavítejte tam, dejte si tam pivko a poseďte tam, v Gotyku je to opravdu o Metalu, Brejk s Asiou jsou lidi, bez kterých by to ZKRÁTKA nešlo!!!).

Sbaleno, překontrolováno, naloženo a i přes hromadu objížděk a nepřesností v silničním značení bezpečně frčíme přibližně směr Rybnik – klub Gotyk s Brzochodem za volantem. Polovina těch z nás, co neřídí, po cestě chrápe, (Radalf musí, Michal sní o vlastním osobním kuchaři a o vlastním, výhradně osobním Penny Marketu a nadcházejícím pobytu u Asii a Brejka v Rybniku, Dalmatin naviguje Brzochoda a mi bdícímu je dobře, protože hlukoví delikventi spí a mobilu s mp3 přehrávačem a 1GB pamětí došla baterka... :-)). Cca v 01:45 jsme na místě v Rybniku, klubu Gotyk, parkujeme v uzamykatelném dvoře komplexu, kde se Gotyk nachází. Michal Vám najednou tak ožil... Brejk, který na nás v Gotyku čekal sám se už tak trošku bál, neboť z námi avizované avizované hodiny a půl cesty se díky objíždkám zničehož nic vyklubaly hodiny tři. Srdečně se vítáme, jen Michal trošku znervózněl... (Asia v Gotyku není, díval se fakt všude, – i na dámské toalety dvakráte zašel – "aby se jí tak něco stalo, kdo mi uvaří a nachystá všechno to báječné jídlo?!"... jdou téměř vidět i slyšet – ale hlavně tušit jeho myšlenkové pochody...). Dalmatin s Brzochodem nabírají do svých tašek basu piv, následuje obligátní taxi, schopné pojmout nás pět i hostitele, po chvíli náš "druhý domov" a Michalův spotřebitelsko – konzumní (ale hlavně konzumní, čili něco jako "Cokoliv sníš, dostaneš toho dvaapůlkrát tolik") Ráj s bezpečně přítomnou a zdravou (rozuměj: schopnou vařit a servírovat) Asiou. No, tuny a tuny šutrů s obrovským rachotem padají některým z nás ze srdcí, čili Michal je více než šťasten... :-)) My také... a je zvláštní, že Asia zřejmě také!!! :-))

...jen tak pod čarou, která tady není: S Dalmatinem jsme se shodli, že bychom NIKDY ani náhodou nechtěli ztroskotat s Michalem na pustém ostrově bez jídla... Šlo by totiž o život... Nám :-))

Sedíme v kuchyni, kecáme, Michal v obýváku urputně jí skoro všechno na co dosáhne (kromě rybiček v Brejkově akváriu – Brejk už Míšu z minula bezpečně zná a navíc má všechny ty své rybičky velmi rád, tudíž ho neustále odbíhajíce z kuchyně velmi nápadně hlídá a kontroluje stavy) a my ostatní po skvělém večeru u našich polských hostitelů postupně (a někteří i potupně) odpadáváme do Věčných Lovišť (Michal do Věčných Žravišť)... Například já :-))

...zbytek pobytu u Brejka a následné ráno se podobá našemu minulému, předminulému a dalším pobytům u nich jako vejce vejceti... vejcimu... vejcovi... vejcáteti... – zkrátka hlavnímu produktu zdravé a čilé nosnice plemene Hřadová Vlaška... (Tentokráte byla, mimo jiné, po bezpečném procitnití nás všech vydatná polévka a řízky se salátem. Hádejte, kdo jako jediný z nás dostal Asiou osobně přichystaný pětikilový balíček řízků na cestu?...) Zkrátka Michal má další trauma, oderval jsem ho od dalších tušených opulentních Asiiných jídelných slastí tím, že jsem nekompromisně zavelel ústup (útěk, úprk, přemístění se) směr Gotyk, Barbucha, Opole, Kotor࿀ Maly, další koncert. Michal nechtěl... Jak ten Vám nechtěl, ale musel :-))...
-------------------------------------------------------

Po dopsání konceptu a následné mnohačetné úpravě tohoto deníčku mi zničehož nic přišel tento e-mail:

PŘEDMĚT: denicek tarnowskie gory-pouhe fakta, dodelam...
OD: michal@nemesis.name
KOMU: luky@nemesis.name
DATUM: 4.11.2007 13:11
"Ahoj Luky, tak jsem si přečetl deníček Tarnowské Gory..... nad větami o mě a o jídle se už ani nepozastavuji :o)), jen mi ale došlo, že to jste právě vy, kdo má problém s jííííííídlem (už začínám mít hlad, jak o tom píšu), jelikož jíte nepravidelně, ba i někdy vždycky vůůůůbec, moje pravidelná strava Vám proto připadá abnormální a někdy mám i pocit, že nemorální. Co z toho plyne??? Začněte pravidelně jíííííst!!!! Howg...
PS: Až budeme spolu všichni u pivečka, probereme odizolování, odhlučnění a utěsnění zadních sedadel Barbuchy, aby si pan řidič a jeho navigátor ústavičně nestěžovali na hluk a jineééé věci, které na zadních sedadlech vznikají. Howgh... Jediné opravy, které povoluji v mé zprávě jsou jen a pouze ty gramatické. Děkuji Zoufalec Howg :o))))))))"
--Tato zpráva byla vytvořena převratným poštovním klientem Opery: http://www.opera.com/mail/

Noo, chtěl jsem k tomuto Michaloidnímu komentářovi napsat... něco jako komentář, větu po větě, ale asi nemusím..., doplníte sami sobě si... Howg Howg :-))

 

---

24.10.2007

22.9.2007:Old Metal Fest II - Karviná, "Hard Café"... - Deníčky 2007: Deníček č.56

Kapely: Nemesis, Prosektura, Majster Kat, Old, Orchidea, Memoritall, Promile, Angels Fate, Witch Hammer...

 

Autor: Luky blahé nepaměti, konzultace, připomínky a doplňování faktů: Dalmatin. Michal – pořád ještě nee :-)) 

 

Musím navázat na konec minulého deníčku a doplnit již dříve jen lehce nastíněné... :

Po té, co jsem se po "velmi jemném" probuzení v dopoledních hodinách vyjímečně snaživě (a zřejmě i malinko zbytečně) pokusil po zmrtvýchvstání a následné hygieně (mumifikaci) zanechat Brejkovu ložnici přibližně ve stejném stavu, v jakém jsem do ní upadl téměř přímo na... ústa, narážím v předsíni na šťastně povlávajícího Michala. – "...Luky, tady se bude jíst, oni chystají zase něco dobrého, ono to moc krásně voní, určitě toho bude hodně a bude to super chutnat, ani nevíš, jaký já mám hlad!!!..." melduje mi skutečnosti, které mě nechávají, narozdíl od něj, naprosto chladnými... – ..."Jasně, hodnej, dej si nášup, klidně sněz i můj díl, ale hlavně mi dej pokoj a odstup ode dveří toalety, protože tam já tak nějak opravdu dost nutně musím!!!" – "... Fakt můžu?... i Tvou porci?... Ani nevíš, jak jsem Ti... Já Tě budu.... nadosmrti... No to asi neéé... Opravdu to můžu všechno...?" – ..."Jistěže můžeš, ale pokud opravdu urychleně neodstoupíš od těch dveří, tak nastane má, a asi i Tvá smrt a to o dost dříve, než se Ty naděješ a než my oba chceme... respektive jinak Ti to řeknu: Jdi pryč!!!" – ..."Brejku, Brejku, Asio, (Hynku, Viléme, Jarmilo – dodávám polohlasem koutkem zbytku úst), Luky asi nebude, klidně mi to všechno naložte na můj talíř... Jo, tady na ty dva, ... Jasně, i ten zbytek, stejně jsme jen tři z pěti a Dalmatin to taky asi určitě nesní, já to za ně všechny raději dojím, krásně to voní... Jo, díky, já si teda ještě určitě dám..." (Jistě, v rámci možností najezený nebudeš až tak hlučný při cestě zpět a třeba i přežiješ... – fušuji Sibyle do řemesla... :-))

Nikým nerušen (což se v takových chvílích dost cení), po vykonání různých, pro život zdravě nezbytných a tím pádem dost nepopulárních očistných rituálů a někdy i velmi nečekaných tělesných potřeb vcházím téměř středem do kuchyně a tu spatřuji něco jako maximálně koncentrované Štestí křížené s nekonečnou slastí, nirvánou, daňovými prázdninami, nálezem šestnáctikilového valounu ryzího zlata, nečekaným zvolením do správní rady ČEZ-u a předčasným Ježíškem v jedné osobě: Michal... Ten šťastný tvor má koutky úst (ostatně jako téměř vždy) lehce nad horizontální úrovni obočí, před sebou tři prázdné talíře a šest misek v čele s vylízaným, zřejmě i pískem na nádobí vycíděným prázdným hrncem, kapacitou se blížícím varným nádobám standardních polních kuchyní určených pro středně velkou vojenskou jednotku včetně záloh, logistických i naprosto nepotřebných důstojníků, písařů, kuchařů, sanitačních pracovníků, řidičů, kaplanů, prudičů ze zásady, krejčích, obuvníků, styčných důstojníků, styčných důstojníků odmítajících jakýkoliv styk, radistů, okultistů, minérů, vlajkonošů, tamborů, zaměstnanců vojenských prádelen, sadistů, odstřelovačů, členů speciálních jednotek, royalistů, ženistů, blbců, operátorů sofistikovaných výzvědných létajících i statických zařízení, ódeésáků, pyrotechniků, plamenometčíků, kulometčíků, sračkometčíků, samopalníků, masochistů, instrumentalistů, dělostřelců, praktikujících katolíků, tankistů, řidičů BVP-éček, raketometčíků, latentních scientologů, granátometčíků, partyzánů, českých bratříků, pěšáků, radarových operátorů, jehovistů, kokotů, údržbářů vozového parku, pilotů, členů národnostních i etnických menšin, republikánů, zdravotníků, zdravotnic, zdravotničat, markytánek i prachobyčejných šlapek a dosti nepodstatného velmi početného štábu v období extrémně maximálního válečného strádání s ruku v ruce doprovázenou humanitární krizí... Asia, jako správná kuchařka s lehce (při mém zpětném pohledu spíše těžce) zastydlým mateřským pudem se na Míšu láskyplně dívá jako na svatý (nesvatý, nehodící se stejně nemůžete ausgereknecht tady škrtnout, a já to vím :-))) obrázek a ze strany inkriminovaného ultraextrémního nadstrávníka je jí to veškeré gurmánské mateřské dobro zpětně opláceno téměř stejnou mincí :-))... "No nic, půjdeme si do Gotyku sbalit aparáty a hlavně BICÍ, naložit vše do Barbuchy a jedem´ domů... Všichni... i Ty, Michale... Ne, Ty tady nezůstaneš ani náhodou, protože za A): oni vařili speciálně a jen dnes pro nás, nedělej si iluze, s Tebou tady by zkrachovali do maximálně pěti dnů, a za druhé: dnes hrajeme v Karviné, to je odsud naprosto úplně jinde, víš?"... Kazím mu zřejmě jeho něco jako Vánoce :-)) (Nooo, když vezmete psovi jeho misku s Pedigree, kočce Whiskas, tchořovi vejce, kuně slepici, mi cigarety a Dalmatinovi cokoliv, tak uvidíte v reálu exponenciálně, nebojím se říci i velmi extrémně fyzicky v poměru mnohem menší hromádku totálně zoufalého neštěstí, než jsme na vlastní bulvy viděli my. Ale ustáli jsme to, Michalovi mimochodem nic jiného nezbývalo, a tak si to pospolem spolu pinožíme po svých vlastních do Gotyku a po chvíli máme dokonce (i bez potravinového dopingu "některých" z nás) naloženo. Vše. Loučíme se... Někteří dva srdečně, jiní žaludečně :-)). Kodrcáme si to směr Ostrava a na zkušebně se zbavujeme všech přebytečných kusů dvoukopákových bicích (prakticky té větší poloviny), protože na Old Metal Festu II je k dispozici pouze erární jednokopáková bicí sada, kterou si Michal doplní jen těmi částmi, které při své mimochodem velmi náročné hře bude nezbytně potřebovat, a to ještě striktně jen těmi, které na zkušebně bezpečně nezapomene... :-)). "Jo, a jídlo si budeš muset zřejmě obstarat sám, ale neboj, po cestě si když tak něco ulovíš, možná Ti dokonce taky něco nebo někoho přejedeme..." – Utěšujeme některé z nás... Asi zbytečně :-))

Přistáváme v pořádku i bez ILS (Inerčního Navádějícího Systému), je něco kolem 14:00. Dalmatina po chvíli vykládám u něj doma a Michala si beru na svá vlastní bedra sobě si. Na Old Metal Fest II se chystá 99,98 % jeho rodiny i procentuálně téměř stejný poměr rodiny jeho vlastní přítelkyně, to mu teda nezávidíme, navíc nemám(e) ani čas, ani sílu ho dovézt domů, do Orlové. Míša telefonuje rodinám, že zkrátka domů nedorazí a že se u mne doma uvede do stavu důstojného a nají se v mé restauraci. A tak se taky stalo. Zkulturněni (oba) a alespoň částečně nasyceni (Michal – mimochodem talíř, ze kterého jedl, nemusel vůbec projít myčkou, byl zkrátka coby křišťálově čistý umístěn mezi ty, které ten den, dokonce i několik předchozích dalších, nebyly vůbec použity) vyzvedáváme Dalmatina v cca 15:37 – 15:38 a frčíme si to na zkušebnu, kde máme sraz tentokráte prozměnu opět VŠICHNI. I Radim. S Radalfem. Naloženo, vyloženo, vytříděno, opět naloženo, opět překontrolováno, zkritizováno, zhodnoceno, zdůvodněno, opět vyloženo, vytříděno a opět naloženo, opět zhodnoceno a velmi váhavě odsouhlašeno. Čas odjezdu byl den předem velmi srozumitelně verbálně stanoven na 16:00... V 16:05 to tak však rozhodně nevypadá, i když v 16:21 dorazil svým vlastním, nezávislým autem i Radim(!) + naše kamarádka Hanka (alias Ozzys). "Kde je Radalf?!?"... oslovuji zeď před sebou a za zády mi stojící, ani náhodou neoslovený a naprosto nečekaně přítomný Radim mi bez výstrahy nahlas odpovídá (a já se tím leknutím málem... neudržel stolici, Radim promine): "Teď mi poslal sms, že sraz v 16:00 je moc brzy(!) a že dorazí nejdříve v pět. Čili 17:00 SEČ..." (nádech a výdech, výdech a nádech...) Dalmatin i já se spontánně jmeme bušit vlastníma... hlavami do inkriminované nevinné zdi (provádějíce mimoděk i zátěžovou zkoušku její pevnosti, a dnes už se nebojím říci: i odolnosti). Protože v Karviné máme být před 18:00 a už teď tak nějak tušíme, že zkrátka Radalf... "Jdeme na kafe", velím a protrhávám kolektivní zoufalství a kupodivu tak po chvíli i činíme. 16:39 – další radalfoidní sms: "Jsme někde okolo Stodolní ulice, dorazíme nejpozději do deseti minut..." Oki... V 17:06 nastupujeme v sestavě Dalm, já a Michal do Barbuchy a Radim s Hankou do jeho vlastního, nezávislého auta a jedeme přibližně směr Stodolní, pasouce po Radalfovi a jeho Nekroušce... Po pár situačních, logistických i komunikačních peripetiích, dopravních přestupcích, stínových zločinů proti lidskosti a zdrženích jsme – alespoň doufám – kompletní a vyrážíme (nikoliv sami sobě si zuby) přibližně směr Karviná... Ufff... Konečně. Jedeme...

Po zklidnění situace a pár minutách relativního klidu navigátor Dalmatin na mne coby řidiče bez výstrahy zaštěkal hejno povelů a striktních příkazů k bezprecedentnímu odbočení vpravo z hlavní přesně v okamžiku, kdy se nás skupina "B" v Radimově vlastním, nezávislém voze, bez výstrahy a jakéhokoliv pro nás rozumného důvodu (cestu do "Hard Café" znal jen Dalmatin, a to ještě jen velmi přibližně) rozhodla předjíždět... což mimochodem neudělali dobře :-)). Barbucha + Dalm, Michal a já – skupina "A" – jedeme po odbočení vpravo bezpečně směr karvinské "Hard Café", dějiště Old Metal Festu II, skupina "B" ve složení Radim, Hanka, Radalf a Nekrouška však pokračují směr Karviná – Centrum, Český Těšín, Polský Těšín, Katowice, Warszawa, Baltické moře, Stockholm, Zemi Františka Josefa a Severní pól... " Ještě že nemají dost paliva a u sebe dost peněz na přepravu trajektem do Švédska, huhlám si při přeřazování rychlostí pod vousy... "Ale zase na druhou stranu může Radim coby na neustále dražší energie velmi nenáročný automat na chlebíčky a sendviče (viz. minulý deníček) vydělat majlant, takže kdo ví?" Pokládám né až tak striktně řečnickou otázku. No nic, samozřejmě na ně čekáme (opět), a pak už si to celkem spořádaně parkujeme před klubem "Hard Café"... Úplně všichni... :-))

"Ano, Radalfe, ještě pořád se známe s Tvou přítelkyní, představovat netřeba... I Michal... Nenene, Radalfe, žádné stromy... Hlavně nic nikde neobjímat... Ani keře, kosodřevinu, bonzaje, trámy, desky, dřevotřískový nábytek nevyjímaje, a ani tamtu "plochou" slečnu, i když vypadá jako fošna... Ano, uhodl, Ty nebudeš, jako ostatně VŽDY, vůbec NIC z našich křehkých aparatur a nástrojů nikam nedejbože nosit... Ne, ani Michalovy železa, on si, Zoufalec, až se něčeho nají, ještě sám a rád vystačí... Jistěže nám to nevadí, právě naopak... Yop, určitě můžeš jít pryč, ale protože hrajeme ve 20:00, a to všichni, tak TY tady budeš v 19:45... bez výjímky... Ne tam, ale tady... Ano, punktum v 19:45... To víš, že jo, neboj, bez Tebe určitě nezačnem´ ... Ani Michal, stejně není najezený... Ne, Míšo, nic se neděje, klid, o Tobě se tady vůbec ani náhodou už celých deset minut nemluvilo, to bylo o úplně jiném Míšovi, toho neznáš... Neboj, jistě, klidně si to v klidu dojez... Cože to mumláš?... Aha, stánek s grilovanými párky pozoruješ... Nepřející cynici? ...Ano, poznal jsi nás, to jsme my, ale na to si zvykneš ...Možná... Proč máme jít pryč? ...Aha... Ne, neboj, nesníme Ti to, ani Radalf, podívej, už je pryč a já i Dalmatin jíme jen někdy, ale například dnes nee..." Ne, nepo.... jsme se a hlavně neříkej takové a ani přibližně podobné slova nahlas, pokud se Radim "Brzochod Někdychod Nikdychod Nechod" nachází přibližně v okruhu plus mínus dvouset metrů včetně!... Jistě, pochopil :-))...

Kapela, co hraje před námi, ohlašuje už poslední song. Barbuchu s vybavením jsme během jejich setu zaparkovali blízko vchodu, aby se nám vše pohodlně nosilo na scénu, hodně jsme toho i natahali, ale tu zjišťujeme, že kolem mne, Dalma a Michala všude neustále někdo chybí... Jmenovitě například téměř celý Radim a částečně i Radalf!!! Lítám jako blázen a sháním to vše na scénu, a dost překvapivě dokonce úspěšně... jsem uspěl. Michal si při posledních tónech předchozí kapely vše nastavuje a seřizuje (za mé a Dalmovy neustálé ironickopozitivněkonstruktivněmotivující kritiky) a po té, co nastává NÁŠ čas, po bleskurychlém nazvučení se začínáme... Respektive Dalmatin začíná náš první song "Awaken" ... Jinou možnost ani nemá, protože "Awaken" by bez něj téměř určitě nezačal a navíc ho máme jako první kus na plalistu :-))

Michalovi příbuzní točí vše videokamerou a fotí digifoťákem, ovšem jen do té doby, než Radalf seskočil z pódia do blízkosti inkriminovaných technických aparatur (a Vy, co ho buď znáte, nebo jste se o něm ode mne něco "málo" dočetli už jistě alespoň tušíte, že tím pádem technika naprosto musela selhat (a taky selhala), protože zkrátka Radalf...) Ale zpět; a z našeho pohledu: Odsejpá to skvěle, někteří lidi, do té doby bezpečně sedící vstali a část jich začala i dost dobře pařit, dokonce mezi songy vydávají i velmi hlasité zvuky, a není to ani náhodou naše "klaka"*... Novic Michal jede jako dobře promazaná brutální mašina, my ostatní si to užíváme (Radalf konkrétně mne při pódiové show čili paření dvakráte odžduchnul směrem na Michalovy bicí, z toho jednou úspěšně, šťastný Dalmatin nedostal nikam ani jednu křeč a Radim se dokonce třikráte rozpohyboval a dost), zkrátka koncertní pohoda... :-)). Jedeme pro tuto příležitost pečlivě vybraný zkrácený náš repertoár a málem ani nevnímáme signál, že náš vymezený čas téměř vypršel. Zařazujeme tedy operativně náš poslední Old Metal Festivalovský song – "Inhumanity", což je taková malá smrt. Na následný pokřik: Nemesis, Nemesis, ještě jednu, ještě jednu!!!" bohužel reagovat nemůžeme, kapely na festu mají svůj striktně vyměřený čas a tak se balíme s rychlostí nám vlastní. Chrosťa (bývalý toť náš zpěvák), jeden z hlavních pořadatelů Old Metal Festu II nás požádal, zdali by jsme neposkytli své reprákoidní kytarové bedny pro jeho kapelu OLD a pro další z účinkujících smeček, tímto náčiním neoplývajícím. Nám to ani náhodou žádný problém nedělá, takže s Dalmatinem zanecháváme na pódiu části své aparatury, jen já vůl tam v tom zmatku nechávám i svůj zesilovač, nevím proč úhledně schovaný téměř v zákulisí. Pod neprůhlednou plachtou... (Jistě, Dalm po posledním našem tónu na mne výstražně zasyčel: "Dělej, vypadni z pódia, ti ostatní se neumí tak rychle nachystat jako my, navíc hrají na naše bedny, tak ať mají čas na přípravu! Tu "hlavu" (zesilovač) sundej dozadu za bednu a běž do Barbuchy pro naše PromoCD, zájemců je tady hodně!!!...")

Ano, většina z Vás velmi správně uhodla to, co bylo v předešlé větě celkem dost průhledně naznačeno. Jak zřejmé!!! (teď). Svůj vlastní zesilovač, prakticky část mého těla i ducha jsem zkrátka v Karviné ZAPOMNĚL!!! ...kam ten svět spěje?!? No nic, asi právě zrovna tam..., tím rozhodně zdržovat nebudu... Než poslední kapela dohrála (na naše bedny, na můj zesilovač neeé), tak se v průběhu tohoto dění se mnou a Dalmatinem mimochodem velmi srdečně rozloučili tito odjíždějící, abecedně seřazeno: Hanka (Ozzys), Hladový Michal+jeho rodina a rodina jeho přítelkyně, Radalf s Nekrouškou a Radim se svým vlastním a nezávislým vozem....

Osiřeli jsme. "Hele, chceš slyšet hádanku?" ...obracím se na Dalmatina... – "Od Tebe? Rozhodně NE!!!" ...dostává se mi velmi stručné a pregnantní odpovědi. "Tak to je ovšem celkem škoda, protože Ti ji stejně řeknu, poslouchej mne pozorně, zejména ušima, ta hádanka má dvě téměř skoro nerozlišitelné části: Zaprvé čili za A): Hádej, kdo je z Nemesis nejstarší a kdo druhý nejstarší?... (chvíle chápavého ticha...), a za B čili zadruhé: Hádej, kdo všechno z Nemesis tady zbyl na odstěhování, odtahání a naložení téměř všeho do Barbuchy a následný odvoz té haldy našeho aparátu a bicích do Ostravy a následný transport toho všeho na zkušebnu? :-))"...

"Hm, taky bys´ moh´ občas držet..." odpovídá evidentně bleskurychle uhodnuvší Dalmatin (navíc mimochodem po té, co jsem si já dal pivo a po jeho zjištění, že je z nás zbývajících dvou zrovna ten jediný přítomný řidič, který si pivo nedal a tím pádem už asi nedá) A moc šťastný z toho není, to mi teda věřte :-)) V rámci strategie: "Nejlepší obrana je útok" a před tou tušenou dřinou si dávám urychleně ještě jedno (to jen tak, projistotu) a jmeme se sami dva nosit, balit a nakládat.

Cesta nám (respektive mi, spolujezdci) uběhla téměř idylicky a po té, co jsem zjistil, že Radim(!) na nás v Ostravě počkal (smazal si tím ze svého více než tříciferného konta mínusů asi dva až dva celé šest... mínusů) a pomohl nám odtahat vše na zkušebnu, jsem v brzkých ranních hodinách dokonce blízký spokojenosti. Koncert se vydařil, dokonáno jest, Radim ve svém vlastním, nezávislém autě sviští pryč, zřejmě domů, a já s Dalmem, utahaní jako psi parkujeme Barbuchu a vyrážíme na zasloužené pokoncertní... hodnocení... Opět sami dva, jak již jsme zvyklí...
Poznámka autora:

Po dopsání prvních (mimochodem velmi pracovních a nevyšperkovaných) verzí tohoto a předchozícho deníčku se uskutečnila tato e-mailová konverzace mezi mnou a Míšou – mezi mnou a ostatními členy Nemesis nee, ti se při prvočtení vesměs královsky bavili :-))...:

PŘEDMĚT: deníčky... :-))
OD: michal@nemesis.name
KOMU: luky@nemesis.name
DATUM: 8.10.2007 19:35
Tak, deníčky jsem si vytisknul na papír, ať si je můžu v klidu přečíst :-)))
A když jsem je projížděl očima, tak..... udělal jsi ze mě obžerského netvora!!!!!!! Ahoj na zkoušce... nebo někde... někdy. :-))))

PŘEDMĚT: RE:deníčky... :-))
OD: luky@nemesis.name
KOMU: michal@nemesis.name
DATUM: 8.10.2007 23:43
...poznal se... :-))))
Hlavní je číst v klidu :-))
V pátek čauky!!! :-)))

PŘEDMĚT: RE:deníčky... :-))
OD: luky@nemesis.name
KOMU: michal@nemesis.name
DATUM: 9.10.2007 0:05
Mimochodem, ještě na tom pracuji, čili pokud můžeš, rodičům, přátelům, psům, kočkám, mimozemšťanům a přítelkyním to dej přečíst teprve až to bude hotovo, oki? :-)))

PŘEDMĚT: RE:deníčky... :-))
OD: michal@nemesis.name
KOMU: luky@nemesis.name
DATUM: 9.10.2007 15:03
Oki :-))) Ten první je teda dlouhatáááááánský. Musím ti pochválit úvod, jakým jsi mě představil, to mě potěšilo :-)))) Tak zatím zdarec.

PŘEDMĚT: RE:deníčky... :-))
OD: luky@nemesis.name
KOMU: michal@nemesis.name
DATUM: 10.10.2007 1:16
Zdárec a neklesej na duchu, ty další budou, co se Tebe týče "ještě lepší", však si sáhni do zbytků svědomí (do těch, které Tvůj žaloudek ještě nepozřel)... Mimochodem: víš, že úsloví: "Žere mě svědomí" u Tebe asi nebude až tak platit? Spíše něco jako: "Sežral jsem své svědomí", nebo tak něco...
No nic, nebudeme se zdržovat maličkostmi... :-)) V pátek se rozcvič a na zkoušce čauky!!! :-))

* klaka... placený, či jinak neobjektivně motivovaný a aplikovaný simulovaný ohlas (potlesk, skandování apod.)

...The End...

 

---

21.9.2007:Rybnik (POL), Klub "Gotyk"... - Deníčky 2007: Deníček č.55

Kapely: Nemesis, Nemesis, Nemesis, Nemesis, Nemesis, Nemesis, Nemesis...

Autor: Luky blahé nepaměti, konzultace, připomínky, opravy a doplňování faktů: Dalmatin, Michal – nee :-))

 

Nechci malovat na zeď, ale už je to zase tady, jako když utne. Né žeby tesař vyloženě někde jakoukoliv díru, či zrakově handicapované zrno sezoblo zlého predátora typu: kuře; džbány s vodou trhaly komukoliv jeho právoplatné sluchovody, zhůvěřilé, ba až zlomyslně žravé perly pojídaly ničehož nic netušící chudáky svině svinsky svinuté nebo rozvzteklený les volal tu – kterou ozvěnu i bez hajného Robátka, Horyny, popřípadě vodníkovi Česílkovi vypustil stavidlo... To ne... Zkrátka jako když po roce někomu někde někdo utne hebkého, tichého, klidného, nemetalověvyrovnaného, papučovitého, lenivého, prostě: rodinného usedlého životního stylu, milí mladí (těm nad 6 a do 192 až 199-ti let věku se upřímně omlouvám za dnes tak populárně politicky nekorektní oslovení, možná i sexismus, a pokud jste blbci, žalujte mne, žaloby stejně hážu do koše společně s kritikami) vážení a drazí přátelé... :-))

Ono je to vlastně trošičku malinko ještě naprosto úplně jinak... Žil (on vlastně stále tak trochu ještě žije), byl (on vlastně stále ještě tak trochu je), do kapely Nemesis přibyl (a je tam pevně zaklesnut) bubeník, vlastním, jeho nám představeným, mnou lehce doplněným malinko komplikovaným jménem: Michal "Mizune Zoufalec Kenkon" Bohunovský, orlovský, potetovaný. Že tušíte, kterou část jeho neobčanské přezdívky jsem určitě, nic tím striktně adresně nemyslíce, naprostou náhodou doplnil já? :-)) ...Asi nee... :-)). ...No nevadí. Po necelých sedmi měsících hudební abstinence (naší) a posléze tříměsíční velmi perné práce (naší i jeho) více než důstojně nahradil svého předchůdce a co víc, hraní v Nemesis ho velmi baví(!), má chuť, dokonce se nebojím použít i slovo lány, promiňte – elán do práce na starších i úplně nových Nemesyčáckých skladbách. Sečteno – roztrženo, vlastně podtrženo: naše práce opět začala mít smysl a my se opět touto prací více než dobře bavíme, a to je to hlavní. Takže tolik k velmi stručnému úvodu a jdeme na to... (pokud udržíme myšlenku :-))

Kde jsme měli v ten kýžený pátek 21.9.2007 našeho, možná i Vašeho letopočtu sraz, kdo se zase a opět o kolik opozdil, čím jsme barbuchovitě jeli a kdo byl jak nepřipraven, to snad už ani nemusím psát, Ti z Vás, kteří jste alespoň některý z předchozích deníčků dobrovolně četli jistě tuší a Vy ostatní si zkrátka můžete... ty předchozí alespoň letem světem ve volných chvílích (třeba v práci) přelouskat... Jediná (ale velmi ultimativně zásadní) změna oproti starším vydáním Nemesyčáckých zápisků je Michal (který byl na zkušebně mimochodem jako první, to on tak dělá i na zkouškách :-)). Latentnímu Brzochodovi, kterému jsme s Dalmatinem kvůli jeho nedocházce na zkoušky dočasně lehce pozměnili jeho nickname na Někdychod, a po posledních třech klíčových předkoncertních zkouškách na Nechod se i přes to, že do Polska s námi cestoval svým vlastním, nezávislým vozem povedlo opět přijet... pozdě... Já s Dalmatinem jsme mezitím více než třicet minut drezůrovali chudáka totálně ztrémovaného Michala, který si poprvé v životě balil kompletní dvoukopákové bicí na svou koncertní premiéru v Nemesis (nás to svým lehce zvráceným způsobem bavilo, Míšu už asi samozřejmě o trochu méně, ale žádné z bojových umění vůči nám dvěma prvoplánově ironickým šťouralům naštěstí nepoužil – ono by to taky tady pak už asi neměl kdo psát a okomentovávat :-)):

Dalmatin: Nechci Ti tady do toho až tak moc mluvit, jsme s Lukym jen hloupí kytaristé, ale neměl by jsi si náhodou všechny ty své bubenické stojany, železa a mechanismezečky dát do té tašky, o které jsem Ti naposledy včera důrazně říkal, že si ji PRÁVĚ NA TY STOJANY máš přinésti a kterou, jak se tak dívám, samozřejmě nemáš? :-))
Michal: Nooo ...ehm ...ono ... já jsem... to... víš? ... Já jsem žádnou... doma nemám... si ji koupím, určitě...
Dalmatin: No to by jsi asi určitě měl a navíc musíš, ale já jsem s tím SAMOZŘEJMĚ počítal, takže tady máš tu moji, Zoufalče bubenický, po kapsách to přece neponeseš... možná...
Michal: ...dík, já... do příštího koncertu určitě...
Luky: ...no to asi určitě ne, ten příští je ZÍTRA v Karviné, to asi malinko trošičku vůbec naprosto nestihneš... A ty paličky si dej do batohu, ty snad taky potřebovat budeš, ne? :-))
Michal: Jojo, vidíš, paličky... Tak ty si dám raději... třeba do batohu...?
Luky: ...anebo co kdyby jsi si je dal třebááá... do batohu? :-))
Michal: Když vy jste na mně furt moc hrrr, já se na to... Já jsem stejně měl být kytarista, to bych byl taky hotový za pět minut!!!!
Dalmatin: Pět minut?!? Léta praxe, mladíče, léta praxe...
Michal: Kluci, kdybych náhodou něco zapomněl...
Dalmatin: ...Pozor, hlášení pro všechny přítomné bubeníky... Pro ty co bubnují zejména v kapele Nemesis zvláště: Kapela Nemesis hraje v polském Rybniku zcela sama (podle posledního sčítání bubeníků) s jediným, slovy: úplně samotným bubeníkem v jejích řadách, tudíž zapůjčení si jakékoliv části i velmi běžného bubenického hardwaru na místě od kterýchkoliv jiných přítomných bubeníků se tímto stává otázkou zcela a naprosto akademickou... Konec hlášení...
Luky: Víš co, Míšo? Raději to uděláme tak, aby jsi NAPROSTO NIC NEZAPOMNĚL, co Ty na to? :-))
Michal: Jo Luky, raději jo... třikrát to překontroluju...
Luky: Hodnej, za odměnu se po cestě stavíme do Penny Marketu, tam si můžeš koupit jídlo... :-))
Michal: FAKT? No to je SUPER, tam mají hodně jídla, chutného, úplné hromady, už mám stejně STRAŠNÝ HLAD!!!
Luky: My víme, ale JÍDLO je jen za odměnu, víš? :-))
Michal: Když já se snažím, ale VY DVA mi to pořád kazíte...
Dalmatin: ...MY DVA Ti to možná malinko kazíme, ale zato konstruktivně, protože pokud se něco zapomene, tak si odskočit zpět z Polska na zkušebnu zkrátka NESTIHNEŠ!!!
Luky: Jo, Dalme, to jsem Ti chtěl říct... Trošku jsem se zamyslel nad tím "KAZIT" něco "KONSTRUKTIVNĚ"... Není už v tomhle slovním spojení čistě náhodou něco neřešitelného? :-))
Dalmatin: No pokud se na to díváš až takhle a z tohohle úhlu, dalo by se tomu zřejmě malinko něco fakticky vytknout...
Luky: No to já jen tak, protože ona už sama negace konjunkce, vlastně obráceně...
Dalmatin: ...hlavou dólů...
Luky: ...nebo chceš-li: pozitívní negativum...
Michal: ...já se z Vás fakt...
Luky: ...prostě kladné mínus...
Michal: Áááijááá....?
Dalmatin: ...nebo na druhé straně, ono třeba i takové záporné plus...
Michal: ...prostě je zabiju a ty stojany jim...
Dalmatin: ...no asi blbost, ale když jsem to řekl já...
Michal: ...i s těmi činely, a to ještě tím tupým koncem...
Luky: ...no pokud jsi to řekl tak, jak jsi to víceméně vlastně řekl...
Michal: ...ladícím klíčem tak strašné věci, že se ani na Silvestra...
Dalmatin: ...jak jinak bych to víceméně řekl, než jsem to vlastně víceméně řekl?...
Luky: ...to mně zase malinko nutí k zamyšlení nad slovním spojením "VÍCEMÉNĚ"...
Michal: UŽ TO MÁM HOTOVO!
Dalmatin:...no zkrátka: z mála ta větší část, nebo chceš-li, z většiny ta menší část, to je asi přibližně to samé...
Michal: ...VŠE HOTOVO!!!
Luky: ...no to není to samé, vem si, že máš většinu z padesátihaléře nebo menšinu z miliónu dolarů...
Michal: JÁ MÁM VŠE HOTOVO!!!
Dalmatin: ...to je zase tak trochu relativní...
Luky: ...jo, o tom by se dalo... léta...
Michal: JÁ UŽ MÁM FAKT VŠE SBALENO!!!!!
Luky: ...vem si navíc ještě ty jemné etymologické nuance...
Dalmatin: ...vidíš, co jsme to vlastně... Jo..., Michale, kde jsi? Aha, tady klečíš... Už jsi hotový? :-))
Michal: Jo. Z Vás... Definitivně :-)))
Luky: Tak proč nic neřekneš?!? My čekáme jen na Tebe a Ty si tady koukáš, kde komu kam co lítá... :-)) Co tady ten držák, ten by jsi měl taky šupnout do té tašky, ne? A tenhle stojan? Ne tam ten, ale tady ten?
Michal: Ten se už do TÉ TAŠKY nevejde... A ani ten stojan z druhé hajtky...
Dalmatin: ...ještě mě tak napadlo... větší část z padesátihaléře vlastně může být fatálně mnohem více než menší část z miliónu dolarů, jde jen o to, definovat přesně...
Luky: Míšo, zabal je do větší části z té menší deky a převaž je menší částí z nějakého většího motouzu, který stejně nemáme...
Michal: ...Nazdar Radalfe... Ne, neznáme se s Tvou přítelkyní... Já jsem Michal... Těší mě...
Dalmatin: ...který si okamžitě teď hned zaběhneš půjčit o dvě patra níže do bazaru s hudebninami, tam určitě něco takového mít budou...
Luky: Kam ten Michal šel? Za chvíli musíme mít vše v Barbuchovi naskládáno, a on furt někde courá...
Dalmatin: Žeby pro ten motouz?...
Luky: Nazdar Radime, neviděl jsi Radalfa?...
Radim "Brzochod Někdychod Nikdychod Nechod" Vaňko: ...Nazdar Radalfe... Ne, neznáme se s Tvou přítelkyní... Já jsem Brzochod... Těší mě...
Dalmatin: ...Nazdar Radalfe.. Ne, neznáme se s Tvou přítelkyní... Já jsem Dalmatin... Těší mě...
Luky: ...Nazdar Radalfe... Ne, neznáme se s Tvou přítelkyní... Já jsem Luky... Cože? Aha, no jo, TEN Luky... Těší mě...
Radalf: Radime, Michal tu ještě není?
Radim "Brzochod Někdychod Nikdychod Nechod" Vaňko: Asi ne, ještě jsem ho tady neviděl...
Luky: Radime, kdo pozdě chodí, kapele škodí, až se ucho utrhne, je 16:36, měl jsi tady být v 16:00 a naše včerejší ultimatívní výhružka zněla: Dvojtečka, uvozovky dole... Ten z naprosté většiny Brzochodů, který nepřijde na sraz v 16:00 nejpozději do 16:30, tak ten stěhuje SÁM CELÝ APARÁT do Barbuchy, to jen tak, pro přesnost...
Michal (vchází s kousky motouzu): Čau Radime... Nemusíš, s Tebou se letmo znám, vždyť už jsme se minimálně třikrát z 25-ti zkoušek skoro osobně viděli...
Dalmatin: No tak to hezky svážem´, ať se to Radimovi dobře nese... :-))
Radalf: Můžu s něčím pomoci?
Dalmatin & Luky (synchronizovaně unisono): No Ty rozhodně NE, Radalfe!!!
Michal: Proč by Radalf nemohl...? Jo tááák, já jsem některé ty deníčky taky četl... Jdi dál od těch bicích... :-))))
Radalf: ...Čauky Michale... Znáš se s mou přítelkyní? ...

...a tak nějak probíhala poměrově více než větší část promarňovaného času z více než velkoryse úmyslně nastavených, více než velkých časových rezerv...

...Oki, nicméně po nervydrásajících i těladrásajících situacích je vše naloženo, uskládáno, logistický důstojník Dalmatin opět projevil obdivuhodně hluboký smysl pro prostorové i mimoprostorové (někdy dokonce i mimočasové a mimosmyslové) uspořádání (Tetris byla jeho oblíbená hra po dlouhá léta, dodnes mu to vydrželo), jen v Radimově autě přebývá slovy: jedna baskytara včetně obalu, šňůry a ladičky s více než rok starou baterií (podstatné a pro něj dost důležité části Nemesisího ekvipmentu), jeden Radalf včetně své Nekroušky a jeden Radim včetně sebe (baskytara včetně šňůry a ladičky s více než rok starou baterií dělá Dalmatinovi lehké vrásky na téměř celé hlavě, posléze však svým neomylným odhadem seznává, že do Barbuchy by se i tak vešla, což ho velmi, velmi irituje celý zbytek pátku včetně poloviny soboty...) Posuďte sami:

Na cestě blahosklonně zastavujeme před Michalovi striktně za odměnu slíbenou Mekkou, respektive Penny Marketem, šťastný Michal včetně Radalfa (kam ten se v hladu a křečkovitém shromažďování a následné nadšené likvidaci poživatin na Michala hrabe, Radalfe, některé své psané výroky v jiných deníčcích kajícně beru nenávratně zpět) a Brzochoda (u kterého nám díky jeho zažívacího traktu není jasné, proč zbytečně proinvestovává jakékoliv monetární prostředky za pro něj něco tak kontraproduktivně zbytečného, jako je jídlo – mimoděk se upamatovávám na někým někde pronesený výrok: když dáš Radimovi sníst veku, vajíčka, okurky, majonézu, brambory, mrkev, okurku, rajčata, cibuli, kadeřavou petrželku, trochu pepře, soli a papírový podtácek, tak z něj do dvou až tří minut vypadnou exkluzívně naaranžované jedlé chlebíčky), zkrátka ti všichni přešťastně mizí nakoupit něco kolem 2,32 metrické tuny nezbytných potravin (vždyť budou cca 20 – 22,5 hodin z dosahu svých vlastních domácích miláčků, ledniček, rodičů a spižíren), jen Dalmatin a já tak nějak planně čekáme na supermegahypermarketovém parkingu. Pokuřujeme a střídavě obcházíme Barbuchu, provádějíce předstartovní kontrolu všech závislých systémů, podsystémů i částí hardwaru a tu se mi, k mé hrůze zdá, že směrem od pravé části zadních dveří zavazadlového prostoru slyším jakési syčivé zvuky... Kua drát, určitě mám buď píchlé některé ze zadních kol, nebo jsem bez výstrahy ohluchl, popřípadě mi něco někde uchází, to je po tak dlouhé době koncertního i cestovního abstinování fakt pech, hrozím se. Nenápadně pátrám po příčině, hotov žvýkačkou či od nedaleko povlávajících bezprizorních bezdomovců půjčeným korkem z nějakého jistě lahodného vinného nápoje závadu alespoň provizorně odstraniti. Jsem však asi špatný psycholog (a to se o tuto neměřitelnou pseudovědu – mimo jiné – v poslední době dosti zajímám). To nesyčí ucházející bezdušová pneumatika chudáka nevinného Barbuchy, ani mu a ani mi nic nikde z ničeho neuchází. Zdrojem vysloveně rušivého zvuku je – vysloveně rušivý Dalmatin. Nenápadně přicházím blíže a tu už i rozeznávám jeho mezi zbytky zubů drcená torza slov, obsahujících převážně sykavky. "Ta posssraná basa by ssse sssem ssstoprocentně vešššla, sssakra... Mísssta dossst..." – "Sssorry", sssyčím prozměnu já, "ale příššště už ssse ssseberealizuješ ke sssvé naprosssté ssspokojenosti, sssí?" – "Nasssrat", dí sssi sssvou Dalmatin, "příššště sssi Brsssochod ty sssvé sssaky naloží sssám..." – "Sssláva, sssoufalci už jsssou tady, ssedej a ssserem sssi to dál" ...sssyčím sssi to prosssměnu zassse já, ssspatřivššší naššše sssouputníky sss kvanty sssobě ssi zzzakoupených sssalámů, sssušenek, sssýrů a jiných sss... jídla a nasssedáme.

Radim ve svém vlastním, nezávislém voze s Radalfem a Nekrouškou na palubě se nás drží cca 1200 – 1347,6 metrů, na nejbližší odbočce však bez výstrahy jedou na úplně opačnou stranu, než kam my jedeme, a než kam my všichni chceme. "Mám na něj počkat?" sundávám nohu z plynu a ptám se navigátora Dalmatina po té, co se mi ztratili nejen ze zpětných zrcátek, ale i z dohledu. "NE, Brzochod něco huhlal o nabrání benzínu, na státní hranici snad trefí a pokud ne, tak je stejně asi nepotřebujeme" ...ponuře odvětil zachmuřený Dalm, evidentně zcela pln drásajících ho myšlenek na to, jaká kvanta baskytar, ladiček s více než rok starými bateriemi a šňůr by se ještě vešla do zavazadlového prostoru chudáka Barbuchy... Michal bezelstně jí a kochá se krajinou a už od odbočky směrem na městskou část Ostrava – Koblov se nás neustále ptá, kdy už tam budeme... :-))

Celní kontrola dopadla podle očekávání. Kdyby však Michal prošel důkladnou kontrolou (zejména Röentgenem a čuchacími psy), tak by nás zavřeli na 25 -50 let za pašování poloviny denní produkce zbytků českého potravinářského průmyslu včetně zbytků nerecyklovatelných obalů nepodmíněně... Psi však měli volno (asi byl svátek Svatého Žeryka), Konrád Röentgen evidentně patent na své pamlsky... paprsky celníkům na hraničním přechodu Bohumín – Chalupki zdarma neposkytl, takže po skoro plynulém projetí kousek za hranicí parkuji se čtyřmi blikajícími blinkry v odstavném pruhu výpadovky směr Chalupki – Rybnik. Při tom všem čekání Michal, urputně žvýkající pozůstatky nadílky z Penny náhle spatřuje vlevo na louce vedle vozovky vhodně volně zaparkovanou, nehlídanou hnědobílou krávu bez zapnutých výstražných blinkrů. "To Polsko je dost zemědělsky zaměřené, nedávno jsem se díval na dokument o jídle... vlastně o polském hospodářství" ... – "Což je u Tebe vlastně to samé, viď? :-))" ...ptám se sledujíce jeho pohled na tu bezprizorní hromadu bifteků, steaků, pfeffer steaků, roštěnek, svíčkových, T-bone steaků, falešných svíčkových, řízků z krkovičky, žebírek, kotletů, karbenátků, výrobků z mletého masa, litrů pikantního hovězího guláše, silného hovězího vývaru a výrobků z hovězí kůže a rohů. Polská kráva, (po nasátí atmosféry a prosté psychologické analýze) však tak nějak vnitřně vycítila, o co některým z nás jde a urputně se snažila uprchnout v dál. Ještě před nějakými pár desítkami let by jí to určitě beze zbytku vyšlo, ale evoluce a průmyslová revoluce ji, jak již to tak chodí, dokonale zradily. Zejména ten ocelový řetěz, na jedné straně připojený k jejímu neco jako obojku a na opačné straně ukotvený v železné tyči hluboce zapuštěné v zemi mezi kovovými elektrickými ohradníky. Kdyby četla učebnice dějepisu, kde jsou velmi pěkné a i pro krávy – dislektiky dokonce nádherně a názorně podané obrázkově dějiny nechvalně známého druhu homo sapiens, věděla by, kráva, že tudy cesta nevede (ani tamtudy)... Po letmém uškrcení, provázeném nikoliv nečekaným šokem, jí to po cca třech minutách (a to i při její minimální mozkové kapacitě) došlo, a tak na nás vyslala dosti zoufalý zvuk (Němec i Brit, čili anglosasové, preferují můůů, my středoevropanští realističtí Čechové prosté bůůů, Rusům je po tom govno a Polákům je to jedno, mi to však znělo jen jako zoufalé, i když lehce basové hrdelní zachroptění...) "Neotravuj, ty krávo", nemám nervy na zhůvěřilé kratochvíle "volně" pobíhajícího jatečního skotu... – Jsem nervózní z toho, že Radim + kolektiv stále nejedou. – "Podívej, nandal jsi jí to, stydí se, otočila hlavu..." směje se Dalmatin a vzápětí hlásí, že Radim & spol. jsou cca 300 metrů za námi... – "No konečně, jedeme..." ulevuji si (verbálně) a svištíme směr Rybnik. ...Michal tiše sní o hovězích masných produktech a možnostech jejich okamžité a nevratné konzumace...

Radim se svou Fábií nás opět sleduje, střídavě však mizí. Já s Dalmatinem se pouštíme do prudké debaty, proč tomu tak je (Michal v duchu zpracovává krávu na již dříve zmíněné masné produkty, čili do debaty nechce, vlastně ani nemůže zasahovat), a tu na to Dalmatin přichází... Radim ve svém vlastním, nezávislém autě bez výstrahy dodržuje dopravní předpisy... Kdykoliv v minulosti v Polsku i jinde řídil Barbuchu, tak na ně kašlal, divné... No nic, jeho jízda "přískoky" nás už tím pádem nechává chladnými a Michal vůbec netuší, o čem hovoříme :-))...

Za chvíli jsme, i přes tyto aktivně provozované veselé kratochvíle na místě, bezpečně parkujeme Barbuchu a tu má Michal další šok. Došlo mu jídlo a Klub Gotyk, v kterém dnes hrajeme a kde si má odbýt "prakticky neveřejnou premiéru", na které jsme mu slíbili, že bude málo lidí (že to bude něco jako hraní na zkušebně s pár přihlížejícimi malinko cizími lidmi, protože byly záměrně nevytištěny plakáty), po našem příjezdu hučí jako úl plný aktivních žlutočerných pilných pylosběraček medonosek. Doslova. Naši věrní polští rybničtí fans se ústním podáním doslechli, že Nemesis bude v Gotyku hrát, a tak prostě a jednoduše přišli. Pro tři až čtyři pětiny z nás super pocit, chudák Michal si však zadělává na exklusivní trauma de-luxe. Majitel Gotyku Brejk nás srdečně vítá, promptně ho seznamujeme s Míšou a po chvíli i on cítí (ano, z Michala už to bylo málem i cítit), že sám a rád musí Míšovi pomoci. Velmi správně usuzuje, že je třeba nějakého, dosti zásadního uvolnění trémy a nervozity typu ctrl+alt+delete a tak do Michala bez varování nalévá "stakan" polské "ctrl+alt+delete->shutdown" Wódki. Mnohočetné Michalovy protesty byly předem marné a již v samém zárodku Brejkovou autoritou nekompromisně potlačeny. (Mezitím nám Leon z Deneb pomáhá nahradit náhle radalfovitě nefunkční fungl nově zakoupený zpěvový aparát jeho zapůjčeným, hlavně bezradalfózním a zcela operativně funkčním zpěvovým aparátem). U Michala mezitím došlo po Brejkově odborné anestezii konečně k totálnímu restartu na bubenickou mašinu vzor 1.0. s.e. a vrátila se mu do obličeje i jiných částí zbytků těla barva... zatím sice jen bledězelená, ale alespoň nějaká :-))

Vyloženo, odtaháno, ustaveno, nastaveno, zapojeno, nalazeno, opraveno... "Děláme zvukovku?" ptám se Dalma... "Na co, nejsme přece srabi a hrajeme na svoje..." dí Dalmatin a tím pádem není vůbec ničehož nic co řešit. Jedééém... "Awaken" – první naše skladba a lidi vaří... Gotyk je pravda malý klub, ale teď je ještě menší... Poláci paří, Radalf lítá, hřímá, fans do nás narážejí, jde o život, chvílemi dokonce i o náš. Brejk coby bodyguard nestíhá pacifikovat všechny, takže se párkrát stalo, že jsem se srazil s tím kterým pařícím fanouškem, Radalf taky, Dalm jakbysmet a párkrát pronikli až k Michalovi a chvíli pařili s ním za bicíma... :-)) Show jak peklo... Michal řeže do bicích coby sluchovně lehce insolventní Venca, ovšem s tak brilantními vychytávkami, které si zřejmě potutelně tajně nacvičoval doma na půdě a schovával na nejbližší koncerty, aby nás příjemně překvapil a to nás nakopává k ještě větší chuti a energičnosti (ono už i tak to bylo balancování na hraně mé a o devět procent těsně pod hranicí Jeho Blahosklonné Zářící Dalmatinovy výkonnosti, objevili jsme však netušené silově-potentní rezervy a Radim, zřejmě nevědomky, dokonce čtyřikrát ukročil směrem vlevo a dvakráte vpravo!!!). Navíc je to na nás asi i určitě znát, protože lidi běsní jako blázni a dnešní koncert se tím pádem posunuje do pro nás "běžně zvláštní" kategorie tzv. ideálních koncertů... :-)). Bleskurychle sjíždíme celý playlist včetně fungl nové skladby "You cracked my halo", která má v Gotyku naprostou premiéru, a odehráváme coby přídavky i některé už zahrané songy... Konec – zvonec... Respektive konec a mi zvoní v uších... Zpocení jako psi (Dalmatin promine) odkládáme nástroje, někteří mikrofóny a ostatní zbytky paliček a jsme dále už jen exklusivními hosty klubu Gotyk a přítomných fans. Respektive jen Michal, Dalmatin a já, Radim s Radalfem a Nekrouškou po pár desítkách minut zbaběle odjíždějí směr Ostrava v Radimově vlastním, nezávislém voze a tím definitivně mizejí i z epicentra dění. No, dobře jim tak, stejně už nemají do čeho mluvit... :-))

Majitel klubu Gotyk Brejk se svou manželkou Asiou nás opět a zase a neustále bez vyzvání rozmazlují místním rybnickým pivkem (já jsem raději, vědouce, co nás čeká, v kooperaci s Dalmatinem přivezl dvacetičtyřplechovkový kartón našeho nejlepšího piva – Radegastu – Brejkovi, Asii i lehce sobecky, možná i v pudu sebezáchovy nám) a po té, co fans už také nemají do čeho co mluvit (nastala zavírací doba Gotyku), nás obligátním dodávkovým taxíkem transportují do obligátního útočiště u nich doma, kde se nám maximálně věnují. Taxikář dostal od dojatého Dalmatina(!) taky plechovku Radegastu, čili se mohl zbláznit, aby jsme byli v co nejkratším čase na co nejlepším místě :-))) ...a ejhle, jsme tam... Sympatický paneláček, bydliště Brejka a Asii, tady to my známe, Michal pozná... :-))

Taky že poznal!!! Asia chystá – ve čtvrt na tři ráno – pro nás velmi hutnou polévku, po které se jen zaprášilo... "Ty ani nevíš, tam byly super noky, a ona byla celá vůbec moc dobrá, skvělé koření, úplně skvělé jídlo, bylo toho hodně, měl jsem čtyři talíře, tady já budu rád, oni moc dobře vaří, to je úplná bomba, Luky, tady se umí jíst..." – .... "Ano Míšo, já vím, oni už takoví jsou, nejsme tady ani poprvé, ani podruhé, ale potřetí a navíc ne naposledy, víš...? :-))) ...reaguji na živočišně spontánní a živelnou Michaloidní "Ódu na žravost" ... Sedíme, kecáme, Michal furt a pořád někde něco někomu jí a neustále si nad něčím hlasitě libuje a večer příjemně ubíhá... Jsem fakt unavený až skoro mrtvý (nevím, co je lepší) a tak nějak mám dost (všeho, jsem nemocen a beru haldy prášků) a tak si jdu raději bez varování... spát. Jsem lehce nasměrován přímo do Brejkovy a Asiiny ložnice – zbytek noci a části následujícího dne chrápu na jejich vlastním letišti :-)) Sám a navíc naštorc... , Brejkův obstarožní hafík psovitý mi při usínání chvíli funí ňufákem do levého ucha, já mu dost jasně vysvětluji, o co mi hlavně ničím nerušeným spánkem vlastně jde (naštěstí pro něj téměř nerozumí česky), jest však po chvíli sérií hlasitých příkazů a povelů v polštině polsky odkázán polskými pány domu do patřičných polských mezí v přilehlé polské předsíni... Tak nějak s ním nesoucítím a... tma :-)).

Nenadálá a hlavně nečekaná Noční Můra jménem Dalmatin se mě naprosto bez varování uprostřed lehce erotického snu (zdálo se mi o placení daní, což je pro vztah stát+finanční úřad versus malý podnikatel jednostranná hard-core erotika) bez výstrahy důrazně a nahlas květnatě zeptala jemným zařváním: "Spíš?!?" Doprovázeným kopnutím do dveří ložnice... Nooo, tak to je pro spícího člověka přesně ta pravá otázka: pokud neodpoví – spí jak zabitý, popřípadě je opravdu již nějaký čas bezpečně mrtev a v různých stadiích rozkladu... Pokud však odpoví – zařvanou zdvořilostní otázkou a doprovodným hlukem (srovnatelným s odstřelem velké masy kamení špičkově kvalitním ekrazitem v čile prosperujícím kamenolomu) vzbuzen, určitě není rád a je mu tímto lehce naznačeno, že má buď opravdu vstát, nebo je něco kolem půlnoci a že má jít strašit... "Grrrr, jdi pryč, apage dalmatinas, zmiz, umři, popřípadě jdi pryč nebo tak něco..." zdvořile chroptím a snažím se splynout s prostěradlem a povlečením, ale zřejmě mě prozradily mé červené trsátka Dunlop Jazz III v pravé horní kapse mých "koncertních" kapsáčových maskáčů (nebo maskáčových kapsáčů?) Zkrátka zrovna těch flekatých kalhot s kapsami, co v nich většinou hraji..., které jsem si včera z nedostatku sil zapomněl pohozeny na křesle vedle mnou bezprecedentně okupované dvoupostele. – "...no protože kdyby jsi čirou náhodou náhodou nespal, tak můžeš vstanout..." kráká ta téměř nepotetovaná, o něco vzhledově mladší kopie Kerryho Kinga z kapely Slayer směrem k mé trosce a s jemností sobě vlastní s pekelnou ranou zavírá jediné dveře mezi "mou" postelí a jím... V hlavě mi běží scénáře na tiché i velmi brutálně hlasité způsoby krutých, nebojím se říci i sadistických vražd v amoku, ale protože jsem celkem demokraticky dostal na výběr: Vstanout, nebo popřípadě vstanout, prudce se rozhoduji a zcela překvapivě (hlavně pro sebe) vstávám a jdu se vnitřně "velmi šťasten" umýt a provozovat takové ty hrůzně různé hygienické kratochvíle, které většinu lidí možná asi i baví... :-)). A už je to zase tady – jako vždy u Brejka a Asii- bez varování většině z nás aplikovaná opulentní snídaně, polívkovitě plynule přecházející v hodokvasový oběd (Nemesyčácký elév Michal byl posléze kolektivně všemi fyzicky přítomnými domácími obyvateli Brejkova bytu včetně psa nominován na roztomilého, všem hospodyňkám sympatického, velmi Šikovného Nadstandartního Velkokonzumenta a Nejšťastnějšího Obyvatele Známých Částí Mléčné Dráhy, v kuloárech námi však logicky překřtěn na Bezedného Žravého Bubnujícího Zoufalce s velkými B, Ž, B a Z, fungujícím jen na principu kvantitativních kritérií té které dostupné formy potravy a její konzumace. Další průběh koncertníhou dvoudne v následujícím deníčku z Old Metal Festu II v Karviné... :-))...

 

---

31.12.2006

14.10.2006:Katowice - Chorzów (POL), "Heavy Metal Pub"... - Deníčky 2006: Deníček č.54

Kapely: Nemesis, Metal Invaders(POL)...

Autor: Luky, konzultace, připomínky a doplňování faktů: Dalmatin

    Noo, nevstává se nám nijak zvláště v pohodě, předešlý dvouhodinový koncert v Rybnickém Gotyku (viz. předešlý deníček) a následné pokoncertní "aktívní odpočívání" nás teda pěkně vyřídilo, co si budeme povídat :-)). Ne tak Dalmatina, který projistotu, aby náhodou nezaspal, raději nespal vůbec, tzn. ani minutu (poznámka Dalmatin: to, že nespím je jen verze vás spáčů, protože odcházím na kutě poslední a vstávám první, kdy přátelským "dobré ráno" a posléze křikem, ranami, světlem a kopanci probouzím ostatní. :o))), tudíž u něj odpadly ty dost nepopulární, stereotypní a nudné hlášky typu: "Spalo se mi špatně, protože Radim, Dalmatin a Luky chrápali a Radalf ze spaní vydával zvuky...", "ZASE byl tento měsíc už popáté úplněk a vytí vlkodlaků a králíkodlaků mě STRAŠNĚ rušilo...", "Dělali jste v noci takový kravál a spící Radalf hluk, že jste mě každou chvíli probudili...", "Byla taková zima/ horko/ průvan/ bezvětří/ mlha/ inverze/ averze/ reverze/ katarze/ interupce na slunci/ tání ledovců/ povodně/ smog a popřípadě El-Niňo, že jsem oka nezamhouřil...", "Spal jsem na špatném boku, uchu, špatné posteli, ve špatném spacáku, na špatné podlaze, ve špatném klubu (městě, moři, kuřeti či stavení) a navíc jenom 10 a půl hodiny, a určitě na dnešní akci budou špatné bicí, špatné pódium, špatné rozptylové podmínky, špatné kurzy akcií, špatná srážlivost krve a špatná biozátěž..."; "atd atd atd... atd" :-))

    Já po umně maskovaném zmrtvýchvstání nenápadně využívám Brejkovu koupelnu a než se stihnu uvést do pro estéty snesitelného výzoru slyším, že v kuchyni plynule probíhá snídaně a čilá komunikace Asii a Brejka s Dalmatinem a psy. Nakráčím tedy neohroženě za nimi a zapojuji se do debaty, ale stále mám nepříjemný pocit: jako by někdo chyběl??!! Nesměle se ptám, kdeže jsou ostatní členové psí smečky (jednoho vidím bezpečně, protože mi stojí na noze, slintá mi na nohavici a nadšeně mi funí němou tváří do obličeje - a narozdíl ode mne si zuby určitě nečistil), dostává se mi však několikerého ubezpečení, že v Brejkově a Asiině domácnosti kromě jednoho chundelatého hafíka a nevyspalého Dalmatina nikdy žádní jiní psi nebyli :-)). "A co to hejno včera?" stále nemohu myšlenku opustit... "To byl stále jen ten jeden jediný náš společný pes, který se asi v nestřežených chvílích, kdy jsi zřejmě malinko nedával pozor, pomalým krokem (je mu už skoro 16 let) přemísťoval z místa na místo..." snaží se celkem logicky psí záhadu objasnit Asia a Brejk prochází domovními dveřmi směrem dovnitř, čímž mne opět velmi vykolejil, protože s ním již minimálně deset minut plynně polsky konverzuji, a servíruje před nás "jedno na spravení" ve třech dvoulitrových petflaškách, které čile naplnil prvními jitřními pivy z pípy ve svém klubu, kde se již od brzkých ranních hodin účastnil "doplňování a kontroly stavu a kvality tekutého artiklu" pro následující provozní dny klubu... "Oki, asi máš pravdu..." huhlám s plnou pusou a zadumaně sleduji další členy naší skvadry, kteří se z různých částí bytu coby exklusívní zombies (netuším, proč filmaři vyhazují tak těžké prachy za maskéry a speciální efekty, u nás by to měli slovy Přemka Prkenné Podlahy: "Zadarmo!!!") po částech trousí do kuchyně vyhnáni zkušeným exorcistou fráterem Dalmatinem, který se s chutí a rád s elánem sobě vlastním jal úkolu vyhnat démony spánku ze všech temných zákoutí bytu (dokonce ani Radimovi nepomohlo, že se coby modrý trpaslík pokoušel neúspěšně ukrýt v dětském pokoji mezi zelenými plyšovými žábami, fialovými medvídky a růžovými princeznami typu Ken a Barbie). Za chvíli jsme (kromě inkriminovaného řidiče Radima, který byl po krutém probuzení opětovně úspěšně zahnán do náruče Morfeovy nadespat deficit, který mu dnes vznikne řízením cestou do Katowic a posléze z Katowic domů do Ostravy), všichni u stolu a vychutnáváme si opulentní raut, který nám byl nepředloženě předložen vyloženě napospas. Čas nám příjemně ubíhá, "snídaně" v nás pozvolna mizí a zničehož nic bez varování plynule přechází v první chod oběda. 

    "Berte si, co hrdlo ráčí..." vybízí nás Asia doplňována Brejkem v snad padesátivteřinových intervalech. Chápe se nás stud, že vše, co nás od včerejška potkalo, je zcela na účet Brejka a jeho klubu a tak nějak se pořád víceméně ostýcháme (kromě Radima, který se vůbec neostýchá, jelikož spí...). Po více než půlhodině však ostych bezostyšně protrhává Dalmatin, který se slovy: "Já bych si tedy s dovolením vzal..." dostává plný talíř polééfky. Vláďa s Radalfem ho okamžitě následují, a tak i já posléze přispívám do obecného fóra svým: "Já bych si s dovolením tedy také vzal..." a završujeme snídani... obědem. Cinkání našich lžící budí Radima, který setrval ve svém, spánkem započatém neostýchání a tedy naprosto bez dovolení si také vzal...

    Po spakování našich osobních i společných zavazadel se vydáváme pro naše auto a následně do Gotyku pro aparaturu (kromě Leonem doručeného halekacího nádobíčka až na místo do Gotyku ještě před započetím akce a zapůjčeného profi světelného parku, čítajícího dvě červené PAR-56-ky bez stojanů - viz. včerejší den :-)) ). Naloženo, zkontrolováno, loučíme se s velkými díky s Brejkem a Asiou a vydáváme se s Radimem za volantem přibližně směr Katowice. (Malá nepozornost způsobila, že jsme si tedy také bez dovolení nevzali tašku s našimi triky (resp. tričky čili t-shirts Nemesis) u Brejka doma, ale cca za tři týdny je při své návštěvě Polska s vroucími díky promptně vyzvedávám)...

    Cestou někteří pospávají, jiní nepokrytě chrápou, další vydávají zvuky, Dalmatin asi naviguje a Radim téměř určitě řídí, jinak by asi tenhle deníček zprostředkovaně přinášely pouze duchařské spolky při spiritistických seansích, nikoliv tyto stránky. Alespoň doufám :-)). Po hodině a něco trmácení jsme na předměstí Katowic a i po drobné navigátorské indispozici se zničehož nic nacházíme před Heavy Metal Pubem v městské části Chorzów. (poznámka Dalmatin: navigace ke klubu vázla, ale klub nám projistotu raději vyšel v ústrety sám a dobrovolně se vynořil ze tmy... :o))

    Po vykodrcání se z auta nás vítá kapela Metal Invaders v čele s manažerem Pioterkem a velmi pohlednou, nejen utrmácenému oku lahodící sympatickou zpěvačkou a společně se jdeme juknout, kdeže bude naše příští působiště (a Radim, kdepakže tady mají hajzlíky :-)) ). Heavy Metal Pub se sestává z přízemí, kde je bar, stoly a posezení, šipky, jukebox a Radimem briskně avizované, tzv. brzochodovským známkováním velmi zodpovědně ohodnocené toalety, a prvního patra (bez výtahu s velice úzkým schodištěm), kde je "pódium" (které tvoří zákoutí bez jakéhokoliv vyvýšení vůči hledišti), parket, barpult a pár stolů s židlemi pro posluchače. Metal Invaders už mají vše přichystáno a dávají se do toho. Jejich vlastní songy střídají covery od Metallicy, Helloween a Judas Priest a my si opravdu užíváme výkonu této výtečné kapely a jejich zpěvačky Kasii (čti Kašji), která bez jakýchkoliv problémů zvládá vše od Kiskeho přes Halforda až po blackový křik a brutální growling! Lidi, které jejich hudba vytáhla po schodech z přízemí před pódium, je po zásluze odměňují. My se taktéž jednohlasně přidáváme. Metal Invaders balí a my jim pomáháme snést vše do jejich auta a na oplátku oni nám pomáhají s našimi aparáty a bicíma po schodech vzhůru z našeho "Barbuchy". Ustaveno, otestováno, deradalfováno, znovu otestováno a nastaveno. Dáváme si malou zvukovku, během které se najednou prostor před "pódiem" začíná zaplňovat...

    Poslední úpravy (Radim dopasovává Pampers, Dalmatin schovává leštící Pronto, Luky chvatně polyká růstové necertifikované hormony) a jdeme na to. Lidi paří jak vzteklí, my taktéž, navíc při absenci vyvýšeného pódia můžeme být mezi nimi všemi a oni mezi naší většinou, resp. všichni mezi všemi, což atmosféru jen a jen vylepšuje, užíváme si to všichni, Radalf nejvíce. Tedy užívají si to téměř všichni, teda kromě mne. Stal se totiž unikát, který se mi za celou éru hraní v Nemesis nikdy nepřihodil a doufám že už ani nepřihodí... Ve třetím songu (velmi houpavě rytmickém Consciousness) jsme se s jedním z fans při "paření" srazili hlavama. Vlastníma. (poznámka Dalmatina: s tímto tvrzením bych si dovolil polemizovat. Kdo Lukyho zná, ví, že v úrovni Lukyho hlavy má standartní člověk vzor Homo Sapiens kotníky a ti méně výškou obdaření maximálně kolena :-)) ). (Poznámka Luky: Dalmatin kolenem asi myslí hlavu :-)). A to tak elegantně, že zbytek koncertu sice hraji (a prý jsem zahrál vesměs vše, co jsem měl hrát), ale vůbec nic si nepamatuji (zadrhnuté šlapky a neřešitelné problémy s bicími byly prý opět nečekaně a vztekle nezadržitelně aplikovány, ale já se prý jako jediný poprvé nesmál a nic si o tom nemyslel)... Po dohrání posledního songu už dokonce ani netuším, kde, jak a proč vůbec jsem, a jen s nezištnou pomocí Dalmatina a víly Kasii z Metal Invaders (což jsem se postupně dozvěděl až doma) jsem téměř celý sesbírán ze země a "eskortován" na čerstvý vzduch před klub, kde mi Kasia coby typická příslušnice něžného pohlaví starostlivě zabavuje veškeré cigarety (poslední stébla, ke kterým jsem se s nadějí tak upínal). Po půlhodince na chladném a čerstvém polském povětří, dlažbě, na kolenou podvědomě škemrajíce o doušek nikotinového oblaku nebo ránu z milosti, už mi je o něco lépe, ale mžitky před očima, za ušima a totální slabost mě neopouštějí ještě několik následujících temných dní... No nic, pokračuji dále: Jsme pozváni na pokoncertní brífing pořadateli, fans i kapelou Metal Invaders a trávíme s nimi příjemnou hodinku v přátelském posezení, jen já oproti normálním zvyklostem nestíhám smysluplně komunikovat, mám totiž se svou vlastní hlavou starostí až nad hlavu, činili se však jiní :-)).

    Kluci skládají za pomoci členů Metal Invaders náš aparát, Vláďovy bicí, mne a tašky do auta, loučíme se, (v autě střídavě neustále někdo chybí...), velmi přátelsky se domlouváme na další spolupráci, opět se loučíme... stále se loučíme (z důvodu přenosových kapacit internetové sítě dalších 39 minut loučení raději popisovat nebudu) ...už opravdu naposledy se definitívně loučíme a vyrážíme domů plni eufórie, která u mne opadá až když mimovolně upadám do mrákotného spánku, ze kterého mne budí čilý ruch okolo stěhování našeho nádobíčka do zkušebny, kterého se POPRVÉ za éry našeho hraní neúčastním. Možná mám i halucinace, ale vidím, že i Radalfovi byly svěřeny k odtransportování, mimo jiné, některé velmi cenné části mého vybavení. Aha... Definitívně vím, že je to se mnou tedy asi malinko dost hodně špatné, když už ani nemám pud sebezáchovy... Radim je při pohledu na mne dokonce tak soucitný, že mne spolu s "Barbuchou" dovezl přímo před můj dům, kde s obtížemi vystupuji, slušně děkujíce odcházím za udivených pohledů s Dalmatinem do necelých 100 m vzdálené hospůdky, kde však všichni dva setrváváme v mými bolestmi přerušovaném rozhovoru v polštině (což zmátlo i číšníky, kteří nás znají, po 48 hodinách v Polsku jsme opravdu byli neschopni přeladit do češtiny) jen necelou hodinku. Je mi fakt mizerně. Dalmatin mě krutě vytrhává ze zaslouženého odpočinku a zahánějíce mne na kutě vyslovuje varování, možná dokonce i kletbu, že pokud nenavštívím lékaře, tak budu za trest do skonání světa či nejpozději do 1.1.2012 (to už budeme v EU i měnou a já asi i mrtvolou) tahat po příjezdu z koncertů veškerou aparaturu po schodech a sám, což jak sami uznáte je velmi dobrá motivace pro vzpurného člena kapely, jejíž zkušebna je ve třetím patře neboli čtvrtém nadpodlaží :-)).

    Hned následující den jsem tedy dle pokynů a ze strachu, že by Dalmatin myslel svou výhrůžku vážně, navštívil svého praktického lékaře a ten mne po totální prohlídce prakticky ihned odeslal k úplné rekonstrukci do nemocnice , kde mi po röentgenu, CT, neurologickém a traumatologickém vyšetření konstatovali těžký otřes a zhmoždění mozku a (dnes ještě odeznívající) posttraumatický syndrom s mírnou epileptickou reakcí na stres, prudké světlo, opakované parlamentní volby, hluk, Televizní Noviny na Nově, komerční FM rádia a SuperStar. To vše doprovodili ti hodní graduovaní specialisté hejnem zdravotní pojišťovnou velmi částečně hrazených medikamentů a obligátním zákazem naprosté většiny mi drahých činností, jak už to tak bývá... 

---

    P.S. Tzv. "Jiná Verze" toho, co se dělo v Chorzówě: "Všichni byli totálně našrot, jen Luky byl tak ožralý, že spadl na hlavu do škarpy" (asi míněna příkopa, kterých je běžně v civilizovaném městě uprostřed panelového sídliště v okolí hudebních klubů mrtě, navíc bych do ní musel skočit tzv. "indiána", a to ještě blbě, neboť ránu mám na pravé straně totálního vršku hlavy)... Drobně se musím zamyslet nad tím, jak bych upostřed hraní stihl nikým z diváků a většiny kolegů z kapely nepozorován opustit klub (zřejmě jen s Vláďou v těsném závěsu-to aby vůbec mohl podat dále svoji verzi), vyhledat nějakou tu tajnou škarpu, bleskurychle se ožrat a upadnout do ní, ošetřit rány a vrátit se k rozehrané skladbě a to vše tak, že kromě Vládi by si nikdo nevšiml, že na scéně někdo chybí. Uznejte, že i takový Superman, Flash Gordon, Speedy Gonzales, němečtí chlapci z Kobry 11, Major Zeman či pták Tweety s celým Bratrstvem Kočičí Pracky na vrcholu svých sil by opravdu měli v tom fofru co dělat. Navíc byl můj střet s nebohým fanouškem dokladatelně zaregistrován většinou kolegů z kapely, přihlížejícími členy Metal Invaders a podle pokoncertních reakcí i několika dalšími fans. Mno jo. Výběr té pravé verze je na Vás :-))

    P.P.S. Netvrdíme, že bychom my ostatní (samozřejmě kromě Radalfa) na našich štacích nikdy nevzali do úst alkoholické nápoje či jakékoliv jejich variace, to zase nee, ale vždy jsme si to "naplno" dovolili teprve až po definitivním ukončení koncertu a obstarání noclehu pro celou kapelu, úklidu a údržbě aparátu, zaparkování auta, zajištění prodeje CD-ček a triček či zajištění ranní kávy pro dávno už spícího Vláďu. Ráno jsme poté vstávali s tím, že další transport, vyúčtování, logistika, podrobný itinerář, pohonné hmoty, dálniční známky a poplatky, opravy nespolupracujících výfuků basovými strunami "E" značky Warwick-M a podobné opravy vozidla, fyzické i smluvní zajištění další akce i ty ostatní nepodstatné věci byly bezpečně zajištěny trojicí (nikoliv Svatou) ve složení Dalmatin, Luky a Radim, s upřímnou pomocí Radalfa, který nám vždy alespoň víceméně fandil :-))...

 

---

13.10.2006:Rybnik (POL), klub Gotyk... - Deníčky 2006: Deníček č.53

Kapely: Nemesis...

Autor: Luky, konzultace, připomínky a doplňování faktů: Dalmatin
(pozn.: z důvodu velmi dlouho trvající, ale s úspěchem ukončené situace 4:1, resp. 1:4 v kapele konečně padla veškerá, léta aplikovaná autocenzura autorů...)

    Těšili jsme se. Těšili... A to tak, že moc. Teda většina z nás. Někteří dokonce tak, že pro svou "vytíženost" vůbec neudrželi například zkoušky. S kapelou. Schedule čili diář pro některé novopečené starší sociální vysokoškoláky asi nestačil na tak obrovské intelektuální požadavky..., ale nakonec se Vláďa přece jen dokázal velmi pracně zkonsolidovat alespoň na jedno jeho nám blahosklonně a strašně pracně udělené odpoledne, tudíž si alespoň velmi přibližně připomněl to, co, kde a jak v kterém našem songu asi možná "bubnuje"... (V rámci objektivity: I někteří z nás byli překvapeni tím, že ačkoliv už zahráli finální akord, písnička plynule běží dál... – přemýšlení o tom, proč a kvůli koho byly zkoušky v intervalech, kdy by i takový slon africký (indického, amerického, asijského, australského, grónského, marťanského i evropskouniovského nevyjímaje) se svou pověstnou fenomenální pamětí zcela bezpečně nevzpomněl, co následuje po té které pasáži, necháme raději na jiných :-)).

    (Pozn. Lukyho: Ještě i dnes mám v uších jed plivající výrok na mou adresu, který se mne malinko dotkl: "Ten z Nemesis, který poslouchá doma skladby Nemesis to dělá jen proto, aby si "leštil" ego..." ... Hmm... Naše songy doma opravdu poslouchám, ale ničehož nic si neleštíce alespoň vím, kde co hraji a co tam hrají i ostatní, narozdíl od těch, kteří si sice egouše leští jinak než tímto způsobem, ale nejsou schopni si vzpomenout, co minulou zkoušku natruc změnili a na čem si celých těch uplynulých stošestnáct minut zkoušky ze zásady nepřístupni jakékoliv kritice dupajíce nohama a i jinak se projevujíce coby nezralé rozmazlené děcka z mateřské školky urputně trvali, aby na další kvartální zkoušce (to jest na zkoušce, která je pravidelně cca za 3 měsíce od minulé) v důsledku sklerózy hráli vše naprosto jinak a "Proti všem" (pan profesor Jirásek snad odpustí...) :-))

    Nemohli jsme dospat. Moč... Tedy moc, moč, stolici, myšlenku, organizaci i itinerář jsme téměř beze zbytku v celém tom natěšeném těšení utěšeně tešně, resp. těsně udrželi (Radim snad doplní, popřípadě pOpraví chybějící, nedejbože matoucí údaje, navíc má pleny Pampers do pěti kilogramů), což nás moc potěšilo, některé i velmi překvapilo :-)))... ...Polsko, země prý z 90% katolická, jinak Mekka naše vezdejší, krajina zaslíbená, zkrátka Polsko... – skvělí lidé, oceňující poctivé hudební výkony; navíc: klub Gotyk s totálně pohodovým majitelem, no kdo by se netěšil? (Vláďa možná promine, i když ten už nemá do čeho mluvit :-))...

    Dotěšit! Pokročme raději k faktům. Sraz všech na zkušebně kupodivu opravdu klapl včetně naložení veškerého nádobíčka (i bicích) do "Barbuchy" a jedeme!!! Hraniční kontrolou jsme prošli taktéž téměř bez problémů (Radalf měl svůj osobní očkovací průkaz přibalen ve svém příručním čtyřicetidvoukilovém osobním "batůžku pro přežití", který obsahoval 43 kg jídla, doklady, něco hřebenů i jiných nezbytností), celníci si užívali a dokonce ve své blahosklonnosti vpustili nejen nás, ale i zbraň ne až tak přímo hromadného, ale striktně totálního ničení jménem "Radalf – vzor. R82", což je ekvivalent cca 21 megatun TNT nebo zhoubných účinků 0,92% přítomné osobnosti Vládi. Dalmatin v pozdněpodzimním slunci raději velmi optimisticky zářil, Radim co chvíli nervózně zkontroloval své zásoby toaletního papyrusu (dříve papyru), já jsem řídil a komunikoval s celníky i policisty na dnes už asi jen imaginární státní hranici... Projeli jsme (po důkladné kontrole a plodných otázkách a odpovědích typu: "Kam jedete?" – "Rybnik!" – "Proč?" – "Ježišmarjá, protože tam chceme..." – "Aha, a co vezete?" – "Kromě aparatury, Radalfa a věcí osobní potřeby nic!" – "Dobře, tak jeďte!" – "Hmm, fakt díky!"...)

    Coby řidič, a tím pádem vůdce a zodpovědná osoba jsem se ohlédl na zadní sedadla na tu bandu, která se veze... Vláďa se tvářil tak tajemně, že jsme si nebyli jisti, zda spí nebo umřel. (Ony tyto dva velmi nepříbuzné stavy u něj nešly nikdy stoprocentně rozeznat...) ..."To není rigor mortis (posmrtná ztuhlost, pozn.autorů) to on jen tak vraští obličej, protože mu podvědomě pomaličku dochází velmi nepříjemná skutečnost, že dnes budeme coby jediná kapela v klubu Gotyk hrát veškeré (slovy všechny) prezentovatelné songy, tudíž bude muset bubnovat vše, co po něm budeme chtít my a playlist dá" – konstatujeme s navigátorem, z Boží Vůle puntíkovaným Dalmatinem a začínáme se zase těšit :-))...

    Při cestě se ještě stavujeme v rybnickém studiu "No Fear Records" u našeho kamaráda a kolegy Leona, zvukového mistra a bubeníka ze spřátelených skvader Deneb a Procreation pro předem slíbený zpěvový aparát. Tento jsme sice prozatím nedostali, ale náhradou nám byl prozatím zapůjčen kompletní profi světelný park čítající dvě červené PAR-56-ky bez stojanů... a slíbeno dovezení halekacího nádobíčka až na místo do Gotyku, samozřejmě ještě před započetím akce :-)). To nás nechává naprosto klidnými, protože předkapelou, hlavní hvězdou večera i pódiovými techniky, kteří vše připraví a sklidí jsme sami sobě si, a tím pádem si klidně můžeme dovolit drobné, nepostřehnutelné šedesátiminutové zpoždění začátku akce, který nebyl stejně přesně definován :-)). Vláďa vůbec neví, o čem hovoříme, organizace průběhů akcí se nikdy fyzicky a nedejbože psychicky ani náhodou neúčastnil. Vždy mu někdo prostě sdělil: někde se hraje toho a toho v tolik a tolik, sraz na zkušebně v tolik a tolik, co bude potřebovat s sebou, přistavil auto, pomohl naložit, odvezl, dovezl, koupil pohonné hmoty, zajistil jídlo, nocleh, drinky zdarma a vůbec vše... :-))

    Dorazili jsme. Po skoro roce opět polský klub Gotyk: Brejk (suprpohodový majitel) se s námi vítá srdečnou otázkou: "Mám rozčepovat pět piv?" ... "Pět?"... Dalmatin nás přepočítává: "Radim řídí, Radalf nepije, Vláďa je přece naprostý abstinent! (a navíc pije pouze víno, pivo jen černé, a tequilu a čtyři růže Brejk v klubu nemá), zbývám tedy já a Luky...." (z Dalmatinovy hlavy se tiše kouří a na mlžném pozadí můžeme jasně číst probíhající přesný výpočet: 5 : 2 = 3 já a 2 Luky – měl více vyrůst) "...takže ano, Brejku, zatím pět... :-))". Ten nám vyčleňuje sklad coby šatnu a kvapným krokem odbíhá k pípě... My nemeškáme a hbitě se jmeme stavět komplet celý náš aparát, zapojovat, zvučit (kromě zpěvového aparátu, který zde ještě není a jehož dovezení bylo slíbeno až na místo do Gotyku samozřejmě ještě před započetím akce :-)). Vše funguje jak má. Vycházíme před klub nalokat se čerstvého vzduchu a rybnického piva (vodku a jiné polské výčepní lektvary z brambor rezolutně odmítajíce), přátelsky debatujeme s Brejkem a přítomnými fans, když tu znenadání Radim přikládá ucho na vozovku, vzrušeně díce: "20:05 je tu Leon!" Vzhledem k tomu, že je 19:32 nás toto tvrzení poněkud rozesmálo, neboť Leon to má do klubu pouhých 5 minut ležérní chůze, a to jsem možná ještě přepísk', a v tomto okamžiku určitě ještě ani sám netuší, zda, a případně jestli vůbec doručí halekací nádobíčko až na místo do Gotyku ještě před započetím akce :-))

    ... 20:05. Přechází nás smích...

    ...vítáme se opět s Leonem, vrhajíce obdivné pohledy směrem k naší hrdé basové sekci, která si svou chvilku slávy a pozornosti vůbec nonšalantně užívá s lehce hysterickými výkřiky: "Co jsem říkal?! Kdo to říkal?! Já jsem to říkal!!!" .... "Mno jo, hodnej, my VÍME!!!" odpovídáme sborově a o dva kroky ustupujeme, protože se Radim začíná dmout.... pýchou, doufáme... :-))

    No nic, nebudeme se zdržovat zbytečnými prkotinami. Převlékáme se do koncertních hadrů, zapojujeme Radalfa do zapojování Leonem přivezeného zpěvového aparátu, a po zrevidování škod na elektrických zařízeních a po té, co Dalmatin schoval pájku a podal Radalfovi opravený mikrofón zapojený do opět znovufunkční aparatury jdeme na to! Yop :-)))

    Vláďa musel zahrát kompletní playlist... Nechtěl, ale musel.. :-))) Jistě, zadrhly se mu párkrát nohavice za dvojšlapku (bouřlivý smích z obou kytarových sekcí, jedné basové a jedné zpěvové...). Cirka dva roky stará, na každém koncertě Nemesis se opakující naprosto překvapivá "stará písnička" – (zadrhnuvší a otočivší se šlapka(y), neustále klouzající kopák(y) po povrchu, kde před ním hrála spousta jiných divných bezproblémových bubeníků), tohoto bubenického "virtuoza", jehož výmluvám už nikdy nikdo z nás v průběhu nejbližších + – 800 let neuvěří... :-)). Možná... se najdou tací, ale my společně kolektivně toužebně doufáme, že technická a hudební erudovanost generací příštích bude na mnohem vyspělejším stupni než ta naše, tudíž odhalení "chcípákovatosti" toho kterého člena kapely bude trvat mnohem, mnohem kratšeji... Možná :-)).

    My ostatní jedeme na 180 %(čti 192 procent) podpořeni skvělými fans i fanynkami, došlo dokonce i na to, že hrajeme některé songy (na jejich osobní přání) velmi rádi ještě jednou, vynikající atmosféra, paráda... Vše však musí jednou nutně skončit, takže po dvou perných hodinách odkládáme nástroje a začínáme si užívat zasloužené pokoncertní siesty (sice ne až tak úplně všichni, ale dobře Vláďovi tak). Přítomní se kolem nás shlukují, prodáváme naše devizoidní materiály (CD, trika a podepisujeme propagační fota i např. džínsové bundy fanoušků...). Brejk nám poskytuje otevřený účet na baru a tak zbytek večera trávíme ve velmi příjemné náladě i společnosti... Jednak v klubu Gotyk, jednak po jeho zavírací hodině doma u Brejka a jeho sympatické skoromanželky Asii (čti: Ašji), kam nás odvezlo předem zajištěné taxi. Jo, to je tedy luxus, na který jsme na našich štacích narazili opravdu jen v zahraničí... (Malá perlička: Brejk coby organizátor, sponzor, zajišťovatel a plátce celé akce se do zmíněného taxi, které bylo mimochodem osmimístné, nevešel. Ne proto, že by snad nechtěl nebo že by se naše řady rozšířily o fanynky či jiní příznivce, ale proto, že taxikář taxikařil se svou vlastní taxikářskou přítelkyní, která okupovala přední taxikářské sedadlo taxispolujezdce, čili jsme odjížděli v sestavě: 5 (slovy čtyři členové Nemesis + Vláďa), Asia, taxikář a jeho taxipřítelkyně :-)). Brejk šel velmi netaxi k sobě domů sám sobě si – pěšky... :-)).

    U Brejka doma nás čekal naprostý konfort... Pivko, jídlo, Brejkův a Asiin pes (ráno někteří s hrůzou zjistili, že smečka čítala pouze jeden exemplář), nocleh a pro abstinenta Vláďu litr vína, kterýžto zmizel v dříve jmenovaném na počkání. Jistě, byl zdarma :-)). My ostatní přátelsky debatujeme s Brejkem a Asiou do brzkých ranních hodin, postupně odpadávají ti "nejunavenější" v pořadí: Vláďa, Radalf, Radim (řidič), Luky, Asia, Brejk ... Dalmatin po fyzickém "uložení všech do hajan" disciplinovaně dopíjí poslední pivko a s pocitem dobře vykonané práce jde "spát" jako poslední a "vstává" mezi prvními, ale to už je den č.2 našeho polského účinkování, o tom v dalším pokračování...

---

     P.S. Všichni se velmi těšíme na Vláďou všem nezúčastněným jiným lidem vyprávěnou schizoverzi našeho působení kdekoliv (a to byste se fakt divili, co všechno se leckdy v němém úžasu dovídáme zprostředkovaně od tohoto konzumenta naší péče, peněz, nervů, cigaret, jídla, vinných i jakýchkoliv jiných, bez ostychu či minimální kapky vděčnosti automaticky přijímaných, zadarmiko produktů), která však vždy bývá naprosto odlišná od vzpomínek řidičů, abstinujících Radalfů, ostatních členů kapely i totálního zbytku zúčastněných :-))...

    Malý příklad: Koncert v Bratislavě-Zlatých Pieskách s finskými Waltari... Stručné shrnutí: zahráli jsme (před koncertem nikdo z nás kromě jedné "desítky" nic nepil, zřejmě jen Vláďa a Waltari byli i po pár svých drincích naprosto v poho...), v cca 00:30 jsme ukončili náš set a Vláďa nám sdělil naprosto překvapivou novinku: "Jsem TOTÁLNĚ UNAVENÝ, jdu spinkat!" ... "Oki, jdi třeba do... hotelového pokoje... spinkat..." , odpověděli jsme sborově a v areálu, kde bylo obří pódium a za ním něco jako hospůdka, setrvali jsme do brzkých ranních hodin v družném posezení s organizátory a technickým personálem srazu. V blízkém hotelu jsme měli k dispozici 3 dvoulůžáky. Vláďa jeden z nich okamžitě po koncertě zabral a v cca 0:37 – 0:38 (dodnes se o tom vedou zasvěcené spory) usnul. Já a Radalf jsme z té hospůdky odešli jako první v cca 04:30 – 04:35 na náš vlastní, nezávislý a hlavně bezvláďový dvoulůžák spát. Radim asi hoďku po nás na třetí vláďuprostý dvoják a Dalmatin setrval s motorkářema beze spánku (no, beze spánku to asi nebylo. Jak se znám, tak jsem si určitě nějaký slovenský ubrus přečetl, protože číst ve slovenštině mi naprosto vůbec nevadí.. :o)))))- osobní pozn. Dalmatina) až do našeho odjezdu z Bratislavy do Žiliny a vyspal se posléze coby navigátor cestou v autě. BTW: Do stavu, kdy odehrál další koncert jako lehce zadumaný Malmsteen křížený se Satrianim, lehce šmrncnutý Schuldinerem, NAPROSTO NEUNAVENÝ :-)) Vláďa byl tedy od 0:37 – 0:38 až do 11:50 následujícího dne naprosto sám se sebou, ve svém vlastním dvoulůžkovém pokoji s koupelnou a po pouhých 11,5 hodinách spánku byl opět TOTÁLNĚ UNAVEN (samota ubíjí) :-))...

    Resumé: Hospůdka byla vzdálena od hotelu vzdušnou čarou cca 400 metrů (v případě, že cokoliv z našeho posezení proniklo na hotelové pokoje, tak to slyšel jen Batman, netopýři, Cecilka z Hoštic a operátoři sonarů moderních ponorek třídy Los Angeles, Typhon či Akula na jezeře ve Zlatých Pieskách a snad ještě jen těch případných pár agentů slovenské tajné policie se směrovými mikrofony a laserovým odposlechem na střechách vedlejších budov :-)). ) Čili na pokoji, kde Vláďa umřel, bylo hrobové ticho, a i na ostatních okolních cimrách se nic nedělo, na to jsou slovenští svědci, a ani náhodou Jehovovi :-)).

    "Bubenická" verze (volně citováno ze zachycených pomluv): "Všichni kromě mně byli tak ožralí (minimálně Radalf se asi ohradí, Radim coby řidič možná také, já už dlouho nevěřím vlastním uším a Dalmatin vůbec netuší, o čem hovoříme...), že kolektivně přišli ke mně na pokoj a tam hulákali, šlapali po mně, rušili a budili mně tak, že jsem tudíž nemohl druhý den další koncert odehrát celý, tak jsem byl z toho všeho a všech TOTÁLNĚ UNAVENÝ" :-))...

    Hmmm, po konzultaci těchto zdrojů: Luky – Radim- Radalf – Dalmatin, obsluhy digitálních sonarů blízkých ponorek, analogové nástěnky faráře Otíka z Hoštic + digitálních záznamů slovenských tajných policistů usuzujeme, že jsme asi byli v úplně jiné Bratislavě, v úplně jiné Slovenské Republice, v úplně jiné EU, s úplně jinou kapelou a asi i v jiném těžceschizofrenním Vláďově životě, v jiné časoprostorové dimenzi, kde naprosto selhávají veškeré základní hodnoty všech jeho vlastních osobností :-)))

    Co Dodat? Deníček z druhého dne.. :-)))

 

---

29.7.2006: Bohumín - Klub Bedrunka... - Deníčky 2006: Deníček č.52

Kapely: Nemesis, Old, Warriot, Angels Fates...

    Po posledním koncertě, kterým byla účast Nemesis na Apocalyptic Form Of Death festu (zkráceně AFODu) jsme zamýšleli dát si na chvíli pauzu od veřejných produkcí. Ne že bychom nechtěli hrát, ale na letošní podzimní měsíce jsme už definitívně stanovili datum nahrávání nového CD, a tak jsme se hodlali přes prázdniny věnovat důkladné přípravě nového materiálu a všeho, co se kolem vydání CD točí. Navíc téměř celé tři pětiny členů Nemesis fungují i v kapele Hyperborean Desire, která své CD točí už v srpnu a začátkem září letošního roku, čili práce jak na kostele (možná i více, nevím, na kostele jsem nemakal už ani nepamatuji...).

    Jednoho červnového dne nám však napsal náš bývalý zpěvák Rosťa "Chrosťa" Kosmák (nyní kapela Old), zda-li by jsme si nechtěli zahrát na "komorní" akci zvané jím vzletně "veřejná zkouška" v bohumínském Klubu "Bedrunka"... (veřejná zkouška se to jmenuje proto, že v Bedrunce prý nebude PA aparatura, zvuk zajistí "vyhulené" pódiové aparáty, bicí nebudou nazvučeny vůbec, zkrátka něco jako hraní na zkušebně, ale s diváky - posluchači, takové akce máme moc rádi, je tam super kontakt mezi kapelama a lidma). Proč ne (Bohumín zažil v roce 1933 prezidenta Masaryka, v roce 1993 Nemesis, v roce 2005 prezidenta Klause a letos by Nemesis mohla zopáknout - narozdíl od diskutabilně úspěšných pánů politiků velmi úspěšnný rok 1993), malé lehké povyražení a vytržení z urputné práce nás určitě nezabije, navíc si malinko pročistíme hlavy (většinou své), termín nám vyhovuje - takže: "Oki Chrosťo, vzkaž pořadateli, že rádi zahrajeme. Všichni. Jasně, jen za cesťák a pár piv, abstinenti z našich řad nechť si trhnou ploutví a Radalf si vystačí..." Chrosťou nám zprostředkovaná odpoveď pořadatele zní: "Super, díky, ujednáno!"... Zapisujeme si to do příručních kalendářů...

    To byl konec června, mezitím se víceméně cílevědomě věnujeme další práci a tu někdo z nás, tuším, že jsem to byl já, na jedné takové pracovní zkoušce podotýká: "Mimochodem, popopozítří hrajeme v Bohumíně, pánové..." "Už POPOPO...?!?"... koktají vyděšení kolegové koukajíce kolem dokola kol. "Yop, už popopo...!!!" ujišťuji je a s mírnou škodolibostí čekám, kdy jim to náležitě dojde. A došlo :-))... "No, tak to asi určitě musíme udělat "opakovací" zkoušku koncertního programu"... dovídám se od některého z nich naprostou a překvapivou novinu. "Jasně, co třeba zítra? :-))"... navrhuji zřejmé... "Jistě, ve čtvrtek v 17:00 na zkušebně, musíme si celý set sjet, ať to pak fachčí jako zamlada..." dí 19-ti letý Radalf...

    "Jasně!!!..., Oki!!!..., Já tam budu..., Já příjdu..., Ehm, kde je zkušebna?..., V kolik?..., Proč?!?..., Kde?!?..., A který se píše rok?!?..." ... odpovídáme všichni téměř sborově........."17:00 - čtvrtek - zkušebna - VŠICHNI!!!" shrnuje velmi hlasitě velmi praktický Dalmatin. A stalo se. Téměř... Udeřil čtvrtek, je kýžená pátá hodina odpolední a vyjma Radima jsme všichni členové Nemesis přítomni fyzicky, většina (Radalf promine) i psychicky. Na zkušebně. Nenadálá a nevyžádaná SMS zpráva nám sděluje následující: Radimovi spadl do septiku na zahradě jeho rodinného domu... bagr(!)... "Hele, kterého je dneska?" ... ptám se polohlasem Dalmatina... "No, jestli se ptáš tak nějak jakkoliv cíleně na přesné datum, tak věz, že prvního dubna určitě NE!" "Aha, to já jen tak, že na Apríla mi připadá těch 32 stupňů ve stínu jako dost netypická teplota..." přemýšlím nahlas...

    No nic, přehráváme a upravujeme playlist bez hrdinného zachránce bagrů i bagristů a za necelé tři hodiny perné práce je hotovo. Tedy na zkušebně, bagr asi stále vězí v septiku, Radim tím pádem vězí nad septikem a na blízkém východě je dusno, hlásí striktně objektivní, naprosto nezávislá TV Nova.

    Pátek, sobota. Tak nějak nemám dobrý pocit. Náš dodávkový "Barbucha" je bezpečně nepojízdný, bereme tedy dvě osobní auta, což má jedinou výhodu: můžou s námi cestovat naše manželky a přítelkyně a utratíme dvakrát tolik za benzín :-))... V Bohumíně máme být nejpozději v 19:00, takže prozíravý Dalmatin ustanovuje hodinu srazu na 17:00. Ví proč. V 17:59 jsme na zkušebně skoro všichni, balíme, Radalf se kochá a máme brífing. Dovídáme se, že prý snad kvůli nám byla akce v Bedrunce změněna na plnohodnotný koncert, natištěny a vylepeny plakáty, postaven celý PA aparát a světla a vše ostatní je zajištěno, čili si Dalmatin a já bereme jen své zesilovače, kytary a kytarové efekty, Vláďa stojany, činely, šroťák, dvojšlapku a jeden přechoďácký bubínek, Radalf batoh (asi s jídlem) a Radim... moment, kde je vlastně Radim?!?...

    Dalmatin mi sděluje, že mu Radim poslal cca ve 14:30 SMSku ve které napsal, že musel být odvezen na pohotovost s akutním střevním problémem. No nazdar hodiny. Voláme mu tedy asi hodinu a půl střídavě, ale velmi urputně na mobil a kde nic, ani Radim to nebere. Nic. Propuká organizovaná panika. "Možná zemřel..." snažím se ho omluvit před rozezlenými kolegy, které rozčiluje vyzváněcí tón na Radimově mobilu bez jakékoliv odezvy, byť alespoň pozůstalých rodinných příslušníků. Čekáme, ubíhající hodiny už však překračují i velmi velkoryse naddimenzovanou časovou rezervu, rozhodujeme se tedy, že odjíždíme... Bez Radima. "Určitě dojede po vlastní ose, možná si i basu doveze...", kolektivně doufáme. V minikoloně dorážíme do Bohumína před klub "Bedrunka", vítáme se s pořadateli a Chrosťou a pořád aktivně doufáme, vybíjejíce si baterky na mobilech. "No, dnes asi hrajeme bez basy..." sdělujeme pořadatelům a tato zvěst se rozšiřuje jako lesní požár v Austrálii. "Nemesis... bez basy... Basák není... ...prý žaludek... Ale ne, nemocnice, střeva... Budou vůbec hrát?... Prý jo, neboj..." odposloucháváme útržky rozhovorů. Odnášíme naše vybavení do klubu a jdeme se raději zašít na terasu blízké restaurace "Hvězda" a sami čekáme, jak vše dopadne. Nastává tragická událost: Radalf NEMÁ ve svém batohu (resp. zapomněl doma jedinou důležitou věc) jídlo!!! (Navíc je už skoro třista minut z dosahu zdroje jakékoliv potravy -čili rodičů- a vyloženě -narozdíl od všech přítomných - strádá...). Ivča mu nabízí sušenky, obsažené v její kabelce... Radalf nechce... Ivča mu znovu nabízí sušenky... Radalf opět odmítá... Ivča coby dobrá duše sušenky nabízí i po dvojím odmítnutí... Radalf váhá... Když vidím jeho apetit, raději klušu do blízké restaurace a kupuji "všem hladovým" včetně své vlastní manželky a Ivči dvoje bramborové lupínky. Radalf se o ně kromě pár (čti dva) kousků rád a sám postaral, včetně Ivčiných kabelkoidních sušenek (jelikož jí pak chybí i řasenka, půlka rtěnky a pinzeta :-)), jsme chtě nechtě nuceni se mimoděk zamyslit se nad tím, na jakém principu ten nebohý hoch funguje :-))... Nepřišli jsme na to...

    Kapely před námi začínají hrát, odskakujeme si poslechnout kolegy a při zvukovce kapely "Angels Fate" (po které jsme mimochodem na řadě my) dostáváme další SMS. Radim je neschopen, nemocen, neduživ, neošetřen, trpí, sténá, krvácí, nepřijede, nezahraje, nemáme basu - a to s definitívní platností pro tento večer (a o bagru v septiku se raději všude mlčí...) :-)).

    Takže po chvíli "trávení" této situace si jdeme včetně manželek a přítelkyň sednout na lavičky přilehlého parku a plánujeme, co dál. Redukujeme náš tak pracně přichystaný playlist o songy, které lze bez basy zahrát opravdu jen stěží, respektive vůbec, ve "Find The Truth" operativně zkracujeme začátek a ve zbylých si s Dalmatinem basové party rozebíráme buď mezi sebou, nebo se po dohodě budeme tvářit, že tam basa zkrátka je a v duchu si ji budeme zpívat (zejména ti, kteří se podle ní orientují v našich rytmických ekvilibristikách) :-)). Máme na to asi 15 minut, takže se po ohlášení posledního songu kapely hrající před námi zamyšleně ubíráme převléci se a nachystat si své instrumenty (zamyšleně proto, že si v duchu přehráváme před chvílí "pevně" stanovené úpravy našich songů) :-)). Radalf mezitím obejmul mne, dva kaštany, dub, lípu, břízu, lavičku (prý jasan) urputně bránícího se Dalmatina nee... :-))

    Nachystáno, jdeme na to. A daří se :-)). Hned v půli prvního songu mi "ruplo" v zádech a každý další pohyb hlavou i trupem si vychutnávám se stejnou slastí jako zarputilý kacíř na exklusivních středověkých mučidlech (s velmi zkušeným mistrem katem a kolektivem) při takovém třetím až čtvrtém stupni tortury. Což je pro pódiovou show jako dělané, ortopédové určitě rádi potvrdí... Na dvě deci potu připadají dva až třiapůl mililitry slz bolesti, a to fakt nejsem žádná slečinka. Náš set však zdárně ubíhá, Radalf rtuťovitě lítá, hřímá a paří, my ostaní se snažíme jako psi (Dalmatin promine) a daří se nám chybějící basu umně suplovat (kde to nešlo - zdárně interním zpěvem kamuflovat), lidi se velmi dobře baví, skandují a fandí a TO je pro nás to nejhlavnější. Vyvolávané přídavky bleskurychle, ale uvážlivě a pečlivě potichu konzultujeme z hlediska bezbasové hratelnosti a vynikajícímu publiku dopřáváme naprosté maximum, kterého jsme ve čtyřčlenné sestavě schopni. Repertoár však posléze chtě nechtě vyčerpáváme, loučíme se se skvělým osazenstvem klubu (k završení smůly zjišťujeme, že jsme s sebou zapomněli vzít naše CDčka, promo fotky i trička, tudíž nemáme nadšeným žadatelům ani zbla co poskytnout, za což se dodatečně a upřímně omlouváme), a nakládáme saky, (někteří z nás i paky), manželky, přítelkyně a Radalfa do obou aut (Radalfa jen do jednoho z aut) a po srdečném rozloučení se čile uháníme maximální možnou, drahocené body však neohrožující rychlostí směr Ostrava - zkušebna. Uvědomujeme si dodatečně, že tento koncert byl první v "nové" éře dlouhé historie Nemesis, kdy jsme hráli v neúplné sestavě...

    Ne ne, nebojte se, manželky, přítelkyně a Radalfa jsme nenechali makat při odnášení aparátů i jiných propriet na naši zkušebnu (posledně jmenovaného zejména z materiálně zjištných důvodů - zkrátka naše dosti drahé aparáty potřebujeme i nadále v neporušeném a funkčním stavu pro události příští), a prvně jmenované, nám drahé křehké bytosti ze zbytků galantnosti a gentlemanství (možná taky z jejich nedostatku užitečné zátěže a nosnosti, jsou to přece jen bohužel - ženy). Čili jsme ZASE dřeli jako barevní, což kupříkladu mne coby nedobrovolného křížence bruneta a blonďáka (můj vlasově-barevný experiment malinko nedopadl) trošičku lehce dosti iritovalo, až možná se dokonce nebojím říci i nasralo... :-)).

 

---

15.-17.7. 2006: Polsko - Nahrávání Proma Hyperborean Desire - den třetí... - Deníčky 2006: Deníček č.51

Účastníci zájezdu: Vláďa, Radalf, dalias qelhma, Typhon, Luky (dobrovolně)...

Autor: Luky
Komentáře: Typhon, Radalf

Akce! Den třetí... Klapka zase zaspala? Ať se to už vícekrát nestane. Hergot kuš!!! Respektive Grrr :-))

Luky: Téměř celé Hádéčko vstalo v pohodě a malé čekání na Leona vyplňujeme - jak kdo. Radalf zcela neočekávaně jí (naštěstí u toho neusnul), Typhon raději taky jí (musí zásobit kaloriemi zejména ... sebe), dalias likviduje proteinovo-vlákninové zásoby jakbysmet, a já s Vláďou plánujeme a lehce realizujeme produkci budoucí promonahrávky. Zjišťujeme, že je to evidentně třeba..., poněvadž čas i síly většiny z nás kvapí mílovými kroky někam, a raději nechtějte vědět kam. Je to pro vás tak možná lepší...

Typhon: Popravdě, z nedělního rána si toho moc nepamatuju. Možná je to tím, že v době, kdy píšu tyto řádky už uběhlo od onoho dne téměř 14 dní a paměť je mrcha nevyzpytatená. Takže nemůžu potvrdit ani popřít Lukyho tvrzení o tom, že jsem jedl :-)). Každopádně vím, že jsem se v noci snažil podle Vláďova tutorialu z předchozího dne spát na zádech a prý jsem "chrápal furt, ale už o něco míň". Tak alespoň že tak. Jo a taky si vzpomínám, že dalias odmítal opustit režijní místnost, aby se mohla nachystat aparatura na natáčení a dál urputně setrvával ve svém spacáku řkouce, že on chlastal do čtyř ráno s Leonem vodku, pročež mu máme všichni dát pokoj...

 

    Dnes je toho na programu více než dost... Radalfovy kytary, moje kytary, vokály a "klávesy a jiná hovna", jak Leon v mailech žertovně označuje doplňkové nástroje :-)).

Luky: Leon se konečně vrátil v 10:37:54  ze "Země Mrtvých" do režijní místnosti a ujmul se opět postu Radalfem v jeho slabé chvilce (resp. "slabá" byla pořád od prvního dne) mu udělené funkce "Noisefűhrera"... Cílené podlézavé šplhounství nebolí, což? :-))... No asi ne, Radalf je evidentně v pohodě a vyloženě se celou svou bytostí těší na další nahrávání :-))... Navíc je na řadě, tudíž mu urychleně zapojuji kytarový aparát, ladím Dalmatinem (Nemesis) jemu zapújčenou kytaru a s Leonem tomu zoufalci urputně hledáme zvuk, který by vyhovoval zájmům tříkytarových HD. Nacházíme, jest nalazeno a na mou výzvu: "Jedem, kua drát !!!" Leon odpovídá prostým "Psia krew, do tego!!!", což jest v globálu téměř to samé, a Radalf jde na to. Na vlastní uši i prsty chudák poznává, co je to "nechat se unést" při nahrávání tzv. "orientační kytary" ... Po skoro šesti hodinách se v inkriminovaných místech "sám do sebe" téměř beze zbytku trefil a pripravil tím další malinké trauma Typhonovi i sám sobě si při dalším nahrávání, tentokráte vokálů :-)).

    Mno jo, nastává situace, kdy má Radalf nahrát "stratosféricko - atmósférické sólo", které normálně hraje místo absentujícím tzv. "slajdem" tzv. "vhodnou lahví od čehokoliv" na strunách své chuděry těžce zkoušené kytary... Zmatek, zoufalství, chaos, láhev, natož "slajd", není. "Ehm, vem´ si nějakou tu flašku od piva, co jsme včera, raději bez tebe, vypili. Vpravo vedle dveří je jich dost..." radím mu... (šance cca jedna ku dvaceti lomeno Radalfova zoufaloidní konstanta - že vezme nedopitou) ... "Díky, Luky..." (poznal mě :-))...), zní odpověď, Radalf si láhev od piva podává a uchystává se k nahrávání. (V režii Typhon s daliasem samozřejmě vidí, že není prázdná, a polohlasem uzavírají sázky ve velmi zajímavém kurzu stoosmdesátosm miliónů čtyřistadvacetpětitisíc třistatřicetdvaapůl ku jedné: Koho a co že Radalf polije? (pozn. Typhon: Typhon s daliasem nevidí, že není prázdná, Typhon s daliasem prostě VÍ, že Radalf vezme poloplnou láhev, i kdyby to byla jedna ze sta, protože prostě Radalf :-))) ... No jistě, mne, podlahu i kytarový efekt (vyhráli oba výtečníci v režii, společně sázeli na střídavé kombinace všech tří nabízejících se eventualit; já jsem se předpokládanými výsledky jejich sázek až tak nebavil, tušil jsem...). Radalf tu flašku bezpečně obrátil dnem vzhůru, užívám si tedy pivní sprchu a v režii vypuká hurónský smích... (i Leon se ,i když po svém, velmi dobře baví). Oki, sranda pominula a Radalf nahrává inkriminovanou efektovou vyhrávku... Nervozita asi působí (pozn. Typhon: asi ani ne tak nervozita, jako spíš prostě fakt, že Radalf právě trápil kytaru – nebo kytara trápila Radalfa – víc než 5 hodin... Party, které člověk zahraje "za čerstva" bez problémů jsou často po pěti hodinách hraní velice problémové :-))..., a tak za něj později dohrávám sólo, který se učím těsně před Leonovou hláškou: "Idzemy, twoja pora" (Jedeme, jsi na řadě)... Nahráno, ladím opět "bílou" kytaru a hledám zvuk pro Typhonův kytarový part... Po cca hodině a střídání rozličných zabarvení zkreslení si Leon libuje: "Bardzo fajne" (Velmi dobré), takže Typhon může začít. "Běžte do p... ,prosím...", vyzývá velmi slušným tónem Radalfa a daliase k bezprecedentnímu opuštění režijní místnosti, kde je v "kanadách" těsno a kde potřebuje soukromí na maximální soustředění se. Inkriminovaní soudruzi beze slova odchází... jíst, objímat kmeny, drezůrovat, trápit, vytáčet, dráždit a objímat (někteří), a drezůrovat, trápit, vytáčet, dráždit a fotit (jiní) "úsporného dalmatina" (tak nějak mi ho s přibývajícím kručením v prostoru žaludku trošičku malinko dost vůbec hodně není líto)... Ale zpět: Vláďa a já, usrkávajíce čerstvou, slazenou, lahodnou, voňavou, smetanou ředěnou a někým (kýmkoliv jiným než námi) jiným nám připravenou kávu jsme asi Typhonovou "Malou Noční Můrou - možná i "Lehkou Denní Frustrací - popř.  "Pozdněpoledním "zlem" ...), poněvadž ho zgruntu znovu, chudáka, učíme jeho party. Typhon však velmi brzy a ještě rád chápe rozdíl mezi triolami, čtvrtkami, šestnáctkami a případnými dvaatřicetinkami, tudíž se nahrávání po kouskách, možná i kouscích posouvá dále.

    "Strnutííí starýýých kostííí, za zááády slepota očííí, co vidělyýý víííce než dostiií..." - ozývá se tónem inkvizičních soudců při jejich závěrečných proslovech při blahých a nestranných inkvizičních tribunálech - zvenku zpoza okna režijní místnosti... Aha, Radalf si pochodujíce procvičuje texty, chodíce kolem dokola okolo kol Leonova domu. Sousedi a okoljdoucí si musí vysloveně užívat :-)). No nic, Typhon se prokousává ke konci svého partu, dvě neřešitelná místa z nedostatku nahrávacího času nahrávám za něj a je hotovo...

Typhon: No, abych nějak shrnul ten zbytek vzpomínek, který mi utkvěl v hlavě z natáčení mých partů... Někdy okolo čtvrté odpoledne se začalo štelovat s mým zvukem. Natáčel jsem kytary až jako poslední, proto se můj zvuk nesměl bít se zvuky ostatních kytar. Jsem rád, že se tohoto nevděčného úkolu zhostil Luky s Vláďou a já jsem svoji aktivitu v tomto směru dočasně omezil jen na projevy nespokojenosti :-)). Hledání zvuku zabralo překvapivě skoro hodinu, takže okolo páté odpoledne jsem velice slušným způsobem požádal daliase a Radalfa, aby opustili režijní místnost. Oba dva to udělali velice neochotně, protože věděli, že venku moc legrace neužijí... Zvlášť dalias se jím okupovaného křesla vzdával očividně nerad. Abych nebyl špatně pochopen: Já jsem ty dva nevyhodil proto, že bych je neměl rád, ale prostě proto, že se mi mnohem lépe točí, když mě nikdo neokukuje. Kdyby to šlo, tak bych šupem vyhodil i Lukyho, Vláďu a Leona. Bohužel deadline byl neúprosný a pro splnění časového plánu byla přítomnost a pomoc všech tří nezbytná (Vláďa coby hudební mentor, Luky coby tiskový mluvčí směrem k Leonovi a Leon coby noiseführer).

    Natáčení jde vcelku bez větších zádrhelů, až na pár rytmických několikavteřinových špeků, které bylo díky nenaclockovaným bicím trochu těžší chytnout a které proto natočil Luky, abychom trochu uvolnili sevření tlaku času. Něco okolo půl sedmé večer jsem měl své kytarové party včetně akustických kompletně hotové a zažíval jsem příjemné uvolnění adrenalinového přetlaku. Abych ukázal, že jsem kamarád, tak jsem vzápětí trochu pomáhal Lukymu a Vláďovi skládat kytarovou aparaturu a bicí do Transportera.

Luky: ("Strnutííí starýýých kostííí, za zááády slepota očííí, co vidělyýý víííce než dostiií...") opět zvolna míjí okno režie. (Po urychleném uklizení kytarového aparátu chystáme a zvučíme s Leonem vokálový mikrofon. Neuplynulo ani patnáct minut). "Radalfe, Radalfééé"... voláme do prostoru na vokalistu HD, a kde nic, tu nic... ... zase se někde kochá, "Strnutí starých kostííí" je jako vždy, když je řada na nich, fyzicky nepřítomno :-)). Celou dobu okupovalo režii i jiné potřebné místnosti a když je více než potřebné, ani smrt nebere... :-)))

    No, našli, poznali, přivlekli, odtrhli, vysvětlili, zbavili kůrovce i stromové "rzi" a usměrnili... Radalf naštěstí zpívá v nahrávací místnosti (do mikrofonu s "plenou" - "úsporný dalmatin" venku vyje jako... pes bez pleny :-))...) a má za necelé dvě hodiny "nazpívány" své dvoj - až trojhlasy. Klávesy, klávesy, respektive synťák. Vláďa se jich (toho synťáku) s vervou ujímá a to tak, že více než dobře! Jediné, a to mé vlastní neumělé připomínky akceptuje (klávesy jsme odjeli zapújčit k Leonovu kolegovi, máme je zapojené ve vedlejší místnosti a já si s němi hraji v průběhu Typhonova nahrávání tak, že svůj hudební přetlak ventiluji povolaným - Vláďovi), a tak vzniká - myslím si že více než excelentní klávesový part, to mi nikdo nevymluví :-)). Je něco kolem 21.55 a tak se šance na smíchání nahraného materiálu zcela bezpečně rozplývá v niveč čili nulu - to jest naprosté nic, menší šance už snad ani nejsou. O Ou... Leon stíhá na obou nahrávkách udělat jen velmi provizorní vyrovnání hlasitostí nástrojů a tak se domlouváme a tom, že mixáž necháme na něm (Leonovi) s tím, že v mp3 formátu nám výsledek své mixážové invence pošle, a my mu napíšeme přes ICQ komentáře, návrhy a výhrady k takzvané "první online domixáži"... (netušil chudák, co si tím na sebe ušil, a pěkně si to užil :-)).

    Balíme veškerý přivezený aparát a pomáháne unavenému Noisevůdci Leonovi sbalit i jeho nádobíčko (Je zajímavé, že praktičtí jsme asi jen my dva s Vláďou :-)), zbytek HD se kochá, jí, kouká na aparáty s bázní i hanou, diskutuje o veškerenstvu, filozofii i absolutních kravinách). Motám šňůry, za asistence Vládi pakuji mikrofony do obalů a (po skoro třech dnech jsem už také unaven tak - že zapomínám na Radalfův "talent" - podávám mu krabici s mikrofonem Shure padesátsedmičkou, aby ho dále podal Leonovi, stojícímu o pouhých pár metrů vedle, čímž tento úkon okamžitě coby očekávaně splněn pouštím z hlavy, dokonce i ze své ...). Myšlenka byla dobrá, výsledky nebyly dobré :-))...

    "Barbucha" Transporter je naložen naším, (čili ze tří čtvrtin nemesisáckým) vybavením, chystáme se k odjezdu a tu Vláďa po náhodném nahlédnutí do zavazadlového prostoru suše konstatuje směrem k mé maličkosti: "Luky, my jsme brali ze zkušebny nedejbože nějaké mikrofóny?" ... "Nevím o žádných, leda by se cestou nějaký vylíhl, takže asi nééé..." ... briskně odpovídám a hned už tak nějak tuším, že je zle, a to tak, že dost hodně... "Hm, to je divné, já tady vidím nějaký..." ...pauza... ... všeříkající nádech... :"S-H-U-R-E něco něco 57 bla bla..." ...v té tmě Vláďa těžce luští nápis na i jemu neznámé nám krabici, nacházející se v kufru (popřípadě zavazadlovém prostoru - nehodící se škrtněte) našeho povozu. Leon, který se s námi přišel rozloučit, zaostřuje zrak a poznává část svého studiového vybavení(!)... "RADALF!!!" ...vytane nám téměř všem přítomným současně na mysli (kromě stromy kochajícího se veřejně zmíněného člena HD a Nemesis). Jo, retrospektivní, téměř forenzně - detektivně laděnou expertízou (i Discovery Channel by se určitě tiše styděl) se za malou chvilinku dopátráváme příčiny záhadné přítomnosti inkriminovaného, neoddiskutovatelného Leonova majeku uvnitř našeho (za třicet vteřin) téměř odjíždějícího vozidla... Jak to asi doopravdy bylo? :-)) ... Víte, to bylo tak...:

    SITUACE: Při balení Leon přátelsky, až důrazně volá, ať mu my zodpovědní (Vláďa a já, pozn. autora) podáme jeden z posledních mikrofónů). Bezpečně ho vidím, odpojuji šňůru a umísťuji ho do originálního obalu. Podávám ho Vláďovi, ať ho pošle majiteli, Leonovi. Vláďa mezi sebou a Leonem vidí tři metry prostoru a Radalfa, předává tedy (nevímproč nepoučen z minulých událostí, asi zapracovala únava) štafetový mikrofón a věnuje se dalšímu účelnějšímu a smysluplnějšímu dění. Radalf má určitě dobrou a upřímnou vůli jemu naprosto osudovým omylem svěřený, fatálně neznámý předmět někomu někam někdy doručit, ale o pár vteřin později, po dvou slovech prohozených s daliasem už naprosto netuší, proč, kam a kdy, a jestli vůbec má komu co dáti. Vzápětí vidí dva až pět stromů a Typhona (takže zbytky myšlenky končí v propadlišti dějin), čili jeho jediný další pocit je ten, že má pravou ruku nepodstatně o něco málo těžší než levou a že těch třistapětasedmdesátosm smysluplných slov (které mu mezitím vytanuly na mysli), musí nutně s někým sdílet. I na tuto myšlenku v důsledku dalších logistických povelů mne a Vládi vzápětí zapomíná a ne zcela svou vlastní vinou se svými ortodoxně vlastními kroky s myšlenkami na lesní listnatý i jehličnatý porost, sady ovocné, kleč i kosodřevinu nevyjímaje ocitá pro něj naprosto neočekávaně vedle auta. Pravou ruku však stále cosi tíží... "Co to asi je?" ... ptá se v duchu sám sebe, "Proč mne ten předmět trápí?" ... a tu coby bytost lesně-objímající vidí, že třímá nějaký technický muzikantský inštrument. "Hmm, zkusím být konečně nějak platný, naložím ho do auta a Luky bude mít možná poprvé radost, že beze škod na materiálu i lidech pomáhám a napíše o mně konečně něco kladného do deníčku..." určitě uvažuje ... "Jo, tady to položím, šup, a je to tam...", ... "daliasi, co jsi říkal? ... Jistě, ta problematika obalu našeho Promo by se zjevně měla řešit čím dříve, tím lépe..., bílá barva na pozadí určitě, texty asi černě, koukni, to je ale pěkný strom..." pokračuje v ortodoxním monologu... A je hotovo. 

    No, takhle nějak bych to viděl já, určitě to tak možná bylo a už bych se k tomu raději nevracel :-)).

    Mikrofon byl kajícně (i když tak nějak netuším, proč jsem se zrovna JÁ neustále kál, možná proto, že jediný plynně mluvím polsky a Radalfa mám téměř napsaného v občanském průkaze, ale přísloví nám tak nějak jasně říká: "Raději se třikráte kaj, nežli vinou somnambula, zoufalce či kombinace obou jedenkráte, byť nechtěně odcizíš majetku bližního svého...) a s omluvou a i s mnoha dalšími následnými omluvami vrácen, zavazadlový prostor raději ještě pětkráte projistotu opravdu důkladně prohledán a vydali jsme se na cestu domů. S Radalfem... Snad se už nic dalšího nestane (trošičku naivně jsem si zadoufal).

    Je kolem 23,30 hodin. Řídím (možná proto, že nejhůře vidím, zejména v noci), naviguje mně Vláďa a zbytek hádéčka dělá na zadních sedadlech "dosti zlé... zlo", což až tak nevnímám, protože na mne z palubní desky červeně září kontrolka dobíjení baterie a zřejmě mi chce naznačit, že máme na palubě Radalfa a ještě nějaký další problém... :-)). Respektive že katastrofa je na dohled, jen potutelně čeká na nejvhodnější příležitost. No, necítím se dobře a navíc díky zdatné nulové pomoci spolucestujících bloudím na nepřehledně značené objíždce. Kontrolka svítí. Přejíždím potřetí stejný železniční přejezd. Kontrolka svítí. Míjím počtvrté stejnou restauraci, jen pokaždé z jiného směru. Kontrolka svítí. Na sever... a na jih... Kontrolka svítí. Opět vjíždím do města Rybnik, ze kterého se chci už cca půl hodiny dostat kamkoliv, ale jinam. Kontrolka... svítí. Konečně vidím směrovku hlásající: "Chalupki, Ostrava, Honolulu - rovně." Oddechl jsem si a už celkem bezpečně nabírám správný směr. Státní hranice překročena bez větších problémů, dokonce směrem domů, a za chvíli již vykládáme na zkušebně aparát. Kluci mají ještě plno dalších zavazadel, sestávajících se ze zbytků zásob jídla na měsíc pro šestnáct až dvaadvacet osob, kytar, basy a jiných propriet, ujímám se tedy jejich rozvozu do domovů; Vláďu do Ostravy-Svinova, odkud mu jede autobus do Klimkovic a brňáka Typhona k daliasovi, u kterého zanechal svůj vůz. Po vyložení Typhona, daliase a hromady ostatních věcí otáčím klíčkem v zapalování (chvíle napětí)... a nic. NIC!!! Kontrolka opravdu nelhala, alternátor baterii skutečně nedobíjel a já jsem v... Ostravě-Hrabůvce, v nepojízdném vozidle plném hudebního vybavení, o půl třetí ráno, navíc s Radalfem a bezpečně blokujíce jediný výjezd ze slepé ulice, takže ani Typhon nemůže svým autem odcestovat směrem na jihomoravskou metropoli. A aby nebyla nuda, některý z iniciativních, nespavostí trpících daliasových sousedů důchodového věku briskně zavolal Policii ČR, takže ještě musím vysvětlovat, proč jsem tady, proč zrovna tady, co tady dělám, proč to tady dělám, proč jsem na světě a jiné filozofické otázky. Policisté jsou naštěstí v pohodě a vidíce mé stupňující se zoufalství a bezradnost neohroženě odjíždějí. (Radalfovi dochází, že se asi něco děje). Odtlačujeme auto na kraj ulice a po pár pokusech očistit kontakty na baterii s díky přijímám Typhonovu nabídku, že mne hodí domů, kde mám v druhém autě startovací kabely. Radalfa coby "hlídku :-))" necháváme na místě a při návratu ho tam včetně auta dokonce i nalézáme. ("Luky, když jsem zavíral kufr, zůstalo mi tohleto v ruce, promiň..." ukazuje mi Radalf táhlo zadních dveří, které se mu povedlo urvat... Typhon se rozřehtal a významně se na mne podíval...). Pomocí Typhonovy Felicie startuji polomrtvého "Barbuchu", po chvíli vysazuji Radalfa kousek od jeho residence a show začíná. Úplně mi zhasly světla (a víte, jak jsem na tom se zrakem, totiž jak na tom se zrakem nejsem dobře), u blinkrů pozoruji drobnou vadu a to takovou, že neblikají ani když jim domlouvám, což u podobných zařízení malinko dost hodně vadí, zkrátka užívám si. K domovu se posunuji jen velmi zvolna a při spatření jakéhokoliv jiného jedoucího vozidla raději zastavuji. Po dobrých čtyřiceti minutách "přískoků" se nacházím asi dvěstě metrů od domova a padá mi tuna šutráků ze srdce. Zbytečně. Červená lucernička mi nesmlouvavě naznačuje, ať zastavím u krajnice a na jejím druhém konci se nachází polovina z dvoučlenné hlídky Policie. V duchu si kladu otázku komu a co tak strašného jsem kdy provedl? (Asi všem všechno) ... Zřejmě však vypadám přesně tak, jak jsem se v tom daném okamžiku i cítil a tak policisté po vyslechnutí mé kalvárie a popisu Radalfa vyslovují pouze napomenutí a soustrastnými pohledy mne doprovázejí na parkoviště (pánové, díky vám!!!), kde "Barbucha" definitivně umlká. Coby pozdní Ježíšek odtahávám k naprosté radosti své vlastní manželky domů tři kytary, Dalmatinův zesilovač, tašku s mými osobními věcmi a trs Radalfových nezapomenutelných banánů... No, a to je asi tak vše, co jsem alespoň já chtěl napsat o našem polském nahrávání :-))...

 

---

15.-17.7. 2006: Polsko - Nahrávání Proma Hyperborean Desire - den druhý... - Deníčky 2006: Deníček č.50

Účastníci zájezdu: Vláďa, Radalf, dalias qelhma, Typhon, Luky (dobrovolně)...

Autor: Luky
Komentáře: Typhon, Radalf

Akce! Klapka! Den druhý poprvé...

Luky: Geniální den, jasné počasí bez jakýchkoliv srážek kohokoliv s kýmkoliv, nálada optimální, Vláďa bubnuje jak vzteklý (možná potkal a pohladil zuřivého psa, agresívní lišku či nápadně krotkou srnu, zkrátka má exklusivní vzeklinu jak čepici), Radalf velmi zkušeně a pár jistými hmaty zapojuje aparát, bezchybně ladí kytaru, nekochá se přírodou (objímáníhodní stromové si zhluboka oddechli), napoprvé a zcela smysluplně, až nebojím se říci fundovaně odpovídá na dotazy, dalias má v pořádku baskytaru a naprosto nikoho nijak nepopichuje, Typhon plynně mluví a rozumí polsky, nepopichuje daliase, má marcipánuprostou šipkovitou kytaru striktně černé barvy s naprosto nepoužitými, nebojím se říci novými strunami, a já si při tom všem lebedím, jak to všem vše všude odsejpá a "úsporný dalmatin" má minimálně 967 temněčerných teček... Bum, bum, bumbumbumbum, muzika šlape jako dobře namazaný... O ou, včera byl brífing a pivko... Mix českého piva a polské rádobypivní chmelovo-lihové tekutiny... Bušení, bušení, bušení, a ta mrcha realita je zase tady. Grrr, to pravidelné basové bušení vyrábí baskytarista dalias velmi rytmicky svou vlastní basovou pěstí na okno mé kytarově středovobasové "ložnice" , čili "Barbuchy" Transportera Volkswagenovského, já se v zápětí jmu píďalkovitými, lehce hysterickými pohyby osvobozovat ze zajetí vypůjčeního spacáku... a to Radalfova(!), děkuji, opravdu děkuji moc... že jsem noc ve zdraví přežil :-))...

    Resuscitace, resuscitace, selhání,resuscitace... Regulérní zmrtvýchvstání (a to hned první den, někteří Kristové, křestním jménem Ježíšové to stihli teprve až za trojnásobek doby!). Leonovi naprosto skvělí rodiče nám, příležitostným zoufalcům (a i některým zoufalcům z přesvědčení) přichystávají lahodnou kávu (dokonce několikrát denně), to je tedy luxus, díky jim moc!!!...

Typhon: Co se týče spaní v cizím prostředí (v cizím pokoji, v cizí posteli, v cizím stanu atd...), mám dva zásadní problémy. První je ten, že se vždycky probudím poměrně hodně brzo a nechce se mi už spát, což není moc praktické vzhledem k tomu, že všichni ostatní ještě spí. Druhý problém je ten, že když se mi povede po 15 minutách ještě usnout, tak je pak už zase hodně těžké mě probudit. Oba své problémy jsem samozřejmě v sobotu ráno s úspěchem aplikoval.(pozn. Luky: Noo, po cca dvoustém "výjezdu s kapelou kamkoliv" si téměř určitě zvykneš :-)))

    Okolo osmé hodiny ranní však už všichni postáváme okolo Transportera, bavíme se nad Radalfovým včerejším pivním výkonem tří piv, pijeme kafe, ti otrlejší z nás pomáhají české ekonomice tím, že začínají vlastním tělem a s nasazením vlastního zdraví likvidovat dovezené zásoby cigaret. Já si samozřejmě jako bonus povinně vyslechnu od spolunocležníka Vládi jak moc chrápu, naštěstí i s užitečným poznatkem, že chrápu víc, když ležím na boku.

    Ještě jednu věc by bylo nemoudré opomenout, a tou je záchod. (Pozn. Luky: Foneticky to znamená v polštině západ, to jen tak, pro přesnost, čili Typhon neustále "zapadal" :-))...). Záchodová mísa v domku Lenardových se totiž nacházela v místnosti rozměrů běžného pokoje, ve kterém byla pračka, vana, pověšené prádlo atd. a mimo jiné uprostřed u zdi i záchod. To by ještě samo o sobě nebylo tak fatální, pointa ovšem tkví v tom, že dveře do této místnosti nešly zamčít. A když potom člověk vykonává neodkladnou potřebu v takové nezamčené místnosti v takovém domě, kde bydlí Leon, jeho otec, matka, sestra a pes, tak jej chtě nechtě napadají velice zrůdné scénáře :-)). (Pozn. Luky: Noo, hlavně ty "psí" scénáře alespoň mi z té veškeré nabídky připadají malinko dost hodně úplně drastické...)

Luky: Mno jo, jdeme na to. Vláďa začíná nahrávat na své, včera velmi prozřetelně postavené, nalazené a dnes za asistence Leona nazvučené "kyblíky" Tama (v tomhle případě sen nelhal, Vláďa bubnuje jako o život, možná dokonce i o svůj...), Radalf se ujímá tzv. "orientační" kytary (čili hraje, aby Vláďa věděl, kde se v tom kterém inkriminovaném songu nachází...) a za slabé tři hodiny má Vláďa velmi, velmi dobře nabušeno. Pomáhám Leonovi v "režii" se záznamem, produkcí a v komunikaci s Vláďou (pár nahrávacími studií jsme spolu s Vláďou za bývalé i současné éry Nemesis už prošli), a bicí jsou hotovy. Tečka. Po nezbytném rozložení a demontáži bubínků, jejich transportu a naložení do auta se nahrávací místnost téměř totálně vyprazdňuje. Je půl druhé, a Vláďa mi potichu říká: "Myslíš si, že...?" ... Briskně odpovídám: "Jistě, vím, jdu na to..." a ustavuji a zapojuji Marshalla, kterého má Leon ve studiu k dispozici (aby jste rozuměli: HD má tři kytary plus basu, takže konkrétně já si musím najít a zvolit odlišný zvuk, než mám v Nemesis, aby se tento odlišil a nesplynul s ostatními, čili na svůj vlastní nastavený aparát raději nehraji), nasazuji si na nebohou, vlastní sobě hlavu (nepleťte si to s interním nemesisím označením zesilovače, je to moje osobní chudák lebka) sluchátka a za dvě hodiny nemám včetně dohrávek, flažoletů, sólových vyhrávek, "sjezdů" a ostatních jiných špeků taky co řešit... Dokonce jsem si při nahrávání i "zapařil" (zbytek hádéčka mi skrz okno režijní místnosti zdatně fandil), tak mě to bavilo a byl jsem v takové pohodě, že nemám ani nejmenší hlad... Konec, poslední okamžitou inspirací dohrané "zlo", sbaleno, prokonzultováno s Leonem a Vláďou, zaznamenáno, svůj part mám za sebou... Howgh! :-))... Malá změna, nedomluvil jsem, můj čas ještě příjde! :-))... (Vláďa mě upozorňuje na zajímavý jev: Kdykoliv chce někdo z aktuálně nahrávajících projít do režie, vždy narazí buď na Radalfa, nebo Typhona, popřípadě na oba dva najednou, jak blokují buď ty nejužší průchozí místa, anebo veškerá místa k sezení v režijní místnosti, a nejdou minout a konvenčními metodami ani odehnat :-)). Drobeček Typhon nejde bez urputné námahy, malé vlastivědné tůry a GPS navigace ani obejít, kdož ho znáte, určitě chápete, kdož ne, dodámež foto i míry :-))

Typhon: Lukyho nejapné narážky na mé fyzické parametry přejdu s noblesou sobě vlastní... Chápu, že lidé trpasličího vzrůstu mají potřebu si svůj nedostatek kompenzovat tím, že si dělají šprýmy z těch geneticky lépe obdařených, viďte, pane Razítko :-))).(Pozn. Luky: Jistě, já vůl jsem dal v dobrém rozmaru k lepšímu veselou historku o tom, jak jsem na Základní Škole byl druhý nejmenší z celé třídy a bohužel pro sebe jsem k tomu poznamenal rádoby vtipnou definici svého tehdejšího "výzoru": "Totiž že kdybych tenkrát připažil a postavil se na kufr, tak jsem vypadal jako razítko... :-))", a Typhon bohužel nechtěně udržel...

    Jinak je taky více než zajímavé, že se Luky vůbec nezmiňuje o jistém panu qelhmovi, který pokoutně blokoval přístup do režijní místnosti ze všech nejvíc, protože permanentně obsadil krajní křeslo hned u dveří a svýma rozměrnými nohama znesnadňoval další postup dále do vozu... ehm, do místnosti :-)).

Luky: Ale zpět k meritu dění. Za mnou nastoupivší dalias zjišťuje (při nynějším nahrávání, v předešlých samozřejmých přednahrávacích testech nee), že si musí nechat naprosto od pravěku pány archeology zrekonstruovat aktivní elektroniku své hluboce milované baskytary... Oki, ty "zla" Leon odstranil. Sice s potížemi, ale odstranil... Doufám...

    Kompletní basový part, pod supervisoriálním dozorem, přehršlí rad Vládi i mne jest po cca čtyřech hodinách beze zbytku nahrán... více než skvěle... Máme radost. Všichni. I Radalf si toho po třetím důrazném upozornění všiml, a to je opravdu co říci :-))

    V průběhu celého dnešního dne Typhon průběžně cíleně trápí mírně zmateného "úsporného dalmatina" veselou, až poučnou hrou s názvem: "Když ty mi lehce sežereš "levou kanadu" , co mám na noze, sním Já Tebe!!!" ... "Úsporný dalmatin" nedbá vážnosti Svardenvyrd (Typhonovy mateřské brněnské kapely) a vesele vítězí téměř na všech frontách... (Pozn. Typhon: No, dobře, chápu, že sláva Svardenvyrd ještě zřejmě do polského Rybnika nedorazila, takže jsem ochotný "úspornému dalmatinovi" tento prohřešek na úctě odpustit.) Ale jen do 18:48  16.7. 2006, kdy Typhon neočekávaně vyřkl "Zlou" kladbu... "Pse, málopuntíkatý parchante, i když jsi fena, uzavírám s tebou křehké ozbrojené Příměří a jdi pryč"... a odkráčel pozorovat Radalfa, který se bez varování zničehož nic dal dnes již podvanácté do jídla. "Úsporný dalmatin" raději mlčí, ňuchá krtince a příměří čestně dodržuje (jen se mi tak trochu zdá, že z nějakého mi neznáměho důvodu nemá úplně čisté svědomí, asi někde někomu něco nepovoleného provedl, navíc jako nefalšovaná fena asi tuší, za co, kdy, kde a proč dostane... :-)).

    Rozhoduji se, že se taky najím a začínám hledat svou drobnou tašku s jídlem. Hledám, hledám, a kde nic, tu nic. Po půlhodinové kompletní inventůře celého zavazadlového prostoru "Barbuchy" zjišťuji dvě věci. Polovinu jídla jsem asi při nakládání aparátu vytratil a na druhé polovině zčásti stojí kytarová bedna (raději nepátrám, kdo s ní naposledy manipuloval, stejně by se Radalf nepřiznal :-)). A aby toho nebylo dost, tu vyčnívající část poživatin mi v nestřeženém okamžiku ohlodal "úsporný dalmatin", pááárchant jeden! :-)), jelikož většinu dne byly otevřeny alespoň jedny dveře auta. Tak proto neměl čisté svědomí! Takže tak jsem dopadl, dojídám po psovi zbytky. No není to pravý underground? :-)). (Pozn. Typhon: Ne. Pravý underground by to byl, kdybys dojedl zbytky psa :-)) (Pozn. Luky: Co takhle společně se psem dojíst zbytky Typhona včetně "levé kanady"? :-))...

    Den se nachýlil, odbila 22. hodina (ne ta v pořadí, ale desátá večerní...) a všichni společně děláme debrífing dnešního dne, posloucháme, co jsme "zplodili" a plánujeme, co a jak a komu dále. Leon přináší ze skrytých rezerv láhev velmi kvalitní polské "Wódki" a kromě Radalfa si všichni užíváme příjemného večera se sklenkou v ruce. Radalf s banánem v ruce. Blíží se půlnoc a tak se s Leonem a daliasem přesunujeme do mé pojízdné ložnice ještě k pár zaslouženým drinkům (dalias a já už máme nahráno), zatímco Radalf s Typhonem (ti ještě zdaleka nahráno nemají) a s Vláďou jdou spát (chudák Vláďa). "Úsporný dalmatin" se zřejmě stydí za neautorizovanou konzumaci mého jídla a taktéž se projistotu raději odebral ke spánku do úplně opačné části zahrady či domu, resp. co nejdále od mé maličkosti. A má recht, začínám mít totiž opravdu dost velký a nevybíravý hlad :-)).

Typhon: Ano, den se sice nachýlil, ale pro mě ještě zdaleka neskončil. Zatímco Vláďa, Luky a dalias už měli hotovo, já jsem od cca šesté hodiny večer na dvorku úporně cvičil (Pozn. Luky: na marcipánovku...) své party, protože jsem myslel, že dnes ještě budu natáčet. Dalias však skončil s basou dost pozdě a začínat další nástroj by bylo vzhledem k večernímu klidu dost riskantní (znepřátelit si Leonovy rodiče a odstřihnout se tak od zdroje kafe se nikomu z nás nechtělo :-)). Takže přetlak očekávání mnou cloumal dále. Zkusil jsem si alespoň cvičně přehrát své party s již natočenými stopami a čekalo mě dost drsné rozčarování, když na mě Vláďa chvilku koukal a pak mi oznámil, že hraji úplně špatně. Nejsem hudebně edukován, takže nedovedu princip svého "zlého" hraní dost dobře zpětně vysvětlit, ale vím že se mluvilo o nějakých třech a čtyřech taktech. Nikdy předtím mi to samozřejmě problém nedělalo, protože když jsem točil se Svardenvyrd, tak jsem natáčel strunné nástroje jen sám se sebou a nikoho jsem nerozhazoval, ale teď bych údajně rozhodil celou kapelu. Takže po prvním šoku (zjištění, že celý život hraji špatně – výsledek mého vytrvalého samoučení :-)) přišel druhý šok, a sice, že mám 30 minut na to, abych se naučil hrát správně :-))).

    Jo a ještě bych poopravil Lukyho, já jsem to polské "zlo" v podobě vodky taky nepil. (Pozn. Luky: Škoda, možná by Ti trioly a čtvrtky šly lépe, ale nepředbíhejme :-))... Ale chápu, že ten malý panák je v mojí ruce velice snadno přehlédnutelný, takže si Luky možná myslel, že ho držím, ale není vidět... Každopádně faktem zůstává, že než abych pozřel byť jen kapku vodky, tak to bych raději třeba i Radalfovi kytaru rozladil :-)).

Luky: Na úplný závěr ještě s Leonem stanovujeme čas začátku nahrávání na 9:30 ráno a začínat bude Radalf svými kytarovým partem, po něm Typhon a nakonec zase Radalf "zpěvy"... Usínám s veselou myslí při poslechu starých, na analogových přístrojích nahraných demosnímcích Nemesis... :-))

 

---

15.-17.7. 2006: Polsko - Nahrávání Proma Hyperborean Desire - den první... - Deníčky 2006: Deníček č.49

Účastníci zájezdu: Vláďa, Radalf, dalias qelhma, Typhon, Luky (dobrovolně)...

Autor: Luky
Komentáře: Typhon, Radalf

Předehra: Den mínus nultý, nultý až první...

Luky: Jak již jistě alespoň někteří z vás tuší, možná i ví, došlo v posledním roce k takové malé "infiltraci" kapely Nemesis (dále jen Nemesis) do kapely Hyperborean Desire (dále jen HD), navíc poměrně dobrovolné, kdyby Radalf udržel, mohl by vyprávět :-)). Ale co bych to tady až tak rozpitvával (bývalého mého dodnes žijícího spolužáka, nynějším povoláním patologa to asi nepochybně zklame, ale nechť), je to zkrátka fakt. A jak již to tak u většiny kapel či podobných sdružení chodí, jen co se alespoň přibližně sehrají a vyplodí prezentováníschopný materiál, už cítí z přemíry intelektuálních, potentně tvůrčích, finančních, egoistických i lehce masochistických kontrakcí potřebu zanechat geniální slyšitelný i hmatatelný odkaz generacím budoucím. Setkal jsem se sice na nejmenované i-netové metalové encyklopedii s prohlášením správce, reagujícímu na rozhořčené e-maily, adresované mu představiteli kapel nejmenovaného stylu, kteří žehrali proti jakémukoliv zařazení té které své kapely do databáze, na které bodrý webmaster reagoval slovy přibližně v tomto mém zkráceném znění: "Pokud o prezentaci nestojíte, zrušte své netové stránky, nekoncertujte, nikomu o své činnosti neříkejte a nahrávky posílejte když tak pouze tučňákům... :-))", kteroužto potřebou nikdo z členů obou v úvodu zmíněných kapel neoplývá. Navíc v dnešní době už mají zřejmě přístup k netu i ti nebozí neinteligentní čutňáci a i jiní ptáci, píšící do guestbooků na různých internetových stránkách. Raději si ale fundovaný rozbor problematiky multinárodnostních otázek, lidské inteligence, mezidruhové tolerance a globalizace necháme na jindy. Ano, teď jak to vidím, slyším, že je to dobrý nápad :-)).

Je rozhodnuto, pevný termín a místo nahrávání Promo materiálu HD je po smršti česko-polských e-mailů s pevnou platností několikráte stanoven, potvrzen, prodiskutován, pevně potvrzen, několikráte znovu prodiskutován, znovu potvrzen a ejhle, je to tady. Pátek 15.7. 2006. Říkám si, že smůlu jsem si již asi vybral. Totiž aby jste rozumněli: Ve čtvrtek 14.7. mi při cestě na finální přednahrávací zkoušku HD upadl držák výfuku na autě, tudíž se polovina výfukového potrubí s nezbytným poškozením téhož poroučela na vozovku a při následném čekání v nedalekém servise jsem ztrávil idylické dvě hodiny rozjímáním, kdy a jak se na inkriminovanou důležitou zkoušku dostavím. Servisní technici však zapracovali (samozřejmě že zdarma ne), a tak jsem dorazil na zkoušku pouze s dvouhodinovým skluzem (a peňezprostý). To se mi ovšem vymstilo. Hudebně ne, jen jsem po ukončení nacvičování při odjezdu mimo svůj domov na "letní byt" mých rodičů do nedalekých Klimkovic (ze kterého jsem měl odjíždět na nahrávání), zapomněl doma tašku s osobními věcmi, vybrat peníze z bankomatu a hlavně nakoupit si nekazící se stravu na nadcházející "výlet" :-)).

Zdá se mi o pavoucích, netopýrech, zlomených paličkách, spolknutých trsátkách, moru, hadech, spálených zesilovačích, prasklých strunách a Radalfovi... Ještě že je ráno hezky :-)). Vyjíždím, stavuji se pro Radalfa, který mi při nastupování do auta připomíná svým batohem plným jídla, svršků, hřebenů, jídelního servisu "Moser" pro šest osob a jiného nehudebního vybavení polárníka, cestujícího na dva měsíce na drsný sever (jedeme na dva a půl dne mimo domov, nikoliv mimo známou civilizaci, to jen tak pro přesnost :-))...). Sprchlo a vzápětí dochází zpráva od přespolní brněnské části HD Typhona, že kvůli průtrži mračen má na své cestě do Ostravy půlhodinové zpoždění. Paráda, stihnu se stavit domů a vzít si svou mikynu, triko a obuv na přezutí a nenaruším tím časový harmonogram ani místo v zavazadlovém prostoru (Typhonovi samozřejmě nezávidím, cítím s ním, ale poskytl mi čas...) Sraz je sice u daliase, respektive před jeho domem, což je na opačné straně Ostravy, než bydlím, ale za půlhodinu to musím určitě stihnout. S Radalfem na palubě? Ne... :-)) No jo, myslel jsem na tolik jiných věcí, že jsem na to zapomněl... Od mého bydliště vedou dvě různé cesty k místu srazu. Na první se stala nehoda, čili po cca deseti minutách jsem stání v koloně vzdal, otočil jsem to zpět a zvolil alternativu číslo dvě. Zbytečně. Další nehoda(!) a další zácpa. "Ty fakt asi malinko skoro naprosto vůbec nenosíš štěstí, co?" Ptám se skrz zuby usmívajícího se snícího Radalfa, který zatím dopravní situaci vůbec nezaregistroval a naprosto netušil, o čem mluvím :-)). "Ehm, říkal jsi něco?" odvětil po chvíli a já tak nějak tuším, že asi není všem peripetiím konec :-)). "Ále nic" odpovídám směrem k permanentnímu snění... Konečně jsme na místě srazu, i Radalf si toho všiml(!), dalias i Typhon nastupují a já začínám přehodnocovat své stravovací návyky. V zavazadlovém prostoru přibyly další vaky s jídlem, které by stačilo na měsíc pro středně velkou banánovou republiku. Nevím proč, ale napadlo mě Mogadišo, hlavní město Somálska.

Radalf: Ano, a zmíněný trs banánů představoval zhruba vše, co jsem o víkendu sezobl (pozn. Luky: nevím, jestli se vláčení komplet celé banánové palmy ještě dá nazývat "pouhým" trsem...), samozřejmě kromě naprosto úžasných polských klobás, kterými nás Leon hned po příjezdu pohostil :-)). A protože nikdo z ostatních hádečkářů banány neměl, sprostě záviděli a mrmlali něco o tom, že je to dost gay ovoce. Chuť mi to ovšem nekazilo. To, že jsem ve vývinu a potřebuji hodně jíst samozřejmě také nikoho nezajímalo, ale co...(pozn. Luky: já bych si spíše vsadil na to, že Radalf je ještě asi v larválním stadiu, protože permanentně jí, spí a na ostatní činnosti mu již nezbývá času ani sil :-))...).

Typhon:Na tomto místě si dovolím do vyprávění vstoupit se svými vzpomínkami i já. Když jezdím na zkoušky HD a něco se pokazí (zůstanu stát v zácpě na dálnici nebo má vlak větší než malé množství zpoždění), tak se v podstatě až tolik nestane. Prostě jen přijedu pozdě. Tentokrát však byl časový plán celé akce naprosto exaktně daný, pročež jsem věděl, že přijet prostě musím a nejlépe včas :-)). Proto mě dost nemile zaskočilo, když jsem se ve čtvrtek večer dozvěděl, že v autě, kterým jsem se hodlal v pátek přiblížit do Ostravy (VW Passat) "něco bouchá v motoru". Nu, říkal jsem si, že když "to začalo bouchat" ve čtvrtek, tak by cesta do Ostravy a zpět (cca 400 kilometrů) ještě mohla být realizovatelná. Když jsem však v pátek ve 12:00 z Brna vyjížděl a ono bouchání slyšel na vlastní uši, tak jsem své rozhodnutí ještě na poslední chvíli přehodnotil a rozhodl se užít druhého auta. Vyhledání a následné přesedlání do Škody Felicie ukouslo z mého původně velice velkorysého časového plánu dobrou půlhodinu, takže něco po půl jedné jsem teprve přijížděl na brněnskou zkušebnu, abych si zde vyzvedl a naložil kytaru (na kterou jsem nakonec stejně nehrál) a kytarovou hlavu (přes kterou jsem nakonec stejně nehrál). Navíc jsem ještě nucený se ochudit o 200 českých korun, abych si koupil 14 denní dálniční známku, neb naše Felicie žádnou permanentní nedisponuje. Zde musím poznamenat na adresu ministerstva dopravy, že politika českých dálničních známek je takříkajíc židovská. Minimální délka trvání českých dálničních známek je právě oněch 14 dní a stojí 200 korun. Známku s kratší dobou platnosti (a levnější) zkrátka nelze koupit, ačkoli si myslím, že by se našla kupa lidí, kteří by ocenili např. jedno nebo dvoudenní známku v hodnotě třeba 50 korun. To už i bratři Slováci jsou v tomto ohledu velkorysejší a nabízejí desetidenní známky za 150 korun slovenských...

Nicméně hodinky ukazují 12:50 a já za sebou nechávám Brno i úvahy o cenové politice dálničních známek a vyjíždím nach Ostrava. Už v tuto chvíli jsem věděl, že nestíhám, protože cesta do Ostravy mi autem zabírá vždy přibližně 145 minut, ale doufal jsem, že mínusový čas nadeženu svižnější jízdou. Tento můj troufalý plán však byl utnut hned mezi Slavkovem a Vyškovem, kde se toho času převalovala nejhustější dešťová hradba s jakou jsem měl tu čest za posledních 5 let. Stěrače pracovaly naplno, přesto jsem měl permanentně pocit, jako by mi přes čelní sklo nějakým drobným nedopatřením tekla řeka... Viditelnost byla tak deset metrů dopředu, dozadu jsem se raději ani nedíval, jen jsem tiše doufal, že neucítím zezadu náraz. Mimoděk jsem si v hlavě vybavil skladbu HD "Zpěv bouře" a začal ji nenávidět. Celé bouřkové představení gradovalo v místě, kde se dálnice dvojí ve směr Kroměříž a sjezd na Vyškov, ano, přesně v tom místě, kde se před několika lety vyprasil lidovec Cyril Svoboda. Naštěstí po dalších přibližně patnácti minutách se už mraky začaly trhat a provoz začal svojí rychlostí opět připomínat dálnici. Telefonicky jsem informoval qelhmu, že to na plánovanou třetí hodinu velice pravděpodobně OPRAVDU nestihnu, tak ať s tím počítá a popřípadě uvědomí ostatní posádku.

Radalf: ...ta však měla svých starostí mrtě a nějaké malicherné zpozdění našeho Typhona, které beztak každý praktický hádečkářský muzicír očekával, nás ani v nejmenším nezajímalo. No možná jen trošku. Zapsali jsme si tuto informaci do cestovního rozvrhu a v klidu dál nakupovali v supermarketu trsy banánů a čokoládu na nervozitu (ok, tak tedy ne MY, ale JÁ) (Pozn. Luky: Vidíte? Už se začíná odkopávat...) z představy, že něco kiksne... že Lukyho sklátí infarkt (Pozn. Luky: mno, co do výdrže, fyzických i jiných sil mi stále někteří glosující "holobrádci" nestačí ani přibližně, co si budeme povídat, to je prostě časem velmi dobře prověřený fakt :-))...), Vláďu únava, qelhmu Typhon a Typhona qelhma, že nenajdeme Polsko, že mě přizabijí mí spoluhráči za nejapné poznámky (Pozn. Luky: poznámky dělal, ale se štěstím přežil :-))...), že Leonovi dopoledne vyhořelo studio... již vím, jak se cítí Dalmatin na každém koncertě Nemesis... role organizátora je velmi nevděčná. Naštěstí se kluci zcela iniciativně postarali o spoustu věcí a tak mi mnoho odtížili z mých mladých beder.

Typhon: Žádná další živelná katastrofa, která by škodolibě bránila natáčení Proma HD už se mi naštěstí po cestě nepřihodila, takže do Ostravy přijíždím něco okolo 15:15. Luky byl o mém zdržení informován, takže na místě srazu u qelhmova domu ještě není, přijíždí až vzápětí po cca deseti minutách. Přeložili jsme mé věci do Lukyho Transportera a já jsem se při odjezdu smutně díval za svojí zaparkovanou Felicií, kterou jsem nechal na celý víkend napospas ostravským černým kriminálním živlům.

Ještě si neodpustím menší poznámku k Lukyho průpovídkám o vacích s jídlem a o přehodnocování stravovacích návyků. Sice nevím co Luky viděl, ale já jsem měl jídlo v jednom obyčejném báglu spolu s doklady, hadrami na převlečení (které jsem si nakonec stejně nepřevlékl :-)), šňůrami ke kytaře atd. a qelhma si pro jistotu svoji tašku s jídlem rafinovaně zapomněl doma, čehož už o dvacet minut později litoval. Pročež mám svoji teorii, že Luky prostě krosny praskající jídlem CHTĚL vidět, už jen proto, aby o tom mohl posléze napsat do deníčku :-))... Dost možná, že by Luky rád viděl třeba i to, že mám marcipánovou kytaru, ze které hodlám přes víkend pokoutně ukusovat :-))...

Radalf: Ano, Luky, na rozdíl od nás píše do deníčků spousty "zla", které nejsou vůbec pravda :-)). Třeba já kanadami nic neokopávám a neusnul jsem cestou na koncert Nemesis už aspoň měsíc (pozn. Luky: bodejť by jo, vždyť Radalf už VÍCE než měsíc jezdí na koncerty Nemesis separé, vlakem, tudíž poslední měsíc opravdu nikomu a ničemu nic nezpůsobil a ani v autě neusnul...), ale image se těžko zbavuje... kdyby Luky napsal, že Radalf spořádaně seděl, nedutal, jen občas pomohl navigaci našeho korábu věcnou poznámkou, nebylo by to možná už ani vtipné :-)) (pozn. Luky: kdo četl deníčky z koncertů Nemesis ví, že by to byl v odborném humoristickém žargónu tzv. maximální vtip :-))...).

Luky: Yop, ještě že mi to Typhon připomněl! (díky Typhone :-))... Nevím, jestli je jeho kytara marcipánová či ne, ochutnat ji okusováním – to bych si nikdy v přítomnosti jejího majitele nedovolil, ale má i přes několikeré, měsíce táhnoucí se upozornění a sliby o učinění nápravy přestříkáním stále sexy růžovou barvu a tři roky staré struny :-)). A když si vzpomenu na tu hromadu, která se po přidání Radalfových zásob k těm ostatním vytvořila... No, to jen tak, pro přesnost :-)). Na zkušebně již čeká Vláďa, navíc s čerstvými nápady a doplňky do songů, které chceme v Polsku nahrát. Konzultujeme, schvalujeme a začínáme stěhovat kompletní bicí a část zapůjčeného aparátu Nemesis do Volkswagena "Barbuchy" Transportera. Toto počínání bylo daliasem označeno coby "Akce Tetris" (zkráceně: archaická počítačová hra, jejíž účelem je skladovat různé neforemné kusy tak, aby do sebe zapadly). Vláďovi i mi to fakt jde :-))

Radalf: Výhoda toho, být technický antitalent spočívá v tom, že vám nikdo nechce dát nic do ruky... zní to smutně, ale kdybyste měli stěhovat celý koncertní aparát, ocenili byste, že jste Já. Kdybyste ovšem byli Já, což nejste. Takže by vám nezbývalo nic jiného než nosit a nakládat. Já požíral banán...(Pozn. Luky: představte si ten šot v černé kronice alias Zprávách TV Nova: "Po té, co 19-ti letý muž při vkládání bubenické stoličky do dodávkového automobilu svým počínáním způsobil škodu 287 895,- Kč bez DPH na ostatní hudební aparatuře, vozidle a přilehlém okolí, byl brutálně ubit svými spoluhráči hromadou tupých předmětů a následně týmiž výhodně prodán na náhradní díly do zahraničních transplantačních center. Martin Huhla, TV Nova." ...mám cokoliv dodávat? Nemusím... :-)).

Luky: Naloženo, Radalf díky nečinnosti úspěšně přežil další den, vyjíždíme. Státní hranice. Otázka polského celníka, příslušníka národa, který je členem EU na jak dlouho, proč a kam jedeme, co, komu a kam vezeme mě coby příslušníka českého národa, člena přibližně stejné EU rozesmála. "Nevezeme nic" (kromě kompletních bicích Tama Artstar, tří zesilovačů, čtyř kytar, basového komba a baskytary, reprobeden, spacáků, osobních věcí, jídla na 5-9 měsíců a Radalfa), jedeme do Polska něco nahrávat..." Zbytečná odpověď na ještě zbytečnější otázku, stejně mě nikdo neposlouchá, a tak jedeme dále.

Typhon:Jen k těm čerstvým nápadům a doplňkům do songů... Práce pro HD je vcelku dost typická tím, že skladba vlastně není nikdy hotová. Všechny songy HD jsou velice amébní, neustále mutují, transformují se, nabírají nové (složitější) party atd. To na jednu stranu dost prekérním způsobem ztěžuje systematickou domácí přípravu na zkoušky HD, protože když po 14 dnech přijedu na zkoušku, tak je stejně zase všechno jinak :-)), na druhou stranu mi to poskytuje dostatečně velký prostor pro výmluvy, když něco neumím :-)).

Radalf: A právě pružnost naší tvorby už delší dobu nebrala konce, a proto nezbývalo, než konečně nahrát aspoň něco, co už se dál snad nebude předělávat... ačkoliv bych na to posledního bůra nevsadil... Je skvělé oznámit Typhonovi po každé zkoušce, že je mi to líto, ale že se mu mění part. Haha.

Typhon: Vnitrounijní stále-ještě-celníci už mě ničím překvapit nemohou. Už jsem si zvyknul na to, že se tito lidé snaží užívat si do poslední kapky pocit důležitosti, který jim poskytuje závora a jejich uniforma a který za pár let zmizí spolu s celnicemi. Proto raději ukazuji na hranicích občanku (kde mám relativně novou fotku) místo pasu, který jsem měl nachystaný, ale ve kterém mám fotku starou sedm let, na které by mě opravdu, ale skutečně OPRAVDU těžko poznal i člověk, který mě běžně zná, natož pak nějaký celník. A to by samozřejmě mohla být pro ambiciózní celní úředníky záminka pro jejich oblíbený špás nazvaný "Tak zajeďte si tady ke kraji, vystupte si a vyložte všechno z vozu".

Radalf: Já Typhona na pasové fotce poznal hned a opravdu, ale skutečně OPRAVDU jsem se smál velmi dlouho :-))...(Pozn. Luky: o mém ne příliš ideálním zraku se všeobecně ví, tudíž já jsem byl OPRAVDU rád, že z metru rozeznám Typhona in natura, držícího v ruce nějakou malou knížečku, asi cestovní pas... Možná proto řídím :-))...

Luky: "Budeme tam za chvilinku" sděluji zbytku HD, a lhal jsem. Ceduli, ohlašující město "Rybnik" míjíme opravdu za chvilinku, ale v tom jsou přes cestu zhůvěřile pohozeny solidní betonové zátarasy (očekávají tady snad menší tankovou invazi?) a cedule oznamují objíždku. Vytištěná mapka s cílem určení je nám teď momentálně na... raději to ani neřeknu. Proplétáme se přilehlými vesnicemi, a na jednou vidíme ceduli "Ostrava 37 km" "Oki, obraťme vytištěný plánek hlavou dolů a najdeme to..." radím Vláďovi. (Pozn. Typhon: Onen "vytištěný plánek" v praxi sestával z několika neumělých čar a názvů několika ulic a vůbec celkově vypadal jako by ho nakreslil Radalf ve Windows Media Playeru (což je s různými plug-iny Operační Systém Radalfova PC)... Tímto chci dodatečně vyjádřit řidiči Lukymu a navigátorovi Vláďovi obdiv za to, že Leonův dům hledali jen asi 20 minut... Jsou mezi námi tací, kteří by ho možná hledali dodnes :-))...). Stalo se, a po pár řidičských excesech stojíme před studiem. Respektive před domem, kde se studio nachází. Máme nakonec jen půlhodinku zpoždění, to není tak špatné, navíc dnes se nenahrává, je pouze brífing, vezeme kartón Radegastů a Radalfa... (později někdo vyhlásil, že Radalf není brífingový typ :-)).

Radalf: Zmiňovaný "plánek" ovšem nenakreslil Radalf ve WMP, ale Leon v Paintbrushi. Je to přeci jen především bubeník a zvukař :-))...(Pozn. Luky: Já jsem s plánkem problém neměl, jen polští cestáři usoudili, že nám to zkrátka dají sežrat, možná se nějak dověděli, že máme Radalfa :-))...

Luky:Leon, člen vynikající polské skvadry Deneb a majitel studia v jedné osobě nás srdečně vítá, máme zaparkovat za vraty na zahradě, má jen malý problém zahnat svého psa dalmatina, který má tu zvláštnost, že má strašně málo puntíků (dále jsme ho označovali jako "úsporného dalmatina"), disciplíny a navíc je fena :-)). Nepovedlo se. Leon mi gesty naznačuje, že mám zaparkovat a nehledět na oběti, takže tak činím. Pes evidentně přežil (celé necelé tři dny bavil části HD), Radalf taktéž, čili jsme na místě a téměř všichni v pořádku!!!

Jsme Leonem srdečně pozváni na "barbecue" čili grilování, jistě, super příležitost na brífing, Vláďa však zcela správně navrhuje vyložit, ustavit a naladit bicí, ať se druhý den ráno nezdržujeme. Má pravdu, a tak vykládáme, pomáháme ustavit a fandíme při lazení. Povedlo se, a tak můžeme společně s dalším členem Deneb – basákem, jeho přítelkyní, Leonovou přítelkyní a její kámoškou grilovat a spřádat plány na den další – nahrávací den číslo jedna... Užili jsme si to naprosto super, jen Radalf tak nějak musel jít dříve spát :-)).

Typhon:Moje skoro poslední poznámka k nultému dni / noci: Radalf naprosto neuváženě vypil celé tři piva, takže měl pak velice bujarou náladu, což se v praxi projevilo tak, že mi napřed vlezl do mého spacáku (já jsem v něm naštěstí tou dobou nebyl) a později, když už jsem chtěl spát a složitým pohybovým procesem jsem se vsoukal do spacáku, Radalf přišel do místnosti kde jsem ležel a rozsvítil. Takže jsem se zase musel vysoukat a zhasnout. Nejvíce mě na celé záležitosti ovšem štvalo, že místnost ve které spal Radalf s qelhmou (který ho v rozsvěcování vydatně podporoval!) žádné světlo, které by se dalo rozsvítit nebylo... Takže jsem měl smůlu a naštěstí to Radalfa po čtyřech rozsvěceních a následných zhasnutích přestalo bavit... (Pozn. Luky: Tušil jsem, že se podobné věci určitě budou dít a tak já jediný spím pohodlně a sám na zadních sedadlech našeho dodávkového "Barbuchy" a oceňuji bezradalfovský, bezdaliasovský a typhonůprostý klid a mír, který v mé "ložnici" vládne :-))...).

Radalf: Doplnil bych o prozíravě nezmíněné informace, které mění celý náhled na věc... zabrat Typhonovi spací pytel byla pomsta za to, že mě čistě z hecu pět minut předtím probudil ze spánku kopáním kanadou do břicha. To jako bod jedna. Bod číslo dvě. Ze svého spacáku mě dostal tím, že mě svou vahou zalehl, čímž jsem mu ho (ten spacák!) málem pozvracel. Nezmíněný qelhma (nebo téměř nezmíněný) taky není bez hříchu a viny, protože zatímco já chtěl spát, on s lopatičkou a Typhon se smetáčkem šermovali jako banda školaček na internátu po návratu z nudného víkendu!(Pozn. Luky: Noo, viděl jsem ráno Vláďu (respektive jeho obličej), který s tou bandou sdílel společnou ložnici. Místo na spaní jsem si zvolil opravdu velmi uváženě! :-))

Typhon: Já jsem si na spaní vybral místo v nahrávací místnosti hned vedle postavených bicích, což se během noci ukázalo jako ne příliš šťastné. Já totiž při spaní docela dost cestuju, takže jsem se v noci celkem třikrát probudil, když jsem se různými částmi svého těla obíjel o různé části bicích... Nebo že bych různé části bicích obíjel různými částmi svého těla? Každopádně jsem o tomto extempore Vláďovi "říkejte mi Aikido" Rybkovi druhý den ráno raději vůbec neříkal, protože by mi určitě něco udělal... A doufám, že si to tady nepřečte :-))...

Luky: Vzhledem k tomu, že Vláďa neoplývá připojením k netu, tak asi ne, otázkou je spíše to, kdo z HD jako první neudrží myšlenku a Vláďovi to vykecá... Tak nějak bych to viděl já :-)) ...a pár takových v HD znám, nebudu je jmenovat všechny :-))

Radalf: Jůůůůůůůůů, to se řekne, todlencto!!!(Pozn. Luky: No, a je to tady. Typhone, co jsem říkal? Kdo to říkal? Já jsem to říkal! :-))

 

---

24.6.2006:Trhové Sviny, Apocalyptic Form Of Death open air fest... - Deníčky 2006: Deníček č.48

Kapely: Nemesis, Olemus (AUT), Dying Passion, Mater Monstifera, Sycronomica (GER), Solfernus, Interitus, Greedy Invalid, Ador Dorath, Mortifilia, Galadriel (SVK), Carpatia, Warchild, Stíny Plamenů, Stigma, Hecate (SVK), F.O.B., Tisíc Let Od Ráje, Euthanasia, Helfahrt (GER), Amortez...

Autor: Radalf
Komentáře: Luky

Radalf: Někdo si to umí zařídit a ten někdo jsem v tomto případě já. Zatímco zbytek squadry bohyně pomsty spí v zatuchlých chodbách extrémně temného klubu Metro osvětleného pouze UV zářivkama, já se za tónů posledního alba ambientního mága VINTERRIKET probouzím do prosluněného letního dne (až příliš letního) u známé firmy mezi mládeží českého metalového internetu, sveřepého životního humoristy Gothicona. Zajisté jsem po ten krátký společný čas obohatil jeho život, mimo jiné zjistil kde je u jeho bydliště trafika s novinami a že venku svítí Slunce. Inu, zlometalisté ten život nemívají lehoučký. V devět jsem měl být zpět u dvěří zamčeného klubu Metro (kdybyste to netušili, náš příběh se aktuálně odehrává na Kladně, oproti všem pověstem velmi hezkém městu). 9:15, 9:30, ani noha. Klasika. Možná přírodní zákon. Možná více než jen realita. 9:45. Možná jen tak se dá přiblížit Bohu, proč by jinak všichni tak lpěli na zpožděních? Možná kdo se zpozdí, zahlédne oka zřítelnicí magický čtverec tetrahierarchie omývaný světlem Amonovým? 10:00. Možná symbol překonání času. Jedna hodina. Jedna jako že jedna a jedna jsou dvě. Jedna jako jedna hodina. Čekání před klubem, do kterého se nešlo dobouchat. Před klubem, ve kterém není signál a do kterého se nedá dovolat. Před klubem, kde se hluboce spí. Jedna hodina čekání, jakože jedna bez jedné je nula. Ještě jedna nula by mi bodla, chtělo se mi navštívit malou stranu. Konečně přichází majitel klubu z vlastního bytečku a ja vklouzávám s ním na důvěrně známé schody, na kterých jsem si včéééra zvečera málem rozmlátil kokos...

A ejhle, pánové obhospodařují všechny stoly, co jich kde je. Jen Lukyho nějak nevidím... Hmm... prý spal vedle Dalmatina... vedle Dalmatina je volné místo... Dalmatin si úhledně hledí své půlky stolu a nechává druhou část Lukymu, kdyby se vrátil... Luky se nevrátil... Kam šel, pane majiteli? To skutečně netuším, pil hrdě a s noblesou jako všichni ostatní... Buch, o co jsem to k sakru... jo Luky to jsi ty? A co děláš zakutálený pod lidovou hrou fotbálek? Jo, ty spíš, aha. V noci údajně spadl z více než metrové výšky aniž by se probudil, hmmm, slovy basáka Hyperborejské Touhy: "hyperzajímavé...". Respektive asi takto, dodatečně Luky ozřejmil, že se v noci prý pouze překulil na záda a najednou zjistil, že leží ve vzduchu. Ale prý jenom chvíli :-))...

Zmateně se ptá, kdo mě proboha přivezl z Kolína (upozorňuji, že Kolín je asi 150 km daleko, na cestu ke své Áji a zpět bych měl jen asi šest nočních hodin, včera jsme skončili velmi pozdě s hraním). Ale Luky, já spal u známého, tři minuty odsud, to sis popletl, asi když jsi spadl na kokos tak se ti v hlavě něco pomíchalo, nic osobního samozřejmě, kytara má šest strun a první album SLAYER je stále "Show No Mercy". Místo stydění se za špatné počty a neudržení faktu, že nejsem disponentem našeho Barbuchy (ten Barbucha podle vzoru ten Umbrtka) je mi opět předhozeno, že RADALF přeci z KAŽDĚHO koncertu jede za ÁJOU do KOLÍNA, tak co prý hraju chytrého. Ale ano, není šprochu aby na něm nebylo pravdy trochu, například dnes z letošního AFODu za Ájou hned zase jedu. Nakonec jsem to já kdo se stydí za to, že si mohl hřát zadek ve spacáku v normálním pokoji bez viditelného úniku mozkových buněk, což se o zbytku Nemesis, který se s prudkostí sobě vlastní dvě hodiny pomocí kafí soukal ze spacáku, říci nedalo.

A než mě nařknete ze zaujatosti, ano, zneužívám toho, že deníček píši já. Nemusíte mi to říkat. Vím to. Haha...

Balíme. Radalfe, na nic nešahej!!! Maximálně na tu trojnožku pod bicí, hlavně ať má tři nohy i ve chvíli, kdy ji budeme dávat do auta! To je jedno, Vláďa ji stejně zapomene na AFODu. A jak? Samozřejmě. Nakonec se vymotáváme z jednosměrek a drandíme si to vesele na AFOD, tentokráte v autě obohaceni o sličnou redaktorku Volumemax zinu, Nefrete, která se nakonec rozhodla, že v Praze je škaredě, zatímco na AFODu bude jistě hezky. V autě Luky neřídí a sedí vedle mě (téměř, Nefrete nás odděluje, ba přímo dělí), to znamená že nás chytl rapl. A už vzduchem lítají křižníky, torpédoborce, speciální jednotky, nuance výzbroje NATO, terorismus, nacismus, SS, SA, SD, SDI, politika, komunistické i nacistické koncentráky, Falanga, Franco, Castro a jiné propriety, v jejichž opětovném probírání by mohl náš tandem hrát první ligu. Zatímco Dalmatin je zvyklý a s lehkým chápavým úsměvem na tváři radši mlčí, Radim řídí, Vláďa spí a Nefrete se diví. Na něco se prostě dá přijít asi až časem a bez souvislostí s předchozími díly je pro ní tento seriál ve svém 356-tém pokračování naprosto nedávající žádný smysl, navíc se v něm, jako na potvoru, nikdo ani nevdal. Zvláště když to nelze pochopit jednoduše a logikou. (Když už jsme u toho, Luky, až to budeš číst, mám pár nových skvělých videjí z Parkouru, Rusák s nějakým šíleným výcvikem.)

Venku je vedro. Pekelné vedro. Vedro větší než v pekle. V autě je božích čtyřicet. Na pódiu je víc. Mám kanady, dlouhé plátěné kapsáče, jsem magor. Zasloužím za svou image a pozérství pověsit. Vlastně to je jedno, na šňůře od mikrofonu se beztak během setu věším sám a krom toho mě dřív zabije to počasí. Areál je krásný, prosluněný a velmi blízko příjemného lomu, kde se člověk může zchladit, ale já se styděl. Byl plný hanbatých metalových děvčat, tak jsem si říkal, že u stánku s colou je taky hezky.

Barbucha zapadl za pódiem do sr... příšerné vrstvy bahna. Zatímco já si povídám se známými, které jsem více méně velmi dlouho neviděl a některé vidím přímo poprvé (přesto jsou známí, internet je mocná věcička), pánové tlačí za vydatné pomoci rakouských OLEMUS a našinců (hejhola!!!) WARCHILD Barbuchu ze sr... příšerných vrstev bahna ven. Nefrete, která odněkud hbitě vydyndala akreditaci, si celou scénku se zájmem fotí. Bez komentáře :-)) Lano, podložka ve formě klacků, dvacet minut makačky a je venku. No co se ščulíte, nic to nebylo, ne? Vy chcete napít? Dneska ti otroci už nic nevydrží, to je příšerné. No dobře, kupuji hafo kofol. Hlavně sobě, haha. Ne, lžu. Nejsem taková svině. Ba naopak, já taky tlačil, ale poslali mě pryč. Jako vždy, protože jsou zlí a myslí si, že jsem nešika. Ale nevadí, však co, o tomhle stejně nikdo neví... až na ty, co čtou naše deníčky...

Na pódiu mezitím řádí doomrockeři GREEDY INVALID se svými melodickými hitovkami a brzy přichází čas i na nás. Máme ho málo, na krátký set bez přídavků, tak si říkáme, že tomu napereme co to dá a bez větších pauz mezi skladbami zkusíme těch 40 minut, co máme, naplnit maximálním výkonem jakého jsme schopni (jako téměř vždy :D). 40 minut, 40 stupňů vedra, pod plachtou možná více :-)) a už to jede... Awaken, Fratricidal Fight, skáču po pódiu a užívám si volnost pohybu (kterého se mi včera v Metru dvakrát, i přes úžasný koncert, nedostávalo :-)) ). Vláďovi při mých dopadech zpět na zem mimo doby padá třetí přechod a jakýsi činel, ale nu co, jaké pak copak. Je třeba aby se lidé bavili. Dalmatin s Lukášem i náš koncertní charismatický smíšek Radim se viditelně baví naprosto skvěle, což je ten pravý impuls, abych ještě přitlačil. Show must go on :-)). Luky mi pomáhá backvokály. Najednou mlha, přes pot nevidím, jsem mezi lidmi, jakýsi ubohý člověk to ode mě schytává loktem do obličeje, protože mi blbě přiskočil do rány zrovna ve výskoku. A konec. Málem omdlévám dehydratací, tenhle koncert byl nápor :-)). Ale naprosto úchvatný a dlouho na něj budeme vzpomínat. Publikum na AFODu bylo úžasné a to, že lidé vydrželi stát (a hlavně pařit) v horkém odpoledním slunci, chce potlesk!

Deset minut po našem setu máme všechno v autě a hbitě jedeme pryč, abych já s Nefrete stihl vlak. Já do Kolína, ona do Prahy, což se nakonec na poslední chvíli podařilo. Apropos, Vláďa si na AFODu zapomněl trojnožku. Příště ji necháme rovnou doma a já si můžu uřezat ruce, protože jako nosič budu už zcela k nepotřebě (dokud nebudeme stěhovat tenisáky nebo nerozbitné baňky na vánoční stromeček)...

Luky: Jistě, Radalfa s Nefrete jsme vysadili na nádraží a opravdu jsme chtěli pokračovat dále, zejména směrem na sever – čili domů, leč naše potřeba byla umlčena Vláďovým lkaním nad cenami "trojnožek" čili sedacího bubenického hardwaru a museli jsme tedy chtě nechtě (to "nechtě" vítězilo téměř celou dobu "o prsa vietnamské dívky" nad "chtě", ale Vláďa ho s přehledem ve finiši "ulkal"). Tedy zpět na AFOD pro Vláďovu trojnožku, což se po chvíli možná i povedlo (Vláďa se s nám neznámým úsměvem vrací do auta zpět, asi uspěl...). A dále nás jímá jediná myšlenka vyjádřená opravdu už jen jediným slovem... – domůůů, do Ostravy, do... :-)))... Konečně už snad definitivně vyjíždíme z Trhových Svin směr Brno, ale není nám dáno... "MSDTK" – Ministerstvo Silnic, Dálnic, Tankodromů a Katastrof usoudilo, že se do Ostravy zkrátka jen tak lehce nedostaneme... Asi jsme zlobili, protože před nejbližší křižovatkou typu "Té" je směrovka hlásající "BRNO" rovně, ale další následující cedule hlásá, že tímto směrem je slepá ulice... Cedule "objíždka" nikde. U očního jsem nebyl ani nepamatuji, tudíž se ptám Dalmatina, zda-li mi odněkud někam nepřechází zrak... Prý nee, a pokud snad ano, tak jen zleva doprava, popřípadě z Prahy do Prčic a to prý velmi, ale velmi synchronizovaně...

Oki, po krátké improvizované poradě Dalmatin zahazuje nepotřebnou mapu v dáli a vydáváme se raději doprava – směr Slovensko, Podkarpatská Rus, Ukrajina a delta řeky Mekong. Dalmatin s Radimem vyhlíží jako ostříži jakýkoliv náznak směrovky alespoň přibližně naznačující, kudy tudy na Severní Moravu. Všichni tak nějak tušíme, že sranda teprve začne :-)).

A taky že jo. Po cca 5-ti kilometrech jízdy jasně oranžová objíždková cedule hlásá: "Brno – doleva" – plus celkem optimistické kilometrové číslo (tak mě napadá, že kdybychom na tom předešlém "Téčku" odbočili doleva, jedeme dodnes...), a tak coby poslušní konzumenti Vyhlášek i jiných vždy prachy nám odebírajících nařízení poslušně odbočujeme. Vyhlášky i nařízení nelhaly. Jsme úplně v... naprosté pustině, cesta se zužuje do cca 2,5 metru širokého pruhu zbytků asfaltu, postupně projíždíme zřejmě dávno lidskými bytostmi opuštěné vesnice, které navíc nejsou ani náhodou na mapách... které Dalmatin stejně zahodil do úložného prostoru... Baví nás to až do prvního náznaku trudomyslnosti: "Už nikdy se domů nedostanu, Brno je fatamorgána, a navíc asi možná ani vůbec neexistuje, mapy lžou...", "Pohřběte mě tady v těch lesích, náhrobek nevyžaduji, stejně by ho ohlodali místní zombies..." "Jistě, potřebuješ-li nůž na mé bezbolestné utracení, je v přihrádce na rukavice..." "Ne tam, ale vlevo dole, víš!?!!" "Nějaké optimistické hlášky? Ne? No jistě, protože nám dochází nafta, a v téhle pustině asi nebude co tři kilometry cizím kapitálem zhůvěřile vlastněná čerpačka, to já jen tak, pro přesnost..." "Jestli píchneme pneumatiku, tak nás nejdříve najdou až za takových 300 – 500 let archeologové, a to ještě možná..." "No jistě, budeme vycpaní v nějakém muzeu coby "Homo kytarus", popřípadě "Homo zoufalenzis" :-)))...(Opravdu velmi stručný zápis z realtime probíhajících rozhovorů...)

Nálada řidičů (Radim) a navigátorů (Dalmatin) dosahuje těch nejnižších stupňů jakkoliv měřitelné škály, Vláďa raději spí, já jsem skoro po smrti, krajina ubíhá, cedule, na kterých je vyznačena "Hlavní z obou směrů" velmi okázale a snad i pro nedostatek jakýchkoli vozidel ignorujeme, přijíždíme k železničnímu přejezdu ve výšce, ve které fungují snad jen a pouze US raketoplány, navíc se známými obtížemi. Se zoufalým úsměvem ho přejíždíme a tu nastává krize... "Ty jo, pštrosi!!!" ...volám na kluky a v zápětí si uvědomuji, že asi v jejich očích dost významně klesnu, ale fakt jsem je vpravo viděl, kdyby Vláďa nespal, tak mi to potvrdí!!! ... Dlouhé krky, dlouhé nohy, dementní výrazy, načechrané peří, vzápětí hlavy v písku... na betonovém podkladu... Ale než to všem stihnu dopodrobna popsat a vylíčit, jsme zase už o minimálně 10 Km dále, cesta ubíhá a dokonce chvílemi i bolí...

"Gute Nacht, Gute Nacht, Gute Nacht, Kristall Nacht!!!" ... Znělo sborově z okolních lesů. Ale po té, co okolní lišky dekódovaly SPZ našeho projíždějícího Barbuchy a možná i jazyk a slang ukrutných nadávek velmi rozrušeného navigátora Dalmatina bez mapy, ozývalo se nadále už jen ustrašeně nudné: "Dobrou noc, dobrou noc, dobrou... Noc..." ... Lišky jsou srabi, i když jsou členy páté kolony... I ty oplývající vzteklinou, ty obvzláště! ... "Vodičkááá..." Míjíme v krajině lehce pohozené rybníky, lišáci snad plavat neumějí, já se kochám a dávám to nahlas znát, ovšem řidič a navigátor se nekochají ani náhodou... "Ty taky drž...!#&!?&@!!!" ...jo, jo, už mlčím... raději... Raději se snažím upevňovat morálku optimistickými glosami typu: "Nebojte se, stejně nám ta nafta dojde a sežerou nás vlci/ medvědi/ zombies/ berňák/ / hyeny/ lišky/ ufoni/ manželky/ čápové marabu/ kyselé, popřípadě zásadité deště atd..." To už mne nikdo ani neokřikl, situace to zřejmě nedovolovala...

Objíždka v.... objíždce. Paráda, když se daří, tak se ucho utrhne... Ručička palivoměru se neustále snaží cosi naznačit, jest však několikráte verbálně odeslána do příslušných mezí. Cesta se dále zužuje, "směrové ukazatele kamkoliv" zřejmě místní éteričtí obyvatelé spolu s liškami udobrounocovali, tudíž se začínáme vyloženě bavit (a mi se VELMI chce si odskočit kamkoliv do bezpečného bezzombiovského a bezliškového křoví). Jsem řidičem i navigátorem několikráte odmítnut. "No tak co, zemřeme-li tady někde okolo, tak jen a pouze s vlasteneckým výrokem na rtech, popřípadě jiných částech těla..." dím a jsem vzápětí znovu okřiknut. Objíždka objíždky v... objíždce... Čím to může ještě pokračovat? ... "Zastávka!" – zařval svým mile zdvořilostním tónem Dalmatin... – "Mi se ale už vlastně nechce, Radim to možná ocení, Vláďa spí..." briskně odpovídám... "Neboj se, že bych JÁ čistě z jasného pominutí smyslů komukoliv či čemukoliv vyhověl, ale tahle obec se tak jmenuje!!!" ... zní oznamovací věta z oblasti předních sedadel. No jo, to je život :-)))

Inkriminovaná obec Zastávka je však dlouhá jako čtrnácte dní před výplatou (nezaměstnaní prominou) a při průjezdu nás chytá fantas. Padají hlášky typu:
"To musí být skvělé, když na otázku o svém bydlišti odpovíš: "Bydlím na zastávce... ne sám, ale s dalšími pár sty spolubydlícími :-))"
"Chci vidět ten autobus, co tady staví... :-))"
"Ne, tady může stavět z kapacitních důvodů snad jen Titanic, a to vzhledem k nedostatku hloubky v místním potoce asi jen velmi těžko... :-))"
"Nevím, loď společnosti Cunard Line by tady zase určitě trefila nějaký ledovec či nasranou ondatru a místní obyvatelstvo by bylo zdecimováno, to jim snad přát nebudeme, že?"...
"Asi ne..."
"Vem si navíc ten jízdní řád, než by nabral ty na jednom konci, ti ostatní by nárokovali vrácení jízdného kvůli zpoždění, popřípadě při předčasném ztroskotání kvůli vynechání spoje, to by v tom měl Místní Integrovaný Dopravní a Informační Systém pěkné zmatky..."
"Mno jo, a navíc by nikomu z místních nikdo nemohl prokázat, že byl na zastávce pozdě..."
"Ano, to jsem Ti chtěl už dávno říct: Ty taky drž mlč! :-))

Jsme to ale zoufalci, což? No nic, Zastávkou jsme úspěšně projeli (bez zastavení) a po několika nekonečných kilometrech a asi hodině střednětěžké trudomyslnosti se zablýsklo (směrem od Radima i zahřmělo) na lepší časy. Za naprosté tmy a v husté vegetaci jsme skoro zřetelně spatřili ceduli, která nám velmi nesměle naznačovala směr na Brno, a tím pádem i jeho mlhavou jsoucnost. Dalmatin v nastálé euforii zapomněl na své zásady a omylem dovolil Radimovi, aby zastavil. Coby "žíznivec na poušti" okamžitě vyhledávám nejbližší keřík k činnosti poněkud opačné. Kdo nezažil (kromě Radima), nepochopí :-)).

Dokonáno jest. Tedy u mne, já se cítím jako znovuzrozený, chvíli čekám na Radima a pokračujeme dále. A buď mi předchozí událost vlila optimismu do žil, nebo se tak nějak opravdu začalo dařit lépe, zkrátka: cesta se začala pozvolna rozšiřovat, začali jsme potkávat dokonce živé lidi a dvě, možná i tři živá auta, a aj! Živá křižovatka s opravdickou živou cedulí směr Brno, za ní živá čerpací stanice a za ní... Dálnice zaslíbená, téměř souvislými čtyřmi pruhy asfaltu tvořena a směrovkami směr Ostrava oplývající, zkrátka... Domů!!!

Brno... Ono fakt existuje, tak velká fatamorgána přece nemůže být, to mi nikdo nevymluví. Hned za ním na nejbližší benzínce stavíme, jednak abychom něco pojedli a dali sobě pár miligramů kofeinu do organizmů a jednak proto, abychom se na wc navzájem podrobně prohlédli, nemáme-li na sobě stopy zubů ať už vzteklých lišáků, zombiů, Vampýrů či fanynek... Kromě Vládi, kterého Radim už dobrou hodinu před tím přestal vidět ve zpětném zrcátku, a který si ausgereknecht nechtěl sundat šátek kolem krku, nechtěl jíst česnekačku ba ani ukázat své vlastní zuby, jsme dopadli uspokojivě... :-))

Zbytek cesty už byl v pohodě, jen Vláďa nám chvílemi dost pil krev :-)), a tak jsme brzy zakotvili na galejích. Tedy před zkušebnou, jen nám to tak někdy po koncertech připadá...

 

---

23.6.2006:Kladno, Klub Metro... - Deníčky 2006: Deníček č.47

Kapely: Nemesis, Erosion Of Sanity...

Autor: Luky & Dalmatin

    Dalmatin už několikero týdnů urputně pravidelně avizuje všem z nás (některým opakovaně, raději projistotu), že nás čeká další koncertní víkend, pátkem 23.6. v kladenském klubu Metro počínaje a sobotou 24.6. na Apocalyptic Form Of Death Festu v Trhových Svinách konče. "MY VÍME !!!" sborem odpovídáme, i když je pravda, že někteří jen pro to, aby se nepoznalo, že jsme to opět neudrželi a že bez něj (rozuměj Dalmatina) si zahrajeme tak leda doma na dvorku unisono na fujaru, a to ještě těžko, protože většina znás ji skoro vůbec nevlastní a ti ostatní ani neví, co doma mají :-)). Dalmatin však ví, že víme, že ví a tak naše lebky včetně chatrného obsahu raději pravidelně masíruje záludnými adresnými, testujícími otázkami: "Máš něco v pátek 23.6.?" ...a na odpovědi typu: "Já? Asi ne, moment, někde něco je... asi mám jet ke tchýni nebo k rodičům..." ... velmi artikulovaně polohlasem zařve: "NE!!! MÁME koncerty, to znamená že Ty TAKY, sklerotiku!!!" ... "Jo, jasně, vím o nich, někde určitě..." odpovídáme (minimelně já tak odpovídám, ale to mluvím patrně jen za sebe – asi) :-)).

    No nic, s dopomocí jsme udrželi, je pátek 23.6.2006 (aspoň doufááááám) a postupně se více či méně pozdě slézáme na zkušebně. Jsme si vědomi toho, že v kladenském Metro klubu není PA aparát ani pódiová aparatura, tudíž si bereme vše s sebou včetně bicích. Makačka (jak pro koho, oni ví), nakládačka (jak kdo, oni ví). Respektive nakládání všeho do auta, což je nakládačka pro naše lehce troskoidní těla :-)). Detaily Vás unavovat nebudu, navíc bez alespoň středně hlubokých anatomických znalostí je líčení nakládání všeho do našeho Barbuchy pro většinu čtenářů jen snůška latinských anatomických nesrozumitelných názvů pro různé části těl a jejich závad, mnohdy už bez vážnějších následků neodstranitelných... No ale povedlo se, i když Radalf :-)). "Pokud máme být v kladenském Metru včas, musíme si urychleně obstarat nějaké biturbo žihadlo, popřípadě středně rychlý tryskáč..." dí lakonicky navigátor po té, co nahlíží do itineráře naší pouti. "Tryskáč? A co takhle HS 125?... Oki, Teď vážně... Stejně jsi do plánu cesty vpašoval minimálně hodinovou rezervu, jako vždy, takže to v pohodě stihneme, že jo Dalme?" ...jsem si téměř jistý. "Jo, vpašoval, dělám to vždy, jenže to má malinký háček... železná zásoba je nedotknutelná, ovšem před cca dvaceti minutami jsme ji kompletně prošvihli, a příště si na to stejně zase nejmenovaní nedají pozor, víme?" ... Do následujícího ticha se ozval pouze zvuk startéru a následný hluk turbodieselového dvoulitrového motoru týraného velmi vysokými otáčkami.

    Před nedávnem jsem viděl inzerát v novinách, ve kterém kdosi nabízel velmi zachovalé BVP 1 (v kódu NATO BMP 1 čili Bojové Vozidlo Pěchoty prvé generace ruské provenience) za velmi rozumnou cenu. Dosahuje rychlosti skoro 100 km/h na vozovce a dokonce i plave rychlostí 7 km/h (spotřeba je sice poněkud vyšší, než u běžného evropského automobilu, ale vzhledem ke stavu silnice Zkušebna – Olomouc – Brno a následné "dálnice D1" směr Praha musí určitě spotřeba a odolnost vyvážit škody způsobené "vozovkou" na obyčejném nepancéřovaném a nepásovém vozidle, navíc má BVP ve výzbroji kanón 73 mm 2A28 s hladkým vývrtem hlavně, s vysoce explosivními, podkaliberními či HEAT náboji a dostřelem 1300 m, má i raketomet s naváděnými raketami PTŘS 9M14M, resp. 9M111M na efektívní odstřel předjíždějících se kamiónů, v běžném provozu určitě vzbuzuje respekt a absolutní přednost i při vjíždění z vedlejší na hlavní silnici, značka neznačka, a to i proti vozidlům našich rádoby opětovně zvolených členů vlády). A má i jiné výhody, pro Radalfa je absolutně nezničitelné (aspoň doufááááám), velmi lituji, že já bloud jsem na ten inzerát včas nezareagoval, dnes bych asi možná (aspoň doufáááám) neměl zlikvidovanou polovinu interního vybavení vozu. Mno jo, příště...

    Prokodrcali jsme se sice úspěšně až do Kladna, ale plánek s cestou k Metro Klubu jednak nehovoří o záludném systému pražských zkratek, kladenských jednosměrek, ostravského metra, klimkovických podloubí, petrohradských ermitáží, brzochodova zažívacího traktu typu M1A3 (ústa->hltan->jícen->pofiderní svěrač->mísa) i Radalfova duševního pochodu, a navíc jsme ho pro jistotu raději zapomněli doma :-)). Digitální věk však klepe na dveře, a tak Dalmatin briskně telefonicky (skrze svůj mobil) kontaktuje majitele klubu ústy pseodonavigátora Radima, slovy svými, dotazem adresným: "Jak se tam kurva dostaneme?!?." (za kterýžto výrok se slabším povahám z Vás, čitatelů, hluboce omlouvám, ale je to v zájmu autenticity – tedy alespoň Dalmatin to tvrdí.. :-))

     "Jeďte ještě chvíli rovně, já na vás mávnu..." dí elektronickou cestou pořadatel a má pravdu. Jedeme rovně, trvalo to možná méně než i tu inkriminovanou chvíli, a už se vlevo vedle další z jednosměrných cest něco zmítá... Brzdíme u toho..."Ahoj, vítejte, jaká byla cesta, jeďte tudy"... a už jsme u "Metra", couvajíce v jednosměrce opačně, "hlavou dolů" :-)). Radalf a Dalmatin se jdou juknout na naše příští působiště jako první. Dalm se záhy vrací a oznamuje mi: "No, Ty si tam užiješ, atomový bunkr – hadra, jestli s sebou nemáš nějakou čerstvě vyvinutou drasticky působící vakcínu proti klaustrofóbii, popřípadě pleny Pampers, tak se raději hned ožer..." "Ne, ne, nenene, proč?"... ptám se a nořím se při tomto monologu po schodech do klubu "Metro"... "Protože jsi asi zlobil..." ozývá se škodolibá poznámka odněkud shora nad mým levým ramenem. "No, Ty mi taky..." děkuji za podporu a následně shledávám, že jsem opravdu v...

   Mno, kubík, teda klubík je to malý, (kdyby nebyl tolik klubíku, teda kubíků) pod zemí a kdyby se ty parchantské zdi zlomyslně nehýbaly směrem ke mně s evidentním záměrem mě umačkat, tak by se mi určitě moc líbil. Taháme bedny, zesáky atakdále po schodech dolů, ustavujeme vše a až máme hotovo, dovídáme se, že hrajeme až jako druzí... ze dvou :-)). Neva, kapele Erosion Of Sanity uvolňujeme scénu, ostatní kolegové se baví poslechem kolegů z EOS, já si dávám tvrdý drink coby vakcínu i sérum proti mé fóbii jménem Klaustro. Vše odsejpá, osazenstvo klubu se baví, já umírám, svítíčko sluní, mimo naše dění Radalf nic neobjímá (krom pár dívčin, co převzal Radim, není co, na Kladně stromy umřely, Rudá záře má svá kouzla), ve Rwandě nebyla už 14 dní občanská válka, Vláďa už dva dny neumřel, zkrátka pohoda. Po nějaké době EOS končí (předvedli super show) a my jdeme na to. Dalm si zapojuje svůj nový efekt v kombinaci s novým zesákem, a tu error!... Nefunguje mu to, jak má. Resp. aparát mu nefunguje, jak má... Zkrátka zesák a efekt mu nefungujou! :-)). Okamžitě a střelhbitě si (sám sobě sobě si) zapojuje svůj starý zesák, který nebývale prozřetelně coby nezaregistrovanou přítěž, suplující pytle s pískem kombinované s Radalfovým jídlem, přibalil na dalekou tu cestu vtamdejší (dříve vezdejší), a je naprosto v poho... On. :-))

    Začínáme hrát první song, druhou skladbu, třetí píseň, ale po pár našich dalších kouscích se rozhodl prozměnu Radimův aparát, že dokonáno jest. Hrajeme dál, Radim mezitím kopáním, ránami a kledbami přemlouvá svůj zesilovač, aby zkusil plnit jednu ze svých primárních funkcí, kterou je zesilování vstupního signálu (on taky zesilovač, který nezesiluje...) a daří se mu to ... a my zatím stále hrajeme dál, lidi se baví, paří. Super atmosféra. Paříme taky, lije z nás, a tu další jobovka: můj aparát se nakazil od Radimova chcípáka a taktéž stávkuje. Uštědřuji mu přátelsky míněné údery různými končetinami i částmi těla, nadávám, přemlouvám, vyhrožuji, slibuji, proklínám, rezignuji, sbírám volně ložené tupé... okolo zhůvěřile ležící, svévolně pohozené domlouvací předměty, a kua drát, najednou jsem zničehož nic překvapivě taktéž opět online, to mu tedy vůbec nezávidím, přistoupit na sprosté vydírání hrubou silou. Uff... Gradujeme náš set a všichni se baví více než dost. Radalf hřímajíce lítá po celém prostoru klubu, chvílemi se mi zdá, že i po stěnech, dvakráte mi šlápl na nohu, jednou na hlavu, a obvyklou canadskou obuví znehodnotil umělecké fresky na stropech, zdech, sociálních příslušenstvích, skladech, barech, vstupech i kuchyních, odpočívadlech, hotelech, hostelech, motelech, mostelech, botelech, bostelech, penzionech, ubytovnech a klubelích, :-)). Přídavky, přídavky. Konec. Odměna.

    Převlékáme se z totálně mokrých koncertních "hader" do suchých a znenadání máme před sebou pivka. Tedy Dalm a já, Vláďa je jako vždy opět maskovaně smrtelně unaven a jde okamžitě jako vždy opět spát, Radim zítra řídí Barbuchu (čili briskně, i když velmi nedobrovolně je nucen následovat Vláďu) a Radalf po chvíli někam zmizel... Někam, po rozhovorech se skvělými návštěvníky "Metra". My s Dalmem se bavíme skvěle (nemusíme stěhovat aparát, (to si užijeme až zítra) ukládat Radima (vyjímečně), odvážet Radalfa (zmizel sám), konejšit Vláďu(opět), společnost nám dělá pohodový majitel klubu, pár fans a dalších skvělých lidí, velmi příjemná společnost. Spát jdeme až za úsvitu. Dalm a já na stolech "Metra" ve spacácích... :-))

 

---

3.6.2006: Soc Fest No.1, Žilina (SK), M.A.S.H. Club... - Deníčky 2006: Deníček č.46

Kapely: Nemesis, Doomed (SVK), Necro Anathomy (SVK), Mortuus Everto (SVK)...

    Po včerejším naprosto skvělém koncertě ve slovenské Bratislavě s finskými Waltari a následném "drobném posezení" s organizátory inkriminované akce se téměř všichni vydáváme na strastiplnou cestu do Žiliny, kde účinkujeme s našimi starými známými, slovenskou kapelou Moonfog na Soc. Festu No.1 v místním M.A.S.H. klubu. Musím předeslat, že pouze jeden z mála přítomných řidičů (ze sestavy: Dalmatin, Radim a moje téměř zbytečná maličkost) je schopen řídít... Navigátorský důstojník Dalmatin v hodnosti "Plukovníka Navigace" je po předchozím a zřejmě i nadále probíhajícím "flámu" neschopen navigovat kohokoliv kamkoliv, souvisle mluvit, kritizovat či bát se čehokoliv, Radim tiše chroptí bez "osobního chemického wc" přibližně na zadním sedadle, já jsem sice absolutně prostý jakéhokoliv byť i zbytkového alkoholu v krvi i jiných tělních tekutinách, Bohužel ale bez platného, zlým pobertou mi ukradeného řidičáku... Vláďa řidičák nevlastní... RADALF!...

    Radalf má svůj velmi čerstvý, (možná i chutný), nějakým nám neznámým zázrakem či naprosto nejvyšší bytostí mu udělaný řidičský průkaz, a protože už dříve padlo nelehké, a i po dvacetišesti kolech hlasování téměř nejednoznačné interní nemesyčácké rozhodnutí: Radalf i přes to, že je Radalf, že je navíc i exklusivní Radalf, by měl zkusit řídit našeho Barbuchu i se zbývajícími nemesyčáky na palubě(!). Navíc po veřejné vozovce. Příležitost je k tomu vhodná, z Bratislavy až téměř do Žiliny vede dálnice, oplýváme dokonce i briskně zakoupenou slovenskou dálniční známkou, a tak se vezeme. S Radalfem za volantem (!)...

    (Nóóó, odvážím se citovat z pár konzultovaných, možná vesměs i nedejbože po bolestných a materiálních zkušenostech uměle vytvořených, ale stoprocentně (alespoň pro nás) platných příslovích, úslovích, citacích, popěvcích, aforismech, glosách a výkřicích...:
- "Kdo si počká, ten se Radalf!..."
- "Tam, kde Radalf, ani Smrt nebere!..."
- "Kdo jinému jámu kopá, ten je Radalf!..."
- "Bodejť by Tě Radalf sám...!"
- "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až Radalf..."
- "Kam Čert nemůže, tam Radalf..."
- "Radalf sem, Radalf tam, stejně Radalf!..."
- "Únor bílý, Radalf sílí..."
- Kam Radalf šlápne, tam sto let Radalf...!"
- "Neradalfuj mi tady..."
- "Jak se do lesa volá, tak se z lesa Radalf nesa..."
- "Ty teda máš ale velmi silnou radalfózu..."
- "No, teď jsi to teda brutálně zradalfoval...!"
- "Radalf je špatný sluha, ale ještě horší pán..."
- (Popěvek z koledy Nesem´ Vám Noviny...): "Vézém Vám Ráadalfáa, poózoór deéjte - roózšláápne, róozbiíjé, uútiíkeéjté!!!..."
- (Výstižné a bohužel vždy platné...): "Víš, proč Ti odešel do Věčných Lovišť zesilovač/ mikrovlnka/ lednička/ kardiostimulátor/ sekačka/ domácí mazlíček/ auto/ snímač na kytaře/ pelargónie či manželka, milý Luky/ Radime/ Dalmatine/ Vláďo/ kdokoliv?... Ne? No protože zkrátka Radalf...!!!"

    ...a kvanta kvanta jiných :-)))... Vyvinuli a s úspěchem používáme takzvané automaticky aplikovatelné univerzální odpovědi:
    Radalf: "Mám Ti podat tu kytaru?"
    Kdokoliv z nás: "NE, TY rozhodně NE, Radalfe!" :-))

    Radalf: "Mám něco vzít?" (myšlena jakákoliv část naší aparatury...)
    Kdokoliv z nás: "NE, TY rozhodně NE, Radalfe!" :-))

    Kdokoliv z nás: "Může mi někdo říct, kdo mi kanadama šlápl na šňůru a totálně mi ji znefunkčnil?!?"
    Většina statních: "RADALF!" (...po chvíli většinou následuje Radalfova velmi nesoustředěná otázka: "Ehm, co, kdo?") :-))

    Dokonce byly námi objeveny zcela netušené obory fyziky (chci na to autorská práva, tuším balík peněz), totiž takzvaná "Teorie Radalfivity", "Zákon o zachování Radalfózy" a vyvrácen zákon "O akci a reakci", protože jak jest známo - do čeho jakkoliv praštíš, to Ti v reakci vyvinutou sílu vrátí okamžitě zpět, ale Radalf stále více méně žije - což je zcela proti přírodě :-)). ... A že to je (a asi i bude) nějakých zničených předmětů!!!" Jakoby mimochodem jsme taktéž zvládli zcela nevypočítavě vypočíst nově objevenou "Radalfovu konstantu" a "Rovnici o třech neznámých Radalfech (mimochodem výsledkem této rovnice je tzv. "totální zmar", dříve "zkáza a destrukce"...). Exaktní psychiatrii obohatil námi naprosto poprvé popsaný pojem "Radalfofóbie" i její velmi, velmi řídce pozorovaná, natož praktikovaná psychická porucha zvaná "Radalfofílie" a v patách jí kráčející lehce úchylnější drobná nuance, cizím slovem vyjádřená coby "Radalfophagia"... :-))... Co jediné se nám stále nedaří: Vypočítat tzv. "Nukleární fázově časo-prostorovou simulaci sinusoidy Radalfových period objímání zoologicky různě kategorizovaných nic netušících zástupců čeledí, druhů a poddruhů okolní flóry )

    Dalmatin se mi později přiznal, že raději okamžitě usnul nikoliv pod vlivem, ale projistotu :-)), Vláďa je neřidič (tím pádem asi i nečlověk) a tak mu to bylo jako téjměř vždy jedno, Radim sice řidič je (o zařazení do kategorie člověk se u něj dodnes vedou velmi prudké spory), ale stejně měl více méně (hlavně více) sám se sebou co dělat, a tak jsem úlohu poradce, navigátora, instruktora i případné záchranné brzdy přebral na svá bedra já (on už taky nikdo jiný ani nezbyl :-))). Na druhé straně je však třeba dodat, že řízení dodávky plné lidí a aparátu je i pro zkušeného řidiče osobního vozu, který poprvé usedne za volant něčeho většího nepříliš samozřejmé a lehké, Radalf se však opravdu snažil a tužil a po padesáti kilácích už mu to docela šlo. Pouze po nečekaném výkřiku z oblasti předního sedala spolujezdce, okupovaného Dalmatinem a jeho stavem, prudce odbočil z dálnice na nejbližším exitu. Ze zadního sedadla jsem zprvu myslel, že jsme buď někoho přejeli, popřípadě nám něco upadlo nebo kus vozovky před námi chybí, ale ukázalo se, že jen nečekaně procitnuvší Dalmatin uviděl nějaký zámek a usoudil, že si ho prostě MUSÍME prohlédnout :-)). Všichni. A HNED. TEĎ!

    Radalf tedy parkuje Barbuchu u jakéhosi vesnického hostince a začínáme se hemžit směrem k inkriminované stavbě. A jak již to tak u podobných architektonických děl bývá, nachází se samozřejmě na nejvyšším bodě širokého i dalekého okolí, cesta k němu se line po vrstevnicích a to znamená při překonání výškového rozdílu ujít jeho minimálně padesátinásobek, a to jsem optimista. Po nějaké chvíli to přestává bavit i urputného Dalmatina a velí k ústupu. Vracíme se tedy do výchozího bodu a tu si všímáme schodiště, které zlomyslně ukryto ve vegetaci směřuje přímo nahoru k zámku. "Vzhůru!"... pohotově velí Dalmatin s obnovenou chutí prozkoumat zmíněnou stavbu směrem k nám, kteří se již nacházíme v necelé polovině výstupu :-)). "No jo, neřvi, už tam skoro jsme"... slušně odpovídáme z té výšky a čekáme, než se k nám Dalmoš vyškrábe. Bohužel vyškrábal, a tak pokračujeme. U Božích muk, které se nacházejí cca 30 metrů pod vrcholem jsem málem vyplivl oběd. Vidím totiž, že zámek není zámek ale kostel, který je součástí areálu jakéhosi dětského sanatoria. Další dosti podobný stav zažívám po té, co jsem si přečetl ceduli, že v době přítomnosti pacientů je vstup do areálu přísně zakázán... a že pacienti jsou samozřejmě přítomni... Mno yop, spouštíme se tedy zpět dolů a ze žalu si v místním hostinci na terásce dáváme kofolu. Všichni. I Dalmatin, ten dokonce dvojitou. Sluníčko svítí, větříček fouká, ptáci i místní děti řvou jako krávy, Radalf se kochá okolním stromovým porostem, Dalmatin kofolou, Radim neomylně našel místní wc, zkrátka idylka....

    Čas však pokročil a tak hned, jak se Radim vrátil mezi nás, vyrážíme dále. Při najíždění zpět na dálnici sice Radalf způsobil menší trauma dvěma řidičům, které zkrátka nemilosrdně vytěsnil z jejich původního směru, kterým zamýšleli jet, ale vše dobře dopadlo a psychiatrická péče je prý na Slovensku na velmi vysoké úrovni, tak co. Kousek před cílem Radalfa za volantem střídám, přece jen v městském provozu by ještě neměl raději po tak krátké době řídit. Po chvíli už vidíme ceduli, oznamující nám dosažení Žiliny a jmeme se hledat, kdeže se M.A.S.H. Club nachází. Dalmatin se naštěstí spánkem a drobným předchozím výletem opět vrátil mezi nás a tak se ujímá navigování. Nacházíme ulici, na které klub leží, dokonce i vetšinu orientačních bodů, které nám mají jeho polohu naprosto přesně určit, ale to je asi tak vše. Obkružujeme několikráte udané místo a tu vidíme nějakou gothicgirl, která evidentně směřuje na stejnou akci jako my, a tak briskně zastavujeme a vysíláme Radalfa na výzvědy. Po chvíli se vrací a tu zjišťujeme, že stojíme cca 50 m od klubu, který je tak umně maskován plechovými ploty a zábranami, že by se i Bystrozraký přehlédl. No ale hlavně, že jsme tady. Parkujeme a jdeme se mrknout dovnitř. Klasika, zřejmě bývalý protiatomový kryt (slovo kryt zřejmě pochází od slova ukrýt se, proto jsme M.A.S.H. nemohli najít), lidí je tu dost (a to ještě akce ani nezačala) a už vidíme Petera a ostatní kluky z Moonfog. Vítáme se s nimi, vynášíme naše nástroje a aparatury a po nesnadném transportu směrem po soustavě schodů dolů vše ukládáme na pódiu. Po chvíli oddechu si kupuji místní pivko, převlékám se do koncertního a užívám si kapel, které hrají před námi. Dalmoš se ksichtí a závidí mi pivo, má zřejmě pekelnou žízu, ale bojí se dát si také, aby se mu nevrátil stav... Přece jen za chvíli hrajeme a jsme profíci. Najednou šok. Do tónů kapely Moonfog slyším nějaké strašné zlo. Hledám zdroj a ona to televize, visící nad barovým pultem a v ní Slovenská mutace VyVolených :-((. Takže ten mor dorazil už i tady, tak tedy upřímnou soustrast, bratia Slováci...

    Moonfog dohráli a jsme na řadě my. Rychle vše chystáme, zapojujeme, ladíme a nazvučujeme a jdeme na to. Pódium je vlastně jen vyhrazený prostor ve stejné výši jako hlediště, ale to máme rádi, protože můžeme hrát přímo mezi lidmi. Radalf toho coby zpěvák, neobtěžkaný žádným nástrojem, využívá beze zbytku a i já s Dalmatinem se posouváme více dopředu, ať si to můžeme užít společně s pařícími... Je jich tu hodně a skvěle se baví, my tím pádem taky a tak to rozbalujeme jako o život. Zvuk je velmi dobrý, koncert ubíhá jak splašený a za chvilku dohráváme ohlášený poslední song. Teda chceme dohrát poslední věc, ale lidi si svou podporou, fanděním a skandováním poctivě zasloužili nášup, a tak jim postupně děkujeme dalšími kousky, které eskalují v další atakdále... Skvělá akce, skvělá obec posluchačská, co více si přáti? :-)).

    Malá pikantnost: povedlo se mi zaplést se s jednou dlouhovlasatou slečnou. Navzájem. Během hraní. Vlasy. Zkrátka pařila tak, že se nám navzájem zapletly do sebe vlasy (Dalmatin se neurazí a má žena snad promine) a při následném prudkém rozpletení při mém couvnutí o krok zpět jsem jí jich asi pár nechtě vyškubl, za což bych se chtěl alespoň touto cestou upřímně omluvit, snad to moc nebolelo, bylo to v zápalu boje... Ale zpět k dění. Balíme, nakládáme, loučíme se a hajdy domů. Řídí Radim, dorazili jsme v pořádku a už se těšíme na příští koncertní víkend, který bude 23. a 24. 6. probíhat v Kladně a na AFODu v Trhových Svinách....

 

---

2.6.2006: 14.Ročník Chopper Show, Bratislava - Zlaté Piesky... - Deníčky 2006: Deníček č.45

Kapely: Nemesis, Waltari(FIN)...

Autor: Radalf
Komentáře: Luky

Radalf: Den začal v pět ráno. Chors se opíral do střešního okénka mého permanentně prozatímního kolínského příbytku s velkou vervou jako by mě chtěl probrat z mátožného párhodinového spánku a postavit na nohy, abych mohl jakž takž zdárně čelit dnešnímu pekelně náročnému dni. Ano, nejdříve mě čekají písemné zkoušky na vzdělávací institut v naší zemi nejprestižnější, a sice mnoha staletími prověřenou Universitas Carolina, a poté mnohahodinová cesta vlakem (vůbec není jisté že jej vzhledem ke konání testu stihnu, z čehož mám rovněž radost) do Bratislavy, hlavního města našich sousedů, bratrů a bývalých spoluobčanů. Sraz se zbytkem kapely, který se vesele veze naším Barbuchou, mám v pět hodin na bratislavském nádraží, což podotýkám v žádném, ale opravdu v žádném případě neznamená, že k němu ve finále skutečně dojde.

Luky: Pro nás zbytkové, ostatní či jak chcete nazvat naprostou většinu kapely to tak "pohodové" nebylo. Den nám sice začal o něco později než Radalfovi, byl určitě mnohem méně vyplněn intelektuálními činnostmi, ale zato opět a zase a furt dřina se stěhováním a nakládáním aparátů, organizačních záležitostí a logistických třešínek na dortu typu: Jak umístit bubenickou židličku s rozměry cca 40 na 50 cm do totálně narvaného zavazadlového prostoru do mezery 20 na 30 cm, jak zařídit, aby činely v obalu nemasakrovaly křehké kytary v plátěných obalech a zároveň neurvaly čudlíky na mém zesilovači, jak zabránit Radimovi, aby měl svůj batůžek s doklady, mobilem a toaletním papírem úplně naspod celé té hromady a jak zabránit Dalmatinovi, aby nás nepokousal... no, povedlo se, vyjíždíme jen s obligátním hodinovým skluzem okolo jedné hodiny odpolední, a to už někteří z nás začínají tušit, že plánovaný čas příjezdu stihneme opravdu jen tak tak :-)))

Radalf: A pak? Pak nás čeká cesta do obrovského rekreačního areálu čtvrti Zlaté Piesky, kde se dnes koná 14. ročník celoevropského (no, vzhledem k avizované účasti amerických harleyářů bych možná měl říct spíš celosvětového) sjezdu motorkářů, na kterém vystupují finští Waltari a pak také naše maličkosti. A prej spousta piva, ženských, motorek a takových těch rockových podružností, které tak mladého pozérského puritána jako jsem já ani v nejmenším nezajímají (ale nakonec jsem musel přiznat, že ta volnomyšlenkářská atmosféra má jeden den v roce velmi příjemnou náladu a dokonce jsem si pohled na bavící se lidi velmi užíval, ale o tom až později :-)).

Luky: Řídí Dalmatin, cesta ubíhá za neustálých diskuzí a úvah, zda máme vše, co potřebujeme, co jsme zapomněli zajistit a na co jsme vůbec nepomysleli, a už je tady hranice a začíná pršet. Co pršet, lije jak z konví a fouká vítr... O ou, to není dobře, motorkáři asi nadšeni nebudou, jízdu řekami, ve které se slovenské cesty velmi rychle mění jim naprosto nezávidíme, ještě že my máme čtyři kola, fungující stěrače (Radim i fungující svěrače) a střechu nad hlavou. Vjíždíme na dálnici směr Bratislava, a liják se mění v regulérní přívalový déšť (dříve průtrž mračen), vítr ve vichřici a to už přestává veškerá sranda. Vozidla před námi se transformují v pohybující se vodní koule, na kterých lze jen s těžkostí odhadnout, brzdí-li či zrychlují, kamióny zvedají vyslovené tsunami a Dalmatinovi se orosila hlava (nemůžu říct čelo, protože čelo mu začíná nad obočím a končí až... na spodních zádech :-)). Časový skluz začíná utěšeně narůstat, naše cestovní rychlost a nálada klesat. Zdá se mi, že jsem z oblasti předních sedadel kromě mezi zuby drcených nadávek zaslechl i něco jako tichou nesmělou modlitbičku, začíná to být fakt vážné...

Radalf: Má smysl zachytávat můj malicherný soukromý život, který předcházel příjezdu do Blavy? No asi ne :-)) No a? Tento deníček píšu já, víme? Že s tím mám jít do Mikulčic? A proč zrovna tam? Nevíte, ale je to daleko a to je dobře? Víte vůbec kde to je? Ne? Ano? Že jste mě jen chtěli zdvořile umístit do patřičných mezí? No dobrá, tak aspoň v kostce... hodinka vlakem do Prahy, přijímací zkoušky, hodinka strávená čekáním na vlak s mým pražským kamarádem Whingerem (a zároveň pánem, který to má v palici setsakra dobře srovnané – příjemně strávený čas zhusta se sestávající pouze z permanentního záchvatu smíchu a nekorektního humoru), cesta do Holešovic, zjištění, že zkoušky netrvaly díky bohu tak dlouho, aby mi vlak ujel, čekání na vlak, jízda do Bratislavy, celníci...

Luky: No, užíváme si to pěkně, ještě že se na zadních sedadlech nemačkáme... vlastně teď si tak nějak uvědomuji, že je tam fakt dost místa, nikde žádné kanady, batohy s jídlem, termosky a stohy knih a než se stihnu podělit o tento postřeh s ostatními, Dalmatin krátce přerušuje svůj monolog o počasí, matkách řidičů kamiónů, matkách jiných řidičů a prosí Radima: "Pošli sms Radalfovi!!!". Tak proto... :-))). No nic, máme před sebou ještě lán cesty, hodiny opravdu pokročily a zjišťujeme, že stihnout dohodnutý čas našeho příjezdu do Bratislavy se nám může podařit jen tehdy, pokud pojedeme cca 280 km/h, a že Radalf nemá jinou možnost, než se z nádraží přesunout do areálu ve Zlatých Pieskách po vlastní ose... Škoda jen, že mobily ještě nemají instalované kamery, docela by mě pohled na Radalfa čtoucího sms, která mu tuto skutečnost sděluje, škodolibě potěšil v naší strázni :-))

Radalf: A co se nestalo. No, nestalo se toho hodně. Například se nestalo to, že by vydrželo počasí. V Bratislavě mě přivítala plačící nebesa (všimli jste si, jak místy vtipně kombinuji humornou rétoriku, věcnost a rádobypoetiku?), já měl na hlavě promočenou kapuci, svou promočenou řepu, byla zima jak v psinci, v ruce jsem držel svůj hypertěžký kufr a kluci samozřejmě nikde. Šel jsem do šenku pozřít něco guláše proplétaje se téměř zdárně mezi kriminálními nádražními živly. Jak si tak jím, dostávám smsku, že chlapci mají tradiční zpoždění, tedy asi dvě až tři hodiny, a že se tedy mám dopravit do areálu sám jak chci, že je jedno, že naprosto neznám cestu a nikdo mi nedal mapu ani kontakt na organizátory, že mám vyjednat ubytování, akreditaci, jídlo a nejlépe i bazén. Aha... Platím na nádraží zdárně směněnými slovenskými korunami a rozhoduji se, že budu "svině" a úkol mi svěřený splním do mrtě. Skrz asi osm lidí a jejich dobře míněné, ale naprosto neinformativní rady jsem se dostal až k nejbližší zastávce električky (ti bratia mají divný jazyk, což? Pro narozené po roce 1989, električka je to samé, čemu u nás říkáme šalina neboli tramvaj... no... nooo... koukám, že bratia z toho s električkou nakonec vycházejí lépe než my.. tleskám vám). Nejen, že kudy jedu, kudy koukám a kudy pro jistotu koukám do zdi, všude na mě civí politické obličeje (u sousedů jsou taky zrovinka volby... neunikl jsem ani za hranice), ale ještě navíc... no co? Co byste čekali? Čekali byste, že Zlaté Piesky budou blízko nádraží? Hlavní nádraží Bratislava – jedna konečná... hmmm... Zlaté Piesky – druhá konečná... došlo, moji milí, došlo? 55 minut v tramvaji. Jsem zmoklý jak úhoř. Vodník mi závidí a posílá mladou pro další porculán. Konečně vystupuji. Prý jsem v Pískách, no dobrá, ale kde je areál? A proč je můj kufr čím dál těžší? S pochopením situace se snažím odpumpovat nějakou tu vodu. Ptám se na cestu. Pán mi dokonalou slovenštinou sděluje, že neumí česky. Co je to za nehorázný žert? Krabatím xicht do blackmetalového šklebu. Dnes už mě vše s*** dost na to, aby si ze mě každý na potkání raději neměl tropit šprťouchlata. Dobře míněnou větou jsem z něj nakonec dostal, že "on Rakušako a že on zde jen pracovat". Hm. Anglicky samozřejmě pán neví ani ťuk a já mozartův (potažmo hitlerův) jazyk pro změnu skutečně neovládám. Propouštím pána, aby mi nevynadal pěkně po jejich (k tomuto účelu se germánština hodí výtečně), že ho nechávám stát v dešti. Ptám se na cestu paní, která vypadá, že je místní. Má dvě děti. Nese z blízké večerky nákup. Neví NIC. S díky, které zdaleka nejsou tak upřímné jak vzhledem k mé vůli vyzněly, se otáčím a pozoruji okolí pro něco, co by mi ukázalo směr. A hle, já slepec. Já slepýš. Já boží hovádko. 10timetrová plachta s nápisem "Areál Zlaté Piesky tudy" mi září před očima. No, je prudký déšť, ba přímo liják, až tak nezáří. Ale přehlédnout se nedá (no dobře, dala se). S odhodláním a třímaje svůj kufr se belhám vstříc vytouženému cíli. Předjíždí mě asi 15 Harleyů... že by se blížil konec cesty? Sekuriťáci u brány mě milosrdně pustili dál jako nezvedeného sirotka. Všech deset bylo o notné dvě hlavy vyšší než já (a to i přesto, že jsem nejvyšší ze všech Nemesyčáků, co jich na světě je) a obdařených svaly až běda. Snažil jsem se na jejich obličejích zachytit pohrdavé pohledy, ale při vší snaze jsem je nenašel. To mě vzhledem k tomu, že jsem vypadal jako kus rozmočeného hadru, zarazilo. A taky mi to zvedlo náladu. Táhnu kufr bahnem přes mokrý trávník. Areál je velký. Ptám se dvou lidí, kudy se dostanu k hlavnímu organizátorovi. Někam mě směrují. Přesto obcházím komplex ještě dvakrát, což je určitě asi 600 metrů s kufrem a rozmáčenou trávou. Stojím v zákrytu jakéhosi stánku, kde na mě chvilku neprší a píšu Radimovi dotaz, kde prý se Nemesis – pojízdná skupina (skupina béé) nachází. Hmmm, ještě hodinu od Bratislavy, užívaje si na dálnici průtrže mračen. Výborně. Jdu si to hodit. Nakonec se přeci jen doptávám a jsem odkázán na hlavní pořadatelku, slečnu Moniku.

Luky: Dochází sms od Radalfa, že dojel, našel, zjistil, zajistil, domluvil, omluvil, zařídil, udržel a čeká... (a nehodil si to) :-))

Radalf: Jaký to ráj! Jaký to Eden! Jaká to něha, když je mladý cestovatel příjemnou vílou doručen do úchvatného přístřešku, kde hoří v krbu mohutný oheň, množství alko i nealko nápojů je seřazeno podle značek i velikostí a na dvou švédských stolech se rozprostírá moře jídla! Monika, Danteho Beatrice! Bože můj, jaký jsem to kůrožrout! Škoda, že nemohu říci, že měla hlas jako lesní víla, spíš jako harleyový motor, spása svobodomyslného rockera (tedy rozhodně ne mě, ale přesto se to počítá). Jaká to důmyslná organizace a komfort! Jaké to krásně vyleštěné klíčky od hotelu! Jaký to hotel! Můj bože, můj bože! Tak tohle si představovali poutníci na křížové cestě do Svaté země? Tak vypadá Kristův hrob? Tak vypadají trosky Chrámu Šalamounova? Ambrozie a nektar, sprchuji se, voda teplá, smývá ze mne hříchy světa... nebo alespoň bahno cest. Ležím vyvalený na posteli hotelového pokoje a čučím na bednu, jak u nás probíhají volby. Frajersky píši chlapcům smsku, že až přijedou k hotelu, že mě mají prozvonit a já je ubytuji. Počkal jsem si, dočkal jsem se, stalo se. Vítačka, srdečná, jak jinak. A my? Vyrážíme s organizátory a s Waltari do dalekého motorkářského klubu, kde jsme pozváni na večeři. Příjemný pokec, nadmíru příjemný, úžasné podmínky, mlčím jak hrob a obírám kuřecí křídla s ďábelskou omáčkou, ještě teď se mi sbíhají sliny. Jen se napapej, zmoklý siroto, dvě hodiny jsi nic nejedl. Vzhledem k okolnostem a k tomu, že prý "žádný spěch, kluci, jako doma", jsme si nakonec vyměnili s Waltari pořadí a hrajeme až po nich. Jakmile jsme se dosyta najedli, vypravili jsme se zpět na pokoje k lazení kytar, přípravě na koncert a poslechu waltařího setu.

Luky: Konečně jsme se dokodrcali. Uff. Sundáváme Dalmatinovi ruce z volantu a oči z čelního skla, budíme Vláďu a vítáme se s Radalfem, Monikou a dalšími z organizátorského týmu. Radalf se hrdě ujímá funkce ubytovacího důstojníka a vede nás do našich komnat. Máme krásné dvoulůžkové pokoje s příslušenstvím (Radim pochvalně mručí a mizí), balkóny a satelitní TV, a následná večeře s Monikou a její kolegyní a s Waltari ve slavném Harley Clubu – no, to byl materiál :-)), co více si našinec může přát? No, může, například aby počasí šlo do... aby nepršelo. Marně. A Monika jen tak pod čarou podotýká, že to je ze všech ročníků Chopper Show vůbec první, kdy lije :-((

Radalf: Pánové z Finska za nástroje vzít umí a show mají jaksepatří vytříbenou, množství národa pod pódiem vykřikuje "Suomi!!!" "Waltari!!!" a úžasně se po kolena v blátě baví. My, už zase v našem edenovém přístřešku kecáme s organizátory a dokončujeme poslední přípravy.

Luky: Je třeba zmínit takovou maličkost: Povedlo se nám při cestě z hotelu na cca 100 metrů vzdálené pódium v areálu zabloudit, to se jen tak nevidí, možná ani neslyší :-))

Radalf: Nakonec jsme se i my dočkali, zvučíme a v mohutném dešti a za přítomnosti úžasných světel spouštíme naši show, tentokráte za výkřiků "Ostrava!!!", "Nemesis!!!" a "Baník!!!" ze strany publika. Lítám jak čert, ale dávám si pozor, ať mi mé těžké botky nepodklouznou. Luky drtí, paří a dělá to, čemu on říká "užívání si koncertu" (a já tomu říkám tuplované užívání si koncertu), v některých místech mi zdárně sekunduje svým back vokálem. Vláďa hraje jako o život, Dalmatin jako o smrt (prý hrajeme death metal) a Radim se usmívá se šarmem sobě vlastním a jako by se nechumelilo (a skutečně se nechumelilo, jen pekelně lilo) drtí své čtyři struny (má jich nejmíň, cheche... no já mám co mluvit, já nemám žádné :-((). Úžasné je i molo, které z pódia vede mezi diváky a na které si s Lukym děláme malé výlety do deště. Nakonec se i my blížíme ke konci, rozdáváme podpisy, prodáváme dema i trika a jdeme celý koncert náležitě oslavit ke krbu se sklenkou (já pepsi coly, ostatní po chlapsku)...

Luky: Nemůžu nevzpomenout malé perličky. Někdy po půlce našeho setu koutkem oka registruji nějaký pohyb na kraji pódia. Zadívám se pořádně a co nevidím! Skupinku pařících dvoumetrových sekuriťáků, evidentně si užívajících našeho show (na pár okamžiků se k nim přidávám já i Radalf a atmosféra je je jedním slovem vynikající), dokonce když chceme set ukončit, ti bodří chlapáci na nás se smíchem volají, že končit nemůžeme, že máme na playlistu, do kterého tajně nakukovali ještě další dva songy a že to bychom ani lidem, ani jim přece neudělali. Neudělali :-)) Velmi rádi hrajeme opravdu úplně vše, co máme "na skladě". Za velmi zajímavé považuji také to, že balkóny hotelu, kde bydlíme my, Waltari a motorkáři jsou plné pokřikujících lidí, kteří si náš set užívali pěkně v pohodlí se sklenkou v ruce v suchu a pod střechou :-))

Radalf: Pikantní zákulisní drb je i čas odchodu jednotlivých členů do hajan... Vláďa, 2:00 – tedy zhruba po spakování našeho equipmentu zpět na pokoj. Já a Luky, půl páté ráno – tedy přesně tehdy, kdy jsme usoudili, že je na nás už pozdě a že za humny už kokrhají kohouti. Radim, asi v pět, tedy přesně tehdy, kdy usoudil, že je čas studovat darem všem Nemesyčákům obdržené kompletní dva ročníky slovenského vydání časopisu Playboy. No a Dalmatin? Ve 12 v poledne následujícího dne, tedy přesně tehdy, kdy my ostatní vyspinkaní do růžova opoušteli naše pokoje, které měly být přesně v tuto hodinu vyklizeny. Ale to už je jiný příběh :-)).

Luky: Jo jo, on to je opravdu jiný příběh :-))

Radalf: Co dodat? Snad jen bych jménem celé kapely poděkoval Monice a organizátorům za geniální organizaci, úžasná trička a odznáčky, skvělou podporu a těšíme se doufám zase někdy na viděnou!!!

Luky: Radalf to sice řekl za všechny, ale nedá mi, abych taky nepoděkoval Monice a všem za skvělý koncert, za dokonalou organizaci a za neskutečně milou a lidskou atmosféru celé akce.

---

27.5.2006: Žižkův Vraždící Palcát XXIV, Tábor, Housův Mlýn... - Deníčky 2006: Deníček č.44

 Kapely: Nemesis, Fleshless, F.O.B., Livores Mortis, Apocryphal Death, Rites Of Undeath, Gutted (HUN), Smashed Face, Fall Of Serenity (GER), Torment...

    Už od rána mi v hlavě zní velmi neodbytná melodie. Nemůžu přijít na to, odkud ji znám a dost mě to znervózňuje, určitě podobný pocit každý z vás zná, nebo o něm už alespoň slyšel. (Jistě, je to určitě bezpečně diagnostikovaná psychická porucha, ale kdo dnes není blázen?) Po chvíli mi začíná svítat (vzpomněl jsem si totiž na slova části první sloky) a už vím. Tenhle song se na přelomu 14. a 15. století držel dlouhou dobu na prvním místě tehdejší evropské hitparády Top 10, a dokonce byl využíván i ke skupinově-terapeutickým účelům - k tzv. léčbě během. (Ne běhnami, ale rychlým pohybem odněkud úplně jinam, hlavně pryč). To si ji totiž jedni začali notovat, a jiní ozlomkrk pelášili od těch prvních co možná nejdále. Takový středověký jogging, a ano, měl vynikající medicínské výsledky, ti nejrychleji běžící se většinou dožili poměrně vysokého věku narozdíl od těch, které zpívající doběhli :-))... Jistě, je to onen slavný hymnus "Kdož sú Boží Bojovníci..." A už taky vím, proč se mi tak neodbytně vkradl do podvědomí: Je totiž 27. května Léta Páně 2006 a my dnes hrajeme ve městě Žižkově, v jehož středověkých nahrávacích studiích první verze této slavné písně vznikly (jen by mně zajímalo, jestli kališníci za veřejné produkce platili středověké inkviziční organizaci O.S.A., nějak to ve starých análech nemůžu najít, ale to určitě nevadí, dnes už to O.S.A. jistě a hutně jaksepatří napravila :-))... "Takše teď uš to všichni víme, ale! Jako bychom to nevěděli, protoše to je jinak politiťšká diverže a polní šoud, šoudruži!!!..." Hm, zamíchali se mi tady do toho Černí Baroni s politrukem Troníkem :-)). Zpět. Teď...: Zkrátka notuji si, balím obvyklé sakypaky a jako obvykle vyrážím na obvyklé místo na obvyklý sraz s obvyklými členy Nemesis, kteří jako obvykle čekají bez neobvyklého Radalfa, který obvykle doráží na místo určení obvyklým vlakem buď z velmi obvyklého Kolína, nebo neobvykle jako například dnes z Prahy, kde dělá přijímací zkoušky na VŠ, (Praho, máš se na co těšit :-)). A jako obvykle se vše stěhuje, nakládá, chtě nechtě lehce demoluje, na poslední chvíli se odstraňují notoricky dávno známe hardwarové závady a vytváří se nové, čeká se na obvyklé opozdilce a tím pádem se vyráží na cestu s velmi obyklým spožděním, což není ani za mák neobvyklé -)).

    Vyrazili jsme (zatím jen na cestu) a svištíme si to za chvíli po D1. No svištíme, přibližujeme se k místu určení, to je asi výstižnější formulace, CD-čko v našem barbuchovském CD přehrávači na kráterech a přírodních protitankových zákopech vesele přeskakuje, objevujeme tudíž v poslouchané muzice netušené, naprosto nové rytmické, harmonické i jiné rozměry, lampy i tranzistory v zesácích si vysloveně užívají (tlumiče záměrně nezmiňuji) a vypadly mi ze zubů dvě plomby. Yop, není nad placený luxus dálnic :-)). Řídí Radim, navigačním důstojníkem je jako vždy Dalmatin a já s Vláďou imitujeme přeplněné zadní sedačky, aby k nám nechtěli stopaři, když už Radalf, v kanadách, s batohem, knihama, termoskama a svým metrem osmdesát a něco cestuje ČD, tudíž vzadu dohromady 2 až 3 volná místa přebývají :-))... Cesta vesele ubíhá a už jsme v Táboře. Prvním, koho v celém městě spatřujeme, je Radalf, v kanadách, s batohem, knihama, termoskama a svým metrem osmdesát a něco, kráčející z nádraží směrem někam :-)). Troubíme (řidič), zastavujeme (řidič) a najednou je opět oblast zadních sedadel neprodyšně uzavřena případným stopařkám (Radalf). Vláďa dokonce zamačkává slzu dojetí, tak mu to chybělo :-)). Oki, teď vážně. Jsme komplet a jmeme se  "spouštět" do areálu Housova Mlýna nádherně (alespoň pro mne, neřídím) úzkými uličkami, kde se dva povozy nemají ani nejmenší šanci beze ztrát minout. Vyšlo to. A jsme tu, Housův Mlýn. Úchvatný areál s dobovými kulisami (které působí dojmem, že veškeré boje husitských válek skončily teprve loni - a to drtivým a neoddiskutovatelným vítězstvím táboritů), kterému vévodí nádherná kamenná stavba, kde se Žižkův Vraždící Palcát Fest má konat. Jsme okouzleni a jdeme na průzkum...

    Sál je středně velký, má štěrkovou podlahu (musí se tady dost špatně luxovat :-)), poměrně vysoké pódium a podle mne mu naprosto nic k dokonalosti nechybí. A skutečně :-)) Nechybí nic podstatného pro diváky, posluchače, metloše, pařmeny, čili ty na druhé straně. Pro nás (a asi nejen nás) chybí jen naprosto drobná maličkost (de facto jen jedna šestina prostoru - boční stěna šatny - opravdu chybí, díra do venkovního prostoru zeje, ze jo?... vlastně že jo?), kde máme ladit, převlékat se, chystat vše, uložit ke spánku Radima, vzbudit Radima a posléze utírat upocené zbytky těl i Radimů a vše zase zapakovat, znovu se převléci, užít si další kapely a... teď si uvědomuji, že ten výhled ven nás nejen uklidňoval, ale i motivoval, čili beru vše zpět, nic jsem neřekl, jak tady někde někdo něco někdy mylně interpretoval :-)). ...jen Radalf má smůlu, veškeré objímáníschopné stromy jsou mimo fyzický dosah jmenovaného, vysoké zdi a říčka jsou i v kanadách z časového i čistě fyzického hlediska bez újmy k nepřekonání :-)).

    Kapela, která je v pořadí před námi, dohrává poslední skvělý song a je řada na nás... Nechat se zahanbit - to naprosto nemáme v úmyslu. Budíme Radima, vypátraváme Radalfa a jdeme na to. Zvukovku zkracujeme na naprosté minimum, naše vlastní aparáty jsou ideálně nastaveny a odposlechy, při našem kvantu odehraných koncertů, většina z nás nepotřebuje. (Ono vzletné a tolik platné přísloví: "Lehko na cvičišti, haluz na bojišti..." asi pořád platí - alespoň pro nás - teď :-))...). Potomci táboritů i přespolních paří, je jich všech všude plno, skandují a málem nás vyburcovávají k činnosti pořadatelům festů velmi nepopulární, kterou jest takzvané přetažení času vyhrazeného pro tu kterou kapelu, účastnící se jakéhokoliv podobné akce. (Pikantní je to, že nikdo z nás kromě mobilů, které necháváme striktně vypnuté vždy v šatnách, žádné jiné ukazatele času na žádných svých končetinách nevlastní), takže po signálu "posleních pět minut" zařazujeme náš největší hit - Innocence Bleeds, který se setkává s takovým nadšením, že je nám líto odejít, ale časový harmonogram je časový harmonogram... Většinou :-)). Takže se teda fakt překonáváme, lidi buší v rytmu do pódia a pro nás je to ze všech odměn ta opravdu nejlepší!!!

    Nic dobrého netrvá věčně, je tady konec našeho setu. Co se dá dělat. Balíme a dekujeme se z pódia do šatny... Nezapomněli!!!... Poptávka po našich CD-čkách i jiných materiálech nás velmi těší, jdeme si rozradostněni (kromě většiny řidičů a abstinentů - Dalmatin promine, Vláďa a Radalf jsou zvyklí) posléze dát s Radimem pokoncertní pivko. Paráda, rekapitulujeme události čerstvě minulé, a tu po chvíli koutkem okna vidíme, že náš Barbucha někam odjíždí (a doufáme, že ne sám a s oprávněným řidičem :-))... No jo, Dalmatin odváží na nádraží Radalfa, což je pro mne a Vláďu znamení, že se budeme mít na zadních sedadlech cestou zpět do Ostravy opět jako v bavlnce, bez Radalfa, v kanadách, s batohem, knihama, termoskama a svým metrem osmdesát a něco, akorát bacha na stopaře! Stopařky nevyjímaje!!! :-))).

    Kdyby to čistě NÁHODOU někoho zajímalo, domů jsme dojeli... doufám... A zase vyložili, odstěhovali k výtahu, naložili do výtahu, odstěhovali, ustavili, udrželi... no, teď už to víme všichni, Žižka mává palcátem :-))

 

---

20.5.2006: Frýdek-Místek, klub Stoun... - Deníčky 2006: Deníček č.43

Kapely: Nemesis, Darkwind, Stigma, Misty Ways, Deflorace, Panzerfaust...

Autor: Luky
Konzultace: Radalf

Luky:; Týden se s týdnem sešel (i když trošku nechápu, proč by to týdnové dělali, ale asi to nevyřeším, říká se to, tak ať si to tedy týdnové hezky užijou...) a je tady další štace, Klub Stoun, Frýdex – Místex. S naloženým Barbuchou cestujeme v plné obsadě a skvělé náladě až do Frýdku, možná i Místku, kde se od minule ledacos změnilo. Hlavně cesty. Nadjezdy jsou zrekonstruovány, podjezdy jakbysmet, o střednějezdech, čtvrtjezdech a půljezdech nemluvě, čili jsme (logicky) bezpečně minuli odbočku, na kterou jsme určitě chtěli a navíc i museli odbočit, kocháme se tedy chvíli sympatickou výpadovkou, která vede dle cedulí někam na Slovensko, Ukrajinu, Rusko, Čínu, Japonsko a Žilinu (nadšení některých nejmenovaných kolegů, kteří mají rádi bryndzu, halušky a zvuk fujary coby řidič odmítam slovy: "Ne, Vláďo, pochybné skupenství sýra, těsta a ostatních ingrediencí si možná užiješ příště, ale dnešní výlet má naprosto jiný plán, než ukojení tvé potřeby přijímat pochybnou bezmasou cizokrajnou stravu!!!".) "La la láá la lalala lala lá" byla jediná odpověď z oblasti zadních sedadel( Radalf si procvičoval hlas a s nevinností sobě vlastní mi de facto odpověděl za Vláďu na mou výtku :-)).

Radalf: Já, anžto jediný člen Nemesis, který si vyjel do Frýdku za svou zpívací paňčelkou jen pár dní před inkriminovaným termínem gigu, jsem bohužel neřídil. (Pozn. Luky: Díky tomu asi ještě většina z nás tak trošku žije :-))...Všechny bych pečlivě všude dovezl, cesty mám zvládnuté, však jsem je na vlastní oči viděl... ale od té doby, co jsem řídil z Bratislavy do Žiliny našeho Barbuchu po slovenské dálnici, mi pánové nevím proč už volant nechtějí půjčit. (Pozn. Luky: Důvtipný čtenář jistě alespoň tuší... :-)))...Světlým bodem tohoto údělu je fakt, že od té doby si dávají pozor na to, aby alespoň jeden z nich byl střízliv. A to je pozitivní, toho bychom se měli držet jako čert anděla...(Pozn. Luky: No, možný to jééé :-)))

Luky: Po pár konzultacích (inzultace hrozily jen chvíli) se vracíme a najednou jsme před Stounem. No, připadá mi to tady celkem známé, má klaustrofobie si vysloveně užívá, a už vím... Jistě, už jsme tady hráli, bývalý toť protiatomový kryt; jistě, děsivě úzké, dlouhé a hluboké schodiště; jistě, okna tady neotevřou ani kdybych se rozkrájel; jistě, žádná tady taky nejsou (ono protiatomový kryt s okny by byl asi malinko nepraktický, respektive praktický by byl, ale ne proti atomovkám, byť i těm přátelsky západním/dříve východním, v budoucnu – ...uvidíme/) a už se na mne směje mikrošatna (možná i nanošatna) se známou pohovkou, na kterou odkládáme kytary, záložní kytary, tašky, svačiny, starosti, playlisty a Radima. Ne nafurt, jen na dobu, kdy na nás i Radima přijde řada. Hrajeme dle harmonogramu předposlední, takže si v klidu jdeme užívat ostatní kapely i ty cca 4 hodiny, které nás od našeho setu dělí.

Naprostá většina Radalfů se jako vždy někam zdejchla (navíc byla dnes doplněna o svou drahou polovičku, ale objímání stromů ve dvou :-)) ? – no, zřejmě to asi funguje, Radalfa s Ájou "pohřešujeme" většinu čekací doby na náš set, nicméně v pořádku a včas dorazili a po sice nikterak zvláště pečlivé kontrole vidím, že okolní stromy žádnou viditelnou fyzickou újmu neutrpěly (i když dříví do krbu se vždy hodí :-)). ....... Stav po dvěstěčtyřicetiminutovém čekání: Dalmatin a já – dvě celé osmdeátpět desetin piva/člověk, nálada dobrá. Vláďa – čtyři kávy+kofola, výsledek diskutabilní, jednání odloženo. Radim – dvěstěčtyřicettřiapůl minuty spánku, nálada dobrá. Radalf – osm až dvanáct nic netušících stromů, dva čaje a cola, možná i coca, nálada výborná.

Radalf: No, přiznávám, že v den, kdy mi umřela má drahá babička, ta nálada až tak čupr supr jak Luky lže nebyla. Nicméně i přesto jsem se na samotné hraní velmi těšil a užíval si se svou Ájiou rozezpívávání v našem Barbuchovi, stromy jsme nechali na pokoji (Pozn. Luky: Nevěřím, dodnes se tam okolorostoucí květena vzpamatovává z těch šoků :-)))... a vše ostatní (až na jídlo :-)) rovněž. Čaje byly dobré, cola také, Luky už ví, a to na mě ani nemusí vidět (Pozn. Luky: No právě :-)). Těšil jsem se, že se na náš set přijede podívat i naše kamarádka, zpěvačka "Nightwish revivalu" Catheline, ale bohužel měla s kapelou svých starostí až nad hlavu (ten samý večer také hráli, kde, to už skutečně netuším a pravděpodobně jsem to netušil ani v onen inkriminovaný večer), a tak to ve výsledku nestihla. A nutno říct (a říkám to velmi rád), že ačkoli jsem byl drtivě většinový čas čekání zavřen v autě se svou lepší polovičkou, stihl jsem pár prvních skladeb kapely Misty Ways, která ten večer hrála jako první... a lidičky, to vám byl nářez! Neskutečně dynamické kombo z Brna, všechna čest a klobouk dolů!

Luky: Oki, poslední kapela večera nepřijela, rošády v pořadí vykonaly své, chybí slíbený druhý kytarový aparát, ale vyřešilo se to, jedeme naplno, odsejpá to... Radalfova vlastní Ája filmuje (ne, nesimuluje, ale natáčí náš set videokamerou, stíhá u toho i fotit, dokonce foťákem), Dalmatinové oslňují přihlížející (a jelikož mají důkladně vyleštěno, tak i připoslouchající), Radalfové gestikulujíce hřímají, křičí, zpívají a i jinak se hlasitě projevují, Lukášové kytarově hrajíce provětrávají své světlými pruhy prosluněné kštice, Radimové jsou po dvěstěčtyřicettřiapůlminutovém spánku a procitnutí opět stálou, pevnou, nehybnou, basově tvrdíce muziku statickou, zadní pozice bezpečně jistící oporou Nemesis, a Vláďové bubnují (doufáme)... Lidi většinou poslouchajíce sedí, kdo by taky skoro v jednu v noci po předchozích smrštích (kromě zdravého jádra – zdravíme) měl síly na true pařbu pod pódiem, ale i ten minikotel vykonal své i za ty ostatní, díky vám všem :-))

Yop, set je za námi, téměř prázdný klub Stoun nás bouřlivě odměňuje za snahu a hudbu, prodali jsme i něco našich cédéček a t-shirts (zásoba obojího se opět nebezpečně tenčí). Balíme naše krámy, nakládáme je do Barbuchy a valíme domů. (Schodiště Stounu je zdola nahoru úplně stejně klaustrofobické, jako před cca čtyřmi hodinami zhora dolů, čili si zase užívám své soukromé pekelné fóbie... sám, ostatní jsou vysmátí od ucha k uchu, někteří málem kolem celé hlavy, nebudu jmenovat, oni ví, že vím...) Kolegové, pokud chcete znát recept na účinnou mužskou antikoncepci, pořiďte si pravou exklusivní plnohodnotnou klaustrofobii a i takové objekty, jakými jsou velmi přitažlivé gothicgirls i jiné děvy vás nechají bezpečně naprosto chladnými :-)). A to mi věřte, protože i ve Stounu jsem konkrétně já byl při té vší nádherné a inspirující podívané vzrušen pouze od pasu nahoru, a to ještě možná... :-)) A je to navíc zcela zdarma! :-))

Radalf: Ni déšť, ni vedro jako z konve... tentokráte jsme si vyzkoušeli atomový kryt... teď je mým snem už jen zahrát si na plovoucí ledové kře (a nejlépe u toho driftovat směrem na sever :-))...(pozn. Luky: Já bych raději driftoval směrem domů, ledová kra je jistě dobré místo k ledově chladnému a stejně zahranému koncertu, ale doma je doma :-))

Luky: ...Vím, vím, VÍM, nekecejte mi tady do toho, jistě, samozřejmě, aparát a ostatní krámy jsme s Dalmatinem a pár dobrovolníky (oni možná asi věděli, co předešlých pár let zameškali... no asi ne, jen k jejich smůle byli po ruce, někteří i po noze) vyložili na zkušebně... na svých bedrech... zase... ještě rádi... grr, ale příště se to prý Zase zlepší :-))) Uvidíme...

Radalf: Tak to si na to příště dáme všichni pozor... :))))))))))(Pozn. Luky: Že by?!? Konečně?!?... uvidíme...)

 

---

13.5.2006: Cieszyn(POL), klub Eldorado... - Deníčky 2006: Deníček č.42

  Kapely: Nemesis, Demiurg, Deneb(POL), Negation(POL).

    Milé děti... Jak již to tak bývá, za devatero odlesněnými horami v čele s urputně mlčícím Blaníkem, za devatero ekologickými haváriemi znečistěnými řekami, za devatero až jedenáctero dusičnany zničenými a erozí polaskanými lukami, jedním velkým oraništěm vzletně zvaným "Revitalizace silničního fondu" a v jednom obrovském průseru zvaném "bývalé Království České v chaoticky probíhající kurupční transformaci na výkonnou kapitalistickou, ne zcela suverénní zemi Česko" se po dlouhém zimním spánku probralo pět dobrých lidí do jasného slunečného květnového dne. Příroda se těžce vzpamatovávala z následků půlroční zimy a působení blbců, blbci z působení přírody, dlouhé zimy a sebe samých; lesní zvěř se chtěla dozvědět, jak to všechno dopadne a tak ještě přece jen radši nevyhynula, ptáci kokrhali ty svoje obvyklé vřeštivé popěvky i přes to, že se jim TV Nova již dlouho a dost urputně snažila vsugerovat chřipku, a hmyzáci se potutelně šikovali k útokům na nic netušící druh homo sapiens (člověk rozumný)... no, spíše na druh homo (člověk), protože sapiens už myslím vyhynul, aniž si to pořádně užil... Zkrátka únorová idylka... v květnu...

    Ale zpět k našim hrdinům... Kdopak asi jsou? ...říkáte si. Copak se to ti fiškuntálové asi chystají dělat? ...Pročpak o nich vyprávím? ...napadlo vás určitě, že mám pravdu? :-)) ... Že NEMÁM?!?! ... Jo táák, vy vrtíte hlavičkama jako že nevíte... ...Oki, parchantíci, dozvíte se..., ale jen možná, dokud se nezklidníme a nebudeme se soustředit! No tak :-))), strejda vypravěč je v jádru hodný, ale co je moc, ani smrt nebere!!! ...Že to není pohádkové?!! ...Ehm bude, nebojte se všecky, bude... :-)) Takže našich pět dobrých lidí se probralo, chvíli na to všechno dosti nechápavě koukalo a po té, co si téměř všechno v hlavách srovnalo, řeklo: "Pojďme přátelé, náš čas je opět tady, je třeba jít na shromaždiště, oprášit zbraně a osedlat okované komoně ku mírumilovnému šíření Slávy, Cti a Hudby do sousedního, zatím naštěstí ničehož nic netušícího království Polského, padni komu padni".

    Co řekli, to až na malé výjimky čile učinili, jednoho dlouhým odpočinkem vyčerpaného druha sice jsouce museli neustále ostatní pobízeti a čekati na něj, druhého zase druhdy od objímání stromů odtrhávati bylo nutno, by kůrovcem, dřevorubcem či zlomyslným datlem napaden nebyl, ale zdařilo se. Zbraně oprášeny a naloženy byly, komoni osedláni, naftou ku jejich spokojenosti napojeni, a šturmem troubivší vztyčili naši rekové zástavu svou, na věčné časy posvěcenou Ouřadem Vlastnictví Průmyslového a z Moci Práva nabytou a přiznanou, jméno NEMESIS hrdě na odiv nesoucí všemu lidu vyznání Kovového. Turbodieseloví oři mocně zařehtali a naše kohorta se jala vesele ubírati směrem severním cestou necestou (spíše necestou, zima a vláda řádily, co si budeme povídati) do místa svého budoucího misijního působiště, polského Cieszyna.

    Je to nějaké šroubované, což? ...To bychom tady taky možná byli do půlnoci, a ještě by na mně vlítly Děti v tísni, měl jsem vám zabavit mobily, no jo, příště si na to dám pozor... Ale ne VY v tísni, ale rozběsněné úřednice organizace "Děti v tísni", a pak by jste to nebyly vy, kdo by byl v tísni, moji milí malí drazí zlatí přátelé... Kde jsem to...? Jo, no a ten tolik všude proklamovaný vlk je vůbec neměl šanci sežrat!, protože bábovku nikdo z nich neuměl péci (v Kauflandu měli jen povidlovou s cukrovo-skořicovou polevou, a tu jak známo vlci již několik let naprosto zásadově odmítají), láhev vína nevydržela strázně transportu a rozlila se po žaludečních stěnách, košík byl dovedně rozšlápnut náčelníky výpravy několikráte výslovně zakázanou vojenskou obuví, podle názvu zřejmě pocházející z kanadských luhů a hájů nejmenovanými bratry ve zbrani již při sedlání na shromaždišti a babička někde se Sultánem bin Ládinem a Tyrlem pozorovala kněžnu, jak se dívá trubičkou :-))... Kráá, krááá, zatrylkoval v povzdálí jelen a zavrtěl na své myslivně zlatými parohy, sice dost nevěřícně, ale poměrně odevzdaně, konečně co mu taky kromě drobných citoslovných (či citoslovesných) připomínek k tématu zbývalo, že? Prd!... Ééé, vlastně: Nic!... jsem chtěl říci... Cesta našim přátelům příjemně ubíhala (jen bratra náčelníka Dalmatina, v kuloárech zvaného podle pokrývky hlavy "Zářící" při přejezdu mostu přes příhraniční řeku kousl do podrážky jeho boty značky "Čína" vodník, naštěstí řádně očkovaný proti vzteklině, psince, kulhavce a dokonce i proti blbé náladě), a to až do chvíle, kdy se před nimi náhle zjevila celnice a Jezinky i s Bezinkami po nich bezostyšně vyžadovaly královský Občanský Průkazný glejt, umožňující všem přítomným pohraniční styk... Bezinky sice dost laxně, zato Jezinky byly velmi komisní až nepříjemné, jak již jim to velí jejich úskočná povaha. Když však předložené glejty prohlédly, přeslabikovaly, potěžkaly a dvě nejagilnější z nich i očuchaly a zřejmě i ochutnaly, seznaly, že tudy cesta nevede a cestu bez protestů uvolnily. Sedmero krkavců s praporčíkem "Pacholíčkem" Smolíčkem a jeho přímým nadřízeným poručíkem Liškou, zvaným "Ryšavá" zasalutovalo jako jeden muž a osm ptáků, a naši hrdinové mohli bez bázně, někteří i bez Hany (ač byla chudák holka velmi vytrvalá až urputná, čest její památce) pokračovat v cestě do vysněného Eldoráda.

    Za hranicí si chvíli vydechli a po připálení si cigaret o (z tohoto činu dosti vykolejeného) Ptáka Ohniváka rozvažovali, kudy a jak dále. Vzácné pergameové mapy vinou nespolehlivosti potomka knihtisku zvaného Epson Stylus C43 Series nevlastnili, polští poddaní se zhůvěřile odmítali zjevovat na místech, kde se jich naši rekové chtěli optati na cestu, tudíž se sesednuvší náčelník Dalmatin vydal na pěší průzkum bojem. Nerad, ale šel. Naneštěstí se mu nikdo nepostavil :-)). I zmožen bezvýsledným vyzýváním opřel se o blízký morový sloup s reklamami na Exorcismus za snížené ceny, služby Svaté Inkvizice 2 v 1 včetně zlevněné tortury a flambování, práva První Noci s bonusem tchýně (a její matky) a jiné podobné kratochvíle a tu seznal, že se opírá mimo jiné přímo o malované prohlášení polským národům o nadcházejícím příchodu českých věrozvěstů, které obsahovalo i zjevení místa, kdeže, kdy a proč má k této zajisté velmi zajímavé události dojíti. No a samozřejmě, jen co se to dozvěděli, začalo to směrem k nim vyřvávat v křoví umně maskované individuum, starším rytířem Lukym nejprve mylně identifikováno coby Wervolf (mladší z vás jistě na netu lehce zjistí, co to bylo), ale při následném odchytu a bližším ohledání se ukázalo, že je to jen dost zanedbaný a podvyživený Hejkal, umně maskovaný coby Ohnivý Mužík. (V pozadí mezitím proletěla Baba, možná i Jaga s plochou dráhou letu, naštěstí ji svobodný Pán Radalf s přehledem sestřelil RPG-čkem Ni-Mh 75, mrchu - nevím proč téměř všem připomínala standartní tchýni vz. 1.0. bez jakéhokoliv byť základního servicepacku. Zřítila se asi jen třistapadesát metrů severně od morového sloupu, ale naštěstí civilisté neutrpěli žádné škody na životech ani na majetku, protože oproti očekávání neexpodovala, asi byla těsně před koncem mise bez raket, bomb a téměř bez paliva). Lenní Pán Radim, z Boží Vůle "Brzochod" a hlava otevřená, dekódoval pomocí alchymie, tajuplné vědy zvané matematika a rozsáhlého písmoznalectví tajemné znaky na cedulích, výprava se tedy opět pohla směrem ke svému cíli a svobodný Pán Radalf bez výstrahy usnul...

    Kde se vzalo, tu se vzalo, znenadání se před nimi zjevilo Eldorádo. Ne ne, nebojte se děti, nezbohatli, protože i kdyby chtěli, stejně by je oškubal buď stát nebo jiní lapkové, ono to Eldorádo byl klub, kde naši rekové měli bohatství rozdávat, a to bohatství kulturní a duchovní, vy malí kapitalisticky materialističtí poživačníčci... Na místě je srdečně přivítali polští spolubojovníci z družiny Deneb zvané, okusili něco místních moků (a se slzou v oku zavzpomínali na Vlast a její hlavní tekutý exportní artikl), pozdravili se s dalšími příchozími, krajany jméno Demiurg hrdě nesoucími a po přichystání zbroje mohli konečně předvésti to, kvůli čemu podstoupili jednu ze svých nesčetných anabází. A také předvedli. A snažili se, seč jim síly stačily (některé druhy sice museli velmi pobízet, ale nakonec pobídli :-)), a tak vše nakonec dobře dopadlo... nevzali se... :-))

    Cesta zpět jim ubíhala k jejich naprosté spokojenosti, na hraniční přechod trefili bezpečně (sice na jiný, než kterým do země polské přicestovali, ale nechť, absence Jezinek s Bezinkami a jejich souputníky jim vůbec nevadila), a tak po malém zdržení (už na území Vlasti) četnickou kontrolou rodokmenu komoňů a nezbytných glejtů vozatajských dorazli domů unaveni, ale spokojeni... Co následovalo, to už jistě tušíte: Zazvonil zvonec, bratr Dalmatin do svého mobilu zařval zdvořilostní: "No?!!?" ... a pohádka skončila, princezna ovdověla, drak emigroval do USA (na vstupní vízum mu nestačilo ani těch devět hlav, ale prozřetelně udal coby místo bydliště Saúdskou Arábii, takže už vesele krouží nad Manhattanem a chystá se vytvořit vedle Ground Zero svůj Ground One), svobodný Pán Radalf se probudil a i Stromovous (v originále Treebeard) se najednou ukvapeně rozhodl... :-))

    ...Nelíbilo? ...Opravdu nikomu? ...Ani trošičku?... Že bych něco nedejbože vynechal?... Že z toho neusnete? ...Jaké Můry? ...Ale vždyť tady žádné paní učitelky nejsou, jen já... ...Jo Noční Můry... Hmm, to vám tedy nezávidím... Takže dobrou noc, bavte se dobře :-)))

 

---

17.12.2005: Metal Swamp no.22 - Brno, KD Svatoboj... - Deníčky 2005: Deníček č.41

Kapely: Nemesis, Trollech, Stíny Plamenů, Beltaine, Seeds Of Sorrow(AUS).

Autor: Luky & Radalf

Luky:    Za horama vysokýma tak, že vrcholků stejně nedohlédneš, za hranicema neprostupnýma tak, že kromě běženců z indiánských kmenů Rumunů, Číňanů, Kurdů, Čečenců (neplést s Čejeny :-)), Arménců a Albánců není spořádaný občan bývalé federace s to je překročit nezpozorován, nezkontrolován a nezaevidován směrem na svou půlku domů -  na kteroukoliv stranu, za cigaretovou mlhou hustou tak, že by se dala krájet, možná ještě dál, se nachází království Slovenské, město Nitra, a v něm Rock Club "NaOZZaY", kde jsme po včerejším skvělém koncertě bez jakéhokoliv varování procitli (někteří) dnes, tedy 17.12.2005 "jejich" letopočtu do nového dne. Ouvej. Kua drát. Au!weiss!!!

Radalf:    Mnu si očička. Nechápu, proč si kdekdo z mých tříkřížkových spoluhráčů stěžuje na kocovinu a různé stařecké neduhy... ač usnuv v pět ráno, jsem čerstvý jako včelička. To asi ty mladé kosti, které budou teprve zrušeny pod tíhou životní reality, kterou rada starších již poznala, a neváhá mi to připomenout vždy, když něco přes závoj mladické hlouposti ne zcela chápu.

Luky:    Nad Tatrou se párkrát zablesklo, možná i zahřmělo (alespoň pro mne), a navíc tisíce (možná i o 500 - 700 více) malinkých, nechutně agilních a optimisticky údernických prácechtivých parchantů kováříčků buší ozlomkrk na tisíce (možná i o 500 - 700 více) maličkých, slušně řečeno nepěkných... Ale co bych se s tím páral!: na milióny hnusných, nechutně jasnými alikvótními tóny rezonujících maličkých kovadlinek tisíci (možná i o 500 - 700 více) malinkými kladívečky, a to vše prosím přímo uvnitř mé nebohé, už tak sklerózou i jinými neduhy těžce zkoušené hlavy... Rozlepuji velmi opatrně téměř všechna oční i jiná víčka, a aha, už jsem doma :-((. Tedy ne doma, ale doma... Ne... Jinak to bylo: Prazážitky mi naznačují, že jsem včera (respektive i brzy dnes) určitě neměl, zejména ne u pivka hodnotit a cokoliv do časných ranních hodin probírat s nikým, navíc když tři pětiny Nemesis disciplinovaně spaly a jedna se mnou bdící pětina coby téměř naprostý abstinent nic... neprobírala :-))...

Radalf:    Trpajzlíčky jsem neviděl. A pokud kdy dříve přeci, byl to krajně esoterní zážitek a nikoli produkt uleželého Radegasta. Hehe. Je mi fajn. Se spikleneckým úsměvem zdravím Lukyho, který se tváří jako by ho přejela lokomotiva (což se možná stalo, nevím, já jsem spal) a na důkaz, že jsem mlád, pokouším se pomoci s bednami do auta. Nicméně rovnice vztahu „Radalf – šikovnost“ případně „Radalf – technika“ jsou dostatečně známy zbytku ansámblu, tak mi jsou drahé předměty zahraniční výroby rychle odebírány z rukou (prý projistotu). Oblažuji se příjemnými vzpomínkami na to, jak jsme včera s Lukym probírali v lehkém alkoholovém opojení (alespoň z jedné strany) vše od Eposu o Gilgamešovi přes historii ranných NEMESIS až po Ludvíka Součka, a mimo to se těším na dnešní koncertík v Brně, kde uvidím mnoho kamarádů, a na to, jak se cestou pěkně prospím :-))

Luky:    Demokraticky se raději sám a rád (a velmi nenápadně) rozhoduji, že nebudu dnes, možná ani zítra řídit. Nic... Zejména ne naše auto, chraň...kdokoliv...cokoliv... Strategicky fikaně, ale velmi, velmi nenápadně zavádím účelově nekriticky pochvalnou řeč na včerejší nedobrovolné Radimovo brilantní řízení i jeho skvělou spolupráci s navigátorskou sekcí ve složení Dalmatin & spol. (kde: & spol. je Dalmatinovo druhé, třetí, možná i čtvrté až páté já... - jeho :-)). Bohužel to šesté z nich mne začalo hned teď zprudka po ránu a bez výstrahy lehce "masírovat", rozuměj "masakrovat" :-))...

    ""*!&@?(*/)!*?!!!" ... "Urrrgh, kdo?" ... "Jasně, že slyším..." ... "COŽE!?!" ... "I já?" ... "Ale ne oslíček ÍÁ, ale fakt i já?" ... "V kolik?" ... "Zrovna teď?" ... "Moment, moment, jistěže tomu všemu skoro rozumím, ale proč?" ... "Za co?!?" ... "VŠECHNO?!?" ... "Aha, ale kam?" ... "Po těch schodech?" ... "Určitě bez alpinistické výstroje?" ... "Ne, nesměji se ničemu, humor mě už dávno přešel..." ... "Jistěže vím, hrajeme v Brně plus mínus dvěstě kilometrů, trefil jsem se?" ... "Jo, v šest večer našeho, možná i mého času..." ... "Prosím, nemluv tak hlasitě..." ... "Ano, Ty!!!" ... "JÁ SLYŠÍM!!!" ... "Ne, neboj, svůj aparát si určitě beru, možná ho ještě budu potřebovat, pomůžeš mi s ním?" ... "Že jsem uhodl?" ... "Co si mám?" ... "Aha, tak to jo, jsem nad věcí, neva, Radalf mi snad pomůže..." ... "Jo, Radalf!" ... "Co, Radalfe?" ... "Jo, není to zrovna lehké, vím..." ... "Díky, Radalfe..." ... "Ano, nahoru...." ... "Respektive tam..." ... "Tam nééé! ... "Támhle..." ... "Doleva, a pak po schodech nahoru..." ... "No protože ty dveře vpravo jsou hajzlíky, věř mi... ... "Ne, já neřídím, neboj..." "...jo, Radim, ne já..." ... "Snad až do Brna..." ... "Ne, možná ho vystřídá Dalmatin, ale to až v případě nouze..." ... "Vždyť víš, Radim spal doma, většinu cesty sem, na místě před koncertem, při něm snad ne, ale hned po něm taky..." ... "Cože?" ... "Jo, máme snad vše, tak tedy HYJÉ!!!" ... "Ne, Radime, promiň, to bylo jen takové úsloví, nebylo to myšleno na Tebe jako na řidiče, ale na koně pod kapotou..." ... "Hodný, ts ts ts, směr Brno, hyjé, já na chvíli umřu (a adresu nenechávám), oki?" ... "Ne, neboj, to bylo myšleno obrazně :-))" ... "Jo, v Brně mne a Radalfa vzbuďte, možná nás budete potřebovat :-))" ... Možná dokonce i oba z nás... :-))".

Radalf:    Spinkám a nechávám si zdát o tom, že mě nic netíží. Tedy nám (mně) cesta příjemně uběhla. K spánku vskutku nemám co dodat a vůbec mě to netrápí:-))

Luky:    "*!&@?(*/)!*?!!!" ... No to je teda úroveň, někdo, tuším že to byl zase "recidivista" navigátor náčelník Dalmatin, mne několika ranami více než drahou ušlechtilou ocelí tvrzeným Vláďovým činelovým stojanem značky "TAMA Hardware bla bla" velmi nevybíravě probudil, naštěstí až v Brně, a navíc před Kultůrákem Svatobojem... Chutě se ujímám postavení kapelového "čilouše" a pozoruji Radimovy klepající se ruce, popelavou pokožku a strhaný obličej usuzujíce, že cesta odamtud sem byla přesně taková, jak jsem očekával... Sníh, náledí, kamióni, Němci, kreténi a blbci na vozovce... (to jsem ale politicky korektní po ránu, což?:-))...

Radalf:    Chrrr...píísk...chrrr....blažený úsměv:-)

Luky:    Cartman a Raven (organizátoři tohoto skvělého, Hudbu propagujícího a (nejen) brněnské podzemí podporujícího svátku) jsou stejně jako vloni na místě (Cartman se od loňska pohnul o cca 30 cm vpravo, to mi nikdo nevymluví, ale nechť, Dalmatin podotýká nezvratnou skutečnost, že vloni jsem byl lehce pod vlivem medikamentů proti bolestem, takže aktuálně nemůžu až tak do ničeho mluvit...... :-)))).... - Ale můžu, a na tom si trvám: "(Cartman se od loňska pohnul o cca 30 cm vpravo, to mi nikdo nevymluví...ale nechť, Dalmatin podotýká nezvratnou skutečnost, že vloni jsem byl lehce pod vlivem medikamentů proti bolestem, takže aktuálně nemůžu až tak do ničeho mluvit...... :-))))...atd...

Radalf:    Vůbec se mi nelíbí to množství sněhu kolem, ale co nadělám, blíží se čas zimního slunovratu a sníh k němu asi (možná?) patří. Rád se vítám s kapelou Nového úsvitu HEIDEN, zdravím se s plzeňskými rarachy TROLLECH, kteří zrovna masakrují podium (neb dnes natáčejí živou nahrávku), a pomáhám chlapcům nosit věci do rohu sálu, kde se nám (skoro určitě) nemohou ztratit, jak nás ubezpečil jistý Raven (pořadatel). Nakonec se ukázalo, že mu můžeme věřit:-))

Luky:    Hrajeme dnes jako první. Taháme na pódium naše aparáty a celé dvoukopákové bicí, což zvukaři kvitují hláškou: "To se dnes ještě nosí? ... Všichni už snad přece mají dvoušlapku a jeden kopák..." ...kromě bubeníka Vládi nikdo z nás neodporuje, ale o to usilovněji chystáme pódivé záležitosti. Zvučí se inkriminované bicí, posléze kytary + basa + Radalf a hodiny na Radimově batohově skrytém mobilu + pobídka zvukaře nám dávají znát nezvratitelnou skutečnost, totiž že máme začít... Jdeme na to. První je náš nový song Boblig, při jehož konci praská Dalmatinovi struna Á... Dalmatin se dekuje do zákulisí, kde hodlá inkriminovaný ovinutý drát značky Fender bleskurychle vyměnit, neboť jsme naši "založní" kytaru opomněli naladit, hergot kuš!! :-)). My ostatní chvíli vyčkáváme, ale nastává takzvaná "trapná pauza", takže se rouzhodujeme pokračovat dále... Poprvé v životě hraji jako jediný přítomný kytarista na pódiu sám se zbytkem ansámblu (bez Dalmatina) song Fratricidal Fight... Lítám po pódiu jako blázen, hlavu si můžu ("sám") vytřepat. Poslední akord, a Dalmatin nikde... Oki, jedeme song Consciousness, zase bez Dalma, který už podle posledních zpráv BBC World News dolazuje vyměněnou strunu... Prý se blýská na lepší časy (snad)... Blíží se Dalmatinovo sólo a já se začínám dost potit, protože mi dochází fantazie... Ale yop, Dalm se vraci v plné zbroji za dvě vteřiny dvanáct přesně na své sólo, bezchybně ho zahraje, a nastupuje na song Awaken (musí, sám ho začíná)... Jedeme dál, konečně si lehce oddychuji, neb jsem pařil za 2 (když teď tak propočítávám poměry hmotnostní, výškové i jiné, pařil jsem zodpovědně za cca 3,14 členů strunové skvadry Nemesis...) Set teď už chvíli plyne plynule, ale najednou se při songu "Death Is The Only Way" Vláďovi rozsypou asi dost životem unavené "šlapky", čili striktně nožní hardware jeho bicích... Jediné štěstí je v tom, že náš vymezený čas končí, balíme a odnášíme hyperrychle z pódia vše do šatny, ale to není dobře... Po nás vystoupivší Seeds Of Sorrow se tam malují, převlékají a provádějí zcizovací efekty, my za pomoci nás a Typhona z velmi produktivní brněnské pobočky kapely Hyperborean Desire, odštěpný závod Brno, odtáháváme vše do našeho Volkskwagena "Barbuchy" Transportera a posléze jdeme ve složení Vláďa (kafe+3 cukry), Dalmatin (Birell+zhnusený obličej) a já (místní pivo+co není Radegast, to asi vypiju, ale bolí to) na "pivko" do místní útulné "hospody" Svatoboj... Radim a Radalf nás již dříve zbaběle opouští (doufám že ne definitivně...) Radalf má předem plánovanou dohodu s kapelou "Nightwish Revival", vystoupí s němi jako doprovodný zpěvák (a tím pádem se zdržel na MetalSwampu No.22 déle než my, takže určitě doplní dění věcí dalších...) a Radim zbaběle prchl za nějakým svým kamarádem... 

Radalf:    Ano, bylo to přesně tak, jak Kosmas Luky vypověděl. A věci příští? Družili jsme se dlouho s přáteli z Nového úsvitu, zatímco zbytek kompanyje již absolvoval cestu domů. Až zví zbytek událostí, možná ještě budou rádi. Zatímco jsem čekal na pozvání na podium ze strany Catheline (sympatické zpěvačky NIGHTWISH revival, se kterými jsem měl na dnešní večer domluvený duet ve skladbě "Slaying the Dreamer"), hovořil jsem alespoň se sympatickou brněnskou slečnou Nyphetamine7 (omlouvám se, křestní jméno mi již vypadlo:(.. pomalu se blížil můj čas, Cat mě ohlašuje, cítím se jako největší jelito, žmoulám v ruce text skladby, kterou jsem slyšel jen pětkrát v životě, a najednou mám dost těžké nohy...no uvidíme. V zákulisí se mi pošklebuje Morbivod se zbytkem Stínů Plamenů a já němě zírám na svatobojský sál, který byl při Nightwish revivalu již pěkně zaplněn (gratuluju:-))... Uff, odbyl jsem si svou minutku na pódiu a valím za přáteli zpět do zákulisí. SVARDENVYRD mé vystoupení kvitují slovy "...a to bylo všechno?" zatímco si utírám zpocené čelo :-)). Všech dvaadvacet (plus minus) skladeb závěrečných TROLLECH se nám vydržet nechce, a tak se pomalu přesunujeme do nonstopu Padowetz čekat na vlak. A vskutku. O půl šesté jsme nedočkavě čekali na jeho příjezd, ačkoli jsme s kamarádkou z Frenštátu div nepadali na zem únavou. Pouze Kverd z HEIDEN nás oblažoval čile pikolíkovskými pohledy a když jsme zjistili, že námi očekávaný vlak nepřijede, a že musíme počkat až do sedmé hodiny ranní (!!), uvolil se s námi nadále vyčkat (mé upřímné díky!!). Po příjezdu rychlíku směr Ostrava nebylo co řešit, okamžitě jsme se vyvalili do kupé a nastavili na mobilu budík na čtvrt na deset, do jehož zvonění jsme samozřejmě spali jak podťatí... a to je konec celé slavné slovensko - české expedice Nitra - Brno...

Luky:    Zpět domů do Ostravy cestujeme v sestavě: Řidič-pesimista: Dalmatin... Navigátor-bavič:Vláďa... Zavazadlo-spáč-při případném probuzení zodpovědný opruzovač: já... :-)))... Mimochodem, hádejte, kdo je z Nemesis nejstarší? Nemusíte, protože aparáty, bicí atd. odvlékali do zkušebny tito zoufalci: Vláďa, Dalmatin a já... :-))...seřazeno vzestupně :-))... 

Radalf:    No a já jsem se aspoň vyvalil do vany :-))

 

---

16.12.2005:Nitra (SK), RC naOZZaY... - Deníčky 2005: Deníček č.40

Kapely: Nemesis, Moonfog(SK), Mizar(SK)...  Deneb(POL) a From Beyond se pro nemoc svých členů neúčastní...

    Sedím si tak jednoho dusného časně lednového večera těsně kolem půlnoci u počítače (venku je pouhých mínus 16 stupňů Mendělejevovy tabletky, vlastně Celaskonovy tabulky.... - taky ne, že?... yop, Celsiovy stupnice) a prudce se zamýšlím nad tím, co jsem to vlastně chtěl napsat, a proč si Velký, Moudrý a téměř Osvícený Celsius (čest jeho památce) ty své přiblblé stupně raději nenakalibroval... kamkoliv, ale o něco výše (stačilo by jen o takových třicet dílků, snad nechci moc), vždyť jak pěkně hřejivě by na nás, sněhovou kalamitou stižené a téměř zmrzlé na kost působilo z úst silikonověchemicky půvabné televizní moderátorky počasí s hlubokým výstřihem a ultrakrátkými rukávy i sukněmi sametově blazeované: "...a na vzdálené provincii Severní Morava očekáváme zítra mrazy, dosahující místy teploty až plus čtrnácti stupňů Celsia...!" :-)). Zní to (alespoň mi) tak nějak tepleji, dokonce asi i odtálo několik milimetrů ledu z okna mé pracovny... Dlátem.. :-)).

    Ale dosti znění i snění, třeba v červenci nebo srpenci konečně ty okolní závěje a sněhové jazyky pozvolna roztají. Možná pro to, aby v září zase sníh napadl, inu doba ledová je doba ledová... A ejhle, bez výstrahy i souvislosti se znenadále znovu upamatovávám na svou první letošní myšlenku (a protože je letos opravdu první, hned ji i zaznamenávám), a tou je psaní reportu z prvního dne našeho (teď už loňského pozdněprosincového) dvoudenního výletu za krásami aktivně-kolektivního provozování hudby. Tak jo, jdu na to.......... Hmm, paměť je teda ale nepříjemně ošemetná věc, mrcha jedna, zvláště u mne, který má dlouhodobou paměť krátkou a tu krátkou - projistotu žádnou, ba co je horší, někdy i navíc lehce dost hodně zkreslenou (možná i proto mne kapeloví kolegové určitě naprosto bez jakéhokoliv zlého úmyslu nechali psát deníčky, aby se mohli při jejich čtení velmi dobře a zadarmo bavit, popřípadě si doplňujícími a korigujícími připomínkami něco na někom chladit... komplexně :-)). Ale co teď? Vybavují se mi samozřejmě všechny ostatní, ale striktně naprosto úplně jiné věci, než zrovna teď potřebuji, což mne naprosto vůbec nepřekvapuje. Sedím ale u počítače a mám zapnutý komunikační program ICQ, takže dostávám nápad. (Odkud, to tedy absolutně netuším :-)). Mrknu, a už to vidím! Dalmatin je z členů kapely Nemesis jediný na příjmu, čili hezky česky online, pro mne na ráně, a už mu píšu! (teď se ukáže, jestli mám sklerózu a snížené vyjadřovací schopnosti pouze a jen já :-)):

12.1.2006 23:10 Luky: máš chvilku?
12.1.2006 23:15 Dalmatin: hm
12.1.2006 23:16 Luky: pls, snažím se začít psát Nitru, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, v kolik jsme měli sraz, kdo tam byl, kdo ne, atd... můžeš nastínit?
12.1.2006 23:17 Dalmatin: netuším...
12.1.2006 23:17 Luky: hmm
12.1.2006 23:18 Dalmatin: například JÁ tam byl, TY asi taky, jeli jsme na zkušebnu spolu...
12.1.2006 23:18 Dalmatin: vy jste furt kouřili a já vás popoháněl k stěhování všeho do auta, ale co bylo dál...
12.1.2006 23:19 Luky: tak to je průjem, teda průser, já si pamatuji až tu cestu přes Valašské Klobúky, Valašské něco atd., déšť a sníh, vánici a Dědu Mráze...
12.1.2006 23:19 Dalmatin: jojo, měl sis dělat poznámky do sešitku :o).
12.1.2006 23:20 Luky: při řízení auta?! Mno, taky řešení... definitívní :-))
12.1.2006 23:20 Dalmatin: no, ptal ses na sraz, to jsi zrovna neřídil :o)
12.1.2006 23:20 Dalmatin: to ses srážel :o)
12.1.2006 23:21 Luky: Jistě, ale dějinnou událost nezaznamenáváme my historici při průběhu (to stojíme raději bezpečně opodál), ale až po ní... :-))
12.1.2006 23:21 Dalmatin: hm
12.1.2006 23:22 Luky: mám nápad pro zpestření deníčku: že bych použil náš rozhovor teď z ICQ jako úvod nového reportu? :-))
12.1.2006 23:22 Luky: ...upravený, samozřejmě, neboj... :-))
12.1.2006 23:25 Dalmatin: už ti nikdy nic nenapíšu :o))
12.1.2006 23:26 Luky: ...ale máš smůlu, musíš, mám sklorézu :-))
12.1.2006 23:26 Dalmatin: musím ___?
12.1.2006 23:27 Luky: ...nooo, chceš, a rád!?! :-))
12.1.2006 23:27 Luky: resp. musíš, já mám fakt zatmění! :-))
12.1.2006 23:35 Dalmatin: myslím, že tam byla nějaká hláška na Radalfovu otázku, jestli může něco začít stěhovat :o)
12.1.2006 23:35 Dalmatin: ...a pak jsme jeli pro něco ke mně. (Kapelové trika, můj foťák, spacáky, trsátka, taška s věcmi) :o)
12.1.2006 23:36 Luky: no, ano, to mi pomáhá, jen dál :-))
12.1.2006 23:39 Dalmatin: Radalf na poslední chvíli bral Vláďovi spacák...
12.1.2006 23:41 Dalmatin: pak jsme se nechtě nestavili na naftu u Makra, protože tam bylo lidí jak opic...
12.1.2006 23:41 Luky: přihořívá...
12.1.2006 23:42 Dalmatin: a pak jsme bloudili v mlze, ale i přes to jsme se Petrohradu zdaleka vyhli :o)).
12.1.2006 23:43 Luky: no, a jsem tam, kde jsem byl... :-))
12.1.2006 23:44 Dalmatin: rád jsem pomohl :o))))

    Tak tady to vidíte sami. My kronikáři to nemáme lehké. My to máme těžké. Připomínky byly sice celkem jasné, ale co s němi, když zapisovateli připadají neznámé, či dokonce lehce irelevantní? :-)). Jistě, na tu výše avizovanou hlášku jsem se rozvzpomněl... Víte, to bylo tak:... stěhujeme si tak před odjezdem ze zkušebny aparát do auta, taháme se s tím jak psi (někteří z nás), a jiní okolostojící, kterým po ne zrovna krátké době při nečekaném nárazu zvedané, velmi těžké bedny o auto pozvolna pohasl v očích zářivý, všeobjímající obraz nedalekých stromů, řeky i Matky přírody a kteří se tím pádem téměř vzápětí naprosto bezelstně, jak je jim to již vlastní, s upřímně míněnou iniciativou být jakkoliv nápomocni ochotně zeptali: "Můžu začít něco stěhovat?", což u jiných, lopotících a potících se při tom po celé ploše své ničím nekryté hlavy vyvolalo lehce nevraživý pohled a temné procezení mezi zuby: "Radalfe, pokud chceš - můžeš, pokud nechceš - MUSÍŠ..." :-))). (poznámka autora: Budiž ke cti dáno, že ještě sám, a rád chtěl a bez pobízení i konal s minimálními následky :-))). Auto je tedy brzy naloženo nejen aparátem, ale i téměř všemi členy kapely. A prý máme vše... (Nikoliv za sebou, ale s sebou :-))

    Oki, po malé neplánované zastávce u Dalmatina doma pro další nezbytné věci (mimoděk mi vytanula na mysli Dalmatinem samotným před odjezdem NA zkušebnu i PO příjezdu tamtéž několikráte pregnantně nadnesená otázka: "Doufám, že NIKDO nic ZASE nezapomněl doma?!?" - Brzochod mlčí...) jsme tedy na cestě, jedeme směr Slovensko, Nitra, RC naOZZaY, a já si pamatuji "vše", ovšem až od průjezdu česko - slovenským pohraničím. Stoupáme výše a výše, autem, sněhu přibývá, cesty se úží, silničářů prozměnu ubývá, vozovky jsou jedno exklusivní kluziště ledu a uježděného sněhu (čert ví, co je lepší...), ale jeden živý exemplář "silničáře obecného" se před námi drží jako boreliózou nabité klíště, zdatně brzdíce provoz tím, že v jedné příhraniční vesnici, koketně na nás poblikujíce oranžovým majáčkem shrnuje sníh z chodníku na vozovku, vytvářejíce tímto velmi malebně bílé sněhové, asi metr vysoké barikády (vozovou hradbu ne), které jsem nucen prorážet taranem. Autem. Leč po chvíli se i on tajemně vytracuje (asi zmizel v závěji), a dalších padesát kilometrů bojujeme s vozovkami v neupravené "standartní zimní verzi vz. 1943, SSSR, Sibiř nebo Země Františka Josefa". Jistě, mohl bych jet o takových nejméně 3 až 5 km/h rychleji, ale kamikadze - blbce z řad ostatních řidičů, kteří nás za mlhy, urputného sněžení a výše uvedeného stavu vozovky na plný plyn předjíždějí v nepřehledných zatáčkách před horizontem (v protisměru praktikujíce téměř totéž), s přehledem ignoruji (přece jen ve mně pracují zbytky pudu sebezáchovy společně s instinktem zachování rodu). Naštěstí pro ně nevlastním raketomet RPG Ni-Mh 75, ani žádnou "krátkou" ruční palnou zbraň, ba dokonce ani bolaso či prostý klacek ráže 500 mm...

    Na mou, již poněkolikráte směrem k pravému sedadlu spolujezdce zoufale pronesenou otázku: "Opravdu nešla zvolit jakákoliv, ale jiná trasa Ostrava -> česko - slovenská státní hranice?!!" se mi konečně dostalo (po několika hodinách nářků jako u stejnojmenné, zřejmě solidně zbudované Zdi) typicky navigátorské lakonické odpovědi: "Tudy je to sice dále, ale za to horší cesta..." :-)), což, jak sami uznáte, je verbálně téměř nevyvratitelný argument, na který se v podobných situacích nám řidičům jen těžce jakkoliv reaguje bez použití tupých předmětů a fyzického násilí... :-)). Trestám tedy raději Dalmatina líčením, jakéžeto mám ve své osobní tašce vynikající pochutiny a kolikže mám s sebou plechovek našeho oblíbeného moku Radegast (které si on samozřejmě opomněl zakoupiti), a nálada se mi tímto postupně zvedá. Nechávám toho (vnitřně uspokojen), až teprve poté, co Dalmatin začíná hlásit odbočky na neexistující města a obce, na vozovce překážející budovy a tropická zvířata, vycházející zeleno-bílé slunce a touhu nechat se u cesty stojící sličnou lazebnicí ostříhat nakrátko, což u něj způsobovavala mým líčením vyvolaná fata-morgána, jinak pozorovaná pouze u žízní umírajících zoufalých cestovatelů na sluncem rozpálené poušti :-))... Konečně hraniční přechod... Budím Radalfa, jednak proto, aby mi coby delegátovi zájezdu dal pas, a jednak proto, aby se procedurami na hranici neprobudil. Omrzlý česko - slovenský celník (pod nánosem vrstvy zmrzlé krystalické H2O padající z mraků nejsme schopni rozeznat, zda-li je náš, ci cizí...) zkoumá pečlivě naše osobní doklady přesně 2,5 vteřiny (Dalmatin to stopoval :-)), a ležérním gestem, při kterém mu z uniformy opadlo asi dvě a půl kila sněhu směrem k zemi nám naznačuje, ať si jedeme po svém a neotravujeme :-))... Jedeme tedy, směřujeme směr Nitra a já doufám, že u navigátora pouštní přeludy a halucinace ustaly, sníh mezitím roztál a Radalf se zcela neprobudil :-))).

    Sníh i tma padají hustěji a hustěji, projistotu s deštěm a já tím pádem přestávám vidět byť i přibližně na cestu a urychleně předávám řízení Radimovi, který má přece jen mladší oči než já (a hlavně má celkově méně dioptrií i let strávených fyzickou přítomností na tom kousku šutru, zvaném vzletně planeta Země). Radim řídí rukou jistou a pevnou, téměř se drží na vozovce a po nějaké chvíli už kroužíme po centru Nitry, hledajíce RC naOZZaY. Zjišťujeme však, že klub se zlomyslně skrývá na "tabu" pěší zóně, zastavujeme tedy, vysíláme zvědy a čekáme, s jakou se Dalmatin vrátí. No, nedostáváme teda příliš dobré zprávy, na pěší zónu může vjet jakékoliv vozidlo pouze s písemným povolením místního Městského Úřadu a Městské Policie, o čemž jsme až doteď netušili vůbec nic. Dokonce ani nikdo z našich známých, příbuzných i rodinných příslušníků, naozaj... Hm, ale nosit komplet celé dvoukopákové bicí plus oba kytarové a basový aparát pěšky cca 100 m se nám teda ale ani náhodou vůbec nechce (ne že bychom byli nějaké zhýčkané hvězdy, ale cca tunu materiálu by nezvládli odnosit na vlastních vypracovaných bedrech snad ani velmi svalnatí Manowar), rozhodujeme se tedy (na radu zástupců klubu), že riskneme porušení místní vyhlášky a auto zaparkujeme přímo u vchodu, který se naštěstí skrývá v temném průjezdu. Klaplo to, a tak taháme naše vybavení po schodišti dolů do prostor, kde se má dnešní akce uskutečnit. Na místě nás vítají naši slovenští kamarádi a spolubojovníci Moonfog, velmi rádi se s němi opět potkáváme, a pouze dvoučlenné torzo kapely Mizar. Jelikož tuto akci kupodivu pořádáme my, rychle ustavujeme komplet celý aparát + bicí, vše zapojujeme, nazvučujeme a kontrolujeme a shledáváme, že nic cestou neutrpělo výraznější újmy... Lidí je zde dost, nějaké vstupenky se prodaly i v předprodeji, takže se nás jímá spokojenost a chuť si pořádně "protáhnout kostry" společně s přítomnými. Jelikož hodina ještě neuzrála na zahájení jakýchkoliv akcí, povídáme si s kluky z Moonfog a Mizar a já se od zpěváka Petera z Moonfog v odpovědi na mnou vylíčený průběh naší cesty sem dovídám dost dobrý vtip: "Víte, kdo jsou nejmenší lidi na světě? Ne? No přece silničáři, protože jakmile napadne 20 cm sněhu, nejsou vidět... :-))"... Nenudíme se, to teda ani náhodou, Peter navíc dává k lepšímu historky ze své pracovní "dovolené" na Aljašce, takže večer více než příjemně ubíhá :-)))...

    Čas se naplnil a my víme, kolik kde uhodilo. Mizar jdou na to, po nich Moonfog a pak my. Část lidí super paří, část ještě lépe, zbytek poslouchá, a my se teda fakt snažíme. Radalf běsní, hřímá, gestikuluje, občas mně vyšlehá šňůrou od mikrofonu, semo tamo i vlasama, Dalmatin se evidentně bavíce snaží urputně setřepat si z povrchu hlavy neúprosným časem nahromaděný prach, Radim se dokonce párkrát neočekávaně prudce zakymácí v rytmu našich rytmů :-)), já si můžu šišku zamotat, vlasy do strun zaplést a hlasivky vyřvat, a Vláďa jěště rád bubnuje téměř jako o život... (Slovenská hora "Sitno" mlčí...) Náš plánovaný set uběhl kosmickou rychlostí a ohlašujeme ústy Radalfa úmysl ukončit dnešní akci. Přítomní naprosto skvělí metalisti nás však jen tak odejít nenechávají, a tak přidáváme další songy až do vyčerpání našeho prezentovatelného materiálu (i přes drobné technické potíže způsobené nespolupracující "šlapkou" u Vláďova kopáku)... No, užili jsme si to, nitrianští se nám teda velmi líbili!!! Vypínáme aparáty, fotíme se a bavíme se s lidma, rozdáváme pár podpisů a kontaktů na naše stránky, doplňujeme některé ztracené tělní tekutiny (mozkomíšní mok je v poho...), a užíváme si pokoncertního oddechu de luxe, poněvadž nemusíme ničehož nic nikam dnes stěhovat. Atmosféra je skvělá, ale nic dobrého nemůže trvat věčně. Lidi pomalu odchází, klub uzavírá své brány a Dalmatin v odpověď na žalostné psí pohledy dostává ode mně pár mých plechovek Radegastu. Připomínám mu před tím samozřejmě a rád situace, kterým mne coby řidiče po cestě vystavil a procítěně mu cituji přísloví: "Jak se do lesa volá, tak ti dá hajný pár facek" (což nikdo z přítomných neocenil), a také známé: "Kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám...", což už většina k mému naprostému údivu sebezpytujícně pochopila... Nechci ale mít na svědomí úmrtí v kapele :-))... (Samozřejmě žertuji, nabídl jsem mu je sám, nejsem žádný nelida, navíc jako kapela musíme držet pospolu)...

    Po kolektivním probrání všech aspektů Hudby se pozvolně pozvolna chystáme ke spánku před další akcí, kterou je Metalswamp No.22 v Brně, kde hrajeme další den... Mimochodem: spíme v klubu naOZZaY na pódiu ve spacácích vedle našich nástrojů a aparátů, a kupodivu poslední z nás jdou na kutě v pozdních ranních hodinách po skvělém povídání si Radalf(!) a moje zanedbatelná maličkost :-)).

 

---

12.11.2005:Death Fest No.5, Chvaletice, Kulturní Dům... - Deníčky 2005: Deníček č.39

Kapely: Nemesis, Agabus(ITA), Despise, Warchild.

    Vše to začalo vlastně o den dříve, v pátek 11.11.2005, kdy do Ostravy (pro mimoostravské: Ostrava je drobná, velmi zaostalá ves na periférii Prahy těsně vedle ukrajinsko-azerbájdžanských hranic, lehce vedle Polska) dorazili naši přátelé, italská kapela Agabus (se kterými jsme absolvovali pár koncertů druhé části naší Evropské Tour), warblackmetaloví Warchild a nějakcoreová Hirošima na námi pořádanou akci "Linkportal Fest #2" v Klubu Prostor (kde jsme nehráli, jsme jen pořadatelé, díky "něčemu"... resp. díky za ten trest, připadáme si jako banda ultramasochistů, ale tak nějak to Dalmatina i mne baví :-)).

    Mohlo být možná i lépe (co se týče návštěvníků...), ale zase co bychom rádi "nezištně" neudělali pro kulturu, která je dokonce místy i UG?... :-)) Prodělali jsme sice majlant, ale posezení se super lidma z výše jmenovaných kapel nám vynahradilo malé finanční trauma z této akce. Jistě, nějací šťouralové by mohli něco lehce naznačovat ohledně propagace, ale když uchopím kalkulačku či sčot, a jistou rukou volím klávesy, vychází mi velmi zajímavé číslo: přibližně přesně 0,024 pevně fyzicky přítomného diváka na jeden placenou oficiální agenturou na placených oficiálních plochách nekompromisně vylepený a opečovávaný plakát (a to nepočítám netovou propagaci a těch několik někým nám naprosto neznámým vylepených ostatních plakátů... to jen tak, pro přesnost...).

    Oki, coby excentričtí multimilionáři se těmito drobnými aspekty "nezištného" příspěvku do fondu kultury města Ostravy, Moravskoslezského statutárního kraje, potažmo celé, téměř nezávislé České Republiky ani náhodou více než cca 28 minut a 37,6 vteřin raději nezabýváme, a když už bychom i mohli a chtěli, je nám to na ... není nám to nic platné :-)) Z radosti nad tím vším si raději dáváme pár piv... Za své... (Je zajímavé, že během nějaké ne příliš dlouhé doby dochází k postupnému tajemnému odhmotňování se přítomných členů naší kapely). Takže za odměnu je mi a Dalmatinovi dáno na bedra po ukončení akce odstěhovat komplet celý náš aparát (který jsme coby pořadatelé přítomným kapelám zapůjčili) včetně bicích zpět na naši zkušebnu.

    Agabus a Warchild bydlí a spí po akci u Dalmatina doma, já raději prozřetelně ne. Po ranní vizitě zmíněných jsem dokonce rád, že jsem tak nějak v pudu sebezáchovy "zdrhl" domů, přehlídka šedých obličejů mi připomíná, že cesta na dnešní koncert v Chvaleticích asi nebude pro některé z nás až taková "procházka růžovým sadem", víme? :-))) No jak kdo, řídím já, naviguje "hostitel" Dalmatin, vzadu chrápe trio Radalf, Radim a Vláďa, a za naším "Barbuchou", naládovaným kompletním aparátem Nemesis jede minikolona přibližně ve složení: kamion s tureckou SPZ, Warchild, kamion s Lotyšskou SPZ, dodávka se Zlínskou SPZ, Agabus, a další...

    Po pár set kilometrech se kolona konečně ustálila na členech: Nemesis, Warchild, Agabus...+ / - nějaký ten nepodstatný, obolusem do české státní kasy přispívající ničitel našich cest, plic, dětí, majetku a nervů... V Pardubicích nikoliv pod vlivem perníku přehlížíme přes zlomyslně zaclánějící trolejbus odbočku na Chvaletice a pokračujeme chvíli rovně jinam. (Mimochodem, ten chudák troleják tam na nás musel číhat strašně dlouho, máme cca hodinové opoždění proti původnímu plánu, ale bezpečně stihl zareagovat na náš příjezd, bleskurychle vyjet ze zastávky a u inkriminované cedule zastavit tak, abychom ji nemohli ani náhodou vidět, to je teda výkon, jak to ale více než šedesát minut snášeli cestující?...) Naše minikolona je tedy nucena po chvíli velmi nerada poprvé neplánovaně změnit směr, a to úplně na opačnou stranu dokonale synchronizovaným otočením se do protisměru... Po kulometné sérii navigátorských výkřiků, ozývajících se přibližně po mé pravé ruce...? (jo, po pravé, to je ta, kterou si občas cpu do krku chleba a ve které mi někdy chybí trsátko...), nabírá směr další cesty i událostí ten pravý spád (Dalmatin si čím dále tím více libuje v našem novém Euroatlasu, kde velmi rád vyhledává cesty z místa A na místo B, které jsou kratší, než je schopna nabídnout i ta sebelepší i-netová navigace... Projíždíme sice semo tamo málem i po polních cestách 6. až 7. třídy přes vesnice, kde jsme evidentně od prusko-rakouské vojny první povozy, které zvířily prach na návsi, trošku se bojíme rány cepem, kopím či sudlicí do čelního skla, ale doba cestování se tímto zkracuje téměř o polovinu, takže toto riziko jsou všichni ochotni v mém autě rádi podstoupit - navíc nám ani nic jiného nezbývá, Dalmatin je jediný, kdo vlastní itinerář i Euroatlas, a odmítá kromě navigátorských povelů vydat cokoliv ostatního :-)). Jen Warchild (o Italech Agabus nemluvě) musí být lehce trošku dost hodně vykolejeni, následujíce slepě náš velitelský vůz cestou necestou, v duchu se určitě modlíce, aby nás neztratili z dohledu, a tím pádem definitivně (se) :-))).

    Chvaletice... Tma... Zima jak v psírně... Po pravé straně kolotoče(!)... Navíc v provozu, a dokonce na nich dovádějí i lidi, asi eskymáčtí turisté, usuzujeme...(že by měli Inuité s Chvaleticemi něco jako družbu? :-)) Možné to je... Po drobném zaváhání nalézáme díky placené pomoci mobilních technologií Kulturní Dům, parkujeme vozidla a jdeme se mrknout dovnitř a přivítat se s pořadatelskou kapelou Despise. Vytahujeme z auta náš aparát, tašky s věcmi, šnůrami, efekty, se součástmi bicích, oblečením, naše nástroje a udělátka a odnášíme to sakumpásk vše na pódium. Sál je velký, s velmi vysokým stropem, holými zdmi a parketovou podlahou, trochu se bojíme akustiky (Dalmatin zkouší tradiční mňmňmň! a pobaveně nad akustikou tleská :-)), ale mi osobně to po rozmrazovacím drinku nepřipadá až tak strašné, a to až do doby, kdy začínají hrát Warchild, kteří jsou první na řadě. Mimoděk se ohlížíme na zvukaře, jestli je vůbec u mixu. Je. Hmmm. Je, ale na sál, stavěný v dřevních dobách tak, aby se v něm mohutně rozléhaly kolosální proslovy místního bosse KSČ, střídaného uměleckými projevy výkvětu členů SSM a školními pionýrskými besídkami, je každý zvukař, byť sebedelší, krátký. (Jen malinko pochybuji nad účelností zapnout na výstup vokálního mikrofonu hall v sále, který má sám o sobě přirozený hall, aby se tento zhallován hallem dále halloval... Hallem. No nic).

    Ladíme si nástroje, a po posledních tónech Warchild jdeme coby druzí na řadu my. Začínáme hrát, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsme v Hamburku, protože z odposlechů je slyšet předpisově dlouhé houkání sirén lodí, snažících se zakotvit u jejich navigačním důstojníkem jim určeného mola v totálně husté mlze, která by se dala krájet, a možná ještě dál. Lepší se to až u čtvrtého songu, kdy se kotvící lodě bez výstrahy mění ve vikingské válečníky, dlouze troubící před rozhodující bitvou na rohy, což jak jistě uznáte, už celkem jde :-)). Užíváme si vzniklé atmosféry, hlavou mi probleskla vzpomínka na album Hammerheart od Bathoryho, jen mi osobně malinko vadí, že neslyším bicí, natož druhou kytaru, basu či vokál. Vtipnými scénickými krokovými variacemi, pohybovými figurami a tanečnímy kroky se však pohybuji po pódiu tak, abych byl vždy na chvíli z doslechu odposlechů a v dosahu jakékoliv zvukové produkce mých zmiňovaných kolegů, což mi stačí nejen k tomu, abych vždy hrál stejný song, jako ostaní, ale i k tomu, abych každý jeden z nich začal i ukončil většinou přibližně stejně jako většina ostatních z nás :-)). Po chvíli se ze mne stává dokonce kovaný znalec hluchovozvukových zón pódia chvaletického KD, možná napíšu něco jako: "Lukyho Akustický Průvodce Po Pravé Polovině Pódia Chvaletického Domu Kultury a Oddechu, část Prvá - Nožní Variace, Úkroky, Úhybné Manévry a Pohyby Těla" (vázaný výtisk, bohatě ilustrováno, možno zakoupiti i na CD-Rom), Ostrava 2005, Nemesis Press ltd., 368 stran, vydání první, ISBN-8808, doporučená cena 759,- Kč bez DPH... :-))

    Blíží se poslední song našeho playlistu, my ho dohráváme v pohodě, lidi se bavili a to je hlavní. Děkujeme jim a rychle vyklízíme pódium Agabusákům, odtaháváme své krámy do auta a jdeme si Italy poslechnout zpět do sálu. Bavíme se dobře, Agabus se tuží a my si vychutnáváme pokoncertní oddech. Když Italové dohrají, srdečně se s němi loučíme a posléze vyrážíme na cestu zpět domů... Tedy ne všichni, Radalf odjíždí směr Kolín. Je zajímavé, že Radalf s námi z Ostravy odjíždí vždy (fyzicky), ale vrací se jen někdy... Čistě teoreticky: V Ostravě tím pádem nastává naprostý nedostatek Radalfů, a jinde se Radalfové musí nutně houfně hromadit, to mi nikdo nevymluví... (ale možná má Radalf pár trojníků, jinak by nemohl zákon o zachování hmoty platit) :-)).

 

---

5.11.2005:"S'thrash'ydelko" edycja VIII, Ciechanów(POL), Kawiarnia Art. - Deníčky 2005: Deníček č.38

Kapely: Nemesis, Bloodwriten(POL), Masticate(POL).

(...po koncertě v polské Nidzici spíme v hotelové komnatě na Nidzickém hradě ze 14.století, viz. předešlý report...)

    Budíček. Strašné slovo, které ze srdce nenávidím. Možná by ho měl někdo zařadit mezi sprostá slova či nespolečensky vulgární nadávky ("Ty zatracený budíčku!", "Ten XY je ale BUDÍČEK, co?!", "Vybudíčkuj si voko, vole!", popřípadě "Budíček drát!", "Já se na to vybudím", či "Polib mi budíčka!", a tak všelijak podobně...). A ještě více nesnáším činnost, kterou vyjadřuje, a která se po mně v souvislosti s ním vyžaduje. A teď se navíc vžijte do situace, že vás nebudí žádná spoře v mlhavý závoj oděná nadpozemsky nádherná plavovlasá nymfa sladkým polibkem kamkoliv, ale třeba takový podpozemský, do džísky a riflí navlečený, holohlavý, sám příliš nevyspalý, samobudíčkem probuzený Dalmatin. "Brrr!!" (zkratka to francouzského "Brrr, no!!" (Fuj, nikdy více (pozn. autora)) :-))

    Budíček drát, vstávám tedy a kde se vzala, tu se vzala neodbytná vzpomínka na naši včerejší malou výfukovou etudu, a s ní i starost, jak se dostaneme nejen na dnešní koncert v cca 100 km vzdáleném Ciechanówě, ale třeba posléze i domů. Probíhá plodná diskuze, do které se kromě mě a Dalmatina nikomu nechce ničím přispět. Pár poznámek typu: "Třeba sroste, uvidíš", "No tak se Radalf vykloní ze zadních dveří, nebude spát a udrží ho", popřípadě: "A potřebujeme ho vůbec?" okázale ignoruji. A naprosto zcestný návrh: "Jsme na hradě, třeba tady funguje právo "První noci", zůstáváme, co nám tady bude chybět?" po lehkém dvacetiminutovém barevném a pocitovém zasněsí se zamítám. V tom však jako blesk z čistého nebe se naprosto nečekaně ozývá: "Luky, pojď, vemem´ nářadí a jdeme na to...", což jsem teda na Radimovi velmi ocenil! Opouštíme tedy společně náš teplý, útulný a jiných věcí hledících si zbytků kapely Nemesis plný hradohotelový pokoj a jdeme vykonat pokus o rekonstrukci výfukového potrubí našeho Volkswagena "Barbuchy" Transportera...

    Radim se za teploty blížící se nule vsoukává pod vozidlo, a já coby dozor, divák, přicmrndávač, asistent, humanitně založená bytost, podavač nářadí, zapálených cigaret a přidržtaška "zdatně" pomáhám... "Kleště..." ozývá se zpod vozidla tónem chirurgů z M.A.S.H... "Tady, doktore.." nenechávám se zahanbit a energickým gestem mu je vtiskuji do dlaně. Bohužel na druhé ruce, kterou se zrovna snaží jemně usadit výfuk tam, kam přibližně přesně patří. "Šroubovák..." drtí mezi zuby... "Zde je, ó Vaše opravárenské božstvo..." snažím se pokorným podlézáním napravit předešlé selhání. "Hmmmámhme drát?" ozývá se mumlavě... "Nenadávej mi, já za to nemůžu!" ohrazuji se, nevědom si žádné viny... "Ale ne kurva drát, ale máme někde nějaký drát? Na uchycení? Výfuku?" upřesňuje Radim... Pátrám v servisních prostorách našeho vozidla... "Ne, ale máme výstražný trojúhelník, hever, lano, klíč na šrouby kol, několik Radalfových hřebenů a dva litry destilované vody se záruční dobou do listopadu 2010...", snažím se podat užitečné informace. (Okolo probíhá zoufalý pes-hyenoid). "Víš, kam si to všechno můžeš...?"... Jistěže vím, ale i přes tuto výzvu drát nenacházím. V tom dostává Radim unikátní nápad, který by stál za to doporučit značkovým servisním dílnám automobilky Volkswagen: Nespolupracující zadní díl výfuku přichytit k podvozku a pevně zafixovat basovou strunou E značky "Warwick M", která, vydrževší jeho styl hraní na baskytaru, už musí vydržet s přehledem i polské vozovky, připomínající bojiště u Stalingradu po ukončení veškerých akcí. Za pár vteřin je náš vůz připraven téměř na vše, a my se hrdě odebíráme zpět za ostatními.

    Vesele se chlubím Radimovým úspěchem ostatním (zatímco se hlavní hrdina dnešního rána s potížemi v koupelně zbavuje sazí, oleje, mouru a psychických následků mé zdatné asistence), a kolektivní nálada doznává zásadní změny, a to směrem k téměř naprosté spokojenosti. Dáváme se dokupy (někdo déle, jiní ještě déle), balíme pelechy a uklízíme po sobě, snídáme a diskutujeme o dnešní nadcházející akci v Ciechanówě. Za chvíli máme návštěvu, Radka z kapely Man´s Fall, a nálada se nám zlepšuje ještě více. Radek nám totiž coby pracovník správy Nidzického hradu nabízí prohlídku této nádherné stavby. Nadšeně přijímáme a jde se. Radek nám ukazuje vše, co stojí za vidění a doprovází to zasvěceným a poutavým komentářem a malým exkursem do historie hradu. Dostává se nám dokonce možnosti patřičně zblízka prozkoumat některé exponáty a artefakty rozsáhlého hradního muzea.

    Užili jsme si to a nastal čas rozloučit se a pokračovat do Ciechanówa. Cesta je taková...polská. Shodujeme se na tom, že zdejší silničáři by vůbec neměli záplatovávat již několikráte záplatami přezáplatovaně záplatované, ale raději rovnou z ušetřeného materiálu hned vedle vybudovat silnice nové. Nynější zoufalé pokusy opravovat neopravitelné jsou čirým plýtváním času, nervů a deviz. My to asi ale nevyřešíme, tak raději opatrně jedeme dále.

    Bez jakýchkoliv ztrát na materiálu i lidech dojíždíme do Ciechanówa a po obkroužení náměstí (minuli jsme odbočku) parkujeme před kulturním centrem, jehož součástí je i Kawiarnia Artystycna. Kupodivu(!) nemáme časový skluz, což poznáváme jednak podle hodin na palubní desce, jednak podle toho, že je Kawiarnia ještě zavřená a personáluprázdná. Parkujeme tedy a ti hladoví z nás (Radim zůstává spát v autě coby na provoz levné zabezpečovací zařízení) vyrážejí hledat nějakou restauraci či hospodu, kde by mohli uspokojit jednu z potřeb nejnižšího stupně tzv. Maslovowy pyramidy potřeb (nejnižší stupně jsou žrádlo, pocit tepla a bezpečí, vyšší pak uspokojení ze způsobu života, výsledků vykonané práce atd. , nejvyššími stupínky jsou konečně uspokojení potřeb ega - doufám, že to cituji alespoň přibližně přesně :-)). No jo, ale chodíme po Ciechanówě jak banda zoufalců více než hodinu, a kromě několika Pizzerií, dvou Kebab-grillů (to teda fakt raději sníme psy, Dalmatin promine) a jedné hyperluxusní nóbl hotelové "nevímproč" prázdné restaurace nacházíme pouze: co 50 metrů obchody s chlastem, salóny krásy, kosmetické salóny, obchody s dámským i pánským spodním prádlem, kadeřnické salóny a obchody s mobilními telefony, a taky velmi překvapivé hejno Očních Optik a lékáren, normální hospoda nabízející jakékoliv pořádné jídlo ani jedna... Usuzujeme z toho, že lidé tady jsou věčně opilí, zářivě hezcí, mají pěknou pleť, nádherné sexy prádlo, bezchybně upravené slušivé účesy a neustále si o tom všem telefonují, ale protože nic nežerou, blbě vidí a jsou pořád chronicky nemocní...:-))).

    Vracíme se tedy na výchozí pozici k našemu autu a jdeme se po několika kilometrech a více než šedesáti minutách naprosto neplodné procházky "najíst" do cca třicet metrů od "Kawiarni" vzdálené pizzerie s překvapivě italským názvem, který jsem samozřejmě "neudržel"... Radalf si objednává pizzu, já boloňské spagetti s masovou omáčkou, Vláďa pouze expresso piccolo a Dalmatin účet (jako jediný z nás má polské zloté)  :-)).

    Nevím, jak ostatní, ale kdyby moje nohy mohly mluvit, poslaly by mě tam, kde ani "budíček" nebyl :-)). Rozjímání na toto a podobné témata přerušuje příchod Grzegorza Hoffmana z Psycho Zinu, který utrpěl aktivaci alarmu našeho auta typu "Vzbuzený Radim"... Oki, Dalmatin platí naši kolektivní útratu, a přesunujeme se do Kawiarni Artisticnej... Po složité deaktivaci alarmu "Radim, vzor 2005" (prostě jsme mu slíbili pivo), odtaháváme naše aparáty i ostatní osobní věci do zázemí Kawiarni, chystáme se na náš set a absolvujeme jako poslední kapela zvukovou zkoušku jako...první. To už tak u posledních kapel chodí...

    Personál Kawiarni nám připravuje dost dobré překapávané kafe, které lokám jako divý, neboť mám "krizovku", ale můj žaludek po chvíli naprosto bez obalu říká: "Dost, vole, máme narušené stěny, Ty i já, Tobě ta prasklina zdi v obýváku vlevo nahoře až tak úplně nevadí, ale z té mé se asi brzy pobudíčkuješ, víme?" "Jistěže, víme, už to pít nebudu, promiň mi to, oki?" ...omlouvám se... "Jak myslíš, dělej, co chceš, ale něco málo neutralizujícího čistého alkoholu by mi určitě dost hodně pomohlo..."   "A copak by sis dal, můj věčně nespokojený příteli? Což takhle místní pivo značky "Strong" s evidentním podílem čistého lihu posilovavším účinek?"... ptám se nevím proč lehce nesměle... "Beru, šéfe, nechci Tě ztrapnit mnou iniciovaným potupným vrhnutím na pódiu, užil sis se mnou už i tak dost, pamatuješ?" ..."Ne, vím kulové, narážíš snad na nějaké konkrétní zážitky?!?"... "Já?!?, nikdy bych si nic takového určitě nedovolil připomínat, ale když už jsme u toho, co takhle deníček z KOKAFestu č. 3, popřípadě cesty na Metal Swamp číslo 16 ?"... "No to snad nééé, to nemyslíš vážně, tyhle drobné fó-pá (typuji, že tím myslel faux pas, ale protože žaludky nejsou zdaleka (ani zblízka) uzpůsobeny artikulaci, ponechávám raději i přibližný fonetický přepis, pro případ, že by tím můj oblíbený zdroj neduhů myslel něco jiného) si na mne nedovolí vytahovat ani většina našich manželek, víš?" ...durdím se... "Vím, ale to překápavané kafé fakt nemůžu, když tak nastav kelímek, vrátím ho tam. Bez jakýchkoliv servítků.." "Oki, trp si tedy, klidně vracej cokoliv kamkoliv, ostatní se Ti (možná i mi, ale na to já neberu zřetel) ještě navíc budou smát..." "Co je mi po tom?, uškodí mi to nějak?" "Jistěže, nebudu Tě mít rád, budeš dostávat samé kořeněné speciality a půjdu raději na operaci, která tě asi nepotěší, to ti snad nestačí?"... "Oki, dostal jsi mně, už mlčím..." to jsou poslední "slova" mé debaty s částí mého zažívacího traktu... Výhrůžky a drinky zabraly, konečně jsem v poho a můžu si užívat dnešní koncert!!!

    Polští Bloowritten, a po nich Masticate se tuží, téměř plně obsazená "Kawiarnia Artystycna" zdatně fandí, my se mezitím připravujeme, ladíme, rozehráváme se a jsou tady poslední tóny poslední ze dvou předkapel... Vybíháme na pódium a bez jakýchkoliv zbytečných keců se dáváme do "Bobliga", prvního songu našeho setu. Lidi jdou do toho naplno s námi, nastává skvělá atmosféra, vidím ze své pozice na pódiu i velmi zodpovědně pařící ženskou, nadpozemsky metalově přitažlivou část publika! Navíc chvilkama dvojitě, ale jak posléze zjišťuji, neni to absolvovanými léčebnými drinky, ale tím, že pode mnou pod pódiem paří nádherné metalové sestry - dvojčata! Teda, to si fakt užíváme, a to tak, že hodně! Asi se zase opakuji, ale styďte se, čeští diváci, Poláci jsou vděční za hudbu, a taky ji umí i velmi ocenit. Náš set ubíhá téměř rychlostí světla, pařba pod i na pódiu graduje, bouřlivě vyvolávané přídavky, na které se velmi rádi vracíme zpět, málem způsobují destrukci Kawiarni, a po definitivním ukončení veškerých akcí se strhuje mela: fans nás obléhají, fotíme se s nimi, podepisujeme naše CD-čka, promo fotky, Radalf coby velmi atraktivní frontman si pro sebe usurpuje ženskou část publika, já s Dalmatinem si po společném focení kupujeme nějaké ty místní piva (místní skříňovitěsvalnatí sekuriťáci se na mně vrhají se žádostí o podpisy), jdeme se vydýchat ven, před vchod do Kawiarni... Fans nám ještě kupují a podávají další chmelové místní nápoje a venku před vchodem ještě alespoň já (ač nerad) odmítám nabídky na obohacení svou zcela jistě "unikátní" DNA genetického kódu sympaticky metalového ženského polského obyvatelstva..:-)) Navíc Dalmatin mi kazí náladu tím, že po chvíli pozorování mi ironicky šeptaje do ucha konstatuje: "Pokud s touhle velmi sexy, ale malinko přerostlým nosem oplývající blonďatou Polkou skřížíš své geny, tak se z toho může narodit při tvých proporcích takový malý, i když určitě sympatický, ale přece jen slon, a to jsem ještě bohužel optimista..." Nádech, ale raději si nechávám odpověď pro sebe..:-)) Nechci se Dalma jakkoliv dotknout, a to ani s rozběhem lopatou... :-))

    Balíme, ládujeme vše do našeho "Barbuchy", a fans a členové místních kapel nás zvou do snad jediné, úřady nijak neomezené hospody (která je tak trošku dost hodně ilegální, v suterénu rodinného domu). Dáváme si pár piv, kecáme s hordou přítomných a po cca dvou hodinách vyrážíme do 80 km vzáleného Plocku, kde máme slíben nocleh...

    Prší, viditelnost je dost špatná, ale řídí Radim, ne já, takže já si si dovoluji malinký oddech (no prostě chrápu na zadním sedadle), navíc nás vede před námi jedoucí Robert z Psycho Zinu (zástupce šéfredaktora Grzegorze), u kterého spíme před odjezdem domů... Město Plock nás vítá, a po zaparkování našeho auta s kompletním aparátem vypuká diskuze, jak toto jakkoliv, ale bezpečně zabezpečit. Unaven z koncertu, křížení DNA a piva se striktně nabízím, že v autě coby alarm, imobilizér a hlídač v jednom přespím, a hned si na zadních sedadlech spacákově ustýlám. Ostatní členové Nemesis po pár možná upřímně míněných hlasitých nesouhlasech s mým počínáním raději tiše a rychle prchají k Robertovi domů, kde po zbytek noci (kdy já za teploty -2 stupně Celsia drkotavě spíce hlídám auto), poskytují rozsáhlý a mnou neovlivněný rozhovor do Psycho Zinu...

    Budí mne nějaké zvuky, koukám vyvaleně na displej svého mobilu, je 5,58 ráno, a s patřičně zlým deathmetalovým obličejem zpoza okna našeho auta odháním majitele hlasitě čuchajícího psa, který, majíce čumák vražený do výřezu bočních dveří, mě vytrhl z hibernace. Znovu mátožně usínám, a najednou ráno... Vlastně rány... na okno auta, a ejhle Radim, a prý že mám jít nahoru k Robertovi do bytu. No jo, ale jsem zmrzlý jak rampouch, takže drobnou pomoc Radimovu velmi oceňuji. Klopýtám do posledního patra plockovského paneláku, kde Robert, jeho synové a hlavně manželka vytváří velmi teplou, rodinnou atmosféru. Po briskně naservírované opečené snídanově klobásové, black metalem linoucím se z beden okořeněné atmosféře jsem připraven na cokoliv, a i Radalf mě nespíce vítá, ejhle ho.

    Děkujeme upřímně Robertovi, jeho ženě i jeho potomstvu, a vydáváme se na cestu, která je sice silně únavná a depresívní, ale vede optimisticky domů... Po pár hodinách však nastává tragická událost: Došly nám cigarety, což je pro všechny z nás vyjma Radalfa naprosto fatální, nebojím se říci silně tragická situace. Zoufalství nabývá podoby lokální apokalypsy, kdy cca 150 km před hranicí nemá nikdo z nás ničehož nic co kouřiti. Dalmatinem vyhlášené, evidentně předrevoluční heslo: "Vydržíme, kapitalistu pokoříme!" zamítáme, a hlášky typu: "Mno, a teď si můžeme tak maximálně vykouřit navzájem"..., kontrované vtipně ironicky scestným: "Právě jsem ti to chtěl navrhnout..." nebereme vážně už vůbec. Uff, konečně se blíží hranice.

    Nevím, jestli to není nějaká provokace, ale cca 15 km před hranicemi padla mlha, a já jsem coby řidič v...  zkrátka vůbec nic nevidím... Střídá mě bystrozraký Dalmatin, a po zastávce na první benzínce na našem území, kde dokupujeme Ministerstvem Zdravotnictví tak velmi haněné tabákové výrobky a aplikujeme je do našich těžce zkoušených organizmů, konečně zakotvujeme před naší zkušebnou... Achich ouvej, zase ty galeje (aparáty,  bicí a vůbec vše odtahaváme na zkušebnu)... 

    Jsem konečně doma... Kompletně zdráv a vražedně záludnými polskými cestami nepoznamenán...

 

---

4.11.2005:Nidzica(POL), Kino Wenus - Deníčky 2005: Deníček č.37

Kapely: Nemesis, Thorn(POL), Monolith(POL).

    Je cca 8,05 hod ráno dne 4.11.2005. Náš velmi oblíbený a v poslední době velmi často využívaný internetový Routeplanner na nás po prostém zadání: "Najdi cestu: Ostrava (CZ) - Nidzica (POL)" prostřednictvím laserové tiskárny vychrlil skoro třístránkový itinerář, a už při vytištění stránky číslo 1 se navigátorovi Dalmatinovi protočily nejen panenky, ale málem i celá hlava (a že by se mělo teda co točit :-)). Mi coby řidiči je to celkem fuk, kam mi Dalmatin přikáže, tam až na pár zanedbatelných výjimek jedu. Většinou... (jistě, kdyby do toho tady mohl Dalmatin mluvit, určitě by velmi ironicky cosi dlouze poznamenal, ale tenhle report píšu já :-))... No nic, nabízím mu cigaretu na uklidnění a se slovy: "Hmm, to ti teda ale fakt nezávidím" spolu nasedáme do našeho auta a vydáváme se směr zkušebna, kde nás má již netrpělivě očekávat zbytek Nemesis. Pohvizduji si. Dalmatin je zádumčivý. Parkuji před zkušebnou. Dalmatin je zádumčivý. Zamykám auto a ubíráme se do našeho brlohu. Dalmatin je zádumčivý. Stoupáme po schodech. Dalmatin je zádumčivý. Před dveřmi zkušebny mě bez výstrahy leká neočekávanou otázkou: "Myslíš, že VŠICHNI přišli včas?" Neodpovídám, neboť od teď jsem pro změnu zádumčivý já. S obavou otevíráme dveře a... ŠOK!!! Na židli sedí nikým z nás naprosto neočekávaná fatamorgána, celkem věrně vypadající jako náš Radim, pokyvujíce rukou (pravou), hlasitě nás jeho hlasem zdravíce, (dokonce oba z nás jmenovitě), a u nohou majíce batoh, který vypadá jako plný věcí potřebných na chystanou cestu a koncerty!!! Mnu si oči (svoje), koušu se do rtů (svých), potřepávám hlavou (svou) a prudce šlapu na nohu (Dalmatinovu), jestli se mi to čirou náhodou nezdá... Nezdá. Ale i tak si jdu pro jistotu velmi opatrně šáhnout, a světe div se, nahmátl jsem pevně fyzického, dobře naladěného, skoro kompletně sbaleného a vybaveného živého našeho basáka Radima, oplývajícího kdysi kýmsi mu na míru ušitou, striktně až dodnes velmi trefnou přezdívkou "Brzochod". To jsou mi teda věci!!! (Šeptem směrem k Dalmatinovi vyslovuji návrh, že to určitě musíme jít spolu někam bouřlivě oslavit, ale hned si ho sám zamítám, protože by se nám asi špatně jelo. Navíc je moc brzy, okolní hospody ještě vesměs mají zavřeno - to byl asi ten pravý důvod, když tak na to teď vzpomínám :-))...). Jsme z toho tak rozhozeni, že jsme málem přehlédli, že kromě Radima, jeho batohu a našich aparátů je zkušebna totálně liduprostá. Než nám to však stihlo byť jen lehce pokazit tento tak jedinečný, a doufejme, že v budoucnu minimálně ještě jednou se zopakovavší zážitek, doráží i zbytek ansámblu...

    Čili je něco kolem deváté ráno, a my se vydáváme směr státní hranice, na koncert do polské Nidzicy, a čeká nás něco kolem 550 kilometrů cesty (Routeplanner to odhaduje na 9,5 hodiny jízdy, uvidíme). Na to, že je listopad, je nádherné počasí, svítí slunce, Al-Kajdá už dobře měsíc nic nevyvedla, je poměrně teplo, jasno a provoz na cestách se celkem dá vydržet. Zatím. Státní hranici v Bohumíně-Chalupkách překračujeme plynule všichni a míříme směr město Rybnik, cestu do kteréhož si skoro pamatuji dokonce i já, a to je co říci. Jistě, byl jsem při své krasojízdě několikrát jemně upozorněn ostrým zařváním z vedlejšího sedadla: "Doleva!!! Tam!!! Ne tady, ale až TAM!!!", které mi vždy lehce naznačilo, že se snažím odbočit asi úplně někam jinam, než chce pokračovat pokud ne zbytek kapely, tak Dalmatin s vytištěným itinerářem a Euroatlasem na klíně zcela určitě :-)). Jen tak mimochodem: nastává jedna z dalších historických událostí v dějinách našeho cestování. Celá posádka našeho vozu nespí. Dokonce ani Radalf(!) :-)), a to z následných důvodů: Já coby řidič bych asi spát neměl, Dalmatin coby navigátor asi taky určitě ne (mohlo by se nám totiž při mém orientačním smyslu klidně stát, že po čase mineme ceduli "Bagdád zdraví řidiče jezdící bez nehody" :-)), Vláďa (v civilu učitel hudební výchovy) opravuje písemky svých žáků (kteří je dostali za trest), jimiž potrestal zřejmě hlavně sám sebe, neboť má téměř celou cestu co dělat, a dle jeho občasných hlasitých verbálních výlevů a následných citací si z nich kromě něho coby učitele jeho žáci těžkou hlavu nedělají, a programátor Radim s učebnicí v ruce uděluje doučovací hodiny z učiva matematiky čtvrtého ročníku gymnázia humanitně založenému Radalfovi se sešitem a propisovačkou v ruce (po pár desítkách kilometrů a zdatného sekundování z navigátorského sedadla jsem i já po více než šestnácti letech od mé poslední hodiny matematiky na gymnáziu konečně pochopil, mimo jiné, co to jsou např. komplexní čísla!)...

    Prokousáváme se Polskem, a já začínám (nejprve tiše, posléze polohlasem, pak už zoufalými, lehce hysterickými výkřiky) odvolávat vše, co jsem kdy vyslovil (to můžu popřít) a napsal (to může být použito proti mně, ale pokud přežiju polské cesty, tak už přežiju asi vše) o kvalitě našich cest. "Ještě že je alespoň pěkné počasí"... ozvalo se po mých tirádách někde zpoza mně. "COŽÉÉÉ ?!?" vybuchuji při pohledu na inverzí násobené olověné mračna a první maxikapky, rozpleskavájící se o čelní sklo. "No to já jen tak, že je lepší vnímat to pozitivnější..." odtušil Radim coby autor předchozího výroku, a já si uvědomuji, že ten chlapec má pravdu, i kdyby tady řádil hurikán Andrew, je pořád menším zlem, než stav polských cest... No nic, jedeme dál, a já po dalších pár desítkách kilometrů už nemůžu, podle mapy jich zbývá ještě cca 80 - 100 do cíle, a řízení se ujímá Dalmatin, navigátorské funkce "dobrovolník" Radim. Padla tma, a upadl nám výfuk. Tedy ne že by upadl, ale jen upadl (respektive krátery na cestách uvolnily šroub objímky, držící jeho zadní díl, který vyvléknuvší se z držáků začal zhůvěřile visíce zlomyslně zvonit o zbytky takzvané vozovky). Brzdíme, a zatímco někteří z nás využívají nucené zastávky k vykonání různých tělesných potřeb, jiní (Dalmatin a já) upadají do stavu jen o vlásek nepřipomínajícího slovo panika, neboť času opravdu není nazbyt. Po krátké poradě urychleně demontovaný zadní díl výfuku nakládáme pod nohy před zadní sedadla a po bleskovém poučení, obsahujícím proslov o křehkosti výfukového potrubí, tlumiče výfuku, možných škodách a finančních hodnoceních těchto atakdále adresovaných převážně těm z nás, kteří sedíce na inkriminovaných zadních sedadlech mají na nohou "kanady" , "španělské boty" , pluhy a jinou těžkou obuv, pokračujeme téměř bez zádrhelů dále. Konečně Nidzica. Směřujeme směr centrum, a na náměstí díky drobným rozdílům mezi češtinou a polštinou odbočujeme na kruhovém objezdu jinde, než máme, což je ale brzy napraveno.

    Před Kinem Wenus nás kromě pořadatelů vítá i část platících diváků, srdečně opětujeme pozdravy a po zaparkování auta u bočního servisního vchodu se vypravujeme prozkoumat, jak to tady mají zařízeno, bojíme se totiž malinko slova kino v názvu působiště Kino Wenus. Zbytečně. Ono to sice je kino, ale pódium je velmi rozlehlé, a prvních pět až sedm řad sedadel je demontováno a úhledně srovnáno u levé stěny kinosálu. Vynášíme své aparáty pod pódium, kde už hraje naše první předkapela, polští Monolith, a osobní věci a kytary lifrujeme do místnosti pod pódiem, kde je šatna. Zabydlujeme se a já s Dalmatinem si otevíráme první plechovku Radegastu z kartónu, který jsme si společně zakoupili ještě u nás. Psí pohledy nejmenovaných členů kapely odrážíme slovy:"Ne, Radime, jdi pryč, to je naše, věděl jsi, kdy, kam a na jak dloho jedeme, měl sis taky koupit!"... Jelikož pes je ještě pořád přítel člověka, dostává po chvíli i Radim do misky trochu moku, ne však moc, jelikož bude řídit po koncertě na místo našeho noclehu. 

    Zapřádáme rozhovory s kluky z polských kapel, dáváme jim ochutnat naše pivo, oni nám jejich polské - posléze už jenom my, naše, jim. :-))), a akce příjemně ubíhá. Monolith hrají, my mezitím debatujeme s pořadateli a Thorn, Monolith za chvíli končí a spocení střídají v šatně místa Thorn. Než Thorn dohrají poslední song, my máme nalazeno a nachystáno. Vybíháme na pódium, krátká zvukovka a po našem signálu zvukaři a osvětlovači a zhasnutí osvětlení hlediště jdeme na to. Hrajeme na své vlastní dovezené aparáty, Vláďa na svými komponenty doplněnou místní bicí soupravu, Radalf na své vlastní hlasivky a poláci opět dokazují, že jsou naprosto perfektní publikum. Paří, baví se, líbíme se jim, vyžadují přídavky... Paříme, škoda, že je pódium příliš vysoké, takže pouze Radalf coby frontman si může v pauzách mezi songy v hlubokém úklonu potřást rukou s desítkami headbangerů, dokonce musí být někteří z nich, vyškrábavší se nahoru, z pódia pořadateli "jemně" vyprovozeni. Po většině možných přídavků se dekujeme totálně splavení zpět do šatny. Fans nás však důrazně vyvolávají zpět, vracíme se tedy a ještě jeden song přidáváme, pak se však ústy Radalfa se všemi loučíme a definitivně končíme dnešní koncert. Nastává velká poptávka po nakupování našich CD-čkách a jakýchkoliv jiných materiálech, snažíme se ji uspokojit, ale všem nemůžeme vyhovět, zásoba CD i fotek se tenčí, musíme si něco nechat i na zítřek, na další koncert v Ciechanówě...

    Balíme naše sakypaky a jedeme na místo, kde máme spát. Jsme informováni, že nocleh máme zajištěn Radkem z kapely Man´s Fall na "zamku", což si i při mé a Dalmatinově znalosti polštiny vysvětlujeme všelijak: "Zamek" je přece polsky "hrad" (to je taková lingvistická libůstka), nebo se pletu?" ...ptám se pro jistotu Dalmatina. "Myslím že se se asi pleteš, konkrétně například já v hladomorně teda spát nemíním" ...míní velmi hladový Dalmatin. "Tutaj jesteśmy, to jest nasź zamek" (jsme tady, to je náš hrad)... přerušuje jeho lingvistickou úvahu Radek z Man´s Fall, který nám ubytování zajišťuje. A nelhal. Fakt se před námi tyčí kamenný hrad s věžemi, střílnami, cimbuřím, nádvořím, opevněnou branou a vůbec se všemi vymoženostmi podobných historických staveb. Ptám se znovu (jen tak projistotu), jestli jsme opravdu na místě, a nadšená odpověď v polštině mě utvrzuje v poznání, že strávíme noc na hradě ze 14. století! Ano, jako každá památka doznal i nidzický hrad jistý stupeň komercionalizace, ale hotelový pokoj o dvou místnostech, koupelně, wc a dvou televizích se satelitním příjmem se nám (až na drobné, v zárodku umlčené výhrady) líbí, a to tak, že moc!!!

    Užíváme si společně s Radkem a jeho přítelkyní pokoncertní odpočinek v hyperluxusním hradohotelovém, téměř dvoumetrovými zdmi od okolí izolovaném pokoji, posloucháme muziku, kecáme o všem možném a končíme (zdravé jádro z nás) skoro až k ránu po kompletní likvidaci našich zásob na dva dny. Zachránili jsme pouze 2 (slovy dvě) piva na druhý den pro Grzegorza, šéfredaktora Psycho Zinu... :-)) a ukládáme se posléze spát, chystajíce se na další polský koncert, a to v Ciechanówě...

 

---

15.10.2005:Sound Storm IV, Rakovník, klub Astacus... - Deníčky 2005: Deníček č.36

 Kapely: Nemesis, Warchild, Rimortis, Sekhmet.

    Po malé pauzičce po naší Tour (respektive ti línější z nás si odpočali pouhých šest dní, ostatní téměř celý nekonečně dlouhý týden) je tady sobota 15.10.2005 a čeká nás koncert v Rakovníku, v klubu Astacus na akci Sound Storm IV...

    Pořadateli nám avizovaný začátek akce je v 18,00 hodin, hrajeme jako druzí, čeká nás cca 450 km cesty, čili vydělíme-li vzdálenost předpokládanou průměrnou cestovní rychlostí 100 km/h (bereme v úvahu absolvování většiny cesty po dálnici), přičteme-li k výsledné hodnotě (která mimochodem zní: 4,5 hodiny) i nezbytnou hodinku a půl na sbalení a naložení všech našich krámů, a poučeni dřívějšími zkušenostmi přičteme také zatím i brilantními matematiky pouze mlhavě tušenou tzv. Radimovu "Brzochodí" konstantu (která má hodnotu: jak kdy, někdy i o hodinu a půl více :-)), dostáváme se konečně k časovému upřesnění plánovaného srazu na zkušebně, jenž zní: 10,30 hod., ani o minutu později. Tečka. Všichni jsou s tímto obeznámeni, někteří raději i několikráte opakovaně (jen pro zajímavost, pro některé bylo druhé i třetí upozornění neustále čímsi novým, neznámým, překvapivým, ale velmi zajímavým :-)), takže o půl dvanácté Dalmatin a já s napětím čekáme kdo, kdy, jak, proč, za co, s čím, s čím ne a jestli vůbec dorazí :-))... No nechci malovat na zeď, ale plus mínus něco málo desítek minut jsme se sešli kupodivu všichni, dokonce i naloženo máme celkem včas, a tak vyrážíme na cestu jen s nepatrným hodinovým skluzem, což jak jistě všichni a rádi uznáte, je výkon hodný zaznamenání, tak ho tedy raději velmi rychle zaznamenávám :-)).

    Opozdilce nechci takhle veřejně jmenovat na plné... ústa, oni snad ví (možná ... no asi možná ne - no asi určitě neví, a to jim ještě zdaleka není tolik, co mi :-)), ale sklerózu mají jak čepici, leckterý důchodce s nezbytným kamarádem a souputníkem Alzheimerem by jim tiše záviděl...), příště se to doufám zlepší... (zadoufat si snad můžu, ale obávám se, že to je asi tak vše, co můžu pro ono "příště" udělat :-))...

    Mno, co říci o cestě? Normálka, vyjíždíme, řídím... Radalf usnul, Dalmatin naviguje, kilometry čile ubíhají, Radim s Vláďou poslouchají muziku, míjíme pár bouraček, rozkopaných úseků zbytků vozovky a objížděk, Radalf spí, kamióny brzdí dopravu, Dalmatin naviguje, Vláďa s Radimem se kochají krajinou, dopravní policisté se kochají řidiči, řidiči se kochají vyjetými kolejemi a krátery ve vozovce, kamióny stále brzdí dopravu, jednání o digitálním mýtném pro ně je ještě takových 6,5 - 178 let v nedohlednu (střízlivý odhad, většina státních, imunitou chráněných reprezentantů jistě promine), Radim s Vláďou zapáleně debatují o muzice, já ještě pořád řídím, benzínky směrem k Praze zlevňují nám tak drahé pohonné hmoty, Radalf spí, oponuji debatě a zároveň vysvětluji Vláďovi a Radimovi svůj názor na poslouchanou muziku, Dalmatinovi je to jedno a naviguje, Vláďa i Radim mezitím spí a zatvrzele neodpovídají, Radalf stále spí, já nespím a řídím, auto nespí a jede, čert nikdy nespí, Radim procitl a poslouchá muziku, Vláďa už nespí a poslouchá Radima, Dalmatin nespí, naviguje a poslouchá Vláďu, Radalf neposlouchá nikoho a spí..., a tak nějak přibližně podobně to pokračovalo až skoro na místo :-))... Malé zpestření nastalo v Praze, kde nabíráme Radalfovu Áju, tudíž nastává drastická změna: Radalf nespí!!!... a chtěl by :-)).

    Oki, dorážíme do Rakovníka s bdělým(!) Radalfem (téměř plynule komunikuje, směje se, vrtí se, svou vojenskou obuví naprosto nevědomky lehce demoluje veškeré křehké i jiné předměty a zařízení ve svém dosahu, má hlad, žízeň, vlastní názor, v překvapivých a naprosto nečekaných situacích - hlavně pro na úspěšné završení cesty soustředěného řidiče - bez varování zpívá, urputně vyžaduje zastávku na vykonání různých tělesných i jiných potřeb...; čili vykazuje téměř všechny obvyklé známky svého šťastného a jemu drahou přírodou prosluněného života, ale máme ho rádi a jsme šťastní, že ho máme - všichni :-)) - na palubě), a po malé projíždce městem a konzultaci s velmi sympatickým jedincem v typicky metalovém ohozu parkujeme bez problémů před klubem Astacus. Ono to bylo vlastně za Astacusem, ale vchody pro lidi a pro muzikanty někdy bývají na opačných stranách podobných podniků (a nikdo tím určitě nic nemyslel, to víme po letech koncertování téměř naprosto bezpečně).

    Tak, jsme tedy v pořádku na místě, rekognoskujeme klub, pódium a hlediště, odtaháváme svoje aparáty, zesilovače, kytary a záložní kytaru, něco činelů (dost hodně, a těžkých) a stojanů pro bicí a tašek s osobními věcmi do zázemí Astacusu. Jdu si dát panáka, protože je mi taková zima, že plomby z mých zbytků zubů nekoordinovaným drkotáním odlétávají bez varování až 1,5 m daleko od mé hlavy, potažmo úst, všichni přítomní zdatně uhýbají :-)). Zvukaři zvučí, a jde jim to, jen např. mne mate to, že pódium je v rohu sálu a bedny, ze kterých to budeme s ostatníma kapelama "sypat" do lidí jsou od nás vpravo ve středu místnosti. Neva, dávám si kýžený rozmrazovací drink, vítáme se se sympatickým Aleisterem a neméně sympatickou Marky z kapely Warchild a po malém časovém skluzu akce začíná. První jdou na to Sekhmet, a po nich si chystáme nádobíčko my. Příprava nám trvá jen malinkou chvilku, a Radalf může směle ohlásit začátek našeho setu. Lidí není tolik, kolik pořadatelé očekávali (prý je vedle nějaká další akce), ale poctivě paří a naši muziku si evidentně užívají, takže i my jsme velmi spokojeni. Po našem setu se nás vyptávají na naše CD-čka, ale ty bohužel momentálně nemáme, "vyplýtvali" jsme celou várku během naší předchozí česko-polsko-italské Tour a dalších koncertů a nová objednávka dolisovaných kusů zatím ještě nedorazila... Jdeme se osušit, převléci (někteří z nás možná i přebalit a zasypat :-))) a hurá na občerstvení. Mezitím nastupují Rimortis a my s Marky a Aleisterem si sedáme ke stolu, debatujeme o různých věcech a užíváme si zbytku večera...

    Hodina posléze pokročila, nastupují Warchild, my se jdeme na chvíli kouknout a poslechnout si je, a je čas jet domů. Řídí Radim, stavujeme se po cestě do Kolína, kde vysazujeme stále ještě bdělého Radalfa :-)) s Ájou, a já vzápětí usínám spánkem nespravedlivých, který mi po alespoň pro mne velmi krátké době dost nevhodně přerušuje kýmsi hlasitě pronesená věta: "Vstávej, jdeme stěhovat", která signalizuje příjezd do Ostravy před naší zkušebnu a úmornou práci přemístění aparátu do našeho brlohu... To vše mě celkem probouzí, takže můžu jít zase směle spát. Domů. Je něco po půl osmé hodině ranní...

 

---

8.10.2005:European Tour 2005 part II, Udine, Basaldella(ITA), klub Garage 56... - Deníčky 2005: Deníček č.35

 Kapely: Nemesis, Agabus(ITA), Enraged(NLD).

- System status: ........ OK
   - Verze systemu: ........ Lukydows 3.4
   - Operacni system Lukydows status: ........ nestabilni rezim
   - Pamet autora: ........ 978.273 vadnych sektoru
   - Pokus o opravu vadnych sektoru: ........ neuspech
   - Pokus o zotaveni pametoveho media: ........ castecny uspech
   - Nacteni zalohy: ........ selhani
   - Nacteni zalohy po domluve: ........ castecny uspech
   - Znovunacteni zalohy po domluve: ........ asi OK
   - Report status: ........ OK
   .
   .
   .
   Vypis situace:
   .
   .
   .
   - Rekapitulace - predchozi koncert v Padove:
   - Odehrani koncertu: 22,00 - 22,45: ........ uspech
   - Pritomni platici: 120 - 150 ks ........ uspech
   - Pritomni celkem: ........ chybejici data
   - Konec setu: 22,45: ........ OK
   - Sbaleni vseho z podia do satny: 22,46 - 22,49: ........ uspech
   - Nalozeni vsech veci z satny do auta: 22,50 - 22,55: ........ OK
   - Kontrola: 22,55 -22,56: ........ OK
   - Rozlouceni s Tanist a headbangery: 22,57 - 23,07: ........ OK
   - Odjezd na dalsi koncert v Basaldelle: 23,08: ........ OK
   - Cesta: Zacatek 23,09: ........ OK
   - Nalada: 23,09: ........ OK
   - Stav vozidla: 23,09: ........ chybejici rezervni kolo
   - Prognoza: mozne selhani ........ kdykoliv
   - Cesta: - Prubeh: ........ selhani navigace vinou dopr. znaceni
   - Cesta: - Prubeh: ........ znovunalezeni smeru
   - Cesta: - Prubeh: ........ selhani navigace vinou dopr. znaceni
   - Cesta: - Prubeh: ........ znovunalezeni smeru
   - Cesta: - Prubeh: ........ selhani dopr.znaceni vinou navigacefcggcfszdjaůakkkajiiwiDhhhaliwgdwl
   .
   .
   .
----------------Libovolnou klavesou, napr. ctrl+alt+del+kladivo pokracuj dale-----------------
   .
   .
   .
   - SYSTEM RESTART: ................................ OK
   .
   .
   .
   - System status: ........ OK
   - Verze systemu: ........ Lukyxdows 3.4
   - Operacni system Lukydows status: ........ nestabilni rezim
   - Pamet autora: ........ 12.723.666 vadnych sektoru
   - Pokus o opravu vadnych sektoru: ........ neuspech
   - Pokus o zotaveni pametoveho media: ........ castecny uspech
   - Nacteni zalohy: ........ selhani
   - Nacteni zalohy po domluve: ........ castecny uspech
   - Znovunacteni zalohy po domluve: ........ mozne
   - Report status: ........ asi OK
   .
   .
   .
   Vypis situace - pokracovani:
   .
   .
   .
   - Cesta: - Prubeh: ........ nekolikere selhani navigace vinou dopr. znaceni
   - Cesta: - Prubeh: ........ nekolikere znovunalezeni smeru
   - Cesta: - Definitivni dojezd na misto 01,15: ........ OK
   - Situace v klubu: ........ koncert predcasne ukoncen
   - Duvod: ........ zprava o nehode nasi kapely po ceste
   - Nalada: ........ under the dog (pod psa)
   - Diskuze o dalsim deni: ........ zvazovani variant
   - Rozhodnuti 01,35: ........ odjezd smer Ceska Republika
   - Odjezd 01,45: ........ OK
   - Cesta: ........ OK
   - Dojezd domu 16,15:........ OK

   -------- Konec reportu ---------
   .
   .
   .
... SYSTEM CRASHED...

---

8.10.2005:European Tour 2005 part II, Padova(ITA), klub Country Star... - Deníčky 2005: Deníček č.34

 Kapely: Nemesis, Tanist(ITA), Handful Of Hate(ITA).

Autor: Radalf & Luky

Radalf:  Probouzím se o patro níže než zbytek kapely společně s klukama z italské smečky AGABUS, a to hned vedle pódia. Špinavá podlaha, plná mokrých stop po podrážkách těžkých bot neboli "kanad", či jak tady v Itálii tomu říkají, kteroužto obuv mí spoluhráči strašně milují (především proto, že na mých nohách zabírá v autě 70% úložného prostoru pro většinu posádky, a způsobuje škody na materiálu i lidech), podlaha studená jako led a všudypřítomný smrad z cigaret, který věrně doprovází skupinu NEMESIS na všech jejich koncertech. Šero... Přímo přítmí... Neuvěřitelné... Chladné dekorace klubu Trash Café stylizované do fúze japonského manga porna a cyberpunkového technokratismu mě vysloveně "hřejí na duši". Asi tak jako sněhomet... (*myšlen umělý zasněžovač "snobsky" životnímu prostředí naprosto neškodných sjezdovek...)

Luky:  Cvak. Probuzení. Vedle mne je Dalmatin, tam strašně unavený Vláďa, támhle pro laiky těžko identifikovatelná hromádka organických sloučenin na bázi uhlíku, vody, derivátů různých nasycených i nenasycených kyselin, nevystopovatelně stopových prvků, inertních i jiných lidstvu příliš životně neprospěšných plynů zvaná Radim, z Boží vůle Brzochod, hlava pomazaná, támhle je nějaký mimozemšťan, pardon Nizozemšťan, respektive Holanďan, čili podstatná část letadlem přilétnuvší kapely Enraged. Já mimochodem najednou tak nějak vnitřně vím, že tady všude chci určitě požádat o jakýkoliv nepolitický pozemský azyl. (Striktně na doživotí + - 200 let nepodmíněně). Nádherně všemistylymetalově útulný interiér klubu Trash Café mne po tentokráte ne příliš náročném "vstání z mrtvých" vítá do nového dne. Lahodně opojná vůně tabáku, příjemný chládek a nižádné nebezpečné sluneční paprsky či jiné zdraví škodlivé nepříjemné světelné zdroje, natož pastelově optimistické barvy nedráždí mé oči. Skvělé... Naprosto skvělé... Uklidňujícně depresivně-schizofrenické malby a interiérové variace výzdoby klubu mi vysloveně svědčí, a tak se příjemně naladěn ihned dávám do balení svých krámů. A baví mě to. Ale kde je Radalf? ...nesměle se rozhlížím a ejhle: není přítomen, Radalf nikde...

Radalf:  Soukám se ze spacáku a sleduji veselé ksichtíky hácéčkářů z italských AGABUS, kterak dělají velmi obdobnou činnost a postupně ze sebe shazují vrstvy bund, svetrů, triček, štucelí, kabátů, sněžnic a roztomile se u toho kření, a veselím se s něma. Zde u italsko-švýcarských hranic je docela frišno, to vám teda řeknu, kamarádi. Sdělujeme si ranní dojmy, a tu se na schodišti vedoucím z horní ubytovávací místnosti objevuje parta zdravících nás zombiů, mých sousoudruhů.

Luky:  Scházíme dolů (jak kdo, minul jsem první dva, a tak mě tímto dalších 32 schodů kromě závěrečného rychlého ohledání všech kostí, zbytků zubů a chrupavek naprosto vůbec netrápí...) po schodišti, a vedle Agabusáků kupodivu čile žije, dokonce je i vzhůru a švitoří náš Radalf, ale my máme jinou starost. Kávu a něco na zakousnutí. Například optimisty, kteří nespali v prvním patře Trash Café, a neustále chtějí po majitelích digifoťáků ze všech přítomných kapel (hlavně naší) fota, kterými by se mohli kochat, když už nemůžou objímat veškerý okolní stromový porost :-))).

Radalf:  Sympatický ex-punker a majitel villadosollského klubu, kde jsme tuto noc hráli, zaujatě vykecává s Lukym a Dalmatinem a na požádání (to musel asi někdo požádat) mi vaří vodu na můj hrdločaj.

Luky:  Mno, po našem nočně-ranním družném posezení s majitelem (kterého se někteří Radalfové neúčastnili) víme, mimo jiné, že je také ex-námořník, ex-metalista, ex-manžel, ex-milenec, ex-lidovec, ex-otec, ex-strýc, ex-teta a dokonce možná i ex-tchýně, zkrátka že je naprosto v pohodě. A jako majitel po pohledu na Radalfa zvučným hlasem přikazuje: (Prepare for that poor one some fucking good cup of tea!)... Což velmi volně přeloženo znamená: "Uvařte tomu zoufalci šálek čaje :-)))".

Radalf:  Poté, co všichni absolvujeme nějakou tu hygienu a balíme věci, a samozřejmě poté, co Radim vyfotí krásu okolních hor (s mou maličkostí v pozadí), se loučíme s AGABUS (prozatím) a s personálem a vyrážíme na barvitou transitalskou pouť, která má dnes dva cíle. V devět večer jsme očekáváni v Padově na koncertě s TANIST a HANDFUL OF HATE (obojí italské black metalové mlátičky nemalých kvalit) a o půlnoci o dalších 150 km dál, v Udine - Basaldelle, kde hrajeme s AGABUS a nizozemskými death metalisty ENRAGED...

Luky:  Hygiena? Na co? Respektive kupodivu je na celý klub jen jedna toaleta (Itálie je asi taky možná v úplně jiné, pražskými úředníky nezatížené Evropské Unii než my a naše kluby), navíc Radim a ostatní recividisté okupují "onu místnost" tak dlouho, že ač nerad, velím úlet, vlastně úkrok, úprk, možná i ústup, neboli odjezd... do Padovy, kde nás očekávají TANIST, a kde zaujmeme místo v pořadí první kapely na pekelné akci... Ovšem na počtu pisoirů, záchodových mís a umyvadel se kupodivu nic nemění... Vyjíždíme tedy...

Radalf:  Inu, cesta byla suchá, místy mokrá. Kochali jsme se okolními horami a rychle (no, většinou pomalu...) jsme si to šinuli cestou, kterou jsme včera podstoupili již jednou, tentokrát však opačným směrem, pěkně na sever. Luky řídil, a to jsem mu teda pánové nezáviděl! Deset hodin cesty po ITALSKÝCH silnicích. Dvě hodiny přetlačování se s osobáky v Milanu. Silnice, co nikam nevedou, ačkoli by podle map měly. Směrovky, které ukazují cestu na Veronu dvěma směry, bohužel opačnými. Překvapivé? Fakt, že uprostřed Verony je směrovka na Veronu je také velmi zajímavý, stejně jako to, že směrovky na Milano jsou všude, ale padesát kilometrů v okolí Milana není ani jedna. Jsem si jist, že se nějaká nachází určitě i na Sicilii, kde má valné opodstatnění, nicméně v blízkém okolí Milana nic. A hledejte ho. Bez směrovek. Únava se zvyšovala na hranici (ne)únosnosti a slovník sprostých slov z úst našeho řidiče neustále rozšiřoval své spektrum a mé obzory. Nikdo se tomu však nedivil a všichni to velmi dobře chápali. LIDIČKY!!! Kdo nezažil italské cesty, neuvěří.

Luky:  Cesta byla úplně děsná, ne-li fatální... Radalf jako obvykle velmi zarputile spí... Dalmatin naviguje, ale na italské cesty a ukazatele směru zkrátka nemá... Ani náhodou... Hory, kopce, tunely, zpoplatněné úseky dálnic, města a vesnice, které Italové velmi pružně přejmenovávají, potažmo bez výstrahy přemísťují, směrové cedule odkazující na jedno město ve čtyřech směrech (vlevo, vpravo, sever, neděle) a na místa, kam my jsme ani náhodou naprosto vůbec nechtěli jet (ale v důsledku geniálního značení italských cest zkrátka museli), navíc I.M.C.D.p.V, neboli "Italské Ministerstvo Cest a Dálnic", pobočka "Vydřiduch", nám neustále křížilo naši snahu dostat se z Villadosolly do Padovy pokud možno po nezpoplatněných cestách. A absolvování dvou hodin (což je dneska už skoro prakticky 120 minut) dopravního ruchu Milána, kam jsme naprosto vůbec ani náhodou nechtěli jet, byla taková třešínka na dortu. Netušil jsem, kolik znám společensky nevhodného výraziva, a párkrát jsem dokonce i sám sebe docela dost překvapil, jen nevím, mám-li na to být hrdý, či se tiše stydět někde v koutě :-))

Jen tak pod čarou: ...vysloveně mě baví například to, že červená barva na semaforech je zde vyloženě informativní, pro některé italské řidiče možná lehce doporučující, ale nikoliv striktně závazná, jiné vysloveně dráždí a irituje. Při spatření zmíněné barvy stojíme jen my, a za námi se ozývá nervózní troubení, naznačující nám, že ostatní za námi vysloveně brzdíme a ve vedlejších pruzích si to kolem nás bez skrupulí sviští na plný plyn halda Italů přes křižovatku bez mrknutí oka. Těm za námi se snažím bezvýsledně sdělit, že mám zkrátka takový blbý zvyk z autoškoly na červenou stát a na zelenou jet, ale přes klaksony a nevybíravé výkřiky mi zřejmě nikdo nerozumí :-))...(kromě asi padesátikilového Ramba v červené Alfě Romeo Cabrio, který na mě zařval: "Cornuto!!!"/"paroháči!!!"/, na což jsem mu, pamětliv toho, že v cizině se má člověk chovat jak se sluší a patří, zdvořile otevřeným oknem odpověděl: "Fuck you, wanker!!!"/"Seru na tě, onane!!!"/, a Dalmatin to z vedlejšího sedadla doprovodil příznačným výrazem obličeje bez komentáře :-)). Alfa nás vzápětí na plný plyn briskně předjela a zmizela (na červenou, jak jinak) rovně přes křižovatku a zbyl po ní jen smrad ze spálených pneumatik... Blikla zelená, a já se opatrně proplétám mezi auty, která zprava i zleva s hukotem a nezbytným troubením kříží naši dráhu :-)). Ukazuji napravo na reklamu Coca-Coly a ptám se ostatních, jakouže má barvu, neboť si chci ověřit, že jsem cestou nebarvooslepl. Zjišťuji, že já teda ne...:-))

Radalf:  ...spím, a zdají se mi sny o nádherných přírodních scenériích...

Luky:  ...nespím, řídím, nadávám, kleji, hartusím, lamentuji, tluču hlavou o volant, řvu jako hyena, chvílemi vystupuji za jízdy, mám depresi, diktuji závěť, a neobjímám ani náhodou nižádné vzrostlé stromy...

Radalf:  Když jsme na večer konečně přijížděli ke klubu (samozřejmě v doprovodu navigátora Raffy z kapely TANIST, kterého jsme si pěkně odchytli u jednoho nejmenovaného hotelu a bez něhož bychom cíle stěží kdy dosáhli), byla naše nálada po celodenním putování a bloudění skutečně "výborná". Zuřivý Yetti či Ali Baba včetně čtyřicetisedmi loupěžníků by před námi v tu chvíli jistě vzali nohy na ramena a ani by se neohlédli, srabové .Tak jsme zlí :-)) Všichni...

Luky:  Před dojezdem do Padovy Dalmatin sms-kou kontaktuje Raffu, ať na nás počká u nějakého hotelu, neboť si nejsme ani náhodou jistí, zda v geniálním systému padovských jedno- i žádnosměrek ke klubu "Country Star" vůbec trefíme. Raffa se dostavuje téměř v zápětí a uklidňuje nás, že si cestou do klubu není také až tak stoprocentně jist :-)), ale bez větších zádrhelů se před námi (po pár průjezdech křižovatkami na červenou) po chvíli objevuje známé countrystarovské parkovišťátko téměř plné lidí zamýšlejících dnešní koncert navštívit, a stále ještě přicházejí další. TANISŤÁCI se s námi srdečně zdraví a pomáhají nám vynášet z auta naše krámy a mne...

Radalf:  V klubu "Country Star" nám však náladu prudce zvedli naši italští přátelé z TANIST. Skutečně mě velmi mrzí, že nejsou od nás z republiky, protože mít příležitost byť jen občas potkávat takové lidi by každého z nás nabila energií na měsíc dopředu. Návštěvnost black metalových valkýr v dlouhých robách a jejich rytířů byla početná a vše nasvědčovalo tomu, že se zde dnes strhne opravdová black metalová bouře. Rychle vybalujeme věci, protože zpoždění a časový plán nám skutečně nedovolují se flinkat. Rychle nazvučíme a hrajeme asi pět či šest skladeb jako předskokani, protože musíme po skončení okamžitě balit a jet na další koncert do Udine - Basaldelly. Hraní nás baví a i přes obrovskou únavu jsme šťastní, že opět stojíme na pódiu. Publikum je velmi obstojné, přesto je vidět z jeho složení, že většina lidí dnes skutečně přišla konkrétně na slavné Italy HANDFUL OF HATE. Přesto sklízíme po každé naší písni velký aplaus a po poslední z nich bez velkých keců okamžitě nakládáme celý aparát a odjíždíme na další koncert. Tento koncertní den byl nejnáročnější ze všech, jaké jsem zatím zažil, nicméně skvělá zkušenost do budoucna je k nezaplacení a my máme velkou radost, že se Dalmatinovi povedlo tyhle koncerty v Itálii zařídit. Dnešní drama však nekončí... co se dělo dál, to se dočtete v následujícím deníčku...

Luky:  Přítomní lidi nás se zájmem pozorují, neboť náš rychlý příjezd, ještě rychlejší vybalení a nachystání aparátů a bicích, a následná zpráva o našem dnešním dalším koncertě na ně působil (jak jsme se později doslechli před odjezdem), jako by přijely hlavní hvězdy večera, a tak si nás nechtěli nechat ujít, což nám dali o chvilinku později coby publikum výrazně znát, a my jsme se jim odměnili výběrem toho nejlepšího, co v repertoáru máme. Zpěvák a kytarista TANIST Marco nám sdělil, že si nás užívalo 120 platících, a další ještě v průběhu našeho setu přicházeli. Paráda. Po posledním tónu lidi aplaudují a vyvolávají naše jméno, my děkujeme a opět sprintem balíme vše, srdečně se loučíme s TANIST a bez okolků vyrážíme směr Udine - Basaldella.

 

---

6.10.2005:European Tour 2005 part II, Villadossola(ITA), klub Thrash Café... - Deníčky 2005: Deníček č.33

 Kapely: Nemesis, Agabus(ITA), Enraged(NLD).

Kdo jsem? Kde to jsem? Proč tady jsem? Proč jsem zrovna tady? Proč to tady vůbec, ale vůbec neznám? Proč jsem totálně obklíčen, přemožen a terorizován poťouchle zlomyslným spacákem, proč je ta ložnice tak obrovská a proč je tady taková zima? A notabene proč mi něco škube nohou a huhlá to na mně: "Luky, Luky, LUKY, LUKY!!!, dělej, vstávej!," a vypadá to jako Chruščov v džínsové bundě v mladším českém vydání? A proč jsem vlastně na světě...? A jsme ve vesmíru sami?... Aha, už vím, jsem v italské Padově (dost daleko z domu), ta velká ložnice je klub Country Star, kde jsme včera hráli, a to mladší vydání Chruščova je už nikoliv z nejmladších Dalmatin... Postupně mi naskakují souvislosti: včerejší příjezd do Itálie, vítající nás Raffa z Tanist, výlet do Benátek, následný padovský super koncert, posezení Nemesis s přáteli Tanist a headbangery, pozdější postupná absence všech dříve jmenovaných a moje malá, striktně soukromá two man párty s Dalmatinem, likvidace části mých zásob tuzemáku s colou, řešení provozních a existenčních záležitostí kapely, celostátní bilance, tání arktických ledovců, jemných konfigurací jádra Linuxu, rodinných rozepří, vnitropolitickogeografických záležitostí Ghany, Surinamu a bývalého Pobřeží Slonoviny, výhod pasívního pancíře "Cobham" tanků M1A2 Abrams oproti aktívní ochraně reaktívního pancíře ruských tanků nové generace a jejich systémů "Štora 1" a "Štora 2" a unikátnímu radaru, tma, pár zmatených záblesků vědomí, spacák a ještě větší tma...:-))... Ale už jsem se našel, většinu ranních filozofických otázek jsem sám sobě si zodpověděl, píďalkovitými pohyby jsem se osvobodil ze spárů spacího pytle a po malé rozcvičce (prostě obul a zavázal jsem si boty) jsem připraven na věci budoucí. Asi. No asi úplně ne, ale ranní káva a cigaretka to postupně napravují, a tak za cca 1/2 hodinky už jsem schopen žertovat s ostatními členy Nemesis o čekající nás 700km dlouhé cestě do Villadossoly, dějiště našeho dnešního koncertu.

    Ládujeme vše do našeho auta, loučíme se srdečně s majitelkou klubu Country Star a vyrážíme na cestu... Řídím, to si teda nezávidím... Je něco kolem poledne. Po rychlé improvizované poradě se rozhodujeme, že italské dálnice ani jejich podstatné části si tedy formou kapitálových investic typu "mýtného" rozhodně kupovat nechceme, a tak mě Dalmatin po pečlivém studiu podrobného Evropského Cestovního Atlasu naviguje po cestách jakýchkoliv, ale jiných. Celkem se mu to daří, ale po několika hodinách celkem precizně zvládnutého kličkování jsme definitivně lehce zmateni místním pro nás lehce nepochopitelným dopravním značením přece jen nuceni opět pozdvihnout italský Hrubý Národní Produkt (no prostě po špatném odbočení se už nešlo vrátit, a tak jedeme a Eura ubíhají téměř rychleji než kilometry...). To už padla tma (a ve světě minimálně jedna vláda), a já zjišťuji, že pár desítek kilometrů před cílem už mám dost. Zejména řízení. Auta. Za volant usedá Radim, a svištíme si to celkem plynule dále. Propásli jsme však i přes precizní navigaci exit z dálnice, kterým jsme měli sjet směr Villadossola, a tak na dalším exitu se opět noříme do systému italských "okrsek". Dalmatin zjišťuje, že Italové asi vážně mají něco proti turistům, protože bez výstrahy ruší městečka, které mapa ukazuje, a urychleným přemísťováním, popřípadě zřizováním nových nám do cesty staví obce, o kterých mapa vysloveně mlčí, či je velmi záludně utajuje...:-)). Padá mlha a čekáme, že nás někde zastaví i "zubatí policajti" a jejich upírští nohsledi, ale zastavilo nás něco mnohem prozaičtějšího. V jedné z neexistujících vesnic na neexistující křižovatce po odbočení na neexistující silnici směrem na (snad) existující Villadossolu Radim nechtě najíždí na vykotlaný zubatý obrubník ("zubatí policajti" určitě plesají), který nám rozpárává pravou přední pneumatiku. Definitivně. Vypuká kolektívní nadšení, neboť náš VW Transpoter je tímto naprosto znehybněn, začátek koncertu se blíží a já coby "majitel" vozu (zakoupila nám ho před měsícem a něco má žena) netuším, je-li rezervní kolo v pořádku, kde se vlastně nachází, máme-li klíč na uvolnění šroubů kola, máme-li zvedák a pokud ano, jak se s ním pracuje atd... Zatímco pracujeme na zjištění předchozích skutečností plus jména této neexistující obce, Dalmatin kontaktuje formou sms pořadatele koncertu a sděluje mu náš problém. Po chvíli se nám daří nejen vyměnit zničené kolo, ale i po drobném taktickém průzkumu (takzvaném RECON, čili réčku) jsme schopni další sms-kou dokonce sdělit, kdeže se asi možná nacházíme! "Okay", zní odpověď, "jedeme pro vás, počkejte chvíli". Když Okay, tak Okay, uvelebujeme se v autě s vidinou několikatihodinového čekání na spásu, protože naprosto netušíme, jestli je Villadossola vzdálena jen pár kilometrů, či pár desítek mil... Houstne však nejen okolní mlha, ale i zápach nafty uvnitř i kolem našeho vozu... Kua drát, asi jsme prorazili i palivové potrubí, možná dokonce i nádrž, a tak se nás vesele ujímá panika následovaná silnou depresí, zapomínáme na jakékoliv koncerty a zamýšlíme se, jak a jestli vůbec se kdy dostaneme domů... Utěšuji Dalmatina, že nás stejně "zubatí policajti" a upíři dostanou dříve, než stihneme zmrznout či nastane smrt žízní, hlady a vyčerpáním, popřípadě trudomyslností (stále postrádáme míč!!!), když v tom znenadále a velmi překvapivě probudivší se Radalf ohlašuje nějaké vozidlo, ze kterého vystupují lidi, při bližším ohledání dokonce živí!. A skutečně, je to majitel klubu Thrash Café s doprovodem, a v tom se blýskne (možná i zahřmí, Radim promine) na lepší časy... Rychle ohledávají náš vůz, doporučují nám odjet o kousek dále a v záři světel jejich auta společně zjišťujeme, že rezervní kolo je v pořádku a nafta nám neteče, že to jen při výměně kola při naklonění našeho vozu asi něco málo paliva vyteklo přepadem. Ufff, několikset kamenů s výraznýma ranama spadlo z několika našich srdcí, a jedeme dále vedení vozem Italů před námi. Paradoxem jest, že Villadossola je vzdálena jen asi 10 minut pomalé jízdy, to byl tedy pech.

    No ale nechť, za chviličku jsme na místě a jdeme se kouknout, jakže to tady mají zařízeno. Klub Thrash Café je v prvním patře malého komplexu přístupný venkovním schodištěm přes malou terasu, pódium je velmi nízké, ale to máme rádi, máme lepší kontakt s publikem (znovu probuzený frontman Radalf má velkou radost, takže my také). O patro výše je velká místnost, která slouží coby šatna a ubytování kapel, a navíc majitel nachystal pro všechny kapely jídlo formou švédských stolů, vyplatil nám peníze předem a otevřel nám nelimitovaný účet na baru, to je teda rozdíl oproti našim poměrům, co? :-)) Klub se postupně plní, a doráží i ostatní kapely večera, Italové Agabus a Holanďani Enraged, kteří přiletěli ze své domoviny letadlem a byli kapelou Agabus dovezeni z letiště na místo dění...

    Nastává fáze "zvukovek", čili zvukových zkoušek, my jsme nazvučeni za cca tři minuty, Agabus vzhledem k tomu, že mají čtyři vokály, za méně než deset minut, a Enraged zvučí minut pětačtyřicet (lehce to nechápeme, mají padesátiminutový program + můj zesilovač Peavey, tak to museli odehrát více než půlku svých songů, ale co, vždyť letěli letadlem...). Po malé pauze jdou na to Agabus... Velmi energická kapela, na živo naprosto skvělá, líbí se nám. Po nich jdeme na řadu my. Lidi paří, fakt je to jiná země, necelá stovka jich dokáže vytvořit atmosféru málem lepší, než plná sportovní hala jinde... Přidáváme a po vyčerpání repertoáru za skandování "Nemezis, Nemezis" (to jsme asi zcela určitě my :-)) odcházíme ze scény. Tím to ale nekončí, po odnešení našich věcí o patro výše a následné "infiltraci" mezi lidi coby nedůležití, obyčejní civilisti, nedůležitě si užívající svého drinku jsme rozpoznáni a trávíme zbytek večera ve společnosti našich nových fans a skvělého majitele klubu, prodejem našich CD, rozdáváním našich propagačních fotek a ostatními velmi příjemnými činnostmi. (jen tak pod čarou: Radim byl tak nešťastný z proražení pneumatiky na mém autě, že mi vypil za asistence Vládi zbytek zásob tuzemáku, ještě že fans a majitel klubu mi tuto nepříjemnou okolnost stálým přísunem místních moků nedali nijak pocítit :-))...

    Lidi postupně odcházejí, a tak si klub pro sebe usurpujeme my společně s ostatními kapelami. Totálně pohodový majitel uzamyká vchod (zevnitř :-)), a oddáváme se všichni společně konfrontování české, italské a holandské metalové scény do brzkých ranních hodin... Zkrátka skvělý závěr skvělého koncertu... Ukládáme se ke spánku, chrápeme si navzájem do uší, a ráno vyrážíme na zítřejší dva koncerty v jednom dni, těšíme se!!!

 

---

6.10.2005:European Tour 2005part II, Padova(ITA), klub Country Star... - Deníčky 2005: Deníček č.32

Kapely: Nemesis, Outsider(ITA).

    Takže po malém "odpočinku", který většina z nás trávila tím, že si nadpracovávala předešlou i tuto část Tour 2005, se ve středu 5.10. po pevně stanovené a několik dnů dopředu opakovaně nekompromisně všem potvrzované hodině srazu (18,00) scházíme v naší zkušebně klasicky opět v plném počtu až něco kolem 19,30 hod. (zasvěcené to nepřekvapí :-)), a to i přes to, že nás čeká více než 1.000 km dlouhá štreka do italského města Padova (a víme o tom)...

    Plán byl následující (původně):
 - 18,00 - 18,05 - sraz...všichni...
 - 18,05 - 19,30 - nacvičení drobného hudebního překvapení pro naše italské kolegy Tanist...všichni...
 - 19,30 - 19,55 - naložení aparátů, nástrojů, členů kapely a vůbec všeho, kontrola, kontrola zkontrolovaného...všichni...
 - 19,55 - 19,59 - opětovná pečlivá kontrola několikráte zkontrolovaného, doplnění chybějícího a chybějících...všichni...
 - 20,00 - odjezd...všichni přeživší :-))...

    - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

    Skutečný průběh:
 - 18,00 - 18,05 - sraz...Dalmatin a já...
 - 18,50 - 19,30 - sraz pozvolna pokračuje...zbylí...
 - 19,30 - 20,00 - expresní urychlené nacvičení drobného hudebního překvapení pro naše italské kolegy Tanist...všichni...
 - 20,15 - 20,50 - chvatné naložení aparátů, nástrojů, členů kapely a vůbec všeho, namátková nesystematická kontrola, následná kontrola "zkontrolovaného"...všichni...
 - 20,50 - 21,05 - horečnatá opětovná kontrola několikráte zkontrolovaného, doplnění chybějícího a chybějících...všichni...
 - 21,10 - odjezd...všichni přeživší :-))...

    Vyjíždíme tedy, za jízdy děláme ještě kratičký briefing a zdráhavě konstatujeme, že kromě časové rezervy máme asi možná určitě skoro téměř jistě úplně vše. Tedy kromě nafty, jídla, cigaret, pitiva, dárku pro kapelu Tanist a pár jiných nepodstatných drobností, jsme tedy nuceni ještě rychle navštit Makro a dokoupit chybějící položky, takže při opouštění areálu zmíněného megahyperultragigastoru naše hodinky konstatují více než dvouhodinové zpoždění (a moje peněženka nulovou přítomnost peněz)... Mno jo, ale to jsme asi celí my (většina), takže já jako řidič si s tím raději vrásky nedělám, ať se můžu v klidu soustředit na stovky kilometrů, které mě čekají, a několika vtípky na účet opozdilců si zvedám náladu, navíc pronáším krátký proslov o postihu nepřipoutání se pásy na zadních sedadlech v ostatních zemích EU s dodatkem, že pokuty si každý z provinilců bude platit sám, což mi náladu pozvedá ještě více... Ovšem jen asi na 2 minuty, neboť omylem nabírám jiný kurz, než kam chceme a po důrazném upozornění zbytku kapely se briskně otáčím směrem opačným, ovšem přes dvojitou plnou čáru, a číhající policisté mi promptně udělují pokutu a několikaminutové kázání (to to pěkně začíná, říkám si v duchu a na pokutu si raději půjčuji peníze od Dalmatina, který se mi smál nejvíce, neboť ví, že před několika měsící mi byl ukraden řidičský průkaz a já ve své pečlivosti jsem si samozřejmě ještě nevyřídil nový, naštěstí po mně policisté vyžadovali pouze občanku a peníze, uff...) Je 22,00...

    Po nakoupení bločků od policistů opouštíme Ostravu směr Brušperk (jen zase opět "malé" zdrženíčko, Radim má všechny své osobní věci a spacák doma v Brušperku, nechtěl je vláčet do Ostravy autobusem, prý nás to nezdrží zastavit se pro ně, má vše sbaleno a přichystáno, jen to vzít zpoza dveří, naložit a tradáá...). Hmmm. Je 22,10 a Radim vystupuje před domem...  22,15...  22,18... vypínám motor...  22,20... nastávají diskuze, zda-li Radim nahání za domem ovce a rve z nich vlnu, aby si mohl uplést svetr na cestu, popřípadě zabíjí domácí zvířenu, aby měl v Itálii co jíst...  22,25... v osvětlených oknech ani za domem nevidíme žádný pohyb, domácí zvířena v souboji o přežití zřejmě zvítězila (nemyslete si, taková rozvzteklená, nedejbože raněná slepice může být smrtelně nebezpečná...)...  ve 22,30 Dalmatin ztrácí nervy, zvoní na zvonek a dovídá se, že Radim užuž jde...  22,35... jímá se nás trudomyslnost, a navíc jsme bez míče...  ve 22,43 se konečně slavnostně otevírají dveře a Radim s batůžkem a spacákem vychází... Tradáiáiáá... Časový skluz se tedy zvětšil už "jenom" o necelou hodinu...

    Oki, takže teď teda už opravdu vyjíždíme, dokonce i všichni a správným směrem, Radalf usíná a kilometry ubíhají. Cesta není špatná, po pár hodinách jsme v Brně a za další chviličku v Mikulově a překračujeme státní hranici, hledajíce cedule směr Wien. Navigátor Dalmatin (teď už kromě mně jediný bezpečně bdící) zdatně a bezchybně naviguje podle jak jinak než skvěle připraveného itineráře, a za to zabloudění ve Vídni můžou stejně rakušáci, mají prý mít lepší značení... Hodiny i kilometry kvapem ubíhají, směřujeme směr Graz, a já, který jsem vstával v 6,40 ráno toho začínám mít kolem 6,00 ráno už dost, takže se s Dalmatinem za volantem střídám, a upadám do mrákotné, asi hodinové dřímoty. Budím se na italských hranicích zvláštním mumláním, které po úplném procitnutí dekóduji jako Dalmatinovo polohlasné podivování se nad tím, že na hraničním přechodu kromě nás nikdo není, a to včetně celníků. Chvíli o tom spolu diskutujeme, což vzbudí i zbytek spáčů (dokonce i Radalf procitl), a směle pokračujeme dále.

    Takže jsme v Itálii, a po pár set metrech začíná dálnice budkou se závorou a několika tlačítky, popsanými jen a pouze v italštině. Mačkáme tedy tlačítka, nic se neděje, až se Dalmatin rozhodne zmáčknout to největší červené, které jsme až do vyčerpání ostatních možností považovali za jistič elektrického vedení. Otevřela se závora, lístek vypadl moc hezký (opět pouze v italštině), a my frčíme po dálnici směr Padova. Ovšem jen asi 400 metrů, náhle se za námi objevují modré majáky, slyšíme sirénu a dochází nám, že jde o nás, že jdou po nás. A skutečně... Zastavujeme a úsměvy nám mrznou na tvářích po té, co dva statní carabinieri s rukama na pažbách pistolí přistupují k našemu autu a italsky na nás cosi pokřikují. Po pár nekonečných minutách, kdy nám seberou naše pasy a něco si vysílačkou ověřují se neochotně uvolují se s námi bavit lámanou angličtinou a absolvujeme výslech kdo jsme, odkud jedeme, proč zrovna odamtud, kam jedeme, proč tam jedeme, proč zrovna tam jedeme, co vezeme, proč to vezeme, proč zrovna to vezeme atd... Nevím jak ostatní, já jsem se teda moc nebavil a po jejich otázce, kolik s sebou máme peněz a naší odpovědi, že asi tolik a tolik nám sdělují, že je to málo a ať mažeme zpět do Rakouska, se nebavím už vůbec!!!:-((. Naštěstí mám svou mezinárodní kreditní kartu, hbitě ji tasím, poliši ji přepečlivě zkoumají, a po pár minutách můžeme milostivě pokračovat k našemu cíli...

    V našem kolektivu, jindy tak hovorném, nastává po této události dosti dlouhé mlčení, které přerušuje po desítkách minut až další bouda se závorou, kde po předložení lístku nám striktně italsky mluvící obsluha ulehčuje o částku, o které vzniká ve voze čilá diskuze. Myslíme si, že to musí být omyl, my si přece nechceme kus místní dálnice kupovat ani pronajímat na několik let, my chceme jen projet, ne? Ne... A navíc po pár set metrech je další bouda se závorou a tlačítky, a do Padovy je to ještě více než 100 km. Hezky to mají kluci italští vymyšlené, jen co je pravda...

    Konečně se blížíme k Padově a posíláme sms-ku klávesákovi Tanist Raffovi, který nás u exitu bude čekat, aby nás dovedl ke svému domu, kde nám poskytne dočasný azyl. Po drobném komunikačním šumu se šťastně shledáváme a Raffa ve svém Fiatu Punto nás vede až před svůj pěkný domek, kde s úlevou vystupujeme, vykládáme naše věci, navštěvujeme toaletu (někteří opakovaně), vybalujeme si své poživatiny (většina), ale Raffa nás zve ke stolu (všechny), kde nám po chvíli předkládá vynikající pokrm, který připravila pro nás jeho máti. Na dotaz, cože to vlastně jíme nám s úsměvem odpovídá, že ani v italštině neví, jak se to přesně jmenuje a že to je moc dobré, s čímž jako jeden muž bez výhrad souhlasíme (bylo to něco jako lazaně, zapečené v něčem moc dobrém s nečím ještě lepším...). Sedáme si po jídle ven před Raffův dům a kujeme pikle, co bude dále. Je cca 11,00 ráno 6.10.2005. Raffa nám navrhuje, že bychom mohli zajet do Benátek (o čemž jsme se bavili už při první části Tour u nás), a tak i když jsme utahaní po cestě, souhlasíme. Jedeme vlakem, protože parkování je prý v Benátkách téměř nemožné, a když ano, tak nemožně drahé... Benátky – paráda...

    Po návratu z prohlídky Benátek nakládáme vše zpět do našeho auta a jedeme nekonečnou spletí jednosměrek do padovského klubu Country Star (abychom zjistili, že po ujetí cca 15 km jsme asi 2 km vzdušnou čarou od Raffova domu). Country Star má jednu zvláštnost: Téměř celá jedna boční stěna tohoto dosti velkého klubu se dá na kolejnicích odsunout, takže se ideálně dá autem vjet téměř až dovnitř a v pohodě ten kousek odnosit aparáty a nástroje. Ustavujeme vše, a po té, co nás pořádající kapela Tanist pohostila makaróny - "pásta" a místním pivkem, začíná hrát kapela Outsider. Není bez zajímavosti, že koncerty a jiné akce začínají v Itálii nejdříve kolem 23,00 hodiny, takže chápeme údiv našich italských kolegů Tanist pří návštěvě u nás... Posloucháme Outsider a ke konci jejich setu se začínáme chystat my. Ladíme, převlékáme se, chystáme si svých několik švestek a hned po té, co dohráli poslední song se vrháme na rychlou zvukovku, a jdeme na to. Je sice čtvrtek, ale pořadatelé i majitelka klubu jsou s návštěvností spokojeni, i my při pohledu z pódia jsme rádi, že cca 50 lidí si užívá, a my s nimi. Po druhé skladbě vybalujeme překvapení, které jsme si pro kapelu Tanist jen a pouze pro tento koncert přichystali: je jím předělaná část jejich "hymny" jménem "Ragnarok", která v našem zpracování po cca minutě a půl plynule přechází v náš song "Awaken"... Upřímně nás těší nadšení v sále, neboť přítomní posluchači písně Tanist i jejich hymnus znají, a dávají nám to velmi hlasitě znát. Jedeme dál, užíváme si to, paříme jak vzteklí, lidi taky, a po zahrání kompletního playlistu a přídavku jdeme nadmíru spokojení do šatny převléct se do suchého a malounko oslavit náš první koncert v Itálii se skvělými headbangery i s kapelou Tanist (dostáváme nabídku se o dva dny později zúčastnit cestou z Villadossoly do Basaldelly opět v Padově koncertu Tanist s italskou blackovou kapelou Handful of Hate, což velmi rádi přijímáme), bavíme se skvěle, postupně však odpadá více a více přítomných, nakonec zůstává vzhůru a fyzicky přítomno už jen "zdravé jádro" v sestavě Dalmatin a já...

    Spíme v Country Star klubu, a ráno vyrážíme do vzdálené Viladosolly, která je až u hranic se Švýcarskem, report následuje...

 

---

28.9.2005:European Tour 2005 part I, České Budějovice, klub Černý Velbloud... - Deníčky 2005: Deníček č.31

 Kapely: Nemesis, Tanist(ITA).

    Mno, vzhledem k tomu, že nadchází poslední den první části naší Tour, navíc po skvělém a náročném koncertu v pražském klubu Kain, vstává se nám v brzkých dopoledních hodinách všelijak, nikoliv však lehce coby optimistickorozradostněným zbytečným čilým ranním ptáčátkům (které je třeba bez milosti či jakýchkoliv výjimek nebo osobních pohnutek potírat, a to nejlépe tím, že je nutné je bez milosti zabít - můj čistě soukromý názor :-)), spíše připomínáme partičku čerstvě exhumovaných mrtvol (pohybujeme se sice nepatrně rychleji, vydáváme zvuky, většina dokonce i ústy, ale na druhou stranu se mi zdá, že z některých sem tam nějaké ty kousky v různých časových intervalech odpadávají, co ale zase čekat od deadmetalistů - pardon, deathmetalistů, že? :-))... Po nějaké době mi začíná něco malinko vrtat hlavou.... prudce se zamyslím - a už to mám, počet fyzicky přítomných zombies mi lehce nekoresponduje s posledním známým počtem členů kapely... Pro jistotu nás všechny nenápadně sedmkrát přepočítávám a pamětliv učiva matematiky Základní školy (...taková druhá až třetí třída) sčítám všechny výsledky, dělím je sedmi a vychází mi hodnota těsně se blížící číslu čtyři. Něco mi říká, že výsledek by se však měl pohybovat přibližně někde těsně kolem číslice pět... Někdo zřejmě chybí... a skutečně, v předsíni Kamilova říčanského bytu postrádám jeden pár obuvi: jsou jím vojenské "kanady", a blik, už je mi to jasné: chybí jejich nezbytná výplň, kterou je zcela určitě náš zpěvák Radalf. To je tedy prů... dost nemilá věc, bez zpěvu dnešní pomalu ale jistě nadcházející koncert asi nebude to pravé ořechové, i lidi si toho možná zcela určitě všimnou!!! Jsem však záhy uklidněn kašlajícím Dalmatinem (poznávám ho podle tetování na pravé ruce a bujné kštice na celé bradě), který má přece jen sklerózu o dvě celé šedesát osm setin krát menší než já: "Rahdlvúúff ssspch přžehcch uvch achjíáá vvvhh kchlííněééhmm vuolééhehmm!!!..." Skutečně, teď jsem si vzpomněl, Dalmatin má naprostou pravdu: "Radalf spí přece u Áji v Kolíně, vole..." Uklidněn touto pro mne "překvapivou" informací sleduji zbytek přítomných v jejich pokusech o návrat k stavu vzdáleně připomínajícímu druh "homo sapiens" v mezidobí ohraničeném více či méně chtěným zrozením a naprosto definitívní smrtí, čili k životu, sám se taky velmi urputně snažím... Po několika desítkách minut už to celkem jde, balíme si sakypaky a po rozloučení se s hostitelem Kamilem opouštíme jeho byt a pinožíme si to přibližně směrem k našemu autu, vedle kterého parkuje Fiat Camper téměř beze zbytku zaplněný kapelou Tanist... Naši italští přátelé po našem hlasitém příchodu již také jeví známky zbytků života a jadrnou, nikoliv oxfordskou angličtinou s italským přízvukem hodnotí své posthibernační pocity a nálady, ale po chvíli jsme už všichni v poho, i žertíky začínají létat éterem sem a tam a po nezbytné konzultaci budoucího dění vyrážíme na cestu.

    "Chybějící" Radalf nám posílá smsku, že žije a že se nezadržitelně (cca 3 gramy semtexu vhodně umístěné na levé koleji trati Kolín - Praha by jeho tvrzení určitě vyvrátily, ale nechť) blíží vlakem z Kolína do Prahy, jedeme tedy v minikoloně směr Praha - Florenc, kde nás na zastávce metra bude čekat. Zastavujeme na "záchytném" parkovišti, kde nás však místní personál s nezájmem odmítá "zachytit", protože bychom se s našimi dvěma auty (VW Transporterem a Fiatem Camperem) na poloprázdnou parkovací plochu prý naprosto nevešli, měli jen asi 978,5 čtverečních metrů volného místa, sdělujeme jim tedy oplátkou od zbytků plic, co si myslíme o nich, jejich manželkách, jejich matkách a matkách jejich matek (Vláďa i o jejich psech a fenách, matkách jejich psů a fen a matkách matek jejich psů a fen) a totálně znechuceni jedeme dále. Další rychlá zastávka se týká doplnění zásob potravin a tekutin v jednom z cizích kapitálem vlastněných sjůprmárketů, a po nalezení zastávky metra Praha - Florenc a následném doplnění téměř kompletního stavu členů naší kapely přistoupením Radalfa vyrážíme směr centrum. Zastavujeme na placeném parkovišti vedle Wilsonova nádraží (dříve Hlavního nádraží, předtím Wilsonova nádraží, původně nádraží Františka Josefa, předtím jěště železnice nebyla, to to letí...), a my ostraváci jdeme Italům ukázat Prahu :-))...

    Protože nějaký cizí naprosto zbytečný politik přijel navštívit nějakého našeho z našich daní placeného ještě zbytečnějšího politika, mobilní zátarasy a z našich daní placená Policie nás odklání jinam, než my chceme, ale nechť, cestu k Muzeu, dříve Národnímu stejně nacházíme, a ukazujeme Tanistům na tzv. Václavském Náměstí nádherné McDonaldy, sídla cizích bank, firem, obchodů, které jsou "šikmo v rohu", sochu nějakého pána na koni, který se jmenuje dle reklamy na podstavci svatý Ardo (asi dávný vynálezce pračky se sušičkou, možná mlátičkou), a sem tam nějaké zřejmě nepodstatné dost hodně staré lehce omšelé stavby, :-))... Míhali se kolem nás zmatení koňové s nekorunovýmipenězidychtivými vozkové, a Orloj (takové ty velké hodiny) byl zahalen ve slušivém, modře neprůhledném kabátku opět s mistrovi Hanušovi naprosto neznámými cizáckými slovy; evropskouniovskými holuby pos... poznamenaný český velikán Jan z Husi (asi už tenkrát tušil, kam to vše půjde) na nás čuměl podobně jako okolo projíždějící povozy plné fotek i jiných optických záznamů chtivých šikovných Žaponců... Italové jsou však kupodivu zřejmě nadšeni, a tak po procházce poblíž Karlova mostu je směrujeme k projíždce metrem, která nás přivádí zpět k našim zaparkovaným vozům a raději vyrážíme směr České Budějovice, klub Černý Velbloud. Protože jsme však na jednom z předchozích koncertů (v polském Rybniku) po odjezdu táborské kapely F.O.B. našli šňůry kapely F.O.B. označené nápisy F.O.B., stavujeme se cestou do Tábora vrátit šňůry kapely F.O.B. kapele F.O.B prostřednictvím zástupce kapely F.O.B.... Po telefonické domluvě nás čeká zástupce kapely F.O.B. na táborském náměstí, kde po malém zabloudění bezpečně zakotvujeme a vracíme šňůry kapely F.O.B, označené nápisy F.O.B. jemu, coby zástupci kapely F.O.B... Italové i přes F.O.B. mají hlad, a tak v místní táborskonáměsťoidní restauraci ochutnává většina z nich za našeho sekundování guláš a svíčkovou, jen konzervatívní Emilian si objednává italskou pizzu, chudák... Velmi zdvořile poznamenává, že takovou ještě nikdy ve svém italském životě nejedl :-))...

    Dojezeno, dopito, jede se dál... Kilometry ubíhají, a jsou tady kýžené České Budějovice, a po malém pátrání stojíme všichni před klubem Černý Velbloud. Klub má dost dobrou PA aparaturu, majitele, zvukaře i zázemí, líbí se celé českoitalské výpravě. Vybalujeme všichni vše, chystáme se na koncert, přicházejí lidi a Tanist jdou na to první. Odvádějí bezchybný výkon, hrají celý svůj playlist a v songu "Ragnarok" pozývají na pódium Radalfa, který se zpívajícím kytaristou "Big" Maxem, odloživším pouze a jen na tento song svou "kejtru" z této jejich hymny dělá skvělý duet. Tanisti pomalu končí a chystáme se my. Únava z nás jako nějakým voodoo kouzlem padá, makáme jak psi a skvěle si to užíváme, přítomní lidi podle jejich reakcí taky. Jelikož má Vláďa postaveny a sobě na míru nastaveny celé své kompletní bicí, sjíždíme taktéž komplet celý playlist a najednou je tady konec nejen našeho setu, ale i komplet celé první části společné Tour. Dojatě se loučíme se všemi členy kapely Tanist, děláme společné fota, více než dvě hodiny trávíme společným hodnocením první části Tour, plánováním druhé, která bude probíhat v Itálii, nakládáme vše do aut, pomalu odjíždíme a velmi neradi odbočujeme na první křižovatce v Budějovicích směr Ostrava, zatímco Italové směr rakouský Linz...

    Co dodat? Za osm dní pokračuje druhá část Tour, a to naším koncertem v italské Padově s kapelou Outsider, kde se s našimi velmi dobrými přáteli Tanist opět shledáme, sice ne na pódiu, ale shledáme, ale o tom už bude následující report...

 

---

27.9.2005:European Tour 2005 part I, Praha, klub Kain... - Deníčky 2005: Deníček č.30

Kapely: Nemesis, Tanist(ITA), Belligerance, Apocryphal Death.

    Probuzení v plzeňském klubu Runway, následné balení a ty různé podobné skopičiny jsme absolvovali téměř všichni ve zdraví, pakujeme a nakládáme vše a jsme v očekávání vystoupení v matičce Praze, v klubu Kain. Cesta z Plzně na místo byla celkem nezajímavá, průjezd Prahou otravný, a hledání klubu Kain a posléze místa na zaparkování našeho Volkswagenu Transporter a Tanisťáckého Fiatu Camper už nás vysloveně... nebavilo... Ani trochu. Navíc v (nesplněném) očekávání drastických kolon a zácp jsme vyjeli (kupodivu!) o cca tři hodiny dříve, a se stejným náskokem jsme na místo i dorazili, takže máme moře času na... blbiny. Italové se rozhodují se lehce projít po okolí, my po rekognoskaci terénu lehce prospat (a dospat deficit) v autě. To ovšem jen míníme, neboť nastává situace, která má kódové označení: "Čiré zoufalství vzor 1", a projevuje se tím, že aniž bychom požili jakékoliv lehké či jiné drogy, upadáme po naprosto neškodné debatě o hygienických aspektech našeho cestování, následcích onoho, o chybějících nám bytostech jakéhokoliv jiného, ale opačného pohlaví do takových záchvatů smíchu, že se naše auto chvěje jako při zemětřesení osmého až deváteho stupně Richterovy stupnice... Jen s těží přestáváme blbnout, a Vláďa, Radalf a já se vydáváme po zanechání Dalmatina a Radima (kteří projevují cílevědomé odhodlání se prospat urputněji než my) na místě a jdeme si dát do blízké hospůdky kafe, někteří z nás i pivo... Možná... Já určitě, neboť Vláďa a Radalf neřídí, Dalmatin a Radim spí, nemohouce protestovati :-)))

    Čas se pomalu naklání a my se snažíme přeparkovat naše vozidla co nejblíže klubu Kain. Daří se nám to až po nezapomenutelném průjezdu dopravní špičkou, kdy cca 800 m jedeme více než 20 minut, a trochu zbývajícího času trávíme prohlídkou okolí. Objevujeme nad Kainem Armádní Muzeum pražského odboje, před kterým stojí nádherný, skvěle udržovaný sovětský tank T-34/85 (já se opravdu kochám), a navrhuji Tanistům, že je před ním vyfotíme... Oplácejí nám to, a to už pomalu nastává doba, kdy klub Kain otevírá... Chutě veškerý náš aparát, bicí, tašky s osobníma věcma atd. odnášíme po alespoň pro mne lehce klaustrofobickém (to ne že bych měl strach z Klause) schodišti na místo dění, a tu vyvstává malý problém... Není k dispozici šatna, respektive nižádné místo, kde bychom si mohli uložit nástroje a osobní věci. Tanisti jsou z toho chvíli dost vedle, ale ukládáme jejich i naše věci za našeho dozoru vpravo od pódia, a hlídáme je jako oko v hlavě. Začínají hrát Belligerance, skvělé zpěvačce chvíli pomáhá náš skvělý Radalf (sleduji to od barpultu na skvělé projekční TV, která pro ty, co nemají místo na place promítá dění na pódiu na boční zeď, skvělý toť nápad!), po nich Apocryphal Death, pak Tanist, a ejhle, za chvíli jsme na řadě my. Mezitím se dozvídám od barmana, že nevědomky parkujeme na "oblíbeném" místě místní policie, takže s Dalmatinem běžíme ven a odjíždíme z místa za blesků nikoliv bouřky, ale fotoaparátu městské policie Praha, která fotí nevhodně parkující vozidla, a nás to minulo jen o jeden vůz, ufff... Po bleskurychlém (to je jinotaj, co?) přeparkování se s Dalmem urychleně vracíme na místo dění...

    Vláďa pár minut přestavuje své bicí, my ostatní rychle ladíme kytary, baskytary i hlasivky, krátká celková zvukovka a jdeme na to! Lidí se sešlo hodně, klub Kain se nám líbí, lidi paří, my taky, zvuk je více než skvělý (tušíme to z profesionálního přístupu místního zvukaře k předchozím kapelám a slyšíme to i při svých výletech na okraj pódia), a dáváme to všem znát. Málem nevíme, kdy přestat, ale bohužel nám dochází prezentovatelné songy, takže ač neradi, po dvou přídavcích končíme... Hráli jsme jako poslední, dění v Kainu končí tím pádem taktéž, děkujeme lidem za podporu, rozdáváme pár podpisů, prodáváme naše PromoCD-čka, dáváme si (já) pár piv, Radalf odcestovává do Kolína ke své milé Áje, my balíme, a jedeme spát k Dalmatinovu spolužákovi Kamilovi (mimochodem skvělému kytaristovi) s Dalmatinem za volantem do Říčan, Tanisti spí před Kamilovým domem ve svém pohodlném voze, my u Kamila doma :-))... Po cigaretce na balkóně se ukládáme ke spánku za situace zvané: "Čiré zoufalství číslo dvě" v očekávání věcí příštích :-))...

 

---

26.9.2005: European Tour 2005 part I, Plzeň, klub Runway... - Deníčky 2005: Deníček č.29

Kapely: Nemesis, Tanist(ITA), Belligerance.

    Po předchozím dni, kde se nám tak povedlo pořádně si zahrát v polském Rybniku, se budím do nechutně optimisticky jasně slunečného pondělního babílétového dopoledne, chutě si balím své sakypaky, sleduji hodiny a jelikož se blíží čas (11:00), kdy má basák Radim vyzvednout mou maličkost mým autem (jemu zapůjčeným pro účely pohodlného cestování z jeho bydliště Brušperku do Ostravy, kterým mimochodem vyrážíme směr Plzeň na další zastávku našeho evropského minitour), pomalu vycházím z domu na parkoviště v bláhové naději, že Radim své přezdívce "Brzochod" ausgereknecht dnes nedostojí :-))... Minuty tiše (a nadpozemsky neskutečně pomalu) plynou, je 11:15, 11:25, 11:35, prvek očekávání neustále střídá prvek zklamání, a tak v 11:40 ztrácím trpělivost a lehce vytočen vytáčím několikráte Radimovo mobilní číslo. Zjišťuji však, že Radim používá svůj mobil pouze a jen k vyplnění prázdných prostor ve svém batohu, který má vždy bezpečně uložen naprosto mimo dosah a doslech, nejlépe v kufru auta či na jiném podobném místě, a tak se skřípaje zuby dočkávám až po dalších x minutách totálně neplodného čekání triumfálního příjezdu výše zmíněného hrdiny, ale fanfáry jsem mu nezahrál, grrr :-)).

    Vyrážíme tedy k Dalmatinovi, kde zjišťujeme, že Radim by měl přestat jíst veškerou stravu, obsahující vajíčka (dle posledních seriózních vědeckých výzkumů právě vajíčka způsobují sklorézu, či jak se ta záludná nemoc vlastně jmenuje...).Auto mu bylo zapůjčeno pod podmínkou, že splní tři celkem prosté, i pro malé dítě lehce zapamatovatelné úkoly:

 1) přiveze sebe + auto
 2) přiveze 2 ks (slovy dva kusy) spacáků (pokud možno v celku), jeden pro sebe a druhý pro Vláďu
 3) vyzvedne a přiveze Vláďu...

    Tečka. Při nejlepší vůli na tom ani já, ani Dalmatin s Radalfem neshledáváme nic, co by bylo neproveditelné či příliš komplikované. Ale Radim nám dokázal, že to možné je. ZAPOMNĚL SPACÁKY(to by nebylo až tak tragické), ale HLAVNĚ ZAPOMNĚL VLÁĎU!!! Ještě že splnil, sice s hodinovým skluzem, alespoň úkol č.1 :-)).

    Tímto se náš Dalmatinem pečlivě náplanovaný časový harmonogram rozpadl jako domeček z karet. Sdělujeme kapele Tanist, že po naložení našeho aparátu se musíme stavit ještě do Brušperku pro spacáky a do Klimkovic pro Vláďu, a chvatně se vydáváme tyto procedury vykonat. V Brušperku ještě kapela Tanist projevuje přání, zda by mohli do svého Fiatu Camper načepovat vodu, která napájí jejich sprchu, toaletu a umývadlo, a my s Dalmatinem a Radalfem zanecháváme po domluvě Radima jako bonus tanisťákům do osádky jejich auta, a vyrážíme do Klimkovic pro bubeníka Vláďu, bez kterého bychom budoucí koncert opravdu odehrát nemohli (neoplýváme totiž bicím automatem, a Vláďa by si po nějaké době téměř určitě všiml, že jsme ho s sebou nevzali :-))

    Ještě před rozdělením naší minikolony na dvě části se domlouváme s česko-italskou posádkou vozu č.2, že na ně počkáme na benzínce před Olomoucí. Náš vůz č.1 bez problémů nakládá v Klimkovicích Vláďu a svištíme si to směr dálnice, neboť oplýváme dálniční známkou, a celkem bez průtahů se blížíme k městu, které proslavily nechutně páchnoucí velmi chutné zrale sýrové výrobky. Celých 20 minut se Dalmatin zabývá vybíjením baterie svého mobilu v marné snaze kontaktovat Radima, který jako jediný ve voze č.2 má zapnutý telefon, ale zkuste schválně hádat, dovolal-li se... Chvilka napětí... (pro nás ne): Ne. Jelikož si nejsme ani náhodou jistí, zda Italové jsou před námi, či za námi, pokračujeme dále po D1 směr Praha a ve vybíjení baterií našich mobilů, a tu se neočekávaně po dalších cca 30 minutách Radim ozývá sám(!), cože prý chceme? :-)). Otevírám ve 130-ti kilometrové rychlosti raději velmi rychle všechna okna, aby se Dalmatin prudce proudícím vzduchem alespoň lehce zchladil a neexplodoval, neublížil si nekoordinovanými pohyby o interiér vozu, nepokousal nás ani ostatní motoristy v okruhu 7,5 km či prudce nepozřel svůj celulární přístroj, což se celkem až na pár zanedbatelných výjimek nestalo... Po několika hlubokých nadechnutích a vydechnutích se Dalmatin mrazivě ledovým, možná i ledově mrazivým hlasem Radima ptá, kdeže se nachází, a je-li ještě stále s tanisťáky ve stejném voze (po předchozích zkušenostech není druhá část jeho otázky až tak úplně od tématu, to už asi ale tuší i ti méně pozorní :-))...
 – Prý minuli exit č. 17, a máme jet rychleji, abychom je dohnali... Oki, stejně máme skluz, a tak šlapu na pedál, ať doženeme časový skluz i vůz č.2. Po několika kilometrech vidíme ukazatel upozorňující na exit číslo 221, za chvíli exit číslo 223, čímž je nám jasné, že exity mají pevně trojmístné číslování a Radim s Italy jsou buď na úplně jiné dálnici, možná i v jiném státě, nebo Radim (opět tvrdošíjně nezvedající svůj mobil) nezklamal naší důvěru v něj vloženou a nahlásil nám číslo popisné svého bydliště, popřípadě stav drobných mincí ve své peněžence, počet roliček toaletního papíru ve svém batohu, předpokládaný věk okolojdoucí bytosti ženského pohlaví či jiný s orientací na D1 velmi úzce související údaj :-)). Zapředli jsme nikoliv akademickou debatu, co nastane, až (pokud vůbec kdy) Brzochod bude stát před námi: Dalmatin ho chtěl zabít. Já jsem soudil, že zabít ho je málo. Právě probuzený Radalf vůbec netušil, o čem hovoříme... A mírumilovný Vláďa mu chtěl dokonce odpustit, což bylo už úplně scestné... :-)).

    No nic, nebudu se zabývat maličkostmi :-)) Briskně se rozhodujeme, že do Plzně dojedeme sami (nějak tušíme, že vůz č.2 je kdekoliv jinde, ne však před námi), a téměř dvouapůlhodinové zpoždění nadeženeme svižnější, jen malinko platné dopravní předpisy porušující jízdou s plynovým pedálem opírajícím se o podlahu našeho auta :-)).

    Prahou projíždíme skoro plynule (no tak jo, špatné odbočení nám umožnilo prohlídku krás pražských městských částí, kam nikdo z nás nechtěl nikdy ani náhodou zavítat), a nakonec jsme bezpečně zamířili přibližně směr Plzeň, kam jsme se po pár prostojích v kolonách dostali včas, díky Radimovi se spotřebou nafty skoro dvakrát vyšší, než jsme plánovali. To jen tak, pro přesnost, příště už si na to dáme pozor :-)).

    Klub Runway nacházíme díky mapám a informacím místního občana v pohodě, a jmeme se stěhovat (bez Radima) kompletní náš aparát včetně basového (Radimova) vlastnoručně po schodišti do suterénu, který Runway zabírá. Vítáme se s Pepou (majitelem) , sympatickou kapelou Belligerance a po aklimatizaci a zapojení všech zesáků atd. "překvapivě" doráží s téměř hodinovým prodlevou vůz č.2, který byl celou dobu ZA NÁMI (Co jsem říkal? Kdo to říkal? Já jsem to říkal!!! - kolektivně konstatujeme...).

    Radim se svým batůžkem, obsahujícím mobil a ostatní nedůležité věci schází středem schodiště následován kapelou Tanist a kochá se pohledem na svůj aparát, který se tyčí na pódiu připraven na věci příští, a bezelstně se nás ptá, jak se nám jelo! Ještě že Pepa nám na uvítanou nalil velmi lahodný drink, jinak by klub Runway zažil první veřejnou defenestraci, což, jak nám po chvíli došlo, by nebylo nic platné, jelikož jediné okno v okolí bylo to, které jsem měl coby řidič po mikrospánku na dálnici D1 :-)). Oki, se stuhlými čelistmi se připravujeme na set kapely Belligerance, se kterou bude zpívat náš Radalf zaskakující za nepřítomnou zpěvačku, který si stihl nacvičit za dva dny jejich songy pro tento koncert (čím nás ještě překvapíš???!...). Odsejpá jim to, Radalfa konečně vidíme a slyšíme coby diváci a posluchači, líbí se nám to. Po nich se připravují Tanist. Krátká zvukovka, a jdou na to. Užíváme si je, a připravujeme se na náš set...

    A je to tady. Jdeme na to. Hraje se nám v poho, ale jen do třetího songu (alespoň mi, protože mi praská struna, a jsem nucen si rychle vyměnit kytary, ale rozdílnost snímačů v poměru k nastavenému zvuku vykonává své, nehraje se mi dobře, záložní kytara "píská", ale co, zbytek kapely je naprosto v poho, tak to přece kazit nebudu, ne?). Uteklo to, dohráli jsme, balíme si věci a protože nocleh máme slíben právě zde v klubu, sympaťák majitel Pepa nám dává v plen pípu, zamyká nás v klubu a my se oddáváme pokoncertním radovánkám... Velmi zkušený Dalmatin se ujímá čepování piva, my si užíváme, kecáme s Tanist a Belligerance, probíráme od hudby přes kvality automobilů, žen, koní atd. až po celostátní bilanci vše, Vláďa předvedl krátkou prezentaci bojových umění, a postupně se ukládáme k spánku ve spacácích, s vidinou na zítřejší pokračování Tour v pražském klubu Kain.

 

---

25.9.2005: European Tour 2005 part I, Rybnik(POL), klub Gotyk... - Deníčky 2005: Deníček č.28

 Kapely: Nemesis, Tanist(ITA), Moonfog(SVK), F.O.B.

Autor: Radalf

    Po včerejším prvním koncertu našeho Tour, proběhnuvším v našem "domácím" klubu Prostor, jsme organizačně vytíženi (nu, jak kdo – já třeba ne :o) sbalili fidlátka a s pocitem, že to snad dokonce i přeci jen nějak zvládnem jsme se rozjeli každý po svých. Já pěkně do domečku, osprchovat se, najíst a vyspat se na dnešní koncert v našem oblíbeném polském městečku Rybnik, Vláďa uháněl do rodných Klimkovic a zbytek Nemesyčáků lehce provětral italskou kapelu TANIST (která si Tour užívala neuvěřitelným způsobem), a poté se odebrali do Dalmatinova domácího prostředí k lehkému spacákovému odpočinku...

    Vzhledem k mé včerejší absenci na česko-italském pokoncertním briefingu zbytku osádek našich tourbusů nemohu popisovati roztodivné legrace a humorné situace, kterých si pánové dozajista užili habakuk. Místo toho jsem se s plyšovým slonem slastně oddával hlubokému spánku a zcela jsem přišel (mimo jiné) například o možnost zjistit, že po pár pivech je naprosto jedno, kdo je Ital a kdo Čech. Ale co, člověk nemůže mít všecko, nos mám napuchlý rýmou jako kliku od blázince a vůbec, vynahradím si to určitě na konci turné.

    Zcela nerozvážně si neužívám mystické moci poctivé teplé vody neb netuším, že mě taková vymoženost na dalších zastávkách tour nečeká, a místo abych děkoval přívětivé náruči svého domova, lamentuju nad svým zdravotním stavem. Pět roků jsem dozajista nestonal, vlastně si pamatuji na tu tragédii, když jsem si zadřel jako malý jinoch třísku jako na největší zdravotní křivdu v životě (no, trošku jsem si zapřeháněl :o)) a teď, den před začátkem turné jsem, s prominutím, jak na SVIŇU dostal bolehlav horečkovitého charakteru, z nosu mi teče pramen, že by na mě mohli postavit nové lázně a krk mě bolí tak, že jsem zmítán pochybnostmi o tom, zda zvládnu šestidenní legraci po klubech a křičení do mikrofónovitého přístroje bez újmy na hlase. A hlavně se obávám co řeknou chudáci fanoušci, až jim po pár dnech budu sípavě recitovat leda tak včelku Máju. A tolik jsem se těšil, že podám výkon, hernajs. Nu nic, již včera jsem obdržel od jisté hodné slečny na koncertě pastilky proti kašli, piju horkou vincentku a nejrůznějšími způsoby se kurýruji. Do poslední chvíle před vstupem na podium mě po celé tour halí svetry a šály různého stupně hrubosti a já troubím do kapesníku jako na lesy aniž bych bral na pošklebující se Nemesyčáky a překvapené návštěvníky koncertů zřetel...

    S prvním koncertem včera v Ostravě jsme spokojeni jak my, tak Tanist a coby odměnu za náš výkon si dopřáváme dnes sraz na zkušebně až v odpoledních hodinách, neboť do Rybnika je to pouze nějakých 50 km. Navzdory původnímu plánu vzbudit se v 10:00 mě probouzí o půl druhé řev racka za oknem. S klením se dávám do kupy, přihřávám si nějakou tu baštu a už už se blíží baskytarista Radim, který mě má vyzvednout u mě doma (věřte, to jsou "maličkosti", kterých je třeba si nebývale vážit). Blíží se s tradičním brzochodovským "zbržděním", nicméně skluz není až tak brutální jako obvykle někdy vždycky bývá, když se vypravujeme na cestu trvající 5 a více hodin a když v žádném, ale v opravdu ŽÁDNÉM případě není možné se opozdit. Je slunečno, Radim ležérně řídí směr "Dalmatinův byt" za poslechu dunění jakéhosi basového virtuóza a já se ve svém svetru a slunečních brýlích při těch pětadvaceti stupních (nad nulou!) cítím jako ultrašašek.

    Srdečně se vítáme s TANIST (s vámi se nevítali? Vítali, tak snad víte o čem mluvím, ne? :o)) a po krátkém zrekapitulování včerejší akce, předodjezdovém briefingu a naložení beden, zesáků a bicích do našeho auta se vydáváme směr Rybnik s jejich italským tourbusem v patách.

    Po dojezdu na místo nás již zuřivě vítal majitel klubu Gotyk Brake i se svou ženou. Brzy se nás také ujímají čekající fans a mimo obvyklých debat o skupinách česko-polské scény a učení se sprosťačinám vyslovovaných v domovském jazyce rybnických občanů se dovídáme, jak je Gotyk perfektní klub a jaký že je to ten Drake fanoušek metalu. Přešel jsem to se shovívavým pokrčením ramen a vnitřními pochybnostmi a ještě teď se divím, že mě huba nebolí... a brzy uvidíte proč, milé děti. Klub Gotyk sice nevlastní pódium, nevlastní aparát a dokonce ani víc než rozměry 5x5 metrů... to nám však v žádném případě nevadí, naopak. Právě dorazivší kluci z F.O.B rozbalují své distro a brzy se objevují i MOONFOG ze Slovenska, kteří si od našeho posledního společného koncertu stačili v sestavě udělat zajímavou paseku. Z kytaristy je najednou zpěvák, z basáka bubeník, dvě staré tváře pryč a jedna nová in. Velmi zajímavá rošáda, nutno však říci, že setu se zhostili s velkým nasazením a prali do lidí svůj old-school metal hodně přesvědčivě. Klub se mezitím pomalu plní... na řadu přicházejí TANIST tentokrát bez warpaintu a zatímco Dalmatin s Lukášem debatují o různych prapodivnostech s polskými fans, rytmická sekce kapely a já sedíme v autě a tečou nám sliny při poslechu posledního nástřelu SYSTEM OF A DOWN (kterým normálně neholduji, ale poslech to byl znamenitý a velmi kvalitní).

    Brzy jsme Lukym vyhnáni na scénu, kam jsme se ale ostatně již velmi těšili. Jsme mírně překvapeni (či spíš šokováni) tím, kolik lidí se ještě stihlo nasbírat za tu půlhodinku, co jsme okupovali náš tourbus. Klub byl narvaný k prasknutí, všichni muzicírové dobře naladěni a po krátkém zvučení se ozývá Dalmatinovo tiché "můžem..." a moje velmi hlasité "Slava Rybnik, hear the scream of Nemesis!!!", následováno odklepáním prvního taktu naší nové skladby "Boblig", prozíravě umístěné na začátek setu. Malinký klub praská ve švech, není kam se hnout a je to přesně ten typ akce, kterou máme rádi. Žádné podium, naprostá svoboda pohybu, lítající pačesy... prokousáváme se setem a vše utíká tak strašně rychle, až je nám to líto. Majitel Drake se za barem naprosto vykašlal na tržby, shodil triko a zaujal místo v první řadě, kde ode mě dokonce i chvílemi co by bodyguard odstrkoval nebohé headbangery, kteří měli tu smůlu, že se ocitli příliš blízko nás či našich aparátů. Dvakrát přidáváme za skandování našeho jména, zpocení fans nám gratulují, podepisujeme se, fotíme se s ostatníma kapelama, s Brakem i s osazenstvem klubu. Tak tohle byl jeden z těch POLSKÝCH koncertů a my víme, kde chceme hrát co nejčastěji! Kluci z TANIST jsou šokováni vstřícností a gratulacemi polských fans, neustále nás někdo zve na alkohol (který však vzhledem k zodpovědnosti za "vokální kvalitu" následujících koncertů odmítám pozřít) a neustále se nás někdo na něco vyptává, což nám však dělá velkou radost. Luky byl neustále obletován skupinou metalistů v džiskách, které již brzy zdobil jeho i naše podpisy a nadšeně s ním štěbetali celý večer.

    Kolem jedné hodiny noční se naprosto šťastní balíme a chystáme se vydat opět vstříc Ostravě, vyprovázeni početným davem fans a Drakem, který neustále opakuje, že při nejbližší příležitosti nás do Gotyku pozve zase. Jsme spokojeni, vyřízeni a nadšeni... tohle opět stálo za to!!! A brzy na kutě, zítra nás čeká cesta směr Plzeň...

 

---

24.9.2005:European Tour 2005 part I, Ostrava, klub Prostor-Tančírna... - Deníčky 2005: Deníček č.27

Kapely: Nemesis, Tanist(ITA), Deneb(POL), F.O.B.

    Tak, a je to konečně tady! První den naší (a nejen naší) první části Tour, na kterou jsme se těšili alespoň my jako malí kluci :-)). Zahájení bylo sice plánováno na 23.9.2005, tedy o den dříve, ale wroclawský klub Diabolique poté, co nám jeho majitel před cca půl rokem při domlouvání naší Tour svatosvatě přislíbil (a donedávné doby na naše ujišťování odpovídal, že je vše OK a připraveno) a potvrdil volný termín pro začátek našeho podniku, byl tento neočekávaně uzavřen, zřejmě i zrušen (rozuměj klub Diabolique)... Dozvěděli jsme se to cca 14 dní před začátkem Tour, Dalmatin narychlo horečně zajišťoval náhradní řešení, ale i přes jeho maximální snahu to neklaplo :-((... No jo, tak jsme si alespoň s o den dříve docestovavší italskou kapelou Tanist mohli posedět v naší oblíbené hospůdce, seznámit je s tím, co je opravdové (rozuměj: české) pivo, česká národní kuchyně, krásné české holky, paní a dívky, popovídat si, a vůbec poznat tyto skvělé lidi blíže. Btw: Většina kapely Tanist - skoro 99,84% členů chtělo po tomto nultém dni požádat o jakýkoliv azyl u nás, se specielní umístěnkou v Ostravě, popřípadě přilehlém okolí :-))

    Radegast chlapcům italským moc chutnal, i na slavnou Stodolní ulici (kde celá naše pětičlenná kapela byla za celý svůj život dohromady čtyřikrát) jsme je zavedli, a po pozdějším krátkém doplnění ztracených zbytků sil (teď mluvím za sebe...) krátkým "nočním" spánkem se jako pořádající kapela ráno (no, bylo to po poledni, to jen tak, pro přesnost...) kýženého 24.září ujímáme za pomoci našich ochotných italských hostů chystání všeho na nadcházející první koncert našeho Tour. (Většina Tanisťáků spí u Dalmatina doma, zbytek v jejich Fiatu Camper, který by si mohla v důsledku jeho vybavení - sprcha, wc, postele, kuchyň atd. přát každá kapela na jakékoliv tour vlastnit). Drobné, více než hodinové zdržení pevně plánovaného srazu zbytku naší kapely raději ani neuvádím, oni se prý polepší, slíbil Radim :-)). ...Nevím... Ale nic, vše klape, ze zkušebny je komplet celý náš před nedávnem většinou obnovený či doplněný aparát natahán do klubu Prostor, a vše je v 19,15 hodin připraveno na propuknutí věcí příštích.

    První jdou na to Poláci Deneb, přítomní lidi však ještě nejsou nažhavení, a tak většinou poslouchají v sedě, popíjejíce pivko, jiné potraviny či poživatiny .-)). Za nimi jdou na řadu F.O.B., po nich italové Tanist (velmi nás zaujal jejich jakoby na motivy nějaké italské lidovky blackově zpracovaný song "Ragnarok" - tak to jen tak pro ty, kdo budou číst i příští další "deníčky" z Tour...), a ejhle, jsme na řadě my... Mimochodem, stáváme se mistry zvukovek, dnes nám stačilo 5 - 7 minut na to, abychom začali (přestavění bicích, zapojení našich zesáků, efektů, šňůr, nalazení našich vlastních, transportem lehce rozhozených kytar)...(možná je asi něco špatně, jiné tuzemské i zahraniční "hvězdy" dokáží zvučit i více než 25 minut...), nám stačí hrábnout do strun, bleskově vyrovnat hlasitostní poměry kytar i basy, a jedeme!!!

    Začínáme naší zbrusu novou skladbou "Boblig - Humanity crushed to dust", kterou veřejně hrajeme vůbec poprvé. Sebekriticky musím uznat, že jsme ji zahráli... no, myslím si, že dost hodně úplně dobře :-)). A jsou na řadě další, paříme, hraje se nám skvěle (hrajeme na vlastní vybavení, co více si přát?...), lidi nás v našem snažení povzbuzují, my jim to vracíme kompletním playlistem, pohoda, užíváme si to! Dostavil se coby divák i náš bývalý zpěvák Rosťa "Chrosťa" Kosmák, a na Radalfovu výzvu si s ním vystřihl duet ve skladbě Groundless Fear, byl to teda zážitek, to mi věřte... Najednou je tady konec nejen našeho setu, ale i prvního dne Tour, jsme jakž takž spokojení, jen Vás lidí mohlo být více, ale nechť, příští akce bude ještě lepčavější, cítím to v kostech, a to dokonce ve svých!!!

    Ale co jsem to chtěl...? Yop, vím, jedeme druhý den Tour do Polska, do Rybniku, do Klubu Gotyk... Těšíme se!!!

    A to bude mít hlavní slovo náš zpěvák Radalf, který připravil report ze druhého dne Tour...:-))

 

---

23.7.2005: KOKAFest č. 5, Karviná, Loděnice... - Deníčky 2005: Deníček č.26

 Kapely: Nemesis, Salamandra, Koka, Galactic Industry, Deaf 99, Witch Hammer, Los Emilos, Re-Volt, After Dark, Demiurg.

    Tenhle report musím začít trošičku rozvláčněji, neb nás potkala alespoň pro nás ne příliš obvyklá, ale o to více zaznamenánihodná událost... máme novou zkušebnu!!! Je skvělá, sympatická, čistá, má okno a dokonce se do ní nás všech pět vejde úplně bez problémů, nikdo nikoho při zkoušení ničím neohrožuje, nešlape mu na nohy, šňůry, prsty, efekty, nedloube nikoho do žeber rohy kytar a dokonce i Vláďa se může při bubnování směle rozmáchnout a nezpůsobit si lehká povrchová zranění o příliš dotěrně blízké stěny. Ale každé pozitivum musí samozřejmě v zájmu relativní rovnováhy vždy zastínit nějaká ta malá kosmicko - kosmetická vada na kráse: naše nová zkušebna se nachází ve třetím patře, a to prosím bez jakéhokoliv ani přibližného náznaku výtahu :-)) Už při prvním stěhování zjišťujeme, že kdysi kdosi někde celkem velmi vtipně trefně poznamenal (tuším, že jsem to byl já :-)), že umění je holt řehole... a taky že je! (zvláště pro ty z nás, kteří už slyšeli zjara zpívat kosa vícekrát, než jsou schopni udržet :-))

    Oki, co naplat, musím ještě doplnit citát: " hudba šlechtí duši..." o opravdu malý dodatek: " v našem případě i tělo, respektive těla..." Ale na druhou stranu zase nemusíme vyhazovat nekřesťanské prachy za fitcentra a různé posilovny, takže je většina z nás z nového působiště více než nadšená, a ti ostatní to ještě sami, a rádi uznají :-))

    To jen tak, musel jsem zmínit novinky u nás... Ale zpět k tomu, co jsem chtěl psát původně... Report z KOKAFestu s pořadovým číslem 5, který probíhal v sobotu 23.července 2005 v Karviné, na tzv. Lodičkách, který jsme absolvovali již potřetí.

    Vzhledem k malému selhání techniky (Dalmův Peugeot 405 1.6 GL kombi vypověděl den předem poslušnost - urval se šroub příruby výfuku), jsme nuceni se vzát ideje pohodlného cestování dvěma vozy kombi, a tak vyjíždíme Vláďovou maminkou laskavě zapůjčenou Felicií kombi a mou třídveřovou Mazdou 2.0 Sport Coupé GT, která není kombi ani náhodou... Po příjezdu před naší novou zkušebnu se chutě všichni zapojujeme do snášení nejen našich obvyklých krámů, ale i kompletně celých bicích, kteréžto všechno zaplňuje naši vozbu téměř dokonale. Řídím já a Radim, který ovšem opět nezklamal, je hrdým majitelem 24 korun českých (slovy: dvacetičtyř), což po podrobném probrání a prodiskutování aktuálních cen benzínu, cigaret, alkoholických i nealko nápojů, jakožto případných pokrmů masitých i nedejbože vegetariánských shledávám s Dalmatinem jako lehce nedostatečnou částku pro podnik, jakým je naše výprava na Kokafest (vzhledem k faktu, že cesta domů autobusem ho bude stát již dříve zmíněných 24,-Kč a řidič je zodpovědný za obsah palivové nádrže, kterážto se na první pohled na ukazatel stavu paliva jeví téměř naprosto, ale úplně nedostatečně zaplněna...) :-)) Radalf s Vláďou se jen tiše smějí, běhajíce v křečích za roh a zpět :-)) Navrhuji vzít Radima naplocho mečem, ale vzhledem k nedostatku mečů se můj návrh shledává jen s pramalou podporou... No nic, nasedáme tedy do vozů, je něco kolem 18,00 hod., Radalf s Dalmatinem raději prosíravě do mého, briskně vyrážíme, a opravdu bez jakékoliv zlomyslnosti se semo tamo ohlížíme na vůz číslo 2, ve kterém nás Radim s Vláďou následují, padají opravdu jen lehce škodolibé poznámky o tom, zda vůbec je schopna Felicie, notabene kombi i po důrazných domluvách jet například na vodu, vzduch, kombinaci obého či na dobré slovo již zmíněné jistě velmi optimisticky naladěné posádky :-)) Drží se nás však jako klíšťata, ale jen do doby, kdy po lehkém informačním šumu mezi mnou a navigátorem Dalmatinem jsme nuceni po překvapivém odbočení směrem bezpečně špatným toto napravit banálním dopravním přestupkem (ve smluvním ceníku Policie ČR majícím hodnotu pouhopouhé kulky 9mm do týla, a to je opravdu velmi optimistický odhad), na který si evidentně posádka Radim - Vláďa netroufá (asi nějaké mentální zábrany)... a tímto se od nás odlučuje, naštěstí jen na chvíli. Za necelých deset minut nás vítězoslavně dohánějí, pokračujeme tedy směr Karviná bezpečně všichni (doufáme, jelikož do vozu číslo 2 nevidíme :-))... Lehce nás mate pozdně červencové letní počasí, protože jasně svítí slunce, ale stěrače na našich autech nestačí stírat úporné dešťové kapky z čelních skel, snad se vše v dobré obrátí...

    Na místo do Karviné dojíždíme v pohodě, parkujeme auta a jdeme nahlásit pořadatelům akce, že Kokafest už může naprosto bez problémů probíhat, neboť jsme zde!!! :-)) Fasujeme slušivé zelené očíslované identifikační náramky, kterými se na požádání chlubíme ostatním členům pořadatelského týmu, kdykoliv opouštíme placený prostor na cestě k našim vozům... Sledujeme kapely, hrající postupně před námi, obžerstvujeme se a čekáme na naši chvíli. (mezitím Radim s Dalmatinem přivážejí Felicii s bicíma stranou od pódia, ať může Vláďa v klidu smontovat své kyblíky Tama a připravit je na náš set, což posléze činí). Lidí je méně než na loňském ročníku, ale je to způsobeno počasím, odhadujeme účast na cca 500 - 600 platících, což je asi 800 přítomných (+ cca 200 lidí sledujících vše zpoza vodní hranice), a tak se moc těšíme. Pořadateli striktně všem vyhrazený čas všechny kapely (až na pár očekávaných vyjímek, Re-Volt naboural časový harmonogram o 15 minut, další kapela to stáhla na pouhých pět minut, což vydrželo až do příchodu kapely Salamandra...) dodržují, takže posléze po Salamandře, která nás pustila na pódium až v 00:20 jako poslední po krátké zvukovce nastupujeme my...(kapely měly každá hodinu na zvučení i vlastní vystoupení, my ovšem na vše jen 40 minut (standartní toť problém "uzavírací" kapely), akce nekompromisně končila v 1:00, to jen tak, pro přesnost...)

    Radalf krátce informuje lidi o naší kapele, a jedeme. Snažíme se nedělat moc velké pauzy mezi našimi songy, času máme mnohem méně než ostatní, což ani náhodou nestačí na prezentaci všech kousků z našeho playlistu, ale jednu pauzu si přece jen dopřáváme. Mezi přítomnými se nachází náš bývalý zpěvák Chrosťa (nyní kapela OLD), a Radalf ho zve na pódium, aby si s námi vystřihl song "Groundless Fear", takže oba společně hřímají z pódia v nejen pro nás velmi zajímavém, ale i pro naše fans raritním duetu, my se fakt bavíme a lidi to taky dávají hlasitě znát. Děkujeme Chrosťovi a bez otálení pokračujeme. Hraje se nám skvěle, zvuk venku slyším alespoň já při svých výletech na kraj pódia dobrý, a i na pódiu se celkem v pohodě slyšíme, lidi paří, jsme více než spokojeni... Je opravdu škoda, že čas vymezený pro letošní ročník Kokafestu se nezadržitelně nachýlil ke konci, a tak po songu Equilibrium, který operativně zařazujeme na závěr našeho setu, musíme, ač velmi neradi, končit...

    Opět jsou žádána naše PromoCD-čka, což nás těší, další lidi si zapisují adresu našeho webu, kecají s námi, líbili jsme se jim...a oni nám taky... Naopak obvyklé ládování všeho do aut nebudu raději ani líčit, jen po příjezdu do Ostravy to vynášení všeho do zkušebny... už po odjezdu domů jsem alespoň já cítil, jak blahodárně na mou muskulaturu působí naše nová zkušebna :-))) Lehce se zamýšlíme, jak budeme asi fyzicky vypadat po dalších několika desítkách nejbližších koncertů, ale to je možná asi určitě úvaha do úplně jiného pojednání :-)) Mno, v Karviné bylo super, a doufáme, že to bude jen lepší a lepší, potažmo ještě lepší, čeká nás totiž "MALÉ" Tour po zemích Evropy...

 

---

18.6.2005: Total Nagual No. I, Hradec Králové, klub El - Diablo... - Deníčky 2005: Deníček č.25

Kapely: Nemesis, Hirošima, In Articulo Mortis, Elyseum.

Autor: Radalf
Komentáře: Luky

Někdy jsou i ty poměrně málo smělé lidské plány drtivě narušeny vedlejšími elementy, mezi které patří například naprosto obyčejná lidská lenost. A tak když jsem se dokodrcal z včerejšího koncertu v Opavě domů do postele, místo toho, abych ráno vstal, uklidil dům, zajel na Slezskoostravský hrad navštívit Slovanské slavnosti letního slunovratu a tak tak stihl sraz s kapelou ve čtyři hodiny na dnešní cestu do Hradce Králové, docela sprostě jsem prostě celé dopoledne zaspal. Šikovný budíček v 13:00 už moc času k podnikání nenabízel, tak jsem udělal několik nejdůležitějších úkonů a hurááá do aktuální domovské "nemesyčácké" hospůdky na předkoncertní sraz. Rockerský život je zkrátka krásný :-)).

Luky: Jistě, rockerský život je určitě krásný, o tom žádná, ovšem Radalfem zmiňovaní "rockeři" – tedy my – před triumfálním příjezdem Radalfa již měli vše přichystáno, zajištěno, naloženo a překontrolováno, takže jeho příchod nás zastihl při odpočinku a doplňování energie po vykonané práci (rockerské)... to jen tak, pro přesnost :-))

Oproti všeobecným zvyklostem jsem dorazil poslední, což mě ale až tak netrápilo vzhledem k tomu, že pánové (většina) do sebe ještě hladově ládovali před cestou do Hradce Králové v Ostravě plzeňský guláš :-)). Kolem páté vesele vyrážíme na dalekou štreku do zmíněného Hradce (ona to v pravdě taková dálka není, ale když se vás pět mačká s kytarami, zesáky a ostatními krámy v osobním autíčku, jako by se hodiny ne sčítaly, ale násobily... na n-tou :-)) za poslechu Deathovské klasiky "Scream Bloody Gore" a dalších vypečených kousků... Morbidní hudební kulisa příjemně kontrastovala s bez pochyby zatím nejkrásnějším dnem v tomto roce. Cestou jsme si nádherně užívali čerstvý vítr, překrásné mraky a širé pláně, kterými jsme se kodrcali v dál dálnou dalekou...

Luky: Ono to bylo malinko jinak: Radalf usnul cca při třetí až páté minutě našeho cestování, své další vyprávění až k pasáži, kdy jsem zaparkoval po malém zabloudění v H-K před El-Diablem, napsal z jemu námi (mnou) zprostředkovaných vzpomínek a připomínek (oni totiž ti "mladí rockeři" dneska taky prd vydrží...) :-))

Přeprava nám příjemně ubíhala, a když jsme míjeli ceduli hlásající "Hradec Králové", vyslechli jsme si krátkou Brzochodovu historku o tom, jak se lehce unavil opojnými nápoji rozličných druhů i síly na místním sportovním stadionu a pak bujaře vyšplhal na sloup veřejného osvětlení zmíněného stánku sportu – a veřte nebo ne, Vláďa se tentokráte neozval a neoznačil HK jako další ze svých četných ex-bydlišť... divné... alespoň pro nás :-)) Pomalu jsme se blížili k depresivně schovanému klubu El-Diablo, prohlíželi si podchody, ve kterých se v časech svého mládí vyválel náš baskytarista a krásný den před tím vším raději pomalu prchal v dáli a předával žezlo paní noci. Mimochodem, asi věděl proč...

Luky: Ano, odteď je Radalf už více méně "autentický"... zčásti proto, že se probudil a zčásti proto, že kolem El-Diabla nebylo vůkol nijaké objímánívhodné a objímáníschopné stromoví :-)) ...no prostě: byli jsme ve městě a navíc na sídlišti...

Pomalu se šeřilo a my vynesli věci do vskutku kouzelné šatny rudě vymalovaného klubu. Brzochod nás mezitím seznámil se svým kamarádem (ano, tím, který ho jistil, když šplhal na světla místního stadionu), všichni jsme si spokojeně dali něco k pití a čekali na vzdálený okamžik našeho vystoupení (dnešní večer jsme na řadě až jako třetí...). Nic se zatím neděje a já začínám být nervózní, vzhledem k tomu, že v jednu hodinu ranní mi jede vlak osobák do Kolína za mou slečnou, a já ho nemíním prošvihnout...

Luky: Po odtahání všeho našeho vybavení do šatny a kontroly a nalazení nástrojů si narozdíl od vyhajaného Radalfa jdeme odfrknout, obsazujíce jedinný volný stůl v klubu (vlaky do Kolína nás nechávají naprosto chladnými, a to tak, že i mi začíná být zima a Dalmovi "zamrzl" jeho pověstný humor... :-))

S díky jsme obdrželi od pořadatelů nám věnované kompilační CD propagující fest "Total Nagual", které obsahuje i jednu naši skladbu (byť neoznačenou jménem, co naplat, ale je to Fratricidal Fight :-)) a nasloucháme první kapele, kterou je crust/grindová Hirošima. Já osobně jsem byl velmi překvapen tím, že se na místní pódium vtěsnalo šest (slovy šest) muzikantů, což mi na grindový projekt, kde jsem většinou zvyklý na cca tři hudebníky, příjde dost. Dva zpěváci sypali přes sebe své chrochtací vokály a my jsme se volně rozprskli po prostoru klubu. Když jsem šel na vzduch, všiml jsem si, že Brzochod mezitím okupuje střežen svým kamarádem naše auto, a věrný své tradici urputně spí (nebo to alespoň předstírá, popřípadě jen nevědomky dýchá nahlas či co). Uklidněn tím, že vše zůstává při starém, rozdělávám barvičky a čmárám si tradičně na břicho kolovrat. Brzy se objevuje Luky a šokuje mě přáním se taktéž nalíčit!!! Tak tedy s tvářemi zdobenými černými linkami (Luky poprvé za svou kariéru! :-)) odbýváme posměváčky z našich vlastních řad, mektající cosi o tom, že "příště budeme muset hrát maximálně první, abychom na nesmysly neměli čas" :-)) a jdeme se uvelebit zpět do klubu, kde právě dohrávají svůj part deathmetaloví In Articulo Mortis. Cítím v kostech obvyklé vzrušení a nemůžu se dočkat, až budou mít kluci nazvučené nástroje, abychom mohli ukázat, cože v nás vlastně je... :-)).

Luky: Ano, Radalf má pravdu, odehrál jsem koncert s nalíčeým xichtem (navíc vlastním), dokonce na mé výslovné přání... Jen jsem si tak nějak neuvědomil (mimo jiné), že to líčení po koncertě samo od sebe nezmizí, takže jsem na zpáteční cestě nechtě vyděsil obsluhu benzínové pumpy, za což se té velmi sympatické slečně dodatečně upřímně omlouvám (taky mi došlo, proč se ke mně chovala jako bych byl E.T)... Mí "kolegové" mne zkrátka zlomyslně úmyslně neupozornili, že už nejsme na pódiu, a ještě se tím zřejmě velmi dobře bavili (a dodnes, pokud si na to vzpomenou, se tím baví !!! :-))...

Zakouřeným vzduchem se nese velmi zvláštní fluidum a my cítíme, že to dnes bude dobré... a konečně přichází naše chvíle! Oproti včerejšímu koncertu v Opavě máme mnohem lepší zvuk (dokonce ani Lukáš se necítí zvukařem nijak moc ignorován, což už něco znamená!!! :-)) a sjíždíme téměř celý playlist, nadšeně si vše užíváme, skáču mezi lidi a sleduji, jak za mnou drtí Kov zbytek artilerie – a vskutku, nejsou k mé velké radosti o nic nespokojenější než já, a tak jedeme jeden song za druhým a opravdu si užíváme reakcí publika...

Luky: Jo, bylo to "zkrátka SUPER !!!"

Po skončení setu (sakra, zase to nějak uteklo) si utírám z obličeje rozteklé barvy a sleduji vyčerpané, ale nadšené souspoluhráče. Dnes to bylo fakt dobré. Po Vláďovi je žádána palička s našimi podpisy, po Lukym trsátko, to ale už bez podpisů, nevešly by se tam :-)), (no teda, asi jsme fakt dneska na někoho udělali dojem a z toho máme skutečnou radost!!! :-)), pořadatel za mnou přichází a se slovy "to bylo teda něco!!!" mi předal další kusy své Total Nagualské kompilace, které rádi přijímáme, ať máme každý svou :-)).

Balím zpocené hadry a s vděkem se nechávám Brzochodem (dnes jistě jen dočasně abstinujícím, ale co, však si své užil zamlada :-)) odvézt na hradecké nádraží, zatímco zbylí kolegové si ještě stále spokojeně užívají pokoncertní atmosféry. Kapelu Elyseum kromě Dalmatina většina z nás propásla, ale příště si to určitě vynahradíme. Je třeba také pro budoucí generace zaznamenat, že Dalmatin cestou zpět řídí (!), tudíž celou dobu popíjel s odpovídajícím výrazem ve tváři zcela nealkoholickou a lihuprostou kofolu s... kofolou :-)).

Luky: Radalf zmizel z centra dění, a my jsme se jali plahočit domů... Je zajímavé, že v Ostravě nás bylo na stěhování aparátů o jednoho méně... Ale ti chybějící si to prý sami, dobrovolně a rádi vynahradí JINDY, (nedejbože) PŘÍŠTĚ... :-))

Teď nás zřejmě čeká asi měsíc koncertního "sucha", ale aspoň máme čas dělat na nových rozpracovaných skladbách... a uvidíme se v červenci na KOKAFestu v Karviné, kde budeme pořádně nabití energií!!!... doufáme :-))

Luky: Ano, zadoufáme si a když přežijeme Radalfózní destruktivní etudy, třeba se to povede (tím pádem se o tom dočtete)... Těšíme se !!! :-))

 

---

17.6.2005: Unholy Night Madness X, Opava, klub Aqualung... - Deníčky 2005: Deníček č.24

Kapely: Nemesis, Smashed Face, Oblomov, Sacrist.

    Je pátek 17.6.2005. Nevím, co Vy ostatní, ale já osobně kolem patnácté hodiny urychleně završuji veškeré své povinně nepovinné i nepovinně povinné... povinnosti :-)) a už naprosto dobrovolně a rád spěchám na naší zkušebnu, abychom mohli, po sečtení a odfajfkování v předkoncertovně velmi pečlivě připraveném seznamu všech přítomných členů kapely, a hlavně i všech pro bezproblémovou veřejnou produkci naprosto nutných, nebojím se říci i přímo nezbytných propriet, plynule odcestovat směr Opava, klub Aqualung. Vynášíme naše sakypaky, ukládáme je do auta, projistotu každý z nás znovu ověřuje, zda-li má opravdu své všechny potřebné zbytnosti, a několikráte padne sice obligátní, ale nikoliv ne nepodstatná velmi důrazně pronesená otázka: "OPRAVDU máme všichni všechno?!?" s okamžitou následnou téměř vždy lehce ironickou odpovědí: "No jistěéé...!!! :-))". Dalmatin se Vládi i Radima ještě znovu několikráte ptá, jestli mají OPRAVDU vše... Prý jistojistě ano, akorát o chvíli později Radim zjišťuje, že nemá peníze... :-)). Po následném společném tichém obrácení očí v sloup nasedáme. (Vláďa má vše, já mám vše, Radalf má vše, Dalmatin má, Radim nemá...) Tak tedy hyé, jedeme vstříc novým zážitkům...

    A skutečně, jedeme, dokonce i přibližně směrem na Opavu, a cesta nám ubíhá v naprosté pohodě, svítíčko sluní, stromy se zelení, létající hmyzáci si s evidentním potěšením rozbíjejí své velmi mastné stopy zanechávající těla o čelní sklo našeho auta, ptáčci řvou jako krávy, kamióny se zhůvěřile rojí, kručí mi v břiše, zvoní mobily, důchodci mají většinou po "důchodech", ohrožené druhy naší zvířeny pobíhají nebezpečně těsně vždy kolem bližší krajnice, cestáři kopou do cest díry lemované dalšími dírami, chodci, chodkyně i chodkýňata se bezhlavě vrhají těsně před auty na přechody pro chodce, obloha je nechutně azurová (to se prý tak říká, mi osobně například azurová, lila, tyrkysová atakdále neříkají naprosto nic, rozeznám jen základní barvy jako Bránovy Windows v nouzovém režimu :-)), mezitím je většina z nás lehce uchvácena poznámkami bubeníka Vládi, který všechny neustále verbálně upozorňuje: "Podívejte, tady jsem kdysi bydlel... a tady jsem taky bydlel... a tady..." :-)), jehož téměř monolog přerušuje pouze trumfující ho basák Radim: "Tady jsem se kdysi ož... lehce společensky unavil..., a tady to bylo ještě lepší, a tady taky s kámošem... jo, a tady..." :-))... My ostatní nemáme v nabídce žádné podobné ani vzdáleně příbuzné skutečnosti, takže jen tiše nad těmito dvěma světoběžníky žasneme pozorujíce a kochajíce se tou idylou kolem nás... Najednou se dostáváme na opavské náměstí a tu mi navigátor Dalmatin cca 30 metrů před křižovatkou vydává bez přerušení tuto smršť navigátorských striktních povelů: "Doprava!!! Doleva!!! Vlastně rovně!!!", za kterými následuje okamžité Vláďovo: "Jo, a tady vpravo jsem taky bydlel..." s okamžitým Radimovým, už jistě tušeným kontra..., které završuje Radalfovo bezelstné: "Tak kam vlastně máme jet?", což v této posloupnosti mě jako řidiče trošičku dost hodně úplně totálně rozhodilo (zapoměl jsem zmínit, že řídím :-)), a tak po rychlém vyhození blinkru hned doprava, hned doleva a doprava setrvávám ve středním pruhu (kam samozřejmě naprosto nechceme jet, to jen tak pro přesnost...), a řidiči v těsném závěsu za naším autem tiše žasnou v napjatém očekávání, na kolik světových stran se najednou rozprskneme :-)).

    Mno jo, obkružujeme tedy znovu opavské centrum a po asi jen pouhých dvou kritických dopravních přestupcích odbočujeme za kvičení pneumatik DOLEVA přes totálně "plnou čáru", lemovanou značkami: "Přikázaný směr jízdy rovně", hned za ní značkou: "Zákaz odbočení vlevo" a následující: "Veřejné WC 50 m vpravo" na ulici, která je nejblíže Velkého Fleku (který by mimochodem svými rozměry na mapě pokryl centrum malého města), znázorňujícího na Dalmatinově vytištěném itineráři polohu klubu Aqualung. Při parkování projistotu odlomím na puklici pravého předního kola její velmi znatelný kus o obrubník, ale co, třeba doroste :-)). Vysedáme a jmeme se chutě hledati klub v čele s Vláďou, který už tady pro většinu z nás všude překvapivě bydlel :-)), a po bezvýsledném elegantním obkroužení místní opavské čtvrti se ocitáme opět... naprosto bezpečně u našeho auta. Hm, tak tudy cesta asi nevede. Oki, tak jinak, rozhlížíme se tedy znova a tentokráte pořádně a ejhle, klub se nachází cca 60 metrů od auta, ale směrem opačným, než vedla naše předchozí vlastivědná procházka. Přeparkovávám tedy, a po průzkumu kýženého místa našeho vystoupení shledáváme, že máme hlad, lidí zatím moc nepřišlo, a tak se dáváme do hledání podniku, který by ukojil jednu z našich primárních potřeb. Po malé štrapáci zakotvujeme v místní pizzerii, která ovšem nabízí i tuzemská jídla, a po nasycení žaludků se kvapem vracíme zpět do Aqualungu, kde dnešní večer otevíráme jako první kapela.

    Vybalujeme nástroje, zesáky i ostatní krámy, stavíme a zapojujeme vše a hádejte, kdo zapoměl na zkušebně v Ostravě velmi potřebný stojan na malý buben přechoďácký? :-))... Z kytaristů, basáků ani zpěváků naší kapely téměř určitě nikdo :-)). Bubeník Vláďa tedy lítá, shání, vyjednává, slibuje, možná se i pokouší krást, ale kde nic, tu nic, ani v místech svých bývalých bydlišť nic neobstaral... :-)). Nazvučuje se tedy nekompletní bicí sada, kompletní kytary, kompletní basa, kompletní zpěv a jdeme na to... Lidí zatím moc není, ale po pár skladbách přicházejí i z vedlejší restaurace s venkovní terasou, takže to jde, a od poloviny setu už to jde téměř super. Ale jen téměř, naše zesáky se marně snaží, ale místní bedny mají jinou omáž, PA aparát je čiré zoufalství samo (i běžné odposlechy normálně hrají silněji, a tak se i přes snahu zvukaře vůbec neslyšíme), ale na druhou stranu atmosféra je super, a tak paříme jak vzteklí... Radalf v popředí téměř mezi lidma, ve druhém sledu Dalmatin a já, jako zadní voj nás jistí naše nehybná opora Radim s Vláďou, a za nimi zeď. Chudák Radalf se v průběhu druhé části setu kvůli stísněnému prostoru asi dvakrát dost silně udeřil o "rohy" mé kytary, ale nehnul ani brvou (za trest švihal Dalmatina šňůrou od mikrofonu za to, že ode mne utrpěl rány... osudu :-)), pěl bez bázně a hany směle dále a jistojistě mu bylo upřímně líto jím odřeném laku na mém nástroji, který se asi určitě nezahojí tak rychle jako jeho mým nástrojem utrpěné šrámy, rány a podlitiny :-)).

    Vyhecováni lidma gradujeme naše vystoupení, a posléze nastupujeme na námi zamýšlený poslední song. Po něm dochází na vyvolávání přídavku, což nás velmi těší, jdeme na to, přidáváme v pohodě jeden kousek, ale při vyžádaném dalším se po pár pasážích bez varování Vláďovi rozpadla dvojšlapka (což není pojem pro siamská dvojčata vykonávající funkci nočních sociálních pracovnic, ale pro část zejména pro některé bubeníky dost hodně nezbytné části bicích, na kterou se hraje kupodivu nohama...), a tak musíme náš set pro absenci chybějících náhradních dílů i jiných potřebných technických pomůcek s velkou lítostí ukončit, bez bicích se naprosté většině z nás na koncertch dost špatně hraje...

    Po sbalení jedeme domů a psychicky se připravujeme na druhý den, kdy hrajeme v Hradci Králové v El - Diablu...

 

---

28.5.2005: Lučenec (SK) - klub Slimák... - Deníčky 2005: Deníček č.23

Kapely: Nemesis, Perversity(SK), Mizar(SK).

Autor: Radalf

    Po rozloučení s Dušanem a jeho paní ( u kterých jsme strávili předchozí noc po koncertě v klubu Dreváreň v Považské Bystrici, viz. předešlý report) jsme si to opět s Radimem za volantem šinuli cestou necestou ( ale spíš cestou ) bohatou a toho dne velmi horkou slovenskou přírodou, jak by řekl pan Werich, přímo "pataputypataputypataputy".

    Zastavili jsme se u rybníčku na koupání a bohatě se osvěžili. Kolem šesté hodiny jsme dorazili na druhou a poslední zastávku naší cesty, do zatraceně horkého Lučence na jižním Slovensku. Mám pocit, že takové vedro jsem nezažil ani v Itálii. Jsme srdečně a nadšeně přivítáni milými členy pořádající kapely MIZAR, Radim po cestě samozřejmě ulehl opět do auta ke spánku a zbytek se jal obdivovat malou, ale útulnou hospůdku s přívětivým jménem Slimák.

    Špacíruji sem a tam, jsem překvapen silnou účastí i punkového publika a naše poněkud zdrženlivé očekávání pěti platících hostů je uzemněno faktem, že již v době našeho příjezdu se v klubu ( do kterého se vejde cca 30 lidí ) a přilehlé zahrádce nachází okolo 20-ti hudbychtivých. Z ničeho nic mi na rameno nadšeně ťuká Luky a ukazuje na plakát na dveřích, který oznamuje, že dnes vystoupí "Ressurection of masters of death metal NEMESIS". Plakát jsme po koncertě samozřejmě ukradli ( se svolením pořadatelů :-)), abychom si mohli doma spokojeně leštit ega. Lidé přicházejí i nadále, objevují se slovenští deathmetaloví perverzáci PERVERSITY a prostory se nám pomalu, ale jistě zaplňují. Lehce skepticky poslouchám Lukášovo prorocké "Cítím v kostech, že tenhle koncert bude dobrý" a nervózně vyčkávám začátku našeho setu. Kolem osmé volně přechází pořadatelská kapela MIZAR z fáze zvučící do fáze koncertní, pozorně sledována asi třemi desítkami nadšených hostí. Skupině zběsile kombinující prvky death metalu, grindu, thrashe a blacku vévodil dvoumetrový bijec za mikrofonem, který vzhledově velmi připomínal Phila Anselma z americké legendy PANTERA. Jsem pevně rozhodnut vedle něj nevypadat jako skrček a zaplnit mou maličkostí sál i přes výškový a konstituční handicap :-)). Jako druzí nastupují prešovští PERVERSITY a k mému zklamání počet přihlížejících prořídl. Vynášíme věci z autíčka a čekáme, abychom se nakonec dočkali. Pomalu stavíme aparaturu, venku je již tma hlásající, že je kolem půl desáté večerní a já nestačím ZÍRAT - kde se vzalo tu se vzalo, najednou je všude plno lidí a další ještě přicházejí. Je jich tolik, že se rozhodně nevejdou do prostoru hospůdky a kolem třiceti jich sedí venku či kouká otevřenými okny, zatímco my pilně zvučíme.

    Atmosféra houstne a nás se jímá skutečné vzrušení. Malá hospoda uprostřed noci, desítky očí a uší dychtivě očekávají první tóny... nikde není pódium, hrajeme mezi lidmi, což nám ani v nejmenším nevadí, ba naopak. Začínáme a ano, tohle si SKUTEČNĚ užíváme!!! Kluci hrají naprosto nadšeně, usmívají se a mrkají na sebe při pověstných rytmických "špecích" a lá NEMESIS, paří společně s lidmi, já s mikrofonem lítám z jedné strany hospody na druhou a jsme přímo na vrcholu blaha. Tenhle večer teda můžem!!! A jede to pěkně rychle, najednou je tu "Find the Truth". Lukymu sice praská spodní éčko, ale nic se neděje, v záloze čeká náhradní kytara a během pár vteřin pokračujeme dál, jednu skladbu za druhou více než hodinového setu. Uteklo to jako voda ( jak už to tak bývá :-)) a přichází čas pro mohutně aplaudovaný song "Equilibrium" a závěrečný depresivní kousek "Innocence Bleeds".

    Jsme spokojeni jako štěňata v pelechu, balíme, povídáme si s fans a jsme neustále dokola přesvědčováni, ať zůstaneme na noc, což bohužel musíme vzhledem k manželským povinnostem některých z nás odmítnout. Asi hodince strávené v zahradě na vlahém nočním vzduchu však rádi vyhovíme a jsme nalíváni nejrůznějšími pitivy, abychom před půlnocí spokojeni odjeli směrem na naší rodnou Ostravu. Cestou se nám podařilo ( až na chudáka Radima za volantem ) se i trošku vyspat a nad ránem jsme spokojeně rozváženi jeden po druhém směrem ke svým domovům. Dva výborné dny máme za sebou a rozhodně je na co vzpomínat. Nemůžu se dočkat, až si opět zahrajeme, tentokráte druhý týden v červnu v Opavě a vzápětí v Hradci Králové...

 

---

27.5.2005: Infernal Fest VII. - Považská Bystrica (SK) - klub Dreváreň... - Deníčky 2005: Deníček č.22

Kapely: Nemesis, Moonfog(SK), From Beyond, Nikdy Dost.

Autor: Radalf

    V podstatě bezprostředně po přijetí na post vokalisty do kapely NEMESIS jsem absolvovat křest ohněm v podobě čtyř koncertů ( tedy více, než jsem doposud odehrál dohromady :-)) během tří týdnů, to se jen tak nevidí. Květen byl pro kapelu velmi aktivním měsícem a nezbývalo než se ho pokusit co nejlépe a nejspolehlivěji završit dvěmi vystoupeními za východními hranicemi naší zemičky, tedy na návštěvě u bratrů Slováků ( kteří, jak by řekl Klasik, mají svou vlastní, nezávislou horu - Sitno :-)). Nezbývalo mi, než sebrat na můj poměrně mladý věk překvapivě brzy vyčerpané fyzické rezervy a snažit se nasadit od mých koncerty zocelených kolegáčků odkoukaný odhodlaný výraz ve tváři.

    Vyslechl jsem v pátečním ranním zpravodajství o počasí škodolibou rosničku, která avizovala na víkend rekordní teploty, mužně jsem zamáčkl slzu očekávané bolesti a s batůžkem na zádech obsahujícím pouze jídlo, pití a playlisty ( tedy vše, co vokalista na koncerty potřebuje :-)) jsem se po skončení páteční školní docházky ( ani ne tak povinné jako nuceně dobrovolné ) vydal směrem k bydlišti kytaristy Lukyho. Vše nabylo optimističtějších rozměrů, když mě Luky zcela nevzrušeně pozval na oběd a následně jsme se již s ledovým klidem, který do jisté míry nahrazoval chybějící klimatizaci v autě, rozjeli směrem k naší zkušebně nakládat věci. Bubeník Vláďa si opět neodpustil tradiční větu doprovázející vždy veškeré jeho skládání a rozebírání bicí soupravy: "zatraceně, proč nehraju na flétnu?" a zatímco se všichni ostatní lopotili s nakládáním vlastního nádobíčka, já mohl směle hrát ochotného hošíka, který sice nic vlastního nepotřebuje, ale je takový dobrák, že pomáhá s věcmi kolegáčkům ( na což jsem se samozřejmě těšil :-)). Téměř všichni jsme byli vybaveni spacáky na páteční noc, ale "téměř" je opravdu jen "téměř", a tak nás červené autíčko s Lukym za volantem nejdříve vezlo do centra Ostravy navštívit Vláďovu maminku a převzít od ní poslední chybějící pelech. Luky "projistotu" zaparkoval u pravděpodobně nejsmradlavějších kontejnerů v Ostravě a širokém okolí, což působilo o to líbezněji vzhledem k tomu, že ranní rosnička měla pravdu. Smrad, vedro a nikde žádný vzduch, všechen ho vydýchaly výfuky okolních aut. Vláďa běží do schodů za maminkou po ujištění, že je do minutky zpátky. Smrad a vedro. Pět minut uplynulo a náš doposud dobrý čas ( bylo okolo páté, v Považské Bystrici na Infernal festu nás čekali v 19:00 ) se začal povážlivě naklánět. Smrad a vedro. Deset minut. Kdyby někdo chtěl fotit jezero v létě, nemusel by jet k vodě, stačilo by mu zapózovat s odhaleným podpažím. Vláďa konečně seběhl zpátky, vesele mával spacákem a nevraživé pohledy oplácel sebevědomě pronášenými obhajobami, že "byl pryč sotva dvě minutky".

    Cestou na hranice jsme se zastavili v Ostravici, kde si v místí post-bolševické samoobsluze hoši koupili jídlo na večer a dvojka Luky & Dalmatin tradičně vykoupila místní prodejnu nesoucí pro ně velmi sympatické jméno "Tabák s.r.o.". Vychutnávajíce kolektivně album "Somewhere in time" titánů IRON MAIDEN jsme projížděli srdcem Beskyd, které se volně překlenulo v slovenský kraj. Má mladá duše jásala nad krásou okolní krajiny, což bylo kvitováno nejapnými poznámkami na téma "objímač stromů Radalf", na které jsem si nicméně již stačil za krátkou dobu svého působení v NEMESIS zvyknout :-).

    Vzhledem k Lukyho spolehlivému řízení a navigaci "šéfa zájezdu" Dalmatina jsme se zčista jasna ocitli přímo před považskobystrickým klubem Dreváreň, kde se měla konat ( a také se bezpečně konala :-)) páteční akce, a to prosím, lidičky, pouze s asi jen desetiminutovým skluzem!!! Následovalo přivítání se s našimi starými známými MOONFOG, kteří nám hned ochotně začali pomáhat s věcmi, a obhlédnutí prostoru klubu. Musíme říci, že všem se nám prostředí dřevěné hospůdky u lesa zamlouvalo a i přes malou účast místního publika ( pánové pořadatelé čekali přes sto lidí, přítomných jich bylo asi 70, což by bylo dobré, kdyby vstupné nebylo zdarma...ehm.. ) jsme se těšili, až se budeme moci opět předvést. Dalmoš s Lukym se těšili ze svého pivka, Vláďa ze svého kafe ( kolikátého už ten den?? :-)), Radim z toho, že má kde hlavu složit a já z toho, že mi byl slíben bezdrátový mikrofon, kterýžto slib byl posléze i překvapivě dodržen.

    Zatímco jsme nasávali atmosféru hospody v cizím kraji, na pódiu úspěšně řádila thrashcoreová mlátička z Uherského Hradiště NIKDY DOST. Lidé se na ně chytali velmi dobře, určitě z velké části i zásluhou energického projevu jejich zpěváka, který svým skákáním z pódia stylem "jedu až do vyčerpání" zaslouženě přetáhl spoustu "headbangerů" na svou stranu :-). Po přídavku je však pódium prázdné, a to je neklamné znamení, že nadešel náš čas.

    Kolegové ladí, staví bicí a vzhledem ke zkušenostem by zvukovka jistě byla krátká nebýt výpadku pojistek, proudu, světel a vůbec všeho možného. Za pár minut je však vše naštěstí postupně napraveno zásluhou jak kluků z MOONFOG, tak těch techničtějších z nás ( tedy ne mnou ) a můžeme chutě hrát. Opíráme se do toho směle, já využívám bezdrátového mikrofonu k volnému špacírování po sále, ale dnešní zvuk pánům kolegům příliš nešmakuje, jeden neslyší druhého a několikrát se dokonce stalo, že postupně vypadly na několik vteřin obě kytary ( což nám však v žádném případě nezabránilo všechny skladby jak se patří bez přerušení dohrát ). Lidičky, návštěvníci a podobně však nic příliš nepoznali a tak jsme větší část setu měli i my řádně zaplněný prostor pod pódiem. Pánové hrají dobře jako vždy, ale obavy z toho, co se stane příště ( třeba by nám mohla v sále vybuchnout bomba, to je snad jediná nepříjemnost , která se dnes zatím nestala ) se na nás všech podepisují a obvyklá uvolněnost je vystřídána lehkým skřípáním zubů. Valíme poslední skladbu, a sice "Innocence Bleeds" a odcházíme do šatny připomínající westernový lokál. Po sbalení našich pěti švestek Radim prozměnu opět usíná na lavici ( jinými slovy celou cestu spal, přijel, spal, odehrál koncert a spal ) a my ostatní odcházíme do vedlejší hospůdky na něco do hrdla. Dalmatin se k nám připojuje ihned poté, co nazvučí set pro po nás hrajících MOONFOG.

    Po návratu zpět do klubu se vesele vybavujeme s fanouškama, jsou žádána naše PromoCD a někteří z nás si pak spokojeně užívají set poslední kapely - výborných prostějovských doom metalistů FROM BEYOND, jejichž oldschool styl je prezentován tak přesvědčivě, až se mi osobně tajil dech. Po skončení koncertu vesele plkajíce s kolegáčky z MOONFOG pomáháme balit, chlapci jsou najednou samá legrace, domlouváme se kde že to teda nakonec budeme spát a zatímco neprosírafý barman pouští z jukeboxu jakousi příšernou disko dechovku ( a to prosím asi dvakrát hlasitěji než celý dnešní koncert ) je rozhodnuto, že celá kapela bude spát u kamaráda kapely MOONFOG, sympatického blackera Dušana.

    Čerstvě probuzený Radim nás veze v závěsu za Dušanovým autem směrem k vilce Dušanovy rodiny. Přivítáme se s nádherným pejskem Garym, který nás okamžitě okouzlil, a s Dušanovou dcerou Radkou, která se před námi zavřela do pokoje ( prosírafě ) a jala se nevystrčit nos. Tímto pozdravuji a přeji srdečně pevné zdraví celé rodině našeho hostitele a speciálně jeho paní, která spala tu noc u kamarádky a nechala nám tedy celý dům napospas. Tím to však neskončilo, když přijela druhý den dopoledne zpět a viděla pět zpocených metalistů chrápajících v jejím vysmýčeném obýváku, místo aby nás střelhbitě vyrazila na ulici, tak nám všem uvařila bohatou snídani. K naší cti je však třeba dodat, že jsme všichni spali ve spacácích ( každý ve svém a sám ) a tedy jsme žádný kout obývacího pokoje nijak neupotili :-)).

 

---

20.5.2005: Linkportal Fest No. I -Ostrava - klub Prostor - Tančírna... - Deníčky 2005: Deníček č.21

Kapely: Nemesis, Moulded Flesh(PL), Moonfog(SK), Devastathor, From Beyond.

    Tuhle tuto konkrétní akci pořádáme my... Za co, a hlavně proč má kdož potřebu opět nás tak brutálně trestati nechápu, byli jsme vždy hodní v rámci všech našich (sice upřímně míněných, pionýrem a skautskými zásadami vycepovaných) možností... No asi ne, možná někdo z nás... určitě zlobil, možná úplně neúmyslně, ale za to jak zákon káže!!!... Ale mne teď především zajímá Druho-prvňopremiéroidňoveřejňý koncert s Radalfem na postu zpěváka, a to navíc v Ostravě, v klubu Prostor, mimochodem v našem dodnes domovském přístavu - který je sice už asi půl roku totálně prokletý, ale náš :-))... Asi budeme muset nutně zřídit na pódiu letiště pro čarodějnice, podle evropských uniovských směrnic (které určitě pamatují kromě likvidace české národní kuchyně, českých zvyků, českého jazyka, tradic a jiných nepodstaných věcí) na minimální délku přistávacích a vzletových eurodrah eurošablonovitě průměrných evropsko-unionovsko certifikovaných minimálně třemi jazyky mluvících eurokouzla používajících euročarodějnic, lišících se od těch pevně slovansko českých našich tím, že musí periodicky prokazovat odbornou, znalostní i zdravotní způsobilost vykonávati tak hygienickými i jinými euronormami svázané činnosti, jakými jsou např. uhranutí nějaké veřejně aktívní i neangažované osoby, začarování i následné odčarování veřejných i soukromých domů, bytů, klubů, přivolání eurokrupobití či eurokvót na české zemědělce atd. (samozřejmě vlastnících a na požádání vždy ochotných předložit zdravotních průkazů, formulářů plátců či neplátceů zlodějské DPH, podnikatelských záměrů, seznamu Okresní hygienickou stanicí a ministerstvem zdravotnictví schválených kouzel + ve 24-karátovém zlatě ručně vytepaný výrok bývalé ministryně našeho "zdravotnictví" XY (ono je to jedno, obě byly a jsou stejně "inteligentní a konstruktivní..."), který zní: "Nemoc je zlozvyk..." :-))

    Neva, na to vše zvysoka evropsky, někteří znás i velmi uniovsky zvysoka kašleme a srážíme se na nemesyčácké zkušebně, respektive já a Brzochod až po skupině A, čili Dalmovi, Vláďovi a Radalfovi, kteří odnosili, naložili, odvezli a dokonce i dovezli Dalmovým autem většinovou část Vláďových bicích a neméně podstatné části kytarových i basových aparátů do klubu Prostor, my prvně jmenovaní coby skupina B čili v pořadí druzí bez bázně a průtahů odvážíme zbytek... Dobrá zpráva: oběma skupinám, Áčku i Béčku se povedlo nejen odvézt vše, co potřebujeme, ale dovézt to i v provozuschopném a dokonce i v esteticky neporušeném stavu, což jest na místě několikráte bezpečně ověřeno.

    Přicházejí moji nejdražší (moje manželka + moje účetní, pořadí hodnot není nutně definitívní :-))), přicházejí Radalfovi rodiče, Radalfova milá, Vláďova Ivča a její seagalovsky naladěný brácha Aleš (oba vykonávajíce funkci pořadatelů, bez nutnosti jakéhokoliv zákroku, našim nesmrtelným vděkem ověnčení, nižádnými chvaty Aikida i jiných bojových umění nemusejíce plýtvati na jakékoliv nedisciplinované fans, navíc prodávajíce vstupenky a CD-čka s naším Promem :-)), přicházejí nás podpořit i další naši známí a fans, snažíme se tedy, aby vše klapalo...

    Oki, shrnutí událostí zní: "aparáty navozeny, odnošeny, zapojeny, otestovány, nazvučeny -čili téměř pohoda... ale jen téměř..." Mimoděk mi na mysli vyvstává Dalmatinem mi imprintovaná cca dva dny stará událost: Moonfog prý nepřijedou, nemajíce zpěváka... Hm, stane se... Následuje však další jobovka: Devastathor pro změnu taky nepřijedou... From Beyond z Prostějova mají některého z členů na neočekávaně vyměněné směně, snad přijedou... Kua drát, tak to budou muset zachránit Poláci!!!...

    Mimochodem: "kteří?" Události kvapem kvasí, je 18,00 hodin, akce začíná v 19,00 hod... My máme VŠE nazvučeno, připraveno, hotovo, první Poláci Bestiphilia (narychlo kontaktováni den před akcí Dalmatinem skrze Wojtase z Moulded Flesh) posílají SMS, že jejich vlak má zpoždění..., přijedou prý v 18,15... Jedu pro ně na nádraží Ostrava - Hlavní, čekám tam skoro hodinu, a nic!!! Navíc mají pro jistotu vypnuté mobily, nejsou asi přátelé roamingu, čili veškerý kontakt s nimi je... prakticky nemožný. Jsem dost nas... zlobím se, dvě hodiny a několik přijezdů na a odjezdů z nádraží mě nijak nebavily, vykouřil jsem téměř celodenní produkci kutnohorského podniku, laskavě a určitě nezištně zaštítěného nějakým Filipem Morrisonem, navíc Poláci nepřijeli naprosto v žádný jimi avízovaný čas...  Mezitím Dalmatin, se kterým jsem v neustálem mobilotelefonickém kontaktu, číhající na Bohumínské ulici na kapelu Moulded Flesh cestující z Polska autem (která měla od nás tak podrobnou mapku, že by snad podle ní nezabloudil ani analfabet například ze Súdánu, o Lichánu nemluvě), spatřuje konečně po několika desítkách minut blížící se již zmíněný band a mává rukama jak na Prvního Mája, Poláci ho však přehledně s přehledem přehlížejí jako družstevní lány, své mobily rovněž taktéž nezaplé, a mizí neznámo kam, a to směrem pryč... (navíc po chvíli upadají za banální dopravní přestupek do "zajetí" na služebnu Policie, a to projistotu na cca hodinu a půl, což nám později líčí jako velmi humorný a dobrodružný zážitek, my se však nijak zvláště nebavíme...:-(((

    Je něco po dvacáté hodině, jsme jediná bezpečně přítomná kapela v sále, tak se tedy rozhodujeme: nečekáme na nic, krátká zvukovka a ujímáme se pozice první kapely....Přítomným ohlašujeme, že mají zřejmě jedinou možnost vidět a slyšet - pokud nedorazí Poláci - Nemesis naprosto zdarma, neboť kvůli absenci ostatních kapel samozřejmě vrátíme všem vstupné (kvitováno s radostí, po příjezdu polských kapel mírné zklamání :-)). Oki, první song: Awaken... Radalf hřímá z pódia, a to nejen na své drahé, lidí je pod pódiem i přes téměř úplnou absenci plakátů (mimochodem asi naposled jsme angažovali na lepení plakátů někoho cizího, stará moudrost totiž praví, že co si člověk sám neudělá, tam sto let tráva neroste) celkem dost... Číslo dvě: Fratriciadal Fight..., další: Consciousness..., Find The Truth...atd. Sranda je ta, že jsme momentálně stále jediná, bezpečně fyzicky přítomná kapela, která má "relativně" dlouhý program...Paříme, lidi taky... (Radalf byl dle jeho slov velmi nerves až do okamžiku, kdy dorazili naši noví skvělí polští fans, kteří přijeli z Rybnika, kde jsme měli velmi úspěšný koncert před týdnem, navíc v závěsu za nimi se zjevuje i kapela Moulded Flesh a za chviličku za ní Bestiphilia, která prý cestovala vlakem, ale já tomu nevěřím, museli jít jisto jistě pěšky, dle mého dvouhodinového osobního pozorování na Hlavní nádraží dorazila kromě nepodstatných turistů z povšimnutelných persón pouze Dalmova manželka s Dalmovými dětmi, kapela naprosto žádná... ).

    Snad poprvé hrajeme kompletně celý náš playlist, a to včetně starších songů, které Radalf přetextoval, přefrázoval a udržel - perná hodina a půl :-)) Za suprovou atmosferu během našeho setu jsme všem poděkovali, Radalf se stal hvězdou ze všech dvou koncertů teprve podruhé, snad si zvykne :-)), a totálně splavení si jdeme poslechnout polské hosty, kteří i přes počáteční malinké problémy odvádějí více než poctivý výkon.

    Zkrátka akce dopadla i přes průvodní lehce apokalyptické, námi naprosto nezaviněné vize velmi dobře, jen zase to stěhování aparátů, bicích a ostatních propriet nemůžu tak nějak i při nejlepší vůli přiřadit ke kladným věcem dnešního večera :-)).

 

---

14.5.2005: Metal Night IV - Rybnik(PL), klub Medium... - Deníčky 2005: Deníček č.20

 Kapely: Nemesis, Moulded Flesh(PL), Deneb(PL), ATE(PL).

    Mno, udeřila sobota 14.5.2005, a to hned těsně po dni s velmi nesympatickým jménem pátek třináctého..., nikoliv po stejnojmenném horrorovém seriálu, jehož některé díly vysílala dokonce už i jedna z našich nejmenovaných nejnezávislejších nejsledovanějších nejjasnějších nejlepších nejbarevnějších nejakčnějších nejkomerčnějších nejinteligentnějších nejhezčích nejpřipravenějších nejzásadovějších nejobjektivnějších nejinformovanějších nejtelevizí... (mi osobně stačil ten skutečný pátek třináctého května, utrpěl jsem cca 16-20 srážek s v tento neblahý den silně rojícími a šikujícími se latentními "blbci ve formě", což jest ještě horší, než utrpěti v kterýkoliv jiný den srážku s méně agresívní formou tohoto druhu zvanou "blbec normální obecný", poddruh prudičů, čeleď kokotoidních otravných, latinsky kokotus permanensis poisonae). Ale už je to naštěstí za mnou, je již dříve zmíněná sobota 14. května, a kapela Nemesis má před sebou další událost: koncert v blízkém spřáteleném polském zahraničí, který je navíc jemně okořeněn tím, že si v našich před nedávným časem lehce prořídlých řadách odbyde veřejně - zahraniční premiéru nový zpěvák Radalf, zvaný Hyperborejský...

    Za Radalfa mluviti nemohu (první koncert s Nemesis, a hned mimo republiku, to osobní pohodě asi určitě nepřidá), my ostatní se však na tuhle akci velmi těšíme, v Polsku si už naše kapela super zahrála, sice před 10-ti lety, ale opravdu super, doufáme, že se snad Poláci za tu dobu nezměnili... a pokud se změnili, tak snad k ještě lepšímu... tedy pokud to je ještě možné... vlastně doufáme, že je to jisté... vůbec nejlepší je mít své jisté... ono i to důchodové spoření má něco do sebe... navíc jistota revolvingových vkladů hovoří jasně pro, samozřejmě, mohou se najít i různí oponenti... taková oponentura při diplomových pracech taky není nic zvláště lehkého, nemyslete si, jsou témata, která vyžadují pečlivou přípravu... zejména témata... zájmena zejména... se zájmem je zejména nutno sledovat politicko - geografickou situaci... Ale co jsem to vlastně...?

    ... aha, tak tedy k tématu (již Klasikové pravili, že jednou z vad, postihující ve stáří zejména intelektuály, je buď neschopnost myšlenku opustit, nebo naopak neschopnost myšlenku udržet :-)), nechápu tedy, proč se to permanentně stává zrovna mi :-))... Hm, tak to tedy byla snad už poslední odbočka (pevně tomu věřím :-)), navíc možná asi určitě chci psát report z koncertu a jsem rád, že to vím! ...a jako bych úplně jasně slyšel kolegy z kapely sborově volati: "Hlavně, aby Ti to vydrželo!!! :-))

    Tak tedy: po několikráte upřesňované naprosto přesně určené hodině srazu, jejíž definitívní hodnota zní 15,00 hod. se definitivně scházíme v plném počtu 5-ti, slovy pěti členů na zkušebně skoro přesně o šedesát minut později, ale náladu nám to v žádném případě nekazí, vždyť už jsme na to zvyklí (a Radalf už taky tuší, jak to asi někdy vždycky nabeton přesně před naším odjezdem probíhá a na 99% probíhat v budoucnu bude :-)). Po nezbytném předstartovním brífingu se chuťe dáváme v pěti(!) do nakládání všech našich potřebných krámů do auta. Řešíme při tom například také jeden malý technický problém: při posledním sčítání ramen a paží všech přítomných členů kapely nám vychází číslo řádově o něco menší, než je počet tašek s našimi věcmi, a naprosto nikdo z nás nemá chuť absolvovat kvůli nadbytečným zavazadlům cestu ze zkušebny k autu více než poněkolikáté. Dochází tedy k "postupnému inkludování menších tašek do větších a větších, a větších do ještě větších et cetera et cetera" za účelem naprosto dokonalé synchronizace již dříve zmíněného počtu volných nosných ramen a paží s hodnotami k bezpečnému uzvednutí a odnesení na jeden zátah určených... tašek. Po dokončení této alespoň mne nijak zvláště intelektuálně neuspokojující činnosti se pouštíme do kontroly osobních dokladů, aby pánové celníci nemuseli ty nejerotičtěji nejsklerotičtější z nás několikráte zbytečně posílati pro chybějící evropskouniovskou legislativou určené náležité dokumenty směrem opačným, tedy domů. Ale hned v pořadí čtvrtá důkladná kontrola dopadá k naší naprosté spokojenosti ,a vyrážíme tedy s Radimem za volantem směr hraniční přechod Bohumín - Chalupky, kde po necelých dvaceti minutách absolvujeme slavnostní překročení naší státní hranice, a to směrem ven! :-)), bezprostředně ihned poté, co polský celník velmi důležitě (asi nostalgie) zevrubně prostudovává naše pasy a občanské průkazy a po zkomoleném vyvolávání jasně předtištěných v osobních dokladech našich jmen srovnává fotky v průkazech s vlastními našimi ve velké většině zubem času hladově ohlodanými obličeji :-)). Ksichtíme se (někteří z nás spontánně neúmyslně) schválně jinak než na oficiálních fotkách, ale je to jedno. Všem. Státní slouha (volně přeloženo z češtiny do češtiny: "státní úředník, respektive náš zaměstnanec") si zasloužil mzdu svou vezdejší, a tak jedeme dál... Všichni...

    Většinou skoro vždy úměrně dané situaci připravený Dalmatin tasí vytištěnou mapku, kterouž nám na druhý pokus zaslal Wojtas z kapely Moulded Flesh, a začínáme pátrat po městě Rybnik, jehož úspěšné nalezení nám umožní přejít k části B našeho plánu, stručně nazvanou: "Najít klub Medium, kde hrajeme (a velká většina z nás je ráda, že to víme!), a to do maximálně 20,00 hodin večer"... B-éčko nám kupodivu klaplo hned napoprvé(sic!). (Je také velmi zajímavé, že Radalf na začátku naší výpravy vsunul do přehrávače v autě kazetu kapely Vader, kde alespoň mne velmi zaujal cover "Freezing Moon" od Mayhem. (Vysvětleno budiž později)... "Medium" se tyčí před námi a sympatický zpěvák Wojtas s neméně sympatickým zbytkem kapely Moulded Flesh se s námi srdečně zdraví. Když vynechám ne zrovna společenské výrazivo, lze shrnout jeho více než pětiminutový srdečný verbální projev do slov, které mohu bez bázně přeložit z polštiny do češtiny: "Ahoj!!!, Vítejte!!!, Jaká byla cesta?!!"... Mimochodem, je něco po půl sedmé večer pevně středoevropského času.

    Klub Medium, před nímž se rozprostírá malebný rybník (jak jinak v městě Rybnik ?) se stoickými rybáři zřejmě pasoucími velmi otrlé rybnické rybníkové ryby s hlukem a otřesy silně deformovanými měchýři, očividně slouží k akcím všeho druhu, pod stropem visí několik blýskavých discokoulí a jasně se rýsující stroboskopy, stupínky vedoucí k nezvykle vysokému pódiu s ještě nezvyklejším zábradlím a s úplně nezvyklými zrcadly na zadní stěně jsou osvětleny červenými žárovičkami, a v předsálí září zářivě UV zářivky. Zkrátka UV, vlastně UG jak vyšitý :-)) Ale vážně, za chvíli seznáváme, že je to tady tak v pohodě, že už to v pohodě snad více ani nemůže být, ledaže by to bylo v pohodě ještě o mnoho více. Kecáme s Moulded Flesh, s Deneb, s místními pořadateli a Dýdžejem, majícím na starosti mezisetovou reprodukovanou hudbu a zjišťujeme, že jsme tady naprosto správně. Kluci nám nabízí pomoc při vynášení našeho vybavení z auta, my zase na oplátku rádi pomáháme vzápětí přijížděvšímu zvukaři odnosit jeho "zajebiste sprzenty" (volně přeloženo:"nezbytnou aparaturu" :-)), do klubu... Jsme na řadě jako druzí, takže se vzápětí připravujeme už předem na vystoupení, převlékáme se, ladíme a umísťujeme nástroje na malý prostor tvořící část pódia, nazývaný vzletně "šatna". Po téměř ihned následujících drobných technicko-organizačních opatřeních - jako je zjišťování, kdo z přítomných v sále je divákoposluchač, kdo člen té které dnes jistojistě účinkující kapely, kdo pořádající pořadatel a kdo například zvučící zvukař (prošli jsme selekcí až na drobné, vesměs zanedbatelné výjimky beze ztrát), začíná hrát první kapela, Moulded Flesh, s Wojtasem za mikrofónem. Ou, zvuk v sále teda nic moc. Vlastně spíše nic, než moc. Ale nevadí, jsme v klubu, Iron Maiden mají jistě o něco malinko sofistikovanější aparaturu, ale tady jsou zase přítomní supermetalisti!!! ...soustřeďujeme se na náš nadcházející set, Moulded Flesh za chvíli končí, a tu zjišťujeme, že nemáme zpěváka :-)) Radalf se zkrátka odhmotnil, ani na třetí oběhnutí sálu a přilehlého okolí ho ani náznakem nenacházíme. Doufáme tedy, že ho mezi nás na pódium přiláká buď hromové ticho, nebo jasné světlo :-)) Dalmatin na mou otázku, kde u všech všudy může Radalf být, velmi vtipně a laskavě podotkl: "Asi šel objímat místní stromy :-))" Ale vzápětí už je vše v pořádku, Radalf se překvapivě a bez výstrahy zhmotnil mezi námi zvučícími a jako by nic se nás lehkým konverzačním tónem otázal, jestli jsme už připraveni, nebo má ještě čas :-)). Nemá... To si ale myslíme zřejmě jen my, Dýdžej pustil z CD-čka Sepulturu, posléze Therion, my tvrdneme stojíce na pódiu a lehce nechápeme, cože se to děje. Vzápětí mi kytarista z Deneb v jadrné polštině sděluje, že tohle je Dýdžejova oblíbená muzika, že to zkrátka musíme chvilku vydržet, ať se nezlobíme a vydržíme to. Vyřizuji to ostatním, a tak si užíváme z pódia poslech pár fláků metalové klasiky... Oki, song "To Mega Therion" dohrál, a Dýdžej nás coby spíkr představuje místním metalákům, a my jdeme na to. Servírujeme naši muziku Polákům bez jakýchkoliv okolků, Radalf anglicky konverzuje s přítomnými, kteří, jak jsem zjistil po našem setu, tento jazyk velmi obstojně ovládají, a jedeme. Lidi paří jak vzteklí (zajímavé je to, že skoro polovinu z přítomných tvoří holky, ženy, baby, zkrátka dziewcziny!), líbí se jim to, super nám to všem ubíhá, a my s ohledem na další nadcházející program míníme po deseti skladbách ukončit naše účinkování zde. Ale opravdu jen míníme, lidi nás z pódia nepouští, vyvolávájí nás zpět, a to dokonce několikrát, přidáváme postupně tři songy, a skandování "Nemesis, Nemesis!!!" se ozývá i po té, co už máme vše sbaleno a opouštíme "šatnu". Dvěmami slovimi... dvěmima slovima... dvěmimi slovami... zkrátka - skvělé, paráda, to jsme si fakt užili!!! Mimochodem, zvuk nám zvukař (dle slov ostatních kapel i podle toho, co slyšíme ozvěnou v sále) vyladil naprosto skvělý, nechápeme, proč se u předchozí kapely tak uťáp :-))

    Odcházíme si totálně zpocení po našem výkonu ven před klub dát zaslouženou cigaretu a lehce se obžerstvit, a v tom se ocitáme v "obležení" Poláků a super si s němi i s něma vice než hodinu povídáme. Jsou nadšení, líbilo se jim to, berou si adresu našeho webu i kontakty na kapelu (hned druhý den nám přibývají v Guestbooku pozdravy a přicházejí většině z nás i maily), jsme velmi velmi potěšeni!!! Dokonce nám pořadatelé akce bez vyzvání doslova nutí peníze (to jsou rozdíly oproti některým jiným, což? :-)) a Wojtas z Moulded Flesh nám kupuje piva.

   Drobná faktografická poznámka: zjišťujeme, že v Rybniku hraje nemalý počet dost dobrých kapel, a ve více než 97 až 99 procentech z nich zpívá Wojtas, což je jistě velmi pozoruhodné :-))

    Jdeme se později mrknout do sálu na Deneb (jak jinak než s Wojtasem za mikrofónem), a tu při coveru Freezing Moon (!) Wojtas pozývá na pódium našeho Radalfa, ten se směle ujímá zpěvu v této velmi vydařené Mayhemovské skladbě a lidi bouří, hned druhý den nám dokonce Wojtas posílá i videonahrávku tohoto kousku s Radalfem v čele. Co dodat?

    Kapelu ATE (určitě s nezbytným Wojtasem v první pozici) jsme slyšeli jak začíná hrát, a pak nám postupně mizela v dáli za zvuku dunění kol (a tlumičů na kvakvakvalitních polských cestách), dunění Brzochodova žaludku :-)) a srdečného loučení s lidma i diewczynami :-)) směr Česká Republika, Ostrava a přilehlé okolí. Cesta domů, opětovná "celní prohlídka, tentokráte s důležitě a velmi oficiálně vypadajícím odnešením a zřejmě podle německého vzoru i zaevidováním našich údajů do nějakého centrálního počítače" a následné vybalování a odnos našich věcí do zkušebny nám uběhly ve velmi dobré náladě a musíme velmi rádi konstatovat, že Polsko teda můžeme všichni, a klidně i třikrát denně před jídlem! Na závěr mi (nám) jěště zbývá dodat: Radalfe, vítej mezi nás...

 

---

26.3.2005: Přerov, klub Šuplík - Deníčky 2005: Deníček č.19

Kapely: Nemesis, From Beyond, Pitbull Diesel, Stigma.

    Už při duševní přípravě psaní tohoto reportíku mi neustále dokola zněly v hlavě velmi notoricky známé hlášky: "...za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál...", "...mlha přede mnou, mlha za mnou...", "...Mlho, vždyť slovo hrdobec tady už nejméně půl hodiny probíráme!!!" ... a jim podobné,  a to nikoliv z důvodu, že bych měl "zamlženou" mysl (no asi možná mám, přiznávám, proč bych to tady měl ale až tak otevřeně...? :-)), nýbrž proto, že evokují nejsilnější vzpomínku, kterou jsem udržel (a jsem rád, že tomu alespoň tak je) z cestování týkajícího se koncertu v Přerově, v klubu Šuplík...

    Ale nebudu předbíhat, ač jsem předběhl, a tím si naběhl, ještě by se mnou někdo vyběhl, a já bych si běhaje nohy uběhal, běhavku nemaje, ni žádné běhny znaje :-)). Takže jinak. Je jasný dvacátý šestý březnový den, 16,45 hodin, někdy okolo roku 2225 n.l., plus mínus 200 let podle rozpadu radioaktivího uhlíka, a řítíme se v době, kdy prý kdysi bývaly pro nás tak nepochopitelně nepochopitelné tzv. dopravní zácpy, po naprosto autoprázdné jako stůl rovné vozovce bez jakýchkoliv výmolů, děr, hrboulků, kráterů, objížděk a cedulí "Pozor, na cestě se pracuje" do bezmála miliónové metropole, kdysi známé pod prostým a úderným jménem Přerov odehrát před totálně hudbychtivým publikem do k prasknutí naplněného klubu Wembley - pobočka Šuplík, odštěpný závod, koncert snů. V komerčních rozumnýma lidma i státem silně regulovaných televizích neběží naprosto žádný více než měsíc 76x denně propagovaný megafilm, a jakékoliv prázdniny byly již před dávnými časy společně se všemi takzvanými školami včetně univerzit třetího, čtvrtého a od půlnoci do jedné hodiny ranní i univerzit posmrtného věku zrušeny. V závěsu za naší hyperluxusní limuzínou s dolbytrigital dts 16+2 vestavěnou audiosoustavou a barem si to sviští kamióny s aparátem, usmívajícími se bedňáky a doprovodem, který se může přetrhnout, aby nám udělal vše, co nám na očích i jiných smyslových orgánech uvidí, hlavně ta černovláska ve velmi přiléhavém tričku, které propaguje naši v pořadí již šestnáctou desku :-))... Usmíváme se taktéž, no kdo by nebyl rád, ale kamión najednou začíná velmi divně troubit, má stejný klakson jako budík na mém mobilu, no to snad nééé, jen to ne, ne ne ne, prosím, proč?...!!!

    ...Jo, grrr, kua drát, on to je opravdu budík na mém mobilu, a ten debil fakt urputně zvoní i přes to, že mu velmi hlasitě chraptivě velmi nevybíravými slovy nadávám, no a je po idyle... Ale vypadalo to pěkně, ne? :-)). Mno jo, ale sny jsou sny, a já se po náročné posthibernační resuscitaci a několika velmi delikátních (ne vždy úspěšných) vyjednáváních se svým organizmem (a po téměř upřímně míněných slibech, kdy svému tělu svatosvatě přísahám, že už nebudu nikdy flámovat, budu pravidelně jíst, nebudu kouřit, kafe ani náhodou, že budu po ránu i cvičit, jíst zeleninu, jíst jogurty s bioaktívními kulturami, že budu všude chodit pěšky, že vyhraju balík peněz, abych nemusel už nikdy makat, že budu chodit k zubaři častěji než je interval mezi letními olympijskými hrami, že naprosto nebudu vysedávat u počítače do 6,00 hodin ráno, že nebudu..., ...a že vždy budu...). Uff, konečně to zabralo, sice trošičku velmi nejistě, ale přece jen opouštím lože, chápu se svých svršků, dávám si ke kafi první cigaretu na lačno s myšlenkou na pokoncertní pivko, a po sbalení svých švestek, slavnostnímu odchodu a už o něco méně slavnostnímu návratu z parkoviště zpět pro klíče od auta, a o půlminutu později už velmi potupném opětovném návratu pro techničák a doklady bez okolků vyrážím směr zkušebna, kde máme před odjezdem sraz. Všichni. Dnes. Možná. Alespoň doufám.

    Zaplňujeme auto svými vlastnoručně odnošenými částmi aparátů (já, zmlsaný tou sci-fi snovou parádou to vše nesu obvzláště těžce), a za chvíli se kodrcáme po těch tankodromových nedostatečně záplatovaných děravých cestách skrze hnusné dopravní zácpy neustále míjejíce cedule "Pozor, na cestě se pracuje" do Přerova, kde plejeme v klubu Šuplík. Jen tak pro přesnost: je dvacátý šestý březnový den roku 2005 n.l.(...proč ne 2225, prosím, prosím?!? Nic, tvrdá realita...) Ale v autě je sranda, a tak i mi se zvedá nálada na přijatelných 16 stupňů(!), což už něco znamená. Posloucháme muziku, žertujeme (je zajímavé, že neustále na něčí účet, ale vždy cizí), a kilometry za tichého sténání automaticky stavitelných dvourežimových tlumičů mého chudáka auta, které netuší, který režim na té atomové střelnici s názvem silnice první třídy zvolit, drncavě ubíhají. Asi na 3,7-mém až 4,2-hém kilometru za Příborem se nesměle, ale s o to větší nadějí ohlédnu zadním oknem zpět, ale ten kamión za námi má za volantem klimbajícího škaredého bubáka a na návěsu nápis v mi naprosto nesrozumitelném jazyce, tím pádem mi nálada klesá na hodnotu 4,2 - 3,9 stupně (měřitelná odchylka v těchto nízkých hodnotách je naneštěstí zcela minimální), a i další vtipkování a veselé historky mě z deprese ani náhodou nevytrhují :-((.

    Za tmy (jak jinak, pro mne se setmělo už po budíkovi-mobilodebilovi, a za Příborem mi zhasly i hvězdy všetně Polárky) dojíždíme do Přerova. Klub Šuplík nacházíme jen po jediném (slovy: jednom) velmi drobounkém zaváhání (to je zase naopak velmi světlá chvilka pro navigátora Dalmatina, dává nám to zářící opakovaně znát nejen verbálně, ale u mne tma tmoucí :-)). Po zaparkování No.1 se jdou Dalmatin, Chrosťa a Radim podívat, jakže to v klubíku Šuplíku vypadá, a já s Vláďou číháme u auta na případné lapky, poberty a jiné živly, kteří by třeba mohli naprosto nutně potřebovat naše zesilovače, osobní věci, auto a jiné cenné nám drahé předměty k obživě své nekalé vezdejší... Nedočkali jsme se (což Vláďu dost hodně úplně nas... mrzelo, číhal velmi, ale velmi zodpovědně), parchanti čorkaři se pohříchu asi šikovali buď v odlehlejší části Přerova, nebo svorně ruku v ruce, popřípadě ruku v něčí kapse ke sledování megafilmu "Marry Plotter a Kráčející Eskavátor", anebo už dávno měli "splněno, potažmo překročeno" :-)). Po přeparkování na místo charakterizované příslovím o lampách, pod kterými bývá tma (naštěstí nebyla, a tak se po koncertě před služebnu Městské Policie vracíme do nijak neporušeného a fyzicky pevně přítomného našeho auta), a pracném odtahání všeho do klubu (nikde naprosto žádní usměvaví ani zamračení bedňáci v okruhu 190 km), který je zajímavý zejména tím, že dovnitř se dostat je dětsky lehké, zmáčknete jen výrazně označený zvonek, který jsem samozřejmě s přehledem přehlédl, anž aktivuje elektrický zámek ve vstupních dveřích, ale ouha, pro změnu ven může člověk vykráčet jen a jedině tehdy, pokud obsluha u baru uzná, že jste všechny závazky, účty, dluhy, případné budoucí alimenty a pohledávky vyrovnali beze zbytku, a bzučákem na tajném místě za barpultem vpravo nahoře otevře cestu ke svobodě.

    Koho po bzučivém příchodu nevidíme! Osiho a From Beyonďácké "kapucíny", což nám zvedá náladu, zdravíme se s němi a jdeme se mrknout na pódium na aparát a ostatní nezajímavé záležitosti :-)). Yop, jsme v klubu, a tak kromě přítomnosti diváků na ostatním vybavení téměř žádnou závadu neshledáváme a jdeme do šatny uložit si naše krámy. Klubem duní muzika z jukeboxu, těch pár lidí, co do něho (myšlen jukebox) cpou prachy (asi se rozpohybovávají před vystoupením všech přítomných avizovaných kapel) má alespoň dle mého gusta dobrý vkus. Sedáme si ke stolu a v tom nás lehce zaráží za posledních 25 minut teprve osmá reklama na megafilm večera, a zároveň i povzdech velmi mladé dobře vypadající fanynky, že na velikonoční prázdniny jeli všichni pařit na hory, a že ona si alespoň možná něco užije tady... No to snad néé, prázdniny, prázdniny, už zase prázdniny, prázdniny a koncerty nejdou dohromady, to přece už víme, ale proč jsou ausgereknecht zrovna zase teď?!! Fatalisti by asi byli v pohodě, ale ani From Beyond (jsou na řadě první), ani my, (Pitbull Diesel nevyjímaje, a se Stigmou jsme se kromě letmého pohledu ani nesnažili vyměnit si jakékoliv názory na situaci) nepatříme do jejich řad!!! To je snad nějaký podlý atentát, sabotáž nebo tak něco!!! From Beyond se však navzdory situaci nazvučují a jdou na to. Jejich set sledujeme od stolu (mluvím teď za sebe, užil jsem si to). Bohužel při jejich pár posledních skladbách musíme(?) jít ladit nástroje, protože po nich nastupujeme my. Lidí je v klubu asi 30, jsou "kapucíny" (doufám, že From Beyonďákům tahle přezdívka nebude vadit, jsou to pohodáři, kdyby ano, tak to samozřejmě opravím ) nažhavení, a tak to do nich vzápětí pereme taky, ať si to užijeme všichni. Náš set probíhá bez komplikací, megafilm v televizi má třetí krátkou reklamní přestávku :-)) a tak lidi začali přicházet. Po polovině našeho vyhrazeného času už to celkem jde, a tak po poslední skladbě máme komu poděkovat, i aplaus jsme sklidili... Balíme a dáváme si pivko, mezitím nastupují Pitbull Diesel a my si užíváme povystoupeňoidního odpočinku. S From Beyonďáky se shodujeme, že dříve nastolená pravidla:

    1. nepořádat akci v den, kdy začínají jakékoliv prázdniny; 2. nepořádat akci v den, kdy je venku taková zima, že při prudkém nádechu, kdy tlačíte nestartující auto plné aparátu vám přimrznou vousy k nosu; 3. nepořádat akci v den, který je nedejbože kombinací obou předchozích, jinak uroníte kroupu nad výdělkem...

    ... která jsem jen tak lehce písemně zformuloval v reportu z Ostravy, by se asi měla kua drát dodržovat s tím, že premiéry megafilmů by měly být brány v potaz jako bod 4, 5, a možná i 6. To jen tak pro příště... zase :-)))

    Balíme a fičíme domů, a teď nastává ta na začátku avizovaná mlžná pasáž... "Mlha přede mnou, mlha za mnou..." Tak tohle můžu klasikovi doplnit ještě o "... mlha nad námi, mlha pod námi, mlha vlevo vedle nás, mlha vpravo vedle nás, mlha mezi námi, mlha zkrátka na posrání všude!!!"... a krájet se naprosto nedala, ani hrdobci nepomohli!!! Jen tak na okraj, k malé představě, co nás cestou domů čekalo a neminulo, co jsme si teda vyloženě užili, cestování rychlostí 15 - 20 Km/h s neustálými lehce hysterickými výkřiky adresovanými přibližně směrem k řidiči (Chrostíkovi): "Příkopa, příkopa, příkopa, jeď vlevo!!!", "Pozor, barák, brzdi!!!", "Musím jít NUTNĚ na malou/velkou/všechny/ ...zase pozdě!!!" "Zastav, vystupuji, vzkažte mé rodině, že závěť ještě stihnu napsat, pokud mi dáte tužku a papír... - ten néé, já už byl!!!", "Slibuji, že opravdu začnu cvičit na kytaru/basu/bicí!!!", "Ta paní už tam určitě ležela, ale raději jeď rychle pryč!!!", "Už nikdy nebudu pít!!!", "Jestli tohle přežiju, začnu mít rád svou manželku!!!" "Tu krev z čelního skla očistíme později, hlavně prosím nezastavuj..." "No a co, tak si tady zase postaví novou..." "Ne, už nikdy se na žádnou ženu nepodívám, to slibuji!!!" "Naučím se programovat!!!" "Maminkóóo, odpusť mi to!!!" "Tádydádydáá, to je konec...!!!". A takhle nějak to pokračovalo dalších více než 60 minut cesty až domů.... Tohle vše o vážnosti situace zasvěceným ledacos napoví... :-)). Vše dopadlo dobře, dokonce jsme našli i naši zkušebnu, a to je asi tak vše, co jsem Vám chtěl říct.

 

---

5.2.2005: MetalWorld Tour 2005 - Vrútky (SK), RC Mlyn, den čtvrtý... - Deníčky 2005: Deníček č.18

Kapely: Nemesis, From Beyond, Moonfog (SK), Astarot (SK).

    Tak, jsme po předchozí akci vyspaní ("do růžova - to nemohu říct..., kalný zrak nedovoluje větší šíři barevného spektra než šedivou a zelenou"), a ubíráme se vstříc novým zážitkům. Tedy vstříc vystoupení na další zastávce MetalWorld Tour 2005, tentokrát na Slovensku, ve městě Vrútky, v RC Mlyn. Vyjíždíme kolem 17,00 hodin, ne proto, že by to bylo až tak daleko, ale proto, že jsme si přečetli na internetu v nejmenovaných i-novinách zprávu, ze které si dovolím volně citovat:

     "Všichni motoristé, kteří v době nadcházejícího pobytu Vladimira Putina a George Bushe v Bratislavě zamíří k česko-slovenské hranici, musí počítat s důkladnějšími kontrolami, a tudíž i s delšími čekacími dobami. Mluvčí ostravského ředitelství cizinecké a pohraniční policie v souvislosti s nadcházejícím rusko-americkým summitem na Slovensku uvedla: "Slovenská republika přijala opatření nejen k zajištění bezpečnosti a veřejného pořádku, ale také k posílení ochrany státních hranic. Požádali proto o spolupráci i nás," dodala mluvčí s tím, že na hraničních přechodech se Slovenskem bude od 1. do 24. února cizinecká a pohraniční policie důkladněji kontrolovat cestující i dopravní prostředky..."

    Vzhledem k tomu, že nás v autě cestuje pět (letmým pohledem přiřazuji cestující do kolonky lidi,uvidíme zpátky), máme plný kufr nástrojů, aparátů, součástí bicích, osobních věcí, pár z nás tam má i svačinu - bojíme se tedy, abychom na hranicích dlouho neztvrdli dokazováním, že například mou kytarou opravdu nelze sestřelit ani poměrně nízko letící speciál Air Force One (ani se o to nebudu snažit, minule jsem sestřelil dosti nepozornou veverku a měl konflikt s chlapíkem z Greenpeace), že ve Vláďově šroťáku není ukryto komando ze známé velmi často veřejně vystupující skupiny Al-Kajdá, že Radimova basa je velmi ultrakrátkého doletu (jen kam s ní Radim dohodí), že moje svačina opravdu, ale opravdu neobsahuje kromě chutného chleba s řízkem a hořčicí ani dekagram pochutin typu semtex H či plastik C4, že Dalmatin neplánuje teroristický útok koordinovaným směrováním slunečních paprsků (takzvaný útok oslněním), zkrátka že jedeme na Slovensko pouze vytvářet hluk, který je drtivé většině supervelmocem naprosto neškodný... :-))

    Po cestě se stavujeme ještě do Karviné pro zpěváka Chrosťu a už kompletní vyrážíme směr česko-slovenská hranice, kde směle tasíme naše osobní doklady, které však nikoho déle než 5 vteřin nezajímají... Ani nemrkneme a valíme si to po svrchovaném území Slovenské Republiky s jasnou představou o senzacechtivých novinářích a úrovni výše uvedeného článku, a pro jistotu na nic se nikoho neptajíce svištíme směr Vrútky. Dorážíme za tmy, a začínáme hledat RC Mlyn. Orientujeme se ve vytištěném výseku mapy, a místo, kde je Mlyn jasně vyznačen, obkružujeme i po dotazu a ochotném vysvětlení cesty místním spořádaným občanem celkem třikrát, než docházíme ke zjišťění, že autem se ke klubu zkrátka nedostaneme, možná by pomohl vrtulník...

    Oki, zastavujeme tedy před místní hospodou (kde jsme stáli už o deset minut a tři okruhy dříve, ale orientační bod je důležitý), a úzkým chodníčkem kolem zurčícího potůčku - náhonu (nechápu jen, že v té sibérii nezamrzl až ke dnu, možná jsme blízko moře a voda je v něm slaná) doklopýtáváme s našimi věcmi v náručí do kýženého Mlynu. Vítáme se s pořádající kapelou Moonfog, která už čile připravuje aparát a pódium na nadcházející show, a s kapelou From Beyond, která dorazila (taktéž po několika zakrouženích) už před námi :-)). RC Mlyn je velmi útulný, lidí přišlo sice málo, ale v té zimě a na to, že Vrútky nejsou žádná okresní metropole, si těch cca 30 promrzlých slováků zaslouží pochvalu. Měníme si u ochotného basáka z Moonfog pár českých korun za slovenské a jdeme ochutnat místní pivko.

    Moonfog dozvučili a jdou na to, pozice první kapely je sice dost nevděčná, ale ujímají se jí naprosto s přehledem... (dokonce - a to nás opravdu velmi potěšilo - nám věnují jednu ze svých skladeb, za což jim děkujeme upřímným potleskem). Druzí nastupují From Beyond a nekompromisně válcují přihlížející, a po nich se na pódiu zabydlujeme my. Začínáme opět orchestrálkou Point To Break, po níž Chrosťa pro změnu vybíhá na pódium z kraje první divácké "řady", vítá se s RC Mlynem, představuje kapelu a ohlašuje druhý song Fratricidal Fight, po kterém následuje plynulý přechod na věc jménem Consciousness... Potud normální průběh setu, věci další už musím popsat podrobněji:

   Jako čtvrtou máme na playlistu Find The Truth, Chrosťa však ohlašuje v pořadí šestou píseň Lack Personal Brain....

• Chrosťa...(sebejistě): "...takže dáme další věc, LACK PERSONAL BRÉÉÉÉÉÉÉJN !!!"
• Dalmatin...(polohlasem, lehce rozladěně): "Mno, zpívej si co chceš, ale my si dáme raději Find The Truth, jo ?"
• Radim a já ...(v doslechu, nenápadně polohlasem se řehtajíce)
• Vláďa....(sice z doslechu, ale briskně chápající situaci po nahlédnutí do svého playlistu a podle Dalmatinova a našich obličejů, přidává se k nenápadnému smíchu)
• Chrosťa...(k lidem...): "Takže teď bude Find The Truth..."
• Dalmatin...(začíná hrát úvodní part Find The Truth, kterou sám začíná)
• Ostatní...(hrají Find The Truth)...
• Chrosťa...(zpívá Find The Truth)...

    Další (v pořadí pátou) máme na playlistu věc jménem Groundless Fear, je to tam fakt vytištěno černé na bílém písmem velikosti 24, ale Chrosťa je však neschopen myšlenku opustit a prozměnu ohlašuje:

• Chrosťa...(opět sebejistě): "Takže teď dáme další věc, LACK PERSONAL BRÉÉÉÉÉÉÉJN !!!"
• Já...(nevěříce vlastním uším, už dost ironicky): Hmm, hodnej..., ale nezkusíme raději Groundless Fear, to bude lepší pro všechny, co myslíš ?"
• Ostatní...(už bez komentáře)
• Chrosťa...(ohlašuje...): "Takže teď bude Groundless Fear..."
• Ostatní...(hrají Groundless Fear)...
• Chrosťa...(zpívá Groundless Fear)...

 

---

(Intermezzo: Další je na řadě skladba... (a teď si dovolím malý testík):
   a)  Sacrifice
   b)  Fall To Oblivion
   c)  Lack Personal Brain

    ..............chvíle napětí..............

"Ano, C je správně, opravdu je to Lack Personal Brain, a vítězem se stává (po nesnadném a nervydrásajícím postupu do posledního kola známé vědomostní soutěže) pán s delšími vlasy, sympatickým hlasem a mikrofonem v ruce stojící v první řadě uprostřed na pódiu, dnes prostě neudržitelný, slovutný ROSŤA CHROSŤA KOSMÁK, vážení přátelé !!!")

---

• Chrosťa...(nejistě, mumlavě, směrem k publiku, s nevyslovenou otázkou): "Ehm, Lack Personal Brejn?" Nadšení v publiku nezná mezí, registrujeme radostný šum a ochotu konečně se přidat k již několikrát ohlášené písni :-))
• Dalmatin & já...(s úlevou tiše vydechujíce...): "...konečně se našel, hlavně aby mu to vydrželo :-))"
• Všichni...(s úlevou hrají LACK PERSONAL BRAIN)...
• Chrosťa...(zpívá LACK PERSONAL BRAIN)...

    Dále pokračujeme už v pohodě, mezi songy zní potlesk a pokřikování, ať dáme další věc, pokračujeme tedy a nakonec se loučíme songem Sacrifice. Dáváme si jedno pokoncertní pivko, resp. jen ti z nás, kteří si vyměnili slovenské koruny, takže já s Dalmatinem si ho vysloveně užíváme :-)). Další na řadě jsou slovenští Astarot, my ale s vidinou mrazivé cesty zpět rychle balíme a za pomoci ochotného zpěváka Petera z Moonfog odnášíme naše krámy k autu a skládáme vše do kufru. Po chvíli, kdy zjišťujeme, kdo všechno z nás si dal baťůžky s doklady, potřebnými k průjezdu celnicí až na dno kufru pod všechny nástroje, vyrážíme směr Karviná. Na hranicích opět nikdo nic nechce, pouze slovenský celník se nás po zběžném nakouknutí do dokladů zeptal, zda-li nemáme na autě venkovní teploměr - bohužel nemáme, běžně s sebou vozíme 3-5 kusů, ale jak na sviňu dnes nikdo ani jediný nevzal - jelikož chtěl vědět, o kolik venkovní teplota opět poklesla... mno asi o dost, protože když za hranicemi zastavujeme v nonstop motorestu na gáblík, těch 10 m od auta ke vchodu se nám zdá k nepřežití, ale to nic není proti tomu, když se do totálně zmrzlého auta po půl hodině vracíme. Cesta do Karviné, kde vykládáme Chrosťu je v poho, pokračování směr Ostrava taky, jen transport našich krámů z auta nekrytým prostorem do zkušebny je vysloveně delikatesa pro labužníky - velmi ortodoxní masochisty, zabývající se významem mrazu v boji proti infekčním chorobám :-))...

 

---

4.2.2005: MetalWorld Tour 2005 - Ostrava, klub Prostor-Tančírna, den třetí... - Deníčky 2005: Deníček č.17

Kapely: Nemesis, From Beyond, Hypnotic Face, Moonfog (SK).

    Po menší pauzičce nastává den třetí MetalWorld Tour 2005, tentokráte probíhající v našem domovském přístavu, klubu Prostor v Ostravě, a to pod naší taktovkou, pořadatelé jsme pro dnes my, jinými slovy je na nás zařidit vše od A do Z, zatracená abeceda :-)).

    Je zajímavé, že vždy když něco takového nastane, zjišťujeme, jak relatívní pojem je sousloví pětičlenná kapela :-))... Mno, organizační stránku jsme zvládli, plakáty už čtrnáct dní visí, další část více než týden krouží v tramvajích, autobusech a trolejbusech, klub Prostor je zajištěn, takže nastává manuální práce. Náš kvintet v sestavě Vláďa, Dalmatin a já tahá aparát a komplet celé bicí ze zkušebny do aut a vyloženě si to začínáme užívat poté, co Dalmatinovi na autě právě v ten nejnevhodnější okamžik odchází do věčných lovišť startér, takže jsme nuceni po každé zastávce Dalmův Peugeot roztlačovat. Venkovní teplota má velmi, ale velmi příjemný charakter, je to poznat i podle sem tam se ozývajících tlumených explozí, což jsou v bytech vybuchující psi, které majitelé nemohli již několik dní za živého boha vyhnat ven, aby vykonali své tělesné potřeby v tomto notabene podle nich pojmenovaném počasí :-)). Oki, dorážíme před klub Prostor, a už s pomocí dostavivšího se zbytku kapely taháme bicí a aparáty na místo, vše sestavujeme a zapojujeme, zvukař zvučí, mixák mixuje, světla svítí, mlha mlží, zesilovače zesilují, snímače snímají, teplota v klubu je asi +2 stupně Celsiovy stupnice, zkrátka vše je, jak má být :-))

    Odbíháme tedy ještě přeparkovat auta, dílem proto, ať mají další kapely kde vykládat své věci z aut a dílem proto, že před Prostorem se stejně parkovat nesmí. Roztlačujeme Dalmatina, lépe řečeno jeho auto, a rychle hledáme volná místa, já parkuji celkem v pohodě, Dalmatin však pro jistotu vjíždí do "drobné" závěje, ze které ani s fungujícím startérem přibližně do června nemá šanci vyjet, a to ani kdyby měl osmikolový obrněný transportér BTR 80 A s náhonem na všechny kola a 30 mm automatickým kanónem 2A72 (300 ks nábojů, efektívní dostřel 2000 m) + 7.62 mm PKT. Ale to budeme řešit až po koncertě, teď nevíme, kde nám hlavy stojí, když se však jen tak po očku ohlédnu na Dalmatina, vidím, že se v duchu s někým nebo něčím zřejmě ne příliš radostně loučí :-))

    Za pár minut poté doráží kapela Hypnotic Face, která bude zahajovat den třetí MetalWorld Tour 2005, a za další chvilku i slovenští Moonfog. Blíží se sedmá hodina večerní, čas, kdy má celá akce začít, ale pořád jako by něco chybělo... Společně se tedy dáváme do urychleného překontrolovávaní všech věcí, nutných pro plynulý průběh koncertu, nemůžeme však pořád na nic přijít - když v tom někdo z nás, tuším že jsem to byl já, na to přichází... chybí diváci, pařmeni, metláci, posluchači, vyznavači Kovu, metalisti ergo publikum !!! Po pečlivém přepočítání, které nám zabralo opravdu jen momentík, jsme jich napočítali v sále něco přes 10. Oki, uklidňujeme se navzájem s ostatníma kapelama tím, že určitě přijdou později, a tak se začátek odkládá na dvacátou hodinu, aby opozdilci o nic nepřišli. Zlepšilo se to však jen o trochu, 30 kusů, navíc se dovídáme, že dnes začaly prázdniny (máme přece jen už nějaký ten pátek ukončenou školní docházku, takže jsme to nesledovali), na všech školách probíhají různé akce a plesy, a navíc venku klesla teplota tak hluboko, že málem nemůžeme najít rtuť na teploměru :-))... Voláme tedy kapele From Beyond, která jediná je ještě na cestě do Ostravy a seznamujeme je se situací. Rozhodují se, že se zastaví v Novém Jičíně a že jim máme dát za hodinku vědět, jak se věci vyvíjejí.

    Hypnotic Face tedy začali něco po dvacáté hodině hrát (stali se tedy na chvíli jedinými přítomnými, kterým přestala být zima), a statečně se s nepřízní osudu poprali a rozhýbali těch pár nadšenců, co zatím dorazili. Po nezbytné malé pauze na přestavění bicích a znovunazvučení aparátů nastoupili sympatičtí slováci Moonfog, a taky to rozjeli, seč jim síly stačily. Přítomní lidi se činili, nehledíce na to, že jejich šiky jsou řídké, a chvílemi vzbuzovali pocit, že jich je skoro třikrát tolik :-))... Mezitím volají From Beyond a po té, co jim popisujeme situaci se rozhodují, že přece jen přijedou a zahrajou. Moonfog pomalu končí svůj set a my se rozhodujeme, že jako třetí vystoupíme my, From Beyond tady sice budou každou chvilku, ale ať těch pár lidí nevychladne a nedejbože neodejde. Chystáme si bicí, aparáty a ostatní hejblata, zvučíme a jdeme na to. Nervozita z toho, že hrajeme pro "téměř" prázdný sál z nás velmi rychle opadává, navíc mezitím dorazilo dalších pár lidí, takže to celkem jde, na nahrávce, kterou jsme si pořídili pro interní účely to dokonce zní, jako kdyby byl sál zpoloviny plný (mimoděk se musím zamyslet nad pojmy: "zpoloviny plný", a "zpoloviny prázdný" :-)). From Beyond hrající po nás si to taky užili, při té bídě akce dopadla jakž takž dobře, a hlavně máme pro příště poučení: 1. nepořádat akci v den, kdy začínají jakékoliv prázdniny; 2. nepořádat akci v den, kdy je venku taková zima, že při prudkém nádechu, kdy tlačíte nestartující auto plné aparátu vám přimrznou vousy k nosu; 3. nepořádat akci v den, který je nedejbože kombinací obou předchozích, jinak uroníte kroupu nad výdělkem...

    Co dodat? Ještě před ukončení setu From Beyond Dalmatin a já vyrážíme na vyprošťovací akci s prostým krycím názvem "Jak vytáhnout ze závěje nestartující a i jinak naprosto nespolupracující auto, stojící navíc kolmo ke směru, kterým vede vozovka, a to na laně jiným autem, které má sice zimní pneu, ale na souvislém pásu ledu jsou mu téměř na tři věci, a to vše o půlnoci za teploty blížící se k mínus dvaceti stupňům Celsia", která však k překvapení všech obou účastníků dopadla po 15 minutách totálním úspěchem, čemuž jsem já osobně plně uvěřil až druhý den, kdy jsem Dalmatinův vůz na vlastní oči viděl stát před jeho "dvorním" servisem :-)). Za odměnu je nám dáno si ještě celý náš aparát odstěhovat zpět na zkušebnu a pak jdeme domů, psychicky i fyzicky se připravit na zítřek, na den č.4 MetalWorld Tour 2005, který bude probíhat ve slovenských Vrútkách v RC Mlyn, a který už my nepořádáme :-)).

 

---

29.1.2005: MetalWorld Tour 2005 - Polička, Divadelní klub, den druhý... - Deníčky 2005: Deníček č.16

Kapely: Nemesis, From Beyond, Hypnotic Face, Pitbull Diesel.

(Rekapitualce pro zapomětlivé a pro nás: o den dříve jsme hráli v Prostějově v klubu Apollo 13, a po koncertě spíme na zkušebně kapely From Beyond, viz. předešlý report ...)

    Ve čtvrt na čtyři odpoledne mne a Vláďu probouzí nadpozemsky neuvěřitelné hlasy, které nám připadají jako z Marsu, navíc doprovázené komíhajícím se namodralým přízračným světlem... "Už je to tady, přistáli, doufejme, že přichází v míru..." šeptám Vláďovi, který je jako mumie zavinut v Dalmatinově dcery spacáku hned vedle mne, a začínám okamžitě hledat telefonní číslo na pana Grygara, který tak poutavě uváděl televizní pořad "Okna vesmíru dokořán", při tom všem však nepřestávám fascinovaně sledovat tento jistě poprvé pozorovaný intergalaktický úkaz...

    Záhada se však vysvětluje vzápětí: Je to jen Chrosťa (nedávnou lékařskou prohlídkou prý téměř jednoznačně identifikován coby "člověk" :-))) , svítící si displejem mobilu při hledání svých bot a plynnou karvinštinou nadávající na tmu, která panuje na zkušebně kapely From Beyond, dále láteřící Dalmatin, který vůbec není rád, že ho někdo ´cizojazyčnými´ nadávkami a světlem budí, a Radim, který už vůbec není rád, že nemůže kvůli těm dvěma ortodoxním monologistům pokračovat ve spánku... :-))

    Mno jo, schovávám tedy svůj mobil, senzace nebude, koktalové na Nově nebudou mít o čem objektivně informovat :-)). Grrr, takže velmi neradi, ale přece jen vstáváme všichni, jdeme vykonat ranní rituály a potřeby (u některých z nás zajímavě rozmanité, nevěděl jsem, co vše se může po probuzení dít :-)), dojídáme žalostné zbytky ranního nákupu a po spakování věcí odcházíme hledat nějakou hospodu, kde mají echt pravý silný kuřecí nebo jiný vývar a dobré kafe. Bloudíme po Prostějově, všudé samé bary a herny, až bezvýsledně docházíme ke klubu Apollo 13, kde máme zaparkováno 120 členů našeho trpělivého vlastního nezávislého koňského stáda žeroucího benzín. Sedláme je tedy a vracíme se do prostějovského centra (centra Prostějova, podle vzoru "vítězství Pyrrhy", dříve "Pyrrhova vítězství") na náměstí, kde tušíme, že by alespoň jedna pravá česká hospoda mohla určitě být. A skutečně, nacházíme jednu takovou typicky pravou evropskouniovskou českou, jmenuje se sice Pizzeria Fantazie, ale vývar i kafe mají, obsluha je příjemná, tak jsme se teda nadlábli, užili si svou silnou ´ranní´ kávu (yop, pardon, Dalmatin a Chrosťa čaj, dobře jim tak :-)), a jedeme zpět do Apolla 13 pro naše nástroje. Hbitě vše nakládáme a za pár minut jsme na cestě do Poličky, kde probíhá den č.2 MetalWorld Tour 2005. Cesta nám ubíhá, akorát po nějaké chvíli začíná sněžit, takže musíme ubrat na rychlosti (ne, že bychom chtěli stavět huhulála), ale dá se to vydržet. Do Poličky před Divadelní klub dojíždíme kolem třičtvrtě na osmou hodinu večerní (některým z nás se po cestě chtělo moc... jít ven z auta, ale po té, co Radim, ač byl sám velmi "napjatý" zastavil někde v polích na naprosto totálně bezstromovém místě, nejmenovaní členové kapely protestovali, že by utrpěla jejich cudnost, a tak po 1,34 minutovém neplodném zdržení pokračujeme dále doufajíce, že to snad Dalmatin vydrží a udrží :-)) ... Koncert začíná v osm a hrajeme jako první, ale stejně, která akce kdy začala přesně v avizovaný čas? :-)) Nikdo z nás blahé paměti takový úkaz nepamatuje, i když skleróza řádí, mrška :-)) Máme sice malý problém s tím, že naše kytary, Vláďův šroťák a přechody jsou zmražené jako smetanové nanuky značky Míša, tudíž do rozmrznutí nenaladitelné, ale lidi v klidu popíjejí u barového pultu a poslouchají reprodukovanou muziku, takže i my v klidu několikrát kytary a bubínky přelazujeme, a místní technici nazvučují a chystají scénu na věci příští...

    Poličský Divadelní klub nás velmi příjemně překvapil jednak vybavením, jednak útulností, jednak přístupem pořadatelů a techniků, jednak zázemím pro kapely s vlastním WC za pódiem (což ocenili hlavně dříve ani náznakem nejmenovaní velmi potřebychtiví členové kapely, ke kterým se přidali další "recidivisté" z nás), ale především a HLAVNĚ lidma, co na koncert přišli, díky Vám všem moc !!! ... Byli jste velmi dobré publikum, rádi si tady zase zahrajeme, pokud to bude jen trošičku v našich silách, klubová scéna nás fakt baví !!!. Ale zpět k našemu setu. Jak jsem již předeslal, hrajeme jako první, začínáme opět orchestrálkou Point To Break a Chrosťa si ji tentokrát užívá v zákulisí (určitě sám, koncentrujíce se, mám sice v tu chvíli sám dost práce s hraním, a tak počty přítomných dívek a žen nestíhám sledovat a kontrolovat :-)), ale vybíhá disciplinovaně přesně ve stanovený čas až na druhou věc jménem Fratricidal Fight, pevným hlasem uvádí kapelu, a rozbalujeme to tedy všichni. Místní technici spouštějí ´mlhu´, světla blikají, zvuk vracející se ze sálu zní super, nám to odsejpá jako dobře namazanému stroji, paříme, atmosféra je po každé naší odehrané skladbě lepší a lepší a ještě lepší, fakt paráda. Jsme skoro u konce a zbývá posledních pár songů, ale jak to tak už bývá, nic dobrého netrvá věčně. Dalmatinovi ve skladbě Inhumanity těsně před jeho sólem praská struna (určitě je to sabotáž, normálně mu struny vydrží skoro dva roky, a ejhle! ), musí tedy šáhnout po naší nouzové záložní kytaře, na kterou však díky jejímu tvaru, vlastnostem, zvuku a tím, že je opravdu nouzová není schopen plnohodnotně odehrát vše, co ve zbytku playlistu máme. Zahrajeme tedy ještě Equilibrium a Sacrifice, tím zkracujeme playlist o tři songy, ve kterých má Dalmatin náročné vyhrávky, a je nám líto, že žádostem o přídavky nemůžeme vyhovět. Opravdu velmi neradi odcházíme z pódia. Mno jo, co se dá dělat, ale hráli jsme jako první a tak to snad ostatní kapely za nás určitě lidem vynahradí. Převlékáme se a jdeme si do sálu poslechnout další smečky účinkující na MetalWorld Tour 2005.

    Posloucháme tedy, popíjíme místní skvělé pivo Polička (kapela Hypnotic Face, pořádající den č.2 MetalWorld Tour 2005 nám dokonce poskytuje otevřený účet na baru, což je od nich opravdu moc hezké, v Ostravě velmi rádi oplatíme!), a kecáme s lidma (zdravíme Jardu :-))... Čeká nás však dlouhá cesta domů do Ostravy, a tak v pauze po vystoupení kapely Pitbull Diesel vše nakládáme do auta, sice neradi, ale přece jen musíme fičet, navíc se zhoršuje počasí a vidina přezimování v jinak velmi sympatické pohostinné Poličce nás nikterak neláká, přece jen máme rodiny, které by nás možná po pár dní trvající absenci trošičku malinko lehce dost hodně postrádaly (možná?!), a asi po nějakém (zřejmě asi určitě velmi krátkém) čase i vyměnily za novější, spolehlivější, v žádném případě tvrdou muziku nehrající domácky papučově výkonnější, mainstreamové sračky poslouchající typy, ale to jen možná... mno asi určitě téměř stoprocentně jo... Tak to né !!!, ...fakt valíme domů !!!! :-))

    Cesta zpět je jakž takž, zastavujeme se na nejmenované benzínce Jet na kafe a malý dlabanec, za Olomoucí začíná sněžit už více, ale vozovka naštěstí zůstává jen mokrá, takže v 02,30 ráno vybalujeme naše krámy v Ostravě na zkušebně, a rozjíždíme se domů... (Chrosťa k Dalmatinovi domů, poněvadž do Karviné v noci asi nikdo z Ostravy nechce jezdit, tudíž Dopravní Podnik "omezil" na nulu většinu nočních spojů :-))

 

---

28.1.2005: MetalWorld Tour 2005 - Prostějov, klub Apollo 13, den první... - Deníčky 2005: Deníček č.15

Kapely: Nemesis, From Beyond, Hypnotic Face, Moonfog (SK).

    Začíná první den MetalWorld Tour 2005 , akce, která slibuje býti hodně dobrou, takže se všichni těšíme jako malí kluci už pár týdnů předem, já osobně mám nedočkavě sbaleny věci v tašce už několik dní (možná proto jsem toho polovinu zapoměl doma :-)), ale nechť, co si po cestě nekoupím, to si když tak ulovím :-)).

    Sraz máme před naší zkušebnou přesně v 16,00 hodin, takže když máme vše sbaleno, naskládáno do auta a jsme definitivně kompletní, je něco po 17,30 :-)), a vyrážíme s Radimem za volantem mým autem směr Prostějov. Ve zprávách jsou už několik dní na prvním místě reportáže o sněhových kalamitách, nesjízdnosti cest i dálnic, o dopravních kolapsech, ledních medvědech a čutňácích, o silničářích a sněhulácích, o Dědoví Mrázovi a dvanácti měsíčkách, o volbách v Iráku a globálním oteplování, o levhartích mláďatech - albínech plus další optimistické, užitečných informací plné šoty, takže jsme lehce nervózní z toho co nás čeká, zda do Prostějova vůbec ´dobruslíme´, nezakousne-li nás cestou rozvzteklený čutňák, a napětí by se v našem autě dalo možná i krájet (naštěstí to nikdo z nás ničím ostrým nevyzkoušel :-)).

Intermezzo: Poté, co Radim při přeřazování z dvojky na trojku prudčeji pustil spojku (jedeme mým autem, na které přece jen není zvyklý) a zabrnkal tím na nervy podřimujícímu profesionálnímu řidiči Chrosťovi (který je po absolvování téměř 14-ti hodinové šichty velmi optimisticky nalazen), odehrává se následující lehká zdvořilá společenská konverzace, pan Guth-Jarkovský by určitě zaplesal:

• Chrosťa ...(ze zadního sedadla, nevrle až podrážděně, dost hlasitě): "Nauč se kua ŘADIT !!!"
• Radim ...(aniž otáčí hlavu, koutkem úst, s vražedným klidem, tónem přátelsky míněné rady): "Drž hubu a SPI !!!"
• Chrosťa ...(spalující ho pohledem masového vraha, kterému někdo právě schoval oblíbenou mačetu): "!#!@? !!!"
• Radim ...(mlčky se stoickým klidem předjíždí nákladní auto, kochaje se výhledem do tmy )
• Ostatní ...(vybuchují ve spontánní kolektivní lehce škodolibý smích)
• Radim s Chrosťou ...(přidávají se k všeobecnému veselí)
• Radim ...(soustředěně sleduje cestu a plynule řadí)
• Chrosťa ...(upadá zpět do mrákotného polosnu)
• Ostatní ...(poslouchají muziku, pochechtávajíce se pod vousy)


   (... po pár minutách...)


• Chrosťa ...(nenadále znovu probravší se z dřímoty opět hlasitě a kriticky komentuje Radimovu jízdu): "Na Olomouc se kua drát JEDE VPRAVO, vole !!!"
• Radim ...(zrovna odbočující doprava na Olomouc, laskavým, káravě otcovským tónem, ale nekompromisně, tvrdě, až tchýňoidně): "SPAL jsi?! NE? Tak drž HUBU !!!"
• Ostatní ...(teď už naprosto nevázaně vybuchují smíchy, málem vypadávajíce z anatomických sedaček, okna i dveře jsou naštěstí zavřeny, pleny Pampers zatím stíhají... )
• Radim s Chrosťou ...(kupodivu společně): !#!@? !!!
• Ostatní ...(téměř sborově, Alexandrovci tiše závidí): Ty ŘIĎ, a Ty SPI !!! :-)))
• Chrosťa & Radim & Ostatní ...(hurónský smích, sranda, veselí, legrace, drobné nucení na malou i velkou stranu, většina statečně udržela, zkrátka pohoda :-))

P.S. Tahle nějak probíhalo uvolňování cestovního napětí v krizových situacích, alespoň u nás :-))  Škoda jen, že nešly zaznamenat přesněji citace a konkrétní okamžité přízvuky na ty které hlášky, snad někoho pobaví alespoň tento hrubý přepis :-))  (poznámka autora: diktafon nebyl bohužel k dispozici...)

    Dochází také k další z řady drobných příhod, která čtyři z nás pěti velmi pobavila: Po malé zastávce na benzínce, kde tankujeme (přicházím tímto o osm set korun z dvou tisíc, které mám s sebou na cestu), a kde Dalmatin bez výstrahy usuzuje, že dálniční známku by bylo dobré koupit vzhledem k letošním budoucím koncertům celoroční (což mě neočekávaně stojí dalších 900 peněz, čímž mi zůstalo v peněžence necelých 300 korun na dva dny mimo domov, což není mnoho, není-liž pravda ?), je výše jmenovaný člen Nemesis při nastupování zpět do auta nechtě(?) - věřme, že ano :-))) - osprchován ostřikovači předního skla, a to jako vedoucí zájezdu samozřejmě zejména na hlavě. Jeho nadávky odrážíme poukazováním na to, že mu v té strašné zimě alespoň nenamrzne naprosto ničím nechráněná hlava, snad jedině tehdy, kdyby teplota klesla pod -40 stupňů, což je výrobcem garantovaná nejnižší teplota, kdy směs zůstává ještě kapalná, a i v tom případě by měl na nejvyšším bodě těla slušivé nebesky modré kluziště. Navíc celou cestu až do Prostějova krásně voní neodolatelným parfémem jménem "Sheron - směs do ostřikovačů - zimní", kterým se v osobní toaletní výbavě může pochlubit opravdu málokdo :-))

    Cesty jsou naštěstí suché, provoz je spíše řidší, zkrátka jede se super, za něco málo více než za dvě hodiny dorážíme pohodovým tempem na místo před klub Apollo 13, a můžeme s klidem hlásit do éteru: "Houstone, nemáme naprosto ani náhodou žádný problém, over !!! kchchchch cvak ! ..."

    Apollo 13 je super klub, ani velký, ani malý, zkrátka tak akorát, a po odtahání našich krámů dolů po schodech do ´šatny´ - což je koutek vedle pódia s dvěma měkkoučkými otomany - si sedáme k baru a posloucháme kapely, které hrají před námi. Místní pivo nám chutná, kafe mají taky dobré, obsluha je skvělá (po jistě žertem míněné hlášce, že ani plešouni, ani vlasáči nejsou nikterak přednostně obsluhováni je vetšina z nás ráda, že má co pít :-)) , lidí je něco kolem osmdesáti, nástroje nám pomalu rozmrzají, atmosféra je pohodová, zkrátka medíme si...

    BTW: poprvé jsme si ladili kytary na židli u barpultu, ale mělo to něco do sebe, za celý náš set neuhnuly ani o Ň :-)))

    První jsou na řadě From Beyond (pořadatelé dne č.1 MetalWorld Tour 2005), poté hrají Hypnotic Face, po nich slovenští Moonfog a kolem 23,40 si začímáme zvučit aparáty my. Za deset minut je hotovo, a jdeme s chutí do toho. Začínáme totálně změněným playlistem, který jsme si pečlivě přichystali na celý MetalWorld Tour 2005, a to úplnou novinkou, orchestrálkou Point To Break, kterou hrajeme naživo vůbec poprvé. Chrosťa, nemající tím pádem v této skladbě ničehož nic vůbec co na práci se krčí v ´zákulisí´, lépe řečeno v ´zábední´, popřípadě ´zábednění´ a vybíhá na plac až v úvodu druhé věci Fratricidal Fight. Pokračujeme téměř bez pauzy songy Consciousness a Find The Truth, načež si dopřáváme malou chviličku na vydechnutí. Technika nezlobí, hraje se nám skvěle, lidi to baví, (po přepočítání, kdože v průběhu prvních čtyř skoro spojených skladeb odpadl konstatujeme, že z nás nikdo :-)), a tak jedeme dál, ať to pára tlačí... Groundless Fear, Lack Personal Brain, Death Is The Only Way, The River a tak dále, a songem Sacrifice se po jedné hodině ranní loučíme se skvělým Apollem 13 a s perfektníma lidma, kteří se doufám bavili alespoň stejně dobře tak jako my. Rychle si na pódiu balíme svých pět až sedm švestek (podle toho, kdo na co hraje, Vláďa balí celý švestkový strom, bohužel v nekapalném skupenství:-))) ..., převlékáme se ze spoceného koncertního oblečení a sedáme si k baru , abychom doplnili ztracené tekutiny, prostě na zasloužený drink.

    Užíváme si, bavíme se, posloucháme muziku a čekáme na zavíračku, protože si můžeme nechat komplet celé naše věci v klubu vedle pódia, kde si je můžeme vyzvednout druhý den před odjezdem do Poličky, kde je další z koncertů MetalWorld Tour 2005. Zapoměl jsem zmínit, že nocleh nám poskytla kapela From Beyond ve své vlastní zkušebně (za což jim a hlavně Osimu děkujeme), a Osi čekal do zavíračky s námi, aby nám ukázal cestu, dal nám klíče a osvětlil co, kde, a jak.

    Protože máme ještě chuť si dát pár pivek, tak si po cestě na From Beyonďáckou zkušebnu necháváme Osim ukázat non stop hospodu, kde posléze zakotvujeme a sedíme skoro do osmi do rána čekajíce, až venku přejde mráz - kupodivu nepřešel :-)). Platíme tedy své účty a odpinožujeme se ještě hledat něco k snědku, a tehdy zjišťujeme, že v Chrosťovi dřímou nikým dříve neobjevené schopnosti psychotronika a lidového léčitele... posuďte sami: Okolo nás se pomaličku šourala shrbená stařenka ztěžka se opírající o berli, jež měla evidentně smrt pokud ne na jazyku, tak na zubní protéze určitě. Chrostík k ní přistoupil a slušně se jí svým znělým hrdelním hlasem melodickou karvinštinou zeptal, kdeže bychom si mohli koupit něco k jídlu, a vtom se to stalo! :-)). Babička začala utíkat jak laňka, a svou zničehož nic naprosto nepotřebnou berlí ukazujíce vpravo zoufale křičela: ´Támhle je Billa, támhle je Billa!!!´ ...a billa pryč. V necelých třech vteřinách... No uznejte sami, skvělý výkon, zázračné uzdravení, i v Lurdech by čuměli :-)). Oki, nakupujeme tedy ve sprinterkou avizovaném obchodě poživatiny, rozmazlenější z nás i pochutiny a zmrzlým ranním Prostějovem se hemžíme směrem k místnímu Automotoklubu, kde From Beyond zkouší. Vybalujeme spacáky, já s Vláďou si ´ustýláme´ na koberečku pod bicíma, Radim s Chrosťou na sražených stolech a lehce poživačný :-)) Dalmatin si sráží k sobě vypolstrované židle a dělá si z nich měkkoučké ´letiště´ :-)). Někdy mezi 6 - 6,5 vteřinami od ulehnutí upadáme do ´komatu´ a je zajímavé, že přesně v ten okamžik se objevuje na zkušebně stádo hrochů křížených s motorovými pilami Husqvarna, musíme se kluků z From Beyond zeptat, proč mají ve zkušebně dobře utajené ZOO :-)))

 

---

18.12.2004: Metal Swamp no.16 - Brno, KD Svatoboj... - Deníčky 2004: Deníček č.14

Kapely: Nemesis, Casketgarden (HUN), V.A.R., Agmen, Krvavá Práce, Beltaine.

    Vánoce jsou prý svátky klidu a míru (tohle na nás všechny trošku nelogicky agresívně řvou veškerá média, asi to je povinné, buď se tomu klidu a míru přizpůsobíš, nebo v klidu a míru uvidíš, zač je toho holeň!!! :-)). Oki, tak tedy klid a mír, a pokud si k tomu všemu ještě zahrajeme, idyla bude dokonalá...

        Je 18.12.2004, a my Nemesyčáci (to jest celá kapela Nemesis), se scházíme na naší zkušebně, abychom si ještě před odjezdem na Metal Swamp No.16, který se koná v Brně v Kulturním Domě Svatoboj (sympatický toť název, že?) v poklidu zopákli náš koncertní program, neboť prý: "kdo je připraven, není přepaden (přiklopen, přemožen, promočen, přiložen, překvapen – nebo tak nějak podobně :-))...

        Yop, přelouskali jsme si něco málo songů a po rychlém sbalení obvyklých (povšimněte si prosím slova "obvyklých") našich nástrojů, zesáků, součástí bicích atd. a naložení toho všeho do auta se nejvyšší vyhláškou povolenou rychlostí přesouváme do kýžené jihomoravské metropole. Cesta je nezajímavá, ale ubíhá, co více si přáti? Nic. Teda kromě mě... Mám zánět okostice (zuby – pohroma huby) + ozval se mi žaludeční vřed, a tak se vyloženě dobře bavím :-)), ještě že mi Dalmatin dal před odjezdem solidní zásobu tabletek proti bolesti, něco jako náš Ibuprofen či Ibalgin až z dalekých Švýcar, mají však malinkou vadu: expirační dobu uvádí etiketa coby osmý měsíc roku 2003 n.l., ale darovanému koni a tabletkám proti bolesti na zuby nehleď, nehledím tedy a užívám si... teda užívám lék. Pomáhá mi to, ale teď, když píši tento "raport", vlastně "report", tak zjišťuji, že si sem tam místy skoro úplně vůbec nic nepamatuji, což je u autora reportu malinko dost hodně podstatná závada :-)) Basák Radim taktéž fičí na tabletkách, naštěstí na tuzemských protichřipkových, zpěvák Chrosťa si doléčuje angínu pojišťovnou placenými medikamenty a bubeník Vláďa je rád, že mu klesla teplota na přijatelných 38 stupňů Celsiovy stupnice... Zkrátka kapela jako vystřižená z žurnálu :-))

        Když se prudce zamyslím, tak bych to shrnul asi takhle: Vyjíždíme... (to si jsem téměř úplně jistý). Jedeme... ( skoro určitě ). Polykám pilulky... (to vím stoprocentně!). Ústy... (doufám). Svítí fialové sluníčko... (to je možné... ). V autě se mluví nářečím Horního Čadu... (pravděpodobné.-...). Cesta Ostrava – Brno trvá 27 minut 44 vteřin... (to si ještě ověřím, když tak to opravím, zatím si na tom trvám ). Vedle mne sedící basák Radim má dvě hlavy... (to je čistě jeho privátní věc, do toho se mu plést nebudu, ale s tou tyrkysově modrou barvou pokožky by snad měl začít něco dělat, možná solárko...?). Mám šestnáct prstů na levé ruce a dvanáct na pravé... noze ... (hmmm, asi si pořídím osmnáctistrunnou kytaru - to ještě uvážím). Na dálnici nás nepovolenou rychlostí předjíždí bleděrůžový slon africký s přerovskou SPZ, a nesvítí mu levá zadní mlhovka... (dneska taky Státní Technickou Kontrolou projde kdejaký "vrak", asi korupce, musím brnknout ombudsmanovi). Zpěvák Chrosťa za knyplem naší F/A 18 Hornet naštěstí volí optimální letové hladiny bez výraznějších turbulencí, což mi umožňuje naplno se věnovat nenápadným pokusům podlézt kobereček na podlaze našeho "auta?" tam i zpět, aniž bych vyvolal něčí nežádoucí a zbytečnou pozornost... Jinými slovy úplně běžné cestovní postřehy :-))

        Blik, ejhle, začíná se mi jasnit!!!... a tím pádem si přesně vybavuji totální tmu, za které jsme do Brna před KD Svatoboj dorazili téměř všichni :-)) ...a lepší se to, pořadatele Cartmana, který nás uvítal, vidím před sebou jako živého, ale proč jsou dva ?!?... Mno jo, nebudu to teď řešit... Cartman (ten z mého pohledu vpravo) nám ukazuje, kde máme zaparkovat, a tak párkujeme, vykládáme naše obvyklé (sic!) věci a odvlékáme je do šatny, kde se lehce zabydlujeme... Na pódiu se střídá několik desítek žánrově naprosto odlišných kapel, v šatně vlevo těsně vedle stolu přistálo UFO, bubeník Vláďa chodí po stropě, medůza z rodu Caynea Capilatta mi okusuje levou botu, jediní lidé, kterým plynně rozumím jsou maďarská skupina Casketgarden láteřící ve své mateřské řeči, a z nosu a pravého ucha mi vychází bleděmodrý transparentně fosforeskující kouř - aha, začíná působit další "švýcar" :-))

        Ale nebudeme se zdržovat maličkostmi. Sál je slušně zaplněn, přišli dokonce i lidi, a tak sledujeme kapely hrající před námi jak se tuží, a čekáme na kýžených 23,30 hodin, kdy bude řada na nás. Dokázal jsem si dokonce sám bez jakékoliv cizí i jiné pomoci podle ladičky naladit svou vlastní kytaru, blýská se asi na lepší časy!!! (bohužel mi Dalmatin ihned skazil radost řka, že v naší elektronické ladičce není baterie - a to jsem se tak snažil :-)). Mezitím konečně nastupují maďaři Casketgarden, a my netrpělivě odpočítáváme každý jejich song, ať můžeme taky něco předvést my. I já. Ale pohled na hodinky říká: je půlnoc, za chvíli: je čtvrt na jednu, a tak to pokračuje dále!!! A navíc zjišťujeme, že sice můžeme "ihned" po nich nastoupit (s více než hodinovým skluzem), ale asi jen "unplugged", poněvadž není k dispozici stojan na šroťák, není bedna pro Dalmatinův zesák, a že pokud chceme hrát normálně nazvučení, musíme si příště asi přivézt kompletní pódiový aparát + málem celé bicí, možná i PA aparát a vlastního zvukaře (raději dva až tři). (lehce přeháním, ale máme s sebou snad vozit kamión plný aparátu?) - (kytarista V.A.R. se sympatickým jménem Šnek – nevím jen, je-li to křestní jméno, či příjmení, později se pozeptám :-)) nám však laskavě poskytl svou vlastní, nezávislou bednu jen za štamprlíka Fernetu - teď nevím, jestli jsem nějak nevědomky nevytvořil tzv. skrytou reklamu, ale je mi to úplně u pr... jedno, i když dvojmo :-)). Stojan na šroťák jsme sehnali taky tak nějak podobně, opět na mou paměť zapůsobil "švýcar", kluci z kapely snad doplní, jak :-)). Jo, a já najednou koukám na sympatické kombo Marshall (sympatické hlavně tím, že "výkupné" jsem neplatil, jelikož jsem na to zapomněl, a také tím, že bylo k dispozici:-))), kde se vzalo, tu se vzalo, snad někdo bez něj nestrádal...

        Kurvička dráteček (pánové prominou a dámy jsou snad zvyklé), běhání a shánění nás lehce šokovalo (už se těším, až budeme zase nějakou akci pořádat my a kapelám, co hrají za "cesťák" suše oznámíme, že v předsálí právě probíhá burza aparátů a pokud se chtějí zůčastnil plejení, měli by ve vlastním zájmu být přítomni nebo si budou šmidlat "nasucho"!!! :-)). Burza dobrých nápadů, součástí aparátů, bicích a spol. naštěstí dopadla relativně dobře (Přemek Prkenná Podlaha by měl jisto jistě radost), máme na co hrát, a po mikrozvukovce začínáme totálně nekompromisně!!!. "Find The Truth, Fratricidal Fight, The River"... rozehříváme se, lidi taky. BUM !!!. Ráhno!. Ráno!. Vlastně RÁNA!!! Policie České Republiky, vsoupivší hlavním vchodem do sálu je toho názoru, že to už všem pro dnes stačilo, že okolobydlivší důchodci, kteří hbitě dokázali vytočit její číslo potřebují trošku klidu k nabrání sil na ranní opruzování na počtách, v čekárnách rozličných lékařských kapacit čekajíce na své neškodné a zbytečné "placeba", v obchodech, na úřadech, v městské hromadné popravě, pardon dopravě i jinde a rázně utíná veškeré naše hudební aktivity!!!.

        Osvěžil jsem si pár léta už nepoužívaných nadávek (nikoliv na adresu Policie, ta konala jen svou zbytečnými důchodci iniciovanou povinnost, a má náš obdiv za tu trpělivost ), dalších cca 15 nových jsem se dozvěděl od zbytku kapely i od platících lidí... :-))

 

        Balíme... ( asi... něco určitě... ). Vyjíždíme domů... ( téměř jistě, protože tenhle report píšu právě z domu - to doufám :-))). V autě spím... ( jelikož neřídím, ačkoliv cestujeme mým vlastním autem, které jsem před časem neprozřetelně přepsal na manželku, mno jo, pokud Dalmatin, který řídí, nás všechny zabije, doma přibudou penízky za pojistku mou i auta :-))))... Ale Dalmatin nás nezabil, je moc hodný, po vyložení všech našich věcí na zkušebně odplouvám domů, vcházím vpravo po levé nosné zdi do svého bytu a ráno si jdu vychutnat placenou zubařskou péči :-))

        BTW: brzy přibudou komentáře zbytku kapely, poněvadž já jsem tentokrát asi určitě nebyl ten pravý pro vystižení reportu z koncertu .-))), připomínky akceptuji veškeré :-)))

 

---

15.10.2004: No star party II - Krnov, pivnice PUMA... - Deníčky 2004: Deníček č.13

Kapely: Nemesis, Pigsty, Asimmetric, Re-Volt, Diarrhoea.

Autor: Luky

Tak, a máme tady krásně depresívní podzimní počasíčko, ve kterém se v obvyklé sestavě s obvyklými proprietami v neobvykle pozdní hodinu (je kolem 19,00 podzimního času) ubíráme s Chrosťou za volantem směr Krnov, do pivnice Puma na No star party II... Je tma jako v pytli, takže se kocháme nikoliv okolní krajinou, ale užíváme si poslechu kazety s vynikajícími scénkami Šimka a Soboty a do Krnova dorážíme v opravdu skvělé náladě... Velmi metalově sympatická Pivnice Puma je více než slušně zaplněna, málem se tam už nevejdeme, ale povedlo se nám v nestřežené chvilce dokonce obsadit stoličky u barového pultu se sympatickýma barmankama, takže si chutě sedáme, a dáváme si drink (nastává drobná diskuze, kdože bude řídit na cestě po vystoupení domů, nakonec ze dvou nominovaných favoritů "vyhrává" o prsa Chrosťa, ale Radima to bude stát dle Chrosťových slov "dva piva" :-))

Tímto však téměř veškerá pozitiva pro tento večer končí, protože nastává nekonečné čekání na dobu, kdy máme vystoupit my (původně jsme byli na řadě jako čtvrtí). Nevím, čím to je, ale přísloví: "Každý dobrý skutek je vždy ihned a beze zbytku po zásluze potrestán" platí – beze zbytku :-(( Kapela Re-Volt nás totiž prosí, zdali by jsme z důvodu, že jejich některý člen odjíždí na služební cestu, nehráli místo nich až jako poslední, oni prý svůj set maximálne zkrátí(!!!), takže to zdržení skoro ani nepoznáme a na dotazy, jaká tedy bude přesná délka jejich produkce – viz. dále – zdatně mlží, a my bloudové to bezelstně slibujeme (je kolem 22,30 a na pódiu jsou Pigsty, kteří hrají posledních pár skladeb)... To jsme ale neměli dělat, víme?. Pigsty jsou hodní, nijak nezlobí a disciplinovaně a na minutu přesně končí těsně před jedenáctou. Mno jo, ale Re-Volt po přípravné lehce statické dost zbytečně dlouhé pauze, kdy se nikde ničehož nic neděje zvučí a zvučí a zvučí více než půlhodinu (trošku jemně malinko dost úplně naprosto totálně zbytečně nanic, jejich zvuk je pak stejně hluková valící se nesrozumitelná koule jako na začátku jejich zvukovky, akorát uteklo moře času, navíc nemají ani (na) bubeníka, bicí mají nahrané na CD automatickým automatem)... Mimochodem, délku svého setu museli podle toho jejich BubenCD znát téměř na desetinu vteřiny přesně, takže nechápeme jejich sliby o maximálním zkrácení vystoupení!!! (CD-čka totiž zatím vždy zobrazují, jak jsou chudinky dlouhá). Odehrávají tedy nekonečný počet skladeb (po každé z nich se počet lidí pod pódiem geometrickou řadou zmenšuje), ani jednu nevynechávají (některé – alespoň podle našeho úsudku – hrají snad i třikrát až čtyřikrát, možná přeskakovalo BubenyCD – evidentně "strašně spěchají", aby pražskou služební cestu stihli), což je asi "zasloužená" odměna pro nás za to, že jsme je pustili před sebe. Kolem půlnoci ze zoufalství už tlučeme hlavama o barový pult, ale není nám to ještě více než půlhodinu ani náhodou nic platné (Re-Volt nekončí, a barový pult se nehroutí)... "Baví" nás také ohlášení "poslední" skladby, za kterou následují ještě tři další "poslední věci"... Zuříme jako psi (Chrosťa dokonce vyje a je připraven kousat, odsedám si tedy nenápadně, ale ně od něj raději o více než tři metry dále, přece jen nemá náhubek...), a slavnostně si slibujeme, že už NIKDY ani v tomto, ani v následujích minimálně 25 až 28 příštích životech (já osobně jsem pro jistotu hlasoval pro 30 až 32...) absolutně NIKOMU nevyměníme místo v pořadí, které bylo předem určeno, dohodnuto a dáno, a to ani za zlaté tele či jiné vesměs sympatické mládě člověkem domestikované zvířeny z ušlechtilých kovů.

Mno jo, lidi toho mají po jejich "krátké" vsuvce taky dost (to jediné nás trošku uklidňuje – že v tom nejsme sami), a tak se Puma za poslední hodinu a půl více než z poloviny vyprázdnila... Vydrževší přeživší, shlukujivší se skoro organizovaně do skupinek, nedůvěřivše dívajivší se vůkol, kdože to ještě vůbec má chuť něco na pódiu podnikat (podotýkám, že je po půl jedné ráno), nakonec chápou, že se ještě asi "něco" bude odehrávat...

Nazvučení všeho včetně bicích nám trvá na vteřinu skoro naprosto úplně přesně chvilku – ještě že Vláďa při zvukovce Re-Voltu stihl přestavět celé bicí, aby se pak po jejich "zkráceném" setu dlouho nečekalo na nás :-)) – a začínáme tedy bez okolků vzhledem k pozdní (vlastně už brzké ranní) hodině hrát. Říkáme si, že ty, kteří vydrželi, musíme pořádně a zaslouženě odměnit a tak se do toho dáváme od podlahy, vlastně od pódia... Všichni se skvěle odvazujeme a paříme, co to dá (bohužel bez odposlechů, Dalmatin i já musíme Vláďovi dozadu chodit "pantomimicky" ukazovat, aby se neztratil v našich pro něj ani náhodou slyšitelných kytarových vyhrávkách, a o tom, že máme zpěváka, víme jen proto, že ho fyzicky vidíme, ale jen vidíme, ale nám to ani náhodou nevadí :-))... Lidi poslouchají, ale "hrozí" jich jen pár, a tak Chrosťa a moje maličkost chvilkama využíváme "strategicky" dlouhých šňůr k tomu, abychom si užili naše vystoupení s pařivšími diváky pod pódiem, a jsme rádi, že můžeme být "přímo u toho" :-))

Co dodat? Nic. Snad jen to, že pivnici Puma opouštíme za zvuků z reproduktorů se linoucí totální klasiky Seasons In The Abyss, což nám dělá opravdu velkou radost, tohle teda můžeme všichni!!!... Asi nám to chtěl osud lehce vynahradit :-)) Do Ostravy se dokodrcáváme kolem půl páté ráno, Chrosťa vyráží busem domů do Karviné, Vláďa busem domů do Klimkovic, Dalmatin s Radimem domů k Dalmatinovi (pěšky) a já osobně domů sám k sobě si (taky po svých + výtahem) :-)) Howgh!!!

 

---

18.9.2004: Ostrava, klub Prostor - Tančírna... - Deníčky 2004: Deníček č.12

Kapely: Nemesis, Hyperborean Desire, Pathology Stench(SK), Koka. (ohlášená Silva Nigra nevystoupila. Z jakých důvodů, to se snad dozvíme... možná)

Autor: Luky

Po cca čtyřhodinovém bezesném spánku po předchozí noční, více než 500 km dlouhé cestě z Německého Altenbergu (ty 4 hodiny jsem spal já, neboť jsem řídil, zbytek kapely chrápal po většinu cesty v autě, příště se vezu já !!! :-))), máme všichni sraz na zkušebně, kde nakládáme vše, slovy vše (respektive naprosto úplně sakumprásk celou zkušebnu kromě podlahy, stěn, elektroinstalace, omítky a dvou bezpečně nefungujících zesilovačů) do aut, a vyrážíme na námi pořádanou akci do klubu Prostor. Po bleskurychlém natahání "všeho" na místo, naprostého zapojení a zprovoznění (a odstranění drobných závad, způsobených transportem a nešetrným zacházením – také možná asi mým, málem jsem např. rozkousal svou reprobednu, nechtěla se mrška vejít do mého auta – jistě, je to sporťák v GT úpravě, ale nechť) začínají hrát se spožděním (už chápu, proč každý metalový koncert začíná později, než má, nedá se předvídat, co se všechno rozhodne vypovědět službu zrovna v ten okamžik, kdy se to nejméně hodí...) skvělí blackmetaloví Hyperborean Desire. Na to, že poprvé vystupují veřejně, hodně dobré, mají potenciál, je to kapela, jenž se nám líbí svým Přístupem k Hudbě... Po nich jdou na věc slovenští harcovníci Pathology Stench a pak my...

Vláďa si užívá "live" své bicí s dvěma kopáky, které si nastavuje přesně tak, jak mu to nejlépe vyhovuje, i my hrajeme na to, na co jsme zvyklí a víme, co od toho můžeme žádat a co od toho můžeme čekat, a tak po předcházejícím "sibiřském" německém evropskouniovském altenberském koncertě teprve teď rozmrzáme a paříme jak vzteklí :-))... "Musíme" přidávat pár songů, platících je hodně + něco VIP hostů + nezbytné "doprovody" členů kapel + známí + novináři (Gord a spol. – zdravímež !!!) – vytváří extra super atmosféru, zkrátka paráda, prezentujeme téměř celý náš "playlist", akce se opravdu vydařila, inu: "doma" je doma...

Po nás nastupující karvinská kapela Koka bohužel (satanžel) doplácí na to, že lidi, co přišli na nás a předchozí kapely, určitě nejsou fandové jejich stylu hudby... Co ale my s tím naděláme ?!? Nic... Po té, co Koka dohrála, začíná pro nás únavná a otravná práce: vše sbalit a převézt zpět na zkušebnu, což se bez omylů, nedopatření a odchylek úspěšně daří, ale pak za odměnu vyrážíme na pivko (hodiny odbíjejí třetí hodinu ranní). Klasicky jdeme do hospody "Spolek", ale například já (řídil jsem z germánského Altenbergu domů) mám teda dost, a po dvou škopcích jsem fakt čerstvě zralý usnout v hospodě za stolem, takže jdu raději usnout za stolem domů :-))... Dalmatin, Radim a Chrosťa jdou pokračovat, a to, jak dopadli, to je naprosto jiné vyprávění, to se musíte zeptat jich (je to prý předmětem mnoha "spekulací", nepřesných interpretací, závistivých pomluv, žalob o otcovství,, autorství, konspiračních teorií i zaručeně mylných dohadů"...) :-)) Já to sice z doslechu vím, ale neřeknu... !!! :-))

---